Tak to bylo rychlý. Na to jsem musel uznale pokývat hlavou. Jejich informační jednotka mě svojí dobrou prací vážně překvapila a to už jsem si začal říkat, že snad zaspali, anebo že jsou to úplný břídilové, ale naštěstí nezklamali. Bohužel jsem byl asi jedinej v místnosti, kdo si tohle myslel a kdo jako jedinej uvažoval o pokračování téhle po dlouhé době zábavné akce.

 

Z nějakého důvodu mě nejvíce zaujal obličej mého očividného soka Jacoba, který k mé radosti nejdříve vykulil oči na mojí maličkost, pak jeho tělem projel blesk zhnusení a hněvu, později pootevřel pusu, jelikož z nich ale nic nevyšlo, došlo mi, jak je snadné mu sebrat dech. Po zbytek času mě pak probodával ledovými nepřítomnými pohledy, které mi měly jasně říct, ať raději neblbnu. Jak domýšlivý, stejně mu useknu hlavu. Jednou…

Teovi rodiče na celou situaci reagovali přiměřeně. Hlavní, o co jim šlo, bylo bezpodmínečně bezpečí jejich jediného syna, což jsem chápal, ale v duchu si říkal, že zrovna oni se nemají čeho bát. Tímhle způsobem bych mu nikdy neublížil, to mi bylo jasný a nehodlal jsem toho ani nikdy zneužít. Marcus a Anna jsou prostě už nějaký čas nedotknutelní. Pousmál jsem se a musel si přiznat, sice jen jednou buňkou v těle, že je mi s nimi vcelku dobře. Samozřejmě bych to nikdy neřekl nahlas, ještě by si mě nechali, což nechci riskovat.

Naposledy můj pohled padl na mého překvapeného opeřence, který zrovna bojoval s přívalem hněvu a zklamání. Dokonce jsem v jednu sekundu pochyboval, zda se udrží do doby než…

Páni, tak ledový oči ještě neměl!

Škublo ve mně a já nevědomky udělal krok dozadu, byl malý a vcelku nenápadný ale mě samotnému neušel a tak jsem se proklínal dalších pár minut za svoje zaváhání.

"To není možné," řekl Marcus, ale na očích mu byly znát pochyby.

"Jak by se sem dostal?" přitakala Anna, která se vůbec nesnažila zakrývat svůj neklid a nervozitu. Dál však majetnicky držela dívku za ruku a dodávala jí odvahy k tomu otevírat pusu. Možná uklidňovala jen sebe, sem tak totiž pohlédla nenápadně na Tea v posteli.

"T-to nikdo neví," řekla Rachel koktavě. "A-ale jisté je to, že d-dostal."  Anna pohlédla na svého muže a snažila se získat alespoň kousek z jeho ledového klidu.

"Marcusi, co budeme…?"

"Neboj se," řekl opeřenec, který se tak moc svým vzezřením podobal mému Teovi. "Rada určitě zrovna teď uzavírá město," dodal a s vážnou tváří pohlédl na Jacoba, ten přikývl. To jsem nepochopil.

"K tomu zcela jistě nechá prohledat jeho každý kout," řekl Jacob důležitým hlasem, který jsem u něj slyšel poprvé. Ty to tedy berou vážně. "Můj nadřízený na to určitě dohlídne," řekl a můj úšklebek přejel ledovým pohledem, přitom si dal záležet, abych to viděl jen já. Vzdychl jsem.

"To se mi ulevilo," šeptl jsem si to spíš pro sebe, ale jak se zdálo, andílkům nic neunikne a tak jsem slíznul čtyři porce naštvaného mixu pohledů, který mi jasně říkal, ať raději mlčím, když to nechci brát vážně jako ostatní. Mě jen napadlo: Proč bych měl mít nahnáno sám ze sebe? To jsem si ale raději nechal pro sebe a jen se nenápadně pousmál. Anna se podívala na Marcuse s nějakou prosbou, jak se ukázalo, byla vcelku jasná. Pak se podívala na mě a toho podlézala.

"Jacobe, Nickolasi, došli byste pro propouštěcí papíry?" řekla naším směrem a mě bylo jasný, že nás chce jen dostat z pokoje. "Nehodlám tu nechat svého syna přes noc," dodala a nejdřív se podívala na Jacoba, které s kamennou tváří řekl to svoje.

