Dveře se stále neotvíraly. Zůstaly zavřené až do rána a já tak probděl skoro celou noc. Ne, že bych nebyl unavený, jen se mnou stále cloumal strach. Strach, který způsobil můj krátký výpadek paměti. Jak se mi to mohlo stát? Andělé přeci nezapomínají, ani na lepší či horší věci. Za tím musí něco být, něco co je silnější než já sám. Celým svým bytím jsem doufal, že už se mi to nikdy víc nestane.

Prostě to nedovolím!

Vzdychl jsem a unaveně se opatrně protáhl. Posadil jsem se s menšími záškuby ve hrudi a roztáhl i svá bílá křídla. Byla pekelně ztuhlá od toho nešťastného incidentu, který jsem jaksi neplánoval. Horší věc se mi už stát nemohla. O to víc se to komplikovalo přítomností mého démona. Ani jsem raději nechtěl do detailu přemýšlet, na co zrovna myslí, na tož co v tuhle chvíli dělá. Jako že jistou představu jsem, po pár hodinách beze spánku a čučení na obvodové zdi, měl.

 

Zatím, co jsem si kousal nehty na pravé ruce a přemýšlel, jak z tohohle problému popřípadě co nejelegantněji vybruslit, se na hlavní venkovní chodbě ozvaly hlasité zvuky naštvaných kroků. Neměl jsem s toho dobrý pocit. Jasně, chtěl jsem ho strašně vidět, ale faktem zůstával ten divný těžký vzduch, který mě najednou obklopil. Způsobený z toho, že se něco stalo, z toho, že něco provedl. Hněv mi projel celým krevním oběhem a rázem jsem měl chuť ho seřvat…

 

"Prý jsem ti chyběl," byla jeho první věta, když otevřel ty hloupý dveře a na malou chvíli se opřel provokativně o futra. Samozřejmě se nezapomněl ušklíbnout, jako by to byl ten největší king a zrovna si šel pro nějaké herecké ocenění. Já na jeho postoj nijak nezareagoval a ignoroval jeho očividnou nabídku na spojení našich…

"Ani ne."

"Necukej se," řekl Nick a udělal pár kroků k mojí posteli, kde se pobaveně posadil. Jeho přístup mě začal štvát, ale přesto jsem zatím zůstával klidný, tedy jen navenek. Opatrně jsem se trochu posunul do leva a snížil tak vzdálenost mezi námi.

"Kde si sakra byl?"

"Na zdravotní procházce," odpověděl můj démon bez jakéhokoliv zaváhání. Já si to mohl vyložit na tisíce způsobů a on se jen bavil na můj účet a vzrůstající nervozitu. Zamračil jsem se.

"Myslím to vážně, Nicku."

"Já taky," díval se mi přímo do očí a mě něco říkalo, že nelže. Ne, on to jen říká po svém.

"Takže si nedělal nic… nebezpečnýho?" řekl jsem a snažil se vystihnout vraždu nebo napadení jiným méně konfliktním slovem, které zároveň i kryje původní smysl. Nick nadzvedl jedno obočí.

"Vcelku ne."

"Jak vcelku ne?" Myslel jsem, že se udrží a prostě řekne jeho ledové: Ne. A on místo toho řekne další nesmyslnou větu, která má jediný účel a to vytočit mě a zbytek planety a taky... a taky zabránit tomu, abych se konečně uklidnil a přestal mít ten nervy drásající strach prostupující celým…

"Dával si sprchu," řekl najednou třetí hlas a já si všiml, že do pokoje vešel Jacob.

"Říkal jsem, ať počkáš venku," obořil se na něj můj netopýr a očividně nebyl moc rád, že přišel mezi nás. Toho jsem mohl patřičně využít… Nebo jsem si to alespoň myslel.

"Ale neřekl si jak dlouho," řekl Jacob na svoji obranu a přívětivě se pousmál. Nemohl jsem si pomoct, ale ten jeho úsměv mi vždycky přišel tak moc falešný. Přesto jsem se rozhodl dělat, že to nevidím.

