Jestli někdo někdy řekl, že dítětem přestanete být, když si najdete první práci, tak se mýlil. Protože Christina Yorková se dospělou stala pořádně teprve ve chvíli, kdy už dávno měla práci coby učitelky a uvědomila si, že má problém, který musí řešit. Nebylo to ovšem ve chvíli, kdy jí šlo o život, ani když se točila ve spirále závislosti na drogách. Přišlo to možná ve chvíli, kdy jí biologické hodiny začaly nehezky tikat do obličeje a ona si uvědomila, že přestože celý svůj život zasvětila dětem ve škole, vlastního potomka neměla. A ani ho nechtěla. Obávala se víc, než kdy předtím, že když sama jednou propadla stejné závislosti, jako její rodiče, její dítě by ji mohlo nehezky a velmi rychle, skrytě následovat. Sobecké rozhodnutí, ale pro ni to byla jediná volba, kterou mohla přijmout.
Na jedné z jejích posledních skupinových terapií, aby se zbavila závislosti na drogách, padlo, že to, jak vás ovlivní výchova rodičů, to se ve vás dřív či později probudí. Ať už v podobě závislosti nebo úplného popření, že takové členy rodiny máte. Anebo to ve vás probudí něco, co mnozí nebudou nikdy pořádně akceptovat ani chápat. Směšný způsob, jak říct, že se jedná o homosexualitu. To ovšem nebyl důvod, proč se Christina po šesti letech rozhodla navštívit svého bratra.
Vztahy se v rodině Yorků nikdy moc neudržovaly. Když je Max přestřihl jako první, vzal s sebou i Christinu. Byli oba tehdy mladí, bláhoví. A Christina chtěla žít svůj americký sen se vším všudy, přestože ji Max varoval, že by se jí to mohlo vymstít. Neposlechla ho a málem na to doplatila. Se svými démony ovšem musela začít bojovat, ať chtěla či nikoliv. Kdyby před nimi pořád utíkala, jednou by jistě prohrála.
Nejdřív by cestu do Londýna zavrhla, protože věděla, že by si její bratříček neodpustil poznámky typu: ‚Tvoje angličtina je už naprosto zprzněná Amerikou.‘ Nebo: ‚To nejsou chipsy, ale hranolky.‘ A jiné slovní hříčky. Ale když měla možnost tady letět na útraty školy, aby si prohloubila znalosti, proč tuto pozvánku nepřijmout, že ano? Živě si pamatovala, jak se dětinsky chovala, když se s Maxem po tolika letech viděla. Hlavně úsměv, aby nikdo nic nepoznal. Hlavně aby si Max ničeho nevšiml. U něj to bylo totiž podstatné. Když obelstí jeho, obelstí všechny. Místo aby mu hned řekla pravdu, aby si ušetřila pozdější trápení.
Zakroutila hlavou, když letadlo obklopila netypická londýnská mlha. V Anglii měli vždycky jen dvě počasí; buď sucho a vedro, nebo mokro a chladno. A jí se poštěstilo svým příjezdem vytvořit zázrak zvaný mlhavo. Už slyšela Maxe, jak bude brblat, že za všechny trable, které se po celý dnešek budou dít v Londýně, může ona. Měla mu nejspíš napsat, že sem jede. Překvapení je jedna věc, ale třeba bude zaneprázdněný prací. Je pravda, že mu v průběhu posledních dvou týdnů chtěla zavolat, ale nikdy jí to nezvedal. Vždycky jí hovor spadl do hlasové schránky, kde nakonec nic neřekla. Snad čekala, že jí Max zavolá a bude se ptát, co se děje, ale Max nijak nereagoval. Bylo to pro něj netypické. Ale všichni se s časem mění. Třeba byl jen zaneprázdněný prací…
Když vystoupila z letadla, na chvíli na letišti zaváhala. Jak dlouhou dobu tady nebyla? Až moc dlouho. Pevně stiskla rukojeť kufru. Věděla, že ten strach z minulosti tady pořád je. Myslela si, že ho už překonala, ale domovina jí nehezky připomněla, co se tady odehrálo před lety, než utekla do Ameriky.
Vytáhla mobil a chtěla zavolat Maxovi, ale potom ho po chvíli znovu schovala. Několikrát se zhluboka nadechla a vydechla, než se vydala rázně kupředu ke dveřím letiště. Vrátila se na místo činu, odkud před lety utekla a Maxe a minulost nechala za sebou.
