„Přátelé, bližní, rodino,“ začal Edward Stevens a v ústech mu hned vyschlo. Zhluboka se nadechl. „Sešli jsme se dnes, abychom uctili památku tří duší, které nás opustily, a za své trable zde v Jeho království jistě došly do pravého Království a jejich duše budiž vykoupeny z jejich smrtelného života, který vedly patřičně a podle našich pravidel.“
Pokračoval dál, ale to už Max nevnímal. Tři rakve. Jedna pro Temperance Lowovou, ale ta byla prázdná. Druhá pro Lauru Lowovou, ale ta byla také prázdná. Třetí náležela Thomasovi, jehož tělo do ní vloženo bylo, neboť nebyli schopni určit, zda se jednalo o sebevraždu nebo o jeho omyl v bylinkách, kdy se přehmátl, a místo čaje si uvařil prudký jed. Ucítil ruku na rameni a zavřel oči.
„Mluvil jsem s ním předtím. Nejspíš ti jen potvrdím, co ti řekly ty dvě,“ slyšel Alfrédův hlas, ale jakoby z dálky.
„Pravděpodobně ano.“
„Škoda, že jsi ho nestihl vyslechnout i ty.“
„Nejspíš ho dostihla vina.“
Alfréd chvíli mlčel a lhostejně se díval na poslední rakev. „Kdo ví,“ řekl tajemně. Vložil ruce do kapes a povzdychl si. „To se už nedozvíme.“

„Odcházíte?“ nechápal Edward.
„Myslím, že jsme udělali, co jsme mohli, ale na tohle jsme krátcí,“ lhal Max. „Chtěl bych je nechat odpočívat v pokoji.“
„Ale co vrah?“
„Možná žádný nikdy nebyl a já se pletl.“
Edward Stevens byl samozřejmě zmatený. Alfréd jejich rozhovoru tiše naslouchal, než pohlédl na svou rozevřenou dlaň. Měl by si umýt ruce - když Thomasovi připravoval ten čaj, zašpinil se od bylinek a plodů, které míchal dohromady, aby byl čaj tak lahodný. Když slyšel kroky, ruku zase rychle schoval do kapes a nepřítomně se díval před sebe.
„Takže konec?“ zeptal se.
Max poraženě přikývl. „Kdybych se stihl zeptat Thomase, možná by mi řekl víc. Možná by mi to objasnil…“
„Nebo bys pochopil, že je to jen opilec.“
Max si povzdychl. „Možná…“

Alfréd si pobrukoval, když si umýval ruce, ale špína z nich ne a ne se smýt. Potřeboval by pořádnou koupel s mýdlem, ne jen studenou vodu v sudu. Však co? Zítra ráno stejně odcházejí, konečně. Edward trval na tom, aby zůstali ještě přes noc, že je to v lese nebezpečné. Teď, když tu není Thomas, aby je v bezpečí zase převedl zpátky do civilizace. Asi hovno. Alfréd si cestu pamatoval až moc dobře. Svěsil ruce do vody a pohlédl z okna. Viděl, jak lidi spěchají a pořád něco nosí sem a tam. I přes tři smrti se jejich poklidný život nezastavil. Ba naopak. Třeba se jim dýchá lépe, když vrazi už nejsou mezi nimi.
Kdepak. Jeden vrah tady pořád je.
A nyní se na sebe hrdě usmívá v odraze vody.
Jenže to nikdo netuší.
Ponořil ruce do vody a opláchl si obličej. Některé věci by měl Maxovi říct, o jiných zase pomlčet. Bude to tak pro všechny nejlepší.

