"Už to zašlo příliš daleko!" řekl Kai přísně, až se zachvěl okolní vzduch! Bílé dlouhé vlasy se jako na povel postavily proti gravitaci a vytvořili dlouhé ostny. Jeho bílým rouchem, které sahalo až na zem, projel zlatý záblesk a zbarvil ho do temně žluté! Otočil svůj přísný modrý pohled mimo velké zrcadlo Nymphaea, které stálo uprostřed nekonečné bělosti, a pohlédl na svou pobavenou návštěvu.

 

V jediné černé židli, která stála sotva tři metry od něj a házela do okolí menší stříbrný stín, seděla osoba ve stříbrně stejně dlouhém rouchu. Jednou rukou si podepírala bradu a tou druhou si namotávala jeden z dlouhých temně černých vlasů na prst. Její pohled stejně modrých očí byl překvapivě přívětivější a v tuto chvíli i láskyplnější. Pod ledovým pohledem přestal s činností, která měla ještě víc vyprovokovat nespokojeného sourozence, změnil lehkým mávnutí ruky židli na křeslo a narovnal se usměvavě se složenými dlaněmi v klíně.

"Ale bratříčku, právě teď to začíná být zajímavé," řekl Lu klidně, stále pobaven stávající situací, která začala jeho staršího bratra, z nepochopitelných důvodů, vytáčet. "Nekaž nám jedinou zábavu," dodal prosebně a na důkaz poddanosti si dal jeden prst do pusy a svůdně ho olízl. Kai ho s jistým druhem nechuti dlouho sledoval, než se, se založenýma rukama za zády, podíval do bílého nekonečna. V tuhle chvíli nebylo moudré ho provokovat, nebo být nadmíru drzý, i když jeho bratr Lu vždy věděl, co říci, aby tím dosáhl svého. Sílu slov zdědil spíše on, než jeho právoplatný nadřízený.

"Už pár dnů mi to jako zábava nepřijde," přiznal stále naštvaným tónem Kai a jeho vztek pulzující celým jeho zevnějškem nemizel. V jeho vlasech, stále v pozoru, probíhaly lehké bílé výboje a tak praskal a ohýbal se okolní prostor kolem něj.

"Proč?" zeptal se Lu stále klidným hlasem. "Protože nic skoro nevíme a nevidíme, anebo tě štve, že tohle všechno," ukázal na velké zrcadlo Nymphaea jedním prstem. "Byl původně tvůj nápad?"

"Nebyl," řekl Kai přísně a zvedl arogantně bradu, aby se tak na bratra díval z ještě větší výšky, než do teď. Čekal, že ho to usměrní a připomene jeho postavení. Bohužel jeho čin Lua vůbec nerozhodil, ba ani nenaštval. Dál se na něj mile usmíval, jako by si užíval jeho zlost.

"Ale byl," řekl mile a znovu si podepřel hlavu. "Dal si tomu démonovi možnost změny," pokračoval a na malou chvíli jeho modrýma očima projela chladná temnota. Kai si toho všiml, ale nic na to neřekl, rozhodl se vyslechnout celý názor svého bratra. Proto tu koneckonců seděl. Lu vrátil svému obličeji úsměv a jeho oči byly opět laskavě světle modré. "A navíc, byl si na řadě s vymyšlením nové zábavné hry, která by nás alespoň na chvíli dostala s všudypřítomné a nekonečné nudy," dodal a ukazováčkem udělal dvakrát ve vzduchu pomyslnou osmičku. Kai si jeho bezstarostnost chvíli prohlížel, než usoudil, že na tom, co Lu říká, něco málo možná je. Uklidnil svoje nápadné city a nechal své bílé vlasy spadnout zpět na ramena a záda. Z jeho roucha zmizela temně žlutá barva a nahradila ho běloskvoucí bílá se zlatými okraji a výšivkami.

