„Člověk je tak rád, že tě úspěšně měsíc nemusí vidět a ty mu překazíš jeho drobnou radost,“ uvítal ji se sarkasmem v hlase Max, když se usadil na židli před svou bývalou snoubenkou. Elisa jen hrdě zvedla bradu a očividně se kousla do vnitřní strany líce, aby mu se stejným sarkasmem nevmetla do obličeje něco jiného. „Čemu vděčím, že jsem byl předvolán na tvůj nový kobereček? To mě budeš nyní pronásledovat, když jsi mě sama předtím převelela, aby ses na mě nemusela už dívat?“ usmál se Max ironicky.

„Bez toho sarkasmu,“ řekla Elisa chladně a podala mu dopis. Max si ho mlčky přečetl.

„Mám mít dovolenou celý příští i popříští týden,“ připomněl jí, „sežeň si někoho jiného. Nemůžeš mě zneužívat.“

„Teď dovolenou přece nemáš.“

„Ale začne mi počínaje zítřkem.“

„Maxi, vím, že nejsi hlupák, takže ti došlo, že bych si sem nevolala jen tak někoho kvůli tomuhle.“

„Chceš po mně, abych si hrál na puritána?“ zasmál se Max. „Sežeň si lepšího herce.“

„Nikdo není lepší než ty.“

„Pochybuji, že by na mě nepoznali ihned, že jsem gay a že nepocházím z minulého století. Mám dovolenou, takže se měj.“

„Šéf inspektore Yorku,“ oslovila ho přísně a zastavila ho tak před odchodem. V ruce sevřela propisku. „Myslím, že sám moc dobře víte, že bych si vás přímo nevyžádala, kdyby to nebylo nutné nebo kdybyste nebyl má poslední možnost.“

Jistě, pokud tady chce házet do vzduchu tituly, aby si byli ještě cizejší… „Takže mám snad já padnout na kolena a prosit vás, abyste mi hodila na krk zase něco, co se vám nehodí na stole, veliteli Shionová?“

Elisa přimhouřila oči. „To je rozkaz, šéf inspektore Yorku.“

„Mám dovolenou, veliteli Shionová. Přeji hezký den.“

 

Jenže Elisa Shionová byla doslova jako lvice. Neodbytná a neústupná. A když se pro něco rozhodla, muselo tomu tak být. A to Max věděl. Jeho bývalá snoubenka ho už nejednou zneužila tímto způsobem. Naposledy před šesti lety kvůli případu z Chicaga, kdy jí tamější stanice prosila o pomoc, protože sami byli naprosto neschopní ignoranti. Ne, kdepak. I kdyby ho prosila na kolenou (k čemuž rozhodně nedojde, protože Elisa je hrdá až běda), nikam nepůjde. Má dovolenou a vlastní plány. Plány s osobou, na které se dokonce i těší. Konečně zase vypne a bude s ním.

„Rozmysli si to,“ odchytila ho Elisa, když si šel udělat čaj.

„Není si co rozmýšlet,“ ujistil ji, když jí nevěnoval ani pohled. „Mám už plány. Představ si to. Práce je pro mě pořád vším, ale naučil jsem se taky někdy vypnout. To jsi mi přece celou tu dobu vtloukávala do hlavy.“

„Ale týmový hráč z tebe stejně není.“

„Ne, a jsem za to rád. Užil jsem si svoje v Chicagu. A vůbec – můžeš jim zavolat, třeba ti pošlou někoho neschopného a protáhne se to na několik let.“

„Maxi, tohle jsme si už vyjasnili.“

„Kdyby tam jel předtím on, třeba by to pořád ještě řešili a všichni by už byli mrtví a vyřešili by prdlajz.“

„Nikdo v dnešní době neříká prdlajz, Maxi.“ Teď přešla na důvěrnosti a oslovila ho jménem.

