„Takže oběť věděla něco, co se nehodilo do místního rozpisu povědomí,“ zhodnotil Alfréd. „To je dost dobrý důvod, proč by ho někdo chtěl zabít.“

„Ale kdo?“ zamyslel se Max nahlas.

„Přesně tak. Kdo by našel v sobě tolik síly a neobával se debilního hříchu, aby ho zabil? Ale třeba to deset otčenášů spraví.“

„Nebo to otec přehlédne, protože se mu to podá jako nehoda, tudíž to nebude hřích.“

„I tak je to už nějaká stopa, Maxi, gratuluji.“

„Řekni, že jsem jak lovecký pes a nakopu tě,“ varoval ho Max přísně. Alfréd se ušklíbl a o kousek se odtáhl. Nahlas nepřiznal, že to měl zrovna na jazyku. Ale rád ho škádlil. Věděl, že to nesnáší, ale také dobře věděl, že to o sobě ví.

„Pořád ale lepší výsledek než já,“ zazubil se Alfréd a hodil kámen do řeky. Seděli na jejím břehu, daleko od místních bláznů.

„Máš právo se zatím porozhlížet, jak uznáš za vhodné.“

„A když budu zdržovat, zbavíš se mě,“ zhodnotil Alfréd klidným hlasem.

„Správně,“ usmál se Max mile.

Chvíli mlčeli, než se Alfréd musel uchechtnout. „Ta tvoje upřímnost spojená se sarkasmem je fakt něco.“

„Tentokrát to byla upřímnost.“

„Já bych to tipoval na čistokrevný sarkasmus.“

Max se zadíval na neklidnou hladinu řeky a zamyslel se. Alfréd věděl, že je zase ve svém světě a neslyší, nevidí ho. Mlčel a nechal ho, aby si srovnal myšlenky. Bylo to něco, co ho na Maxovi odjakživa fascinovalo. To, jak se dokázal soustředit i na drobné detaily a vytvářet z nich mapy, které spolu mohly souviset, ale obyčejný člověk to spojení nikdy neviděl. A obyčejný člověk taky nikdy neviděl v Maxovi to, co on. Pocity, které neuměl popsat nebo přiznat nahlas. Jak zformulovat ty city do slov, aby jim oba rozuměli? Věděli, že mezi nimi něco je, ale nebylo to moc pevné ani šťastné. Občas to Alfréda trápilo, ale věděl, že práce je na prvním místě v Maxově žebříčku. I kdyby se snažil ze všech sil, neshodil by ji. Ale takový Max už prostě byl. A do takového Maxe se zamiloval.

Když ho ovšem to ticho ničilo, přiblížil se k němu a ukradl mu pusu. Zabralo to, dostal ho z toho transu, kdy se plně věnoval práci, ale schytal taky pohlavek a nadávky, že ho ruší. Snadno ho umlčel svými ústy znovu. Naštěstí se tentokrát nebránil.

„Takhle se nikam nedostaneme,“ zpražil ho Max chladně, sotva skončil. Takhle zabít chvilku, Maxi!

„No, co se týče případu možná, ale jinak se někam dostat můžeme,“ usmál se Alfréd škádlivě.

„Jestli chceš mít pozornost, prosím.“

„Hm, možná chci. Pak si všichni uvědomí, že jsi můj.“

Ruku, která se mu dostávala pod hábit, Max pevně chytil a zase vytáhl. „Pak se připrav, že tě místní fanatici upálí zaživa.“

„Za to riziko mi to stojí.“

Věděl, jak na Maxe. Znal jeho slabiny a místa, která, když se dotkl, ho uvolnila. Znal taky slova, která stačila k tomu, aby ho obměkčil nebo nažhavil, aby aspoň v této chvíli vyhrál nad prací. Vždyť je taky jen chlap a snášet nemožnost se dotknout muže, který ho sváděl jen svou přítomností, nemohl vydržet věčně. I on to jistě nemohl vydržet věčně.

Zkousl Maxův lalůček a zatáhl, zatímco mu rukou, i přes jeho protest, znovu vjel pod hábit.

