Rahul Chopak se krčil na zemi a byl rád, že během svého leknutí z výstřelu spadl do kaluže. Aspoň tak neztratil na vlastní hrdosti před tímhle mužem. Jistě by se mu vysmál, kdyby věděl, že se pomočil.
„Na něco jsi zapomněl, můj milý Rahule,“ ozval se muž konečně, který záměrně mířil vedle jeho hlavy. Se střílením měl vynikající zkušenosti, proto by nestřílel jenom tak do vzduchu, i kdyby mu ruply nervy. Střelil tam, kam mířil, bez váhání. Svou zbraň opět schoval pod svůj kabát. Rahul k němu nechápavě vzhlédl, zatímco se ještě trochu klepal ze strachu. Muž se k němu sehnul a chytil ho za bradu, než na něj zasyčel: „Zapomněl jsi: Pane, ty špíno.“
Potom po něm hodil další ze svých pozvánek se zlatými rysy obálky vzadu a zanechal ho v temné uličce. Mladého Rahula v očích zaštípaly slzy a třepotající pusa rychle a tiše šeptala modlitbu, zatímco se bezradně díval na další prokletou kartičku ve svých rukou. Zanedlouho mu také přišla zpráva, kde měl souřadnice, kam a na čí jméno ji taky doručit.

Proč dovolená vždycky tak rychle uteče?
Alfréd i Max téměř litovali, že si nevzali trochu více času sami na sebe. Jejich poslední ráno v jižním Kensingtonu je zastihlo téměř nepřipravené. Byli ještě značně rozespalí a rozlámaní z vířivky a sauny.
„Neprodloužíme si pobyt?“ zeptal se Alfréd ještě napůl spící.
„Kéž by to šlo tak snadno,“ souhlasil Max. Ucítil Alfrédovy ruce, které si ho k sobě pomalu přitáhly, a jeho rameno nyní posloužilo Alfrédovi jako polštář. Pousmál se a prohrábl mu vlasy.
„Stačí jen zaplatit víc,“ zabrblal Alfréd a tváří se otíral o svůj nový polštář.
„Hm,“ souhlasil, ale věděl, že nemůže utíkat věčně.
Pravdou bylo, že tahle pauza mu příjemně pomohla. První dny byly těžké, ale nyní ke konci se už jeho mysl uklidnila a on přijal realitu. To, co viděl, už nejspíš nezapomene, ale bylo třeba, aby pamatoval, jaké Laura a Temperance byly, když žily. Jejich mrtvoly jeho sny ještě neopustily, ale naučil se s nimi žít. S vědomím, že je nemohl zachránit.
„Kdy nás vyhodí?“ ozval se Alfréd po chvíli, kdy si užíval Maxovy blízkosti a tepla.
„Myslím, že do deseti máme čas,“ zasmál se Max.
„Hm? Do deseti?“ zopakoval Alfréd a konečně otevřel oči, které mu zajiskřily. „Takže bychom mohli ještě ledacos stihnout,“ zazubil se.
„Já si říkal, že ses po celý pobyt držel až moc zkrátka,“ ušklíbl se Max na oplátku. „Ale máš smůlu, musíme balit.“
„Ne, musíme si užít těch pár posledních hodin tady.“
„Opravdu?“
„No co? Stejně po nás budou vysvlíkat povlečení, prostěradlo, tak je třeba ho řádně zaprasit, ne?“
„Nechceš si to nechat na doma? Bude to o to divočejší,“ sváděl ho Max. Vůbec se mu nelíbila představa, že by pak měl sedět na roztáhnutém zadku. To raději doma zbytek dne stráví v posteli.
„Hm, dobře,“ nechal se Alfréd přemluvit. „Ale když mi slíbíš, že neodpadneš po druhém kole,“ dodal s úšklebkem.
„Já? Nevím, kdo tady bude muset podávat výkon,“ ušklíbl se Max na oplátku, než se posadil a Alfrédovy ruce ze sebe musel doslova rozplést. „Vstávej, Alfréde. Mám i celkem hlad.“
„Hm, já mám spíš chuť na tebe,“ zavrněl Alfréd a zase ho stáhl dolů na postel.
„Řekl jsem ne. Mluvíš z hladu.“
Alfréd přimhouřil oči, sklonil se k němu a kousl ho do brady. „Asi jo. Ale doma tě sním celého,“ slíbil mu Alfréd zhrublým hlasem.
„Můžeš si posloužit,“ souhlasil Max, než ho umlčel polibkem. Miloval ten Alfrédův zhrublý hlas, kterým ho vždycky sváděl. „Ale až doma. Tam to bude lepší. Ne na matraci, co už zažila svoje od mnohých jiných párů, nebo na stolu, co už je rozvrzaný od puberťáků.“
„Hm, pravda. Sice jsou pokoje zvukotěsné, takže bys mohl sténat o sto šest, ale raději si tě poslechnu doma, jak prosíš, abych tě šukal tvrději.“
„To zní úžasně.“
Oba se chlípně zazubili a nemohli se dočkat, až dojedou domů. Koho by tohle nenavnadilo?