„No a? O důvod víc, proč si vzít dovolenou. Už mi z těch všech lidí kolem hrabe.“

„Právě proto bys tam zapadl, Maxi,“ opřela se o dveře, když si Max dodělával čaj.

„A právě proto si s radostí užiju dovolenou. Daleko od Londýna nebo cvoků z nějaké sekty.“

„Maxi, prosím. Byl to jejich vůdce, kdo požádal o pomoc a hledal někoho, kdo by dokázal splynout s davem a dokázal by přežít bez technologií a všechno možné. A věř mi, že ze všech lidí se na ten popis hodíš nejvíce a jsi nejlepší ze všech zdejších policistů.“

„Tak bohužel, já mám dovolenou, hledej dál.“

Elisa si povzdychla. Byla to předem prohraná bitva a ona to věděla. „Nikoho tam nepustí, dobře si střeží svoje hranice.“

„Tak to mají dobré, aspoň se nemusí podřizovat posledním módním hitům.“

Elisa k němu přešla a zastavila se kousek od něj. „Když neuposlechneš rozkaz-…“

„Mohu přijít o hodnost. A víš, že mě to ani netrápí? Stejně ji mám za to, že mě málem přizabili v Chicagu. Umím si dát dvě a dvě dohromady. A taky proto, aby mě umlčeli a já po nich nechtěl odškodné, takže mi vlez na hrb.“

„Když neuposlechneš můj rozkaz,“ opravila se Elisa, „dostaneš ho od vyšší šarže. A ten budeš už muset poslechnout. Protože jeho zajímat tvoje výmluvy nebudou. Dovolená nedovolená, prostě půjdeš.“

„Vypadá to, že si nového manžela užíváš,“ podotkl Max klidně. „To tě asi musí sakra dobře uspokojovat v posteli a přitom věčně poslouchat tvoje kecy o šarži.“

Elisa semkla rty k sobě. Tohle ji ranilo. „Jak chceš,“ zasyčela chladně a prošla kolem něj.

 

Bohužel pro Maxe, Elisa svá slova myslela vážně. Přestože měl mít Max dva následující týdny dovolenou a přestože už měl všechno pro ni zařízeno, když mu přišel oficiální rozkaz od vedoucího pobočky, mohl si jen povzdychnout a rozmýšlet se, zda má své plány odvolat, nebo zkusit zavolat nějakému bývalému kolegovi, zda náhodou nechce mít další dva týdny volno a sedět si v sauně, v lázních, v bazénu, chodit po památkách a prostě vypnout a užívat si jako král. Však ho to stálo nemalé množství peněz a nervů. I jeho. Oba tvrdě dřeli a od začátku jejich společného života v Londýně se vídali téměř zřídkakdy. A když už, tak ten druhý spal nebo zrovna odcházel, když přišli domů. A těmihle dvěma týdny si chtěli vynahradit ty hektické dny předtím. Byla to dovolená, na kterou se oba těšili, na které měli zahodit všechen stres i frustraci a jenom si užívat přítomnosti toho druhého. Ale osud bývá častokrát zrádný a milerád se vám vysměje hned několikrát.

A Max jen velmi nerad vcházel do kanceláře vedoucího pobočky, komisaře Johna Sparrowa. Když to jméno slyšeli poprvé, padaly narážky na kapitána Jacka Sparrowa. Srandičky ale brzy přešly. John Sparrow si svou hodnost určitě zasloužil. Sotva padesátník a vypracoval se až na komisaře, to už je co říct.

„Komisaři Sparrowe,“ zasalutoval mu čistě ze zdvořilosti. Ani jeden neměl toho druhého moc v lásce. Buď proto, že to byl bývalý snoubenec jeho nynější manželky, nebo čistě proto, že Max podobné chlapy nikdy neměl rád. Zatracení kariéristi a vlezdoprdelkové.

