Max zabouchl zadní dveře auta, když na sedadlo dopadly dvě malé tašky s doklady. Když se otočil, málem se srazil s Alfrédem.
„Mám řídit?“ zeptal se Alfréd toho rána asi už posedmé.
„Zvládnu to. Slibuju.“
Alfréd měl své pochyby, protože věděl, že opět nezamhouřil ani oka. „Když ne, tak mi řekneš a vyměníme se, jasné?“
Max přikývl. Zarazilo ho, když Alfréd zvedl ruku a nechal ji ve vzduchu, jakoby se právě nyní chystal složit nějakou přísahu. Alfréd ho pobídl zvednutým obočím. Max převrátil oči v sloup, ale nakonec opřel svou ruku o tu jeho. Alfréda tím naučil se dokonale uklidnit a Alfréd toho nyní využíval ve svůj prospěch. Nikdy by nahlas totiž nepřiznal, že i toto malé gesto mu neskutečně moc pomáhá. Hlavně to, že mu Alfréd nenápadně nechával tolik času, kolik potřeboval, aby se uklidnil.
Napadlo ho to včera večer, když ho Max chtěl zastřelit. Navrhl, aby mu splnil jeho poslední přání, než ho zastřelí. A skvěle tím pomohl jeho mysli se trochu uvolnit. Usnout ovšem neusnul na dlouho, což Alfréd samozřejmě věděl.
„Můžeme vyrazit?“ zazubil se po chvíli.
Max přikývl na souhlas. Když se ovšem chystal sednout si na místo řidiče, všiml si blížícího se páru, který se až moc netradičně do dnešního Londýna nehodil. Poznal je, když se k nim dostali o něco blíž. I Alfréda to dokonce přimělo vylézt z auta.
„Philipe, Cindy!“ volal na ně Max už z dálky.
„Můj spiklenec!“ zazubila se Cindy.
„Co tady děláte?“ nechápal Max.
„Konečně byla možnost trhnout se, když se ostatní trhli jako první,“ pokrčil Philip rameny.
„Co na to Charles?“
Cindy pokrčila rameny. „Prý jsem Philipa uštkla a jsem čarodějnice,“ vyplázla jazyk dětinsky. „Měl by sis dát pozor, prý umím proklínat lidi,“ varovala ho šeptem, než se rozesmála.
„Jak dlouho tady jste?“ zajímal se Alfréd. „A jak se adaptujete?“
„Přijeli jsme včera. Je toho hodně,“ usoudil Philip. „Asi mi praskne hlava. Ten pokrok a tolik rozdílů…“
„Budete chtít s něčím pomoct?“ zeptal se Max.
„Ne,“ zarazila ho Cindy ihned. „Vy dva jste pro nás udělali víc, než dost. I jakási Lisa nebo kdo. Zařídila nám přechodné bydlení, než si zvykneme. Je to na kraji města, ale… časem bychom se rádi posunuli víc do centra.“
‚Lisa?‘ pomyslel si Max, než zadržel smích. ‚Ta musela mít radost.‘
„Chtěli bychom vám poděkovat,“ ujal se slova nyní Philip. „Otevřeli jste nám oči.“
„Předpokládám, že bys mi rád taky něco sdělil?“ zeptal se Max oklikou.
Philip si trochu odkašlal, než vložil ruce do kapes. „Ten večer… před zpovědí… nebo… nevím, co to bylo… prostě… bylo toho moc. Šel jsem za Thomasem, aby mi něco pořádného nalil. Byl známý tím, že měl silné dryáky a tak. Nevěděl jsem, co se dělo. A když jsem pak potkal Thomase a ptal se ho, co jsem dělal, vysmál se mi. Že prý jsem řádil. Ptal jsem se ostatních, zda jsem jim nějak neuškodil, když jsem trochu vystřízlivěl. A…“ Došla mu slova. A toho se ujala Cindy.
„Tak nějak nám spolu došlo… že třeba nezaútočil na nikoho, koho by znal. Takže… možná mohl zaútočit na vás,“ vysvětlila. „Když přišel, byl od bahna a zvonilo mu v uších. Dlouhou dobu jsem nad tím uvažovala, a… napadlo mě, jestli ta střelba u rybníka ten večer nebyla i vaše práce, pane Yorku?“
„Ano, byla,“ souhlasil Max.