To ovšem netušili, že sotva dojedou domů, obdrží Max telefonát od Christiny, že je v Londýně. Nejdřív mlčel, protože nechápal, jak se mohla z Chicaga dostat najednou do Londýna a pak se prostě zeptal: „Pracovně?“
„Před tebou nemůže mít člověk ani jedno tajemství!“ vztekala se Christina s tím, že ho chtěla překvapit. Díkybohu, že zavolala!
„Můžeš mě pořád překvapit. Vyber nějakou kavárnu poblíž a já tě budu muset hledat.“
„To není zábava, znáš mě moc dobře na to, abys tohle navrhl.“
„Třeba ses za ty roky změnila. Tady je taky plno nových kaváren.“
„No právě!“
„Dobře. Udej maximální a minimální vzdálenost od mého domu a já tě budu hledat, platí?“
„Pokud mě nenajdeš do hodiny, platíš veškerou mou útratu.“
„S tím počítám.“
„Dobře. Jsi připravený?“
„Jo, vteřinku, jen uklidím zavazadla.“
„Tys odněkud jel?“
„Jo, zastihla jsi mě tak akorát na dovolené, ale to neřeš.“
„Dobře. Tak ti to počítám od teď. Za hoďku ahoj!“ zašvitořila, než zavěsila se smíchem.
Alfréd pozvedl tázavě obočí. Max si povzdychl. „Mám se schovat?“ dovtípil se Alfréd, trochu zklamaný, že nakonec na hrátky v posteli nejspíš nedojde. Max mezitím rychle uvažoval. Nakonec mu dal za pravdu.
„Omlouvám se. Kdybych ji odmítl, dovtípila by se-…“
„Ne. Nevěděla bych, že jsem to já, ale někdo jiný. Chápu.“
„Alfréde.“
„Chápu to, Maxi. Bylo to součástí dohody, ne? Pokud by se čirou náhodou objevila Christina, prostě se schovám.“
„Omlouvám se,“ zopakoval bezradně.
„Ne, chápu to, Maxi, věř mi,“ řekl a vzal ho za ruku. „Dej mi případně vědět, kdybyste se blížili domů, prostě se půjdu projít.“
„Alfréde!“ zavolal za ním Max, když dlouhán mizel i s jejich zavazadly za dveřmi. Alfréd se zvídavě otočil. „Vynahradím ti to,“ slíbil mu. Alfréd se pousmál.
„To si piš, že jo,“ ujistil ho.

