Alfréd zachoval nečitelnou, chladnou masku. Tu se náhle vřele usmál. Jako skutečné sluníčko na hnoji, které ví, že jestli tohle posere, budou ho mít odškrtnutého na seznamu mrtvých lidí rovnou dva lidi. Nebo mu rupnou nervy a probudí se v něm to necitelné monstrum z Chicaga, aby si zachránil krk. Ale což o to - pro chicagskou policii už je třeba pár let po smrti, protože se po něm dávno přestalo hledat a věří se, že skutečně někde zemřel po svém záhadném útěku z vazby. Takže kdyby skutečně tady zařval, nikdo by ho nehledal nebo nepostrádal. Ale to by nebyl Alfréd Riddle, aby se nechal tak snadno zahnat do kouta. Kdepak.
Moc dobře věděl, proč ho Thomas tlačí do kouta. Ví něco, co vědět nemá. A právě Thomas byl nejspíš vyslán, aby ho umlčel. Jemu samému by to bylo tak akorát u zadku, má zásadu nevměšovat se do cizího bordelu, pokud ho sám nezpůsobil.
„Záleží, co bych měl ukrást,“ zhodnotil konečně.
Thomas ho chvíli sledoval a mlčel. Snad přemýšlel, zda mluví pravdu, nebo jen tak dobře hraje blbého. U Alfréda mu to šlo těžko určit. Neuměl v něm číst. Ani u Maxe mu to nešlo. Zasraní outsideři. Na co Edward myslel, když je sem zval? S nikým se o tom ani neporadil… Smrti se tady nikdy takhle neřešily. Prostě někdo zdechl, no a co… ale je fakt, že by Lowovi asi hodně prskali, kdyby pro to neměli nějaké logičtější vysvětlení. Jo, měl je oba nechat někde chcípnout hlady v lese. Jen způsobují povyk a větší bordel, než tady byl před nimi.
„No,“ mlaskl Thomas a mile se usmál. „Já ti ani nevím. Třeba něco důležitého?“
„Co by to mělo být?“
„Cokoliv. Krádež je hřích. A hříchy se tu trestají.“
„Jaké štěstí, že nejsem odsud, co?“
„Ale jsi. To, že si tady spolu s Maxíkem hrajete na jedny z nás, vás dělá jedny z nás.“
Alfrédův úsměv zmizel. Vystřídal ho lehce otrávený výraz. Jakže právě nyní nazval Maxe? Maxíkem? Ano… Ano, tak ho přece před lety nazýval i on sám. A jen on měl to právo ho tak nazvat! Nazývejte to klidně majetností, tou se Alfréd nikdy netajil.
„No, pokud mě paměť neklame, byl to Edward, kdo nás sem pozval, ne?“
„To ano, ale s nikým se o tom moc nepobavil.“
„To je jedno. Požádal o pomoc, tak jsme mu vyhověli.“
„Měl přijít jenom jeden.“
„Tak přišli dva.“
Thomas si přejel jazykem po horním patře a pak mlaskl. „To nebylo v plánu,“ uznal nahlas.
„Je tady snad něco, co bychom měli vědět o tom plánu?“ zajímal se Alfréd.
„Jakým plánu?“ zpozorněl Thomas. Mluvil z něj chlast a kořalka, asi prokecl něco, co neměl, když se hned tak ptal.
„V tom plánu, co jsi zmiňoval před chvílí.“
„Kdo? Já?“
Hraní na blbého Thomasovi nikdy moc nešlo. Zvlášť když byl opilý. Alfréd se opřel o židli, ale udržoval si pořád jistý prostor mezi ním a Thomasem. Stůl byl prozatím dobrou vzdáleností. „Ano, řekl jsi, že to nebylo v plánu. V jakém plánu a proč tam příchod nás dvou nebyl jaksi zaznamenaný?“
Thomas zamrkal a nakroutil hlavu na stranu. „Eh?“ zeptal se tupě.
