„Chci vidět tělo. Klidně to počká do rána.“

„Pane York…“

„A taky bych po vás chtěl seznam jmen všech obyvatel. Pokud možno, co nejdříve a i s mapou, kde bydlí. Rád bych je taky navštívil.“

„Pane York.“

„Čím dřív mi vyhovíte, tím lépe pro vás, protože odsud dřív vypadnu. A to je pro vás přece podstatné, stejně jako nalezení vraha.“

Edward si pouze zdlouhavě povzdychl a sledoval, jak policista mizí nahoře ve svém pokoji. Sotva se sám vrátil z večerní mše, už po něm ten chlap zase něco chce… Cožpak nemá právo na odpočinek? A co on? Vydechne vůbec někdy dřív, než naposledy? Zahnal nehezkou myšlenku. Vyhov mu, Edwarde, však jsi ho tady dotáhl ty sám. Nebuď vybíravý, taky ti nemusel nikdo pomoct.

 

Max si prohlížel své poznámky. Sice rodinu ihned vypustil z možných podezřelých, ale nyní po uplynulém času o samotě nevědomky hledal jejich skryté motivy, proč se zbavit jednoho z nich. Věděl snad něco, co neměl? Viděl něco, co neměl? Nebo jeho intuice byla správná a rodinu mohl vypustit? Kdo by potom měl motiv? Jeho přátelé, které ještě neznal? Nakonec to ještě svedou na psa, ne?

Zarazil se. Edward s Thomasem mu přece slíbili, že ho dovedou na místo činu, do frasa! A pak si Thomas zmizel bůhvíkam a on se automaticky vrátil tady! Praštil do postele od vzteku. Příliš se soustředil na opětovnou analýzu jejich výpovědí, že mu to nejpodstatnější uteklo. Edward dozajista bude vědět, kde Thomase hledat, pokud náhodou někde venku nenasává. A bohužel, nasával. Optal se tedy Edwarda na místo činu.

„Pane York, nejdříve chcete znovu znesvětit tělo, teď i místo, kde ten mladý muž skonal! Vyberte si, co chcete ještě pošpinit, prosím,“ pobouřil se Edward lehce.

„Dobře, uznávám - je to trochu… neurvalé? Ale chci na to místo činu odvést ihned. Slíbil jste mi to a Thomas se ztratil někam do prd-…“

„Pane York!“

„Do pryč,“ opravil se Max, ale použil na to všechny svoje zbytky klidné povahy, „takže nezbývá vám nic jiného, než mě tam odvést sám.“

„Teď v noci?“

„Ano, prosím, nezapomeňte vzít lucernu nebo svíčku,“ informoval ho, když se sám už vydal ven. Edward Stevens si opět jen zdlouhavě, unaveně vzdychl.

 

„Přepokládám, že pokud je to místo činu, tedy hříchu, lidi se mu vyhýbali obloukem, aby na ně nesedl ďábel nebo jiná blbost, že ano?“ ujistil se Max zvědavě.

„Pane York, snažně vás prosím, nevysmívejte se naší víře. To, že vy chcete skončit v Pekle, neznamená, že my také,“ ozval se Edward unaveně, zatímco nesl velkou lucernu a svítil jim na cestu.

„Dívám se na to logicky.“

„Spíš z pohledu člověka zkaženého moderní technologií.“

„Každý tomu říká jinak.“

Edward to po chvíli vzdal. Nebude se přít s nějakým bezvěrcem, kterému jsou pro smích!

Byl to však Edward, který se v duchu musel usmívat, když došli na místo činu. Pravda, nedávno přece pršelo. Bůh se rozhodl tohohle pošetilce potrestat!

Max od něj však sebral lucernu a posvítil si na zem.