Max tu noc nemohl usnout. Přestože Alfréd spal vedle něj, Maxův mozek pořád jel naplno. Ani oka nezamhouřil. Musel přemýšlet. To, co mu Alfréd řekl, že mu Thomas řekl, jen potvrdilo slova dvou vražedkyň. Spolupracovali všichni tři od samotného počátku. Ale proč by si vzal život taky? Nepřipadal mu jako slaboch. V domě měl hromadu bylinek. Určitě se po tolika letech nepřehmátl. A život by si sám jistě nevzal. Připadal mu jako ten poslední, co by to udělal, aby se vyhnul trestu. Čekal, že se mu jen vysměje, že se plete, že nemá žádné důkazy, že to byl on.
Posadil se v posteli a pohlédl na spícího Alfréda. A tu náhle si všiml světla venku. Přešel potichu k oknu a viděl, jak lidi chodí sem a tam, přenášejí věci a dávají je do kočárů nebo na koně.
V tichosti opustil svůj pokoj a zjistil, že dům Edwarda Stevense zeje prázdnotou, většina věcí zmizela. Vyběhl proto ven a v hromadě tváří hledal Edwarda.
„Ach, vypadá to, že vám skutečně nic neuteče,“ usmál se Edward posmutněle, když ho Max konečně našel.
„Co to má znamenat?“ nechápal Max.
„Víte… když někde najednou zemře hromada lidí, to místo je prokleté. Proto musíme dál. Schovat se před kletbou.“
„Tomu přece nevěříte, Edwarde.“
„Pane York. Dokud jste zde nepřišli, žili jsme spokojeným životem.“
„Životem ve lži,“ upozornil ho Max.
„Je mi líto, lid rozhodl. Nevím, jestli je na místě říkat, že jsem vás rád poznal.“ A nabídl mu ruku. Max zmateně na jeho ruku pohlédl. A v tu chvíli ho někdo praštil do hlavy.

Když se probudil, ležel opět v posteli a v hlavě mu třeštilo. Na chvíli si myslel, že je to jen sen, ale jeho intuice byla silnější. Rychle vyběhl ven a hned za otevřenými dveřmi se zastavil. Pomalu vyšel ven a rozhlížel se kolem sebe. Vesnice byla rozebraná, zvířata zmizela a po lidech se slehla zem. Bez bot se rychle rozběhl zkontrolovat jejich opuštěné domy.
Nikdo ve vesnici nezůstal.
Jen rodina Lowů a Simon Sparks.
Jediní vyvrhelové, kteří ten zmatek způsobili.
Po otci Stevensovi se slehla zem. Nenechal dopis na rozloučenou ani omluvu, že se Maxe zbavil, aby tomu zabránil.
Neexistující městečko puritánů přestalo skutečně existovat a přesunulo se o pár set mil dál. Daleko od civilizace. Daleko od hříchů, které způsobili. Tak daleko, aby mohli zase zapomenout a žít v míru sami se sebou.
Max se usadil na schodech a čekal, až se Alfréd vzbudí. Bylo na čase jít domů.

„Takže prostě jen tak zmizeli?“ nechápal Alfréd.
„Asi bychom taky měli.“
„A co Lowovi?“
„Ti jako jediní zůstali. A Simon.“
„Myslíš, že jim tak dali jasně najevo, že oni jsou vinní?“
„Nevím. Vrazi už byli potrestáni.“
Alfréd si vložil ruce do kapes a zatnul je v pěst. „Takže domů?“
Max jen přikývl. „Není třeba se loučit. Očividně na to tady nejsou zvyklí.“

