Nevěděl jsem, co bude dál. Jak bude čelit překážkám, které byly jisté jako, že se jednou rozejdeme do svých zemí, do svých domovů… daleko od sebe. Moje křídlo se totiž už skoro zotavilo s nečekaného přistání. Počítal jsem nejdříve dny… pak hodiny, které ubíhaly a přibližovaly nás ke dnu, kdy budu muset odletět. Kvůli nám oběma. Ten nevyvratitelný fakt se po pár dnech objevil i v Teových očích. Věděl, že to přijde. Stejně jako já. Tak moc jsem byl ochotný tu hodinu, tu minutu oddálit, že jsem si to křídlo chtěl zlomit znovu. Můj opeřenec mě však zastavil pokaždé, kdy jsem se o to jen náznakem pokoušel. Neuvěřitelný, jak mu na mě záleželo… Vůbec jsem netušil, že je to reálné natož mezi odvěkými nepřáteli. Ale stalo se to.

 

Pocit, co mi proudil v žilách, a o kterém jsem si vždycky myslel, že není u démonů uskutečnitelný, naplňoval najednou celé moje bytí. Jako bych svému nekonečnému nudnému a stereotypnímu životu dal konečně nějaký vyšší smysl. Což vcelku nebylo nic špatného… Někde v mojí paměti se objevilo slovo, které tento ojedinělí cit u démonů a opeřenců popisovalo. Podstatné jméno, které pojmenoval sám Bůh jako nástroj veškeré svojí poslušnosti. Nástroj, který se stal mnohonásobně silnější až v rukou lidí. Protože ho pocítili svobodně a ne na příkaz, nebo jako slib věčné věrnosti. Konečně jsem pochopil, proč je to slovo, Láska, tak nebezpečné. Konečně jsem pochopil, jak velkou sílu má a také to, jak velkou bolest dokáže způsobit… To, co jsem cítil, právě teď.

 

Tak tohle je láska.

Ten pocit, co mi naplňuje celé tělo.

Já se do tebe zamiloval, Anděly.

 

Moje tvář zrudla, když jsem pochopil smysl svých myšlenkových slov. Pohlédl jsem na něj, na důvod svojí existence, který jsem si zvolil zcela dobrovolně, což se mi zamlouvalo, a měl chuť ho znovu políbit. Nebránil se a tak jsem našel místečko na krku, který se, když jsem se jen lehce dotkl ústy, zachvělo a s Teových úst vyšel spokojený jemný vzdych. Pošeptal jsem mu upřímně pár slov, které i beztak znal a objal ho. Bylo mi dobře a ještě víc, když jsem ucítil jeho ruce na svých zádech a to jak se nesměle snaží o zkrácení naší vzdálenosti, která už moc zkrátit nešla. Pousmál jsem se.

Tvůj souhlas… Jak roztomilý.

 

Nepočítal jsem tedy s tím, že mě zase druhý den požene do práce, když jsme v noci tak nádherně začali úplně novou etapu. Teo zdá se vůbec neměl zájem náš charakterový vztah nijak měnit. Upřímně já taky ne. Sladkej jsem nehodlal bejt ani ve snu. To věčný pošťuchování a provokace mě bavilo mnohem víc… a navíc, jsem sem tam dostal nečekanou rychlou pusu, která mi dobila energii na zbytek náročného dne. Ten zatracenej opeřenec věděl, jak si udržet mojí pozornost.

"Dneska končíme dřív,"oznámil mi Teo zvesela. "Slyšel jsem to od Rachel,"dodal a vzal jednu s krabic, kterou jsem dostal na starost odnést na druhou stranu pracovního areálu. Nechtěl jsem to sice přiznat, ale i jedna byla dost těžká, natož dvě. Vůbec nechápu, kde vzali mojí stupnici silových schopností. Tohle bylo dost mimo mého stávajícího rámce. Možná proto jsem nedokázal dostatečně ocenit příchozí dobrou zprávu.

"Konečně nějaká dobrá zpráva,"poznamenal jsem jen suše a jinovatka, která se mě stále držela, poskočila opět o pár stupňů pod nulu. Toho si samo sebou opeřenec všiml.