„Nic nenajdeme, pane York, vraťme se. Je to zbytečné!“ křičel za ním, protože sám odmítal do bahna vstoupit. Max ho ignoroval a brodil se v bahně dál, hledaje alespoň nějaké stopy. Déšť ale vše bezpečně smyl. Ale ne úplně vše! Mohutné koruny stromů zachránily aspoň část místa činu! Div nezavyl radostí, když objevil konečně stopy, které mu moc platné nebyly, ale byl schopný už podle velikosti poznat, že se jedná o mužské, velké nohy, a nějaké menší… a psí tlapy. Na tlapy si posvítil o něco víc. Kroužily kolem dokola místa, kde byly výrazné ony menší boty a pak mizely, díky dešti z obou stran. Velké boty mířily směrem k vodě a zase od ní. Vybavil si boty od Paula Lowa. Byly od bahna, ale ne tak moc. Dle hloubky očekával někoho těžšího, takže si ty boty zprasil úplně. Ty menší se sotva nořily do bahna. Žena? Nějaká lehká… nejspíš malá, drobná. Zajímalo ho, čí ty psí stopy jsou. Čí pes se zde zatoulal? Čí žena ho sem dovedla? Nebo snad ten muž? Byly ty otisky bot onoho starého páru, co Paula našel. Udělal si pro sebe poznámku, aby vyslechl i je a případně zjistil, zda nemají nějakého psa. Pohlédl znovu pozorněji na psí stopy. Velkého, ale štíhlého psa.

„Stát!“ zakřičel náhle, když slyšel čvachnutí bahna a prudce se na Edwarda otočil. Pak jen otráveně povzdychl, když ten pitomec popošel k němu. Jen sevřel volnou ruku křečovitě v pěst a zprudka se nadechl nosem, zatímco převrátil oči v sloup. Je to magor si nebo si jen hraje na blbce?! Promnul si čelo, když Edward došel až k němu s blbými otázkami, co se stalo a zda něco našel. Ano, našel jsem místního šaška!

Edward si prohlédl svoje boty a pak pohlédl k místu, kde Max doposud kroužil. Chvíli mu to trvalo, ale pak zalapal po dechu.

„Omlouvám se! Nedošlo mi, že…“ začal a ihned couval. Však co! Znič všechno, trotle, ne?! Max svůj vztek jen stěží držel na uzdě.

‚Pochybuju, že má vůbec mozek!‘ pomyslel si vztekle. Z nohy si otřepal bahno. Proč se vlastně namáhá? Jak šašek asi tady krouží, aby nezničil stopy, ale ne - milostpán si po nich projde rovnou dvakrát! ‚Tohle nemám zapotřebí!‘

Byly tady. Stopy. Sice slabé a možná ne moc přesvědčující, ale pořád použitelné! Jen kdyby tady zašli jako první věc! Neměl chtít vidět tělo, ale měl jít hned tady. Začátečnická chyba, Maxi, sakra! To máš z toho, že ses nesoustředil!

Potom se zarazil. Posvítil si na hábit, který si předtím od bláta oklepal, ale táhl se mu po něm dlouhý, nahnědlý flek. Vybavil si Paulovo tělo. Na jeho hadrech taky bylo hodně bahna, na to, že ho našli v řece. Vepředu u nohou. Na kolenou hlavně. Určitě to vytahovali a dávali na záda nebo tak nějak. Proč by ho dávali tváří do bahna…?

„Měli bychom jít, pane York. Ať duše Paula Lowa může spočinout,“ uslyšel opět Edwardův hlas. Max ještě jednou posvítil směrem k vodě a všiml si obrysu větve. Edward si jen ztrápeně povzdychl, vykasal si hábit a následoval Maxe, který se už rochnil ve vodě a lucernou svítil na větev, kde našli mrtvolu Paula Lowa. Přejel po dřevě rukou - žádnou krev ani po důkladném ohledání nenašel. Tím se jeho nápad, že by se možná mohl praštit do hlavy, až u toho stromu rozpadl. Stejně tak komická představa, že by mu tu ránu na krku způsobila větev. Jenže když nic pořádně neví, jen stěží si může udělat obrázek…

 

Nahlas kýchl a tělem mu rychle prošla třesavka a chlad.

„Já vám to říkal,“ nechal se Edward slyšet, když mu podával heřmánkový čaj, než přiložil další polínko do ohně. Max se znovu oklepal a ruce si ohříval o vařící hrníček s bylinkami a vodou, zatímco byl zabalený do dvou dek. Ten pochybný špinavý hábit visel vzadu za ním a schnul.

„Zničil jste stopy,“ připomněl mu otráveně.

„To mě mrzí, ale když mi nic neřeknete, nepoznám to,“ usmál se Edward lítostivě.

„Mohlo vám to dojít.“

Edward na chvíli zaváhal, když pohrabáčem šťouchl do polínek v ohni a rozproudil tak teplo o něco rychleji. „Nejsem zběhlý ve vyšetřování,“ přiznal a pohlédl na něj, když se usadil do křesla vedle něj.

