Když Alfréd vyběhl po schodech nahoru, nezajímalo ho, že Temperance už není pomoci. Když předtím dorazil za Edwardem, otec jen podotkl, že Max někam odběhl a neví kam. Ale Alfréd věděl až moc dobře, kam běžel. Jen netušil, že místo jedné šílenosti udělá Temperance druhou. Sotva viděl Maxe stát ve dveřích strnulého, hned ho popadl a otočil k sobě. Až když ho objímal, viděl tu spoušť, co Temperance natropila. Viděl Maxův zaražený pohled a pootevřená ústa. Dorazil jen pár vteřin po výstřelu. Do pokoje vstoupil jako druhý. Nikdo z rodiny se neměl za to se jít podívat, proč se vystřelilo.
Alfréd cítil, jak se Max klepe. Rukou si jeho tvář přitiskl na hruď a znovu se podíval na místo činu. Jestli byl přítomen, kdy zmáčkla spoušť, bylo mu jasné, že ani Max nedokáže jen tak přejít smrt, která se odehraje před ním. Ani po tolika letech praxe. Jedna věc je, když oběť téměř neznáte, druhá věc je, když s obětí jste v blízkém kontaktu pár dnů… Jedna věc je vidět někoho z dálky, druhá věc je vidět někoho stisknout spoušť tímto způsobem jen pár kroků od sebe… Nevěděl co říct. Jen ho držel u sebe a čekal, až začne aspoň normálně dýchat nebo něco řekne. Cokoliv, aby se dostal zpátky do reality.
„Jsem tady,“ zašeptal mu do vlasů. Vzal jednu jeho klepající se ruku a rozevřel mu dlaň. Spojil jejich ruce a pořád si pohrával s jeho vlasy. Na jeho ruce pořád cítil, jak se klepe. „To bude dobrý, Maxi, to bude dobrý.“ Co jiného mohl říct? „Není to tvoje vina. Sama se tak rozhodla. To bude dobrý, Maxi.“
Moc nepomohlo, že chvíli potom do pokoje vešla Dorothy a její křik natropil tolik nechtěné pozornosti, že se to nedalo ani o vteřinu déle tajit.

Max seděl na schodech a díval se do neznáma. Už se tolik neklepal, ale v rukách ten třes nepřestal. Místo ranní mše musel otec Stevens dorazit na místo neštěstí spolu s těmi, kteří předtím uzřeli i mrtvolu Paula. Alfréd mu popsal, že tímto způsobem se může člověk zabít sám, takže se jednalo o sebevraždu. Bohužel, pro Temperance nebylo místa na hřbitově.
Max trochu vzhlédl, když mu někdo donesl vyluhovaný čaj z bylinek. Cindy se smutně pousmála a sedla si vedle něj.
„Tchýně pryč, švagr pryč… abych se obávala, co přijde dál,“ začala nenápadně. Max ovšem neměl moc do smíchu. Opatrně ho chytila za zápěstí, aby zastavila ten jeho třas. Smutně se pousmála. „Otče Yorku, pro všechny je to rána… ale vy jste tomu byl přítomen. Vím, že je to necitelné, ale… neřekla Temperance něco předtím, než se to neštěstí stalo?“
Max ovšem mlčel.
Cindy ho poplácala po rukách. „To bude dobrý,“ řekla mu už druhá osoba za dnešek, než se Cindy v tichosti vzdálila k truchlícímu Philipovi.
Maxův mozek, aby se vyhnul zpracovávání toho, co se skutečně stalo, se zaměřil na nesrovnalosti, které se nyní vyskytly. Thomas byl sice na mol, ale říkal, že Laura vraždila… Ale Temperance na sebe vzala všechnu vinu a vzala si život… Kde je tedy pravda? Měl by se nyní vyptávat Laury, jak to skutečně bylo, ne tady sedět, jak pecka. Ale sotva si pomyslel, že by se měl zvednout, ztuhl, protože znovu viděl to, co se stalo tam nahoře v pokoji. Zvedl se mu žaludek.
Pohlédl na hrnek s bylinkovým čajem ve svých rukách.