„Alkohol je démon. Snažím se s ním bojovat. Paul mi v tom byl nápomocný. Ale když um-… když se ztratil, bylo to těžší,“ pokračoval Philip.
„Ale on se neztratil, Philipe,“ upozornil ho Max.
„Já vím,“ vzdychl Philip a hlas se mu trochu zatřásl. „Ale… nejde mi to na jazyk. Matku mám pořád rád. Všechno mi to připadá jako špatný sen.“
„Možná to byl jenom špatný sen,“ souhlasil Alfréd.
„Jo, ale to mi bratra nevrátí,“ zhodnotil Philip cynicky.
„Ale díky tomu jsme se odhodlali ke kroku, o kterém jsme předtím jenom mluvili,“ vložila se do debaty nyní Cindy. „A vy dva jste nám v tom kroku pomohli.“
„Kdybyste cokoliv potřebovali…“ začal Max.
„Udělali jste víc než dost. Ale - sem a tam se na kávu jistě stavíme, že?“ usmála se Cindy a Philip přikývl.
„Budeme rádi,“ souhlasil Max.
„Někam jedete?“ zeptal se Philip, když pohodil bradou k autu.
„Jo, konečně dovolená,“ zazubil se Alfréd.
„Tomuhle říkáte auto, nepletu se?“
Philip vypadal zaujatě. „Jo, chceš si ho osahat?“
„Mohu?“
„Do toho.“
Philipovi jenom oči zajiskřily, když se Cindy nahnula k Maxovi a s trochou pýchy šeptla: „Je teď úplný blázen do aut. Už si pořídil několik knih jenom o autech a má plány, že si spolu na nějaké našetříme.“
Max se pousmál. „Takže se hned vrháte do práce oba?“
„Těším se,“ ušklíbla se Cindy. „Je to možnost, jak vše hodit za hlavu a začít znovu. A snažit se nyní žít trochu lépe, než předtím.“
„Budu vám držet palce.“
„Není třeba. Štěstí máme oba víc než dost, když nás nyní budete i nadále střežit.“
Její slova Maxe potěšila. „K vaším službám,“ poklonil se jí.

„To jste tam Charlese jen tak nechali s Dorothy?“ zeptal se Alfréd, když Philip požadoval aspoň okružní jízdu.
„Otec tomu tak chtěl. Věděl, že Paul chtěl odejít. Simon mu to řekl. Prý se zamiloval tady do jiné, ale… spíš si myslím, že chtěl odejít se Simonem,“ vysvětlil Philip a nechal Alfréda, ať mu poradí, jak se dává blinkr.
„A co Simon?“
Tu Philip trochu zvážněl. „Když všichni odešli a my tam zůstali s ním… vyčítal si to. O den později jeho domov shořel. Psy vypustil do lesa, skoro celý den jsme pak všechny hledali. A… Simon se rozhodl, že už bolesti na tomhle světě pro něj bylo dost.“
„Upálil se?“
Philip mlčky přikývl. „V noci. Nikdo to nečekal. Dokud psi nezačali štěkat, jak šílení. Mysleli jsme si, že to byla nehoda, že usnul se svíčkou… ale měl to až moc připravené na to, aby to byla nehoda. Měl kolem postele hromadu suché trávy a dřeva… Aspoň, co jsme našli ve zbytcích.“
„Co Charles na to?“
„Nic. Se Simonem měli dobré obchodní vztahy, ale to bylo tak vše. Byl rád, že byl Paulovi přítelem. Ale myslím si, že ho to vzalo. Nevím, co je teď s Dorothy. Prohlásil, že pokud chceme odejít, tak ať jdeme, že se o Dorothy postará. Dalšího rána už tam nebyl. A my jsme to se Cindy vzali jako znamení, že máme jít hledat své štěstí také jinde. Sami. Bez jeho rady či pomoci.“
„Chybí ti?“ zeptal se Alfréd po chvíli ticha, když Philip zmlkl.
„Asi jako každému by chyběla jeho rodina, která ho opustila bez pořádného rozloučení.“
Nyní byl Alfréd potichu, než reagoval: „Jo, s tím souhlasím.“
Víc mezi nimi už nepadlo ani slova.

„A kam vůbec jedete?“ zajímala se Cindy zvědavě, když se Alfréd s jejím manželem vrátili.
„Do Jižního Kensingtonu. Nechtěli jsme moc daleko,“ vysvětlil Max.
