Normálně se mi zdá, jak mě unáší příjemný vítr kamsi do bílého prázdného prostoru, plného zvláštního pocitu víry. Nedá se vyvrátit nebo o něm vůbec nepřemýšlet… či pochybovat. Prostě tam je, nedokážu se ho zbavit a nikdy jsem ani nechtěl, zůstává ve mně jako stráž a naplňuje mě klidem a mírem… chrání mne v mých snech.

Tentokrát to však bylo jiné.

Pocit překrývala směsice pochyb. Nebránil jsem se, byly přece jenom mé vlastní. Bílý prostor se v mé hlavě pomalu měnil, přímo před mýma očima… objevily se první barvy, věci… jako stůl, židle, pohovka a koberec. Moje srdce se rozbušilo šílenou rychlostí, bolel mě z toho hrudník, ale nebyl to nepříjemný pocit, jen přehlušil všechny ostatní, které mývám normálně. To se mi nikdy nestalo, co znamenal tenhle pocit. Rvalo mi to tělo na všechny strany a pohled na sedící usmívající se osobu přede mnou se stal mučením toho největšího rázu. V mé hlavě se ozývaly hlasy, které tam předtím nebyly. Byly to moje vlastní rozhodnutí, která na mě křičela ze všech stran. Křičela a hulákala! Nutila mě jít k osobě! Nutila mě… dotknout se jí a… já strašně chtěl… strašně moc chtěl…

 

 

Ráno jsem se jako pokaždé zbudil dost pozdě. Další moje neřest, kterou bych mít neměl. Podrbal jsem se v rozcuchaných vlasech, protáhl se a přitulil se blíž k tomu, co mě tak hezky hřálo, celou noc. Zdálo se mi, že na mě ty kamínka už nějakou chvíli mluví, ale jejich hlas byl rozmazaný a zněl tak vzdáleně, co to je… nechtěl jsem, aby ta kamínka mluvila, protože jsem cítil, jak mě to probouzí s krásného snu o mě a o zvláštním pocitu, který jsem nechápal… Přesto jsem chtěl ještě malou chvíli mít ten zvláštní pocit tepla, který jsem zažíval poprvé ve svém životě a tak jsem se ten čím dál tím víc hlasitější hlas snažil nevnímat…

Křikl najednou Nick a já prudce otevřel oči. Sen byl pryč.

"C-co je…?"řekl jsem rozespale a nechápal, co se to děje. Mnul jsem si jedno oko a vůbec si nevšiml, kde to ležím. Ba ani jsem si nedokázal vzpomenout na obsah svého snu, který byl tak nádherně neznámí,… jedna věc se mi však vybavovala.

Nickolas…

Zrudl jsem a raději svůj pohled věnoval stropní výzdobě. Po sekundě jsem pohlédl na svého nečekaného pacienta, na kterém jsem s části ležel. Nick měl zkroucený obličej bolestí a čekal na to, až si všimnu, jak moc mu ubližu…

"Slez sakra ze mě!"Přikázal mi a já se poplašeně odlepil od jeho zraněného místa, na které jsem se celou dobu tak moc cpal… Muselo ho to strašně bolet.

"Promiň,"řekl jsem a pomohl mu pomalu do sedu, i když se bránil.

"Neprominu," řekl a opřel se unaveně o vysoké čelo postele. Asi mě musel budit několik desítek minut, než jsem začal vnímat skutečnost, že mu drtím zraněné rameno.

"Chápu,"řekl jsem a rychle hledal lékárničku s malou Lotion, Nick mě pozoroval. "Ukaž, kouknu se na to, jestli jsem ti…" dodal jsem a chtěl mu jí píchnout, aby ho přešla ta největší bolest, ale jak to zahlédl, vyrazil mi jí z rukou a ona dopadla na druhou stranu pokoje. Nerozbila se.

"Udělal jsi toho až moc," řekl a hodil na mě jeden za svých ledových pohledů.