"Jistě," a pak se podívala na mě a detailně si mě prohlížela. Musela tušit, že nemám v plánu nechat Tea samotného. Ne, že bych se bál jako ona o jeho bezpečí, jen jsem ho chtěl prostě mít vedle sebe a to co nejblíže, tak abych cítil jen jeho vůni. Jsem pak mnohem klidnější a nedělám takový hlouposti jako je třeba sekání do andělů v jejich hlavním městě. Přesto ta prosba v jejích…

"Beze všeho," řekl jsem nakonec a trochu svěsil ramena. Ta žena mi hold připomínala mou vlastní matku. Tak krásná, tak jiná, jako by nepatřila do světa, do kterého se narodila.

"Děkuju," řekla mi a otočila se. "Marcusi, zjistíš něco víc o tom incidentu?" její muž se za celou tu dobu poprvé usmál a s červenými fleky na tváři jí dal ruku na rameno.

"Měl jsem to v plánu, jen jsem čekal na tvůj souhlas," řekl a na krátkou chvíli si dal levou ruku podél těla a zvláštně napnutou pravou ruku k čelu, kde se ho dotkl a na krátko ztuhl. "Veliteli," dodal pobaveně a pak se uvolnil a ruku od svého čela zpustil. Tohle jsem snad jednou viděl u lidských vojáků, když mi jednou Teo ukazoval lidi, ale jak se tomu říká, tak to nemám nejmenší tušení.

"Zůstanu s Teodorem, než se vrátíte," řekla Anna a snažila se nevnímat Marcusovo škádlení, kterým jistě, mnou detailně popsaný postoj, byl. Zrůžověly jí tváře a mluvila dál po svém. Prostě měla za to, že by tu měla velet ona a nepřišlo jí vůbec zvláštní, že jí bez většího zaváhání posloucháme, aniž by byla naším velitelem nebo čímkoli silnějším. Hold si asi uměla srovnat morálku a respekt. To moje podvědomí u téhle ženy uznalo celkem rychle. Tak nějak jsem se rozhodl, že s ní jít do křížku by bylo značně nebezpečné a nevýhodné. Vzdychl jsem, když jsem v doprovodu Jacoba opouštěl místnost, bylo mi s Teova pohledu jasné, že to, co jsem udělal jen tak nepřejde.

 

Měl jsem dojem, že mě chce rovnou zahltit všelijakými otázkami, anebo mě alespoň několikrát za sebou praštit, ale nic z toho se nestalo a to ani po pár krocích na poloprázdné chodbě nemocnice. Chvilku ten hle jeho postoj byl dost matoucí a podezřelý ve všech směrech. Co měl sakra v plánu? Nemluvit se mnou vůbec, anebo hledá příležitost na to, aby mě mohl při první známce dobré šance na útok zatáhnout do nějakého koutku pro košťata, kde mě trošičku vymodeluje a zkrátí tak mojí vyslouženou a parádní dovolenou na tomhle exotickým míst…

"Teodor o tom ví?" Zeptal se mě Jacob narovinu, když se zdálo, že jsme na sesterně sami. Složil jsem si ruce na prsou a s vítězoslavným úšklebkem, který jasně říkal, že jsem mu to říkal, pohlédl do jeho ještě dost překvapených očí, které nepolevily za celou dobu v ostražitosti.

"Ví?" řekl jsem pobaveně. "Já jsem jeho volba, Pablbe," dodal jsem a čekal na soupeřovu reakci.

Ale hádejte, ono zase nic.

To u nás to tedy chodí jinak. Mnohem drsněji a pro mě i příjemněji. Tady člověk neustále neví na čem je, což je deprimující. To slovo člověk neberte vážně, jen jsem nechtěl říkat nesmrtelná bytost. Je to sice pravdivější ale moc dlouhý. Jacob chvíli nad něčím uvažoval, a když nám sestra vydávala propouštěcí papíry pro Tea a mi vyrazili nazpět, schválně zpomalil svůj krok a donutil tak ke snížení rychlosti i mě. Asi mi chtěl říct něco strašně uvědomělého.

"Když pominu vše, co jste ty a Teodor spáchali a porušili," začal Jacob ze široka. "Nezdá se ti zvláštní, že vás ještě nikdo neobjevil?" Optal se na dost zásadní otázku, až jsem se divil, jak rychle na ní sám vlastně přišel. Sám bych na ní docela rád znal odpověď. Vzdychl jsem.