„Pravda. Nejspíš se tady nezabíjíte na potkání.“

„To byl velmi špatný vtip, pane York.“

Max se ušklíbl pro sebe. „To mě těší,“ svěřil se hrdě. Edward se musel uchechtnout.

„S vámi se člověk nenudí.“

„To byla pochvala?“

„Ne, smutná pravda. To vždycky do všeho skáčete po hlavě?“

„Mám ji tvrdou, tak proč ne.“

„Jednou si ji narazíte pořádně s takovouhle.“

 

„Ten seznam jmen vám dnes sepíšu,“ slíbil Edward. „Jako možnou omluvu za mou chybu předtím.“

„Už to neřešte. Co se stalo, stalo se,“ pokrčil Max rameny. Jeho omluva je mu prd platná, když mu to nepomůže ve vyšetřování.

„Zítra vás tam mohu vzít před ranní mší. Potom v kostele bude pořád plno lidí.“

„Proč?“

„To nevíte?“

„Ne, nejsem zběhlý ve vašem místním řádu.“

Edward si potichu odkašlal, snad se snažil zahnat nehezká slova na toho nevěrce. „Zítra jest svátek mrtvých a… také budeme držet mši za zesnulého Paula. Bylo by vhodné, kdybyste se tam také zítra ukázal.“

„V kolik ta šaškárna začne?“

„Nebojte se, pokud si přejete mít klid na svou práci, ujistím se, že ho budete mít brzo ráno. Thomas tady stejně přijde ještě před rozedněním, takže mi nečiní problém vás oba doprovodit k tělu a pak jít dělat svou práci.“

„Dobře, děkuji, pane Stevensi. Dobrou noc.“

„Dobrou noc. Nechť Bůh střeží váš poklidný spánek,“ poklonil se mu Edward zlehka. Max jen protočil oči v sloup, než za sebou zavřel dveře.

Další půjčené hadry, které nepříjemně kousaly. S radostí zahodil hrubé ponožky, na kterých Edward předtím trval, aby se je vzal. O čaji neměl moc valné mínění, ale pravda - byl to jenom heřmánek. Na druhou stranu - proč by se ho snažil otrávit, když si ho tady sám povolal, že ano? Člověk ale nemůže nikdy věřit všem úplně stoprocentně.

Zaposlouchal se do zvuku domu.

Když měl jistotu, že Edward už usnul, zapálil si svíčku, a svoje poznatky si zapsal. Na další stránku se snažil vytvořit možný profil těch, kteří se nacházeli na místě činu. Kolik lidí se tam předtím prošlo a zda ty stopy, které ho tolik zaujaly, mohly skutečně patřit vrahu nebo vrahům a jejich psovi. Nebyl to určitě vlk, který se tam zatoulal z lesa. Na to měl zastřižené drápy, jako nějaký zdejší pes.

Nakonec ani pořádně oka nezamhouřil, protože mu nedalo spát mnoho věcí.

 

Thomas měl na mále. Jak toho obřího chlapa přesvědčit, že nepřišel vyhledávat problémy, ale že si ho pouze s někým spletl? S nějakým ztroskotancem, kterému by ukázal cestu. Obranně zvedl ruce a konečně z něj vypadlo: „Nejsem zloděj, ale průvodce.“

„A odkdy průvodce krade?“

„Nic jsem neukradl, příteli, a-…“

„Ještě jednou mi řekni příteli, tak tě prohodím tamtím oknem,“ slíbil mu Alfréd podrážděně. Thomas ani na chvíli nezapochyboval, že by snad žertoval.

„Můžeme se přeci dohodnout, ne?“ usmál se vřele. „Jako dva civilizovaní lidé?“ A jako pomatenec s pomatencem?!

„Odkud máš ten odznak?“ zavrčel Alfréd zle.

„Jeden můj dobrý kolega mi ho věnoval. Tedy, zanechal v úschově!“ opravil se ihned, když se Alfréd prudce postavil a on se už obával, že svou výhružku s radostí splní.

„Takže jsi mu ho čmajzl?“

„Nejsem zloděj, ale průvodce, safra!“ zaprskal Thomas znovu.