"To je vlastně pravda," kývl a přiznal svou částečnou chybu. Částečné pokušení po něčem novém a záhadně překvapujícím. Pousmál se a podíval se na obraz zrcadla. "Byl jsem na řadě," vzdychl a přenesl své myšlenky na zrcadlící plochu. Nebylo to nic těžkého, dalo by se říct, že to bylo automatické. On a jeho bratr naráz sjednotili své myšlenky a zrcadlo mělo jen schopnost je zobrazit pro lepší představivost. Oba sledovali výjev dění skrze oči věrného anděla, který byl v tu dobu na správném místě, aby se dozvěděli něco více. "V žádném případě mě ale nenapadlo, že se stane tohle," řekl nespokojeně Kai a obraz dvou rozdílných blízko u sebe sedících bytostí se rozplynul.

"A co přesně se stalo?" řekl Lu a znovu se uvolnil na svém přiděleném místě. "Vždyť od jisté doby neslyšíme ani jeden jejich myšlenky," dodal pravdivě a čekal na reakci svého bratra.

"To mě právě znepokojuje," řekl Kai, chytil si jednu stranu dlouhého bílého roucha a udělal pár kroků do strany tak, aby stál k velkému zrcadlu zády a ke svému bratrovi čelem. "Nápadně se to podobá případu, který je starý už více jak dva tisíce let," dodal tiše a čekal.

"Myslíš Michaela?" řekl bez okolků Lu a trochu se ušklíbl. "Tvého milovaného loajálního oblíbence, který tě zahrnoval bezmeznou a neochvějnou láskou a nakonec tě zradil?"

"Očividně to máš ještě v živé paměti," řekl Kai, ale svoje rozhořčení nad tím, jak jeho bratr zlehčoval poslední neblahou situaci jeho dvora, raději spolknul.

"Samozřejmě," řekl Lu a naoko nešťastně spráskl ruce k sobě. "Nikdy bych si nedovolil zapomenout na bytost, která dokázala nemyslitelné."

"A tím je co?"

"Dostat tě na kolena," odpověděl Lu popravdě. "Na několik dnů, dovolím si podotknout."

"Jistě," řekl Kai klidně a pomalu si hrál s prsty. "Pamatuji si, že tě to velice pobavilo," uklidňovalo ho to, když musel poslouchat takovéto narážky. "Aniž by sis uvědomoval důsledky… Spojení," dodal Kai zklamaně a naštvaně zároveň. Unavovala ho bratrova suverenita. Ten však zvedl prst a pokýval s ním ze strany na stranu a na svou obhajobu lehce našpulil rty.

"Milý bratře. Já si uvědomoval ohavný čin spáchaný mým zkaženým Raphaelem, ale bohužel jsem mu neporozuměl," řekl a znovu si dal, lehce znuděně, ruku pod hlavu.

"To je tvá odpověď na vše!" řekl naštvaně Kai, až se vzduch v jeho blízkém okolí zavlnil, což trochu nadzvedlo jeho i Luovi vlasy. Jeho bratr zpozorněl. "Měl bys rozumět vlastním výtvorům," dodal, než svůj vnitřní uragán zklidnil do mírumilovného bezvětří.

"Že ty jim rozumíš, bratře."

"Tvojí poznámku budu ignorovat," řekl Kai a přešel zpět ladnými kroky k zrcadlu Nymphaea. Jeho temně vyhlížející brat Lu si povzdechl a pak se jeho pohled také zaměřil na vyleštěné sklo.

"Zajisté v případu: Michael-Raphael, vidím mnoho podobných ne-li stejných věcí, které se teď dějí u naší nové dvojice," začal klidným hlasem, aby svého staršího bratra ještě více nenaštval. "I když tihle dva jsou zábavnější," řekl, když se v zrcadle, na jeho povel rukou, objevila dost ostrá hádka dvou bytostí bez zvuku či složitějších okolností. "Máš na pobavení dobrý instinkt, bratře," ocenil Lu a pokýval na svého staršího bratra uznale hlavou. Tomu to do jisté míry zalichotilo. Pousmál se, než se do jeho obličeje opět vrátila kamenná maska přísného vládce.

"Pokud se dobře pamatuji, tenkrát si to byl ty, kdo dovolil Michaelovi poznat TY pocity."

"Přiznávám se dobrovolně, bratře," řekl Lu a dal obě ruce nad sebe. "Ano, tenkrát jsem to opravdu byl já, kdo učinil zábavné rozhodnutí," pokračoval a opět si na jeden prst namotal jeden větší pramen temných vlasů. "Naléhal si tak moc, že jsem tenkrát nedokázal odolat a připravil nám okouzlující podívanou," dodal a roztomile se uculil jako malá lidská holčička, co dostala zadarmo lízátko.