"Skvělí," vzdychl můj démon a otočil se zpět na mě.

"Ty mi řekneš, co se děje?" zeptal jsem se nevině Jacob a párkrát zamrkal svými štěněčími kukadly. Bohužel Jacob byl k mé smůle stejně lazený jako můj netopýr a tak na něj tenhle obličej moc nezabíral.

"Vcelku nic," řekl klidně a s taktem snobské etiky. To mě vytočilo ještě víc, nafoukl jsem svoje rudé tváře a přivřel naštvané oči. Ruce jsem složil na bolavé hrudi a propichoval oba pohledem.

"Jděte oba do háje!"

"Nejsi rád, že jsme tak bezva kamarádi?" poznamenal Nick a dál se bavil nad mojí reakcí.

"Správný slovo je: Spiklenci," odsekl jsem a otočil hlavu uraženě k oknu.

"Tenhle přístup tě jednou zabije," řekl netopýr a poposedl si víc ke mně.

"A to říkáš ty mě," opáčil jsem jen a nijak na jeho blízkost nereagoval. Dál jsem uraženě koukal z okna a dělal, jako že mě v něm něco velmi zásadního zaujalo. Tak nějak jsem věděl, že mi to nebaští ale co.

"Neprovokuj," řekl netopýr a poprvé za celou dobu se nefalšovaně zamračil.

"Oba máte zvláštní sklony," ozval se s tou svojí hranou milostí Jacob a věnoval nám svůj nejlepší úsměv.

"Ty buď s ticha," řekli jsme ze Nickem naráz, ale jeho to zdá se neodradilo od další hloupé věty, která nás taky měla jen naštvat a poukázat na to, jak hloupě ve skutečnosti vypadáme.

"Nebyla moje poznámka snad na místě?"

"Byla víc než to."

"Mám to pochopit tak, že…"

"Máš držet klapačku!" řekl Nick ostřeji a já na nich viděl, že se oba za něco mstí tomu druhému. No, s nimi to tedy nikdy nebude lehký. Obzvlášť pak, když s nich budu chtít něco dostat. Vzdychl jsem a můj vztek dostal novou úroveň.

"Sklapněte oba!" křikl jsem.

"Ha-lóóó," protáhl naschvál Nick a párkrát mě cvrnknul do čela. "Blik, cvak, příjem!" dodal a rukou naznačil malý kruh, než ukázal na mě. "Hádka přeci vznikla tvojí vinou."

"Mojí vinou?!"

"Na tom něco je," poznamenal Jacob ale to jsem skoro ani nedokázal zaznamenat.

"Co si o sobě sakra mys…?!"

V plánu říct, nadávat, vřískat a křičet… Jenže…

 

"Trochu ostrá debata na mládež," řekl mírný hlas ode dveří. "Navíc by měl být Teodor v klidu a ne v první útočné linii," poznamenal ještě s úsměvem a ve mně na chvíli hrklo, když jsem spatřil vichřici za svým lehce se usmívajícím otcem, který jako byl klidem před bouří.

"Taky si myslím," řekla mamka a než mohl někdo něco říct, tak nám všem dal pohlavek. "Takže se všichni zklidněte!" dodala a složila si ruce na prsou. "Nebo vás vyženu!"

 

Moje mamka si vždycky uměla sjednat pořádek, ale nebyla to úplná fůrie. To, že mi povětšinu času nadává, neznamená, že se mnou nebyla pro každou srandu a vodvaz, ale odsud posud. Navíc mi vždycky říkala, že byla jako já, ale že z toho stejně, jako ona, jednou vyrostu. Mluvila se mnou, jako by mi bylo deset, ale mně to nevadilo. Tenkrát ne.