"Ty si dneska spolknul mrazák?" Zeptal se a naschvál opět použil lidské přirovnání, o kterém věděl, že nevím, co znamená. Přivřel jsem svoje ledové očí a dával dost jasně najevo, že nemám náladu na vtipy natož nějaký lidský provokace.

"Budu dělat, že jsem to neslyšel."

"Nevíš, co je mrazák, co?"Zeptal se a i přes moji očividně špatnou náladu se dál usmíval.

"A ty toho zneužíváš," poznamenal jsem jen ledově.

"Děláš mi mnohem horší věci," bránil se Teo a poprvé za celou dobu se zamračil.

"To bezpochyby,"přiznal jsem, jelikož to byla pravda. Pak jsem se zamyslel. "Co budeme dělat?"

"Určitě ne nic nemravnýho,"zareagoval ihned, když viděl, jak se k němu nakláním pro polibek. Pousmál jsem se a stejně rychle se vrátil do své původní polohy. Ta krabice byla vážně těžká.

"Už zase svádíš předem prohranou bitvu?" poznamenal jsem a pomalu se dostával na jeho veselou vlnu, která mi připomínala, proč ho vlastně miluju.

"Kdo řekl, že tohle," řekl, poskočil přede mě a políbil mě. "Beru jako prohru?"dodal a s úsměvem se vrátil vedle mojí zraněné maličkosti. Ušklíbl jsem se a poposunul si krabici víc do pohodlnější pozice… jelikož jsem jí málem pustil, když se mě Teo tak nečekaně dotkl.

"Tak týhle řeči rozumím."

"Aby taky ne,"pousmál se opeřenec a dál mě následoval k místu určení pro krabice.

 

Šli jsme takhle ještě pět minut, než jsme dorazili k cíly. Nějaký vyšší opeřenec, od nás převzal ty nelidsky těžký krabice a popřál nám šťastnou cestu domů. Ani jeden z nás nezaváhal, a tak jsme se rychle zdekovali s tohohle Gulagu. To vím od Tea, jelikož to tu občas tak nazval. Nechtěl jsem mu přiznat za žádnou cenu, že určitý jeho lidský postřehy se mi líbí. To by bylo jako nechat se nakopnout a o to jsem jaksi zájem vůbec neměl… On by to byl jistý druh prohry a na to jsem vůbec nebyl připravený.

"Tak, co si měl v plánu?" Zeptal jsem se, když už jsme byli dost daleko od pracovního tábora a nikdo nás tak nemohl vidět, při mém zkušebním letu. Jako, že mé ranní začátky nestály za nic. Teo mi to prvních pár minut připomínal a děsně se u toho posmíval. Já se ale rozhodl ho ignorovat a zkoušet to dál a dál posvém. Roztáhl jsem, na tom našem tajném paloučku, křídla a protáhl se. Párkrát s nimi zamával a pak se snažil zabrat víc, abych se dostal do vzduchu. Jako ráno mi to zatím moc nešlo a za ty dvě hodiny už jsem měl na svém seznamu pár slušných pádů, které bych byl i ochotný zaznamenat do té lidské Rekord knihy, nebo jak tomu říkají.

"Chtěl jsi vědět, kdy a kde se učím bojovat proti strašlivým démonům, vzpomínáš?" Připomněl mi někde mezi pátým a šestým výstavním pádem z výšky asi čtyř metrů. Pomalu jsem vstal, oprášil si bílý aut-fit a vyndal si z vlasů pár větviček se suchým listím a pár chuchvalců trávy, které se mi z nepochopitelných důvodů dostaly i za kalhoty.

"Aha, takže mi hodláš ukázat nějaký super tajný místo, kde se cvičí opeřenci?" poznamenal jsem a znovu se mohutně rozmáchl, tentokrát mi to vyšlo a já se dostal do výšky deseti metrů, ale díky špatnému větru jsem se raději vrátil zpět na zem a přistál kousek od Tea. Ten mě jen pozoroval a sem tam občas popošel blíž ke mně.

"Přesně tak,"přitakal opeřenec a s obdivem pozoroval moje křídla, a to jak se do nich opírá vítr.