Maxovi to ovšem nedalo. Počkal to ráno aspoň na Cindy, která šla s Philipem a se psy do lesa. Zastavil je jen tak ledabyle a přátelsky se jich vyptával na hlouposti.
„Takže odcházíte?“ dovtípila se Cindy nakonec.
„Bohužel. Už nás tady nic nedrží,“ souhlasil po chvíli.
Cindy se usmála. „S Philipem taky půjdeme. Ale ne hned.“
„Já vím,“ přikývl Max, než po kapsách něco spěšně hledal. Najednou jí podal nějaké dva zmuchlané pergameny.
„Co to je?“ nechápala Cindy.
„To první… by si měl přečíst hlavně Philip. Možná mu to plno věcí osvětlí. To druhé… je moje adresa. Pokud se rozhodnete odejít, stačí se zeptat na tuhle adresu. Vždycky vás rád uvítám.“
Cindy k němu zmateně vzhlédla. „Proč to děláš?“
„Protože jste jedni z mála, co si tuhle laskavost zaslouží. Začněte nový život. Až Dorothy trochu povyroste, samozřejmě. Nebo vezměte Dorothy a Charlese s sebou. Myslím, že změna jim oběma prospěje.“
„Takhle velká ne,“ nesouhlasila Cindy.
„Dobře. Chápu. Jen… kdybyste chtěli začít znovu. Stačí napsat. Ozvat se. Budu s tím počítat,“ ujistil je.
„Děkuji, Maxi,“ řekla Cindy a zvedla ruku. Max ji letmo políbil na hřbet ruky.
„Já děkuji,“ ujistil ji. S Philipem si potřásli rukami a Philip vyslovil ochrannou modlitbu za Maxovu duši.
Max se dal na odchod.
Už ho zde nic nedrželo.

Když se vrátili do civilizace, první, co jim hned vadilo, byl ten nepřekonatelný hluk. Úplně si odvykli na hluk auta nebo jeho příslušenství, proto jim chvíli trvalo, než přišli na to, jak Maxovo auto vůbec zachytit, aby mohli jet tím Alfrédovým. Jo, blbý nápad jet dvěma auty, ale to nemohli tušit. Druhá věc, na kterou, překvapivě, téměř zapomněli, byla potřeba pořád používat mobil téměř na vše. Max se rozhodl, že zbývající baterku na svém mobilu využije k telefonátu Elise, aby jí řekl, že případ nemohl uzavřít a vysvětlí jí proč, až zítra. Protože dnes chtěl jen být doma a vrátit se trochu do toho života předtím. S velkou radostí ze sebe shodil ty hadry a hned letěly do popelnice. Hromadu letáků a dopisů ignoroval. Alfréd si jako první věc uvařil kávu a téměř děkoval bohu za kofein, který mu tak chyběl.
A co Maxovi chybělo nejvíc? Jeho vlastní postel. Po pořádné vaně se na ni totiž vyvalil a jen tak hleděl do stropu v tichosti asi hodinu. Nespal. Spíš nechtěl spát. Protože kdykoliv zavřel oči… viděl ji. Jak tiskne spoušť, jak se jí deformuje tvář a krev se spolu částí tváře a mozku rozstřelí po pokoji. Pomalu vydechl ústy a nadechl se zase nosem. Stejně tak viděl ji, jak jen tak visí uprostřed lesa na vlastním šátku. Myšlenky ho zradily a vracely ho zpátky do místa, na které si tolik přál zapomenout. Ale nešlo to.
Vyrušilo ho až zaklepání na dveře.
„Maxi?“
Jen zavřel oči a přetočil se na bok. „Co?“ zeptal se.
„Všechno v pohodě?“
Chvíli zaváhal. „Jo. Jen se potřebuju vyspat.“
Alfréd nepochopil jeho náznak, že ho má nechat o samotě. Sedl si na postel vedle něj a prohrábl mu vlasy.
„Sám.“
„Vzhledem k tomu, že jsi dneska toho moc nenaspal a ještě dobrovolně řídil, dovol mi říct, že mě obdivuješ.“
„Tak vidíš. Teď jdi.“ Max se k němu protivně otočil zády úplně, když si lehl na břicho. Ale zavřít oči nemohl. Slyšel, jak postel tiše zavrzala. Potom ucítil Alfrédovu paži kolem sebe, jak ho tahá k sobě. Voněl po šampónu a mýdle, které necítil delší dobu. Zdálo se mu to jako věčnost. Stejně se mu zdálo jako věčnost, když ho Alfréd začal líbat, aby zapomněl.

