Když mše skončila, většina lidí rozmlouvala s truchlící rodinou. A když pak odešli i oni, jen jeden muž vzadu zůstal. Max měl co dělat, aby s sebou nesekl k zemi po celou dobu, ale nyní, když byli všichni pryč a on mohl racionálně myslet, vydal se rovnou k Alfrédovi, přestože se ho Edward snažil rychle uklidnit vlídnými slovy.

Seru ti na bližšího svého, když se mi ten zmetek přišel vysmát do ksichtu!

Max v duchu pěnil vzteky. A zároveň byl možná trochu i rád, že v tomhle šíleném místě nebude sám, ale ta racionální stránka, která uznávala zákon, chtěla tohohle blbečka dát do želízek, odvést zpátky do civilizace a někam zavřít na několik zámků, aby se už nikdy nedostal ven, dokud ho sám zase nevyzvedne.

„Co tady kur-…“ začal Max, ale byl zčásti přerušen hlasitým hlasem Edwarda, který ho zase napomínal ve stylu: „Pane York!“, div sám neměl infarkt, ale bez váhání pokračoval: „-va děláš, Alfréde?!“

Alfréd zadržel smích. Takové přivítání rozhodně nečekal.

„Nejsem přece na vodítku, můžu tě snad přijít zkontrolovat, ne?“

„Zkon-… Ty jeden-…!“

„Klid, prcku, vidím, že ti z tady toho místa nezačalo ještě hrabat, tak se zase pakuju.“

To už ho ale Max pevně popadl za límec a tahal ho ven z kostela. Na hádku opravdu nepotřeboval další dva svědky. Edward i Thomas je zmateně sledovali a Edward se ještě blbě, jak si Max v duchu poznamenal, zeptal, zda potřebují pomoct.

„Nádech, výdech, Maxi,“ snažil se ho Alfréd uklidnit, když byli venku za kostelem a on byl tisknut na zeď. Ano, byl to špatný vtip, ohrozil tím jeho vyšetřování (možná), teď se tady nezblázní (určitě! Takže body k plusu), dva páry očí toho víc uvidí a dva nosy více vyčmuchají (a určitě se bude lépe slídit, když na to teď nebude sám) a on se nebude doma nudit (stoprocentní povolení!).

„Mám tě odsud vykopat ihned, nebo půjdeš dobrovolně?“ sykl Max naštvaně.

„Proč? Nelíbí se ti, že tady jsem?“

„Ani omylem! Narušuješ-!“

Dál v hádce pokračovat nemohl, protože ho Alfréd umlčel svými ústy a pak se jen křivě usmál, když ho od sebe Max násilím odtáhl.

„Jestli jsi mi tady přišel mařit práci, tak tě hodím támhle do toho potoka, ať zchladneš!“

„Ale! Já myslel, že jsem ti snad i chyběl.“

„Chyběl?“ zasmál se Max suše. „Komu bys chyběl, sakra, když tu mám práci?!“

„Právě tobě. A tvýmu tělu,“ zazubil se Alfréd hravě.

„Teď hned se sbalíš a vypadneš odsud!“

„Hm, nějak se mi nechce. Asi se mi zalíbil zdejší prcek.“

Max mu vší silou dupl na nohu a přitáhl ho k sobě. „Teď mě dobře poslouchej, Alfréde Riddle. Tohle není sranda. Nejsem tady na prázdninách.“

„Taky není sranda, že místo dovolený jsi jako poslušný psisko přijal další úkol a na mě ses vysral.“

„To s tím ale vůbec nesouvisí.“

„Ale souvisí!“ zasmál se Alfréd chladně. „Takže raději budeš tady lézt místním šaškům a svojí bejvalce do prdele, než aby sis jednou kurva dupl a zůstal doma sedět na zadku?“

Max ho naštvaně pustil a o krok ustoupil. „A co jsem měl dělat? Nemůžu ji poslat do prdele, když si pak jde stěžovat svýmu manžílkovi.“

„Stačilo jim dát prostě najevo, že nemáš zájem, protože máš mít dovolenou, sakra.“

„A zase tohle vytahuješ,“ odsekl Max tvrdohlavě a převrátil oči v sloup.