Christina se pohodlně usadila do křesla a objednala si čaj. Kdyby si hned ze startu objednala kávu, nejspíš by po ní někdo něco hodil. Sice se původně chtěla s Maxem setkat, co nejdříve, ale nakonec si to rozmyslela. A změnila své plány. Musela doufat, že aspoň o víkendu si na ni udělá čas. A udělal. Snad. Doufala, že se rozhodne hrát tuhle její dětinskou hru s ní. Hra na schovávanou. Pamatovala si, jak tuhle hru s Maxem hráli často. Tehdy si jako malá neuvědomovala, že to dělal pro její dobro.
Že to většinou navrhl pozdě v noci, aby byla potichu a schovala se a on ji bude hledat. Netušila, že tak pozdě se vracíval jejich otec, připitý a omámený drogami a nerozeznával své blízké. Christina však věděla, že musí být potichu, aby ji Max nenašel, aby mohla zase vyhrát. Někdy čekala hodinu, jindy dvě… někdy ovšem Max přišel až ráno, kdy ve skříni strávila celou noc a plakala, když ho viděla.
Tentokrát to ovšem bude neškodná hra. Slyšela o smrti otce. Nijak ji to neranilo. Pochybovala, že se matka dala skutečně na léčení a nezajímala se moc dál. Pokud to vezme vážně, skutečně se jednoho dne vyléčí. Ale spíš si bude postupně procházet odpornými abstinenčními příznaky. Christina je znala až moc dobře. Ale byla ráda za to, že bojovala do konce. Protože nyní byla čistá. Ty obavy, že by se to mohlo vrátit, musela pohřbít hluboko. Když si připustíte, že by se něco mohlo vrátit, většinou se to vrátí i s úroky.
Její pohled po chvíli spočinul na malé černé obálce na křesle naproti ní. Netušila, kdo tu seděl před ní, ani proč to obsluha neuklidila. Ze zvědavosti se nahnula a prohlédla si malou černou kartičku. Když ji otočila, přečetla si slova napsaná zlatými písmeny:

Dohání tě šílenství?
Cítíš vinu?
Spánek se změnil v jednu dlouhou noční můru?
Potřebuješ peníze?
Toužíš po smrti?
Nebo si chceš jen pohrát?
Zavolej na číslo: xx xxxx xxxxxx

„Nebo si chceš jen pohrát?“ přečetla nahlas, než se tomu musela zasmát. ‚Určitě nějaký pochybný sex shop dělá reklamu,‘ pomyslela si, ale kartičku si schovala. Příště ji taky určitě rozesměje. Touhu po smrti přešla mávnutím ruky - některé sexuální praktiky také smrdí krchovem.

Rahul Chopak se hnal na své další místo, kde se měl setkat se svým pánem. Kavárnu opustil přibližně pět minut předtím, než do ní dorazila Christina Yorková. Kartičku záměrně umístil do místa u okna a doufal, že někdo, kdo si bude chtít hrát, ji nalezne. Nebo ten, kdo ji bude skutečně potřebovat.
Jeho úkoly bývaly většinou takto prosté. Doručit kartičku a neptat se dál.
Jeho pán byl potom spokojený.
Když ho konečně našel, pán mu předal další svou kartičku a odeslal mu na mobil další souřadnice. Rahul se na nic neptal, popřál svému pánovi krásný den a opět se vydal rušnými uličkami Londýna kupředu. Čas jsou peníze, o které svého pána okrádat nemůže. Ne dokud jeho rodina nebude v bezpečí.
Jeho další zastávka byl dům se schránkou za plotem. Bedlivě se rozhlédl kolem sebe, zda není nikde v blízkosti nějaký pes. Potom vstoupil dovnitř nepozván a do schránky vložil kartičku. Na schránce se z druhé strany vyjímalo jméno: Max York.
A zpoza okna ho pozoroval Alfréd s přimhouřenýma očima, zatímco pil kávu.
Kde toho spratka už viděl?
No, tak či tak, pravděpodobně je to jenom nějaký moderní kamelot, kterého nebaví stát na místě a noviny pro jistotu doručuje už rovnou do schránky.
Pokrčil rameny, usrkl si z kávy a dále se tím nezabýval.
A Rahul mezitím pospíchal na další místo setkání se svým pánem, aby obdržel další kartičku, kterou měl dnes ještě doručit na další adresu.

