Když Laura po rozhovoru s Temperance vešla dovnitř, hned na ni skočila Lucy. Kňučela a lízala jí tváře. Laura se jí ptala, proč nespí. Ale než získala odpověď, Lucy vyběhla ze dveří jako střela a na volání své paní nereagovala. Jakoby věděla, kam běžet, než bude pozdě. Jakoby věděla, co se chystá Temperance dnes večer udělat. Svým štěkotem už z dálky vzbudila Simonovy psy a ti potom vzbudili svého pána. Trvalo dlouho, než Simon pochopil, že by měl Lowovic fenu následovat a nesnažit se ji chytit a odvést zpátky.
Napůl rozespalý hledal jen stěží svou pušku, kterou mu jeden z jeho psů ochotně donesl. Druhý popadl jeho kabát, aby byl jejich pán k světu, a potom už následovali nedočkavou Lucy, která věděla, že každá vteřina je drahá.
Vpůli cesty potkali i Philipa, ve své noční košili a botách jen napůl obutých, jak ho nedočkavý Barry s vrčením tahá kupředu, aby ho následoval.
„Co se děje?“ nechápal Simon.
„To bych taky rád věděl,“ souhlasil Philip, kterého Barry nyní popadl za košili a škubal s ní, leč jemně a opatrně, tam, kam je vedla i Lucy.
„Tady,“ podal mu Simon svou loveckou pušku. „Pro všechny případy,“ dodal a z ponožky vytasil dýku. „Ani trochu se mi nelíbí, že takový povyk způsobuje Lucy. Vidím to tam na medvěda, ne-li na losa!“
Oči mu jasně zářily v chuti po lovu. Od smrti Paula ti dva na lov nevyrazili. Philipa ovšem ani nenapadlo, že by se mohlo jednat o zvěř. Takhle pozdě v noci? Jeho klukovská duše se ozvala, když vesele zvolal: „Kdo ho sejme první!“

„Smím vědět, proč ta pozdní vycházka, Temperance?“ zeptal se Max ledabyle.
„Neměl by ses spíš ptát, jakým způsobem ta procházka probíhá?“ zeptala se Temperance s dávkou sarkasmu.
„No, nejspíš by nebylo zrovna vhodné nechat ženu chodit po tmě o samotě.“
„Vidíš, takže chápeš i nutnost mé zbraně.“
„Můžu dát ruce dolů? Stejně nemám, jak se bránit, a je to celkem nepohodlné takhle chodit.“
„Ne,“ usmála se Temperance sladce.
„A mohl bych se na vás aspoň otočit? Vám nevadí povídat si s mými zády?“
„Pane York, nechme té hry, ano?“
Max potom zmlkl. Nebylo potřeba si hrát na otce svatého nebo jiné svatouškovské kraviny. „Jaké hry?“ chtěl se ujistit.
„Nejste otec svatý, ani co by se za nehet vešlo, víte? Jen jsem to hrála s vámi, dokud to bylo bezpečné.“
„Proč jste teda něco neřekla ostatním?“
„Nebylo třeba. Stejně jako jste záhadně přišel, stejně tak záhadně zmizíte,“ ujistila ho a Max ucítil chlad na zádech, když se ho dotkla hlavní pušky. Za těch pár dní věděl, kam nyní mířili. K místu, kde poprvé vkročil do tohohle zapadákova. „Víte, kdo na vás jako první vystřelil?“
„Vy, samozřejmě.“
Temperance se na zlomek vteřiny zarazila.
„Jak to-…“
„Nebylo třeba si hned chvíli poté hrát na nevinnou.“
„Co mě prozradilo?“
Max obešel padlý strom a pootočil se na ni poprvé od doby, kdy se vydali na tuhle cestu. „Střelil jsem vás. Bylo to úmyslně do ramene. Kdybych chtěl, mohl jsem vás střelit a zabít.“
„Ha, to určitě!“ zasmála se Temperance pochybovačně.
