Aby mojí náladu mohlo vystihovat počasí, muselo by se z ničeho nic zatáhnout a začít nepřetržitě pršet. To, že se to k mému štěstí nakonec nestalo, bylo jediné plus v dnu plném mínusů. A tak si můj démon nevšiml, jak moc hrozně se poslední dobou cejtím. Nebo jsem si to alespoň myslel.

 

Žluté budově, která se s každým naším krokem zvětšovala, jsme v naší civilizaci říkaly: Crow. Byl to takový výcvikový tábor, který jsem chtěl v dnešním dnu detailně ukázat svému úhlavnímu nepříteli. A už se na ty jeho otázky,… při kterých dělá, že ho to vůbec nezajímá, moc těším.

Hned na začátku života neboli našeho stvoření se za těmito modrými vraty rozhodnou starší o našem zařazení a výběru třídy na základě vstupních testů a zkoušek letu. Po pár letech, když se zlepšíte, vás přeřadí do vyšší, anebo nižší třídy, když se nedaří. Ale nikdy vás úplně nevyhodí. A to z jednoduchého a dost zásadního důvodu. Rada starších zastává na opeřence dost drsný válečný názor:

 

"Někdo spadnout musí."

 

Tím je myšlen fakt, že v bitvě pár blbců umřít musí, jinak by na druhé straně, za barikádou, mohla vyvstat nepěkná myšlenka. A to pocit prohry a beznaděje… To se samo sebou nemůže dopustit a tak, aby si naši nepřátelé oddechli a pyšně si řekly, že pár z nás dostali, posíláme do boje i ty největší neschopný opeřence, kteří jsou povětšinou se svým údělem obeznámeni a smířeni.

Což je jedna z mála věcí, kterou neuznávám ani jednou buňkou ve svém těle!

Tím se zaručuje věčný koloběh válčení. Pravidelné boje, útoky a obranné chvaty, při kterých vlastně démoni přicházejí o větší množství vojáků, než mi samotní, jsou skoro na denním pořádku… A démoni samozřejmě o tom nemají ani páru, a aby to vše vycházelo tak ani nesmějí. Nelíbí se mi to, ale do teď jsem s tím nemohl nic dělat… Podíval jsem se na Nicka a pousmál se. Do teď ne... Stiskl jsem víc jeho ruku a spokojeně šel dál.

Teď už můžu něco dělat.

 

Krok za krokem mě můj démon s neustálou obezřetností následoval a bez řečí zkoumal okolí i samotnou nepřehlédnutelně žlutou budovu. Přitom se nechal dál vést nehledě na napjatou situaci, která se v jeho očích o něco víc zhoršila ve chvíli, když jsme prošli přes velká modrá honosná vrata. Zavírala se sama, takže jsem mohl démona dál držet za ruku a přitom se rozhlížet po vstupní hale, která byla vystavěná a zdobená ve zlatě.

To, co se určitě musí poznamenat v takové chvíli je: "Vy asi moc netroškaříte, co?"

Bohužel o tomhle slově neměl Nick ani páru, takže to přetransformoval do svých démonských slovních parametrů tak, aby to sedlo jeho potřebám a ještě z toho vyšel jako vítěz.

"Zajímalo by mě, co si tímhle kompenzujete?"

"Ještě si nic neviděl,"řekl jsem a sledoval jeho úšklebek. Myslel si, že se urazím a pustím ho, ale mě se nechtělo, navíc takhle je všechno jednodušší. Jen ať si všichni myslí, že k sobě já a Nick patříme. Jako, že vážně patříme. Ta představa našeho společného života se mi moc líbila, a i když čím dál tím víc se stávala extrémem, byla jednou z možností, kterou bych si sám zvolil. Svobodně a nezávisle na ničem jiném, co by pro mě mělo být životně důležitější. Jako že není.

