Max nemusel dlouho určovat, co bylo ono slabé, bílé zablýsknutí, které se nacházelo v jejich rukách. Břitvu nože poznal i ve slabém světlu luceren. A nepochyboval, že jejich majitelé věděli, jak je použít. Přesto zachoval klid. Během své policejní kariéry se musel často potýkat s ozbrojenými opilci. A tihle dva vypadali ještě střízliví. A staří. A mnohem pomalejší, než se původně zdálo. Ono totiž běžet z kopce s břitvou v jedné ruce a s lucernou v druhé ruce bylo totiž v jejich podání docela nešikovné. Stačilo chytře nastavit nohu jednomu a skončil v rybníce. Druhého chytil za ruku, ve které svíral nůž, loktem ho udeřil do zápěstí a snadno ho tak odzbrojil, drže mu ruku zkroucenou za zády.

V tu chvíli se už na nohy vyškrábal ten první, celý mokrý, zatímco naštvaně nadával. Max jednoduše jeho kolegu šťouchl jeho směrem, až nakonec oba skončili zase ve vodě. Prohledal si oblečení. Jak si myslel. Ani ve vnitřních kapsách nenašel žádnou zbraň. Sehnul se tedy pro nůž na zemi u svých nohou.

„Takže, pánové – smím vědět, proč útočíte na neozbrojeného pocestného, aniž byste mu dali šanci vyjednávat?“ zeptal se klidným hlasem.

Oba byli očividně vykolejeni tím, že neozbrojený muž, kterého navíc před chvílí chytře překvapili, je oba hravě zvládl a dokonce je připravil o jeden z nožů, které sami uměli používat možná tak na krájení chleba nebo čištění si nehtů. Proto Maxe příliš nepřekvapilo, když mu i ten druhý předal nůž a bez dalšího boje se vzdali.

„Spletli ‘sme se,“ začal jeden.

„Mysleli ‘sme si, že si tulák,“ doplnil druhý.

„Tak proto jste mě šli přivítat s břitvami a v přesile?“ dovtípil se Max se sarkasmem v hlase.

„Tuláci tu znamenaj‘ pytláctví a holý, hladový krky navíc,“ vysvětlit ten první.

„Skutečně? Tohle ale vypadá jako opuštěná oblast,“ rozhlédl se Max ironicky směrem ke světlům z vesnice.

„Stevensovi se to nebude líbit,“ šeptl ten druhý ke svému druhu vedle sebe a ten jen přikývl.

„Jakému Stevensovi?“ zeptal se Max s úsměvem. Když už se zeptal dostatečně nahlas, aby to slyšel, bylo by vhodné vědět, kdože ten Stevens vlastně je. Určitě někdo podstatný, když z něj mají takový respekt, spíš strach. Oba muži však mlčeli.

„Ach, pane York! Co mi to děláte?“ hulákal tolik známý hlas a Max si v tu chvíli pomyslel, že toho muže připraví asi ještě o pár dalších zubů. Zabodl oba nože do země a pohlédl směrem, odkud pajdal jeho průvodce, který ho opil, otrávil, opustil a nyní si k němu kráčel jako hrdina, když bylo po všem. „Takhle se mi ztrácet!“ usmál se muž křivě.

Ztrácet?“ zopakoval po něm Max a měl blízko ke smíchu. Být ve svých dvaceti letech, začal by ho obviňovat a možná zatýkat. Ale nyní věděl, že život je trpký sám o sobě, tak proč se nepobavit něčí neschopností nebo hloupostí čas od času. „Myslíte snad to, jak jste mě nechal jít opilého a možná i zdrogovaného lesem a smál jste se, kdykoliv jsem zakopl nebo když jsem tuhle sletěl z kopce? A pak jste mi sebral šaty a nahradil je tímhle?“

Muž k němu rychle přišel a přikryl mu ústa.

„Tiše, pane York,“ zasyčel muž tiše a vztyčil výhružně ukazováček. „Zachránil ‘sem vám kejhák.“

„Tak to asi oba vidíme záchranu kejháku jinak,“ připomněl mu Max chladně, když si z pusy sundal jeho pracku.