„Víš, že to taky chceš, Maxi,“ zašeptal mu svůdně do ucha zhrublým hlasem. Viděl, jak pod jeho hlubokým hlasem a dotyky Max přivírá oči.

Ovšem, že to chtěl. Ale jeho mysl byla nastavená jinak. První práce, potom cokoliv jiného. Ale těm dotykům a onomu hlasu nemohl odolávat věčně. Ruka, která chtivě osahávala jeho tělo. Dech, který ho lechtal v uchu. Rty, které se tak hladově tiskly k jeho kůži. Nebo zuby, které ho kousaly do ucha. Netrvalo dlouho a dlouze vydechl. Musel uznat, že Alfréd věděl, jak na něj. Bydleli spolu už rok. Bylo nemožné, aby si za tu dobu Alfréd nevšiml, jak reaguje na určité doteky nebo činy. A nyní je ten bídák používal proti němu. Racionální část mu říkala, aby ho zastavil, ale nyní převládala ta iracionální, která toužila po onom vzrušení, která toužila po Alfrédovi.

„Chci,“ uznal konečně, když se nad ním Alfréd skláněl, a vzhlédl k němu. Všiml si, že zadržel smích.

„Tady?“ zeptal se jen.

„A hned,“ souhlasil Max. Alfréd vypadal lehce zaskočen, ale jen na chvíli, než se mu na tváři opět usídlil nezbedný úšklebek.

„Proč nejsi takhle přímočarý pokaždé?“ zeptal se se smíchem.

„Pak by tě to tolik nebavilo. Jsi přece lovec,“ připomněl mu Max.

Alfréd ho raději umlčel dalším polibkem. Ještě by tu sladkou chvíli jeho vítězství zkazil svými řečmi. Vášnivě líbal ta ústa, ze kterých tak často vycházely sarkasmy nebo nadávky.

Musel uznat, že ten pitomý hábit měl jednu dobrou vlastnost. Stačil jenom vyhrnout nahoru. Se vzrušením v očích sledoval Maxe, jak v sobě pohybuje prsty. Hravě mu stiskl bradavky a slyšel jeho zadržený vzdech. Škoda. Chtěl ho nachytat nepřipraveného. Byl vždycky rád, když se mu to povedlo. Ten okamžik, kdy nad ním na chvíli mohl zvítězit.

Připadalo mu to jako neskutečně dlouhá doba, kdy se v něm pohyboval naposledy, přestože to až tak dlouhá doba nebyla. Oproti jiným chvilkám. Možná právě ta intimita, kterou jim poskytoval les, a svit měsíce dodaly něco k onomu okamžiku. Držel se dlouho, než konečně nechal promluvit svoje vzdechy. Byl tvrdohlavý, ale to na svém prckovi měl také rád. To, jak se bránil a bojoval proti vzrušení do poslední možné chvíle. To, jak nechtěl zahodit tu svou věčnou hrdost, kterou Alfréd s radostí ničil každým dalším přírazem. Nebo to, jak mu nehty zarýval do masa a prudkými nádechy žádal o ráznější, hrubší přírazy. Když mu je dopřál, musel se kousnout do rtu. Tentokrát si jeho pokožka na zádech odnesla další z mnoha drápanců, které mu ve vzrušení jeho prcek udělal. S o to větší hrubostí do něj přirazil, ve snaze zlomit ten hlas, aby uslyšel vzdechy a prosby.

Ale dnes večer se jich nedočkal. Vzájemné uspokojení přišlo až příliš brzy. Sotva to začalo být správně vzrušující, zábava skončila. K Maxově překvapení se ovšem Alfréd hned neodtáhl, jak míval ve zvyku, místo toho mu prohrábl vlasy a přitiskl ho blíž k sobě. Dva splašené dechy se pomalu zpomalovaly. Rukou mu zajel do vlasů a druhou ho přitáhl ještě blíž.

