Alfréd se potichu postavil za Maxe a pevně ho sevřel ve svém náručí. „Pořád s tím nesouhlasím,“ připomněl mu šeptem, když se mu nosem probíral skrz vlasy, ale zněl už o poznání klidněji. Max mlčel, jen se díval na jejich odrazy v zrcadle. „Nelíbí se mi hlavně představa, že zase pojedeš někam pryč… sám… a daleko ode mě,“ pokračoval Alfréd a drtil ho ve svém objetí. Max mu mlčky přejel po paži, kterou ho držel u sebe. „A hlavně v době, kdy máš mít volno, sakra,“ zavrčel nakonec.

Max mu prohrábl vlasy, aby ho uklidnil. „Jen se tam pojedu podívat, a když nic nenajdu, jsem hned zpátky. Nebudu tam do konce případu… pokud je to opravdu vražda, nebo nešťastná nehoda… to zjistím, až se tam porozhlédnu.“

„A pak tam zůstaneš až do konce. To znám,“ zavrčel mu Alfréd do ucha.

„Ne. Budu tam jen pár dní. Tak zněla dohoda.“

„Stejně tak nám jsi měl pomoct jen na pár dní a zůstal jsi až do konce. Maxi, znám tě. A vím, že nemám právo tě zastavovat, ale prosím – nechoď.“

Max se zhluboka nadechl a pomalu se k němu otočil. Stiskl mu tváře ve svých dlaních a stáhl ho dolů k sobě pro polibek. „Slibuju, že budu zpátky dřív, než se naděješ,“ pokusil se o úsměv. „Ani nepostřehneš, že tu nejsem. A pak vyrazíme na naši dovolenou. Přesně podle plánu.“

Alfréd se mu zahleděl do očí, než zašeptal: „Nelži. Víš, že to poznám. A neskrývej lež za úsměvem.“ Pohladil ho po tváři. „Mně nemůžeš lhát, Maxi. Sobě možná, ale mně ne. Poznám to na tobě.“

Max poslouchal ten smyslný hlas, který ho dokázal očarovat víc, než jeho oči. Hlas, který by vás přiměl, abyste ho následovali kamkoliv a bez otázek. Hlas vraha a přitom hlas policisty. Hlas starostlivého partnera především.

Opřel hlavu o jeho hruď a nechal Alfrédovy velké ruce, ať ho hladí po zádech.

„A opovaž se vrátit o den později,“ dodal Alfréd s úsměvem.

 

Když Alfréd umýval skleničky od šampaňského, musel se ušklíbnout. Ty drobné paže, které se mu nenápadně omotaly kolem pasu, mu chyběly. Ochranitelské a stejně chtivé jako ty jeho. Stejně tak tělo, které se zezadu tisklo na něj. A dech, který mu jemně narážel do zad. Bylo to milé uklidnění, že Max je pořád tady, že ho neopustil…

„Budu ti aspoň chybět?“ ušklíbl se.

„Ani ne, třeba si tam vyhlédnu nějakého puritána.“

„Tak ten tě s radostí upálí, hříšníku.“

„Hm, kdepak. Já mám oči jen pro jednoho hříšníka.“ A stáhl ho dolů pro polibek.

„Líbej mě takhle dlouho a s radostí tě pošpiním znovu.“

„To rád slyším.“

Po chvíli Alfréd vypnul vodu, když měl domyto, usušil si ruce a vytáhl Maxe na stolek, zatímco pomalu, svůdně rty putoval od jeho ucha směrem dolů. „Neměl by ses předtím naučit nějakou puritánskou mluvu?“ ušklíbl se.

„Ty snad nějakou znáš?“

„Hm, ne, ale můžu něco dohledat a pak tě to naučit,“ zašeptal Alfréd svůdně, zatímco mu přejížděl palcem pomalu po spodním rtu.