Nakonec to byl Alfréd, kdo usnul jako první. Max využil té chvilky samoty a rozhodl se vyhodit i Alfrédovy hadry. Když je ovšem zmuchlal do koule, zarazil se. Na koberec na něj vypadla malá sklenička s rozmazaným nápisem. Ohlédl se k ložnici, kde spal Alfréd, a sehnul se pro skleničku. Přejel po starém papíře, kde byl rozmazaný nápis. Nejdřív k ní letmo přičichl. Posvítil si na ten popisek pořádně pod lampou a viděl slabý, téměř nečitelný nápis.
Smrtící noční stín.
Atropa belladonna.
V moderním jazyce také známý jako rulík zlomocný.
To ho doslova přimělo si sednout na zadek. Proč to měl sakra Alfréd u sebe? Nehezké podezření přišlo hned vzápětí. To je přece pitomost, to by přece… mohl udělat. Byl to Alfréd Riddle. A bylo by to tak snadné. Však měl v zabíjení už praxi, proč si ji trochu neoprášit a nezískat nové znalosti s jedy tentokrát, že ano?
Párkrát se zhluboka nadechl a vydechl, aby zachoval klid. Když nyní propadne panice, ničemu tím nepomůže. Bohužel pro něj se případného důkazu už sám dotkl. Přestože ho zabalil do malého uzavíratelného sáčku, věděl, že mu lidi z laborky nic moc neřeknou. Ale uměl si dát dvě a dvě dohromady. Obzvlášť, když si vzpomněl, jak Thomas vypadal, když ho našli. Všechno by sedělo.
A hlavně… Alfréd Riddle je pro většinu lidí pryč. Kdyby ho nyní chtěl oživit, způsobil by si jen trable pro sebe.
Přišlo by více otázek než odpovědí.
Musel se nyní rozhodnout…
Buď naruší ten klid, který tady zatím panuje, nebo bude navždy mlčet.
Tak jako před lety.
„Sakra,“ zašeptal si pro sebe.

Alfréd se probudil, když rukou Maxe vedle sebe nenašel. A z kuchyně k němu doléhalo světlo. Když vyšel z ložnice, viděl Maxe, jak sedí za stolem a dívá se před sebe.
„Posaď se,“ řekl mu Max, aniž by se na něj podíval.
Alfréd věděl, že když mluví takhle, nežertuje. Proto ho poslechl a usadil se naproti němu. Max se nejdřív díval skrz něj a pak se mu podíval do očí. Netřeba chodit kolem horké kaše, ať je to rychle za námi, jako náplast.
„Řekni mi jednu věc,“ řekl Max klidným hlasem a dal na stůl před Alfréda malou skleničku v sáčku, kterou Alfréd hned poznal. „Zabil jsi Thomase Kinga?“
„Ano,“ řekl Alfréd ihned. Nebylo třeba lhát. Když se Max ptá, odpověď už zajisté zná. „Stejně by se ti přiznal a vzal by si sám život pak.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Proč by to jinak Laura a Temperance udělaly? Nikdo nechce pykat za vlastní hříchy.“
Max se zhluboka nadechl. „Takže když tě nyní zastřelím, v podstatě to nebude vražda.“
„Ne. Dávno neexistuju. Jsem pro všechny mrtvý,“ připomněl mu Alfréd klidně a vstal. „Stačí jen namířit a střelit, Maxi. Vím, že máš v tom levým šuplíku zbraň.“
Max na to nijak nereagoval, jen se opřel o židli. Alfréd znovu zabil a nic mu neřekl. I když to bylo v místě, kde zákon nevládne. Jak mu má důvěřovat? Co by měl říct?
Nepomohla by mu odborná pomoc? Někdo, komu by se svěřil, a ten mu řekl, co si o tom myslí? Nebo by se tomu vysmál, že je to nesmysl. Lidská psychika je pořád jedno velké neznámé.
Zpozorněl, když slyšel Alfréda, jak pomalu otevírá jeho levý šuplík. Alfréd měl nepřítomný pohled, když hleděl na zbraň v jinak prázdném šuplíku.
„Proč tu máš nenabitou zbraň?“ zeptal se Alfréd ihned.
„Abych zmátl ty, co se v nich nevyznají,“ přiznal Max popravdě.
„A kde máš náboje?“ zeptal se Alfréd. Max mlčel. Alfréd by se neptal na náboje, kdyby je náhodou sám už dávno nenašel. Otevřel vrchní skříňku, kde se vedle solničky a pepřenky vyjímala taky cukřenka, nikdy nepoužívaná, protože nikdo z jejich okolí nesladil. Alfréd moc dobře věděl, jak ho nyní Max bedlivě sleduje. Také věděl, že v cukřence se nacházejí náboje. Skříňku ovšem zase zavřel. „Někde jinde, samozřejmě,“ usmál se najednou mile. Max zavřel oči a pomalu vydechl nosem zadržovaný vzduch, o kterém ani nevěděl. Alfréd zavřel i šuplík s prázdnou zbraní. To nebyla výhružka, co se nyní stalo. To bylo jen upozornění pro Maxe, jak moc se Alfréd v jeho vlastním domově zabydlel.
Alfréd k němu pomalu přešel a prohrábl mu vlasy.
„Měl bys jít spát. Moc jsi toho nenaspal,“ připomněl mu Alfréd.
Max mu na to nic neřekl, jen poslouchal jeho vzdalující se šoupající nohy. „Proč si myslíš, že to udělaly?“ zeptal se najednou a Alfréd se zastavil. „Ty dvě? Jistě ne proto, že bychom na ně přišli.“
„Nemohly by žít ve hříchu, když pro ně ta pochybná víra byla všechno,“ odpověděl Alfréd a pokračoval zase směr ložnice. „Přidáš se, nebo budeš ještě ponocovat?“ ozvalo se z ložnice po chvíli.

