Jeho bledé tělo vytáhli z řeky, když si vyčnívající hlavy, jejíž dlouhé vlasy se zachytily o větev, všiml starý pár, který se zde každé ráno trávil svůj čas, daleko od hlučícího města. Jak dlouho byl nebožtík v řece, těžko říct. Po chvíli se klidné místo v lese začalo hemžit uniformovanými vojáky a jinými samozvanými odborníky z nedaleké církve. Starý pár stál opodál a s jedním z církevních hodnostářů sepisovali hlášení. Nebylo moc, co psát. Těla se dotknout nemohli, i kdyby byli tak pitomě zvědaví a šli za ním do řeky. Bylo zachycené o větev spadlého stromu v pěkné hloubce. Museli by k němu doplavat, a to si ve svém věku jistě rozmysleli. A navíc by si ještě ušpinili šaty. Ba co hůř – mohl být i nějaký ochlasta nebo hříšník ve jménu smilstva – něco by chytili! A jejich duše by byla pošpiněna. Dokonce i ta myšlenka, že někdo poté bude řezat do těla, se jim hnusila. Byť pitva se stala již součástí vyšetřování v této době, obyvatelé této vesnice měli pořád nosánky navrch a pohrdali těmi, kteří si s tím špinili ruce i duši. Mezi stejně smýšlející patřili hlavně ti, kteří se hrdě hlásili k všemožným sektám. A vývoj moderní doby byl přece nesmysl. Jakákoliv nová technologie byla zlo a hřích. A proto nebylo překvapením, když obyvatelé zapadlé vesnice, někde na jihu Spojeného království, o které svět neměl ani ponětí, protože – buď byla tak malá, nebo tolik zapadlá – všem vypadla z myslí, když se tvořily mapy, se pořád chovali, jako by se u nich zastavil čas. Auta? Ale kdeže! To je pekelný nástroj! Zkroťte si raději koně, aby vám potom zoral úrodu. Elektřina? Nástroj démonů! Bleskům se nedá poroučet, byť oheň zkrotit již člověk dovede. Mobil či aspoň starý prototyp telefonu? Ještě by vám ďábel šeptal do ucha!

Ale vražda? Tak těžký hřích… najít hříšníka a očistit jeho duši však vůdce sekty sám nemohl. Byl si vědom vlastního omezení… nemohl jen tak přijít a ukázat na někoho z vlastních oveček. Nemohl jen tak nasadit hříšnou korunu někomu, kdo by byl nevinný. Sám by si pošpinil duši. A dotknout se mrtvého nebo hledat jeho vraha, sám by se stal stejným hříšníkem…

Ale musel uklidnit své ovečky, na kterých mu tolik záleželo. Bůh jistě shledá jeho rozhodnutí správným a odpustí mu, když se natáhne pro pomocnou ruku mimo jejich území, mimo jeho rodinu. A tak s těžkým srdcem psal dopis a doufal, že někdo z onoho hlučného, velkého, hříšného a špinavého Londýna vyslyší jeho přání a pomůže mu v této nelehké situaci. Vždyť před Bohem jsou si všichni rovni a musejí si jakožto bratří a sestry navzájem pomáhat. Jen v dopise prosil, aby přišel někdo, kdo bude respektovat jejich tradice a pravidla, na kterých si tolik zakládají. Žádné technologie či vymoženosti poslední doby. A tak se stalo, že v jedné policejní stanici se jen zasmáli tomu vtipu a dopis poslali dál, však nějaký hlupák se nad ním slituje a jistě mu pomůže.

Dopis prošel mnoha rukami a uplynulo mnoho dní od jeho sepsání a odeslání. A vůdce se jen obával nejhoršího – že jeho lidé procitnou a uvědomí si, že zastaralé věci už dávno byly nahrazeny technologií, že způsob, jakým zde přežívají, je žalostný a k smíchu. Ale mají aspoň čisté duše a klid v nitru. Až na jednoho z nich. Až na toho, kdo si pošpinil ruce hříchem a kdo porušil jedno z nejsvětějších pravidel, jež vytvořil Bůh. Nezabiješ.

A tělo mrtvého leželo v chládku ve sklepě vůdce sekty a čekalo, až někdo vyslyší smutnou prosbu o pomoc. Chtěl mu dopřát řádného pohřbu, ale pokud se prokáže, že je to jen sebevrah, budou ho muset v tichosti a tajně spálit. Sebevrazi se nesmějí pohřbívat. Pošpinili by tak vzduch kolem ostatních a ti by mohli chytit tu špatnou myšlenku, že by si snad sami chtěli vzít vlastní život.

Od odeslání dopisu nakonec uplynuly čtyři dny, když se konečně dostal do Londýna. Vystřídal již mnoho obálek, ale naštěstí se otevíral a odesílal rychle. Takže když jej obdržela recepční a viděla na něm zde poměrně známé, ženské jméno, neváhala ani chvíli a rovnou šla za .

„Slečno Shionová,“ oslovila ji a žena přísného vzezření v uniformě se na ni stejně přísně podívala, jako na muže, kteří pod ní pracovali. „Tohle je pro vás,“ řekla žena v brýlích a předala jí dopis.

Elisa Shionová si dopis převzala, vřele se na ženu usmála, až se jí vytvořily vrásky kolem očí, které ji dokonce zkrášlily, byť už jí věk přesáhl přes čtyřicet let, obálku otevřela a vytáhla papír, který připomínal snad i pergamen, a pohlédla na roztrženou pečeť. Rozložila dopis a překvapeně zamrkala nad dopisem psaným rukou a inkoustem. Jako by snad dotyčný použil dokonce i brk! Dokonce i pečeť byla pravá, vtištěná do vosku díky prstenu.

Dopis si spěšně přečetla. Po chvíli se usadila do židle a pohlédla z okna ven.

Vrásky na čele se jí zdvojnásobily.

„Zavolejte mi šéf inspektora Yorka,“ řekla jen.


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 3
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.