Max věděl, že čím více času spolu tráví, tím šílenějšími se stávali. Tím více toužili po tom druhém. I když to nebylo správné, i když to odporovalo všemu, čemu Max věřil. Ale už jednou zákon zradil, když Alfréda propustil na svobodu a pomohl mu utéct, jako jinému člověku. Neměl nikdy jistotu, že se vrah Alfréd už nevrátí. Neměl jistotu, že se mu za jeho dobrotu, spíše hloupost, neodmění třeba kulkou v hlavě. Ale to bylo ono sladké riziko, které byl ochotný podstoupit.

„Příště tě vytáhnu ven, je to mnohem lepší a dravější,“ zazubil se Alfréd. Schytal mokrým listím do obličeje. „Jsem rád, že souhlasíš.“

„Zvíře,“ převrátil Max oči a přinutil ho, aby se odtáhl. Ano, Alfréd zkazil dobrou chvilku. I Maxe to tentokrát zamrzelo. Ale věděl, že za většinu zkažených chvilek mohl on, tak mu to v duchu odpustil.

Alfréd ho znovu uzemnil pod sebou a hravě se ušklíbl. „Zvíře ještě nemá dost,“ zašeptal nebezpečně. Nemyslel to vážně. Max by poznal hrozbu v jeho hlase, kdyby to myslel vážně. V Chicagu ji okusil nejednou. Nyní byl jen hravý. Co se stane, až v něm přeroste opět mysl vraha? Zahnal špatné myšlenky a natáhl se pro další listí, co by po něm hodil. Alfréd mu ruku ovšem uzemnil a snížil se k němu. Intimita ale i nebezpečnost číhala za oním okamžikem, za onou blízkostí. Oba si to uvědomovali. Především Alfréd, když postřehl Maxovu druhou ruku u kapsy hábitu, kde měl skrytou zbraň. Byl to nehezký návrat do reality, kdy si uvědomil, že pokud překročí meze, Max nezaváhá… Zaváhal by on, kdyby mu ruply nervy? Uvolněně se usmál a Maxovu ruku pustil. „Jsem přece hravý, znáš mě. Není třeba mě brát tak vážně, prcku,“ rozcuchal mu vlasy a odtáhl se. Max věděl, že ten vtip byl vynucený. A kdesi v hloubi mysli ho to možná i trochu děsilo. Myšlenka, že by se vrátil Alfréd z dob před šesti lety… bezcitný vrah a bestie v lidské kůži, která nezaváhá, když zabíjí. Takových poznal už mnoho. Nikdo z nich se toho vraha v sobě nikdy nezbavil. Ne úplně. Proto ho myšlenka, že by na něj musel namířit a možná i stisknout spoušť, jako jedna z mála nepříjemně děsila.

„Budu tě musel lépe vychovat a zkrotit,“ uznal po chvíli, aby přerušil napjaté ticho. Zvedl hábit a zakroutil hlavou. Alfréda zarazilo další mokré listí, co mu přistálo na hlavě. „Ale tohle si vypereš,“ řekl Max přísně, když mu ukázal bílé fleky na černém hábitu po jeho spermatu. Alfréd zadržel smích, ale přikývl, po chvíli se musel kousnout do kloubu na ruce a nesmát se bylo o mnoho těžší.

„Příště si dám pozor.“

„Příště to nebude listí, co ti přistane na hlavě.“

„Můžeš vstát?“ zeptal se Alfréd po chvíli.

„Kdyby ano, už bych tě dávno nakopal,“ ujistil ho Max s úsměvem.

„Fajn, už mlčím.“

„To ti jde vždycky tak dobře.“

Alfréd se k němu snížil a sevřel mu vlasy mezi prsty. „A tobě to jde lépe,“ zašeptal proti jeho rtům. „Ale nejlépe ti jde vzdychání mýho jména,“ zašeptal mu do ucha svůdně. Max přivřel oči. Sladký paradox vzrušení a nebezpečí.

„Fajn, příště ti odříkám otčenáše.“

„Opovaž se! A stejně ho neumíš celýho.“

Z lesa se dostali, když už dávno padla hluboká noc. Na vině byl pochopitelně Alfréd, který si neodpustil poznámky na Maxovu legrační chůzi. Tak se Max postaral díky několika, pro něj obtížným, nakopnutím, aby chodil stejně legračně.