„To by se mi i líbilo, pane učiteli.“

Oba byli hraví. A po tak dlouhé době, když věděli, že spolu budou jenom zase na krátkou chvíli, nechtěli přijít ani o vteřinu času. Už se s tím smířili. Jejich dovolená začne o chlup později. Tak si nyní užijí každý okamžik.

Max mu špičkou jazyka přejel po palci a přimhouřil oči.

„Co bys řekl na druhé kolo? Nebo jsme na to oba už příliš staří?“ ušklíbl se Alfréd.

„Ty možná. Já mám energie pro tebe dostatek,“ ujistil ho Max a přitáhl ho nohami blíž k sobě. „Pokud se ovšem cítíš na druhé kolo.“

„Hm, klidně bych zvládl i tři,“ ujistil ho Alfréd hrozivým, svůdným zavrčením než ho kousl do krku. „Skoro rok jsem musel držet celibát a ty mi zase utečeš.“

„Ale no tak. Občas jsme si přece i užili.“

„Myslíš ty rychlovky, kdy jsme to už ani jeden nemohli vydržet?“

„Dobře, polepším se. A budu si brát méně práce.“

„To bys měl. A měl by ses mi více věnovat,“ zašeptal Alfréd proti jeho rtům, než ho políbil.

„To bych měl,“ souhlasil Max šeptem, než ho znovu políbil. „A ty bys měl všem dokázat, komu patřím.“

„S radostí.“

Rukou mu přejel po vnitřní straně stehna, když mu mezi zuby stiskl ušní lalůček. Max se pousmál a pomalu roztáhl nohy. Jemný dotyk trochu zhrubnul, když mu dlaní o něco rychleji hladil stehno, které potom pevně sevřel.

„Mám lepší nápad,“ zašeptal Alfréd a hravě se ušklíbl.

Max mu omotal ruce kolem krku a přitáhl ho blíž k sobě. „Jaký?“ zašeptal proti jeho rtům.

„Pojedu s tebou. A nechci slyšet žádné zákazy nebo výmluvy. Co dělám ve svém volném čase, ti může být jedno. A hlavně se mi nelíbí myšlenka, že by mi tě nějaký hajzlík puritánský mohl chtít svádět. A pár očí navíc uvidí více, nemyslíš?“ Zakryl Maxovi ústa, když chtěl protestovat. „A hlavně…“ začal a zaváhal. „Kdo by mohl najít vraha lépe, než vrah sám?“ dodal po chvíli.

Max po jeho slovech mlčel, jen sklopil zrak k zemi. „Žádali jednoho policistu,“ vzhlédl k němu Max zklamaně po chvíli.

„Nejsem policista, ale doprovod,“ připomněl mu Alfréd s úsměvem. „A další celibát kvůli tobě fakt držet nebudu, když tě mám nyní tady a jenom pro sebe,“ dodal s úšklebkem, když mu palcem přejel po rozkroku.

Max se pousmál a přiměl ho, aby o jeho rozkrok zavadil celou rukou jakoby omylem. „Víš, že jsi šílený?“

„Šílený do tebe.“

Max ho přitáhl, aby ho políbil na líc. „Existuje na to lék?“ zašeptal mu do ucha.

„Ty,“ odvětil Alfréd svůdně. Max ho jemně kousl do ucha.

„Tak si ho vezmi,“ vyzval ho chtivě.

Nemusel to říkat dvakrát. Oba byli hladoví po tom druhém. Spodní prádlo po chvíli skončilo znovu na zemi a Alfréd posypával polibky Maxovu vnitřní stranu stehna, zatímco ho sledoval svůdnýma očima. Jen se letmo ujistil, že je Max pořád připravený pro jeho další vpád a záměrně ho dráždil nejdříve prsty, aby ho vyhecoval, aby ho prosil, ať si ho znovu vezme. A Max odolával. Nechtěl se mu tak snadno poddat. Užíval si pocit plnosti, ale chtěl víc než jen prsty. Jiný pocit plnosti. Chtěl cítit Alfréda v sobě. Tak divokého, jako vždycky. Tak chtivého a nenasytného.