„Fajn, když mi do pěti vteřin neřekneš, komu jsi to čmajzl nebo od koho sis to vypůjčil, tak se hezky proletíš,“ ujistil ho Alfréd s milým úsměvem.

„Cože?“ nechápal Thomas.

„Raz,“ začal Alfréd otráveně počítat.

„Když mi nějak ublížíš, zatratíš svou duši!“

„Dva.“

„Dobře! Dobře! Dohodnem‘ se!“

„Tři…“

„Ano, čmajzl ‘sem to, částečně… spokojenej?“

„Čtyři…“

„Jednomu mýmu kolegovi! Už jsem to říkal! Do frasa!“

Alfréd po jeho slovech mlčel, ale držel ho ve vzduchu. Lidi jako on se mu hnusili. Ale musel se zeptat. „Jak se ten tvůj kolega jmenuje?“

„To ti nejsem nucen říkat,“ zaprskal Thomas drze, na chvíli omámen vlastním, drobným vítězstvím nad tímhle obrem.

„Dobře,“ pokrčil Alfréd rameny a už ho jednou zhoupl, připravený ho skutečně hodit směrem k oknu.

„Dobře! Všechno ti řeknu!“ zavřeštěl Thomas. V tu chvíli byl na barové židličce, ze které sám spadl na zem na zadek a zmateně zamrkal. Jak málo někdy stačí člověku, aby velmi rychle vystřízlivěl. Alfréd ho však znovu popadl za hábit a vytáhl na nohy.

„Tak mluv,“ zavrčel mu podrážděně do obličeje.

 

Thomase ani nenapadlo toho muže chtít snad opít nebo se ho zeptat, zda by si nechal alespoň zakrýt oči, aby neviděl cestu do jejich vesnice. Nepochyboval ani o svém zraku, když viděl, že v té bundě měl snad i zbraň! Nebezpečný pohled šelmy v lidské kůži ho ihned přinutil téměř utíkat před Alfrédem, jehož dlouhé kroky Thomase neustále stíhaly. Alfréd ho měl pořád na očích. Nedíval se kolem sebe. Jen koutkem oka kontroloval neznámé prostředí, aby si ho zapamatoval. Spíš ho zajímalo, kam ho ten pobuda dovede.

‚Oči hříšníka, oči vraha!‘ myslel si Thomas polekaně. ‚Pach psychopata a násilníka!!‘

Srdce mu splašeně bilo a zaseklo se mu v krku.

Připadal si jako malý savec pronásledovaný hladovou šelmou.

Alfréd ho nespouštěl ani na vteřinu z očí. Nabitá pistole ho nepříjemně tížila, čím hlouběji se dostávali do lesa. Moc tomu pobudovi a opilcovi nevěřil, ale proč by lhal? Jistě si uvědomoval svou situaci. A Alfréd neměl zrovna náladu na nějaké hloupé žertíky někoho, kdo jenom přebral.

 

„Nevzbuzujte moc povyk,“ ohradil se Thomas šeptem, když se Alfréd ani neobtěžoval nijak plížit kolem, jako jeho průvodce, sotva dorazili do onoho zapadákova. „Za-…?!“ Thomas ani nebyl schopen doříct to sprosté slovo.

„Který pošuk tomu tady velí?“ zeptal se Alfréd přímo.

„Pošuk?! … Ehm. Teď ho doufám nebudete chtít budit, ve dvě hodiny ráno, u všech vousů!“

„U všech vousů? To se tu pořád používá?“

„Dalšího ignoranta jsme fakt nepotřebovali,“ zabrblal si Thomas pro sebe pod vousy.

„Cos říkal?“

„Ale nic, nic,“ usmál se Thomas přívětivě. Rozhodně toho dlouhána nechtěl naštvat. Nepochyboval, že by svou výhružku z dřívějška nebyl schopný provést nyní. Však oken tady bylo spousta. „Pro tento večer přespíte u mě. Hned zítra ráno vás zavedu za Stevensem. Ten už bude vědět, co s vámi.“

Alfréd ho ovšem do domu nenásledoval a jal se hned slídit kolem. Thomas King ho musel téměř násilím vtáhnout dovnitř zrovna ve chvíli, kdy pobouřil sousedovic psy, kteří nevítaného hosta hned zdravili svými mohutnými, rozespalými hlasy, a hnali ho dál od jejich pozemku.