Dnes, i když vypadám na třináct lidského dítěte, už mi to pomalu začíná lézt na nervy. Zejména asi i kvůli tomu, že můj věk odpovídá o skoro tři desetinné čárky většímu číslu. To už si jen tak někdo sázet na hlavu brambory nenechá. Bohužel jsem jeden z nich a moje milovaná maminka taky a tak to občas bouchne. Teď jsem ale neměl náladu si to u ní nějak pohoršit. Jediný, na koho jsem chtěl vyprsknout všechny svoje peprné nadávky, byl můj démon, který si po celou dobu ticha jen tak sedí na mé peřině a kouká se s okna jako by nic neudělal ani neřekl. Místy se mi koutkem oka díval do mého rudého nafouknutého obličeje a spokojeně se ušklíbl.

"No vida," řekla mamka a ušklíbla se. "A pak že to nejde."

"Umíš kouzlit, zlato," řekl jí na to táta a dal jí pusu na tvář.

"Já vím," řekla bez obalu a byla pyšná na svůj úspěch nás zklidnit až k hrobovému tichu.

"Ale třeba to na začátku nebyla bitva o slovo?" řekl táta a začal se svojí obranou fází usmiřovacích frází a následného uklidnění samotného jádra bouře. Je mu se to vždycky povede.

"O tom tedy pochybuji," řekla mamka a bránila se. "Jeden tvrdohlavější než ten druhý."

"Možná měli jen strach," mluvil dál táta.

"Nebraň je, Marcusi," řekla mamka, když přišla na jeho taktiku. "Jejich chování bylo nepřijatelné," řekla naštvaně a podívala se po nás."Ať už z jakéhokoliv důvodu."

"Jsou chvíle, kdy ke zvýšení hlasu je důvod," řekl táta a přívětivě se pousmál. Tím strhl její pozornost na sebe a na svojí uklidňující pravdivou auru, snažící se jen o mír a klid. Mamka jen vzdychla a já věděl, že táta vyhrál. Teď už pronese jen nějakou blbinu, aby měla poslední slovo.

"Jsou to prakticky ještě děti, takže…"

 

"Chtěl bych," začal jsem a nespouštěl oči z Nicka. "Chci vysvětlení toho, kde si byl."

Díváš se na mě celou dobu stejně upřeně jako já na tebe…

Tak sakra mluv, řekni mi něco, co mě uklidní.

"Už jsem to řekl," řekl Nick a s klidem přivřel svoje oči. "Musel jsem se projít."

"A už je ti líp?" řekl jsem a trochu se ušklíbl.

"Cože?" očividně nepochopil, že jsem plácl ironii. A tak jsem se znovu zamračil.

"No, zřejmě si potřeboval čerstvý vzduch," řekl jsem na vysvětlenou. "Hodně čerstvýho vzduchu."

"Tak nějak," řekl netopýr, když pochopil, kam tím směřuju. "Dlouho bych se nevydržel dívat," přidal a nehodlal jen tak ustoupit. To bylo vidět. "Ne bez odezvy."

"Tak si zdrhnul," řekl jsem narovinu, jelikož už jsem nemohl. "Bezva. Umělecký dojem rovná se nule," dodal jsem a vztekle si upravil okraj peřiny, který byl na krajích trochu jinak pomuchlaný a tak si zasloužil ránu, pak nadzvednout a další velkou ránu a další a… A přesně touhle hloupostí jsem se jen na malou chvíli odpoutal od svých myšlenek na toho sobeckýho, arogantního a nadrženýho parchanta, který neumí nic jiného, než se tvářit jako vítěz, kterému vždycky všechno projde.

"Co chceš sakra slyšet, Teo?!" řekl najednou Nick zvýšeným hlasem. "Že si chudinka! Že jsem měl chuť mu utrhnout hlavu a napíchnout jí na kůl! Nebo že jsem měl strach?!" Zvedl jsem překvapeně hlavu a díval se do naštvaných očí. "Co z toho mám říct, abys to přestal rozebírat?!"

"Teď… už nic," zašeptal jsem s rudnoucí tváří a nervózně těkal očima po místnosti. Pak jsem jen vzdychl a sklopil oči k té peřině, která před několika minutami schytala můj výbuch vzteku.

"Ty si případ," řekl Nick nezaujatě. Nahnul se bez jediného zaváhání těsně ke mně, položil mi ruce na rudé tváře a políbil mě přede všemi kolem. Sice jen krátce a jemně ale…

To stačilo k tomu, abych přestal vnímat reálný svět.