V noci naslouchali tichým rozhovorům a postřehli pár skrytých pohledů zpoza oken, kdy se obrysy postav se svíčkami v rukách rychle schovávaly. Když oba usoudili, že jim noční slídění moc nepomůže, rozloučili se.

Jen prosté „dobrou“. Nic víc, nic míň. Dotek ani pusa, jenom jedno slovo. Ani pohled navíc. Oba to posléze během dlouhé noci mrzelo, ale kdyby řekli cokoliv navíc, možná by toho potom litovali. Slova umějí být zrádná. Proto je někdy lepší mlčet.

 

„Jak to myslíš?“ zeptala se Elisa nezaujatě. Její hlas byl nečistý, přerušovaný špatným signálem. Max dlouze zívl s mobilem co nejdál od sebe. Do východu slunce zbývala možná tak jedna hodina.

„Jsou to jen moje domněnky, které všichni tolik nenávidíte, ale když máte poslat nějaký lidi, aby se postarali o důkazy, máte mě u prdele,“ zhodnotil upřímně.

„Už jsem ti to vysvětlila, Maxi.“

„Jo, právě jsem se měl rochnit v lázních, taky jsem ti to vysvětloval. Tobě i tvýmu manžílkovi.“

Elisa si dlouze, otráveně povzdychla. Usoudila, že opravdu měl právo zavolat jí takhle brzo ráno po noční, kdy se sotva vrátila z práce domů a povedlo se jí na chvíli usnout. Sama se na něj vykašlala, když potřeboval pomoc. „Takže vše zatím poukazuje na tyto osoby? Co motiv? Nějaké přiznání? Něco, čeho bych se mohla chytit?“

„Nic. Jenom domněnky z toho, co o tom večeru prozatím vím.“

„Takže ještě nevíš všechno od všech.“

„Přesně. Hodila by se mi ruka navíc, ale nebudu přece obtěžovat lidi, co mají dovolenou.“

„Maxi…“

„A lidi v akci mají přece na starost jinou práci. Co si takhle zavolat pro pomoc neschopné opice z Chicaga? Ti možná budou víc užiteční nakonec, než naši lidi, že jo?“

„Šéf inspektore Yorku,“ oslovila ho nyní Elisa přísně, rázně. Max umlkl. Už to konečně nebyl rozhovor dvou bývalých snoubenců, ale podřízeného s nadřízenou. Opět ta tlustá profesionální čára, na které si oba tolik zakládali po rozchodu. „To by už stačilo, nemyslíte? Pokud nemáte pádné důkazy nebo už snad někoho přímo v želízkách, pokračujte v pátrání. Pokusím se vám tam někoho brzy dostat. Ale věřím, že jako tolik oblíbený sólista si práci samostatně užíváte z nás nejvíce.“

Max jí na to nic neřekl. Věděl, že s ním nikdo nechce pracovat a většina kolegů ho spíš nesnášela. Zasraný sólista s posraným štěstím a bejvalkou nadřízenou. Ale to, že nic z toho nesouviselo přímo s jeho prací, už bylo vedlejší.

„Konec. Sbohem,“ dodala Elisa chladně a zavěsila. Max by jí ani nic víc neřekl. Jasně mu dala najevo, že nejeví zájem, ona ani nikdo jiný, mu jakkoliv pomoci. Od počátku tady byl poslán, aby to vyřešil sám. Žádné takové, že se jenom porozhlédne. Všichni očekávali, že se ten tupý čokl York zase pustí střemhlav do případu a klidně se vzdá své dovolené. Vypnul mobil a schoval ho do kapsy. V druhé kapse pevně svíral svou zbraň a pomalu dýchal se zavřenýma očima, aby zůstal klidný.

„Jdi do prdele,“ ulevil si konečně a rozhlédl se po rozsáhlém lesu. V dálce na východ za necelou hodinu bude svítat. Kdyby mu osud aspoň jednou v životě přál i mimo práci, teď by spal v pohodlné posteli po koupeli v lázni, masáži, pár skleniček šampaňského a divokého a právem zaslouženého sexu v průběhu večera s Alfrédem. Max se musel uchechtnout v duchu. V podstatě vyšel jen ten sex.