Max ovšem usnout nemohl. Kdykoliv zavřel oči, pronásledovala ho noční můra toho, co zbylo po Temperance a hned v závěsu za ní Lauřino tělo visící ve vzduchu. Alfréd tím pádem také spát nemohl, protože když někdo s sebou vedle vás pořád škube a přerývavě dýchá, také byste nemohli. Alfréd chápal, proč to Max nemůže jen přejít. Nikdy nemusel splynout s davem tak moc, jako nyní, nikdy se nemusel zapojovat tak moc do cizího neštěstí, jako nyní. Jeho mysl se naučila odpoutat se od smrti, pokud se přímo nedotýkala jeho nebo jeho bližních. Ale protože poznal rodinu Lowů, jejich smrti ho nyní budou pronásledovat ještě dlouhou dobu. Sám to věděl nejlépe.
I jeho pronásledovali démoni. Nikoliv lidí, kteří zabil, ale lidí, kteří kvůli němu přišli o život. A přesto byl rád, že Max mezi ně nepatří.
Opatrně propletl jejich prsty a pevně stiskl, aby Maxe ujistil, že jenom sní a realita je jiná. Že v této realitě je s ním a nemusí ho děsit mrtvá těla.

Max se opět probudil s křikem a orosený potem. Ani Alfrédova okamžitá reakce a snaha ho uklidnit, že to byl jenom sen, moc nepomohla, protože pro Maxe to byla pořád skutečnost. Někdy je tak těžké procitnout ze snu, který ani nechcete snít. Vší silou musel držet Maxe na posteli, jinak by udělal bůhvíco.
Volal jeho jméno, ke konci už zoufale, aby ho probral.