Po chvíli se dočkal, když ucítil příjemné teplo a pocit plnosti. Kdy už to sám Alfréd z nedočkavosti vzdal. Zavřel oči a záměrně zadržel sten. Alfréd si toho všiml a ušklíbl se. Stiskl mu tváře mezi palcem a ukazováčkem.

„Tohle už nikdy nedělej,“ zavrčel mu do ucha chtivě a prudce se v něm pohnul. Dostalo se mu líbezného zvuku Maxova překvapeného hlasu. Chvíli poté však zahlédl ten šibalský úsměv, který ho dokázal vždycky tak snadno přimět, aby ztratil kontrolu. A tentokrát to nebylo výjimkou. Sotva Max stihl popadnout dech, už mu ho znovu sebral, když do něj tvrdě pronikal a plenil jeho ústa svým jazykem bez slitování.

Dřevo občas zaskřípalo nad Alfrédovou silou a razantností, ale snadno bylo přehlušeno Maxovým hlasem nebo Alfrédovým splašeným dechem. Každý další příraz byl divočejší a tvrdší. Aby si zapamatoval každý jeho pohyb a toužil po dalším jejich spojení, aby po něm přímo prahl. Aby byl zoufalý bez něj. Aby chtěl jenom jeho. A když Max hledal nějakou oporu před tím náhlým potěšením, poškrábal Alfrédovi záda do krve. Zanedlouho přišlo sladké, ale trpké uspokojení pro ně pro oba. Vzrušení pomalu opadlo a svaly ochably. Jako by ten prožitek jen pár vteřin předtím byl jenom prožitek na oněch pár vteřin a potom nikdy víc. Přesto nečekaně pro ně pro oba, zůstali v tichém objetí, dokud oba nepopadli dech. Dokud to tomu druhému nezačalo vadit. Dokud neměli dost té blízkosti, po které prahli takovou dobu a nyní jí měli už dost.

 

Sledoval ho, jak spí. Muže, který mu pobláznil mysl a zhatil jeho plány na pomstu. Muže, který ho zavřel do pout a do cely, aby ho potom mohl sám pod rouškou noci osvobodit. Muže, díky kterému byl tady, díky komu byl uprchlý trestanec, kterého mohl kdekdo poznat. Muže, kterého miloval, ale neodvažoval se mu ony city nikdy říct. Jen jednou. City jsou zrádná věc. A on kvůli nim prohrál. Rukou ho pohladil po vlasech a prsty jemně zavadil o jeho tvář. Vypadal tak nevinně, když spal. Jako pokaždé, když ho náhodou viděl spát, než sám usnul po jeho boku, kdy ho nechtěl probouzet nebo sám byl příliš unavený.

Pohlédl na hodiny, které ukazovaly čtvrt na tři. Nechtěl spát. Spíš nemohl usnout. Vždyť za pár hodin mu bude muset říct zase sbohem. A on jejich dvoutýdenní dovolenou stráví sám. To by ovšem nesměl být Alfréd Riddle. Pohlédl znovu na Maxe, aby se ujistil, že skutečně spí, než vstal z postele a přešel k jeho brašně. Vytáhl jeho notebook a tiše se přemístil do kuchyně. Spustil počítač, zjistil, že Max si založil nové heslo od posledně, tak se jen ušklíbl a zkusil štěstí. Povedlo se. Ohlédl se za rameno, aby se ujistil, že Max pořád spí.

Promiň, Maxi, ale tohle je i pro tvé dobro. Světlo modré obrazovky ozařovalo jeho unavenou tvář, když na Ploše a ve složkách něco hledal. Znal Maxe. Složky, které pojmenoval okatě „Případy“ v sobě neskrývaly nic o případech. Spíš byste tam našli recepty nebo soubory audioknih nebo nějaké e-knihy nebo jiné blbiny. Taky věděl, že by názvy případů nenechával ani podle data. Na to byl Max příliš chytrý a uvědomoval si hrozbu dnešní společnosti, tolik závislou na počítačích. A všelijaké chytré mozky, které se snadno nabourají do cizího notebooku. Ušklíbl se nad tou myšlenkou. Vlastně s někým podobným nyní žije. Možná právě před ním skrýval tyto citlivé informace.