"Přemýšlím nad tím skoro každou volnou minutu v tomhle přebíleným kurníku."

"Ale nevypadáš na to, že bys na něco rozumného přišel," řekl to spíš jako holý fakt, než jako to, že by si do mě potřeboval rejpnout. Mě to ale stejnak pěkně naštvalo, ať už to myslel jen jako konstatování naší vypjaté a né moc dobré situace.

"Taky že nepřišel," přiznal jsem a dost v duchu pěnil. Jacob si toho samozřejmě všiml, a proto se trochu nenápadně pousmál. Pak ale jeho pohled opět zvážněl, zavřel pomalu oči, zastavil se a složil ruce na prsou. Nechápal jsem, co se děje a tak jsem se zastavil taky a díval se do jeho zamyšleného obličeje. Chvíli to vypadalo, že mi to říct nesmí a ani nechce, proto jsem byl vcelku rád, že to z něj nemusím vymlátit… na jednu stranu škoda, že se rozhodl mluvit.

"Pokud je mi známo, myšlenky všech Andělů Nejvyšší slyší," řekl a voli svá slova tak, aby neurazil ani mě ani svého všudypřítomného velitele, ze kterého mají všichni vítr. "Není možné mu něco zatajit."

"Něco zřejmě jo," provokoval jsem a lehce se ušklíbl. Bohužel to nebylo z nějaké té radosti. Spíš jsem konstatoval smutnou skutečnost toho, že mám další problém. A to velkej problém, nehledě na to. Že jsem tu vlastní vyrobil… Moment… říkal, že slyší všechno. Všechny myšlenky? To by ale znamenalo, že o mně musí vědět už od začátku. Jelikož jsem si skálopevně jistej jednou věcí a to tím, že Teo, od jistý doby, myslí jen a jen na mě a na to jak si spolu řekněme hrajeme. Ne, že bych si chtěl nějak fandit, ale na něm je to dost jasně poznat. Potom, jak je možné, že ještě nikdo?

"Jsou jen dvě možnosti," začal opět Jacob, když mě nechal v jednu chvíli bloumat vlastními myšlenkami a závěry, které jak se zdá slyším jen já. "Buďto vám nechává volnost úmyslně, anebo…"

"Nás neslyší," došlo mi a zdálo se, že tím by se neúčast božské gardy hned při prvním úmyslu krádeže andělské nevinnosti, vysvětlila, ale nejen to. Vyjasnil by se i fakt, proč ještě dýchám.

"Což není možné," řekl Jacob a mě tím vrátil do reality.

"To mě to tvoje ne-možné přijde mnohem reálnější, než ta první možnost," řekl jsem popravdě a na jednu stranu mě těšilo, že máme rozdílný názor. I když jsem si musel přiznat, že teď by se hodila spíš spolupráce, když už se hošánek rozhodl být na mé straně kvůli své tajné lásce.

"Bůh slyší vše. Není v našich silách mu odporovat."

"Takže…"

"Takže radši uvěříš tomu, že nechává po svým krásným hlavním městě pobíhat krvelačný zvířátko," řekl jsem na tvrdo a vůbec se neostýchal používat i Teovi lidské výrazy. Pro tuhle chvíli tak moc vhodnými jako nic jiného s tohohle prohnilého světa řízeného dvěma dospělými dětmi. No, ještě že mě neslyší ani jeden, to by ze mě teď už nejspíš byl jen mastný flek.

"Možná má jen své důvody," řekl opeřenec na svou obhajobu, já na něm ale poznal, že tomu sám moc nevěří. Hold se jen snažil něčím přetlačit můj jasný a nezlomný názor.

"Které jaksi nesděluje věrným poddaným," rejpnul jsem si, ale jako že já fakt chtěl. Opeřenec jen pokýval hlavou, jako že přiznává, že to nemá nejjednodušší a po chvilce se pousmál a se zvláštním pohledem se zahleděl do mých ledových očí.

"A co ty?" zeptal se. "Ty snad víš o všem, co váš pán dělá?"

"Ne, ale upřímně mě to ani nezajímá," přiznal jsem, jelikož v tomhle jsem zapírat ani nechtěl. Nebyl k tomu sebemenší důvod a navíc se mi líbila spíš představa toho, že ho neposlouchám. Bylo mi fuk, co plánu je a tak. Když tak na tím svým pánem přemýšlím. "Zvláštní,… zřejmě ani ON neslyší moje myšlenky," ušklíbl jsem se. "Měl jsem za to, že je to jen vzdáleností a tímhle… místem."