 

"Budu dělat, že jsem to neviděla," řekla po pár minutách, co jsem se díval jen do Nickových temných očí, mamka a tím mi vehnala nervozitu do celého těla. Byl jsem rudej snad i na zadku. Mezitím se žena, co mi dala život, otočila a dělala, že jí něco zaujalo na parapetu. Táta se na ní pousmál, než s něj prvotní nervozita úplně vyprchala a on se znovu vrátil k radosti.

"A co, že si to neviděla?"  otázal se a věděl, že jí tím strašně vyprovokuje.

"To, co si neviděl taky," odsekla a dala mu jasně najevo, že už se k tomu nehodlá vracet. Pousmál jsem se na své roztomilé rodiče ve chvíli, kdy se potěšeně usmáli na mě. Na jednu stranu jsem chtěl, aby tahle scéna nikdy neskončila, aby to nebyl jen krásný a chvilkový sen zobrazený v realitě.

To by se ovšem nesměly otevřít ty pitomý dveře!

 

Všichni jsme se naráz otočili ke zběsile oddechující osobě.

"Rachel?" řekl jsem překvapeně a hleděl na udýchanou dívku s vystrašeným pohledem.

"M-máme problém!" zakoktala. "Ve White Town je už pár minut vyhlášen 3. stupeň: Ululate!"

"Cože?!" křikli jsme polekaně a všichni najednou, až na Nicka, který tento výraz neznal. Po chvilce vypadal, že s našich obličejů a slov vyčetl něco, co mu pomohlo pochopit. Vyhlášení poplachu.

"Kde jsi to slyšela?" zeptal se Jacob a přistoupil blíž k ní.

"Můj otec se o tom bavil s Radou starších a ostatními Velícími," řekla s pohledem na něj a začala se trochu uklidňovat. Přesto bylo znát, že se stále třese a únavou z běhu to rozhodně nebylo.

"To nevypadá na cvičení," řekl táta a podrbal se na bradě. "Zaslechla si nějaké podrobnosti?"

"A-ano," přiznala Rachel koktavě ale pak… jako by jí došlo odhodlání mluvit.

"A ty zní?" Pomohl jí táta po hodné nervózní chvilce, kdy jsme byli všichni jak napnutý drát.

"A-asi před hodinou," začala dívka a těkala očima po místnosti. "Našli v jedné uličce po-polomrtvé tělo," dodala a zadrhávala se, nadechla se a snažila se zbavit třasu svých nohou.

"Kvůli tomu se přeci 3. stupeň nikdy nevyhlašoval," oznámil Jacob a měl pravdu. Kvůli takovému incidentu se nikdy nechodilo tak daleko natož k třetímu stupni pohotovosti.

"Bude v tom něco víc," řekl táta klidně a poprvé se zamračil. "Jak dopadla Aliquam?" Zeptal se a já se divil, že to s Rachel málem šlehlo o zem. Mamka jí zachytila dřív, než si mohla ublížit o roh stolku.

"Ty bledneš, dítě," řekla a dala jí ruku na čelo. "Nechceš se posadit?" dodala a posadila jí do židle.

"Já… t-to," zakoktala a snažila se chytit dech. To nevypadá dobře. Co se tu děje? A co zjistili při důkladné prohlídce těla? Co na tom bylo tak odzbrojující, že…?

"Rachel?" zeptal se jemně táta dívky a pohladil jí po hlavě. Ta jen kývla a ztěžka se nadechla… přitom se jí v koutech očí leskly slzy a strach jí nedovoloval, aby se přestal třást. To všechny odzbrojilo a znervóznilo. Včetně mě samotného. Byl jsem, jak na trní po celou dobu jejího tichého proslovu, který spíš říkala sobě… A pak jakoby se její hlas s každým dalším slovem ztrácel a já ho slyšel z velké dálky.

"O-oni říkali," zajíkala se. "Z-zjistili, že," zakoktala. "Že ho napadl Démon."