Ještě chvíli se hádali. Pak to Max vzdal.

„Tím, že mě budeš ignorovat, to nevyřešíš!“ zavolal za ním Alfréd.

„Tak se sbal a vypadni, když ti nejsem dost dobrej!“ zakřičel za ním Max zlostně.

„Fajn!“ ozvalo se vzpurně.

I v Alfrédovi kypěl vztek. Ale se rozhodně tady nepřijel hádat… Takhle to nemělo být. Chápal, že je tady Max pracovně, ale neměl by být rád, že tady má někoho, kdo mu v tom pomůže? Kdo se ujistí, že se tady nezblázní?!

Vztekle dupl do země. Měl chuť někomu vrazit… klidně i sobě.

 

„Omlouvám se,“ řekl Max, když se vrátil. Edward a Thomas mlčeli. „Toho blbečka si prosím nevšímejte. A byl bych rád, kdybyste ho ihned odvedl zpátky do civilizace, Thomasi. Budu vám za to moc vděčný.“ Na otázku, zda se znají, se jen zhluboka nadechl nosem, aby po Edwardovi nevyjel ihned. „Bohužel ano, ale je to ztracená existence. Toho nezachráníte ani svými bláboly o bohu nebo smrti.“

Alfréd stál nedaleko dveří a mlčky poslouchal. Věděl, že má Max právo se zlobit, ale tohle přehnal. Sice je vrah, ale i on má city. Nemá snad právo chtít začít žít nový život? Pokud ne, proč mu předtím pomohl z vězení? Proč ho schoval před světem? Proč ho nechal u sebe bydlet, když to viděl takhle…? Jenže ani Max nemyslel to, co řekl, doopravdy. Jen vztek v něm převládl a on nemohl racionálně myslet.

A snad ho kdesi v koutku mozku, v té malé emocionální části jeho osobnosti zamrzelo, když ho potom nikde v okolí kostela neviděl. Jako by Alfréd nikdy do tohohle zapadákova nepřišel. Snad si přál, aby se mu to jen zdálo, ale na to byl střízlivý a vzhůru až příliš.

 

„Pane York?“ oslovil ho Edward při obědě, když ho jeho společník vůbec nevnímal, a díval se svůj nejasný odraz v chladnoucí polévce. Co pro něj znamenal ten muž, kterého vyvedl ven, a pak se s ním už nevrátil? „Pane York, Vaše duše se dozajista trápí. Jestli chcete, můžete si se mnou promluvit o čemkoliv. Udržím zpovědní tajemství.“

„Není o čem mluvit,“ odpověděl mu Max konečně, ale tak chladně, že to Edwarda přesvědčilo, aby se už více nesnažil. Obrátil tedy svou pozornost zpátky k jídlu. Nebohá duše, která se utápí ve smutku sama a nechce pomoct, spíš od sebe ty, kteří chtěli pomoct, dobrovolně odhání. „Jsem tady od toho, abych dělal svou práci, ne abych si tady s kdekým vykládal o vlastních problémech. Děkuji za jídlo, ale nemám hlad,“ dodal Max, vstal od stolu a odešel z domu. Edward jeho trasu ke dveřím očima pronásledoval, a když se zabouchly dveře, pohlédl do svého talíře se zbytkem polévky.

 

K čertu s nimi se všemi!

Max vztekle kopl do kamene a odkopl ho téměř přes polovinu rozsáhlého rybníku. Chodil z místa na místo, aby se uklidnil. Nikdo se ho přece neprosil, aby tady dojel! Měl si zůstat hezky v pohodlí Londýna a užívat si tu zkurvenou svobodu, kterou měl díky němu! Kopl do dalšího kamene, který následoval ten předešlý do hlubin rybníka.

A když si nakonec naštvaně sedl k rybníku, ani kouskem své racionální části nepřiznal, že ho to pořád mrzelo - to, co řekl, a taky to, jak se zachoval.

