Chtělo to impuls. A to okamžitě! To, že jsem ho ze sebe dostal já, mě nijak nepřekvapovalo. Hold jsem byl v místnosti jedinou normálně rozhodnou bytostí. Oba opeřenci vypadali zmateně, za prvé jsem byl konečně vážný a za druhé nechápali význam mých předešlých slov, které jim měly alespoň trochu naznačit můj plán. Nebyl to zrovna ten nejlepší nápad, ale na výběr jsem moc neměl.

Popravdě…

Zdrhnout jsem chtěl hned, jak jsem zaslechl o pohotovostním stavu, jenže jak se zdálo, nic moc by se tím nevyřešilo. Neuteču, ne bez pomoci od nepřítele. A že jsem ji dostal zadarmo od zajímavých typů, které můj nepřítel musel hodně nenávidět. Jasně, s nimi to půjde lépe provést… jako to, co plánuju. Zvláštní, že mě to napadlo při vejrání z okna na přebílenou ulici.

Můj opeřenec na mě nechápavě mrkal a místy se zdálo, že jeho myšlenky směřují k nedůvěřivosti mého posledního výroku s letem z okna. To mě ale moc nepřekvapovalo. Má nadání si o mně myslet vždycky to nejhorší, pokud jde tedy o plány a řešení problémů. Více méně jsem mu to neměl za zlé, já taky na něm nemiluju všechno. Něco bych dokonce vymazal. Třeba jeho morální postelové zásady.

Páni, jak já jsem nadrženej.

Se vůbec divím, že mi dovolí ho líbat. A to taky jen na vyhrazených místech. Jako, že už nějakou tu dobu mám chuť na mnohem víc, než to. Ale to teď jaksi nebylo důležité a vytahovat to i ve formě vtipu nebylo dvakrát moudré. Ne v téhle situaci.

Uff, možná je lepší, že moje myšlenky nikdo neslyší.

Asi by se divil, a to nejen můj velkej šéf, ale i ti, co semnou zrovna teď stojí ve stejné místnosti. Pousmál jsem se a svůj pohled opět věnoval oknu a tomu, co představovalo. Jacob i Teo se snažili pochopit, co svojí narážkou ve skutečnosti myslím, ale jak tak vidím - obvody se nesepnuly. Zatím co Teův obličej chytal první obavy, Jacob konečně projevil lehký cit hněvu a nespokojenosti tím, že pohnul obočím asi milimetr dolů k očním jamkám. To bylo fakt něco, v takovou reakci jsem ani nedoufal, byl jsem též na sebe náležitě hrdý, že jsem ho vůbec k něčemu takovému donutil. Můj úšklebek mu asi řekl, nad čím to tak zvesela uvažuju a tak svůj kamenný výraz vrátil na své místo a promluvil s etickou zdrženlivostí pravého snoba.

"Co přesně tím myslíš?"

"Hledají mě, ne?" řekl jsem a postavil se. "O vás nemají páru."

"A ty toho chceš využít."

"Jak?" ozval se Teo a já se podíval na jeho obličej, ve kterém se mísil strach s odhodláním. Pousmál jsem se, když jsem na jeho tváři objevil i kousky rudých flíčků, které se můj opeřenec za každou cenu snažil ovládat a srovnat se s vážností těch našich lednic.

"Návnada," řekl jsem jen a pokrčil nezáživně rameny.

Pokud jsem si myslel, že do teď byl můj opeřenec nespokojený, tak to, co přišlo po mé ledabylé odpovědi, bylo fakt něco. Hotový Hurikán nelibosti a nesouhlasu! Lhal bych, kdybych řekl, že jsem to čekal nebo dokonce, že jsem se v tu chvíli nezalekl. To jako fakt.

"Ty si se zbláznil!" křikl Teo nakonec nepřetržitého nadávání, které bylo tak intenzivní, že ho moje hlava ani nedokázala, kromě výstižného konce, vstřebat natož pobrat. Vzdychl jsem.

"Doženeš člověka k ledasčemu."