 

Ranní modlitbu ani moc nevnímal. Tělo mu říkalo, aby šel spát, ale mozek byl v pozoru a kolečka v jeho mysli se kroutila tak rychle, jak jen dovedla. Věděl, že je blízko. Stačilo možná najít poslední věc, vyslechnout posledního člověka, nebo snad zaslechnout nechtěně vyřčenou pravdu mezi modlitbami místních bláznů. Nejdříve chtěl Stevense zabít pohledem, když ho vyzval, aby mu pomohl se zpověďmi, ale když mu mozek trochu zapracoval, uvědomil si, že by takto mohl zaslechnout i něco, co by jinak ústa neřekla. V kostele se přece pravda skrývá odjakživa. Za úplatek se vaše duše dostane do nebe, stačí se jen vyzpovídat z hříchu.

„Možná nám to dodá nový pohled na věc,“ mluvil Stevens dál, ale Max už ho nevnímal.

„Dobře,“ překvapil ho Max.

„Ehm, pane York?“ zavolal za ním Stevens, ale Max ho už nevnímal. Stevens trochu ztrápeně pohlédl na zaprášený černý hábit. Když bílé fleky nejdou umýt vodou, skryjte je za hromadou bahna a jiných věcí. Když už tady bude trčet sám, musí být vynalézavý.

 

„Takže to znamená pro mě co?“ zeptal se Alfréd, když se setkali za kostelem.

„Zkus možná trochu víc hučet do Thomase, třeba z něj něco dostaneš.“

„Z toho opilce? Možná tak recept na ten jeho chlast.“

„I tak nám to může pomoct.“

„Jo, otevřeme si palírnu, dobrý nápad.“

Max si zdlouhavě povzdychl.

„Copak? Hovor bejvalce nebyl moc dobrý?“ rýpl si Alfréd. Max na jeho otázku nereagoval, ani nepřemýšlel nad tím, jak to mohl sakra vědět. Jednoduše. Byl stejně všímavý jako Max.

„Zkus dneska něco zjistit. I kdyby to byla velikost bot Philipa Lowa.“

„Tu nemusím zjišťovat. Je to sedmička.“

„Kdes to-…?“

„Copak? Laura není upovídaná jen s tebou.“

Max se zarazil. „Proč by to ale Laura věděla?“

„Prý mají stejnou velikost nohy, stejně tak Temperance.“

„Všichni tři?“

„A Paul s Charlesem mají osmičku. Nebo osm a půl?“

„O čem si vy dva vyprávíte?“

„Laura je ukecaná víc než dost. Na to, že má být vdova.“ Max mu dal v duchu za pravdu. Žádná vdova by se tak neomylně nechovala kolem dvou svobodných mužů. Především v této společnosti. U něj by se to dalo pochopit, hraje si na někoho z církve. Ale Alfréd? „Možná bychom si měli plně proklepnout otce samotnýho. Třeba za tím stojí nějaká vyšší moc, které obyčejní smrtelníci jako my nerozumíme.“

„Stevens by byl příliš očividný jako vrah, přijde mi. Neuměl by to tak dobře skrývat.“

„Proč ne? Blbej je na to dost.“

„No právě. Už kvůli té vlastní blbosti by to nemohl být on, protože pak by přece šel do pekla nebo co. A to by se mu nehodilo v této společnosti.“

„Vypadá to, že tě slyšel,“ uchechtl se Alfréd, když viděl Edwarda Stevense, jak se rozhlíží kolem a po chvílí míří ve spěchu směrem k nim. „Už jsou tu zpovědníci,“ zašvitořil provokativně a schytal ránu loktem.