‚Teď už je pozdě honit bycha,‘ pomyslel si. ‚Stejně už je na míle daleko, zase někde v civilizaci… a vysmívá se mi, že jsem šílený workaholik a maniak. Pak kdo z nás je psychopat.‘

Pousmál se pro sebe.

„Jsem blbec, co?“ zeptal se sám sebe nahlas.

Měl chuť se rozesmát… ze smutku a beznaděje. A možná i drobného šílenství.

 

Z počínajících depresivních myšlenek ho vytrhla střelba. Jen koutkem oka postřehl, že se kulka odrazila do země těsně vedle něj a zmizela v rybníce. Rychle se svalil k zemi a převalil na břicho, zatímco se krčil ve trávě, a snažil se určit, odkud na něj kdo vystřelil. Z vnitřní kapsy hábitu si vytáhl zbraň, kterou pro jistotu nikdy neodkládal, a bedlivě se rozhlížel kolem, snaže se uklidnit vlastní dech a soustředit se. Po chvíli postřehl odraz světla. Ihned zamířil tím směrem a vystřelil. I onen útočník vystřelil. Kulka Maxe tentokrát minula jenom o pár centimetrů a skončila rovnou v rybníku. Zda se Max trefil, nemusel určovat dlouho. Další střelba už totiž nepřišla. Přesto bedlivě vyčkával a díval se směrem, odkud na něj střelec střílel. Neviděl ho. Ale nejspíš ho musel střelit. Zranit, na takovou dálku, kdy ho ani neviděl, nemohla být řeč o smrti… zvlášť, když ho hlavně ani pořádně neviděl díky hustotě lesa, sám netušil, kam má mířit. Mohl se spolehnout jen na instinkt. A doufat, že kulka doletí.

Když se delší dobu nic nedělo, opatrně se zvedl a v pokrčeném postoji se rychle blížil k místu, odkud na něj útočník střílel. Když to místo konečně našel, nikdo tam nebyl. Viděl tam jen trochu krve na zemi a na stromě. Díky listím však nemohl určit, kudy se vydal. A očividně si zranění nejdříve ošetřil, pokud ho jenom neškrábl, a vydal se rychle pryč, když měl jistotu, že nejedná s amatérem. I tak se měl Max na pozoru a postupoval pomalu, zatímco měl přehled o prostoru kolem sebe. Pořád je zde možnost, že útočník se může někde skrývat a čekat na jeho chybu.

Byl to snad vrah, který si ho přál umlčet dřív, než ho odhalí?

Poslouchal pozorně. A když slyšel jen slabý pohyb listí na zemi, ihned mířil tím směrem. Všiml si jen rychle prchající osoby.

„Stůj!“ zakřičel za ní.

Z dálky nepoznal, zda se jedná o muže či ženu.

Štěstí nebylo na jeho straně. Díky listím si nevšiml skryté větve, o kterou zakopl, a zbytek kopce se skutálel. Když potom vstal, už nikde prchající osobu neviděl. Ještě chvíli utíkal po lese, snad v naději, že útočníka najde, ale marně.

Schoval zbraň a vztekle zanadával.

 

„Proboha, vy vypadáte… Co jste dělal?“ zeptal se Edward, když se k němu Max otráveně doplahočil.

„Pobíhal po lese,“ usmál se Max ironicky, než vešel dovnitř.

„Dám ohřát vodu.“

„Nemusíte.“

Když se zavřel v pokoji, zapsal si dnešní datum. Jestli potenciálního vraha vyprovokoval jenom svou přítomností, asi se obává, že někde udělal chybu. Chybu, která ho mohla prozradit? Z kapsy vytáhl náboj, který po onom marném pobíhání po lese vylovil z vody. Byl to velký náboj, odhadoval tak nějakou loveckou pušku.

Sotva zaslechl vrzající schody, rychle náboj i vlastní notes schoval.

„Pane York, opravdu se nic neděje?“ zeptal se Edward starostlivě, když po zaklepání vstoupil dovnitř jeho pokoje.