„Odpočívat po náročné práci?“
„Spíš jsme se ani jeden posledních pár let nezastavili.“
Cindy přikývla. „Jak jste se vůbec poznali?“
„To je dlouhá historie.“
„Dobře, buď tajnůstkář i nadále.“
Max se pousmál a pohlédl trochu k zemi. „Nebylo to jen tak obvyklé setkání,“ uznal nakonec.
„To mi došlo.“
„Opravdu?“
„Neumím si představit, že by ses s Alfrédem potkal jinak než neobvykle. I na vaše poměry, samozřejmě.“
Max jí uštědřil varovné šťouchnutí do loktu. Alfréd by jistě poznamenal něco v tom slova smyslu, že se cítí, protože Cindy byla stejně vysoká jako Max. Teda spíš malá jako on, kdyby to řekl Alfréd, samozřejmě. „Bylo to… velmi neobvyklé setkání. Na všechny poměry.“
Cindy vycítila, že se Max moc o jejich minulosti bavit nechce. „Chápu,“ řekla konečně. „Ale kdyby ses nudil a chtěl si pokecat, tak mi na sebe musíš dát nějaký kontakt. Předpokládám, že dopisy si vyměňovat chtít nebudeš,“ zasmála se.
„Ty by trvaly až moc dlouho,“ ušklíbl se. „Ale určitě. Rád s vámi zůstanu v kontaktu.“

Po obdržení jejich nové adresy se s mladými Lowovými rozloučili a oni se vydali opět svou cestou domů. Cindy naléhala, aby jí, až se vrátí, Max vysvětlil, co je to ten telefon nebo banka a kreditní karta. Byla vším tak unešená. A Philip zase požadoval po Alfrédovi, aby mu čas od času umožnil se zase projet v autě, co má pod kapotou stádo koní. Byl tou slovní hříčkou tak unesen, že motor chtěl skutečně vidět a porovnat, zda jsou to grošáci nebo černí hřebci, co jezdí tak šíleně. Když ovšem zmizeli za rohem, Alfréd si pomyslel, že jejich dovolená může konečně začít. I Max vypadal trochu veseleji, když měl jakési ujištění, že aspoň ti dva se vydali do světa hledat své vlastní štěstí. Teď byla řada na nich, ne?
„Připraven vyrazit?“ zeptal se.
„Jo, už tak dojedeme pozdě,“ souhlasil Max.
„Na mě se nedívej.“
„Nevím, kdo dovolil Philipovi si zařídit.“
„Hele, moje auto, moje pravidla.“
„Ale s našimi věcmi.“
„Přece bys mi to nezazlíval?“
„Ne, však ten benzín budeš platit ty.“
„Ty jsi tak laskavý, že mi to dovolíš,“ zazubil se Alfréd, než mu ukradl pusu. „Však ty mi to zaplatíš jinak,“ dodal s lišáckým úsměvem.
„O tom nepochybuji. Ale ty bys mi měl nejdřív zaplatit za to, že jsi mě nechal čekat,“ nechal se Max slyšet, jak trucuje.
Alfréd nad ním převrátil oči. A pak kdože žárlí! Musel toho svého malého žárlivku přitáhnout dokonce v autě do pořádného francouzáka, aby přišel na jiné myšlenky. Ale očividně mu setkání s mladými Lowovými pomohlo. Vypadalo to, že skutečně uvažuje nad něčím jiným, že jsou na dobré cestě. Možná že ho nabudil i příslib oné dovolené, na kterou čekali snad celou věčnost. Přesto byl Alfréd pořád na pozoru.

Jestli se Alfréd obával, jak jejich dovolená dopadne, obával se zbytečně. Někdy skutečně stačí vypadnout ze zažitých kolejí a pustit se do něčeho po hlavě. Nebo možná pomohlo to, že Max předtím viděl Philipa a Cindy, že měl jakési ujištění, že jsou v pořádku, i když odešli. Když mu první večer nabídl drink, nejdříve odmítl. Po rozvážení si ho ovšem také objednal. Nejspíš nechtěl kazit hned první večer svými zásadami. Alfréd si byl vědom Maxovy nelibosti v alkoholu, ale na uvolnění není přece nic špatného, proto byl rád, když si drink po chvilce objednal taky.
Taky hezký večer, který strávili o samotě u bazénu, se povedl. Sice to trvalo, ale Max se postupně začal uvolňovat a snad si konečně po dlouhé době povolil také si trochu odpočinout a prostě vypnout mozek. Jako by čekali věčnost na tuhle dovolenou. Jenom oni dva, odpočinek od práce, klid, žádný stres.