„Vítejte, posaďte se,“ pokynul mu rukou k volné židli před sebou. Max se v duchu musel uchechtnout, když viděl, jak ukazováčky pomalu na klávesnici něco vyťukává a hlavu má téměř v obrazovce počítače. Chvíli ho sledoval, jak zápasí s krátkým e-mailem a pak mu konečně věnoval pozornost. Ve stručnosti mu řekl, proč tuhle šaškárnu musí oba podstupovat. A beze slova mu pak znovu předal dopis, aby si ho i před ním přečetl.

„Komisaři Sparrowe, rád bych upozornil, že mi zítra začíná dovolená, takže se mě tohle vůbec netýká,“ vrátil mu dopis s úsměvem.

„Šéf inspektore Yorku,“ oslovil ho padesátník klidně a opřel se o židli, ruky spojené na břiše a palcem levé ruky si pohrával s tím pravým. Měl trpělivý pohled a vlídný hlas. „Myslím si, že si oba nemusíme na nic hrát nebo si před tím druhým honit ego. Je to rozkaz, tak ho uposlechněte. Pak vám dají všichni pokoj a nebudete si muset krátit dovolenou. Stačí tam pouze zajet, zjistit, oč se doopravdy jedná a pak si můžete odjet klidně na dovolenou a vrátit se až za dva týdny. Někdo to po vás převezme.“

„To pochybuji.“

„Nemusíte ten případ vzít, stačí pouze zjistit, co se skutečně stalo.“

Max mlčel. Bylo mu jasné, že jeho plány na dovolenou se tímto okamžikem ztratily v nedohlednu. V duchu se Alfrédovi omluvil a doufal, že to pochopí.

„Co bych měl ještě vědět?“ zeptal se konečně.

 

Bylo toho prachbídně. Vůdce malé, zaostalé vesničky v dopise téměř nic nenapsal. Jenom to podstatné. Stala se vražda. Mezi jeho poslušnými ovečkami se nachází hříšník. A on chce, aby mu ho pomohli najít. A nechtějí, aby z něj rovnou vymýtil i ďábla? Max si povzdychl pro sebe a hodil složku s jedním papírem v sobě na zadní sedadlo auta. Prsty omotal kolem volantu auta a zavřel oči, když se zhluboka nadechl. Takhle si začátek své dovolené opravdu nepředstavoval. Jenže nedostatek lidí dohnal i jejich oddělení. Lidi si raději volí pohodlnější a hlavně bezpečnější práci, než pracovat s kriminalistickým oddělením nebo jít rovnou s hlavou k terči. Třeba takové místo, kde na vás moc lidí za den nepromluví anebo vás vůbec nevidí. Ale takové práce jsou vhodné zrovna pro Alfréda, který by se měl mít pořád na pozoru… Svou výšku sice neschová, ale síla se ve skladě hodí. A pár rukou navíc, když plat je mizerný, ale člověk neodmlouvá a dělá, co se mu řekne, jen tak nenajdete. A Alfréd byl v tu chvíli rád za cokoliv.

Ne, jejich život po jejich znovushledání nebyl procházka růžovým sadem ani přeslazená telenovela. Alfréd Riddle dlouhou dobu hledal práci. A když se někde konečně uchytil, našel se někdo lepší. Takže zase putoval někam jinam. Nepravidelné směny nakonec zapříčinily, že nejednu dobu musel mít dokonce i dvě práce. Myšlenka, že by ho Max živil, nepřipadala v úvahu. Však mu téměř hned ve dveřích láskyplně řekl, že vyžírka rozhodně nebude.

„Buď budeš makat, nebo tě pošlu zpátky do Chicaga.“

A překvapivě tato skromná výhružka zabrala dokonale.