"Jen klid, promluvme si o…" začal Jacob zlehka ale bohužel…

"Ne!" ohnal se Teo. "A tím jsem skončil!" dodal dost zarputila a složil ruce protestně na prsou. Měl to být signál, jasný signál, že jen tak neustoupí. Ne, dokavaď nebudu dostatečně upřímný a neřeknu mu vše o plánu do posledního detailu. Jako, že jsem chtěl pár nepodstatných chloupečků vynechat, což teď jaksi nebude možné… bylo to buď, anebo… v jejichž řešení jsem nikdy nebyl moc dobrý.

"Ale Teodore… počkej přece to," pokračoval Jacob mile, ale já věděl, že teď to nemá cenu.

"Ne!" zopáknul můj opeřenec tvrdohlavě. "Nedonutíte mě, abych do něčeho takového šel!" dodal a jednotlivě ukázal na mě a pak na Jacob, který se ho snažil uklidnit. Já věděl, že tímhle ho nikdo moc nezklidní. Chce pravdu, o nic jiného mu nejde. No, tak jí dostane, no. Natvrdo. Tak to miluju.

"Nemusíš do toho jít," řekl jsem provokativně a kývl na Jacoba. "Jeden opeřenec stačí."

"O tom ani neuvažuj!" zaprotestoval Teo a vzal překvapeného Jacoba, který najednou stál nějak moc blízko jeho postele, majetnicky za ruku. "Jacoba ti nedám!"

"To bych měl brát skoro osobně," řekl jsem s ironií, ale pravdou bylo, že mi trochu cukaly koutky a celkově jsem se ošil, abych zabránil hloupé žárlivosti projevit se v plné síle.

"Ber si to, jak chceš!" řekl Teo a trochu se ušklíbl, než znovu pokračoval po svém, vyděšeném a nesouhlasném vyváděním. "Tohle nedovolím!" dodal a kousl se do rtu. "Nepřežil bych, kdybys…"

"Poslouchej," řekl jsem a už začínal být naštvaný.

"Nebu…!" začal protestovat Teo a pustil Jacoba tak rychle, jako ho chytl. Toho jsem využil a přešel pár rychlými kroky zpět k jeho posteli, kde jsem roztáhl svá netopýří křídla a obě zabodl těsně vedle Teovi hlavy do čela postele a naklonil se k jeho mírně zarudlému obličeji! Trochu jsem ho vyděsil, jelikož polkl a čekal, co udělám. Mlčel a zkoumal můj naštvaný, ledově vyhlížející obličej, na kterém poprvé za dlouhou dobu viděl nějakou tu původní zvířecí podobu s rudým pohledem. Olízl jsem se, o tenhle zaražený stav mi koneckonců šlo. Musí se uklidnit a poslouchat. Poslouchat mě.

"Mlč a prostě mě poslouchej, Teo!" řekl jsem drsnějším zvířecím hlasem! Vtipný, že už jsem skoro zapomněl, jak zní. Jak zní, když mám hlad a chuť na sex… chuť trhat maso a cítit na sobě cizí krev. Ach jo, kde já pořád beru tu sílu odolat tomu zlomit někomu vaz? "Pět minut a pak můžeš zase nadávat," dodal jsem a snažil sebe sama uklidnit a změnit se zpět na odtažitou ledovou sochu, co jen tak nic neprožívá. Zbavil jsem své oči krve a s klidným černým pohledem dodal: "Dobře?"

Můj opeřenec mě celou dobu sledoval a měřil si každý centimetr. Bylo vidět, že je nesvůj a že se rozmýšlí, zda si mě má tedy vyslechnout a pak teprve protestovat, nebo taky… Podíval se omluvně na Jacoba, který byl celou dobu připravený mi seknout hlavu, jestli se pokusím o něco víc, než jen o zastrašování, a chtěl, aby na to řekl svůj eticko-humální názor. Jako, že do člověka měl hodně a hodně daleko.

"Zkusme si to poslechnout celé," řekl k mému překvapení. Očividně nebyl takový idiot. "Dej tomu šanci," dodal a jasným umělým úsměvem mi dal najevo, že mi dává šanci jen a jen kvůli jistému milovanému opeřenci, který je zrovinka uvězněný mezi mými ostrými křídly. Pousmál jsem se.

"Dobře," přikývl nakonec Teo a sledoval, jak pomalu vytahuju černá křídla z čela postele a párkrát s nimi provokativně zamávám na důkaz síly a dravosti, než je zatáhnu před zvědavými pohledy.