 

Max téměř s radostí slyšel zavrzání Edwardových dveří. Div ho těmi vlastními nepraštil do nosu, když je otevřel.

„Ach, jste vzhůru, tím lépe,“ usmál se Edward přívětivě. Byl rád, že si už pomalu zvyká na jejich zdejší zvyky. Čím dřív zapadne, tím lépe pro něj. „Už je lépe?“

Ovšem neurvalost z toho muže za pár dní nesmaže. To, že mu neodpověděl na pozdrav nebo na jeho otázku, přešel pouze povzdychnutím si pro sebe. Místo toho mu odpověděl otázkou, zda mohou rovnou vyrazit za tělem.

„Však to nikam neuteče,“ podotkl Edward suše.

Max měl na něj špatný vliv. Pochytil tu jeho měšťáckou ironii v hlase.

 

Thomas King nechal toho muže spát. Byl raději, když měl jistotu, že ví, že je v jeho domě, kde ho taky zamkl. To tak! Aby se tady potloukal cizinec, kterého sem dotáhl a nespravil přitom Stevense, to by ho mohlo stát i kejhák! Nebo aspoň zbytek dobré pověsti, pokud kdy nějakou měl. Až se vzbudí, snad si aspoň vezme oblečení, které mu tam zanechal.

Ale dnes byla přece mše. S kloboukem na mastných vlasech spěchal k domu Edwarda Stevense, aby mu pomohl s její přípravou.

Byl zaražen, když se hned nešly vyřizovat přípravy, ale opět za mrtvolou. Však ten nebožtík jim už moc vtipů neřekne…

 

Thomas i Edward mlčky přihlíželi Maxovi, který v kožených rukavicích prohledával oblečení mrtvoly. Jen si vyměnili němé pohledy. Max prozkoumal nebožtíkovy kapsy. Našel zlaté hodinky se jménem jeho rodiny. Potom mokré vodítko, natrhnuté těsně u úchytu na obojek. Vzal snad Paul s sebou na noční procházku Lucy a ta byla příliš hravá? Vyloučeno. A i kdyby spolu šli k řece, přece by ho neopustila… to by se ho snažila zachránit, vytáhnout na břeh, kdyby se začal topit… nebo by běžela pro pomoc, když by se mu udělalo špatně. Když se ujistil, že ani jeden z těch pobudů mu nevěnuje pozornost, schoval si vodítko pod hábit. Zeptá se na něj pro jistotu manželů Lowů… nebo bratra zesnulého, zda ho poznávají. Jeho instinkt mu říkal, aby tady nikomu raději nic nevěřil. Přeci jenom se jednalo o šílence ze sekty, kteří si tady hráli na předminulé století.

Co ho však zarazilo, byla dámská, stříbrná brož ve tvaru růže v Paulově levé kapse. Nazvedl mu obě ruce. Na levé ruce měl drobnou ranku, která by odpovídala rohu oné růže, který by byl dostatečně ostrý, aby mu pronikl pod pokožku, kdyby ho pevně sevřel. Brož však měla sponu vzadu poničenou. Které ženě ji mohl sebrat? Když koutkem oka zkontroloval ty dva, brož mu zmizela ve vnitřní kapse hábitu.

Pohlédl na Paulův bledý krk, po kterém se táhl červený pás, a z jedné strany na něj civěla nehezká bodná rána. Cožpak jeho vrahovi nestačilo, že ho už uškrtil? Nebo snad neměl dostatek sil, aby ho uškrtil, tak mu trápení ušetřil dýkou? Očima zkontroloval až neobvykle vznešený hábit, co měl na sobě, nyní se zaschlým bahnem a nasáklý zápachem mrtvoly.

‚Co mi tajíš, Paule Lowe? Viděl jsi snad něco, co jsi neměl vidět? Nebo jsi snad zostudil nějakou ženu a její bratr či manžel se přišel pomstít?‘ přemýšlel Max.

Jen koutkem ucha zaslechl rozhovor těch dvou. Bavili se o někom novém, co ještě vyspává. Pak slyšel Edwarda, jak Thomasovi říká, aby ho probudil na ranní mši, aby očistil svou duši. Aha, takže další pošuk, co chlastal a nechal se naverbovat Thomasem do tohohle cirkusu. Další šašek, co mu bude práci stěžovat.