„Kdybych vás nechal v těch vašich hadrech, podřízli by vám krk jedna báseň bez váhání.“

„Tak jste mě mohl varovat a ne mě opít.“

„Cestu do našeho světa mohu ukázat pouze jen těm, kteří jsou hodni. A nesmějí si ji zapamatovat, aby nemohli utéct.“

„Tak takhle sbíráte nové pošuky, co se k té vaší sektě připojí?“

Muž po jeho slovech mlčel, pustil ho a odtáhl se. Usmál se na muže. „Hej, Henry! Johne! Co vy tady? Zase děláte bordel? Stevens po vás bude řvát, pošuci,“ práskl se do kolene a rozchechtal se. „Málem jste mi vodkráglovali bratránka, idioti!“

Max převrátil oči v sloup. Tahle šaškárna mu určitě neprojde.

„Bratránka? ‘ždyť ti není podobnej!“ ohradil se jeden a konečně vstal z bahna.

„Ale hovno s voctem!“ osopil se na něj druhý muž, když se vysoukal na nohy. „Čum na ten frňák! To je úplná kopie!“

„‘Seš slepej nebo tak blbej?“ zaprskal na něj jeho kolega.

„Spíš tady, si myslím, že je prázdno,“ zaklepal mu druhý muž na čelo s úšklebkem. Schytal ránu pěstí, kterou po chvíli vrátil.

„Podívejte, pane York. Kdo chce vstoupit, musí zaplatit určitou část,“ vrátil se k němu muž pohledem. „Pan Stevens vás očekává. Požádal mě, abych vás sem dovedl, ale neuvedl jak. Tak jsem vás sem přivedl, jako každou jinou ztracenou duši, která hledá spásu. Pokud mé chování vám přišlo na vaši dobu zastaralé, nemyslím si, že tady najdete odpovědi, po kterých prahnete. Nicméně, pan Stevens nerad čeká. A čekáme už dlouhou dobu.“

„Znáte podrobnosti?“ zeptal se Max ironicky a muž se krátce, nahlas zachechtal.

„Jak se tady říká – hovno s voctem, kámo. Pojďte, vy dva šašci!“ smál se muž, když je oba chytil kolem ramen, aby se přestali prát a vedl je přes vodu kupředu. „Pane York! Za námi!“ zahulákal po chvíli, jakoby si opět vzpomněl, že je tam Max taky.

Ten jen obrátil oči v sloup, sehnul se pro oba nože v zemi a vydal se nedůvěřivě za nimi.

To nám to začíná hezky

 

Max následoval ty tři, kteří se očividně příjemně bavili. Pořád byl skeptický, zda tomu ožralcovi, samozvaném průvodci, vůbec věřili nos mezi očima. Ale nejspíš ano. A i když to bylo komické, nyní měl vystupovat jako jeho bratránek. Jen ta představa a Maxovi se zvedal žaludek. Pokud mu to ale umožní snadnější vstup a případně rovnou setkání s místním vůdcem, bude jedině rád.

Když si všiml, že onen muž odhání ty dva a stojí na místě, pochopil, že čeká na něj. Muž ho zastavil na délku celé paže od sebe.

„Pane York, měl bych vás seznámit s našimi pravidly, než bude pozdě,“ navrhl konečně.

„To brzo,“ pronesl Max skepticky.

„Musíte pochopit, že se snaží zůstat mimo zrak jiných lidí.“

„To neznamená, že své nové přírůstky musíte opít a nahastrošit… takhle.“

„Jestli jste si nevšiml, pane York, všichni zde nosíme takový hadry. Já mám lehce volnější ruku v tomto… směru. Protože jsem průvodce a prostředník, mám možnost se pohybovat mezi světem technologie a světem naším. A pokud nám chcete pomoct, respektujte naše pravidla a naši samotnou existenci.“

Max převrátil oči v sloup.

„A tohle si vodpusťte, prosím,“ zamračil se muž nakonec.

„Co ta pravidla? Jsou nějak důležitá, nebo ne?“ zeptal se Max nezaujatě. Tohle ho přestávalo bavit. Chtěl co nejdříve domů. Za Alfrédem. Do sauny, do lázní, užívat si s ním a konečně vypnout, ne tady ztrácet nervy.

„Prej důležitá!“ zachechtal se muž, než mu úsměv zmizel z tváře a on se nehezky na Maxe podíval. „Heleďte se. Nejde o kejhák jenom vám, ale i mně. Takže ‘estli to posere, vodseru si to hlavně já,“ zavrčel na něj nevrle.