Po těch letech si Christina úplně odvykla, že v Británii se jezdí vlevo. Dokonce chytit taxíka jí připadalo nemožné. Když se horkotěžko domluvila s řidičem taxíku, kamže to chce vlastně odvést, připadala si ještě víc jako cizinec. Ani si nebyla jistá, že Max je pořád na stejné adrese nebo zda ho nepřeřadili někam jinam. Rozhodla se, že práce bude přeci jenom jistější. Jestli někdy Max něco myslel vážně, byla to práce u policie. Když poprvé oblékl uniformu, viděla ho, jak je hrdý, jak hrdě nosí ty tmavé hadry, u kterých Christina nikdy nepochopila, co ho na nich tak těší. Ten nápis? Hodnost? Možnost nosit zbraň, přestože ji Max téměř nikdy nepoužil, když na to došlo? Nebo možnost zatknout narkomany a opilce, když na něj zaútočí? Tu poslední myšlenku si přála hned zapomenout.
„Na prázdninách?“ slyšela řidiče se ptát.
„Ne, pracovně.“
„Kdybyste měla volno, určitě běžte zkusit náš čaj. Jen tak na něj nezapomenete.“
„To určitě ne.“
„Jestli vám můžu doporučit i nějakou dobrou restauraci, tak určitě-…“
„Ne, děkuji. Asi nebudu mít skoro vůbec čas se trajdat.“ Jak slušně někomu říct, aby zmlkl.
„Dobře. Chápu,“ usmál se řidič rozpačitě a konečně zmlkl.

Elisa si v tichosti pročítala zprávu, kterou jí Oliver zanechal po jeho úvodním setkáním s Maxem. Moc dobře si byla vědoma jeho zaujatosti vůči gayům, spíš té negativní. Jí samotné to trvalo dlouhou dobu, než překousla fakt, že Max se jí raději zadíval do bratra než do ní. Ale budiž, stalo se, co se stát mělo, stejně by jim neklapalo. To, co mají nyní, jim bohatě stačí. Vídají se zřídkakdy, protože má Elisa furt napilno a musí být pryč. Málokdy je na této pobočce. Naštěstí pro ně pro oba. Když slyšela zaklepání na dveře, odložila složku stranou a přikryla ji jinou.
„Dále,“ promluvila konečně.
Dovnitř vstoupil John Sparrow, v podpaží nesl nějaké papíry. Elisa ihned vstala a zasalutovala. „Pohov,“ řekl, když jí salutování oplatil. „Vyřešeno?“
„Ano.“
„A je zpátky?“
„Je, ale nařídila jsem mu dovolenou.“
John Sparrow se musel zasmát. „Nejdřív ho o ni oškubeš a nyní mu ji z milosti zase vrátíš?“
Elisa přimhouřila oči. „Kdyby ten zatracený dopis nepřišel…“
„Tak co? Našla by sis způsob, jak mu zase zaškvařit. Znám tě, Eliso. Nerada prohráváš.“
„Kdyby ten dopis nepřišel, bylo by mi fuk, kam by jel,“ dokončila chladně.
„Takže jsi mu chtěla nakázat, kam má jet na dovolenou?“
„Řekla jsem to snad?“
„Eliso, znám tě už dlouhou dobu. Jsi úplně celá svoje matka, Beatrice. Ale také úplně jako tvoje babička, Haruka.“
„Dovol? Nemám z té špinavé Japončice ani chlup.“
„Až na oči, vlasy, povahu a celkové smýšlení o workoholismu?“
„Nepatří do mé rodiny.“
„Nepřijala náhodou azyl ještě dlouhou dobu předtím, než se tvůj otec narodil?“
„K věci. Proč jsi tady?“
„Je snad chyba chtít vidět svou manželku? I když podle jména si pořád svobodná.“
„Na tom jsme se snad dohodli dávno.“
„Ano, samozřejmě.“
„Co chceš?“
John Sparrow se usadil do křesla a přehodil si nohu přes nohu. „Informace.“
„Jaké?“
„Ohledně případu, samozřejmě.“
„Takhle důkladně nezkoumáš žádný jiný.“
„Žádný jiný by totiž nemohl vyvolat takový povyk.“
„Povyk?“ nechápala Elisa.