To už znělo docela střízlivě, do prdele. Alfréd se přestal opírat o židli. Kořalka z něj až moc rychle vyprchala, promeškal svou šanci. Ale bylo mu jasné, že Thomas něco ví, i když mu to jen tak nepoví. Podíval se směrem k láhvi s pochybným alkoholem. Kolik potřebuje Thomas vypít, aby mluvil? Bude mít smysl se pro nějakou tu informaci obětovat?
Vzal láhev do ruky a přičichl k ní. Tohle až tak moc nesmrdělo, třeba to nebude tak hrozné. „Smím si nalít, ne?“ zeptal se Alfréd ledabyle, když se natahoval pro pohár.
„Samozřejmě,“ souhlasil Thomas přívětivě a podstrčil mu rovnou svůj vlastní pohár jako tichou pohnutku. Alfréd mu rád vyhověl. Usadil se naproti němu a ťukli si na zdraví. Dělá volovinu, ale jestli ho nějakým způsobem dostane zpátky do té povídavosti, třeba se dozví něco, co nikdo neměl vědět.
Jak ale upozornit Maxe, že se to na chvilku protáhne? Rozhodl se ze sebe udělat toho největšího pitomce. Předvedl, že do sebe pohár celý kopl, pak praštil do stolu a rozesmál se na celé kolo. Tak hlasitě, jak jen uměl. Kolik hluku musí udělat, aby Max zpozorněl a přišel k oknu? Nebylo to v domluvě, ale improvizace se taky počítá, ne? Naštěstí Max pochopil hned, že ten smích nebyl jen tak. Alfréd si ho všiml, jak téměř nešel vidět za oknem. Očima hned střelil směrem ke spižírně. Protože se zrovna Thomas zaobíral nalitím si dalšího poháru, vyhláskoval Maxovi S-P-Í-Ž, jak nejlépe uměl. Max ho sice nejdříve zmateně sledoval, ale hned pochopil, co tím myslí. Když mu Alfréd potom očima ukázal směr ještě jednou, v tu chvíli Max zmizel.
„Takže, Thomasi, jaký jsi měl dneska den?“ zeptal se Alfréd lehce hlasitěji, když viděl, že se dveře pomalu pohybují. Kdyby se teď rozhodly zavrzat, asi by zešílel. Naštěstí nezklamaly.
„Ale, totálně k hovnu!“ rozkřikl se Thomas rozohněně a praštil do stolu pěstí. „Jsou ti lidi totálně tupí nebo úplní kohouti?!“
„Neocenili tvoje služby?“
„Ne, ti idioti se mi i vysmáli, že jsem tak na šrot, že si ze mě dělali šaška!“
„To tě jistě nasralo.“
„Nasralo? Kdepak! Tak nasraný jsem ‘eště nikdy nebyl, chlapče! Počkej, to ti musím povykládat! Představ si! Představ si, že tuhle živnost provozuju už počestně přes třicet let svýho života, ano? Chápem‘ se, že? Přes víc než polovinu svýho života, mladej! Denně vožírám ty násosky a melu jim sračky, aby byli úplně mimo a následovali mě s tím, že jejich duše spasím a kdesi cosi, jo? Víš, co ti mladí kohouti vudělali?“
„To si netroufám hádat.“
„Parchanti za mě nechtěli zaplatit, tak mě vyrazili! No věřil bys tomu?!“
„Neskutečné! Jak si to mohli dovolit.“
Max žasl nad Alfrédovým hereckým výkonem, když se rychle proplížil do spižírny. Jelikož mu Alfréd neřekl nic bližšího, musel hledat sám a po tmě a úplně naslepo. Nejednou sáhl na něco ulepeného nebo rozlitého, že raději ani neuvažoval, co to vlastně bylo. Jen si přál, aby na policích nenašel i střepy. Když konečně prsty zavadil o nějaký papír, hned ho popadl. V malém světle, které se do spíže dostávalo z jídelny, viděl, že našel to, co potřeboval. Hned to zkonfiskoval a rozhlédl se kolem. Ještě něco? Nebo jenom tohle?