„Čemu bych se teda měl vyhnout?“ zeptal se Max znuděně. Zkratkovité změny nálady tohoto muže ho nechávaly chladným.

„Raději vás předám Stevensovi. Ten si vás tu stejně zavolal, tak ať se kurva stará sám,“ brblal si muž pod nosem zlostně, když se vydali kupředu.

Max se zhluboka nadechl a dlouze vydechl.

Tohle fakt nemůže být lepší

 

Cítil všechny jejich zvídavé a nevraživé pohledy do jednoho. Šlo z něj snad na dálku cítit, co je doopravdy zač? Nebylo to jenom proto, že je nový, někdo cizí. Jistě na něm poznali, že je poznamenaný technologií a pošpiněný stejným pohlavím. Musel se usmát pro sebe. Ukamenují ho nebo ho upálí na hranici?

Slyšel rychlý šepot. Že by i tady pořád žily sladké klepy? Co se o něm roznese po vesnici dřív, než ji stihne sám v klidu projít? Kde se před ním ihned zavřou dveře a odkud ho vyhodí, sotva ho uvidí přicházet?

Urychlují mu práci – nic nenajde, vrací se domů. Vyřešeno.

 

Pochybný průvodce zabušil na dveře, nad nimiž visel nějaký štít s brkem a lahvičkou inkoustu. Vedle volně visela tmavě modrá vlajka s červenými růžemi nebo tulipány. Stěny byly zarostlé rostlinami. Stejně tak dveře vypadaly, že mají nejlepší léta za sebou. Jediné věci, které byly udržované, byly cesta, která ke dveřím vedla, a střecha. Jinak se dům rozpadal. Muž znovu zabušil na dveře a odstoupil o dva kroky. Dveře se po chvíli otevřely a muž v černém jednodílném oděvu otevřel a zahleděl se nejdříve na něj a pak na Maxe. Nic neřekl, jen pohlédl znovu na muže vedle.

„To je on?“ zeptal se jen. Neřekl jeho jméno, snad se obával, že by Max mohl mít mor nebo by ho mohlo vyslovení jeho jména nějak pošpinit. Aspoň se tak tvářil, při dalším spěšném pohledu na něj.

„Ano, pane Stevensi,“ odvětil muž uctivě.

Muž, kterého ten pobuda vedle nazval Stevensem, se podíval na Maxe a znovu si ho prohlédl ale jen o vteřinu déle, než předtím. Očima přejel po prostoru za nimi, po svých ovečkách. „Vstupte,“ řekl jen a uhnul jim stranou, aby mohli vejít do jeho domu. Když byli oba uvnitř, vlídně se usmál na svůj lid a zavřel za sebou dveře. Úsměv se mu hned vytratil a on si zhluboka povzdychl. „Omlouvám se, Thomasi, ale přišel jsi o rozum? Přivést ho nyní, v noci, a po konci mši?“ zhrozil se muž a rychle jednou rukou před sebou udělal kříž.

Max převrátil oči v sloup a byl nehezky šťouchnut loktem oním Thomasem. „Můžeme přejít k věci?“ zeptal se Max.

„Ach, omlouvám se. Jmenuji se Edward Stevens a-…“ začal muž, ale Max ho přerušil.

„To mi došlo; poslal jste nám dopis, takže mám celkem představu, co se stalo. Mohu vidět tělo?“ přerušil ho Max a schytal další dloubnutí loktem.

„Thomasi,“ zamračil se trochu Edward Stevens na svého průvodce, muže, který byl prostředníkem mezi dvěma světy – tím jeho a tím druhým, plným nezdravé technologie a spěchu.

„Pardón,“ zachechtal se Thomas King a vysmekl poklonu.

„Tělo vidět můžete, ale… až ráno. Ostatní jsou jistě znepokojení, co se děje,“ vysvětlil Edward Stevens.

„Takže mi chcete říct, že mám zbytečně marnit čas, zatímco se tělo dozajista rozkládá dál?“ zeptal se Max netrpělivě. Tentokrát uhnul před dloubnutím onoho Thomase.