„Ne, jen jsem zakopl při běhu v lese,“ usmál se Max mile.

„Dobře… ta voda bude za chviličku.“

„Žádnou jsem nechtěl.“

„Trvám na tom.“

 

Max seděl v širokém sudu s horkou vodou a přemýšlel. Náhlé zjevení Alfréda ho vyvedlo z míry. A co teprve útočník, který ho poctil svou přítomností, nepřipraveného, v lese. Mířil záměrně vedle, nebo nikdy předtím nestřílel? Nejspíš tady většina lidí má pušku. Musí nějak obstarávat jídlo, ne? Povzdychl si a potopil se pod vodu. Kolik starostí by z něj odpadlo, kdyby se už nevynořil. Ale to by nebyl Max York, kdyby hru vzdal tak snadno.

Správně, je to hra.

Každý vrah si rád hraje a zkouší ho.

Je to hra pro obě strany. Ta chuť po nebezpečí a touha dotknout se té propasti mezi životem a smrtí, kdy nevíte, zda přepadnete na jednu nebo na druhou stranu.

Ani Alfréd nebyl jiný. Chtěl tu racionální část sebe umlčet. Proč si na něj zrovna nyní musel vzpomenout?

Pomalu se znovu vynořil a opřel si hlavu o kolena. Z horké vody se mu po chvíli motala hlava.

‚Co tady vůbec dělám…? Měl bych to přenechat na nějakým mladým začátečníkovi a vypadnout odsud,‘ pomyslel si. Ale vlastní hrdost mu v tom bránila. Nebyl případ, který by přijal a nevyřešil. ‚Měl bych se Edwarda zeptat na lidi, co vlastní pušky? Ne, stejně by to nevěděl. A kdyby, tak ji mají na lov. To abych obcházel celou vesnici a postupně se jich ptal, který z nich mi jde po krku. Jako by to bylo možný. Určitě mi dobrovolně odpoví.‘

Ušklíbl se nad vlastním sarkasmem.

Horká voda příjemně uvolnila jeho svalstvo. A uklidnila ho. Opřel se o roh sudu. Nebylo to zrovna pohodlné, ale aspoň to udržovalo vodu déle teplou.

 

Díval se na prázdné místo v zásobníku po náboji, který vypálil v lese. Měl jich ještě jeden plný zásobník, bezpečně schovaný, který nosil neustále u sebe. Ale to je zatraceně málo, kdyby šlo skutečně o život. A přitom hodně, pokud by šlo o takovou směšnou přestřelku, kterou si většina lidí vyjeví jen jako marný lov na zvíře, které jeho lovec nechytil, kdyby byl někdo přítomný. Vrátil zásobník zpátky do zbraně a stlačil pojistku. S nechutí se dostal zpátky do černého hábitu a posadil se za stůl. Z rozcuchaných vlasů mu ještě kapala voda.

Nyní litoval, že Alfréda takto sprostě odstrčil.

Měl pravdu, pár očí navíc se vždycky hodí. A i když to nerad uznával, mysl vraha, leč bývalého, by mu taky mohla vnést trochu více světla do situace, ve které se nyní nacházel. Ale to už bylo jedno… protože Alfréd byl na míle daleko.

Aspoň v to věřil.

Prohrábl si rukou mokré vlasy, aby dostaly nějaký pořádný, jednotvárný nádech. Vzal svůj notes a vydal se ven z domu. Dnes by ještě stihl vyslechnut onen pár, co našel mrtvého Paula Lowa.

 

Z jejich výpovědi moc nepobral. Psa neměli, žena nosila jen malé, dřevěné boty bez podpatku. Popsali mu dopodrobna, co dělali, když zesnulého našli. Nic neobvyklého se jim do té doby ani poté nepřihodilo. Ukázal jim brož ve tvaru růže, ale žena ji nepoznávala. Potom jim ještě ukázal natržené vodítko, ale ani jeden netušil, kam tím mířil. Max si jejich slova zapsal. Poděkoval jim za jejich ochotu.