„Za ty roky se naučíte mnohé. Třeba to, že loveckou pušku často nepoužíváte a jen váš manžel a synové ji plně ovládají. Proto jste se neuměla trefit. Byl to marný pokus.“
„Můžete za to poděkovat otci Riddleovi, ten mi totiž poradil, abych svůj problém doslova zastřelila.“
Max si udělal soukromou poznámku, aby se na to Alfréda potom zeptal. Vůbec neuvažoval nad tím, že by třeba žádné potom být nemuselo. Kdyby si jen na chvíli připustil, že by pro něj už další ráno nepřišlo, prohrál by. Stejně jako předtím v Chicagu, kdy šílel uvězněný Alfrédem v pokoji někde uprostřed ničeho. Myšlenkami se vrátil zpátky na místo, kde by si ostatní mysleli, že naleznou svůj konec. To samé by si mnozí mysleli i v Maxově nynější situaci. Ale on ne.
Nemohl.
Kdyby si to jen na chvilku připustil, ta myšlenka by se stala skutečností. Věděl, že není nesmrtelný, nebyl tak naivní, aby věřil na takové kraviny. Ale neztrácel naději. Zásobník měl plný až na jednu kulku. Měl hned několik možností. Nemusel je ani promarnit. Temperance sama si udržovala blízkost pár kroků. A to byla její vlastní chyba, která by se jí mohla stát osudnou.
Ale Max nezabíjí. Ne. Přinutí ji se přiznat a potom ji bude soudit podle jejích vlastních zákonů. Bude trpět za hřích, který sama způsobila. Je rozdíl ve vraždě někoho cizího a vlastního potomka?
Ptáte se, proč Temperance už nyní mohl odsoudit? Všechny střípky mu totiž už zapadly do mozaiky. Laura měla svůj podíl. Thomas měl svůj podíl. Ale Temperance stiskla spoušť. Ať už by to přiznala, či by se to snažila svést na jiné síly vesmíru nebo jinou volovinu, byla vinna z vraždy. Trest smrti byl sice dávno zrušen, šibenice ze starých časů však pořád v Londýně stojí. Ještě do roku 1992 se na ní prováděly co půl rok zkoušky. To by byl jistě ctihodný trest pro Temperance. Ta si ale úctu ve smrti nezaslouží. Ne, když zavraždila vlastní dítě…
Hlavou se mu prohnala vzpomínka na vlastní matku, alkoholičku, která se vesele smála, zatímco jí v žíle kolovaly drogy a vše jí připadalo tak strašně vtipné, přestože Max zrovna v tu chvíli chránil malou Christinu před zuřícím otcem. Možná by jim měl být vděčný, díky nim se tehdy rozhodl, ještě jako dítě, že bude chránit podobné lidi a ctít zákon. I za cenu vlastního života.
Nikdy nedokázal pochopit, proč s nimi Christina zůstala v kontaktu i po tolika letech. I po tom všem, co jim způsobili za potíže.
„Co myslíš?“ vrátil ho hlas Temperance zpátky do reality. „Bylo by ctihodné, kdyby tvoje tělo našli v řece. Tak by si řekli, že jsi jen další obětí démona. Stejně jako nebožtík Paul, co sešel na scestí a zřekl se vlastní víry.“
„S kulkou v hlavě? To by určitě znělo věrohodně.“
Temperance se rozesmála. „I nyní lidi začínají věřit, že to byl démon. Však brzy postihne taky i Simona.“
„Pak by neměl zapomenout na Philipa.“
Temperance se zarazila. „Co tím myslíš?“ zeptala se rychle.
„Philip na tom taky nese svou část viny, takže pokud je to pořádný démon, měl by potrestat všechny.“
„Mlč!“ vykřikla Temperance a hlaveň mu vrazila mezi lopatky. „Mlč! Nic nevíš, ty špíno! Hni se!“
Max se poohlédl za vesnicí, kterou pomalu opouštěli. A potom si všiml běžícího psa, jehož štěkot k nim z dálky doléhal. Ale Temperance pro hněv neslyšela, neviděla. Proto taky nemohla vidět ani Alfréda, který je z bezpečné vzdálenosti sledoval po celou dobu.