"Kam přesně mě to vedeš?" Otázal se Nick, když už přestával věřit myšlence, že mu to možná kvůli našemu vztahu povím. Neměl jsem nějak potřebu mu lhát, jen jsem chtěl, aby se mnou začínal taky jednou rozhovor on. Což nebylo moc časté… byl jsem na něm asi hodně závislý.

"Do výcvikové haly," řekl jsem jen, a na rozdíl od mého démona, si nedával pozor na každého, kdo prošel blíž, jak pět metrů od nás. "Mám se tam hlásit asi za pět minut."

"Dodržuješ docházku?"řekl mi a poprvé za celou tu dobu se na mě ušklíbl.

"Tak nějak," přiznal jsem neochotně. "Asi mě chtějí vyzkoušet, jelikož jsem dost chyběl."

"Kvůli mně," pošeptal mi Nick a nenápadně mi začal dávat ruku kolem pasu.

"Jasně, že kvůli tobě,"přiznal jsem a pro zatím ho nechával, ať si dělá, co chce. "Ale můj kamarád říkal, že jsem o nic nepřišel," dodal jsem a krátce nahlas vzdychl. To, že jsem hodně krát chyběl, není moc dobrá skutečnost. Bude to podezřelé a starší se budou pídit po tom, co dělá, když mám svoje povinnosti a že bych měl být lepším příkladem a blablabla. A pak se naštvou, že je neposlouchám a budou chtít vědět, kde jsem, a prohledají mi pokoj, kde najdou.

 

Ucítil jsem lehký polibek na spánku, který mě jako vždy uklidnit a zneklidnil v jednom opojném pocitu, který nešel ovládat a který mě dělal šťastným i ve chvílích, kdy jsem pochyboval o tom, že se dá štěstí vyvolat. Nick se na mě pousmál, a to sotva zahlédl můj rudý pohled a zašeptal mi do ucha.

"Co to pro tebe znamená?"

"Průser,"řekl jsem popravdě a až teď si uvědomil, že stojíme. A že mě démon zády přitlačil na jeden z padesáti čtyř podpůrných sloupů budovy. Pomalu se na mě natiskl, jednu ruku nechal kolem mého pasu a druhou mě pohladil po rudé tváři. Zrudl jsem. Páni, když už jsem si myslel, že svůj dech ovládat dokážu… nedokážu, ne když udělá něco takového. Přesto se démon tvářil vážně a napjatě.

"Co když neuspěješ?"

"S téhle školy nevyhazují,"řekl jsem a smutně se pousmál.

"Za žádných andělských okolností?" řekl a dál mě zkoumal tím svým ledovým pohledem, připravený mi kdykoliv utrhnout hlavu. Nevím proč, ale přišlo mi to strašně sexy.

"Ne,"řekl jsem a snažil být taky vážný. "Ani andělských a ani démonských."

"Tak to máš docela kliku," řekl mi netopýr a podíval se někam do středu haly na skupinu opeřenců v našem věku. Ušklíbl se, když si na něco vzpomněl a pak mě vzal opět za ruku.

"Když myslíš," řekl jsem a rozešel se dál k našemu cíly.

 

Za dalších osm minut jsme došli před vstup do výcvikové haly, kde se Nick zastavil a já věděl, na co se teď zeptá. Bylo jasný, že ho stříbrný nápis vyrytý našimi předky do kamene, zaujme a že se bude ptát na jeho vyšší smysl, který ani Bůh sám pořádně vysvětlit neumí.

"Co je tohle?"řekl mi démon, pustil mojí ruku a udělal pár kroků do strany.

"Něco jako věštba a motto dohromady,"řekl jsem a pousmál se nad jeho fakt nehraným zájmem o všechno, co nějak souvisí s mým vlastním druhem. Pořád chce porozumět nepříteli, stejně jako já.

"A teď po našem," řekl mi, ale nepodíval se na mě. Já se jen ušklíbl a na chvíli se zamyslel, jak nám to jen magistr Adonis říkal… bylo to pár výstižných slov a přece tak matoucích.