„Zůstaňte, prosím, aspoň na čaj,“ usmála se žena vlídně. „A sušenky.“

Max se pousmál. „Ne, děkuji,“ poděkoval mile, ale vlastní žaludek ho zradil, když se ozval. Trochu zalitoval, že Edwarda předtím odbyl s polívkou. Takhle byl nucen vypít čaj a dostat do sebe aspoň tři sušenky, jinak by ho ta milá žena nepustila. Její manžel byl také ochotný a případné Maxovy dotazy dodatečně zodpovídal s klidným hlasem. Oba ho vyprovodili a popřáli mu hezký zbytek dne.

 

Potloukal se bez cíle po městě. Už necítil tolik pohledů na sobě, nyní se díval on sám. Hledal mezi nimi toho, kdo by se ostýchal, když by ho nyní viděl, nebo někoho, kdo by od něj odvracel pohled a sám se tak přiznával ke střelbě v lese. Ale nikdo se nechoval nijak podezřele. Jakoby to byl právě on, kdo byl podezřelým po ně všechny, a přitom tak nezajímavý, jen další z nich. Zastavil se na nádvoří a díval se na nabídku masa a kožešin. Majitel onoho skromného stánku dozajista musel vlastnit zbraň. Když se podíval z blízka, poznal ho. I muž ho poznal, div mu nevypadlo čerstvé maso z rukou. Byl to jeden z těch, co ho sem dovedli… a málem zabili.

„Ach… dobrý den, pozdrav pánbůh,“ usmál se muž nervózně. „Co si dáte?“

„Nic, jen se dívám,“ usmál se Max a porozhlédl se po jeho nabídce.

„Moc se omlouvám za vonehda. Víte, kdybych tušil, že ‘ste návštěva otce Stevense…“

„Nic se nestalo. Naštěstí.“

„Ano, naštěstí. U svatýho Boha, fakt se vomlouvám.“

„Chodíte po lese takhle v noci často?“

„Ano, lépe se tak loví zvěř.“

„A přes den?“

„Kdepak!“ zasmál se muž. „Přes den prodávám nebo porcuji, co ukořistím z večera.“

„Používáte střelnou zbraň?“

„Samozřejmě.“

Max přikývl. „Mohl bych ji vidět?“

„Pročpak?“

„Jen mě něco zajímá.“

Muž se pousmál a hrdě ukázal svou loveckou pušku. Max si ji pozorně prohlédl. Vyndal z ní jeden náboj a na otázku, co to dělá, neodpověděl. Náboj velikostně neodpovídal, tenhle chlápek po něm dnes nestřílel.

„To nic, něco se mi zdálo,“ zalhal Max s úsměvem a zbraň mu vrátil.

„Dobře… Tak! A co si dáte? Na můj vúčet,“ ušklíbl se muž křivě.

„Po ničem netoužím,“ ujistil ho Max. Jenom po chvilce klidu.

„Tak tohle vemte Stevensovi, vurčitě bude mít radost!“ rozhodl muž a začal porcovat obří kus masa. Pach syrového masa Maxovi zvedl žaludek, ale vydržel to.

 

Do Stevensova domu se vrátil jenom proto, aby maso uložil do chládku do spíže. Ať si s ním dělá, co chce… Když ovšem zamířil ven, všiml si plačící Laury, která šla směrem od kostela, Lucy poslušně vedle ní. Nevěděl, zda by s ní měl mluvit, zrovna nyní. Lucy ho však prozradila, když se rychle vytrhla ze slabého sevření truchlící vdovy, a hnala se k němu. Max měl co dělat, aby jejímu útočnému skoku v čas uhnul. Ona kolem něj však pobíhala a žalostně kňučela. Když už se začala stavět na zadní a snad mu chtěla něco sdělit ve psí řeči, už ji Laura hubovala a pevně chytala za vodítko.

„Nesmíš!“ řekla přísně, přesto její hlas zněl plačtivě. „Moc se vám omlouvám, pane York. Většinou takhle nevyvádí.“

„V pořádku, nic se nestalo,“ ujistil ji. Tu ho však Lucy popadla za rukáv a trhala s ním na stranu, div ho nepovalila na zem.