Trochu vykoukl zpoza dveří a upozornil na sebe Alfréda, který mezitím užasle přikyvoval těm ožraleckým historkám Thomase. Jen koutkem oka po něm na vteřinu střelil. Max mu ukázal papír a zvednutý palec s pozvednutým obočím.
Jenom jeden?
Odpovědí mu bylo nenápadné gesto ok pomocí spojeného palce a ukazováčku tak, aby tvořily písmeno O. Aby nebyl podezřelý před zrakem opilce, podepřel si tak prapodivně bradu.
Jenom jeden štos.
Max naklonil hlavu na stranu a zakroutil s ní. Jeden štos čeho?
Alfréd si nyní promnul bradu, jakože strašně uvažuje nad tím, co mu Thomas vypráví, a pak si bradu opět tak prapodivně podepřel. Jsou všechny v jednom štosu.
Skrytá znaková řeč, kterou vymysleli před půl rokem, aby se upozornili navzájem, kdyby hrozila nějaká pohroma. Třeba neplánovaná návštěva nějakého poldy, kdy byl Alfréd doma, aby si dával bacha, co bude mluvit, popřípadě se rovnou vypařil a předstíral, že spí, aby se vyhnuli problémům. Nečekali, že ji budou moci vůbec použít v praxi. V tomhle byl Max vždycky vynalézavý.
Max potom použil univerzální gesto vztyčeného prostředníčku, na což se Alfréd mile usmál a zvedl mu palec nahoru, jakože souhlasí.
„Přesně tak, Thomasi, proč by ses s těmi mladými smrady měl srát sám, že jo? Proč ti Edward nepřidělil pomocníka?“ zeptal se Alfréd, aby mohl zakomponovat onen palec nahoru, protože toho si všiml i ožralý Thomas.
„Ale!“ rozmáchl se Thomas rukami kolem sebe. „Že prý jsem násoska! Sakra, tak já tady dřu, jak mezek, kopu hroby pro mrtvoly a hážu lidi přes zeď, aby byli všeci spokojený, ale já jsem tady ten poslední, u koho by si kdo nechal pohlídat koně!“
U toho se oba zarazili a Alfréd chvíli nevěděl, jak na to vůbec reagovat. „Počkej, házíš lidi přes zeď?“ zeptal se nechápavě.
„No jasně! Mrtvoly sebevrahů! Ty přece nemůžeme pohřbít! Vo tom se přece nemluví!“
„Myslíš, že třeba takový Paul mohl být sebevrah?“
„Ale hovno! Toho živýho žduchla Laura přes most, ty osle! To ‘sem viděl na vlastní voči.“
‚Trocha alkoholu a helemese, jak mluví,‘ pomyslel si Max. Nemohl přece odejít, když nyní se konečně dozvídali tolik věcí!
„Ale proč by to Laura dělala?“ zeptal se Alfréd zaujatě.
Thomas se nehezky ušklíbl. „Vo tom se přece nemluví, vždyť je to vodporný.“
„Proč, Thomasi?“
Thomas se uchechtl, jako malé děcko, nějakému nechutnému vtipu. „Vždyť přece prcal se Simonem. Všeci to tady věděli, čuli to z nich na sto honů.“
Alfréd ani Max ovšem jeho vtip neměli za vtip. Pokud všichni věděli, že Simon a Paul mají spolu bližší vztah, neporušovali oba jejich směšnou hru na puritány? Sodomie nebo něco takového, za to by je měli upálit, ne se tomu potají smát. Max si pomyslel, že slyšel už nejspíš víc než dost, aby si udělal obrázek sám, ale Paul nezemřel, když spadl do vody. Někdo ho uškrtil. Byla to vražda. Kdo ho zabil? Thomas to také jistě ví! A Max věděl, že je blízko k tomu vyžvanit úplně vše, co doposud musel zatajovat. Byl to on sám, kdo s Paulem skoncoval, když se mu tak hnusil?