„Chceš si o tom promluvit?“ zeptal se Alfréd opatrně, když Max seděl na druhé straně postele a objímal si kolena.
„Ne,“ zašeptal po chvíli, už trochu zklidněný.
„Ale očividně máš problém.“
„Byl to jen… blbý sen. Nic víc.“
„A předtím jsi nespal.“
„To se občas děje…“
„Maxi. Nikdo tě nebude soudit, když vyhledáš pomoc. Po tom, co jsi všechno viděl, ani bych se nedivil, kdybys… ji potřeboval.“
„Jsem… v pohodě,“ ujistil ho Max pomalým, ale rázným hlasem.
‚To bys nekřičel ze spaní,‘ pomyslel si Alfréd. ‚A nebyl mimo i po probuzení…‘
„Měl bych zavolat Elise, že jsem zpátky…“
„Podat hlášení, o které očividně nestojí?“
Jeho poznámku Max nekomentoval.
„Připomeň jí aspoň, že máš mít volno,“ dodal Alfréd, když viděl, že Max odchází z ložnice. Bylo šest hodin ráno, to už by Elisa mohla být vzhůru, ne? Možná je už i v práci.

„Můžeme se sejít, jestli ti to bude milejší,“ slyšel Max z mobilu, když se díval z okna.
„To je jedno, zprávu ti podám tak či tak i v písemné podobě,“ připomněl jí.
„Jsem ráda, že jsi zpátky.“
Jaká to zdvořilostní fráze, že ano. „Musel jsem se vrátit, abych si vybral svou dovolenou.“
Elisa se krátce zasmála. „Neboj se, mám to poznačené. Velké díky.“
„Ještě neděkuj.“
„Proč?“
„Protože ti nevedu vraha v želízkách.“
„To nevadí, Maxi. Důležité je, že jsi zpátky.“ Odkdy byl zase Max? A odkdy jí záleželo na jeho zdraví? Raději nic svými cynickými a sarkastickými poznámkami nekomentoval, ještě by se pohádali přes telefon.
„Kdy budeš mít čas?“
„Kdy se to hodí tobě?“
„Klidně hned.“
„To jsem tím nemyslela.“
„Fajn, v devět? V deset?“
„V devět.“
„Dobře.“
„Dobře. Maxi?“
„Ano?“
„Omlouvám se. Neměla jsem nikoho jiného.“
„Jo, v pohodě. Nic se neděje.“
„Opravdu?“
„Jo. Tak v devět.“
A zavěsil, přestože věděl, že Elisa chtěla ještě něco říct. Raději rozhovor ukončí dřív, než se začne až moc vyptávat. Nebo až jí dojde, že až tak úplně v pořádku není. Myšlenkami byl mimo, protože ani nevěděl, že Alfréd celému jejich rozhovoru v tichosti naslouchal za dveřmi.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad vidět Elisu hned potom, co ses vrátil,“ namítal Alfréd. Pro Maxe asi zněl protivně, ale on dával jasně najevo obavy. A možná i strach, zranitelnost. To ovšem Max v danou chvíli neviděl.
„Proč by ne? Jen jí předám zprávu, pak budu hned zpátky a můžeme připravovat plány na dovolenou,“ usmál se na něj Max bezstarostně.
„To jsem nemyslel.“
„Tak co?“
Max zpozorněl, když se Alfréd konečně zvedl z křesla, kde doposud seděl, zatímco on si upravoval uniformu. „Moc dobře víš co,“ řekl Alfréd tajemně. Max na něj zmateně zamrkal. Když k němu Alfréd udělal krok, on udělal krok dozadu. Tak to šlo, dokud zády nevrazil do stěny a Alfréd si neopřel ruce vedle jeho hlavy z obou stran. Tak, aby před ním už nemohl nadále utíkat.
„Co?“ zeptal se Max.
„Ty to víš.“
„Ne?“
Alfréd si povzdychl. Max zaraženě sledoval jeho ruce, kterak mu zapínají poslední dva knoflíky u krku. Potom mu prsty pomalu přejel po krku, než mu zvedl bradu a políbil ho. Ne moc dravě, ale dostatečně vášnivě, aby mu vzal dech z plic. Ta uniforma byla fakt zlo, Alfréda vzrušovala až moc. A připomínala mu, že on tu výsadu nosit ji, už ztratil před šesti lety. Max tiše vydechl na jeho rty a očima k nim nakonec sklouzl.