„Lucy!“ okřikla ji Laura přísně a stáhla ji zpátky za obojek. Lucy jen zakňučela a smutnýma očima prosebně pohlédla na Maxe.

„Nic se nestalo,“ zopakoval Max, než si klekl a chlupatou hlavou sevřel ve dlaních. „Dobrý den, krásná princezno Lucy. Zkusíme se spolu uklidnit, dobře?“ mluvil na ni jako na dítě a trochu se pousmál. Fena se mu nejdříve vysmekla, ale pak ji jeho hlas učaroval. Pomalu se uklidnila, když na ni mluvil, a chválil její hezký kožich a krásné, hnědé oči, zatímco ji hladil po bradě.

„Páni… tohle bych nečekala,“ uznala Laura s úsměvem a pohladila, již zklidněnou Lucy po hlavě.

„Někdy je nejlepší s nimi jednat jako s lidmi,“ pokrčil Max rameny.

Lucy mu na oplátku olízla ruku.

„Líbíte se jí,“ usmála se Laura vlídně. Potom jí úsměv povadl. „Já… měla bych se vrátit domů…“

„Jdete teprve nyní z kostela?“

„Ne… Vrátila jsem se… Neuměla jsem říct sbohem.“ Oči se jí zaleskly.

„Chcete doprovodit domů?“

„Ach, ne, ne… Nebudu vás zdržovat. Určitě máte plno práce.“

Lucy ovšem kňučivě nesouhlasila. Max se usmál a pohladil ji po hlavě. Když se na něj nyní podívala, oči jí zářily. „Mám vás doprovodit? Co ty na to, slečno Lucy?“ zeptal se jejím směrem. Fena hlubokým hlasem jednou štěkla. „Vypadá to, že souhlasí,“ pohlédl na Lauru, kterou svým počínáním pobavil.

„Paul by vás určitě zbožňoval. Měl slabost pro lidi, kteří to uměli se zvířaty,“ svěřila se Laura.

„Je tady někdo takový, koho měl Paul v oblibě?“ zeptal se Max nenápadně, zvídavě, když spolu pomalým krokem vyrazili.

Laura si rychle setřela počínající slzy.

„Omlouvám se,“ pochopil Max.

„Ne, v pořádku… Jediný, kdo mě napadá, je Simon. Jeho nejlepší přítel.“

„Simon?“

„Simon Sparks,“ přikývla Laura a pousmála se. „Byli nerozdělitelná dvojka.“

„Jeho rodiče se o něm nezmínili. A ani jsem si ho nevšiml na pohřbu.“

„Simon… je jiný, než my, víte? Je duší mimo a mysl má zmatenou. Ale rozumí v mnohém zvířatům, Lucy ho zbožňuje stejně tak, jako zbožňovala Paula.“

„Co myslíte tím, že je duší mimo?“ nechápal Max.

Laura se zastavila a pohlédla na něj. „Nemá to v hlavě srovnané, jak by řekl otec Stevens. Ještě jste se s ním nesetkal?“

„Nejspíš ne.“

„Mohu vás k němu zavést, ale… nevím, jestli s vámi bude chtít mluvit. Potom, co se to stalo… s nikým rozumně nepromluvil. A nevychází z domu.“

Max přikývl. „Udělám, co bude v mých silách.“

 

Přišli k polorozpadlému, zanedbanému domu dál od vesnice. Sotva se přiblížili k plotu, smečka psů ihned zpoza domu, kde bedlivě vyčkávala, přiběhla a hnali nezvané hosty pryč. Max měl co dělat, aby ho ten nejrychlejší nekousl. Po chvíli se o plot opřelo ještě mnoho dalších párů tlapek s mohutnými drápy, a nebezpečné vrčení se znásobilo. Laura se hned schovávala za Maxe a Lucy jen klopila uši a kňučela, když se krčila za Laurou.