Jenže se tím jejich společný čas ztenčil na úplné minimum. Míjeli se nebo vždycky viděli jen toho druhého spát. Nějaké společně strávené chvíle nepřipadaly v úvahu. A přesto se oba tolik těšili na následující dva týdny, kdy si oba šikovně zařídili volno ve stejnou dobu. A Max se nyní obával, že jejich plánované dva týdny daleko od Londýna, jenom sami dva, s mobily zanechanými doma, aby je nikdo nemohl shánět, nyní zbortila jeho neplánovaná práce. Nevěděl, jak by tohle měl Alfrédovi říct. A jak na to téměř dvoumetrový muž bude reagovat…? Dvoumetrový, hladový, unavený a ospalý muž, který se stejně jako on těšil na dva společně strávené týdny, kdy si aspoň trochu vynahradí to, že na sebe poslední rok moc času neměli.

V mysli měl několik scénářů a ani jeden se mu moc nelíbil. Alfréd byl horká hlava, která působí mile. Nerad se někomu podřizoval nebo měnil něco, co už bylo zaběhnuté. A nyní by se měl podřídit práci, které se sám vzdal, jenom proto, že Max se rozhodl pokračovat, přestože sám žije s vrahem? Zakroutil nad tou myšlenkou hlavou. V průběhu těch šesti let doufal, že zapomene a přenese se přes to, co se stalo v Chicagu. Ale zapomenout nebylo ani zdaleka tak lehké, jak mu všichni namlouvali. A hlavně když se po pěti letech před ním objevil Alfréd…

Dal mu poslední šanci. A Alfréd se jí zhostil dokonale.

Co když to bude nyní on sám, kdo všechno zničí?

Práce pro něj byla pořád na prvním místě, ale nyní se o to první místo Alfréd s elegancí, ladností a dravostí lva rval jako šílený. Pomalu se mu dostával pod kůži a ovládal mu mysl, takže se nesoustředil… nebo za to mohl věk. Pravda, čtyřicítka na krku, prý pomalu dosluhuje a nemůže se věčně spoléhat na svou intuici. Prostě vadné zboží už na odpis po záruční lhůtě. Ušklíbl se pro sebe.

„Ale na práci, do které se nikdo nežene, se všem hodím,“ pomyslel si nahlas. Alfréd mu tohle už nejednou vyčítal. Prý se změnil. Prý by měl být průbojnější, jako tehdy. Asi ho přibývající roky opravdu změnily a on si to neuvědomil.

Nad Londýnem se stahovala mračna. Sice na dnešek hlásili slunečno, ale v Londýně je, pravda, počasí nevyzpytatelné.

 

Stejně nevyzpytatelná byla i Alfrédova dnešní nálada. Na začátek směny přišel téměř naštvaně, div několik krabic rovnou neomlátil kolegovi o hlavu. Zpráva o přesčasu se zde vždycky posílala SMSkou. Toliko asi k přístupu zdejší firmy, který Alfréd nenáviděl od počátku. Za ty peníze to stálo. Ale za ty kecy okolo určitě ne. Místní pupkáči a smradlavá mladá ucha si zde spíše přišli pokecat, než zamakat. A většinou tlachali o ničem. Ale pro ně, jak už to tak bývá, mluvili o té nejpodstatnější věci, jejíž smysl Alfréd postrádal a nijak mu to nevadilo. Protože dneska končil dřív, než Max. I s tím přesčasem. Mohl tedy dorazit domů a chvíli pospat, než Max přijde z práce. Asi se prospí, aby nebyl úplně mimo.

Jeho nadějné vyhlídky se zbortily, když mu došla další SMSka. A v tu chvíli chtěl mobil rozšlapat na malé kousíčky.

Kvůli nárazové vlně bude rád, když se stihne dopravit domů těsně před Maxem.

 

Naštěstí to stihl. Dokonce se stihl i vyzuřit, když těsně před odchodem kopl do pár prázdných krabic a rozbil už tak poničené zboží. Nebyl to ten typ, který by si nechal srát na hlavu příliš dlouho a přitom se ještě usmíval a děkoval. Protože mu cesta domů pěšky trvala pár minut, rozhodl se pro běh. Rychlá sprcha v Alfrédově slovníku znamenala strávit nanejvýš dvě minuty pod vodou. Nerad by zmeškal Maxův příchod nebo nestihl vše připravit. Však jim dneska začíná dvoutýdenní dovolená.