John si mlaskl, než jí na stůl přistály nějaké ohnuté papíry. „Philip Low a jeho manželka, Cindy Lowová, zde žádají o azyl. Hádej, odkud pak přicházejí? Sice nemají jeho doporučení ani nějakou známku, ale odvolávají se, že s námi jistý Edward Stevens udržuje přátelský kontakt.“
„Proč azyl?“ zamračila se Elisa a popadla papíry, aby si je přečetla. „Nejsme přece církev.“
„Volají po jednom jménu, aby se s nimi dotyčný spojil.“
Elisa k němu zaraženě vzhlédla. „Jménu?“
„Max York.“
„Proč?“
„To nepíšou. Řeknou to prý až jemu. Neodejdou ze svého současného stanoviska, dokud jim sám Max York neodepíše, že je uvítá na přiložené adrese.“
Elisa si ji prohlédla. „Vždyť to je jeho dům.“
„Ano.“
„Proč to teda neseš mně a ne jemu?“
„Protože má přece dovolenou. A adresované to bylo původně mně, přestože psali oficiálně tobě.“
„Co? Mám těm uprchlíkům snad napsat: Pojďte! Dveře máte otevřené?“
„Eliso, zkusil jsem je a jejich rodiče prohnat v databázi. Jejich prapradědeček bojoval v první světové a pak se záhadně ztratil.“
„Tak to předej někomu jinému, mě zajímají vraždy.“
John Sparrow ovšem zůstal pohodlně sedět a svou manželku bedlivě sledoval. „Také píšou, že odmítají být ve společenství, kde se vraždí.“
„To Max přece vyřešil s tím, že je nemohl potrestat dle našich zákonů. Neměl uniformu ani odznak. Blbec.“
„No, když se tam musel nejdříve vplížit a získat si jejich důvěru, tak je logické, aby si nebral nic z toho, nemyslíš?“
„Co chceš, Johne? Musím za chvíli jít.“
John konečně dal nohu dolů a opřel se o kolena. „Odepiš jim, že je přijmeš zde na stanici. Promluv si s nimi. Napíšu mezitím do novin. Jistě lidi bude zajímat, že tady mají rádoby puritány. Třeba se jich někdo ujme.“
„Proč bych je měla přijmout?“
„Chceš snad, aby měli infarkt z toho všeho, co neznají?“
„To není moje povinnost.“
John se zvedl a oprášil si uniformu. „Stejně tak Maxova povinnost nebyla vyhovět ti, když měl naplánované volno. A ani moje povinnost nebyla ti vyhovět, abych ho přemluvil, jenom proto, že jsi moje manželka, Eliso. Ber to jako trest za zneužívání mých a tvých pravomocí,“ usmál se John mile, poplácal ji po rameni a vzdálil se ke dveřím. „Věřím, že jistě chápeš, co máš dělat, abych se náhodou neprokecl před ostatními,“ dodal milým hlasem, než zmizel za dveřmi.
Elisa přimhouřila oči a papíry sevřela mezi prsty, než jimi rozzuřeně praštila o stůl. I vlastní manžel z ní dělá hlupáka!

Pravdou ovšem bylo, že v uplynulých pár dnech se Maxovy myšlenkové pochody zhoršily. Nic neřekl nahlas, ale jeho mysl volala skrytě o pomoc. Na sezeních s Oliverem toho nikdy moc neřekl, většinou odpovídal Alfréd, což mu vyhovovalo. Většinou těkal po místnosti a jen si přál, aby mohl vypadnout, co nejdřív to šlo. Jako třeba nyní, kdy měl nervy na pochodu, s klidnou myslí si mohl přičíst další probdělou noc a jeho tělo volalo po odpočinku, ale mysl odmítala spolupracovat. Prášky samozřejmě brát odmítal, jen by ho oblbovaly. Stejně by fungovaly jen dočasně. To věděl až moc dobře. Když si vytvoříte imunitu, máte krásnou závislost na něčem, co stejně nefunguje. Proto musel mít mysl čistou. Sotva zavřel oči, vrátil se zpátky tam. Do té vesnice. K Lowovým před domovní dveře. Nebo do Chicaga, k Alfrédovi příšeře. K Samantě, která šla i přes mrtvoly, aby pomstila vlastního bratra. K neschopným bratrům Hillovým.