Ale netrvalo dlouho a Alfréd našel, co potřeboval. I když měl Max hmatatelné složky a důkazy, rád si je poté fotil a uschovával pro sebe, aby je měl vždycky po ruce, i kdyby si je nemohl v danou chvíli vyzvednout. A dopis od vůdce oné pochybné sekty nebyl výjimkou. V tichosti si ho přečetl. A potom ještě jednou. Nakonec všechno vypnul a notebook zaklapl. Měl o čem přemýšlet po celou noc, když seděl v kuchyni.

 

„Vem si větší kufr - tam se nevlezu,“ ušklíbl se Alfréd. Max se na něj podíval vševědoucím pohledem, než se pousmál. Odložil složenou košili na postel a přešel k němu.

„Větší kufr nemám,“ připomněl mu, než se posadil vedle něj.

Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. „Chceš se vsadit?“

„O co a proč?“

„Že to nebude pár denní skluz, ale že tam zůstaneš až do konce.“

„To se nestane. Jen zjistím, zda je to vražda nebo nehoda a máš mě tu zpátky.“

„Tak proto si balíš celý kufr?“

„Abych měl sbaleno, abychom mohli rovnou vyrazit.“ Otočil Alfrédovu tvář k sobě a políbil ho. „Taky by ses měl chystat,“ pousmál se.

Alfréd se zlehka usmál. „Chystat na co? Na tebe? A na to, jak tě nenechám vydechnout, až budem‘ zase spolu jen sami dva?“ zeptal se, zatímco se nakláněl nad Maxe, než ho přiměl spadnout na postel a tyčil se nyní nad ním. Max mu prohrábl vlasy.

„No tak. Čím víc mě budeš zdržovat, tím později se vrátím.“

„Tak nemusíš jezdit vůbec.“

„Chceš snad, aby si mě komisař našel na dovolené a odtáhl mě uprostřed našeho lenošení?“

„Tak bych mu jednu vrazil a změnili bychom hotel.“

Max se krátce zasmál nad tou představou. „A pak by tě nechal zavřít.“

„Tak bych mu utekl.“

„A mě nechal ve štychu?“

„Tebe bych vzal na záda.“

Max mu rukou přejel po tváři s úsměvem. „Slibuji, že se brzo zase vrátím. A každou promarněnou vteřinu ti vynahradím.“

Alfréd sevřel jeho ruku v té své a jemně ho políbil na dlaň. „Budu ti to počítat,“ slíbil mu s úšklebkem. Miloval Maxův zvětšující se úsměv. Nemohl se ho dostatečně nabažit. Kdyby to šlo, klidně by se na něj díval věčnost.

Nejvíce mi bude chybět tvůj hlas a úsměv. Ale pro tak slabá slova nebylo v jejich vztahu místo. Oba to věděli. A i kdyby chtěli něco podobného říct už mnohokrát, vždycky se zarazili. Stejně jako tehdy nebylo potřeba slov. Nebyli v oficiálním vztahu jako takovém. Spíš jeden žil u toho druhého… a občas si užili bez závazků. Ta trpká slova o lásce si řekli za celý ten rok snad pouze jednou. To jim mělo stačit. Ale tohle nebyl vztah, který si pod tím slovem představujete. Krutá pravda a strach z odhalení visely na příliš tenké nitce, aby si mohli dokázat něco víc, než bylo dovoleno. Oba to věděli.

„Miluji tě,“ zašeptal Alfréd a Max zpozorněl. „A proto ti věřím, že se brzo vrátíš. Protože mně lhát nemůžeš.“

„Třeba je to dobře mířená pravda skrytá za lží?“

„Nic takového jako dobře mířená pravda neexistuje, Maxi.“

Potom už nepadlo ani slovo. A oba si kradli těch pár minut, kdy byli v objetí toho druhého. Na city v jejich vztahu moc místa nebylo. Tak aspoň nyní mohou zahodit masku a užívat si toho druhého, dokud mají možnost.

