Max seděl za stolem a pohrával si s kartičkou mezi prsty. Pochopil, že na poprvé ji mohl ten muž upustit, ztratit, takže by se jednalo o jeho obchodní kartičku. Kdyby neměla tak prazvláštní popis. Ale aby se mu ta stejná kartička o pár dnů později dostala do jeho vlastní schránky? To už jeho mozku opět nedávalo spát. To už opět budilo až moc pozornosti v té části, která byla vždycky v pozoru.
„Nebo si chceš jen pohrát?“ přečetl nahlas a opřel se o židli. „Dohání tě šílenství? Cítíš vinu? Spánek se změnil v jednu dlouhou noční můru?“ četl nahlas dál. „Potřebuješ peníze? Cítíš vinu? Spánek? Pohrát?“
Přiložil kartičku proti světlu, ale nic neviděl.
Zkusil na ni vylít vodu, ale taky se nic nestalo.
Podržel ji chvíli nad ohněm, ale také bezúspěšně.
„Pohrát. Pohrát…“ přemýšlel nahlas.
Zkusil kartičku několikrát zohnout, pokaždé jinak, ale pořád mu nepřicházelo na mysl, co se skrývá za těmi větami. Možná že žádný jiný smysl neměly.
Ale proč mu tu kartičku doručili znovu? A kdo?
Vybavil si toho mladého Inda.
Ne, ten určitě neví, kde bydlí, to je vyloučeno. Předtím to byla jistě shoda náhod. Viděli se poprvé v životě. Vrazil do něj. Jemu vypadla tahle kartička…
Proč ji u sebe vůbec měl?
Max si unaveně promnul oči.
„Maxi?“ slyšel Alfrédův hlas.
Otočil se za jeho hlasem. „Promiň, už jdu,“ řekl a sebral kartičku ze stolu.
„Co to bylo?“ zeptal se Alfréd místo toho. Max neodpověděl. „Co to bylo?“ zeptal se znovu. Max nakonec kartičku vrátil na její původní místo, aby si ji Alfréd mohl přečíst. Chvíli zůstala jeho tvář naprosto bez známky emocí, potom mu obočí vyletělo nahoru a on snad zadržoval smích, podle křečovitě sevřených rtů u sebe. „Co to je?“ nechápal. „Nějaká reklama na sex shop?“ zasmál se.
„Netuším.“
To Alfrédovi trochu smázlo úsměv z tváře. Ani Max netušil a to ho děsilo. „Zkusils tam volat?“
„Ne? Protože si myslím, že je to jen blbost.“
„Tak tam zavoláme,“ rozhodl Alfréd vesele.
„Alfréde, prosím tě,“ pronesl Max skepticky.
„Tak se na to vykašli a pojď do postele. Mám na tebe absťák,“ ušklíbl se Alfréd hravě. Kartičku lhostejně hodil zpátky na stůl. „Nebo si lámej mozek nad tímhle, ale říkám ti, že to je jen klamavá reklama. To číslo beztak ani nefunguje. Plno lidí to zkoušelo i v Chicagu. Byl to jen vtip. Nebo jsou to prostě moderní hackeři, co ti stáhnout kredit za zavolání.“
Max nad ním zakroutil hlavou, ale dal mu za pravdu. Takhle pozdě v noci nic nevymyslí. Zítra se nad tím zamyslí s čistou myslí. Dnes už bylo pozdě. Po dobrém sexu, sprše a ještě lepší večeři byl tak akorát zralý do postele vedle Alfréda. Musí si ho ještě užít, než mu zase uteče do práce. A on jemu.
Zhasl v kuchyni světlo a vydal se do ložnice za ním.

Tu noc Maxe po dlouhé době ani jednou nehonila noční můra, kdy by viděl Temperance nebo Lauru, jak si berou život. Tu noc pro změnu Alfréd zůstal dlouho vzhůru a hleděl do stropu, zatímco Max spal v jeho náručí. Přestože předtím nad kartičkou jenom mávl rukou, nyní mu nedala spát.
Ohlédl se na svůj noční stolek, když viděl za sebou světlo. Volalo mu neznámé číslo. Mobil mu zavibroval asi jen třikrát, než obrazovka opět zhasla a jemu se na ní zobrazil nevyzvednutý hovor. Přisunul si Maxe blíž k sobě a nadechl se jeho vůně kůže. Ráno může na to číslo zavolat, nyní si nechtěl kazit večer s Maxem po boku.
Už té práce bylo dost…
Tu noc ani Christina moc spát nemohla. Seděla za stolem a měla rozsvícené tlumené, malé světlo nad hlavou. V ruce si pohrávala s kartičkou. Obracela ji z obou stran a snažila se snad přijít na její smysl. Zítra zkusí zavolat Maxovi, protože samotnou ji nic nenapadalo. Věty si dokonce předtím vyhledala na internetu, ale nic jí její hledání nepřineslo. Nejednalo se o citát nebo o báseň. Byly to jen prosté otázky, které si občas položíme každý. Takový ten typ otázek, co se vám vetře do mozku a už se vás nepustí.
Hra osudu se opět posunula a někdo, kdo roky spřádal svou pomstu, tu noc spal tak sladce, jako malé, spokojené dítě, které je nevinné a svět naprosto miluje.
Protože svět miluje jeho.