Nebo i mnohem dál, hlouběji do minulosti… k vlastním rodičům.
Začínal být už netrpělivý. Chtěl vypadnout. Tohle bylo jejich poslední sezení, po tomhle budou moci odjet konečně na dovolenou a uvolnit se. Tak totiž zněla domluva. Týden sezení a volno, potom dovolená. Proplacená. Jo, to mu pomůže. Změna prostředí vždycky pomáhá. Stejně tyhle schůzky byly k ničemu. Ani nevnímal, o čem se ti dva bavili. Chtěl hlavně vypadnout, co nejdál odsud.
Oliver ovšem nebyl moc spokojený s vývojem jejich setkání. A vždycky svou nespokojenost také vyjádřil. Ani Alfréd nebyl moc sdílný, jak si představoval. To tíživé ticho mezi ním a homosexuálním párem bylo k nesnesení. Jeho vlastní předsudky mezi nimi tvořily neviditelnou stěnu, kvůli které se mu ti dva nikdy nebudou moci plně svěřit. Ale těch předsudků se vzdát nemohl, na to byl až moc otrávený ze života, kdy ho manželka opustila i s dětmi. Možná proto, že na ně pořád zkoušel svoje psychologické fígle.
„Maxi, a co vy?“ zkusil, když viděl, že se Max opět celou dobu dívá z okna a nic neříká. Ovšem ani tohle jeho pozornost nezaujalo. Oliver se ani nemusel ptát, protože dle jeho nevyspalého výrazu mu bylo jasné, že na jeho medicínu i radu z vysoka kašle. „Nějaké pokroky nebo něco, s čím byste se rád svěřil?“
Alfréd musel do něj dloubnout, aby začal vnímat. „Jo, mám se skvěle,“ usmál se Max sarkasticky. Oliver si povzdychl.
„Právě jste se vysmál mé snaze vám pomoct, nepletu se?“
„Ne, ne, ovšemže ne.“
„Tím chce Max nejspíš říct, že asi potřebujeme všichni tři pauzu. Úplně pauzu, jestli mi rozumíte,“ vložil se do toho Alfréd.
„Myslíte vaši dovolenou?“ optal se Oliver.
„Ano.“
„Upřímně, mám z toho smíšené obavy. Nejen, že budete mimo město a pochopitelně i mimo mou odbornou pomoc, ale především by to mohlo mít negativní dopady na vaše myšlení.“
„Právě že naopak. Třeba se nám rozšíří obzory.“
Oliver párkrát zacvakal tužkou, než si povzdychl. Nevšiml si, jak Maxovi ten zvuk drásá nervy, ale Alfréd ano. „Říkal jste, že už máte i hotel zarezervovaný, jenom jste rezervaci posunul?“
„Ano, byli ochotni mi vyhovět.“
Oliver po chvíli mlaskl. „Vzhledem k tomu, že Max odmítá spolupracovat, neměl bych to dovolit. Ale třeba si opravdu potřebujeme odpočinout jeden od druhého,“ pokrčil nakonec rameny. „S čistou myslí se vždycky pracuje lépe. Změna prostředí bývá často také dobrou taktikou. A já nemám pravomoc vás tady držet. Kdyby něco, číslo na mě máte, můžeme si promluvit po telefonu.“

„Maxi, tahle sezení mají pomoct hlavně tobě,“ podotkl Alfréd, když opustili Oliverovu pracovnu. Max ho ovšem nevnímal. Alfréd hned poznal, že je myšlenkami mimo, proto ho popadl za rameno a otočil ho na sebe. „Proč jsi tak paličatý?“
„Už jsem se tak narodil,“ odpověděl Max upřímně a Alfréd si povzdychl.
„Vadí ti snad Oliver? Mohli bychom to zkusit jinde.“
„Ne, nevadí.“
„Tak proč nespolupracuješ?“
Max pokrčil dětinsky rameny.