 

„Maxi,“ oslovil ho ještě jednou, když se chystal zmizet autem někde v dáli. A pak zaváhal, když se k němu jeho milenec ohlédl. Buď opatrný, buď brzo zpátky, miluji tě a už tě chci mít zase jenom pro sebe. „Měj se,“ řekl nakonec, když ostatní věty by byly trpčí říct je nahlas. Max mu věnoval drobný úsměv a přikývl.

„Ty taky,“ řekl jen, přestože měl také na rtech i v očích napsané, že chtěl říct nebo možná i slyšet něco jiného než jen tohle. A než se Alfréd rozhoupal, aby mu snad možná jednu z těch jiných vět řekl, Max zmizel v autě a zabouchl za sebou dveře. Alfrédova nejistého pohledu a zaraženého postoje si nevšiml. Někdy je lepší nevidět slabosti toho druhého. Bez aspoň posledního pohledu mu jen zamával a rozjel se autem pryč. A Alfréd stál před domem s trpkými myšlenkami, že nyní je zase sám. A ani prací se zabavit nemůže. Aby nevzbuzoval moc pozornost, vrátil se zpátky do Maxova domu.

 

Max sledoval mapu na mobilu a doufal, že souřadnice, které vůdce sekty napsal na druhou stranu dopisu, jsou platné a přesné. Protože mu mapa nic neukazovala, rozhodl se souřadnice trochu pozměnit. Když najde nějaké místo nedaleko od toho, bude tam moci aspoň zaparkovat a pak tam dojít pěšky, aby nevzbuzoval pozornost. Přitom se v duchu smál, že ho budou chtít hned ukřižovat. Však to z něj půjde rovnou cítit - že je gay, hříšník, odjinud. Už se strašně těšil na přivítání těch cvoků.

Natáhl se pro balíček, který mu dneska ráno doručil pošťák od odesílatele Elisy Shionové. Otevřel ho a rozesmál se. Paruka? To si vážně dělá legraci! Jako by ho tam mohl někdo poznat! A proč tak dlouhé vlasy, sakra? Vždyť se v tom uvaří… To si fakt vůbec nikdo nevšimne paruky. Zakroutil nad tímto nečekaným dárkem hlavou. Potom si povzdychl. Věděl, že Elisa by mu nic takového z legrace neposílala, ale - opravdu potřebuje paruku?

Spíš by si ho měl jeden z nich vyzvednout předem a dát mu třeba nějaké jejich oblečení. Košile by se daly obkecat, ale jak by se ostatní pošahanci z toho místa dívali třeba na rifle?

A než se nadál, někdo mu zaťukal na okno. Stáhl ho dolů.

„Max York?“ oslovil ho nějaký muž a už se rukami upíral o stažené okýnko. Maxovi neuteklo, že měl prsty i dlaně omotané starými, špinavými obrazy. A taky že nehorázně, ale opravdu nehorázně smrděl.

„Ano?“ zeptal se, doufaje, že zrovna tohle nebude nějaká spojka, která ho tam měla dovést.

Muž nepříjemně mlaskl. „Čekal jsem někoho vyššího,“ pronesl. A Max byl rád, že mezi nimi byly ještě dveře, protože jinak by mu za tu hlášku možná i vrazil pěstí do nosu. Pořád byl alergický na to, kdykoliv někdo zmínil jeho výšku.

„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se s vypětím všech sil, co nejmileji to šlo.

„Heleďte se. Vodstavte si tu káru, zajdem‘ si na frcana,“ ušklíbl se muž.