Dorazili k místu, kde Max poprvé vstoupil do tohohle šíleného městečka. Ruce ho po celé té době, kdy je držel za hlavou spolu s pistolí, už mírně bolely. Nedivil se vězňům, kteří ho mnohdy prosili, zda můžou svěsit ruce, když je takto delší dobu vedl před soud nebo se přesouvali spolu autem. Chlad z vody mu připomněl, že ve stejné vodě před pár dny hovělo i tělo Paula Lowa a on se k němu má brzy připojit.
„Klekni si,“ přikázala mu Temperance.
„Nemám mít nárok na poslední přání před soudem?“ zkusil Max opatrně.
„Samozřejmě,“ řekla a rukou si zajela do šatů mezi prsa, odkud vytáhla skrčený kus papíru. „Zde se přiznáváš ke lhaní, smilství a útokům na naše bližní a přeješ si, aby ti opustili, až budeš na Onom světě. Vše, co potřebuješ, je tvůj otisk prstu. Nikoho nebude zajímat tvůj podpis, na to si tady nehrajeme.“
Řekla to tak panovačně. Zmuchlaný papír mu hodila na hlavu, doslova.
„Klekni si,“ přikázala mu znovu. V hlase měla jasný důraz, který mu nedával na výběr.
Max věděl, že pokud chce dostat to, co doopravdy chce, bude s ní muset tuhle směšnou hru hrát dál. Nespouštěl z ní oči, když pomalu poklekl do bahna. Svaly na rukách se mu nepříjemně ozývaly z nepřirozeného držení paží, ale snažil se, aby jeho zbraň zůstala skrytá pod jeho rukou a rukávem.
„Nemusíte to dělat, Temperance. Jistě je i jiné řešení,“ připomněl jí.
Temperance se uchechtla.
„Může se vám dostát pořádné pomoci,“ dodal.
„Mlč!“ připomněla mu a puškou mu namířila na hlavu. Max ovšem věděl, že by neriskovala tak zbrklý pohyb, kdyby ji neměla zajištěnou.
Postřehl i Alfréda za stromem, který kdyby mohl, jistě by Temperance už tolikrát zabil pohledem.
„Nech si ty svoje světský kecy!“ zavrčela Temperance. „Už tak, že jste mi zblbli syny! Jediný trest a pomoc, které si zasloužíš, jsou ty Boží!“
„Vždycky je nějaké řešení, Temperance. Nemusíte se opět špinit krví.“
Šílený smích. „Pro rodinu se s radostí v krvi budu koupat!“
„Vím, že jste Paula nezabila.“
Temperance se zarazila. Potom se uchechtla. Její hlas měl ovšem palčivý tón s náznakem slz. „Proč by ne? Vím, co prováděl. Čeho se dopustil. Jakého hříchu, jaké potupy rodiny!“
„Matka nemůže zabít vlastní dítě… i kdyby ho nenáviděla sebevíc, neumí ho zabít.“
„Blázne!“ smála se Temperance.
„Temperance. Nejste vrah,“ ujistil ji Max. „I když Paul nebyl počat z čisté lásky a s vaším právoplatným manželem, pořád jste ho milovala.“
„Mlč!“ zaječela Temperance jako syčící kočka a rozmáchla se puškou nahoru. Potom vystřelila do vzduchu. Ozvěna střely se rozezněla po lese. V Maxovi hrklo. Mohla kdykoliv vystřelit na něj, proč tak neučinila? Snad si sama nechtěla přiznat pravdu.
„Temperance,“ oslovil ji znovu a pomalu k ní vzhlédl. „Nejste vrah. Paula jste milovala, přestože nebyl Charlesův syn. Kdybyste ho nemilovala, mohla jste ho utopit v řece už dávno. Tak nač jste čekala?“
Temperance se zatřásla brada.