„Maxi?“ slyšel Alfrédův hlas a zavřel oči. Ucítil jeho ruce na ramenou. „Je už lépe?“
Max zakroutil hlavou do stran. A nadával si za to. Věděl, že by mu tohle nemělo dělat problémy, však kolik lidí viděl už umřít.
„Maxi… to je v pohodě,“ ujistil ho Alfréd opatrně.
„Není,“ zašeptal Max.
„Je. Jedna věc je nad tím neuvažovat, jako jsem to dělal já, když jsem viděl ostatní umírat…“ Na chvíli se odmlčel, když si vzpomněl na to, co sám dělal a pozoroval v Chicagu. „A druhá věc je snažit se tu osobu zastavit, zachránit…“
„Alfréde,“ zastavil ho Max. „Je mi fajn.“
Ale to Alfréda nepřesvědčilo ani omylem. Sledoval, jak se konečně napil čaje. Začal mu pomalu masírovat ramena. „Otec Stevens se postará o zbytek. Prý bychom měli jít… někam jinam.“
Max zakroutil hlavou do stran. „Ne.“
„Chceš si o něčem promluvit?“
„Temperance se zabila, aby vzala všechnu vinu na sebe. Zanechala mi vzkaz,“ řekl Max a předal Alfrédovi skrčený papír. „Ale my víme, co nám řekl Thomas. Nesedí mi to.“ Zavřel oči, aby bojoval s tím, co se stalo za dveřmi… „Nesedí mi to. Thomas jasně řekl, že vraždila Laura.“
Alfréd dočetl a papír mu zase předal. „Třeba se navzájem kryjí.“
„Ne. Temperance… nemohla vraždit. Neměla v sobě tolik nenávisti, aby zabila vlastního syna.“
„Jak to víš?“
Max sevřel hrnek mezi prsty. Vybavila se mu křičící pokřivená postava ženy, kterak na něj a malou Christinu útočí nožem. „Nebyla typ matky, co by nenáviděl vlastní dítě.“
„Jak to víš?“
„Prostě to vím. Stačí?“
„Dobře, tak se hned nečerti.“
Max se opatrně ohlédl. V houpacím křesle seděl Philip a nepřítomně hleděl někam do neznáma a popíjel z láhve nejspíš slivovici po velkých hltech. Charles seděl na zemi a na tváři měl zaschlé potůčky slz. Náhle zestárl tak o dvacet let. Desetiletá Dorothy si hrála s medvídkem a smála se, občas se jen ptala, kde je maminka. Její dětská mysl ji chránila tím, že vytěsnila to, co viděla nahoře v pokoji. A ani Cindy, která nepoužívala zdvořilostní filtr, jí neuměla odpovědět po pravdě. Laura se vždycky jen na patě otočila a šla plakat do vedlejšího pokoje. Psi jen smutně polehávali pod schody a cítili, že se něco dělo, ale nevěděli co. Cítili ve vzduchu smrt a obávali se určit, který jejich pán zemřel, popřípadě který ještě zemře.
V tu chvíli začala Lucy tesklivě výt a nepřestala, ani když na ni Laura začala křičet, ať toho nechá. Spíš naopak přidala a ještě tesklivěji vyla a kňučela. Byl to nepříjemný nářek a sílil, kdykoliv se Laura přiblížila. Dokud Laura nevyšla z domu, Lucy výt nepřestala.

Max věděl, že se z toho musí co nejdříve dostat. Ale fakt, že Temperance znal trochu lépe, než v předešlých případech, mu moc nepomáhal. Nepomohlo mu ani, když k němu přišel Edward osobně s dotazem, zda si nechce s ním promluvit. Ani s Alfrédem nechtěl mluvit. S nikým z rodiny Lowů nebyl schopen mluvit. Potloukal se jako tělo bez duše. Dokud nenarazil na Simona. Ten hned věděl, co se děje. Však se podobně potloukal nejednu dobu i on sám. Přestože ho otec York přesvědčoval, že nepije, zatáhl ho k sobě domů „na skleničku“.
„Nemusíte se obávat, nechci se bavit o ničem spojeným s tím domem,“ ujistil ho, když viděl, jak váhá.