"No tak, nebuď takový… hned po ránu," řekl jsem a vstal z bílých peřin, které pořád tak příjemně hřály, a šel pro Lotion, která se válela pár metrů ode mne.

"Válíš se mi spokojeně po zranění a já mám být v klidu?" řekl Nick nabroušeně a každou další minutu mě propaloval pohledem. Já sklopil hlavu k zemi a věděl, že mě to docela dost mrzí. Netušil jsem, jak dát najevo, že mě to opravdu mrzí, a že jsem nechtěl,…jen jsem takový menší nemehlo.

"Omlouvám se, Nicku."

"No jo," řekl po chvilce, co sledoval mojí sebe trýzeň v mém pohledu. "Co mám s tebou dělat," dodal a protočil oči v sloup, jako bych udělal něco přehnaným způsobem. V jeho očích asi jo no. Pousmál jsem se a opět naladil klidnou vlnu mezi námi.

"Máš hlad?" řekl jsem a netopýr jen kývl a nechal si píchnout uklidňující účinky Lotion.

 

"Mám nějaké povinnosti a nevím jestli," řekl jsem o hodinu později, když jsem věděl, že budu muset odejít na svoje stanoviště a nechat ho tu samotného. Jasně, přemýšlel jsem o tom, že bych ho vzal sebou, ale převlek by byl možná náročnější na přípravu a možná by byl i zbytečný a ostatní opeřenci by ho hned prokoukli, což nebyly zrovna ty nejlepší vyhlídky pro náš prozatímní spojenecký pár. Který zatím s nějaké té vyšší moci držel pohromadě. Počkat, já vážně řekl - opeřenci?

No páni, už nám říkám Nickovo přezdívkou.

Nevím proč, ale líbí se mi.

"Jdu s tebou," řekl najednou netopýr a postavil se na nohy. Už vypadal mnohem lépe, než včera na tom bojišti plných mrtvol obou našich druhů. Pousmál jsem se.

"To mi sice lichotí ale…"

"Nedělej, že si o tom nepřemýšlel,"řekl a podíval se mi do očí. Jak sakra může vědět, na co myslím? Že by měl podobný styl přemýšlení… nebo jsme jen na stejné strategické vlně? Ať to bylo cokoliv, trochu mě to znervózňovalo, i když to svým způsobem bylo i dost příjemné.

"Přiznávám, že by se to dalo zařídit," přiznal jsem a pousmál se. "Ale bude to pro tebe dvakrát tolik nebezpečné, než tady."

"V mé situaci je už úplně jedno, kde budu," řekl Nick a podíval se s okna. "Stejnak se odsud nedostanu živ…,"

"O tom ani neuvažuj!"

"Proč ne?"řekl netopýr a otočil svou pozornost zpět na mě. "Je to dost pravděpodobné," pokračoval a udělal pár kroků kolem postele blíž ke mně. "Navíc já nemám ve svým mozku naprogramovanou naději, takže," dodal s kapkou ironie, což mě ještě víc pobouřilo.

"Dostanu tě odsud živého, to slibuju!" Sice jsem ještě včera pochyboval, ale teď už neustoupím! Za to můžou ty jeho keci,… já mu dokážu, že to zvládnu! A on semnou! Nick si mě chvíli prohlížel, než přivřel svoje černé ledové oči.

"Komu?"

"Tobě,"řekl jsem bez zaváhání. Nick mi detailně hleděl do očí a snažil se v nich najít známku pochyb, která tam stejnak nebyla. Když ten fakt zjistil, pokýval spokojeně hlavou a zavřel oči. Pousmál se a znovu se vrátil k pohledu s okna.

"No, když myslíš."

"Tak, teď tvůj převlek…,"řekl jsem a sledoval, jak překvapeně nadzvedl jedno obočí, když jsem se začal hrabat ve skříni se svými všelijakými věcmi, které byli převážně v bílých odstínech.