„To bych si nedovolil,“ ujistil ho muž vlídně, ale povzdychl si. „Jen – musíte počkat, nejlépe od rána, dřív vás k tělu pustit nemohu. Už tak je hřích, ponechávat nebožtíka mezi námi, ale pokud nezjistíme důvod nebo příčinu úmrtí, nemůžeme ho pohřbít. To doufám chápete, pane Yorku.“

Edward Stevens mluvil tichým, spíš šeptavým hlasem, který nebyl příliš hluboký, ale uměl být rázný, když bylo třeba. Tmavé vlasy měly po stranách drobné lysinky, nejspíš už jemu samotnému lezlo na mozek to, jak pořád mlel tímhle způsobem. Max si všiml třasu jeho rukou. Nervozita nebo snad sám věděl, co se skutečně stalo? Porozhlédl se po jeho obydlí, které vevnitř vypadalo o něco lépe, než zevnějšek. Měl uklizeno, překvapivě.

„Nechcete nejdřív trochu vína?“ usmál se Edward po chvíli a přešel ke stolu, kde měl svůj vlastní pohár vína.

Maxovi se vybavila vzpomínka na Chicago. První noc taky museli zapíjet, a jak to všechno dopadlo. A co teprve onen nápoj předtím, který Thomas vytáhl bůhvíodkud. „Ne, děkuji,“ odmítl uctivě. „Kde máte tělo?“

„Vy jste pořád tělo sem, tělo tam,“ svraštil Edward obočí. Cožpak takhle špetka zdvořilosti, snad i úcty k nebožtíkovi!

„Možná mu už chybí ženská,“ zachechtal se Thomas za Maxem a neurvale kolem něj prošel. „À propos, já si klidně loknu, když panstvo dovolí,“ dodal se smíchem a už se prackami soukal po poháru vína.

„Zajisté, zajisté,“ zval ho Edward s úsměvem.

Na očích mu ale bylo přímo vidět, že se zhrozil, když Thomas svou prackou způsobil, že část jeho vína skončila na zemi, ale hned zase nasadil vlídný úsměv, když si s ním ťukl a popřáli si navzájem na zdraví. Aspoň tedy Edward tak učinil. Víno totiž ihned skončilo v Thomasově hrdle a následovalo jenom jeho táhlé říhnutí od spokojenosti. Ani špetka vychování se nenacházela v kostech Thomase Kinga. Proč taky, když jeho otec sám žádné neměl a opileckou náturu měl právě po něm.

„Thomasi, příteli,“ usmál se Edward, ale ten úsměv byl tak vynucený a falešný, že si Max musel odkašlat, aby zabránit smíchu. Vypadá to, že i místní pomatená hlava ztrácí nervy a vlastním kecům o rovnosti nebo něčem podobném už sama nevěří. „Zaveď našeho hosta do pokoje. Nebude vám vadit, když zůstanete přes noc v mém domě, že ne? Já nemám žádná tajemství,“ zasmál se muž a roztáhl vlídně ruce. „Klidně mě prohledejte svým ostřížím zrakem. A pak vám nabídnu víno, potřeboval byste se vuklidnit jako sůl.“

Max na to nic neřekl. V hlavě mu pořád dozníval alkohol z dřívějška a představa, že by měl pít něco dalšího neidentifikovatelného se mu ani trochu nelíbila. Mile pozvání odmítl s dodatkem, že Thomas ho pohostil už předtím dostatečně.

„Thomasi, příteli, copak se stalo? Náš host vypadá znepokojen tvou předešlou vlídností,“ otočil se k němu Edward Stevens pohoršen.

„Když neumí chlastat, jeho boj,“ pokrčil Thomas rameny a už se natahoval pro láhev vína, kterou mu Edward v čas uzmul a otočil se zpátky k Maxovi.

„Vidím, že šat již máte. Thomasi, máš doufám všechny cennosti pana Yorka i jeho předešlý šat bezpečně schovaný?“ zeptal se, ale díval se na Maxe.

„Jasně. Mobil, hodinky, bouchačka a pár dalších hovadin,“ vyjmenoval Thomas a z vnitřních kapes začal vše skládat na stůl.

„Výborně,“ usmál se Edward mile. „Pane Yorku, jestli vám to nebude vadit – vaše… cennosti a nové věci, které my neznáme, bych si rád ponechal někde tady v domě, v bezpečí. Aby nevznikly zbytečné otázky. Jistě sám chcete předejít problémům nebo zdlouhavému vysvětlování, cože je třeba tohleto.“

A názorně zvedl Maxův mobil.