"Představoval bych si to takhle," začnu a dávám si moc dobrý pozor na to, aby mě slyšeli jen přítomní dva spiklenečtí opeřenci.

Každý město má svojí temnou stránku, i když se snaží tvářit jako že ne. Jako, že u nich v ráji nic takového přeci neexistuje. Bohužel se jim ta lež všem zrcadlí v očích. V andělsky dokonalých očích, které si o sobě myslí, že jsou dokonalým druhem s dokonalým bezchybným honosným městem.

Pche, tak proč teď stojím na hřbitově?

Byl jsem dost překvapený, kam mě to poslali pro zbraně. Očividně toho vím pořád dost málo na to, abych mohl tento báječný božský druh popsat do encyklopedie. Rozhlédl jsem se, jelikož jsem nikdy v životě nečekal, že se ocitnu na takovém místě ještě za živa. Mělo fakt zvláštní auru, auru smrti, takovou tu, kterou byste nečekali kousek od hlavního náměstí výstavního mírového města opeřenců. Vzdychl jsem a pocítil náhlý příval chladu. Zdá se, že hřbitovy působí depresivně vždycky a na každého, ať už jsou andělského nebo démonského druhu. Musel jsem si přiznat, že bych se možná i lekl, kdyby mi teď někdo lehce položil ruku na rameno. Zahnal jsem tuhle myšlenku a ještě jednou se nervózně rozhlédl po náhrobcích, které nebyly ani velké, ale ani malé. Některé byly zdobnější s mnoho čerstvými květinami kolem. A druhé zas zarostlé mechem a kámen se na rozích drolil. Polkl jsem, přivřel trochu oči a snažil se ignorovat svůj vlastní strach. Procházel jsem mlčky hlavní uličkou mezi náhrobky a přesně podle instrukcí od Jacoba u třicáté druhé řady zahnul doleva. Ne, že by se mi líbilo, že plní jeho rozkazy, ale teď jsem jaksi neměl na vybranou. Navíc jsem se pořád nedokázal vzpamatovat s toho, s čím to, z čista jasna, Teo najednou souhlasil.

Zakroutil jsem hlavou a raději se snažil zachovat klidnou a soustředěnou tvář. Nikdy není dobrý šklebit se na takovém místě. Bůh ví, co bych tím způsobil. A urazit nějakého nebožtíka jsem tedy vůbec nechtěl. Ne, že bych měl strach, že se otevře nějaká rakev a z ní vyleze zombie, jak chodící mrtvoly nazývají lidé,… jen no, nebylo to logické a v téhle chvíli ani moc přijatelné.

Prostě jsem měl už dost nepřátel, to, že vlastně představovali jeden celý druh ze dvou jediných žijících v tomhle podivném světě, bych raději nezmiňoval nahlas,… a navíc, nechtěl jsem se šklebit na tomhle podivně depresivním a hrůzu nahánějícím místě.

Zastavil jsem se u hrobu, kde na jeho kamenné mramorové desce stálo: "Uriel." Jo přesně tebe hledám, hochu. Nebo alespoň to, co je podle Jacoba uvnitř tvojí tak pěkně nazdobené hrobky. V andělském světě mají ty nejvýše postavení právo na bohatou hrobku s dlouhověkým příslibem, že se po jakékoliv smrti jejich hrobka nikdy neotevře. No, jak už jsem pochopil, tak v téhle hrobce nikdo významný ležet nebude. Místo jeho super rozkládající se mrtvoly by tu měli ležet uložené dvě podstatné zbraně, důležité pro můj plán. Alespoň tedy, ti opeření hlupáci vědí, jak bezpečně ukrýt něco tak důležitého, jako jsou jejich největší a nejdrahocennější poklady. Jsem se do teď divil, proč mi jejich místo posledního odpočinku Jacob tak ochotně vyzvonil. Možná jsem v tom viděl víc, než se zdálo, přece jen mám od přírody dost podezřívavosti, abych byl v určitých chvílích paranoidní. Vzdychl jsem vždyť je vcelku očividný, že tohle všechno dělá kvůli Teovi, který chce patřit jen mně, a já mám dost jasno v tom, že taky patřit bude. Vždycky. Možná proto mě tak baví využívat jeho neopětované náklonnosti pro své vlastní účely. Jako třeba záchranu vlastní hořící prdele, která už vážně potřebovala něčím zchladit. A tím nemám na mysli nedostatek sexu. Zrovinka teď fakt ne.