„Dolů! Řek‘ ‘sem dolů!“ ozval se něčí naštvaný hlas.

Po chvíli také výstřel. Psi se ihned rozběhli pryč od plotu.

Max s Laurou konečně viděli, komu ten hlas patří.

„Co tu chcete?“ zeptal se muž nenávistně. Oděn byl ve špinavou, kdysi bílou košili, která mu odhalovala celou hruď, vlasy měl dlouhé po ramena, rozčepýřené, ale byl oholený. Plandavé kalhoty mu končily nad koleny. V jedné ruce zbraň, v druhé láhev zlatavé tekutiny. Laura odvrátila pohled. Ne proto, že by se jí snad hnusil přítel jejího zesnulého snoubence, ale protože to nařizovala její víra. Odhalený muž je nejhorší svůdce.

„Pan Simon Sparks?“ zeptal se Max opatrně.

„A ty ‘seš co za pobudu?“ zeptal se Simon zle a upil z láhve trochu whisky.

„Jmenuji se York, pane Sparksi. Chtěl bych se vás-…“

„Tak táhni zpátky za jorkšírama! Nemám zájem se bavit s kdekým, když jsem přece pošuk podle votce!“

„Pane Sparksi, mohl bych se jen-…“

„Drž hubu, votrapo! ‘Di si vodříkat votčenáše!“

A na důkaz, že s nimi skončil, si odplivl a zalezl do toho polorozpadlého domu. Max nic neřekl, jen pohlédl na Lauru, která se pořád krčila za ním.

 

„Takový nebýval,“ vysvětlila šeptem konečně, když dorazili zpátky mezi lidi.

„Smrt bližního dokáže poznamenat každého jinak,“ uznal Max.

Laura jen zakroutila hlavou. „Byl velmi milý, štědrý… vzdělaný. Rozuměl zvířatům… Paul by si nikdy nevážil někoho, kdo by alkohol požil za denního světla a v takové míře. Prosím, pane York, jde jeho duše ještě spasit? Trápí se ztrátou milovaného přítele, tak jako my všichni,“ říkala plačtivým hlasem a nyní Maxe držela za hábit. Max její ruce jemně stiskl a sundal ze sebe.

„Slečno Lauro,“ oslovil ji mile a hledal správná, vlídná slova, „každá duše se dá spasit. Jen některým trvá ta cesta déle.“

„Prosím, pane York.“

„Promluvím o tom s otcem Stevensem. Ten bude vědět nejlépe, co s ním.“

Laura přikývla. Pak jako by se rozpomněla. Rychle jeho ruce pustila a popadla vodítko Lucy, které do té doby držel Max. „Omlouvám se,“ špitla zahanbeně.

Max koutkem oka postřehl zvídavé pohledy přítomných lidí na náměstí. Nejspíš se tady nesluší, aby se bývalá snoubenka a vdova dotýkala jiného muže, byť se jedná o někoho z kostela. A i pro něj to bylo nejspíš neslušné.

„Ne, to já bych se měl omluvit, slečno Lauro,“ usmál se na ni vlídně. Potom poklekl k Lucy a podrbal ji na hlavě. „Slečno Lucy, slíbíte mi, že tuto oslnivou dámu v pořádku dopravíte zpátky do Vašeho domu?“

Laura se zvonivě, ale tiše zasmála. Lucy však jednou štěkla na souhlas.

„Děkuji za spolupráci,“ usmál se Max vlídně. Byl obdařený jednou vlhkou pusou mokrého čumáku na tvář.

„Paul vždycky říkal to samé,“ usmála se Laura smutně.

„Běžte domů, stmívá se,“ odvětil Max, když se postavil. Lucy se domáhala dalšího pohlazení, které po chvilce smlouvání dostala.

„Pane York!“ zavolala za ním ještě Laura, když se oba rozešli z náměstí každý svou cestou. „Prosím, ať Bůh nezatracuje Simonovu duši.“

Max přikývl. „Určitě ji nezatratí, protože truchlí, jako ta Vaše. Jen ten smutek musí snášet sám.“