„Klídek, předtím jsem ho vypl, tak by to nemělo dělat kravál,“ zachechtal se Thomas.

„Pochybuji, že tady máte signál, takže bych na něm mohl tak pár hodin hrát nějaké hry,“ prohodil Max sarkasticky. „Ale zbraň mi vraťte,“ dodal a nastavil ruku.

„Pane Yorku, uvědomujete si, že nikdo z nás nemá zbraň a tato novější zbraň by mohla vzbudit otázky?“

„To je mi jedno. Chci mít nějakou zbraň pro případ, že by byl můj život v ohrožení. Jako třeba před chvílí.“

„Ale to je nesmysl. Nikdo z nás by si nevzal na sebe hřích na někoho zaútočit nebo mu dokonce vzít život.“

„Očividně tady minimálně jeden je. A ti dva od rybníka by mohli být už na seznamu podezřelých taky, kdyby to se zbraní uměli. Ale neumí a vy tady máte pořád vraha. Proto jsem tady taky i já.“

A Maxova ruka pořád zůstávala ve vzduchu, dlaň rozevřená. Edward Stevens očividně zaváhal. Pohlédl na zbraň, kterou držel opatrně ve dlaních, a pak zpátky na Maxe.

„Pokud to nebude třeba, nepoužiji ji,“ slíbil mu Max, když si ji po chvíli schoval do vnitřní kapsy toho hábitu. „A ohledně tohohle,“ ukázal na paruku, lehce znechuceně. Jen představa, že by zešílel a jednou si nechat narůst vlasy jako fanoušek metalu, nejspíš by potom požádal Alfréda, až by vystřízlivěl, aby mu hlavu rovnou zapálil. „Doufám, že si to mohu už sundat?“

„Ne!“ zhrozil se Edward a prudce vstal. Po chvíli si odkašlal a odložil pohár s vínem. „Všichni muži zde mají… delší vlasy než u vás. Minimální délka je po ramena. Prostě to vydržte, prosím. Když budete mimo zrak lidí, klidně si to sundejte, ale jinak respektujte naše pravidla a…“

„A nepřijdu k úhoně?“ dokončil za něj sarkasticky.

Tohle byla čím dál větší fraška. Lepší bude, když jim bude lhát, že na těle nic nepozná a vydá se domů. Případ vyřešen, hoď si to, na koho chceš, Eliso!

Edward Stevens semkl rty k sobě, chvíli mlčel, než znovu nasadil vlídný výraz ve tváři. „Je pozdě. Jistě jste unavený. Pojďte, odvedu vás do pokoje,“ poukázal mu rukou směrem ke dřevěným schodům, když si uvědomil, že Thomasovi za chvíli bude v mozku plavat víc alkoholu než krve.

 

Pokoj skutečně sloužil jen jako místnost k přespání, maximálně k modlení. Malé okno bylo spíš opatřené mřížemi, než aby bylo určeno k hledění z něj.

„Je to pokoj po mojí zesnulé sestře,“ informoval ho. „Naše pokoje jsou skromné, protože většinu času stejně strávíme prací na poli, modlením nebo spánkem.“

Max nic neřekl, jen očima zkoumal ten malý prostor, kde měl sotva právo udělat šest kroků, aby došel od dveří ke zdi. Otočil se na muže, který takovému životu učil ostatní. A oni ho bez váhání následovali.

„Kdybyste cokoliv potřeboval, dejte mi vědět. Dobrou noc,“ řekl Edward s úctou v hlase, když mu předal jednu ze svící ze svého svícnu. Vložil ji do malého kalíšku, zapálil a sám se vzdálil. Jeho plamínek svíčky se vytratil, když zavřel dveře. Jediné světlo Maxovi poskytoval nyní měsíc v malém prostoru a svíčka, která sotva ozařovala prostor kolem sebe.

Max kalíšek opatrně vzal. Ještě nebyl rozžhavený. Posvítil si na malý prostor před sebou a přešel ke dveřím. Pomalu je otevřel, jenom zlehka zavrzaly. Rozhlédl se po chodbě. Všiml si světla zpod dveří úplně vlevo od něj. Přešel opatrně k nim a svou svíčku sfoukl. Nakoukl klíčovou dírkou dovnitř, protože bylo zavřeno.