Když se skrz kavárnu rozezněl Bach, Christina se podívala na hodinky. Max měl ještě dostatek času, ale i tak si přála, aby ji nenašel tak snadno. Chtěla si ho představit, jak zmatený pobíhá sem a tam a nikdy ho nenapadne jít zrovna sem.
Max ovšem nijak nepospíchal. V hlavě si srovnával, že kdyby Christina přijela do Londýna pracovně, jistě musela být v kontaktu se zdejší skupinou učitelek. Záleží ale na tématu nebo důvodu, proč zde přijela. Jaké téma bylo na přednášce, které se nejspíš zúčastnila. Šel na to logicky a projel si učitelské skupiny na internetu a hledal některé, které teď nedávno měly nějaké setkání.
Zúžil svůj výběr na pouhé dvě skupiny, které měly zrovna nedávno setkání relativně blízko jeho domu. Rozhodoval se mezi tou první a druhou, zatímco rychlejším krokem pospíchal k první kavárně. Identifikoval ji podle posledních přidaných fotek nějakých dam a poznámek, že další setkání se jistě musí konat znovu na tomhle místě, tentokrát s kolegyní z Ameriky. Bingo!
Už nemusel pospíchat. Mohl Christině dát drobnou naději, že bloudí a neví, kam má jít. Jak ji znal, určitě si objednala čaj, aby neurazila zdejší zvyky. Rozhodl se proto, že u stánku blízko kavárny jim vezme nějaké to větší espresso.

Christina si zrovna pobroukávala melodii od Vivaldiho Zimy, když tu ji vyrušil známý hlas: „Bavíš se dobře, jak vidím.“
„Maxi!“ otočila se k němu s velkým úsměvem a vstala, aby ho objala. „Jsi tu na čas,“ zazubila se a na mobilu mu ukázala stopky.
„Jo, vzal jsem to oklikou.“
„Kecáš.“
Max se zeširoka usmál.
„Co mě prozradilo?“
„Tebe nic. Neudělala jsi chybu. Tvoje kolegyně udělaly chybu.“
„Kolegyně?“
„Z přednášky.“
„Aj,“ zasténala Christina a praštila se do čela. „No jasně. Ta fotka. Sakra. Na to jsem nepomyslela,“ zasmála se.
„Takže co vyhrávám?“
„Jak tě to napadlo?“
„Jen tak. Byl jsem zvědavý. Co vyhrávám?“
„No jo, pořád!“ zasmála se Christina a ve svém batohu něco lovila. Když mu předala zabalený dárek, zarazila se u jeho prstenu. „To je… od otce?“ zeptala se pomalu. Max pohlédl na prsten, který mu nyní zdobil ruku.
„Jo. Matka mi ho dala,“ vysvětlil.
„Byl jsi…?“
„Ne, nebyl. A nemrzí mě to.“
Christina přikývla a váhavě se usmála. „Rozbal to,“ vyzvala ho nedočkavě a opět nasadila nefalšovaný, šťastný úsměv.
Max jí předal dvě espressa a usadil se do křesla naproti ní, aby si dárek rozbalil.
Když přišla servírka, aby se zeptala, co si objedná, Max už koukal na krabičku se sypanými čaji, rozdělenou na šest přehrádek.
„Páni. Nečekal jsem, že tohle v Americe vedete,“ zazubil se provokativně.
„Amerika není konec světa,“ připomněla mu Christina, než se zasmála.
„Máte vybráno?“ zeptala se servírka znovu, když byla napoprvé ignorována.
„Ano, omlouvám se. Earl Grey, prosím,“ usmál se na ni Max kouzelně, že hned zapomněla, že by se měla zlobit, že ji napoprvé ignoroval.
„Zajisté,“ úsměv mu opětovala a snad ve své mladé mysli už měla obrazy svatby s tím mužem.
„Mockrát děkuju,“ usmál se stejně na Christinu.
„Já taky,“ zašvitořila, když do sebe kopla nejdřív jedno a potom druhé espresso.
„Vidím, že tě čaj moc nezaujal.“
„Ne, byl dobrý.“
„Tak vykládej a přeháněj.“
„Co já? Spíš co ty? Nějaký nový objev?“
Max jí věnoval vševědoucí pohled.
„Nemůžeš přece pořád pracovat, zblázníš se z toho!“
„Náhodou,“ usmál se Max zeširoka, „dneska jsem se vrátil z příjemné dovolené.“
„Oh! A byl tam nějaký fešák?“
„Ano, byl.“
„A byl sex?“ zeptala se Christina velmi zaujatě. Max se musel rozesmát. „Co? Takže byl?“
„Proč tě tolik zajímá můj soukromý život?“
„Protože jsme se pár let neviděli? Protože jsi předtím jen tak zmizel a ani jeden jsme se neměli k tomu si pořádně zavolat a vůbec… všechno probrat?“
„Všechno co?“
„Nevím. Všechno.“
Max se usmál o něco víc. „Chyběla jsi mi.“
„Ty mě taky, bráško. A teď ven s tím - máš někoho nebo ne?“
„Ne, zůstal jsem na ocet.“
„Sakra, tak to musíme ale změnit!“
„Ne, jsem tak spokojený.“
„Sakra, Maxi, nemůžeš se přece věčně spoléhat na pravačku.“
Max si trochu odkašlal, aby ji upozornil, že jsou kolem nich i jiní lidi. Byl rád, že v tu chvíli se objevila servírka s jeho čajem a dalším kouzelným úsměvem jeho směrem. Když odešla, konečně mohl reagovat s klidem: „Budeš se divit, ale můžu. Málokdo chce workaholika, jako jsem já. A jsem tak spokojenější.“
„A tebe nemrzí, že se věčně vracíš domů, znavený a nikdo ti nedá masáž, když ji nejvíc potřebuješ?“
„A neuvaří ti večeři a místo sprchy není žhavý sex?“
„Přesně!“ zvolala Christina náruživě.
„Ani ne,“ usmál se Max klidně a Christina se praštila do čela.
„Jsme fakt sourozenci?“
„Dle papírů ano.“
„Maxi!“
„Nemám prostě potřebu někoho hledat. Jsem spokojený tak, jak nyní žiju. Stačí?“
Christina si povzdychla. „Víš, na přednášce byl takový fešák. Mladý. Nezadaný.“
„Ne, díky, Christi.“
„Ale no tak! Aspoň ho pozvi na večeři,“ navrhla a dala mu hned papírek s jeho jménem a číslem. Dokonce mu hned ukazovala jeho fotku na mobilu.
„To jsi snad neudělala?“
„Proč ne? Chtěla jsem ho původně pro sebe, pak z něj vypadlo, že je gay. Ale je single! Takže prosím, zavolej mu, bude rád.“
Max nad ní jen protočil oči v sloup.