Alfréd si všiml Maxova zaujetí, proto se rozhodl pro další popostrčení.
„A to se ti hnusilo, co? Proto jsi to s ním skoncoval?“
„Hm?“ zpozorněl Thomas trochu.
„Proto jsi ho vytáhl na břeh a uškrtil?“
Thomas se opět rozesmál a praštil párkrát do stolu od smíchu. „Já? Ale kdeže, to, koho píchá, mám v paži! Já zažil už ledacos! Ne, ne! To Temperance a Laura to nemohly rozdýchat. Ale je pravda, že ženské uškrtit chlapa neumí. Na to nemají tu správnou sílu a stisk.“
„Takže jsi ho nakonec uškrtil ty? Na příkaz Temperance nebo Laury?“
„Když ho neuměla Temperance srovnat, někdo to udělat musel.“
„Proč to tedy neřekla Charlesovi?“
Thomas se ušklíbl a poťukal si na nos. „Kdyby byl co Charles k čemu, věděl by, že doma nemá tak počestnou manželku, jen co je pravda.“
A potom škytl. Známka, že brzo nejspíš usne, ať chce nebo ne. Jeho tělo, především mozek, vysílalo signál, že alkoholu už je v těle dost, bude se spát velmi dobře.
Alfréd si vyměnil pohled s Maxem.
„Na co tím narážíš?“
„Přece nejsi tak blbej, brachu. Vždyť po Temperance před lety všeci šíleli. Třeba ani otcem nemusím být já, ale tuhle farář, že jo? Ne, ne… Paul byl, jakoby mi vylezl z řiti, když byl nametený. Ty geny nezapřeš, ať už ho vychováváš, jak chceš.“
„Byla si toho Temperance vědoma?“
„Samozřejmě, však mi kolikrát kurvička hezky podržela.“
„A proč by ho Laura chtěla zabít?“
„No, kdyby ti ženská lízala druhou ženskou, asi bys radostí neskákal, no ne?“
Max v tichosti vše vyslechl. Ty díry v mozaice se konečně spojily dohromady. I Alfrédovi už dávno došlo, kdo stál za smrtí Paula Lowa. Papíry, co našel, už nepotřebovali. Jak ale přimět všechny zúčastněné, aby se přiznali? A bude to vůbec někoho zajímat, když je to jedna komunita? Co když v tom otec Stevens jede taky…
‚Má vůbec smysl tady ještě zůstávat?‘ napadlo je oba. Alfréd si hned odpověděl, že ne. Ale Maxovi to nedalo. Dostal tuhle práci, tak by ji měl dotáhnout do konce. Bylo mu jasné, že Edwarda to nejspíš ani zajímat nebude. Pokud v tom jede jedna z jeho tupých ovcích, která je až moc chytrá na stádo, tak ji bude bránit hlava nehlava. Tady mu jeho zákony nepomůžou. Ani zdravý rozum ne. Zdejší lidi mu neuvěří, protože je odjinud. Raději ho a Alfréda vyhodí nebo ukamenují, než aby mu kývli na jeho obvinění. Pokud by ovšem obvinění řekl sám otec Stevens, mohl by svou práci dokončit s klidnou myslí a lidi odsud by ho nechali, aby si všechny zúčastněné odvedl s sebou. Ale na to Edward nikdy nepřistoupí.