"Bůh i Ďábel dokážou číst myšlenky obou druhů," oznámil mi Jacob věcně. "I kdyby to nevěděl… tvůj Pán," řekl suše přesto nekonfliktně, aby mě neurazil či co. Ne, že bych mu zrovna za tohle chtěl jednu vrazit. O něm si vcelku může říkat, co chce. "Bůh ano, protože slyší i myšlenky Démonů."

"Jo, to už vím taky," řekl jsem bez zájmu a zase se rozešel pomalými kroky zpět k pokoji.

"Víš?" řekl překvapeně Jacob. "Jak?" zeptal se a dohnal mě.

"Jednou na mě už promluvil," pokrčil jsem s nezájmem ramena. "Bylo to pár minut předtím než…"

"Než co?" zeptal se Jacob a díval se na mě, jak zpomaluju a něco si uvědomuju. Já zastavil, párkrát zamrkal a koukl se před sebe. Kousl jsem se do rtu a přivřel podezřívavě oči.

"Než jsem se setkal s Teem," řekl jsem tiše a nedokázal pochopit, proč jsem si to neuvědomil dřív. Vždyť tohle měla být hned moje první stopa, první vykřičník, který mě měl upozorňovat na nebezpečí, z toho, když tu zůstanu moc dlouho… Teď už je pozdě. Moc pozdě.

"A co řekl?" Zeptal se Jacob, když měl dost odvahy a když mu hlavou projelo něco podobného ražení, jako před malou chvíli mě samotnému. Podíval jsem se na něj a rozhodoval se, jestli mu to mám říct, anebo mám hrát hloupýho, což mi stejnak nejspíš neuvěří a nijak mi to stejnak nepomůže.

"Řekl: Jak si přeješ, zvíře."

"Ty sis něco přál?" Ptal se dál, ale neodvažoval se zavtipkovat nebo něco podobného. Já jen vzdychl a dal se znovu do pomalé chůze po dlouhé chodbě. Teď mi najednou přišla tak nekonečná.

"Ani nevím, na co jsem myslel, na tož aby mi došlo, co mi jako hodlá splnit," řekl jsem popravdě a na jednu stranu se za to docela i styděl. Mluvit s nepřítelem číslo jedna a nevnímat obsah jeho věty, to je fakt k pláči… až z toho mám takový divný tlaky v břichu. Jacob se díval na můj né moc spokojený obličej a taky na to, jak se snažím za všech sil překrýt ho rychle ledovou démonskou maskou. Což se mi trochu nedařilo. Trochu odlehčil situaci tím, že se pousmál a s nehraným vítězný pohledem mě sjel.

"Víš, že to co si mi tu právě odvykládal, se spíš kloní k mé teorii," řekl a bavil se nad mým rozpoloženým zamilovanýho zvířátka, které se prostě jen neudrželo a hned po násilném napadení s litry krve, se tu vylejvá ze svých citů a špatných činů. Taky bych se smál být na jeho místě.

"Jo, a to mě strašně štve."

"To věřím," dovolil si ještě utrousit k mé smůle a s nejelegantnější gentlemanskou jistotou, kterou jsem kdy viděl, mi otevřel dveře do Teova pokoje.

 

Bylo jasný, že teď dostanu další ultimátum. To už je v tomhle dni třetí, i když jen tohle by se nejspíš dalo označit za přímé a nevyvratitelné. Anna stále seděla u postele svého syna a loupala mu jablko, zjevně se jí ulevilo, když nás oba zahlédla živé a zdravé, jak kráčíme vedle sebe. Marcus tu ještě nebyl a tak bylo jasný, že ještě nezískal dost informací na jedno hlášení svojí napjaté ženě. Trochu jsem se pousmál a obdivoval. Ten to nemá lehký, chlapec. I když čemu se to tu směju. Vždyť já mám to samí. Jen to není ženskýho pohlaví a místo rudých vlasů to má blond - plus modré oči, v tuhle chvíli dost ledově laděné. Nechtěl jsem se usmát, ale něco mě donutilo myslet si, že je takhle dost sexy. Jo, to jsem ještě neměl ani páru o tom, co ve skutečnosti běhá hlavou mému sexy naštvanému opeřenci.