Simon se usadil a poplácal po hlavě bílého psa, jehož jazyk sahal skoro až na zem. Doslova.
„Klid, nezaútočí, dokud jim k tomu nedáte podnět,“ pousmál se Simon posmutněle.
Max se konečně posadil a rozhlédl se opatrně kolem. „Slyšel jsem… že jste si s Paulem byli blízcí.“
Simon se pousmál. „Jo. Asi víte, co jsme udělali. Paul chtěl odejít. Temperance se to dozvěděla a zamítla mu to. Hlavně se jí nelíbilo, že se zamiloval do jiný.“
„Jiný?“
„Jo, tam venku. Víte, proč vám to můžu říct s klidem? Protože jste taky z venku. Není třeba lhát. Už od prvního setkání jsem měl podezření. Ale vzhledem k tomu, že reagujete na smrt jinak, než se od vás očekává, tak tím to jenom potvrzujete.“
Max se opřel rukama o kolena, aby našel nějakou podporu. „Mám dotaz.“
„Jo, já a Paul jsme si ty křížky udělali, abychom zachovali tajemství. Že jsme byli venku,“ skočil mu Simon do řeči. Vyhrnul si košili, aby mu ukázal kříž pod levým žebrem. „Ale to vám asi došlo. Nemohl jsem vám to říct. Asi chápete proč.“
„A váš vztah?“
Simon si pohrával s pohárem v ruce. „No. Jestli vám Temperance něco řekla předtím, pak ano, měla pravdu. Něco mezi námi bylo. Asi mi rozumíte, na co narážím.“
„Ano. A chápu to.“
Simon tiše přikývl. „Víte, co mě vždycky bavilo?“
„Co?“ nechápal Max.
„Temperance, Philip a Laura měli stejný číslo bot, takže si věčně dámy půjčovaly Philipovy boty, když šly do bahna umýt koně. Sakra, jak vždycky byly zaprasený, to jsem se mohl smíchy potrhat!“ smál se. „A to se vždycky dohadovaly, že jim ty boty jsou velký! Houby s voctem! Krásně se jim ta chodidla tam vlezla.“
Max ovšem zpozorněl. „Počkat… Jak to víš?“
„Protože si na to Philip několikrát stěžoval! Že mu vlastní matka bere boty bez optání, chápeš? To se dá přejít mávnutím ruky. Ale i švagrová? To už je vrchol přece! Hlavně když mu je posledně vrátily celý zaprasený,“ rozesmál se víc.
„Já pitomec… Jak jsem na to mohl zapomenout… Díky, Simone!“ vyhrkl Max náhle a prudce vstal.
„Za co?“ zeptal se Simon nechápavě, ale to už Max pádil pryč.

„To, co vykládal Thomas, může být pravda,“ vyhrkl ze sebe zadýchaný Max na Alfréda, který na něj zmateně hleděl. „Víš, jakou velikost bot mají Philip, Temperance a Laura? Sedmičku. Všichni tři. Půjčovali si často boty.“
„No a? To přece už víme?“ nechápal Alfréd.
„Temperance sice vzala všechno na sebe, ale vinna může být stejně tak Laura. Musíme z ní dostat přiznání, protože Thomas nám už všechno v podstatě řekl.“
„Ale byl na šrot, to nemůžeme použít tak či tak.“
„To je jedno. Když ji načapeme, jak si nedává pozor-…“
„Chceš ji snad ožrat?“
„To nemusíme, ale při zpovědi by se mohla přece podřeknout!“
Alfréd v duchu děkoval tomu, kdo dostal Maxe z jeho skuliny viny. Protože tohle byl Max, kterého znal. „Jaký je teda plán?“ zazubil se.

Max se nabídl, že spolu s Cindy a Laurou půjde sbírat plody lesa. Bylo to neobvyklé, ale vysvětlil to jako fakt, že si nepřeje, aby v tak těžké situaci byly obě ženy samy. Cindy to s radostí uvítala, Laura si ovšem zachovávala truchlící tvář.
„Víte, že tohle se moc nehodí do okruhu Vaší práce?“ ptala se Cindy s žertem.