Pokud v tom nejede se všemi…
A jeho sem nepřitáhl jenom proto, aby nemuseli sehrávat divadélko a případně nemohli najít nového obětního beránka. Co když je jen skutečně figurkou, na kterou by se to mělo hodit, protože je odjinud a přišel až po Paulově smrti? Ne, tak chytrý Stevens není. To on není hlava toho plánu. Charles vypadal taky zarmoucený, na to, že Paul ani nebyl jeho syn. Simon Sparks je také mimo hru. Takže zbývá Temperance Lowová, Laura Lowová a Thomas King. Jeden z těch tří to zosnoval, druhý se přidal, protože se mu jeho partner sběhl se stejným pohlavím, a třetí provedl vraždu.
Zpozorněl, když náhle slyšel táhlé chrápání.
Pohlédl zpoza rohu a viděl, že Thomas King je nyní už v říši snů. Snad ho tížilo svědomí, nebo byl tak moc mimo, ale musel to všechno vykecat. Za normálních okolností by jistě držel jazyk za zuby. Díky bohu za alkohol, metlu lidstva!
Nyní ovšem přišlo na řadu to těžší - obvinit zúčastněné bez pořádného důkazu, jen slova pravdy opilce.
Samozřejmě, že se budou cukat.
Zmateně mrkl, když mu Alfréd luskl před očima.
„Kouří se ti z hlavy,“ řekl s úšklebkem.
„Teď není čas na žerty,“ připomněl mu Max odtaženě.
„Nebyl jsem úžasný? Co mě takhle jednou pochválit?“
„Ano, naprosto dokonalý.“
„Nemyslel jsem sarkasmus,“ posmutněl Alfréd dětinsky.
„Jedna věc je, že nám tady ochlasta řekl to, co jsme potřebovali. Druhá věc je, jak to chceš dokázat ostatním a jak je obvinit pořádně, aby je nechali odsoudit u nás.“
„Tak je odvedeme. Teda, odvedeš. Ty jsi ten, co má platný odznak.“
Max si promnul kořen nosu. To, že byl Alfréd mimo službu už nějakou tu dobu, se na něm podepsalo. Začal uvažovat jako primitiv v oblastech zákona a lidských práv. Mít platný odznak je jedna věc, ale druhá věc je, že tady je mu na prd. Dle zákonu může vypsat protokol nebo obvinění jenom s ním a v uniformě. A další serepetičky. To by mu Elisa dala hned sežrat, jako první věc. Už tak si ho podá, že ji průběžně neinformoval a nakonec se rozhodl zůstat, přestože měl mít dovolenou, sakra.
Alfréd viděl jeho nepřítomný pohled. Nebylo potřeba říkat mu znovu, že se mu kouří z hlavy. Teď byl v tom svém světě, kde se ani Alfréd nemohl nikdy dostat. A rušit ho se neodvážil. Věděl, že by to schytal.
Ale pokud to znamená, že se odsud konečně dostanou, tak ho tam nechá klidně i pár minut, hodin… hlavně když odsud vypadnou.

„Co se na ně vykašlat?“
Max se vrátil myšlenkami do reality. Vyšli ven na vzduch, aby se nemuseli obávat, že se Thomas vzbudí. „Co?“
„Co se na ně vykašlat? Říct, že vrah prostě utekl.“
Max mu věnoval všeříkající pohled.
„No co? Stejně víš, že to bude válka s větrnými mlýny.“
Alfréd se opravdu snažil. Byla to jeho poslední snaha, aby Maxe přemluvil, aby to nechal plavat a oba prostě zmizeli, nechali je, aby si to vyřešili mezi sebou a je nechali na pokoji. I když věděl, že střílí slepými a zbytečně.
„I tak ji budeme muset vést.“
Alfréd si povzdychl. „Dobře. Jaký je plán teda?“
Max zakroutil hlavou do stran. „Žádný není… když se odmítnou přiznat, nemůžeme nic dělat.“
„Takže?“
„Takže nemůžeme plánovat nic dopředu.“
Alfréd si frustrovaně povzdychl. Max ovšem lhal. Pro dobro jich obou. Nikdy nikomu nevěřil během případu. Možná proto byl pořád zasraný sólista. Ale možná proto nikdy nezklamal. Kdyby svůj plán dopředu řekl Alfrédovi, riskoval by, že by si omylem mohl pustit pusu na špacír. Ať už chtě nebo nechtě. A to riskovat nemohl.