„Protože jsem ho nenáviděla,“ pronesla zlomeně, než vypukla v pláč. Puška se jí zhoupla na řemeni dolů, když ji pustila, aby si zakryla tvář.
„Nejste vrah,“ zopakoval Max šeptem a pomalu se zvedl zpátky na nohy. Udělal krok k ní. „Nemůžete jím být, protože proč byste čekala tolik let, abyste zabila vlastní dítě? Ne… nebyla jste to vy. Jen jeho vraha chráníte. Temperance, víte, že to nesmíte. Takhle nebude moct Paul nikdy odpočívat v pokoji.“
Opatrně k ní učinil další krok. Po chvíli poznal, že Temperance v sobě nemá tu chladnokrevnost, aby někoho zabila. Opatrně ji chytil za zápěstí, ale ona jen zakroutila hlavou. Pomalu si ji přivinul k sobě do náruče a v tu chvíli se Temperance rozplakala naplno. Nohy ji zradily. Max s ní pomalu poklekl a prohrábl jí vlasy, zatímco křičela a plakala, vzlykala a modlila se k bohu a prosila o odpouštění. Omlouvala se, znovu a znovu, zatímco se dusila slzami a slinami.
Max nic neříkal, jen ji držel u sebe.
Někdy totiž stačí tak málo, aby se silná osobnost rozpadla jako domeček z karet.

„Nechcete mi říct, co se skutečně stalo, Temperance?“ zeptal se Max po delší době, kdy se paní Lowová konečně uklidnila.
Rukávem si nedůstojně utírala slzy a nos.
Zakroutila hlavou do stran, popadla pergamen ze země a přitiskla mu ho na hruď.
„Vše, co potřebujete, už víte, pane York. O tom nepochybuji,“ řekla zlomeným hlasem a rychle mrkala, aby nepropustila další slzy.
„Temperance, vím, že víte něco víc, než co mi říkáte,“ promluvil Max tiše a chytil ji za ruku, kterou mu tiskla na hruď.
Jen zase zakroutila hlavou, párkrát ho poplácala a potom ruku sundala. Max ovšem pochopil, proč to udělala, a sevřel ruku v pěst. Temperance se smutně pousmála.
„Můžeme zapomenout, že se tohle celé kdy událo?“
„Vždyť se nic nestalo,“ pousmál se Max přívětivě. Někdy je potřeba hrát stejnou hru, abyste našli pravdu.
Temperance pomalu přikývla. Potom si objala ramena. Vypadala najednou tak drobně, zranitelně. „Omlouvám se, pane York.“
Max vložil ruce do kapes a zahleděl se spolu s ní na hladinu vody. „Není za co. Jen jsme si udělali hezký výlet, takhle brzy po ránu,“ usmál se na ni mile. Temperance se na něj zmateně podívala a potom přikývla.
„Máte pravdu.“

Z dálky k nim dolehl štěkot psů. Když se ohlédli, viděli, jak Lucy běží vepředu a všechny je vede. Za ní běžel Philip, Simon, Barry a další hromada psů. Jako první se hned zvedala Temperance a trochu se polidšťovala. Max zůstal sedět a díval se na hladinu. V hlavě si opakoval, co se vlastně tady odehrálo.
„Matko, slyšeli jsme střelu. Co se stalo?“ zeptal se Philip zadýchaně, když ji sevřel v náručí. „Otče Yorku?“ zpozorněl potom a matku pustil.
„Omlouvám se, zda jsem tě vyděsila, synu. Poprosila jsem otce Yorka, ať mi dá brzkou zpověď a ať o tom mlčí. Jsem ráda, že své slovo dodržel,“ dodala Maxovým směrem. Trochu si odkašlala, aby Maxe upozornila, že by měl reagovat.
„Ano,“ řekl spěšně a zvedl se. Oprášil si hábit od bahna. „Jen… jsem to na vaše přání udělal mimo obvyklé zpovědní hodiny.“
Temperance přikývla a usmála se. Philip si jen hlasitě oddychl a pevně ji objal, až ji to vyvedlo z míry.