„Samozřejmě, ale měli bychom pomáhat svým bližním. Obzvlášť v této těžké chvíli,“ vysvětlil Max.
Nespouštěl přitom oči z Laury, která šla před nimi a do jejich rozhovoru nezasahovala. Jak s ní být o samotě, aby se přiznala?
„Tady jsou krásné borůvky!“ zavolala najednou Cindy a vydala se tím směrem. „Vy běžte dál, třeba najdete i maliny!“ mávala na ty dva. A když se Laura neohlížela, rukou poukázala Maxovi, aby šel za ní. Max hned pochopil.
„Děkuji,“ řekl spěšně a utíkal za Laurou.
„Za málo,“ řekla si Cindy pro sebe. Už od počátku si všimla, že Max chce být s Laurou o samotě. Tak trochu zaimprovizovala. S košíkem za zády se pomalým krokem vydala hlouběji do lesa, kde vždycky chodívala s Temperance na lahodné borůvky a smutně se pousmála. Přestože si nikdy nerozuměly, její smrt ji mrzela.

„Lauro! Počkejte!“ volal za ní Max a po chvíli ji doběhl. Laura k němu jenom tiše vzhlédla, než se podívala zase před sebe.
„Proč jste tady doopravdy, otče Yorku?“ zeptala se náhle. „Určitě to není jen pro maliny. Tohle není mužská práce…“
Nebylo třeba chodit kolem horké kaše. „Máte pravdu, Lauro,“ souhlasil, když s ní srovnal krok. „To není důvod, proč jsem se přidal.“
„Tak proč?“
„Chtěl jsem si s vámi promluvit o samotě.“
„O čem?“
„O smrti vašeho manžela.“
„O tom jsme se už přece bavili.“
„Ano, ale nyní mám důvodné podezření… že v jeho smrti hrajete podstatnou roli.“
Lauřin pohled klesl k zemi a ona těkala očima sem a tam. „Temperance vám něco řekla?“
„Ne. Všechnu vinu vzala na sebe.“
„Tak vidíte.“
„Ale připadá mi zvláštní, že žena jako ona vynechala podstatné detaily.“
„Jako například?“
Max se rozhodl pro přímou konfrontaci a přitom bedlivě sledovat Lauřinu tvář a její reakce na daná slova. „Například… vodítko od Lucy se záhadně objevilo u Paula až později. Moc lidí k jeho tělu jistě nepouštěli, takže si myslím, že se o tělo nebožtíka s velkou pravděpodobností má starat manželka nebo budoucí manželka. Vhodný čas, jak propašovat vodítko do jeho kapsy a svést vinu na nebohou Lucy, která ho měla strhnout do vody a potom utéct.“
Laura se uchechtla. „Omlouvám se, pane York, ale to jsou příběhy, co píšete po nocích?“
„Moc bych se nesmál, Lauro. U Paula jsem také našel tohle,“ řekl Max a ukázal jí stříbrnou brož a Lauru smích přešel. „Tohle měl dát vám ten večer. Ale nesešel se s vámi, ale se Simonem. Nepletu se?“
Laura nyní mlčela.
„Myslím, že se to mohlo stát nějak takhle. Potom, co jste viděla Simona a Paula spolu na mostě, shodila jste Paula z mostu. Bohužel pro vás, neutopil se a dostal se na břeh. Protože vzal s sebou Lucy, využila jste ji, aby ho našla. Když ho vytáhla na břeh, vyškubla jste mu ji z rukou, pravděpodobně jste se i o to vodítko prali, proto je nyní natrhnuté. Nebo ho Lucy vytáhla na břeh a měla jít pro pomoc, ale vy jste jí v tom zabránila. Tak či tak, došla jste tam s Thomasem. Předpokládám, že nemáte sílu na to, abyste uškrtila muže, jako byl Paul, tak jste poprosila Thomase a ten vám ochotně vyhověl. Nespíš to, ale nebylo dostatečně rychlé, tak jste ho něčím bodli zezadu do krku. Předpokládám, že nožem nebo nějakým ostrým kamenem. Tělo jste potom žduchli trochu do vody, aby to vypadalo věrohodně. Vynechal jsem něco podstatného?“
Laura ho mlčenlivě sledovala a ústa se jí trochu třásla. Nevěděla co říct. Viděla to živě před sebou. Tu noc, kdy zemřel její nastávající. Přesto se zhluboka nadechla a pevně sevřela košík mezi prsty. Zeširoka se usmála.