„Máte pro mě ten seznam, co jsem chtěl?“ zeptal se Max, když si sundal kožené rukavice.

„To už jste skončil?“ zeptal se Edward nejistě.

„To, co jsem chtěl vědět nyní, už vím. Když najdu jinou spojitost, určitě se tady budu chtít znovu stavit,“ ujistil ho Max.

Edward Stevens nevypadal moc spokojeně, ale nakonec přikývl. „Ranní mše už brzo začne. Měl byste zůstat, abyste… působil věrohodně.“

Max jen převrátil oči v sloup, ale budiž. Vyhoví mu, když mu vyhověl i on. „Dobře,“ kapituloval. „Ale nečekejte, že budu číst nějaký latinský kecy.“

 

„Tohle si nevezmu,“ usmál se Max mile, ale v jeho hlase zněla výhružka, že pokud na něj Edward jen přiloží ty hadry, co měl v rukách, balí si kufr a dobrovolně odsud vypadne.

„Musíte! Už jste souhlasil, pane York. Je to součástí mše,“ domlouval mu Edward.

„Ani za zlatý prase. Vždyť jsou to skoro šaty!“

„Pane York, prosím.“

„A límeček? Už tak, že tady pobíhám v tomhle!“

 

Max se nikdy necítil víc potupen. Kdybyste hledali v kostele toho největšího morouse, našli byste ho nyní po boku samotného Otce. Přestože na něj nejednou Edward sykl, aby se tak netvářil, jen tím víc Maxe otrávil. Kdyby se pohledem dalo vraždit, Max by byl několikanásobným vrahem, který by nemusel hnout ani prstem. A to ta pošahaná mše ještě ani nezačala! Jen pár ranních ptáčků dorazilo jako prvních, v čele s truchlící rodinou Lowů, kteří strašně děkovali otci Stevensovi, a říkali krátké modlitby. Potom se ta sebranka z vesnice konečně začala probouzet.

Max některé poznával už od pohledu nebo podle hlasu. Hlasy, které ho předtím pomlouvaly, si nyní úctyhodně šeptaly mezi sebou. Lidi se mu zlehka klaněli, stejně tak Edwardovi vedle něj, než se usadili na volná místa na lavicích.

„Pane York, když vyhovíte vy ostatním, vyhoví i oni vám,“ špitl k němu Edward, zeširoka se usmál na nově příchozí pár a vzájemně se uklonili, stejně tak Max se trochu pouklonil.

„Tuhle šaškárnu děláte pokaždé?“

„Jen když si za ni někdo hodně draze zaplatí.“

„Kolik tak stojí tahle honora během pohřbu?“

„Pro sebevrahy nic, protože pro ně ani mši neděláme. Ale vzhledem k tomu, že jste očistil Paulovo jméno, jeho rodina narychlo zařídila aspoň mši, dokud nebude úplně jasno, co se stalo, a kdo za tím stojí.“

„Takže si to chuďas nemůže dovolit?“

„Pro ony chuďase se dělají skromnější pohřby, většinou se jich zúčastním jenom já, protože takoví nemají rodinu ani příbuzné či přátele.“

„A kdo je nachází?“

„Většinou také já, když mířím sem, a vidím, že už se nehýbou.“

„Tomu se říká skvělý začátek dne.“

Edward na jeho sarkastický podtón nereagoval. Místo toho konečně započal mši a všechny přítomné nahlas oslovil.

Max jen postřehl, že poslední opozdilec rychle vplul do budovy a skryl se mezi davy mas. Ale Max si ho všiml. A měl dojem, že ho šálí zrak. Chvíli ho musel pozorovat, jak mu černý klobouk kryje skoro celou tvář, ale ta brada se mu zdála povědomá. Stejně tak ten pitomý knírek.

A div rovnou nedělali i Maxův pohřeb.

Protože ty nebezpečné, tmavé oči, které k němu konečně vzhlédly, poznal i na dálku, přestože osoba, které patřily, by měla být na míle daleko tomuhle místu.

Alfréd se rozhodl rozehrát další nebezpečnou hru bez ohledu na možné oběti. Tentokrát nejen s Maxem, ale klidně s celou touhle směšnou sektou, která mu ho sebrala. Připsal si hned bod k dobru, za ten úžasný pohled v Maxových zmatených očích.