"V posledních chvílích, té tvé zábavné hry, jsem tě měl chuť zničit, Lu," přiznal s klidem Kai a pohlédl svému mladšímu, ne o moc horšímu, bratrovi do temně modrých očí. Ten jen opět zjemnil své rysy, až by člověku připadali dětské, a klidně s veškerou upřímností se pousmál.

"Já vím. Ale nemohl si, jelikož si stejně jako já nehrál fair."

"Jistě," pokýval smířeně hlavou Kai a vzpomněl si na pravdivost bratrových slov. "Nejlepší za nejlepšího," přiznal neochotně. "Pamatuju se, podle čeho jsem tenkrát učinil výběr ve tvých řadách."

"A podle čeho si ho učinil teď, smím-li se zeptat?" zajímal se Lu a mrkl směrem k zrcadlu.

"Ani sám nevím," vzdychl Kai a zadíval se tam, co jeho bratr. "Ten démon chtěl změnu," pokračoval pravdivě ve svém tajném údivu nad bytostí, jím tak nespravedlivě odsuzovanou. "Svoji existenci považoval za nekonečný stereotyp beze smyslu," mluvil dál. Zaujat tím vším. "Byl jsem zvědavý na to, co udělá, když mu ten smysl umožním," zaujat názorem démona. Lu se pobaveně pousmál.

"Bratříčku, ty měkneš."

"Nebuď blázen! Jen, v jeho názoru, na nekonečné bezdůvodnosti bytí, bylo něco, co jsem dokázal pochopit," řekl tiše a podíval se do nekonečného, bělostného a bezchybného prostoru.

 

"Ale musíš uznat, bratře, že docela překvapili," ozval se po dlouhých pěti minutách nekonečného času Lu a ukázal na zrcadlo, kde se ukázal nemocniční pokoj se spícím, pořád zraněných andělem.

"V čem konkrétně?"

"Přece už si jednou, před pár dny, takto nespokojeně couvl a rozhodl se nenechat záchranu na poslední chvíli jako u Michaela," připomněl Lu a poklepal si názorně, až provokativně, jedním prstem na spánek. "Kdy už bylo pozdě na změnu a záchranu bytosti," Kai jen pokýval hlavou.

"Aha, máš na mysli, když jsme se oba snažili vymazat jim z hlavy toho druhého?"

"Přesně," přitakal Lu pomalu a pak svůj hlas na malou sekundu změnil. Znělo to jako obava. "Odolali tomu… Oba dva," skoro tu pravdu zašeptal, ale jeho straší bratr nebyl hluchý. "Překvapivé, na to, že spolu strávili kratší dobu, než Michael a Raphael," dodal už svým normálním potěšeným hlasem.

"Zrovna slovem - překvapivé - bych to nenazval," oponoval Kai náruživě, nehledíc na bratrův chvilkový projev obavy a strachu smíchané s překvapením a fascinací. Na to, jak se mu třpytily oči.

"Mohu se jen domnívat, že bys to vyjádřil lépe, milý bratře," řekl Lu provokativně a už svůj pohled –jsem nad věcí - nezměnil. "Například slovem: Znepokojující," rýpnul si s pravdou.

"Ano," přiznal Kai a pokýval uznale hlavou. "To by jistě mé představě odpovídalo více."

"Bohužel, teď už nemůžeme vcelku nic," poukázal na fakt Lu a ušklíbl se. "Pokud tedy nemáš zájem vyjít na slunce a oznámit svým věrným výtvorům, že byly, jsou a budou vždy a pouze jen na hraní," na malou chvíli si oba bratři ostře hleděli do očí. Z modrých do modrých. Kai věděl, že ještě přijde nejméně jedna nehorázně pravdivá narážka, která sfoukne všechny předchozí ale… takovou upřímnost zase od Lua nečekal. Nakonec pohled ukončil první on a zadíval se zpět na zrcadlo.

"Počkáme a pak vydáme rozsudek."