„Opravdu píšete po večerech příběhy, pane York. Ráda bych si je jednou přečetla.“
„Nežertuju, Lauro.“
Laura se ovšem i tak usmívala. Rukou si přejela po šátku, co měla na krku. „Víte, že se Paul smrti bál? Měl strach, že přijde do pekla,“ řekla a pokývala hlavou.
„A ty se nebojíš, že skončíš v pekle?“
Laura se najednou rozesmála. Odložila košík a začala pomalu tleskat. „Bravo,“ řekla po chvíli a pokývala hlavou. „Skvělý příběh, pane York. Máte pro to nějaké důkazy?“
„Písemné doznání vaší tchýně.“
Lauřin úsměv trochu povadl. Jako by nemohla uvěřit, že by ji Temperance zradila. „Ta zmije,“ zasyčela tiše. „Slibovala, že to všechno vezme na sebe!“
„Stalo se to snad jinak?“ zeptal se Max.
V tu chvíli nejspíš Lauře ruply nervy, protože se šíleně rozesmála. „Ovšemže ano!“ vykřikla na něj náhle. „Byla jsem to já, kdo ho uškrtil! Použila jsem vlastní šátek!“ Hlas se jí náhle postupně zlomil. „A mu potom pro jistotu taky probodla krk! To vodítko jsem mu taky dala záměrně potom… Thomas ho nedokázal zabít, ještě se hýbal… volal o pomoc…“ dodala a potom hystericky zaječela: „Volal jeho o pomoc!!“ Jako by si v tu chvíli uvědomila tíhu vlastních činů. Jakoby teprve nyní poznala tíhu toho, co vlastně způsobila. V očích se jí zaleskly slzy lítosti, když ji dostihla pravda. „Zabila jsem ho.“ Své doznání zašeptala, jakoby si toho doposud nebyla vědoma. Onoho hříchu, který spáchala z vášně a čisté lásky. „Jsem vinna jeho smrtí.“
Max ji lítostivě sledoval. Bylo mu jasné, že nezabíjela s potěšením, ale protože jí to její víra přikazovala. Žárlí jenom ti, co opravdu milují.
„Lauro Lowová,“ oslovil ji pevným hlasem a pomalu šel k ní. „Zatýkám vás-…“
A nestihl pokračovat, protože se Laura rozběhla rychle pryč. A on spěšně za ní.
Neutíkali dlouho. Protože Laura věděla, kam chce utíkat. Maxovi se chytře schovala. A když se Max vrátil zpátky, neboť ji nikde neviděl, přál si, aby raději šel hledat ještě dál. Neboť na stromě před ním se nyní houpala občas ještě škubající se mrtvola Laury, která visela na svém oblíbeném šátku, kterým taky předtím vzala Paulovi život. Racionální část mozku rychle umlčela Maxův stažený žaludek.
Nebylo třeba se ji snažit zachránit.
Záchvěvy v těle byly jen jakousi posmrtnou reakcí mozku.
Tep už jí nenahmatal.

Když se pomalu plahočil lesem, aby našel Cindy a řekl jí, co se stalo, Max si cynicky pomyslel, že Lauřina smrt byla stravitelnějšího než ta od Temperance. Přišel o dva podezřelé, o dva možné vrahy, kteří byli na seznamu. Zbýval Thomas King. Bylo mu jasné, že se na něj Alfréd dnes nalepí a bude ho sledovat na každém kroku. Cindy další smrt v rodině vzala trochu klidněji. S Laurou se očividně nikdy neměly rády.
„Kde visí?“ zeptala se lehce cynicky. „Ať vím, kudy nechodit. Všechno tam teď bude hnít.“ Když jí Max popsal místo, řekla jen: „Dobře. Budiž k ní vítr milostivý.“
Vraceli se s prázdnými košíky a špatnou zprávou.