"Vynech laskavě bílou barvu," zahlédl jsem mu v očích, že svého rozhodnutí, následovat mě, začíná pomalu ale jistě litovat.

"To půjde těžko, Nicku."

 

Z mého domu jsme vyšli za dvě hodiny. Nick nebyl vůbec spokojený se svou přebílenou vizáží, ani s tím, že se musel na můj příkaz vykoupat, ale vzhledem k tomu, jak moc se podobal ostatním a nenápadně mohl chodit vedle mě, raději nic nepříjemně vražedného neříkal. Jen se rozhlížel a následoval mě přes rušné ulice mého rodného města.

Sice je moje práce celkem z ruky, ale u nás je zvykem, že se lítá jen do boje. A tak musíme tu štreku prostě jít po svých. Kvůli netopýřímu zranění by to ani jinak nešlo. Pousmál jsem se, když jsem byl svědkem dost častého ošívání mého partnera, který si ne a ne zvyknout na čistý obličej. Moc jsem se těšil na jeho reakci, až zjistí, co jdeme vlastně dělat.

"Teodore?" Zvolal v davu známý dívčí hlas moje jméno.

"Co se děje?" Zeptal jsem se, když se z tý kopy lidí vymotala naštvaná a unavená Rechel. To byla jedna z mých spolupracovnic. Nelítala sice do boje, ale byla zdravotnicí. To od ní jsem loni dostal tu lékárničku, jako upozornění ať se stavím u ní v budově č. 6, která sloužila k pravidelným prohlídkám.

"Jdeš pozdě a ještě se tak hloupě ptáš?!" řekla naštvaně a dala mi výchovný pohlavek. Nick to celé pozoroval a trochu se mi šklebil. To je mi tedy společník.

"No jo, něco mě zdrželo," řekl jsem a ukázal prstem na netopýra. "Přesněji on,"dodal jsem a upoutal tak její pozornost na něj, což se mu moc nelíbilo. Dobře ti tak, démonku.

"Kdo je to?" řekla sladce Rachel a já hned poznal, jak je z něj očarovaná. Jako z každého hezčího jedince, se kterým přijde do náhodného styku.

"No to je…," začal jsem a netušil, zda nebude vadit malá pravda. Nickolas není tak hrozné jméno, aby z něj hned šlo poznat, že to není andělské jméno. I když upřímně žádný hranice mezi našimi jmény neexistuje. Anděl se muže jmenovat jako Démon a nikdo ho za to nebude diskriminovat.

"Pomocná síla," odpověděl nrtopýr sám a já se divil, jak je v klidu.

"Okouzlující pomocná síla," přiznala Rachel, jelikož lež se u nás nevyskytuje a podala mu ruku na přivítanou. Kdyby se alespoň tak přitrouble neusmívala. Jak se opovažuje na mého netopýra takhle mrkat! Moment, proč mě to tak štve? Vážně jsem řekl mého? Ach jo, když on je můj. Našel jsem ho.

"Díky," řekl netopýr s nezájmem a dál se tak, jak je to lidské slovo - svůdně - tvářil.

"Proč sis přivedl pomoc?" Otočila se Rachel zpět na mě. "Chceš se zase ulejvat?" řekla se stejným naštvaným tónem. Dobře, jdu pozdě, ale stejnak si myslím, že to přehání. A tak jsem se začal bránit.

"Já se neulejvám, na rozdíl od tebe jsem…"

"Máme rande,"řekl z ničeho nic Nick, jako by se nechumelilo! Já jsem snad zamrkal překvapeněji než Rachel, která tu informaci zpracovávala několik minut.

"C-cože?" řekla koktavě, ale nedala na sobě znát svoje rozladění. Netopýr vzdychl, jako by za tohle všechno mohl on, jako že mohl, a dělal ze sebe hroznýho chudáčka.