Ne, že by Alfrédovi nevěřil. Jen se za ty roky naučil, že může věřit jen sám sobě. Ať už v profesním, tak i v soukromém životě.
Alfréd mu samozřejmě věřil. Max to totiž řekl tak upřímným hlasem, že pochyboval, že by lhal. A to ho děsilo nejvíc.
Max lehce zvedl hlavu a pohlédl stranou očima.
Alfrédovi hned nedošlo, že slyšel něco, co on ne.

Temperance nemohla tu noc usnout. Nejen kvůli zloděje v domě, který se jistě mohl ještě vrátit pro zbytek. Něco jí v koutku mysli špitalo, že dnes večer se vše může skončit a něco nového může začít. Byl to démon, co vedl její tělo vzhůru a poté jí ovládl ruku, když opět stiskla loveckou pušku svého muže a vložila do ní náboje. Pár si jich vzala i do kabátu, pro jistotu. Když prošla kolem spících psů, jen Lucy zvědavě zvedla hlavu. Tichý rozkaz ji opět přiměl, aby usnula, i když její hnědé oči byly plné otázek. Temperance za sebou tiše zavřela dveře. Otočila se a po prvním kroku se hned zastavila. Setkala se svou snachou, která v měsíčním světle vypadala jako světice sama.
„Lauro. Na procházce? Takhle pozdě? Máš si brát psy, když jdeš sama ven,“ napomenula ji ihned přísně. „Bůhví, co by se mohlo stát.“
Laura ovšem mlčela. Jen na chvíli. „A kam jdete vy?“
„Na vzduch. Charles strašně chrápe. Třeští mi z toho v hlavě. Jako by se snažil vyhnat toho démona v sobě.“
„Chápu. Nebo… vlastně ne. Paul nebyl můj manžel, proto nevím, jestli by chrápal, či nikoliv.“
Temperance si spravila šátek kolem hlavy a rozhlédla se kolem sebe, než šeptla: „Máš snad vlastní pochyby?“
Laura pohlédla k zemi. „Jen si říkám, co by se stalo, kdyby se to nikdy nestalo.“
Temperance ji stiskla rameno. „Takhle nemysli.“
„Ale co když na to přijdou? Ti dva tady čmuchají až moc! Je to unavující je pořád tady vidět slídit.“
„Neboj se, má milá, postarám se o to.“
„Ale Temperance!“
„Tiše,“ přiložila jí prsty na rty. „Věř mi. Miluji tě jako vlastní dceru. Dorothy ti nesahá ani pod kotníky, nemá ani špetku tvojí čistoty a počestnosti.“
Laura si spěšně setřela slzy z očí a zakroutila hlavou do stran.
„Má snad někdo důkaz, že nejsi panna?“
Laura rychle zamrkala, než opět zakroutila hlavou do stran.
„Tak vidíš. Neboj se. Postarám se o to.“
„Je to hřích.“
„Už jsem zhřešila víc, než dost. Jeden či dva hříchy navíc mě nijak nepoškodí. Bůh bude muset přihlédnout k tomu, jak moc jsem Paula milovala, přestože nebyl počat z pravé lásky.“
Laura ji spěšně chytila za ruce. „Půjdu s vámi.“
„Ale hloupost. Běž zpátky do postele.“
„Co otec Stevens?“
„Promluvím s ním. Teď běž. Ještě nastydneš.“
A neurvale kolem ní prošla s loveckou puškou na rameni. Laura se za ní zmateně dívala, než pohlédla k zemi, spěšně vyřkla snad modlitbu, snad kletbu, než zmizela za dveřmi. Temperance se po ní už neohlédla.