„Předpokládám, že se asi brzy vytratíš,“ prohodila Cindy jen tak náhodou. Max se na ni zmateně podíval. Nezarazilo ho však, že mu začala najednou tykat. „Chci říct - už tě tu nic nedrží. Nebyla snad smrt Paula důvod, proč jste vy dva přišli?“
„Došlo ti to hned, nemám pravdu?“
Cindy se tajemně usmála. „Když jsi v této společnosti nejzkaženější dle jejich měřítek, nepřekvapí tě už nic.“
„Chtěl jsem se zeptat… ta smlouva ohledně manželství…“
„Všichni se takhle tady berou. Když se narodí dítě, hledí se na to, kdo má nejlepší majetek v danou chvíli. Jsem asi jediná, komu se poštěstilo vzít si Philipa a zachovat si přitom svou vlastní hlavu a názor. Ostatní se změnily v panenky.“
„Proto tě nemají moc v lásce?“
„Doslova mě nenávidí. A to mě těší. Aspoň jim to zavře tipec.“
Max se pousmál. „Cindy, chtěl bych vám… chtěl bych ti moc poděkovat. V mnohém jsi mi dávala nepatrné náznaky a já si jich nevšiml.“
„Říkám jenom to, co mi má prořízlá pusa dovolí. Jestli si z toho něco vyvodíš sám, to už nechám na tobě.“
Max přikývl.
„Bude se mi stýskat, až tu nebudeš. Aspoň někdo normální kromě Philipa.“
„Když na tuhle společnost nepohlížíš stejně, proč s Philipem prostě… neodejdete?“
„Jednoduše? Dokud nebude majetek náležet Philipovi, nehnu se odsud. Neodejdu s prázdnýma rukama, proto tohle divadélko trpím. Ale…“ podívala se dolů a usmála se, jako malá školačka, která mluví s klukem, co se jí hodně líbí. „Philip nám už vybral místo, kde by chtěl postavit dům. Teď to jenom nějak šetrně sdělit Charlesovi, ať nám dá požehnání. Ne hned, to by nedopadlo dobře. Počkáme, až Dorothy trochu vyroste, aby se uměla o sebe postarat, případně i o Charlese, víš jak. Ale nechci tady zůstat po zbytek života. Chci opravdovou svobodu, ne jenom tu hranou, kterou mi Philip může dopřát.“
„Rozumím,“ přikývl Max. „Budu vám oběma držet pěsti.“

Zpráva o náhlém zesnutí Laury proletěla vesnicí jako blesk. Stromy mají nejspíš uši a ústa. Cindy by jistě nic neřekla, ale nejspíš všem došlo, co se stalo, když se vrátila bez ní. Nazývali ji čarodějnicí, ale Cindy se jim jenom vysmívala. Všichni se báli, až na Thomase Kinga. Tomu bylo těžko. Když trochu vystřízlivěl a dozvěděl se, co se mezitím stalo, když si dával svého šlofíka, nestačil se divit.
Právě proto zůstal Alfréd ve vesnici, aby na něj dohlédl.
Nechtěl čekat na Maxe, aby se snažil na něm provést zákon dle pravidel jejich společnosti. Ne, tady to tak fungovat nebude, Maxi, to už jsi dozajista zjistil.
Thomas jeho příchod očekával. Už od chvíle, kdy se probudil, cítil ve vzduchu vlastní konec. Možná proto výjimečně nepil.
Stál u okna a sledoval Alfréda, který ho pozoroval už také delší dobu. Nakonec to byl Thomas sám, kdo mu šel otevřít dveře a pozval ho dovnitř.
Alfréd se musel pro sebe pousmát.
‚Právě sis k sobě pozval vraha,‘ pomyslel si, když překročil jeho práh.

„Nuže?“ zeptal se Thomas. Alfréd mu pomalu chodil po obydlí a jakoby něco hledal. Zastavil se u poličky s bylinkami a tam chvíli postál. Očima si četl různé názvy bylinek. Těch, které by udělaly čaj lahodným, ale taky těch, které by vás hned zahubily.
„Zaslechl jsem, Thomasi, že Temperance je po smrti. Vzala si život,“ pověděl Alfréd jen tak ledabyle, zatímco čekal na vodu, až začne vařit. Připravil však jen jeden hrnek na čaj.