"Když už průser, tak ve velkým stylu, co?" řekl jsem a pousmál se. Byla to z mé strany spíš ironie ale i tak se mi to zamlouvalo i jako vtipná poznámka do holé a neodvratitelné pravdy.

"Nebyl si to náhodou ty, kdo řekl, cituji: Komu bych to asi tak říkal, co?" Připomněl mi opět opeřenec a tentokrát přivřel svoje oči on. Vypadal přitom fakt dost roztomile.

"Ty máš ale paměť," pousmál jsem se. "Obzvlášť na chvíli, kdy většina lidí mývá v hlavě vygumováno,"poznamenal jsem a ušklíbl se. Když si vzpomenu, jak byl rudej.

"Já nejsem člověk…"

"A proč mám čím dál tím větší pocit, že tě to mrzí?"Zeptal jsem se a podíval se s vážným výrazem do toho jeho. Teo si mě chvíli měřil, než vzdychl a tím mi vlastně potvrdil, že by se mu líbilo víc, kdyby se narodil jako smrtelník, což jsem na jednu stranu chápal, ale na tu druhou jsem to vůbec nedával. Proč by někdo zahazoval nekonečný život a velkou moc?

Tak tebe láká svoboda, Teo.

"Lidi, člověk," promluvil opeřenec s jistým druhem obdivu. "Občas mám pocit, že i když jsou smrtelní, tak žijí své životy lépe než mi," dodal a sklopil hlavu k zemi. Roztáhl svá andělská křídla a párkrát s nimi zamával na důkaz důležitosti, síly a svázanosti jejich tíhy.

"To nebude jen pocit ale holá skutečnost," řekl jsem a sledoval, jak zvedá hlavu zpět ke mně a křídla trochu sklopil. Pořád ale, stejně jako u mě, byly všem na očích. Zadíval se někam do hloubky a hledal svým srdcem něco, o čem stejnak sám věděl. Odpověď, která všechno změní. Jakože teď už se toho dost změnilo s první odpovědí. Což znamenalo, že brzy přijde i finální třetí odpověď, na kterou jsme se ještě neuměli zeptat. To možná bylo dobré znamení toho, že to mezi námi ještě nekončí.

"Raději půjdeme,"řekl Teo a než, aby něco dodal, se rozhlédl nervózně po mýtině. Pak udělal pár kroků zpět k městu a chtěl nechat svá křídla složit celá, aby nebyla vidět.

"Ne,"řekl jsem a chytil ho za ruku. Opeřenec se začervenal a zopakoval překvapeně.

"Ne?"

"Ne. My poletíme,"řekl jsem na srozuměnou a podíval se na nádhernou modrou oblohu, která mi tak moc připomínala jeho nebeské oči. Nechtěl jsem být moc sladkej, ale tohle byla jen pravda.

"Vážně to chceš zkusit?" zeptal se opeřenec a pousmál se s myšlenkou, že jsem to nemyslel moc vážně a že k jeho štěstí zaváhám. To já ale neměl v plánu.

"Chci letět!" řekl jsem rozhodně. "Konec zkoušek! Veď mě!" zavelel jsem a Teo poznal, že nemá na výběr, než roztáhnout svá bílá křídla a… vzít mě do modrých výšin.

"Tak, jdeme na to," řekl a jedním záběrem se dostal do vzduchu, kde se na místě otočil, rozhlédl se a pak na mě kývl, jako že je čistý vzduch. Já sledoval, jak se udržuje na místě a čeká na mě. Byl jsem na řadě. Tak do toho, ať to nevypadá, že jsem jenom machroval. Jako, že nemachroval. Vážně jsem chtěl letět, to chození pěšky a spoléhat se jen na nohy bylo dost únavný a frustrující. A máchnout…!

Řekl jsem si a máchl svými netopýřími křídly tak, abych se dostal do vzduchu. Povedlo se mi to hned na poprvé a tak jsem byl na sebe dost pyšný. Dokonce i Teo se uznale podíval na moje uzdravené křídlo a na to, jak dobře ho zvládám ovládat, i když ještě neměl. Celé jeho uzdravení bylo dost zvláštní proces. Aby jste rozuměli, šlo to nějak podezřele rychle, ale to jsem teď řešit nechtěl.