„Nejdřív Paul, teď ty… strašně jsem se bál, mami…“
„Ale ty hlupáčku,“ zašeptala Temperance a prohrábla mu vlasy, když ho objímala.
„No, tak já idu zase spát. Na brzký zdar,“ rozloučil se Simon a hvízdl na svoje psy, aby ho následovali.

Alfréd využil zmatku kolem a nenápadně se vytratil. Max byl v bezpečí a situaci zvládl s přehledem, ani ho nemusel pronásledovat. Věděl, že pokud Max na něco přišel, jistě mu to přijde říct. Už tak to byla vcelku divoká noc.
Max takovou možnost neměl, protože ho kroky hned zavedly do kostela. Nikdy v Boha nevěřil. Přesto se usadil do poslední lavice a díval se na tu prapodivnou místnost z druhé strany kostela. Předtím vždycky stál tam vepředu, po boku otce Stevense. Strčil ruku do kapsy, než uslyšel něčí kroky. Ruce rychle sevřel v polovičním pokusu o modlitbu.
„Máte neklidné myšlenky takhle po ránu, pane York?“ slyšel jeho hlas a otočil se k němu. Otec Stevens zrovna přišel, aby vše stihl přichystat na ranní mši. „Možná by vás zpověď očistila od těch myšlenek.“
„Nemyslím si. Spíš si myslím, že brzy odsud konečně odejdu a vy budete mít klid,“ přemýšlel Max nahlas.
„Skutečně? Už jste to vyřešil?“
„Ano. Jen mi chybí poslední dílek do skládačky. Nejspíš,“ řekl Max a pohlédl do svých sevřených rukou. Kousek pergamenu mu z nich vyčuhoval, a tak ho palcem překryl, aniž by to dal na sobě jakkoliv znát.
„Naše duševní skládačky bývají někdy zrádné. Měli bychom se o ně podělit se svými bližními. Někdy vidí věci ne tak zaslepeně, jako my.“
Max pokýval nad jeho slovy hlavou, ale myšlenkami byl mimo. Palcem přejížděl netrpělivě po okraji skrčeného pergamenu.
„A Bůh je nejlepší posluchač a rádce. Nechám ho, aby vám poradil ze všech nejlépe,“ usmál se otec Stevens nakonec, když viděl, že Max se nemá k tomu začít s vlastní zpovědí, dokud tady bude i on. Vstal, poplácal ho po rameni a vydal se kupředu zapálit svíčky a připravit věci na ranní mši. Max se za ním díval, s jakou láskou a oddaností tohle dělal nejspíš každý den už od doby, kdy téhle blbosti začal věřit. Věděl, že pergamen v jeho rukách od Temperance může toto jeho malé království zničit na popel. A stejně tak životy všech ostatních, kteří takhle směšně žijí už po mnoho let. Má právo zničit jejich jedinou jistotu?
Má.
Pomalu na stehně zase narovnal skrčený pergamen a začetl se. A z toho, co četl hned v úvodu, ho začalo trochu mrazit.

Do rukou těch, kteří mají právo mě soudit,
necítím vinu. Neboť pokud milovat znamená zhřešit, pak jsem zhřešila mnohokrát. Milovala jsem své děti, svého manžela, své bližní tak, jak káže Bůh. Ale jedno dítě jsem milovat tak, jako ostatní své děti, neuměla. Nenarodil se z lásky. Paul byl světlem mého života, ale nebyl to syn Charlese. Nemohla jsem ho proto milovat tak moc, jako miluji Philipa nebo Dorothy. Ač málomluvná, Dorothy je Boží dílo milosti. Nezaslouží si, aby věděla cokoliv, co se skutečně stalo, tak ji prosím ušetřete mého doznání v tomto dopise. Philip je silný a vyrovnaný muž, jistě pochopí, proč jeho matka udělala, co udělala, v rámci zachování počestnosti rodiny, aspoň té jejich. A Charles? Ach, kéž bych mu mohla říct pravdu do očí sama, ale nemohu. Nepřeji si vidět jeho srdce zlomené a jako mysl pokřivenou svým přiznáním.