"Pozval jsem ho na rande, ale on že musí nejdřív splnit svoje povinnosti," řekl s hraným smutkem a pak se na Rachel ušklíbl. "No není to sladký," řekl a podíval se na mě s takovým tím - chcitě. A to už jsem pěnil, tak moc, že jsem měl chuť mu utrnout hlavu a sledovat jak…

"To, totiž… já nečekala, že….," zakoktala znovu svojí snahu smysluplnou odpověď.

"Jo, reagoval podobně,"mluvil netopýr dál. "A tak jsem navrhl, že pomůžu a vypadneme dřív," pokračoval, udělal pár kroků k ní a vzal jí za bradu. "Ale raději to nikde neříkej," dodal prosebně, což mě vytočilo ještě víc! On jí balí nebo se mi to zdá?!

"J-jasně," zakoktala Rachel s blaženým úsměvem a byla někde v oblacích. Mě mezi tím naběhla žilka na čele, a sám jsem si říkal, jak ještě dlouho tohle budu muset snášet!

"Díky, máte to u mě, krásná slečno," Když zase stál vedle mě, Rachel se vydýchala a už dokázala srovnat v hlavě pár lehkých vět.

"T-to nestojí za řeč," řekla jen s trochou nervozity. "P-půjdeme,"dodala a podívala se nejdřív na mě a pak s rudnoucí tváří na Nickův vřelý úsměv, který dobře odkoukal ode mě.

"Jsem celý váš,"řekl jen a oba jsme jí následovaly davem opeřenců.

 

"Děláš tohle často?" Zeptal jsem se potichu, když se Rachel dostala dál před nás a my tak na chvíli mohli opět mluvit otevřeně. To se, podle všeho nakonec nezamlouvalo jen mě.

"Umím lhát líp než ty," poznamenal Nick povýšeně a dělal, že vůbec nemá tušení, o co mi jde.

"To jsem zrovna nemyslel," řekl jsem a byl dost naštvaný. "Co ty nemravný návrhy?" podotkl jsem a stále se snažil udržet svůj tón v hladinách šepotu. Že já ho vůbec sebou tahal. Netopýrek se na mě podíval a po chvilce se ušklíbl nad nějakou svojí hloupou představou.

"Nevypadala na to, že by se to u vás nesmělo."

"To jsem neřekl, jen…to není obvyklý,"oponoval jsem a zdůraznil poslední slovo své varovné věty.

"Takže mi tím chceš naznačit, že na sebe zbytečně upozorňuju, jo?" zeptal se netopýr a nadzvedl jedno obočí v upřímném pobavení. No, on to snad dělá schválně! To chce, aby na něj přišli!

"Jo a okamžitě toho nech," řekl jsem a propaloval ho svýma očima. Díval se na mě zvláštním pohledem, který mě měl asi rozhodit, ale já se v tomhle stavu jen tak zlomit nenechám.

 

"Přiznej se, tobě se ta představa líbila."

"Nevím jaká," řekl jsem a věnoval svůj pohled mnoha zádům andělů, kteří šli přede mnou.

"Jít se mnou na rande," připomenul Nick a dál se šklebil. Musel jsem ho naštvat, aby poslouchal.

"Mám na čele napsáno Jitrnice?"zeptal jsem se s ironií v hlase a ušklíbl se.

"Takže už víš, čím mě naštvat," změnil hraný úšklebek zpět do svého ledového nádechu. "Bezva."

"Chtěl jsem ti odmontovat ten falešný úsměv,"oznámil jsem a byl vděčný,…že se zase chová normálně. Jako on.

"Co, neslušel mi snad?"zeptal se s klidem svým ledově nepříjemně nespokojeným hlasem.

"V jejích očích si bůh, tak asi jo," řekl jsem a pousmál se nad svým vlastním vtipem. Byla z Nicka úplně mimo. Až tohle jednou budu vyprávět, to bude sranda. "I když, tvoje priority to nejsou."

"Jediný, co mě zajímá, jsou tvoje oči," myslel tím jasně oči nepřítele. Tak proč mi tak moc buší srdce?