"Michaelovo kopí a Urielův luk," řekl jsem si pro sebe s kapkou úžasu a musel uznat jejich silnou a dech beroucí auru, které z nich sálala po celou dobu mého letu. Zatím jsem dva vzácné pozlacené předměty nesl zabalené v hnědém, stříbrem vyšívaném plátně, aby jejich záře neupoutala moc pozornosti, po které jsem netoužil. Ještě ne tedy… načasování muselo být přesné.

Ušklíbl jsem se a to pořádně. Líbil se mi můj vlastní propracovaný plán a moc jsem se těšil na jeho provedení a… jelikož hřbitov, to divné zakleté místo plné depresí, byl pár metrů za mými zády, neměl jsem už konečně ten hloupý pocit, že bych se šklebit neměl. A tak, jsem se ke své libosti, těch dvacet minut bez svého nepostradatelného doplňku obličeje, rozhodl si cestou zpět k nemocnici tento nedostatek vynahradit. Ani jsem nečekal, že tu na tu mojí náhradu někoho najdu se potloukat. No jo, jeho mínus. Někoho tu zabít musím… kvůli detailům plánu a taky kvůli vlastním už neovladatelným choutkám vidět čerstvou tekoucí krev.

Když jsem tomu prvnímu opeřenci, který byl očividně se svojí milou na romantické procházce, sekl hlavu, udělalo se mi neskutečně dobře! Ten pocit, když ti něčí srdce vypovídá službu přímo ve tvé dlani je nezapomenutelný. Olízl jsem se a připravil se na zoufalý protiútok té andělské děvky, které se v obličeji zračila nenávist smíchaná s beznadějí. Ušklíbl jsem se a něco ve mně se pohnulo zpět na své temné místo, jak já tenhle obličej miloval. Zablokoval jsem její ránu snadno, jelikož v ní bylo až moc zmatených a překvapených citů, které tvořily dostatečný chaos na to, aby jí to zabraňovalo v racionálním přemýšlení a klidným uvažování. O to mi koneckonců šlo. O zaražení klínu do srdce. Po pár sekundách to zkusila znovu a o dost agresivněji. A pak, že andělé neumí nenávidět. Opět jsem se jí párkrát vyhnul a její smrtící údery blokoval s přehledem křídly. Byla to docela legrace a já bych se s ní klidně bavil ještě pár hodin, ale bohužel měla smůlu. Spěchal jsem.

"Smůla, děvko," řekl jsem zvířecím šepotem a skočil jí trochu do úsměvu. Trochu se ještě celá cukala, než jsem její obličej prokousal dostatečně hluboko na to, aby se její protesty změnily na posmrtné záškuby. Ve chvíli, kdy se přestala bránit a její ruce ochable padly k zemi, jsem kus masa vyrval s jejího obličeje, rozkousal ho, spolkl a olízl si mlsně rty. Jejich maso fakt nechutná špatně.

Nedokážu odolat. Mám hrozněj hlad.

Dívám se rudýma očima na dva lákavé kusy masa a neváhám ani vteřinu. Nejdřív sním kousek té děvky, co mě tak pobavila a pak si dám i kousek jejího přítelíčka. Ještě spolu ani nespaly, to s jejich vůně a krve bylo poznat… hold jsem dostal na stůl ryzí čistotu. Ušklíbl jsem se a olízl si prsty na levé ruce, svačinka bodla, vzhledem k tomu, co se to tu chystám dělat za kousky v dalších hodinách.

Rozhlídl jsem se a udělal pár kroků k místu, kde jsem nechat drahocenné kopí a luk. Vzal jsem je do ruky a vznesl se spokojeně na oblohu. Teď už se zdržovat nesmím a to ničím. V nemocničním pokoji na mě čeká někdo moc důležitý. Je zvláštní, že jen kvůli němu se moje zvířecí podoba zase vytratila.