Srovnal jsem se vedle svého opeřence a ten se jen tak smutně pousmál.

"Co?"

"Trochu mě mrzí, že už tě nebudu nosit na zádech."

"Tak to si zřejmě jediný."

"Jo, tuhle reakci jsem čekal,"řekl a ušklíbl se. "Leť za mnou," dodal a rozletěl se směrem od města.

 

Asi po deseti minutách, jsem zaznamenal pokles u svých sil. Hold to ještě nebylo ono ale Teovi jsem to říct nechtěl. Letěl přede mnou a sem tam se podíval, jestli ho stále následuju. Vždycky se pousmál a pak se zase rozhlížel, aby něco nepřehlídl. Přece jen jsme byli neobvyklá dvojka pro let. Po chvilce jsem chtěl něco zkusit, takový svůj letový trik. Vyletěl jsem výš nad stromy a zatočil se jako vrtule. Opeřenec to okouzleně pozoroval a hltal každý můj pohyb, než…

"Pozor!" křikl najednou mým směrem, až jsem se lekl! Zlomil jsem křídlo ve špatném úhlu a stará rána se na milisekundu znovu ozvala a bolest v celé svojí kráse mi projela ramenem i křídlem. V tu chvíli jsem nemohl nic jen sledovat, jak se do našeho zorného pole dostávají cizí opeřenci.

Z ničeho nic, jsem cítil, jak mě Teo chytá kolem pasu a střemhlav vysokou rychlostí mizí mezi stromy! Bravurně se všem vyhnul a schoval nás pod jeden větší kmen do křoví! Chvíli jsme mlčky čekali, a když se ukázalo, že nás neviděli tak můj opeřenec vzdychl a uvolnil se!

"Tak to bylo těsný," řekl jsem a posadil se. Křídlo už mě zase nebolelo, ale paměť nezapomínala.

"Až moc těsný," vyčetl mi a vážně se na mě podíval. "Měl by ses zklidnit. Tohle není tvůj rajón."

"Klid," řekl jsem a vyšel s křoví. "Jen si užívám první let," dodal jsem bezstarostně.

"Na to je pořád brzo,"řekl Teo. "Jak jsme se přesvědčili," dodal skoro šeptem, ale já to slyšel.

"Je mi jedno, jak moc chceš, abych zůstal!" řekl jsem naštvaně. "Já chci létat, Teo!"

"Všiml jsem si!"řekl opeřenec a vyšel z křoví taky. Já se k němu otočil čelem! Tak takhle teda ne!

"Na rozdíl od tebe, já musel sedět několik týdnů na zemi!" řekl jsem. "Přesněji na tvojí posteli!"

"Nikdo tě nenutil!" Oponoval mi stejně. "Mohl sis klidně zůstat v tom křoví!"

"Poradil bych si!" řekl jsem, ale moc jistý jsem si tedy nebyl, jen jsem nechtěl prohrát.

"To určitě!" řekl posměšně. "Křoví a pýcha jsou dvě věci, které nikdy neporazíš!" Ironie?! "Tvůj seznam demencí, kterými oplýváš, radši ani vytahovat nebudu!" řekl jsem a udělal rázný naštvaný krok k němu. On mě napodobil a roztáhl pro efekt křídla do bojového stavu!

"Blbče!"

"Idiote!"

"Magore!"pokračoval v lidských nadávkách, o kterých jsem před třemi dny dostal info.

"Debile!"

"Imbecile!"

"Už jsi sakra moc dlouho daleko!" řekl jsem a už nedokázal vydržet, že se tu hádám pro něco jiného, jen abych utišil úplně něco jiného podobající se depresi. Což mě štvalo!

"Co tím…?!"Nepochopil Teo a než stačil cokoliv říct, přitáhl jsem si ho až k tělu a zmocnil se jeho úst, které jsem minimálně už hodinu chtěl a o které jsem si neuměl říct jinak, než hádkou. Můj opeřenec to pochopil do sekundy, pak mi opětoval jemný dotek. Vzal mě za ruku a ukončil polibek.

"Jsme tady,"řekl a vedl mě alejí stromů, které jsem nikdy neviděl, na jejímž konci stála žlutá budova.