Prodírala se temnou rouškou tmy. Nedýchalo se jí zrovna nejlépe. Možná kvůli zranění na rameni, které jí Max tehdy uštědřil. Nechtělo se zahojit. Bylo pořád s ní jako připomínka, že kdyby chtěl, mohl se jistě trefit. Bez ohledu na vzdálenost mezi nimi.
‚Když se ho nezbavím dnes večer, mohlo by být pozdě,‘ poháněla ji černá myšlenka.
Všimla si ovšem, že u otce Stevense panuje klid a noční spánek. Zamyslela se a rozhodla se, že se ještě zastaví u Thomase.
Když se ovšem blížila k jeho obydlí, slyšela hlasy.
Reagovala instinktivně, jako dravá zvěř zahnaná do kouta, sundala si pušku ze zad a zamířila. Nevnímala, co si ty hlasy říkají, ale věděla, že dřív nebo později s velkou pravděpodobností vyjde právě Max jako první. Toho druhého střelí hned po něm.

„Takže nemůžeme plánovat nic dopředu.“
„Bohužel,“ přikývl Max s notnou dávkou cynismu po chvíli. Plán samozřejmě už dávno měl. Jen potřeboval jeho hlavní aktéry všechny na jednom místě. A to bude složité provést. Ale když na to půjde chytře, třeba se to povede.
A potom uslyšel ty kroky.
Když pohlédl zpátky na Alfréda, kývl na něj, zatímco prsty napodobil pohyb.
Alfréd svraštil obočí. Očima pohnul stranou s otázkou, zda má jít jako první? Max zakroutil hlavou do stran. Rozevřenou dlaní mu naznačil, aby zůstal stát na místě.
„A i kdybychom něco měli, je malá pravděpodobnost, že by to šlo tak snadno,“ řekl Max a nespouštěl oči z Alfréda.
Tentokrát to byl Alfréd, co zakroutil hlavou do strany, aby Maxovi naznačil, že s ním opravdu nesouhlasí. Max se trochu pousmál.
„Věř mi,“ řekl mu Max. Hodilo se to do obou kontextů. Jak pro Temperance, tak i pro uklidnění Alfréda, že má situaci pod kontrolou. „Dobrou noc,“ dodal Max a očima mu naznačil, aby se přitiskl ke zdi, aby ho ten, kdo je poctil návštěvou, neviděl.
Ozvalo se zavrzání a zavření dveří.

Temperance trpělivě čekala a pušku už měla připravenou na rameni. Otec York si jí nejdřív nevšiml, až potom se prudce zastavil.
„Paní Lowová,“ vydechl překvapeně a očima sjel na její pušku a na ni, „co tady děláte? A… proč máte zbraň?“
Temperance mlčela a propalovala ho očima. „Projdeme se,“ navrhla mu chladným hlasem.
„Na to na mě nemusíte mířit zbraní.“
„Nehraj si na blbého,“ sykla na něj Temperance a popošla k němu o pár kroků blíž. Ruku měla na pojistce. „Nebojím se pekla, pokud tě nyní zastřelím.“
Maxovi neuniklo, jak je její kapsa nacpaná náboji.
„Zvedni ruce, ať je vidím!“ přikázala mu.
Max očima sjel zpátky na její pušku. Jeden náboj nebo dva? Kolik se do téhle staré krásky vleze? Když nad tím uvažoval, poslušně si dal ruce za hlavu, a přesto z Temperance nespouštěl oči.
Její oči byly chladné, byla připravena ho opravdu zabít, pokud ji neposlechne.
„Projdeme se k řece. Tam, odkud jsi poprvé přišel,“ instruovala ho a puškou mu naznačila, aby šel jako první. „A promluvíme si,“ dodala panovačně.
Co ovšem Temperance díky tmě nezahlédla, byla Maxova vlastní pistole, nyní dobře schovaná pod jeho rukami na hlavě.