Pravdou je, že na smrti svého syna mám největší podíl. To já jsem domluvila jeho sňatek s Laurou, sotva se oba narodili. To já jsem rozhodla o jejich osudu, bez ohledu na to, že v průběhu svých životů našli a ztratili své prvotní lásky. Bez ohledu na to, že jejich srdce bila pro někoho jiného. Ignorovala jsem jejich prosby a naléhání, když oba prozřeli, a ignorovala jsem i ve chvíli, kdy se blížil konec Paulově životu.
Budu mlčet o tom, co se stalo na mostě, o tom, co se stalo na břehu řeky, kde mého syna našli, neboť to je mým posláním, do konce mých dnů. Když jsem Paulovi dala svou stříbrnou růži, rodinné dědictví už po mnoho generací, řekla jsem mu: „Dej to své milovaní pod jasným úplňkem, aby Vaše láska trvala navěky.“ A pak jsem ho o tu lásku připravila smrtí, protože jsem nesouhlasila s jeho výběrem osoby, kterou tolik miloval. Kdyby prchl, zřekla bych se ho a vydědila ho, jak káže zákon. Ale takhle? Ne, nemohla jsem ho vidět déle takhle ztrápeného jenom kvůli našim tradicím.
Svého syna jsem nezabila vlastníma rukama, ale jako by se tak skutečně stalo. Dovolila jsem vlastní pýše, aby nade mnou vyhrála a spustila tak kolotoč pomsty a nenávisti, který se nad mou rodinou stále točí. Ale brzy se dotočí. Věřím, že s mou smrtí skončí i toto kruté tajemství a neštěstí už mou rodinu nepostihne. Věřím a doufám, že Bůh je spravedlivý, že uzří, že kletba patřila jen na mou hlavu, že se dostane milosti Philipovi a Cindy, aby našli pokoj a klid, že Dorothy vyroste ve zdravé, pohledné děvče, které si možná už svého manžela bude moci vybrat sama a na „smlouvu“, kterou jsme využili jak u Paula, tak Philipa, se zapomene. Bylo to špatné rozhodnutí vůči tradici, která je založená na špatných manželstvích. Málokdo měl tak krásný život jako já s Charlesem. Naší smlouvy nelituji, ale té u Paula a Laury ano. A proto musím pykat za vlastní sobeckost.
Nechť Bůh střeží i nadále mé milované.

S úctou k Bohu a velkou láskou v srdci, kterou už nebudu moci svým bližním dát,
Temperance Lowová
léta páně 20xx, měsíce xx dne xx

Max dopis dočetl a zmateně vzhlédl. Otec Stevens právě zapaloval svíčky v oknech a pobrukoval si přitom nějaký latinský žalm. Max ho chvíli pozoroval, než se znovu podíval na dopis a přečetl si ho znovu. To datum bylo dnešní…
Prudce vstal, otec Stevens zrovna něco říkal v latině a dělal kříž před sebou, zatímco držel něco v ruce. Neměl čas přemýšlet, zda se mýlí či nikoliv, protože věděl, že se za celý život téměř nikdy nemýlil. Ne, když šlo o tohle.
Nohou zaškobrtl o lavici před sebou, když se prudce otáčel a utíkal pryč z kostela. Otec Stevens pokračoval dál ve svém žalmu, jen se smutně poohlédl za policistou, který tak naléhavě spěchal, aby zabránil pohromě…
Které zabránit nemohl.

Temperance nepřítomnýma očima sledovala, kterak se její rodina chystala do kostela. Charles si ještě rychle umýval tvář, aby před Bohem stanul v naprosté čistotě. Dorothy pobíhala po domě a smála se, zatímco ji Laura naháněla, aby ji dostala do patřičných šatů. Cindy seděla, již připravená, v předsíni a hladila psy po hlavách. Ne zrovna přátelsky sledovala Lauru, kterak nahání Dorothy, která z ní měla blázny. Philip si samozřejmě zapomněl rozčesat po koupání vlasy, takže mu nyní stály na všechny strany a on je nebyl schopný zkrotit. Za dnešek se toho událo až moc.