"Životní směr, který se podle všeho brzy změní," řekl jsem, když jsem si vzpomněl. Bylo celkem zajímavé něco takového slyšet při výuce… většinou se o tom nesmělo mluvit ani v soukromí domova natož na veřejném prostranství. Náš učitel ale znal rizika, přesto byl odhodlaný říct nám o něčem, co sám pokládal za základ našich budoucích rozhodnutí. Hodně mu za tu názornou ukázku odvahy vděčím. Byl jeden z těch, co dokázal, byť jen málo, ovlivnit jakékoliv moje rozhodnutí na to či ono.

 

Světlo a tma, vždy odvěkými nepřáteli byli,

jen Nejvyšší určil jejich jediný osud.

Nikoho nenapadlo, že vlastně nakonec si zbyli,

až do slabosti dvou budoucích oblud.

 

"K lepšímu nebo horšímu?"zeptal se Nick vážně a očividně ho myšlenka jednoho z mých předků zaujala víc, než bych od démona čekal. Byl jsem spíš toho názoru, že opeřence hned zavrhne, anebo oznámí něco ve smyslu, že to byl jen nemyslící línej idiot, co zrovinka neměl co jiného na práci.

"To nikdo neví," odpověděl jsem, protože se to opravdu nevědělo.

"Kdo to napsal?"

"Podle legendy, jeden padlý anděl,"řekl jsem a rychle se zase rozpomínal na hodiny dějepravy, která byla povinná i pro takové zabedněnce, jako jsem já. "Myslím, že se jmenoval… Michael."

"A proč je to zrovna tady?"ptal se dál a poprvé svůj zrak otočil s básně na mě.

"Tak to nevím," přiznal jsem. "Je to jedno z mnoha Předkovo poselství rozmístěných po téhle budově," řekl jsem, jelikož jako hodně malý jsem se je snažil spočítat, a do padesátky, tehdy největšímu číslu, které jsem znal, jsem se nevešel. "Rada starších má zvláštní smysl pro humor."

"Přijde mi to spíš jako varování."prozradil mi a dál věnoval svůj tmavý pohled nápisu ve zdi.

"Varování?"řekl jsem překvapeně. "A před čím?" chtěl jsem znát jeho názor. Nick vzdychl, ale nezdálo se, že by úplně porozuměl, jen tušil… to už poznám.

"Říkal si, že je to padlý anděl?"

"Jo,"přitakal jsem a čekal, jestli dojde k tomu, co tím myslí. To, jak se vždycky zamyslí a pak hodí jeden s těch svých vážnějších pohledů, mě docela dost vyděsí a v hlavě mě dost rychle donutí sám sebe se otázat na něco, na co bych se možná nikdy nezeptal nebýt jeho a jeho přítomnosti.

Co vidíš, Démone, v mém světě tak jasně, pověz co? Že já sám to nevidím?

"A kam spadl?"

"Nikam," řekl jsem a dal si rychle ruku přes pusu, abych se nerozesmál ve chvíli, kdy bych měl být stoprocentně vážný. "Tak se jen říká opeřencům, kteří přišli o veškerou moc, když zradili."

"Moc,"zašeptal Sasuke a znovu se podíval na nápis. "Život jim zůstal," zašeptal vážně a já začal mít strach o jeho myšlenkové pochody. Není přeci zdraví, aby někdo nad něčím tak dlouho přemýšlel. Nafoukl jsem svoje růžové tváře, neschopen si přiznat, že chci, aby se takhle zamýšlel jen na de mnou, a přešel až k němu. Chytil jsem ho za bílý rukáv mého vlastního trička a starostlivě stál těsně u něj pár dlouhých minut.

"Nechceš mi říct, na co si přišel?"

"Ten, Michael… psal to před nebo potom, co padl?"řekl a podíval se do mé narůstající růže.

"P-potom," zakoktal jsem, i když jsem nechtěl. "Proč?" A sledoval, jak se opět obrací na nápis.

"Pak to nechápu."