Sledoval Edwarda Stevense, jak klečí a modlí se. Něco šeptem a rychle říkal, než udělal kříž ve vzduchu a vstal.

Byl v jakési dlouhé, bílé, noční košili, na hlavě čepec jak ze středověku. Předtím, než šel spát, četl si v nějaké knize. Po pár minutách svíčku u své postele zhasl a nejspíš usnul. Max chvíli ještě poslouchal, a když se ozvalo chrápání, vzdálil se od dveří.

V mysli si vybavil rozložení chodby a schodů. Rukou před sebou po chvíli nahmatal zeď a podle ní se řídil. Nohu posouval po zemi pomalu. Došel ke schodům. Pevně se chytil dřeva po svém boku a sešel dolů.

Všiml si ještě dohořívajícího dveří v krbu a zapálil si znovu svíčku.

V tichosti prozkoumal dům, kde měl nyní dočasně pobývat a strávit noc. Edward Stevens nelhal o své sestře. V poslední místnosti našel velký obraz nějaké šestičlenné rodiny, přes něj byl spuštěný závěs a rozeznal na něm Edwarda. Ona malá místnost byla plná podobných obrazů. Nikde však neviděl obraz Stevensovy manželky, pokud nějakou někdy měl. Usoudil, že žádnou neměl, vzhledem k tomu, že ani na ruce neměl prsten. Svíčkou si posvítil kolem sebe. Ve vitríně bylo několik vzácných šperků. Snad jediná tato vitrína byla vyleštěná, až se blýskala, a přitom všem na očích. Neschovaná, jako by přímo lákala zloděje. Ale odvážil by se někdo zde ke krádeži, ke hříchu? Ano, protože se odvážil už zabít.

Syrová realita, kterou zde nikdo nechtěl vnímat.

Co jim řekl jejich vůdce o smrti jednoho z nich? Nešťastná náhoda?

Max si v duchu poznamenal, aby se tady zítřejší večer více porozhlédl, pokud nic na mrtvole nenajde. Dnes už toho „dobrodružství“ měl víc než dost. U schodiště se zarazil. Pomyslel si skutečně před malou chvílí, že zítra tady zase bude chtít strávit noc? Ne, ne, ne! Zítra půjde zase domů. Za Alfrédem.

To si tvrdohlavě opakoval.

A přitom nenáviděl tu část v sobě, která se už nemohla dočkat zítřejšího rána, až uvidí mrtvolu a bude moci zkoumat a přemýšlet, jak k úmrtí došlo.

Dvě Maxovy osobnosti se praly.

Která z nich zítra zvítězí?

 

„Pochválen buď náš Spasitel,“ poklonil se mu Edward Stevens, když se Max toho rána vzbudil a chtěl se ještě porozhlédnout po domě, než se vzbudí jeho majitel. Jeho smůla byla, že tento muž vstával spolu se sluncem a nepotřeboval přitom budík. A Maxův předešlý neplánový opar alkoholem způsobil, že skutečně usnul, sotva si lehl, a spal jako špalek. Na jeho pozdrav mu nic neřekl, jen zvedl ruku a na chodbě se zarazil, hledaje koupelnu. „Třetí dveře napravo, pokud si chcete omýt tvář,“ poradil mu Edward s úsměvem, když viděl Maxův zaražený pohled. Po domě ho ještě neprovedl, měl by to udělat dnes. Max dlouze zívl v odpověď, zatímco se škrábal na temeni hlavy.

‚Ať už je to rychle za námi,‘ pomyslel si, když si na obličej chrstl vodu.

„Propásl jste ranní modlitbu, pane Yorku. Jestli chcete zapadnout a něco zjistit, měl byste být přesvědčivější,“ slyšel jeho hlas za dveřmi.

„Nechci zapadnout. Mám tady práci,“ připomněl mu Max, když vyšel po chvíli s mokrou hlavou.

„Ty vlasy si usušte, než si budete dávat paruku,“ poradil mu. Max jen protočil oči v sloup. Není ten chlap skrytý génius?

Popadl od něj hadr, protřel si jím vlasy, až mu trčely na všechny strany. „Můžu nyní vidět tělo?“ zeptal se nezaujatě.