„Maxi, neutíkáš, že ne?“
Všiml si změny v jeho obličeji, než Max sklopil pohled k zemi. Alfréd ovšem trpělivě čekal na odpověď. „Na oběd bychom si mohli něco koupit po cestě,“ ozval se Max konečně s úsměvem a pokračoval v chůzi. Alfréd si dlouze povzdychl. Ani trochu se mu to nelíbilo. Stejným ignorantem byl po smrti své sestry i on. A co se z něj stalo? Jen byl jeden velký rozdíl mezi nimi; Max ctil zákon nadevše, on se ho zřekl pro vlastní dobro a zneužil vlastní odznak. To mu možná dodávalo naději, že Max nepropadne šílenství, jako on. Že nyní možná s tím bojuje sám, ale až bude vědět, že ten boj prohrává, obrátí se na pomoc. V to aspoň věřil. Max nebyl hlupák. A proto, pokud potřebuje čas se s tím poprat nejdřív sám a zpracovat to, aby si neodnesl jiné následky, dá mu tolik času, kolik bude potřebovat. Však mu to také slíbil. Dohlédne na to, aby se Max neztratil, jako se ztratil on.

Tu noc Alfréd taky nespal. Proto si byl moc dobře vědom toho bezradného pohledu vedle sebe, směřující do stropu s tichou prosbou, aby jeho mozek přestal pracovat. Max sice chytře prášky vždycky vydloubl a schoval do stolu, ale Alfréd nebyl tak nevšímavý, aby to nepoznal i bez toho.
„Nechtěl by ses s něčím svěřit?“ promluvil do noci. Max lehce zpozorněl, ale nebyl tak překvapený, že Alfréd taktéž nespí.
„Ne,“ trval na svém.
Alfréd se otočil na záda a také se zadíval na strop, třeba tam bude něco zajímavého. To asi těžko, osle! „Počítáš snad ovce?“
„Kéž by.“
„Tak proč nespíš?“
„Mohu se ptát na to samé.“
Alfréd zabořil hlavu víc do polštáře, než se posadil. „Možná proto, že nejsem úplný pitomec a všímám si, jak den ode dne jsi víc a víc mimo. A když tobě je to jedno, musím se starat aspoň já.“
„Nejsem mimo.“
Alfréd se uchechtl. „Ne, samozřejmě,“ pronesl sarkasticky.
Max se na něj konečně podíval a posadil se. „Hele, to, že se mi teď trochu blbě usíná, neznamená, že mám problém.“
„Sakra, Maxi. Ani tam jsi nespal nijak lépe. Věčně jsi slídil po nocích.“
„Nikdy jsem toho moc nenaspal.“
Alfréd si promnul čelo. „A co teď? To teď budeš celé noci čumět do stropu a doufat, že v průběhu dne prostě neodpadneš, protože si ani neodpočineš?“
„Nepotřebuju tolik spánku. Nejsem unavený.“
„Ale tvůj mozek očividně je, jinak bys nebyl tak mimo.“
„Nejsem mimo,“ zopakoval Max.
„Ale jsi.“
„Chceš mě snad dát zavřít do blázince?“
„Jestli to bude potřeba, klidně. Protože s takovou tam dřív či později skončíš sám a nic na tom nezměníš.“
„Co ti na tom vůbec záleží?“
„Protože mi nejspíš záleží na tobě, ty osle,“ odpověděl Alfréd podrážděně a ostře. „Netušil jsem, že umíš být takový pitomec.“
Vzal polštář a svou peřinu, že si půjde lehnout do obýváku, jinak by se hádali po celou noc. A on se aspoň chtěl vyspat.
„Pořád je vidím před sebou,“ uslyšel konečně, ale Maxův hlas zněl tiše a nezaujatě. Jakoby jen vykládal příběh, co zažil někdo jiný. Alfréd se díval lhostejně před sebe. „To, jak se Laura houpe na stromě, oběšená, ještě občas s sebou škubala… ale taky to, jak si Temperance vystřelila mozek z hlavy. Byl jsem u toho, když sotva zmáčkla spoušť. V jedné chvíli tam stála a držela zbraň… a pak najednou byla na zemi, s půlkou tváře pryč.“
Alfrédovi cuklo v tváři. Nyní chápal, že to nejde jen tak přejít a strávit, protože se vás to netýká. Max s nimi byl ve velmi úzkém kontaktu. Prokletá rodina Lowů. Obě ženy znal téměř důvěrně, když s nimi trávil tolik času. A pokud obě viděl, krátce po sobě, jak si berou život, nejspíš je neuměl prostě oddělit, jako součásti případu. Tak jako vždycky. Ale viděl je jinak, viděl je jako své staré známé, protože to byly jeho staré známé. Mohl s nimi mluvit a smát se. Většinou vždycky přišel už k mrtvému tělu a osobu před smrtí neznal. Tyhle dvě smrti ho zasáhly jinak, protože s mrtvými měl jisté pouto. I když pouze pracovní. Nebyla to pro něj jen jména, ale znal i jejich příběh.