 

„Mám obavy, pane York, ohledně… jak jen to říct… vaší shovívavosti vůči našim zpovědím. Jistě, vy se nám vysmíváte, pro nás je to ale potřebná součást našeho života. Proto nám prosím naslouchejte a možná najdete klid v sobě.“

„Klidu v sobě mám víc než dost.“

„Ani bych neřekl, pane York. Vidím a cítím z vás nebezpečnou bouři, která hrozí výbuchem každým dnem. Jako byste bojoval se svou vlastní minulostí nebo před ní utíkal. A to způsobuje vaši špatnou náladu. Toho trápení byste se měl zbavit co nejdříve, nebo pohltí vaši duši.“

„Prostě musím sedět a říct jim: ‚Bůh Vám jistě odpustí Vaše hříchy po smrti.‘ Nebo stačí: ‚Dobře, dělá to deset otčenášů, další.‘?“ zeptal se Max s procítěnou ironií v hlase. Edward Stevens se ovšem zamračil.

„Už jsem vás prosil mnohokrát, abyste naši víru neurážel, pane York. Bůh se dívá na nás na všechny. Postihne vás trest, když se nebudete zpovídat.“

Maxovi uniklo táhlé zívnutí, které se pro tuto situaci moc nehodilo a asi by se býval ovládl, kdyby se aspoň přes noc trochu vyspal. Ale na druhou stranu tím snadno shrnul, co chtěl Stevensovi vlastně sdělit. Stevens se jen nafoukl, zrudl jako rak a jako majestátní loď vplul za závěs. Když prudce usedl na dřevěnou lavici, Max si jen pomyslel při tom zavrzání, že stačilo málo k tomu, aby praskla.

‚Ať už tahle šaškárna skončí,‘ pomyslel si jen, než vlezl za druhý závěs. Byl to malý prostor, jako by ho někdo uzavřel v malé skříni bez klíčové dírky, kterou by dovnitř aspoň pronikalo nějaké světlo. Byl to nepříjemný pocit. Ale možná proto tyhle zpovědnice stavěli tímhle způsobem; aby se člověk cítil stísněný a svěřil se i s tím, kolikrát si za den kýchne. Maxovi to ovšem také nedělalo dobře. Měl pocit horka a nedostatku vzduchu, jakoby se ty tři stěny spolu se závěsem pořád scvrkávaly a snažily se ho rozdrtit.

Ten pocit znal až moc dobře.

Pocit strachu a úzkosti.

Pocit, že má nad ním někdo nadvládu…

Zpozoroval prach ve vzduchu před sebou, když skrz závěs dovnitř zasvítilo světlo. Slyšel něčí kroky a pečlivě jim naslouchal. Byly to pomalé, těžké kroky. Muž. Slyšel, jak se druhý závěs pohnul a jak si někdo usedl. Přes zakrytý, zamřížovaný prostor moc osobu neviděl. Obzvlášť když z jeho úhlu byl úplně ve tmě. Ale stejně tak se mu musel jevit i Max.

„Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se Max ledabyle. Jak by taky měl začít?

„Zhřešil jsem,“ odpověděl šeptem muž naproti němu.

‚Ne, opravdu?‘ pomyslel si Max sarkasticky. „Čím jste zhřešil?“

„To nemohu říct před služebníkem Boha.“

‚Děláš si legraci? Tak proč tu v prvé řadě jsi? Prostě něco řekni a odejdi, nic víc,‘ pomyslel si Max otráveně. „Cokoliv, co zde řeknete, zůstane mezi námi. A Bohem,“ dodal rychle.

Slyšel, jak se muž nervózně zhoupl na nepohodlné lavičce ve svém malém prostoru. „Bůh mě jistě zatratí.“

„Určitě ne. Bůh nás miluje všechny stejně. Ať už jste se provinil jakkoliv, určitě vám odpustí.“ Max doufal, že to znělo věrohodně.

Nastalo táhlé ticho. Slyšel jenom nevýrazný dech. Přiblížil se opatrně blíž k zamřížované části onoho malého prostoru. Vynucené polknutí.

„Zabil jsem,“ zašeptal muž neslyšně.

Max se prudce zvedl, drže svou zbraň v kapse. Téměř nedýchal a snad čekal, co bude dál. Ozvalo se táhlé popotáhnutí a potom vzlyk.