Tu noc se sotva doplazili do pokoje, jak je nakonec sauna odrovnala, a usnuli dřív, než se stihli pořádně dostat pod pokrývku. Dalšího rána byli příjemně rozlámaní, ale to je neodradilo od vířivky. Čím dřív si na ni zvyknou, tím rychleji se nebudou cítit jako odšťavené jablko. Čekalo je plno věcí; masáže, sauna, bazén, který byl většinou prázdný, nějaké ty památky v okolí, jakási svoboda od všech povinností a hlavně skvělé jídlo. Když i Alfréd Riddle uznává, že někdo vaří znamenitě, jeho vytříbený jazyk musí být spokojen.
Samozřejmě, že přišlo i pošťouchnutí z jeho strany, když se byli podívat v kasinu, zda tam Max nechce udělat zátah.
Jeden den ale třeba s klidnou myslí strávili jenom na pokoji a prostě spali. Únava je doběhla a odmítala je pustit po celý den, až do hluboké noci, kdy je vzbudil hlad.
A zda spolu aspoň v noci dováděli v soukromí? Ne, na to jim prostě už nezbyla nikdy energie a byli rádi, že jsou rádi. Bohatě jim stačilo, že jsou vedle toho druhého. Protože když přijdete vyšťavení z masáží, dopřejete si saunu nebo vířivku, většinou prostě odpadnete, jak máte tělo uvolněné.
S ostatními hosty se vídali jen zřídkakdy, když se rozhodli strávit nějaký ten čas v lobby, aby vyzkoušeli tamější křesla a sedačku. Nápad Alfréda, samozřejmě. A také se nenápadně bavili na účet těch, kteří hotel opouštěli, protože tipovali, kdo co dělá, popřípadě kdo ke komu patří. Tato neškodná zábava je vždycky zabavila na dopoledne nebo krátce před večerem, kdy potřebovali trochu zapojit mozek, jinak by se jim díky sauně rozvařil.
„Pokojská,“ tipl Alfréd, když přišla jakási sličná blondýna na recepci, a usrkl kávy.
„Bankéřka, co tady o víkendech pomáhá na recepci,“ nesouhlasil Max.
„Podle čeho usuzuješ?“
„Není tak vysílená, jak by pokojská byla. A ty nehty? Pochybuju, že by jí to jako pokojské dovolili. A taky to byla ona, u koho jsme si přebírali klíče.“
„Nehet na malíčku má z půlky zlomený a na ramenou má prach. To nebyla ona.“
„Ale ano. Podívej se, jak se baví teď s recepční, znají se.“
„Možná proto, že tady často pobývá.“
„Teď jí recepční určitě předá její výplatní pásku, už bylo na čase,“ pokračoval Max a napil se čaje. A skutečně tomu tak bylo. Sličná blondýna se zeširoka usmála. „Falešný úsměv, kterým obdarovala i nás. Samozřejmě, že ji zajímá jenom suma, kterou jí tentokrát vyplatí.“
Alfréd se trochu nahnul, aby viděl papír, co měla blondýna v ruce. Nakonec se uchechtl a na stůl hodil minci na hromádku mincí, kterou měl Max před sebou. „Už nehraju,“ zazubil se.
„Proč ne? Je to zábava,“ nesouhlasil Max s úšklebkem.
„Očividně ty lidi znáš.“
„Jak bych mohl? Tys vybíral lokalitu.“
„Ne, už nehraju.“
„Kazíš mi zábavu,“ protestoval Max.

Když se přiblížil jejich čtvrtý den dovolené ke konci, vraceli se zrovna z večerní obchůzky. Ve stejnou chvíli stál u recepce i jeden Ind, který se ovšem po celou jejich dobu pobytu ani neukázal. Nemohl, protože tam ani svůj čas netrávil. Ani ho nehodlal strávit. Pouze konverzoval s recepční špatnou angličtinou a ruční kufřík měl zrovna u pravé nohy, když se zrovna nakláněl k ní, aby jí řekl nějaký špatný vtip. Čistě ze slušnosti se zasmála. Vypadalo to, že na někoho zde snad čeká. Když se ho na to optala, dělal, že nerozumí a raději si kontroloval kapesní hodinky. V jeho rukách a v obnošených riflích vypadaly opravdu směšně. Přesto začínal být trochu nervózní. I nezkušená recepční si všimla, že se po čase začal potit a stále častěji jeho ruka mířila ke kapse s hodinkami.