„Děje se něco?“ zeptal se Max nechápavě.
Alfréd mu zamyšleně přejel po spodním rtu palcem k jednomu a potom k druhému koutku, než se k němu znovu sklonil pro další polibek. Max nechápal jeho náhlou náklonost, ale nebránil se jí.
„Pořád si myslím, že bys to měl zvážit. Byl bych tam s tebou,“ připomněl mu Alfréd jejich předešlou debatu.
„Nepotřebuji psychologa. Je mi fajn. Jen si musím zvyknout, že zase spím ve vlastní posteli,“ usmál se Max přesvědčivě a pohladil ho po hřbetu ruky. Přesvědčivý byl možná pro sebe. Ne však pro Alfréda. Taky mu to četl v tom upřeném pohledu. Alfréd jejich prsty pomalu propletl, aby mu Max jen tak neutekl. Max polkl na sucho, když se k němu znovu sklonil pro další polibek, tentokrát hlubší a vášnivější.
„Byl bych tam s tebou,“ zašeptal mu Alfréd do ucha.
„Pokud by sis zařídil i sezení pro sebe?“
Alfréd na něj pohlédl. O tomhle se bavili už před rokem. Jestli jeden z nich přijme posezení u psychologa, ten druhý bude muset taky. Kvůli vlastním problémům. „Už jsem se to naučil ovládat.“
„Ne úplně. Proto by ti to třeba pomohlo víc, než mně.“
„Popřemýšlím o tom,“ slíbil mu Alfréd a přejel mu prsty po tváři.
„Dobře,“ přikývl Max.
Bylo na něm vidět, že chce zmizet a otázce posezení u psychologa se kvůli vlastním problémům vyhnout úplně, pokud možno. Však jich měl víc než dost a pořád je odstrkoval dál a dál, dokud se nezačaly postupně vracet, čehož se obával.
„Tak… já už musím. Elisa by mě jinak sežrala, pokud bych přišel pozdě,“ usmál se mile, když se snažil vymanit se z Alfrédova sevření.
Ten se pousmál a narovnal se, aby mu nebránil v úprku.
„Díky,“ poplácal ho Max po paži a prošel kolem něj.
„V kolik se asi vrátíš?“
„Jestli mě nebude chtít zdržovat, do hodiny bych měl být doma.“
„Stejně si myslím, že je to zbytečné, když jí stejně podáš ještě písemnou zprávu. I tak se v podstatě nic nestalo, protože nemáš důkazy ani vraha a soudit bys je podle vašich zákonů stejně nemohl.“
„Já vím, proto jí to chci vysvětlit všechno najednou.“
„Tak to bude déle, než hodina. Věř mi. Taky bych ti nevěřil, kdybys na mě vybalil zrovna tohle a já nebyl u toho.“
„Klid. Elisa je velmi chápavý člověk.“
„Proto ti nedovolila odjet na dovolenou a raději ti dala práci navíc.“
„Prosím, nechci se hádat,“ připomněl mu Max, když si obouval boty. „A kdyby mi ji nedala hned, nikoho jiného by na to neukecala. A kdybych ji odmítl, furt by otravovala. Takže bychom si z dovolené nic neužili. Takhle jsme to vyřešili a můžeme se těšit na zbytek našeho společného volna.“
„Maxi?“
„Ano?“
„Miluju tě.“
Max zmateně zamrkal, když si spravoval kabát před zrcadlem, a zaputoval k němu pohledem. Alfréd k němu přešel a pevně ho objal.
„Dávej na sebe pozor,“ dodal, když ho držel u sebe. Jakoby tím chtěl dohnat to, co předtím nemohl.
Max chvíli mlčel. Potom mu pevné objetí vrátil stejnou silou. „Hm,“ zabručel do jeho hrudi tiše. „Taky tě miluju.“