„Frcana?“

„Jo, dáme si do trumpety. Tak dělej, chlape. Myslíš si, že když seš z nóbl Londýna, tak si z tebe sednu na prdel? Hybaj, dělej. Vypadni z té káry už.“

Vlídný úsměv moc Maxe nepřesvědčil, že se nejedná o místního šílence. Ale rozhodl se neodporovat. Muž vypadal, že i s poraněnými rukami by mu byl schopný dát pěstí jako profesionální boxer. Co však nenáviděl už teď, byl jeho příliš přátelský postoj vůči němu, kdy mu omotal ruku kolem ramene, něco mu důležitě vykládal a tahal ho k místní hospodě. Při bližším a pozornějším pohledu viděl zčernalé zuby a z půlky prázdnou pusu muže, jehož klobouk byl tak opelichaný jako jeho boty děravé. Nepochyboval o tom, že je to nějaký zdejší bezdomovec, protože puritáni by u sebe někoho takového snad nenechali.

Jeho obavy o tom, že zdejší hostinec bude spíš připomínat pajzl z šestnáctého století, se naštěstí nenaplnily. Byl špinavý a mírně zastaralý, ale lidé v něm působili jako každý jiný opilec či pobuda.

„Takže, pane York, co vás přivádí do naší díry?“ zeptal se muž přímo. „Co ten frcan? Nebo raděj‘ pivečko?“

„Nepřijel jsem přímo sem, jen o kus dál a asi jsem zabloudil,“ zvolil Max opatrně slova. „A ne, děkuji.“

„No ták! Aspoň do jedný nohy,“ dloubl do něj muž a křivě se usmál.

Přestože muž objednal dvě piva a dvě malé skleničky něčeho, co nechtěl identifikovat, Max se snažil navést konverzaci na to, co ho zajímalo nejvíce.

„Nejdřív si popijem‘, pak se půjdem‘ kouknout,“ chechtal se muž, než objednal další rundu. Furt do Maxe dlubal a podbízel ho, aby ochutnal. Max věděl, že autem se dál stejně nejspíš nedostane. Nechá ho v této vesnici, popřípadě zavolá Elise, aby sehnala někoho, kdo se mu o auto na pár dní postará. Aspoň to by mohla zařídit, když už ho do tohohle uvrtala. Jenže muž byl neodbytnější s každou další vteřinou, začínal být posléze i agresivní, díky alkoholu v těle. „Přece nejsi hajzl, co by mě tu nechal samotnýho chcípnout, ne?“ téměř zařval přes celý pajzl a udeřil do stolu. „Do dna!“ vmetl mu sklenky do tváře.

A Max, ne příliš velký fanoušek jakéhokoliv alkoholu, ho raději poslechl. Prát se s opilcem opravdu nechtěl. Možná by mu s takovou vyrazil i ty zbylé zuby, co ještě měl, nebo by schytal nečekanou ránu sám. Sotva však do sebe kopl tu malou skleničku, zalitoval toho. Hrdlo měl v jednom ohni a měl pocit, že bude zvracet. Bylo mu horko a nepříjemné mravenčení po celém těle ho utvrdilo, že zdejší palírna nebere ohled na žádné normy ohledně výroby alkoholu.

Pamatoval si, že se muže snažil odmítnout s druhou rundou. Potom už nic.

 

Když se probudil, neměl ponětí, kde je a co se stalo.

„Vstávej, kůže líná,“ kopl do něj chlap s polovypadlými zkaženými zuby a pak se zachechtal, s flaškou něčeho v ruce. „Jestli se teda můžeš ‘eště hejbat.“

Max se chytil ramene, do kterého byl docela surově kopnut, a pomalu se vysoukal na nohy. Kocovina v tuhle chvíli nebyla moc příjemná a žaludek hrozil, že to Maxovi vrátí za tak blbý nápad přijmout nějaký alkohol, který neznal.

Hned byl poměrně prudce narovnán do vzpřímené polohy, takže se mu zatočila hlava.