„Jak dlouho tu budeš?“ zeptal se, když vyšli z kavárny.
„Všiml sis, jak po tobě pokukovala?“ zasmála se Christina.
„To není odpověď na mou otázku.“
„Jo, ale všiml sis?“
Max si povzdychl. „Jestli sis toho nevšimla, sestřičko, jaksik nepálím za ženskýma.“
„To je škoda, ta to nejspíš očekávala.“
„Očekávala co?“
„Že se jí zeptáš na číslo. Nebo ji rovnou požádáš o ruku.“
Max nad ní zakroutil hlavou. „Odpovíš mi aspoň?“
„Do konce týdne, pak se vracím domů.“
Max přikývl. „Jsi pořád s ním?“
Christina se zarazila, než se usmála od ucha k uchu. „John je super. Hodně mi pomohl. I teď. Byl to jeho nápad, ať jedu.“
„A plány do budoucna?“
„Kam tím míříš?“
„Když mě se ptáš na ženský, nemůžu se tě já ptát na děti?“
Christinin úsměv povadl. „Víš, co si o tom myslím…“
„Ne, učíš ve škole. Nevím, co si o tom myslíš.“
„Nejsi hlupák, Maxi.“
Max jí prohrábl vlasy. „Promiň. Nechtěl jsem být necitelný.“
„Neříkám, že nechceme adoptovat nějaké, ale…“ začala a zakroutila hlavou. „Je to v genech, Maxi. Když jsem tomu propadla já, na kolik procent by tomu propadlo potom to dítě? A kdy? A jak moc hluboko? Byla bych mu oporou, nebo bych tomu také zase propadla? Ne, Maxi, to si na triko nevezmu.“
„Nic ti taky nevyčítám. Je to tvé rozhodnutí.“
„Takhle aspoň pomůžu nějakému nešťastnému človíčku, jehož rodiče se ho zřekli.“
Max přikývl.