„Zabil jsem,“ rozvzlykal se muž za mřížovaným prostorem. „Bůh pro mě nenajde smilování, otče. Skončím v pekle.“

Muž se začal litovat, zatímco polykal vzlyky a vlastní slzy. Max se trochu uvolnil a pustil svou zbraň. Za roky praxe věděl, že se žádný vrah nepřizná ke svému činu jen tak a dobrovolně, když mu neteče do bot.

Vylezl zpoza závěsu, a když odrhnul ten druhý, chvíli mu trvalo, než poznal, kdože mu to tam vlastně brečí. Simona Sparkse viděl jenom jednou a tato hromádka neštěstí zaručeně nemohl být on. Pamatoval si, jak se oháněl zbraní a silnými slovy, zatímco byl posílen alkoholem, a nyní vzlykal jako malé batole.

„Koho jste zabil, Simone?“ zeptal se Max konečně. Nevěřil mu. Tohle nebyla osoba, kterou hledal. To nebyl jeho vrah.

„Paula. Já ho zabil, otče, vždyť vám to povídám,“ vzlykala ta horda svalů, zatímco si kryla tváře v dlaních.

Max se rozhlédl po poloprázdném kostele. Nikdo jim nevěnoval pozornost, všichni se stranili místního blázna. A přesto mu to Max nevěřil. Nevěřil, že by Simon Sparks byl skutečně vrahem. Možná zvířat, to ano, ale zabít člověka? To by nesvedl, ať už vypadá jakkoliv nebo se chová jakkoliv. Ty krokodýlí slzy nebyly vynucené.

Poodhrnul závěs o trochu víc a vstoupil do toho malého prostoru. „Simone, nejste vrah. Nemáte na rukou krev,“ promluvil k němu konečně.

„Ale mám!“ obořil se na něj Simon prudce. „Kvůli mně Paul zemřel. Protože jsme oba zhřešili. Smrt čeká i na mě.“

„To je lež, Simone.“

„I na Philipa si brousí zuby, víme to voba.“

„Proč byste měl být smrti blíž, než kdokoliv jiný zde?“

„Protože… jsme zhřešili,“ zopakoval slabě. „Já, Paul a Philip. A teď si smrt vzala Paula. Jsem další na řadě, vím to!“ Pěstí udeřil do dřeva, na kterém seděl.

„Proč, Simone?“

„Protože jsme porušili zákon.“

„Jak jste ho porušili?“

Simon se kousl do spodního rtu. Rázem ta lítost a odvaha byly tatam. V očích se mu nebezpečně zablýsklo počínající šílenství. Prudce vstal, vystrčil Maxe ven, až příliš snadno ho svou masivní rukou srazil k zemi a zběsile se dal na útěk. Než se Max stihl dostat na nohy, Simon už byl dávno pryč. V duchu zanadával.

Co podstatného Simon věděl a odmítal mu to říct? Co jenom nakousl a pak se zalekl vlastních slov? Max mohl jenom nadávat ve své mysli, že nebyl ráznější, přímější. A že ho nechal utéct… Nemusel za ním utíkat – věděl, kde ho najde, až se uklidní. Potom mu už neuteče! Dostane z něj pravdu…

 

Edward Stevens té neblahé, krátké scéně bez kontextu mlčky přihlížel. Když se vrátil za svůj závěs, pravil: „Omlouvám se, paní Lowová, za ten hluk. Kde jsme to skončili?“

Postarší žena na druhé straně po chvíli vzhlédla. „Zabila jsem,“ odpověděla Temperance pevným hlasem a hrdě zvedla bradu. „A vy víte moc dobře proč, otče Stevensi,“ dodala jedovatým hlasem plným trpkosti.

Edward Stevens k ní lhostejně vzhlédl. „To byste neměla vykládat bez rozmyslu, paní Lowová,“ upozornil ji otec Stevens varovným tónem a nahnul se blíž k mřížovanému oknu mezi nimi. Dále mluvil výhružným šeptem. „Někteří lidé by si to mohli špatně vyložit. Obzvlášť lidé z církve.“