„Vopovaž se,“ varoval ho muž přísně. „Dotáhl ‘sem tě až sem, tak padej.“

„Sem?“ nechápal Max, pořád ještě v oparu alkoholu, který hrozil, že se každou chvíli vydere zase zpátky ven. Byli někde uprostřed lesa.

„Jo, vole, nejseš vůbec lehkej, tak padej,“ hnal ho muž, div ho rovnou nenakopl. Copak je ten Londýňan tak zabedněnej?

Max se chvíli potácel za strany na stranu, než našel správnou rovnováhu díky větve stromu. Krátce poté ulevil svému žaludku a slíbil si, že nikdy už nebude pít nějaký podivný nápoj, dokud neuvidí jeho složení. Hlava se mu točila a on nemohl pořádně myslet. Nestihl se ani posadit, aby na chvíli vydechl a mohl se trochu zorientovat, když slyšel hulákání chlapa za sebou. V nepříjemných ozvěnách ve své hlavě, jakoby to volali minimálně čtyři muži krátce po sobě pořád dokola. A potom jeho čtyřnásobný smích, když se potácel kupředu a připadalo mu, že spíš blouzní v horečkách, protože některé tvary, které viděl, rozhodně neodpovídaly tomu, jak byly doopravdy. Potvrdil si to, když si myslel, že jde po rovině, a zakopl o kořeny stromu, které se tam objevily až potom, co o ně zakopl. Naštěstí spadl do mechu. V uších rázem slyšel nepříjemný pískot.

Pomalu se zvedl a se zakrytýma ušima postupoval kupředu.

Krajina před ním se vlnila rychleji a tak nepředvídatelně, že nohu před nohu dával jen automaticky s nejistotou, zda někde o něco zase nezakopne. Na chvíli se mu dokonce i zdálo, že ohluchl úplně. Když ovšem zaslechl nenávistný hlas, jako na povel se vydal rychleji kupředu. A tentokrát sklouzl dolů z kopce, dokud se nezastavil dole.

 

Rozevřel pomalu víčka.

Netušil, kolik času uteklo. Ale nejspíš hodně. Byla totiž už hluboká noc. A alkohol z něj musel vyprchat. Stejně tak ty prapodivné pocity, kterého zmítaly. Ležel ve vysoké trávě poblíž vody. Chytil se za hlavu, jak moc ho bolela, a zarazil se. Kdy si nasadil tu paruku? Pomalu se vysoukal na nohy a rozhlédl se kolem sebe. Neměl ponětí, kde je. Stejně tak jeho mobil nebyl k nalezení, přestože ho měl předtím v kapse. I jeho šat byl… jiný. Jak dlouho byl mimo?

Neměl nic, co by dokazovalo jeho totožnost. Jakoby Max York přestal existovat a nahradil ho někdo jiný.

Postřehl nějaký pohyb daleko před sebou a všiml si nějakého světla. Nejistým krokem se skrz nijak hlubokou vodu vydal kupředu, vodu měl sotva po kotníky.

Rozhlížel se kolem sebe.

„Kdo je tam?“ slyšel najednou něčí hlas a pohlédl směrem doleva.

Nahoře nad hlavou nějaký muž, který volal, držel lucernu a malá svíčka v něm slabě plápolala.

„Vukaž se!“ zakřičel muž znovu, ale ani o krok blíž se nepřiblížil. Posléze si Max všiml další lucerny držené nad hlavou stejně jako u toho muže předtím.

„Kdo je to? Je vodnikud?“ zeptal se druhý muž.

„Nevím, holobrádek ještě nezazpíval!“

„A proč ne? Nemá snad jazyk?“

„‘Seš hluchej?“

„Nebo slepej?“

Max nevěděl, komu má odpovídat dřív. Mužům očividně došla trpělivost, protože se po chvíli prudce vydali k němu. Max nemusel dlouho určovat, co bylo ono slabé, bílé zablýsknutí, které se nacházelo v jejich rukách. Břitvu nože poznal i ve slabém světlu luceren. A nepochyboval, že jejich majitelé věděli, jak je použít.