„A opravdu nemůžeme zajít k tobě? Chci vidět, jak moc sis to tam zvelebil.“
„Ne, je tam nepořádek. Teď jsem tam delší dobu nebyl.“
„Jo, jasně, dovolená, to je jedno. Prosím.“
„Řekl jsem ne, Christi.“
„Dobře, dobře,“ nechala se nakonec přemluvit a Max si oddychl. „Ale pod podmínkou, že mu zavoláš.“
„Úplně se na to třese,“ pronesl Max skepticky.
„Co ty víš, třeba jo,“ povzbudila ho sestra.
Max nad ní zakroutil hlavou. „Kam tě mám doprovodit?“
„Můžeme se ještě projít? Domů nespěcháš, ne?“
„Ne,“ řekl Max po chvíli zvažování.
A zatímco mu Christina něco horlivě vysvětlovala o své práci, napsal Alfrédovi krátkou zprávu: Promiň. Ještě se to chvíli protáhne.
V pohodě, nedělej si starosti, přišla mu odpověď hned vzápětí. Proč Maxovi připadalo, že to zní trochu víc než nasraně?

Christina svého bratra pevně objala. „Ještě jednou děkuju, byl to fajn den,“ řekla vesele.
„Když za tebe někdo utrácí a rozmazluje tě, je to vždycky fajn den,“ ujistil ji Max s úšklebkem. „Jen moje kreditka křičela a sténala, že chce ještě přidat,“ dodal se sarkasmem.
„Pořád stejný.“
„To jsem rád.“
Christina se zasmála, než se s ním konečně rozloučila a zmizela za dveřmi domu, kde po dobu svého pobytu zde bydlela. Max si založil ruce do kapes a vydal se směr domů. Už bylo pozdě, setmělo se. Semafory se přepnuly úsporného režimu. Řidičů na cestě bylo málo, chodců ještě méně. Byl to čas, kdy většina lidí zalezla do hospody a užívala si ještě pár posledních hodin, kdy se mohli opíjet.
Max napsal Alfrédovi zprávu, že bude do třiceti minut maximálně doma. Přišla mu jen prostá odpověď ok.
Vrazil ruce hluboko do kapes a modlil se, aby nezačalo pršet.

Když došel domů, byl už značně unavený a promoklý. Christina si nejspíš dala za úkol unavit ho svým neustálým mluvením, který se jí povedl na jedničku. Byl zralý na koupel a postel. I když věděl, že se to Alfrédovi líbit nebude. Zavřel za sebou branku a přešel k poštovní schránce, kde vysbíral pár dopisů, a zamířil ke dveřím. Vstoupil tiše a rozhlédl se po tichém domě.
„Alfréde?“ zavolal.
„Jo?“ ozvalo se z obýváku a on si trochu oddychl.
„Už jsem měl obavy, že tě ukradli,“ řekl se smíchem.
„Kéž by, aspoň bych se tu nekousal nudou,“ trucoval Alfréd, zatímco si četl noviny ve světle malé lampy. Ucítil jeho paže kolem svého krku a po chvíli se Maxova hruď natiskla na jeho ramena, krk a hlavu. Ucítil také vlhký vzduch kolem Maxe a čerstvý vzduch z venku. A nakonec jeho polibek do vlasů.
„Omlouvám se, opravdu,“ zkusil to Max ještě jednou.
Alfréd konečně odložil noviny a opřel si hlavu o jeho tělo. Semknutí kolem jeho krku se jen upevnilo. „Vítej doma,“ zabrblal Alfréd, než stáhl Maxovu tvář dolů pro polibek. „Jedl jsi?“ zeptal se.
„Ne a mám hlad,“ uznal Max s úsměvem a šel odložit svou poštu na stůl. „Mohl by mi můj šéfkuchař něco dobrého uvařit?“
„Máme zavřeno, smůla.“
„Co když se vkradu potají do krámu?“
Alfréd se pousmál, když ho Maxovy ruce začaly masírovat. Odložil noviny a opět k němu vzhlédl. „Pak tě budu muset nahlásit na policii pro nezákonné vniknutí na soukromý pozemek,“ zašeptal proti jeho rtům, než je dravě políbil.