Udělal dva kroky dozadu, než se na Maxe otočil.
„Nemůžu spát, protože když zavřu oči… vidím je.“
Alfréd se posadil na kraj postele a chytil Maxe za ruku.
„To je dobře,“ řekl konečně a Max k němu vzhlédl. „Pamatuj si je. Nezapomeň na ně. Protože to ony byly vražedkyně. Čekala by je smrt v tom jejich společenství tak či tak. Možná i horší. Takhle si mohly samy zvolit, kdy zemřou, což pro ně bylo možná i horší. Věděly, do čeho jdou. Rozhodly o sobě místo toho jejich Boha. Protože věděly, že kdyby je měli soudit, skončily by možná ještě hůř. Byla to jejich vlastní laskavost vůči nim samotným. Ale zároveň utekly řádnému trestu. To by bylo pro ně očividně horší, než přiznat vinu a žít s ní. Možná, že jsi měl možnost je zastavit. Kdyby ses rozhodl o pár setin vteřin rychleji, možná by ještě žily a odpykávaly by si svůj trest. Ale osud tomu tak chtěl, aby se trestu vyhnuly. Zvolily si tu jednodušší cestu. A to není tvoje chyba, Maxi.“
„Mohl jsem je zachránit.“
„Ne, Maxi, nemohl. Protože zachránit nechtěly. Kdyby chtěly, řekly by ti pravdu hned. Takhle pravdu utajily přede všemi a vzaly si ji do hrobu. Možná to pro ně bylo lehčí, aby se nemusely obávat, že jedna zradí tu druhou. Víš, jak to pro ně muselo být náročné se navzájem krýt? Pravdu se o prodaném ženichovi Paulovi už asi nikdy nedozvíme. Ale možná že to je dobře. Takhle třeba nikdy nezjistíme veškerou špínu, co by na něj chtěli všichni hodit, protože by se jim to hodilo.“
„Kdybych je zastavil-…“
„Stejně by je neodsoudili podle našich zákonů, Maxi. Unikly by nějak. Nebo by řekli, že jsou choromyslné. Řádného trestu by se jim nedostalo. Proto pro ně sebevražda byla nejlepším trestem. Raději ať stisknou spoušť samy, než aby to udělal někdo za ně. Toho se lidi nejvíce bojí. Vzít si život… je hodně těžké.“
Max mu konečně stisk ruky oplatil.
To bylo pro Alfréda znamení, že je na dobré cestě. I kdyby to měl opakovat pořád dokola a dokola, Max nebyl vinný a nikdy nebude. Musí ho z toho dostat.
„Taky jsem byl kdysi v tom černém pokoji, kde jsi nyní i ty. A proto tě tam nechci nechat samotného. Jejich smrt není tvoje vina, Maxi. Samy se tak rozhodly. Nechtěly, aby je někdo našel, aby jim v tom někdo zabránil. Proto to udělaly tak rychle a najednou, aby nemusely nic vysvětlovat, aby se je nesnažil nikdo zachránit.“
„Mohl jsem jim pomoct…“
„Nemohl, Maxi. A to je dobře. Nezasloužily si tvou pomoct. Obě to byly vražedkyně. A ty si pomoc nezaslouží.“
„Takže jsem neměl pomoct ani tobě?“
Alfréd na chvíli zaváhal a zhluboka se nadechl nosem. „Možná. Jen ty sám můžeš posoudit, zda mi tvá milost byla ku prospěchu.“
Max si ho prohlížel, než narovnal prostředníček a ukazováček a vztyčil palec tak, aby jeho prsty tvořily zbraň, a přiložil ji Alfrédovi na čelo. „Co když to nebyla milost… ale počátek veškerého zoufalství?“
„To už se musíš rozhodnout ty sám,“ odvětil Alfréd za okamžik, kdy pokoj utichl natolik, že jedinými zvuky byly jejich dechy a tlukoty srdce.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 2
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Shiw
Shiw of the Shadows

Než se pustíte do mých příběhů, vězte, že to není jednoduchá červená knihovna. Zaměřuju se spíš na příběh, detailní popisy, …

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.