„Nechcete nejdříve posnídat?“

„Vy klidně můžete, ale jestli mi pak na tělo hodíte šavli, budete ho potom umývat sám.“

Edward stiskl rty k sobě, ale pořád se vlídně usmíval. „S prázdným žaludkem budete pořád mrzutý a bez modlitby se budete pořád mračit. Nejdřív byste měl najít klid v sobě, pane Yorku, potom poučovat ostatní,“ poradil mu vlídně.

„Ještě chvíli mě štvěte s těmi vašimi náboženskými kecy a s radostí vypadnu,“ ujistil ho Max.

Edward Stevens mlčel. Věděl, kdy je moudřejší mlčet. A když je jedna zatoulaná ovečka příliš tvrdohlavá, než aby slyšela jeho hlas, dá jí prostor, aby si sama našla cestu. Třeba onen muž procitne a uvědomí si, že správná cesta je ta, kterou se vydali všechny jeho ovečky.

„Co vám mohu nabídnout k snídani?“ zeptal se mile.

„Pochybuji, že máte čaj,“ ozval se Max podrážděně. Ještě z půlky spal. A věděl, že kávu zde nedostane. Ani konvici s horkou vodou. Maximálně si ji může ohřát nad ohněm. Hned ho chuť na čaj i na kávu přešla, protože věděl, že tady nic nedostane. „Co takhle bylinky, co mě hned nezabijí?“

„Pane Yorku, proč by vás chtěl někdo zabíjet? My jsme mírumilovní lidé a nemáme rádi násilí.“

„A přesto máte o jednu svou ovečku méně.“

Úsměv Edwardovi trochu povadl. „Bude stačit bylinkový čaj?“ zeptal se po chvíli vlídně. I když na něj ten muž bude prskat a nadávat a vysmívat se jemu a jeho lidem, jeho víra je pevnější. Miluj bližního svého jako sebe sama, neboť i on miluje tebe. Prošel kolem Maxe, aby mu mohl najít něco k snídani, co by jeho civilizovaný žaludek mohl sníst.

 

Edward Stevens pokývnutím hlavy se spojenými rukami na svém břiše pozdravil každého, kdo pozdravil jeho. Tichým hlasem jim popřál dobrý den. Ženy zdvihaly své suknice a klopily zahanbeně zrak. A Max slyšel, jak si mezi sebou špitají, že je to svobodný mládenec v nejlepších letech, že mladé dívky možná budou mít hezkého nápadníka. A také chválily Edwarda Stevense. Až příliš moc. Ale to Maxe nezajímalo. On je nezdravil, ani jim nevěnoval moc pozornosti. Jen na ně kývl na pozdrav. Zda i to pro ně snad značilo, že by měl zájem o ženy, musel se v duchu smát, jak naivní jsou.

Spolu s Edwardem došli před velký kostel z kamene. Edward se nenápadně rozhlédl, než vytáhl svazek klíčů a otevřel dveře. Nechal Maxe vejít, než dveře zase zavřel. Nejspíš se jednalo o postranní vchod, kam ostatní měli zapovězeno vejít.

Byli chvíli ve tmě, než Edward zvedl nad hlavu lucernu se svíčkou a svítil jim na cestu.

„Pozor na hlavu. A schody jsou tu užší,“ informoval ho.

Max se pro jistotu trochu skrčil i tak cítil těsně nad hlavou po chvíli strop, když šel už po tak malých schůdkách dolů.

Když konečně došli dolů do sklepení, muž zapálil i další lucerny.

Uprostřed místnosti s několika sudy, kde bylo poměrně chladno, leželo na dece tělo bledého muže, ještě v poměrně dobrém stavu právě díky onomu chladu.

Max požádal Edwarda o nějaké rukavice a ten mu spěšně předal své kožené. S úctou, kterou prokazuje každému mrtvému, poklekl na jedno koleno vedle hlavy nebožtíka a snažil se na jeho těle zjistit viditelnou příčinu úmrtí.

Pokud nic nenajde, bude muset zavolat odborníky.

Jeho naděje se vypařila hned vzápětí, když viděl bodnou ránu zezadu na krku a také na temeni zaschlou krev. Jen si povzdychl pro sebe. Nebylo třeba odborníků. A jeho plány na dovolenou se definitivně rozplynuly, protože jeho policejní nátura už mu velela, že nesmí odejít, ale že má dělat svou práci.

„Byla to vražda,“ řekl po chvíli, když Edward trpělivě čekal na jeho slova.


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 2
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.