A Temperance jen tak stála a hleděla na svou rodinu. Nadechla se zhluboka nosem a narovnala záda. Očima po každém z nich přejela a říkala jim tiché sbohem.
Ve chvíli, kdy někdo začal bušit na dveře, otočila se na patě a kráčela na druhou stranu, do zadní části domu. Kde nebyl hluk a zmatek.
Ladně si přitom sebrala Charlesovu loveckou pušku. Usmívala se, oči jí po dlouhé době zářily radostí.
Těžký kámen ze sebe shodila, když napsala to přiznání a někomu ho mohla dát.
‚Všemocný Bože,‘ modlila se v duchu, když pomalu šla po schodech nahoru, ‚dej, ať můj manžel se dožije vysokého věku, ať mé děti ve zdraví žijí a mají své vlastní potomky. Ať mí bližní zažívají jen lásku a dobrodiní, nechť kletba, kterou jsem uvrhla na ně, odejde taktéž se mnou.‘
Cindy vstala, aby šla otevřít, byla dveřím nejblíže, takže klepání v tom hluku slyšela.
„Temperance, zlato, nevíš, kde mám…?“ slyšela Charlese, jak něco křičí směrem ke schodišti, kde předtím stála jeho žena. Jeho hlas ovšem přehlušila Laura, která křičela za Dorothy, že jestli se okamžitě nezastaví, stihne ji trest, a Dorothy se jen smála, jako malé dítě a cupitala dál, pořád jen ve své noční košilce, kterou měla necudně zvednutou až ke kolenům, aby mohla utíkat.
Temperance slyšela hluk své rodiny, když stoupala po schodech nahoru. Každý krok byl těžší a těžší, ale musela je učinit.
Cindy konečně otevřela a zmateně hleděla na Maxe, který zadýchaný stál na jejich prahu.
„Je Temperance doma?“ vyhrkl, sotva popadaje dech.
„Ano?“ řekla Cindy zmateně. „Šla nahoru, nejspíš si přečesat vlasy, proč-?“
Max ji nenechal domluvit a odstrčil ji, aby se dostal dovnitř.
V tu chvíli se Temperance zastavila uprostřed pokoje, o rameno opřenou loveckou pušku a v ruce hůl, kterou občas používal Charles, když se mu špatně chodilo.
Spěšným šepotem odříkala modlitbu, když se za dveřmi ozvalo neurvalé bušení.
„Temperance!“ slyšela hlas Maxe a zavřela oči. Opět se ozvalo zabušení. „Temperance! Nedělejte to!“
„A dej jim slávu a bohatství na onom světě,“ zašeptala a v očích měla slzy.
„Temperance!“ zakřičel Max ještě jednou, než zalomcoval dveřmi.
Temperance ho ovšem už neslyšela. Viděla před sebou Paula. Se slzami v očích posunula loveckou pušku sobě pod bradu a klacek zaklínila tak, aby se dotýkal spoušti. Zeširoka se usmála.
„Omlouvám se, Paule,“ zašeptala s úsměvem, než otevřela ústa a ústí pušky se jí nyní dotýkalo horního patra. Po tvářích jí stékaly slzy. Vzhlédla ke stropu a pevně sevřela klacek mezi prsty, aby se jí ruka netřásla, než jím prudce smykla dolů.
Ve chvíli, kdy dveře konečně povolily a Max se dostal dovnitř, zmizelo jeho: „NE!“ v ozvěně výstřelu.
Krev Temperance vystřelila z tváře a ona chvíli potom padla k zemi mrtvá s deformovanou tváří a částí hlavy.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 2
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

ShiwoftheShadows
ShiwoftheShadows

Než se pustíte do mých příběhů, vězte, že to není jednoduchá červená knihovna. Zaměřuju se spíš na příběh, detailní popisy, …

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.