Milování v křesle Alfrédovi nejspíš chybělo nejvíc. Nejdřív to vypadalo, že k tomu ani nedojde, ale když ho Max usadil sám do křesla, věděl, že svou omluvu myslí zcela vážně. A náramně si to užil. Užíval si ten pocit, kdy ho Max pomalu vysvlékal nebo jak do něj snadno vklouzl, když jeho úd obklopila Maxova ústa. Nebo to těsno kolem něj, když pronikl do Maxe a vydoloval z něj vzrušený sten. Zanechal Maxovi několik kousanců a cucfleků, aby se měl čím ráno pochlubit v zrcadle, a otisky prstů a nehtů na zadku, jak si ho zuřivě bral. Na další kolo byl ale Alfréd sám vyřízený víc než dost, takže došlo jenom na hladové polibky a chtivé doteky. A příslib, že zítra toho bude muset vydržet mnohem víc, aby mu odpustil.
„To abych se na tebe pořádně vyspal,“ ušklíbl se Max.
Když po sobě uklidili a oba použili sprchu najednou (je třeba šetřit, že ano, a vetřít více chtivých doteků), večeře jim tak akorát bodla. Alfréd se neptal, co řešil se sestrou, věděl, že nemá právo se na Christinu ptát. Na místo toho Maxe zajímalo, jak strávil tu dobu, co byl mimo. Většinou spíš spal nebo koukal na televizi. Prostě odpočíval. Až potom si Alfréd vzpomněl na toho klučinu, co se jim hrabal ve schránce. Ale zdálo se mu to jako příliš nepodstatný detail, který by Maxe nejspíš nijak neohromil, když poštu už sám stihl vybrat. Dopisy, letáky… klasika.

„Už půjdeš?“ zeptal se Alfréd zvídavě, když viděl, jak Max jde zpátky ke stolu.
„Projdu poštu a jsem u tebe,“ slíbil mu.
„Tentokrát se neopozdi,“ zazubil se dlouhán.
„To bych si nedovolil.“
A na důkaz svého slibu ho políbil. „Budu tě čekat.“
„Jo. Zatím.“
„Maxi?“
„Ano?“ otočil se k němu znovu, když se posadil za stůl.
„Záleží mi na tobě.“
Max chvíli zaváhal, než se zeširoka usmál a pravil: „Taky tě miluju.“
Za Alfrédem se v tu chvíli pomalu prášilo, jak rychle utíkal nahoru, a Max se příjemně bavil jeho rozpaky. Jeho starost ho ovšem mile potěšila. Otočil se zpátky na poštu. Letáky odložil stranou a probíral se jednotlivými obálkami… dokud na zem něco nespadlo. Téměř by si toho nevšiml, kdyby se to nezalesklo.
Když se podíval pod stůl, viděl malou černou obálku.
Na chvíli zaváhal, než kartičku zvedl.
Snad si do poslední chvíle přál, aby to byl jenom zlý sen.
Otočil ji na druhou stranu, a jak si myslel, nalezl na ni stejné znění, jako na té předchozí, kterou zahodil.

Dohání tě šílenství?
Cítíš vinu?
Spánek se změnil v jednu dlouhou noční můru?
Potřebuješ peníze?
Nebo si chceš jen pohrát?
Zavolej na číslo: xx xxxx xxxxxx