„Možná ten dotyčný nepřijde,“ zkusila se ho nenápadně zbavit.
„Ne, ne, určitě přijít. Vždycky na čas,“ bránil se Ind a rozhlédl se po lobby. Pravdou bylo, že se sám začínal obávat.
„Možná se máte sejít jinde?“
„Ne, ne, on určitě přijít. Vy věřit mi.“
„Nepochybně.“
Přitom si samozřejmě myslela svoje, jen se ho chtěla zbavit, aby měla klid na svou vlastní práci.
Když se otevřely dveře a dovnitř vstoupil jako první Max, Ind se zrovna díval spěšně na hodinky a mumlal si pro sebe: „Pozdě, pozdě. Už nemít čas. On nerad čekat.“
A utrousil nejspíš nějakou kletbu ve svém rodném jazyce, popadl kufřík, a zatímco prchal ke dveřím, snad hledal v kapse zase své hodinky.
Nepostřehl totiž, že někdo už vstoupil dovnitř. Ani Max s Alfrédem si ho nevšimli, protože v tu chvíli se Max soustředil na to, aby mohl poděkovat Alfrédovi a díval se mu přitom do očí, stejně tak Alfréd měl oči jenom pro něj. Až potom koutkem oka postřehl blížící se osobu, ale jen na poslední chvíli. Nestihl se ani nadechnout, aby Maxe varoval, nebo ho rukou stáhnout na stranu. Protože ve chvíli, kdy by tak učinil, Ind už do Maxe vrazil a oba skončili na zemi.
„Omluva, omluva, pán!“ vyhrkl Ind ihned, než se spěšně vykopal zase na nohy a nyní prchal ze dveří, než se za ním samy zavřely.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Alfréd, když Maxovi pomohl na nohy.
„Jo, v pohodě,“ souhlasil Max, když se dostal na nohy. A potom u své pravé nohy spatřil cosi černého, co z něj spadlo, když se zvedl. Byla to jakási malá kartička, z této strany vypadající spíš jako obálka. Se zaujatým pohledem na ni se oklepal.
„Cizinci,“ převrátil oči Alfréd. „Ani špetka slušného vychování.“
„Však se omluvil,“ připomněl mu Max, když se sehnul pro černou obálku na zemi. Nebyla to však obálka. Ale jen malá kartička, jejíž zadní část zlatými tahy měla připomínat poštovní obálku.
„To ovšem neznamená, že si může jen tak zdrhnout,“ pokračoval Alfréd ve svém malém hněvu na cizince, kterého ani neznal, aniž by postřehl, že Max nejde s ním dál. Místo toho si Max prohlížel černou kartičku, než ji otočil.
Zlatým písmem na sobě nesla pár nápisů:

Dohání tě šílenství?
Cítíš vinu?
Spánek se změnil v jednu dlouhou noční můru?
Potřebuješ peníze?
Toužíš po smrti?
Nebo si chceš jen pohrát?
Zavolej na číslo: xx xxxx xxxxxx

Maxův mozek hned reagoval, že by to měl možná prozkoumat o něco hlouběji. Takové kartičky by se neměly jen tak někomu rozdávat. Neměly by se rozdávat vůbec! Otočil kartičku na stranu s obálkou a zase zpátky na její text. Zavolej na číslo.
„Maxi?“ uslyšel Alfrédův hlas a vzhlédl.
„Ano?“
„Děje se něco?“
Max na chvíli zaváhal a znovu se podíval na kartičku v ruce. Když slyšel Alfrédovy kroky, kartičku skrčil v pěsti a vyhodil ji do koše. „Ne,“ pousmál se trochu. „Jenom nějaká reklama,“ zalhal, když se mu vydal vstříc.
„Reklama? Na co? Na nový hotel?“
„Nejspíš.“
„Nebude mu chybět?“
„Vypadal, že má na spěch, takže asi ne.“

Mladý Ind měl skutečně naspěch. Rahul Chopak netrpělivě klepal patou o zem a přál si, aby se červená na přechodě změnila konečně v zelenou. Zpocený a vynervovaný znovu vytáhl kapesní hodinky a úpěnlivě prosil čas, aby se zpomalil. Nebyla to přece jeho chyba, že musel čekat tak dlouho, aby to doručil. Rozhlédl se spěšně kolem sebe a snažil se upokojit neklidný dech a tlukot srdce. Pohlédl na kufřík v ruce, která se mu třásla.