„Zatraceně,“ řekl Thomas zděšeně. Tentokrát to nehrál. „Proč by to dělala?“
„Nevím,“ řekl Alfréd a otočil se na Thomase. „Možná řekla něco, co neměla.“
Thomas polkl na sucho a rozhlédl se po svém domě, zdrceně. Alfréd si všiml, že ho zalilo náhle horko, protože si začal pohrávat s límečkem a dokonce si vyhrnul rukávy své košile. Alfréd viděl staré rány a jizvičky. Stopy po drápancích. Rozdrápané znovu a znovu. I nyní si strupy úspěšně začal slupovat, jak si škrábal paži.
„Ženský toho vždycky dost nakecají,“ nechal se Thomas ještě slyšet.
„Chlapi taky, když jsou na mol. Ale ti většinou dělají voloviny,“ ozval se Alfréd, v jeho hlase znechucení, když zaléval Thomasův čaj. Přihodil do ní lístky čaje. Potom zvedl malou lahvičku, kterou předtím vzal z poličky. Její obsah si vysypal na ruku a pozoroval ho.
„Pravda, taky dělám někdy kraviny,“ zasmál se Thomas.
Alfréd se na něj podíval, když obsah v ruce hodil do jeho čaje a zuřivě míchal. „Třeba vyhrožuješ lidem? Nebo se je snažíš zabít?“ zeptal se lhostejně.
Thomas se uchechtl. „Když je to třeba,“ souhlasil Thomas a poškrábal se na bradě. Potom si strčil prst do ucha a prudce s ním několikrát zahýbal. „Někdy se ale mrchy brání, jak šílené,“ dodal se smíchem.
Alfréd se pousmál. „Jo, to znám,“ souhlasil.
Do čaje potom přidal trochu medu a znovu zamíchal. „Nedáš si místo čaje něco lepšího?“ nabídl Thomas se smíchem.
„Ne. Myslím, že bychom oba měli být po ránu trochu střízliví.“
„Pravdu díž.“
Alfréd se podíval z okna a čekal, až se čaj vyluhuje pořádně. „Přemýšlíš někdy, co je po smrti?“ zeptal se nepřítomným hlasem.
„To, co je po smrti, je předem dané. Nijak to neovlivníš. Jestli si zasloužíme trest, Bůh to rozhodne nejlépe. Stejně tak, jestli přijdeme do Nebe či nás bude čekat věčné zatracení v Pekle.“
Alfréd přikývl, i když ho nevnímal. Konečně zvedl nádobu s čajem a donesl ji Thomasovi.
„Ty nebudeš?“ zarazil se Thomas.
„Ne, vystačím si po suchu.“
Alfréd se usadil naproti němu. Thomas se trochu uchechtl. Pohlédl na čaj ve svých rukách a nádobu objal oběma rukama. „Jsi dobrej chlap, Alfréde. Proto věřím, že sám uznáš za vhodné, jak to všechno vyřešit.“
Nastalo ticho. Alfréd trpělivě sledoval Thomase. Oči mu spočinuly na jeho hrnku, když ho pomalu zvedl, aby se konečně napil.
„Temperance je škoda,“ začal Thomas.
„Už ti nebude moci podržet, když to na tebe přijde?“
„Cože?“ zarazil se Thomas.
„Nehraj na blbého.“
Thomas si jazykem přejel po rtech. „Předpokládám, že ti to řekla během zpovědi.“
„Možná.“ Asi hovno.
Thomas si povzdychl a zakroutil hlavou. Uchechtl se. „Zmínila se taky o něčem jiném?“
„Ostatní mě tak nezaujalo, jako tohle,“ usmál se Alfréd mile. Thomas zaváhal, než přikývl a znovu si usrkl z čaje.
„Chápu,“ usmál se Thomas nervózně, než nepříjemně polkl. Náhlé sucho v ústech ho přimělo, aby čaj pil o něco rychleji. Alfréd ho pozoroval s úsměvem.