"Moudré rozhodnutí, bratře," řekl Lu a vyhoupl se pomalu na nohy. "Souhlasím," nechal své pohodlné křeslo zmizet mávnutím ruky, upravil si šedé roucho a postavil se poslušně vedle svého staršího bratra. "Jaký rozsudek máš na mysli?" dodal ještě hraně zmateně a dal si prst na spodní ret.

"Ty víš jaký, Lu," řekl Kai ale stále se rozhodně díval do zrcadla. "Rozsudek života."

 

 

****zpět_v_kleci****

 

Andělovi vůbec nevadilo, líbat mě na krvavá ústa, která ještě před chviličkou trhala na kusy jednoho z jeho vlastního druhu. Zdálo se, že tu vůni masa nevnímá. Ale já, stejně jako on, nedokázal nic jiného, než ignorovat vše, co mi vadí a myslet jen na svojí vlastní touhu, která byla očividně silnější, než chuť zakousnout se mu do krku a utrhnout mu hlavu.

"Anděli," zašeptal jsem Teovi do rtů, které v tuhle chvíli chtěli víc, než jsem byl schopen zvládnout a taky dát. Masochista jeden opeřenej. "Víš, že musím jít?"

"Vím," šeptl mi stejně omámeně jako já jemu s rudou tváří. "Dokonce daleko, daleko ode mě."

"Zas tak daleko ne," řekl jsem a trochu se odtáhl, abych mu víc viděl do obličeje. "Jen za první kopec," dodal jsem a pomalu nechával mizet svojí zvířecí podobu, až vymizela úplně. Teo to celou dobu s polo úsměvem sledoval a s velkým přemlouváním udělal krůček s mojí dotekové blízkosti.

"Slib mi něco."

"Nevím proč, ale tvoje rozpoložení mě děsí," řekl jsem popravě a sledoval, jak mě dost překvapeně, nesměle drží za ruce, usmívá se a nenechá mě udělat od sebe jediný krok navíc.

"Proč?"

"Zní to nějak moc závazně," odpověděl jsem a s mírně rudou tváří se k němu naklonil pro polibek.

"Nicku, no ták," popotáhl Teo a couval před mými rty centimetr za centimetrem. Pochopil jsem, že když ho nevyslyším, pusu mi nedá.

"Co chceš, abych ti slíbil?"

"Jestli to vyjde a ty odsud budeš v bezpečí odlétat, tak," začal Teo váhavě a já si prozatím opřel svojí hlavu o jeho čelo. Sem tam jsem se otřel o jeho nos a občas se naklonil víc k jeho rtům, abych mu stále malými náznaky připomínal, co chci.

"Tak?"

"Neotáčej se," řekl najednou Teo a podíval se mi vážně do očí v té krátké vzdálenosti. "Prosím."

"Dobře," řekl jsem jen a slib byl na světě. Ještě chvíli jsem měl vážný obličej, aby poznal, že to myslím stejně upřímně jako on, než jsem se pomalu sklonil pro vytoužený polibek. Dal mi ho a jak rád.

 

"Vše je připraveno," ozval se naléhavě, za další minutu nepřetržité výměny slin, Jacob z otevřeného okna, kterým přiletěl zpět - zdá se připraven do akce. "Nickolasi, musíme vyrazit," řekl mi klidně.

"Chápu," kývl jsem a pustil ruce svého opeřence. "Jdeme," zavelel jsem a společně s Jacobem, který už neprotestoval k mému pobavení, jsme se vydali ke dveřím. Létat jsem tu jen tak nemohl.

"Snažte se," řekl Teo a já si všiml, jak svírá rozhodně obě ruce v pěst. "Já vás dohoním."

"Hlavně v klidu, jasný," řekl jsem, když Jacob otevřel na chodbu. "Nejsi hlavní cíl dne."

"Jestli to nevyjde, budu jím já," řekl Teo a pousmál se. Alespoň začínal mít obvyklou náladu. Bohužel. Na jeho poznámku jsem však nehodlal přistoupit ani z legrace.

 

Po chvilce klidné chůze, kdy naše kroky občas zpomalily příležitostné hlídky a občas zrychlily prázdné ulice, jsem něco zvláštního zahlédl. Zatímco některé hlídky prohledávaly budovy, zbytek jen tak stál.

"Co to sakra je?" Stáli u nějaké podivné tvarované větší krabice, která jim blokovala cestu k mostu.