Něco si šeptal ve svém rodném jazyce.
Ve chvíli, kdy se světlo změnilo v zelené, téměř vyběhl jako první.
Když doběhl na druhou stranu, rozhlížel se za spěšné chůze. Nahlas četl ulice, které míjel, a těkal očima ze strany na stranu. Se srdcem v krku téměř zapomínal dýchat, když šel. Ostatní mu uhýbali, protože se pomateného Inda báli. Ten kufřík v ruce taky moc nenapovídal, že by pracoval snad v kanceláři jakožto řádný občan.
Rychle šeptal téměř nesrozumitelná slova ve vlastním jazyce. Zastavil se na křižovatce a bezradně se rozhlížel, než se rozběhl směrem na sever. Čas mu nelítostně utíkal a on se nesměl zpozdit. Bloudil po londýnských cestách a neměl mapu ani možnost se někoho zeptat na cestu ke svému cíli.

Do špinavých, zapadlých londýnských uliček ho zavedlo jeho vlastní svědomí. Se srdcem v krku postupoval kupředu a rozhlížel se. Snad nešel tak pozdě. Když se zastavil uprostřed uličky, daleko od světla a hluku ostatních lidí, na mobilu vytočil jediné číslo, které měl uložené pod názvem „Tvůrce hry“. Ruka se mu trochu třásla, když mobil zvonil, ale nikdo se neozýval. Potom k němu z dálky dolehlo známé vyzvánění jedné z klasických melodií. Jaro od Vivaldiho. Pomalu se otočil na muže s kloboukem na hlavě stojícího ve stínu lampy. Stěží polkl, když ho viděl.
Hovor třesoucí se rukou konečně ukončil.
„Udělal jsem, co jsi po mně chtěl,“ vyhrkl ve své mateřštině zoufale.
„Ale máš zpoždění,“ ozval se klidný hlas v jeho jazyce, ale s přízvukem.
Ind se trhaně nadechl. „To proto… že on dorazil pozdě. Nebyl tam, když jsem se po něm ptal.“
„Předal jsi mu mou pozvánku?“
„Ano, ano. Předal.“
„To je dobře.“
„Prosím,“ zatvářil se Ind jako nakopnuté štěně a měl blízko k pláči. „Už ne.“
„Ale, Rahule, copak jsi mi zapomněl, že jsi mi dlužný?“
„Ne, pane, jak bych mohl, ale… prosím. Má žena a děti. Prosím. Slíbil jste mi to.“
„Slíbil jsem ti, že tvou rodinu bezpečně dopravím sem, když mi pomůžeš.“
„Ano, tak jest, pane.“
„A že vám seženu víza.“
„Ano, přesně tak jste to říkal, pane.“
Ind se jménem Rahul Chopak byl nelegální přistěhovalec. Na jeho prosby o vízum a žádost o občanství se mu dveře úřadů uzavřely. Překupníci na černém trhu ho také vypekli a okradli ho o celé jeho jmění. Kdyby tohohle hodného muže nepotkal, nejspíš by ho deportovali zpátky do Indie. Chtěl tady začít nový život se svou rodinou. Slíbil jim, že se pro ně vrátí. Protože tento muž mu slíbil za jeho pomoc a oddané služby výpomoc. S pasy a vízy a penězi. Nechtěl nic na oplátku. Jen ať si s ním zahraje jeho hru.
„Prosím, pane,“ ozval se Rahul znovu.
„Vydrž, ještě nejsme u konce, Rahule.“
„Ale pane… Moje rodina.“
„Vím, co jsem ti slíbil, a také to plánuji splnit. Ale ještě mi mnohé musíš splatit, než ti budu moci vyhovět. Však víš, kolik takové vízum stojí a jak dlouho trvá ho vyvolat pro tolik osob? Nevíš. Proto mi musíš důvěřovat.“
Naivní Rahul měl tohohle muže téměř za svého boha. „Kam mám doručit další pozvánku?“ zeptal se.
V tu chvíli muž ve stínu vytáhl pistol a vystřelil. Rahul Chopak ani nestihl nijak zareagovat, když se ozvalo zaštěkání pistole.