„Aspoň k něčemu mi ten pobyt tady byl,“ nechal se slyšet, když Thomas hltavě pil vařící čaj. „Naučil jsem se vařit čaje z bylinek a vodu na ohni.“
Thomas čaj vypil a rychle se nadechl. „Vodu,“ hlesl najednou.
Alfréd ovšem zůstal sedět na místě a usmíval se. Když se Thomas zvedl, hned ho zase usadil.
„Co blázníš! Mám žízeň!“ vyjel na něj Thomas pobouřeně.
Alfréd se jenom nebezpečně ušklíbl a tiše, hrdelně se zasmál. „Neblázním, to ty,“ ujistil ho a ramena mu pevně sevřel mezi prsty. „Teď jsi dopil čaj, je vyloučeno, abys měl žízeň.“
„Vodu,“ hlesl Thomas znovu a vypadal, že je náhle ospalý, zorničky se mu rozšířily. Alfréd se jenom usmíval, když sledoval jeho stav. Se svou další otázkou dlouhou neváhal, věděl, že nemá moc času.
„Zaútočil jsi tehdy na Maxe?“
„Moc slídil. Je to pochopitelné přece, že ho někdo chtěl zastavit. Ale já ne.“ vyhrkl Thomas hned a dodal se smíchem: „Ale Philip tehdy dost chlastal a chtěl po mně ještě víc! Štěstí, že jsem ho vykopl v čas, ještě by mi to všechno vychlastal.“
„Od koho máš teda ty jizvy na rukách?“
„Od Philipa, když jsem mu nechtěl nalít další, samozřejmě.“
„S kým se Paul setkal ten večer, co zemřel?“
„Se Simonem, chtěli spolu zdrhnout. A to jsme nemohli dopustit. Narušili by naši poctivou, shnilou společnost.“
„Proč jsi Paula zabil?“
„Chtěl odejít… a to nemohli. Musel jsem ho vuškrtit. A pak ještě mrdnout po něm ten kámen. Pro jistotu, ha! Nechtěl chcípnout. Zkurvysyn. Laura by to nedokázala. Na to je potřeba chlapa.“
„Spal jsi s Temperance?“
„Kdo by s ní nespal,“ zasmál se Thomas.
Alfréd chvíli váhal, než se znovu zeptal: „Jsi otcem Paula?“
„S velkou pravděpodobností. Paul mi pomalu vylezl z řiti, když byl na mol,“ smál se Thomas dál. Alfréd s klidnou myslí sledoval, jak jeho kůže pomalu rudne a jemu se špatně dýchá. Pomalu jeho ramena pustil, protože už pro něj nyní nebyl žádnou hrozbou. Thomas se náhle rozesmál. „Však támhle je Paul a Temperance!“ vykřikl náhle. „Jen běž, běž se jich zeptat!“ smál se dál a mával rukami k sobě, aby své přízraky pozval dovnitř. „Pojďte dovnitř! Nestůjte venku přece!“
Thomas se dál smál a pomalým, křečovitým krokem došel k oknu a zadýchaně přitom zval své halucinace dál. Thomas polykal sliny a smál se a mávala rukama, jako šílenec.
Mával dál a křeče se stupňovaly, dokud se konečně neskácel k zemi v křečích a napůl zadávený slinami. Alfréd k němu pomalu přišel a zastavil se nad ním. Sklonil se k němu a sledoval jeho groteskně poskakující hlavu.
„Je mi jedno, jakou roli jsi v tomhle všem skutečně odehrál,“ řekl Alfréd chladně. „Ale zaútočil jsi na Maxe. Byl jsi to ty. Chtěl jsi ho zabít, protože na to přišel? Max je chytrá hlava, sám to vím nejlépe. To byla chyba. Kdyby sis hleděl svého, nemusel bych se tě takto zbavit. Stejně vím, že v tom jedete všichni společně.“
Thomas něco neurčité hlesl, ale sliny ho dávily. Jeho tvář byla celá rudá, jako tvář opilce, kterým taky byl.
Alfréd ho s úsměvem sledoval, jak zápasí se svým blížícím se koncem. Nakonec ho to však přestalo bavit a lhostejně kolem něj prošel ven.
Netrvalo dlouho a Thomas se přestal hýbat nadobro.