 

"To nikdo," řekl najednou známí hlas a já i Nick jsme se naráz překvapeně otočili! Pár metrů od naší zamilovaně vyhlížející dvojice stál magistr Adonis a tak zvláštně si nás prohlížel, pobaven náhlím odskokem, který jsme oba vykonaly, když jsme se ho nervózně lekli v naší slabé chvilce.

"Pane Bože, chcete, abych dostal zástavu!"

"U tebe to není tak těžké, Teodore,"řekl mi magistr Adonis, pousmál se, přešel pár kroky ke mně a rozcuchal mi vlasy. Miloval jsem to a přitom nesnášel… dospělý si však nedokázali pomoct. Nick nás jen s narůstajícím klidem pozoroval, než se vrátil ke zmínce, co ho zaujala.

"Co jste tím myslel?" zeptal se démon, když si mého učitele prohlédl od hlavy až k patě. Magistr Adonis zdá se dělal to samé. Tvářil se tak zvláštně neurčitým pohledem… že by tušil, kdo je můj netopýr.

"Zajímá tě to?" zeptal se. Prostě si nemohl odpustit svůj učitelský komplex.

"Jinak bych se neptal,"řekl Nick ledově a přivřel svoje černé oči. Magistr si ho dost dlouho měřil, vzdychl, otočil se k nápisu a začal nenápadně střídat pohled… na mě, nápis a Nicka.

"Nikdo, ani andělé ani Nejvyšší skutečně moc nechápou, co je tím myšleno," začal můj učitel, jako vždy ze široka. Hold to byl jeho obor a tak už jsem se ani moc nedivil, že nikdy neodpovídá přímo. Ne hned tedy. Musíte si vždycky vyslechnout dlouho přednášku s pointou.

"Ale měli by ne," řekl netopýr a ušklíbl se. "Když jsou tak moudří," já do něj trochu strčil.

"No právě," přiznal Magistr a pousmál se. Můj netopýr ale nemínil jen tak přestat. Ach jo.

"Váš názor?"

"Je to určitě druh moudra,"pokýval můj učitel hlavou. "Ale je zcela jasné, že ho nikdy nedokážeme pochopit, pokud zůstaneme, jací jsme," dodal a vzdychl, jako by ho jen ta myšlenka zraňovala.

"To přeci nemůžeme změnit," poznamenal Nick. Možná jsem stál moc blízko, anebo na mě prostě jen bylo vidět, že budu stát za ním. A co víc, můj dlouholetý učitel si toho samozřejmě všiml.

"Jmenuj jediný důvod, proč by to nešlo?"

"Jsme jen figurky, ne rovnocenní loajální partneři," řekl Nick rozhodně. "Nemůžeme nic, bez svolení," řekl ledově a jeho čistá nespokojenost šla vycítit jen z jeho slov.

"Vážně tomu věříš?" Zeptal se můj učitel se stejnou vážností. "I když sis vzal něco bez dovolení?" řekl a krátce s ledovým ostřím v očích se podíval na mě a pak zpět na Nicka, který zůstal klidný.

"On by nikdy…!"bránil jsem ho, ale to jsem dělat neměl! Jen jsem tak potvrdil, co si pouze myslel. Sakra! Magistr jen pochopeně a nespokojeně pokýval hlavou. Sakra, měl jsem mlčet!

"Ptal jsem se," přiznal Nick a vítězoslavně se ušklíbl. "Souhlasil."

"Kdo souhlasil?" zeptal se Magistr s vážným postojem.

"Teo,"odpověděl stroze můj démon a já nedokázal nic jiného než střídavě koukat na oba dva.

"To, přeci nestačí,"poznamenal můj učitel příkře, přesto se mi zdálo, že se v jeho očích mihlo uznání.

"Mě jo," přiznal Nick bez sebemenšího zaváhání, což mi rozbušilo srdce. Magistr Adonis si toho moc dobře všiml.

"A pak, že nic změnit nejde," řekl, pokýval hlavou a pousmál se na nás. "Pojďme. Hodina začíná."