Chvíli si pohrával s myšlenkou, že by ho přivítal jen v županu. Ale uměl si představit, že toho měl Max za celý den dost… a neměl možnost se probrat díky sprchy, jako on před chvílí. Má ho provokovat a nasadit si oblek? Ne, to by si zasloužil pár ran a zkazil by dojem. Ale zase ho nemůže přivítat v teplácích, ne? A už vůbec ne ve špinavých hadrech z práce. Ušklíbl se pro sebe, když se pokoušel narvat do své staré policejní uniformy. Byla mu těsná přes prsa. Díky těžkým krabicím jeho svaly jenom narostly, takže nebylo divu, že mu šest let stará uniforma až tak moc neseděla. A to mu chtěl udělat radost! Ale i na něm si roky vybíraly daň. Jen si to nechtěl přiznat.

Nakonec zvolil komfortní oblečení neutrální barvy. Uvařil Maxovo oblíbené jídlo a dal chladit šampaňské. A se zhasnutými světly očekával jeho příchod. Jediné, co mu způsobovalo pokrčené obočí, bylo nehezké počasí. Max sice jel autem, ale ty otravné deště jsou druhou věcí, kterou na Londýně nenávidí nejvíce. Hned po šéfovi.

 

Jsem v zácpě, ten déšť hrozný,‘ napsal Max do zprávy, kterou potom smazal a mobil schoval zpátky do přehrádky, když čekal za hromadou aut. Nechtěl mu způsobovat starosti ani ho stresovat, že je bůhvíkde a přijde o bůhvíkolik později. Nebo ho mohla ta blbá SMSka vzbudit… Měl jiné plány na dnešek. Už mohl být dávno doma a něco připravit. A kdyby se Alfréd na nic necítil, nechal by ho spát. Jen netušil, jak mu tu novinku řekne. Že dva týdny, na které se oba tolik těšili, jsou nyní v tahu.

Trpělivě ťukal ukazováčkem o volant.

Kolona aut se konečně o krok pohnula a on si povzdychl. Měl jít pěšky. Podepřel si hlavu a pustil si rádio. Krátce poté ho vypnul a pohyb ukazováčku se o něco zrychlil. Skvělé londýnské cesty!

S pohledem na hodiny se obával, že s takovou domů Alfréd dorazí dřív než on.

 

Nakonec byl rád, že se domů dostal krátce po desáté, úplně promočený s náladou v háji. A vůbec tomu nepomohlo, když bojoval se svazkem klíčů a nemohl v rychlosti najít ten správný, přestože ho používá už roky. A jako naschvál mu klíče, když je vytahoval z klíčové dírky, musely spadnout na tem a zvuk se překrásně rozlehl po celé hale. Povzdychl si. Pokud Alfréd byl doma (což byl) a pokud spal (což určitě spal), nyní byl určitě vzbuzený. Sehnul se pro ně, aby je zvedl a pověsil na věšák vedle sebe. S radostí ze sebe skopl mokré boky a mokrý kabát jen z donucení pověsil na věšák, kde vedle něj se vyjímal o něco delší. Boty uklidil vedle těch větších a pousmál se pro sebe. Zhluboka se nadechl, aby ucítil tolik známou a milovanou vůni a vydal se za ní. Úsměv se mu o to zvětšil, když viděl Alfréda spát v křesle, s hlavou opřenou o dlaň, před sebou kbelík s ledem a šampaňským a pod stříbrnou poklicí jídlo, které Max neodmítne nikdy.

Povolil si kravatu, která mu nepříjemně svazovala krk. Tichými kroky přešel ke spícímu muži. Klekl si těsně k němu a vzal jeho druhou ruku do těch svých. Všiml si, že se mu na tváři mihl úsměv.

„Proč předstíráš, že spíš? Víš, že to poznám,“ zašeptal Max konečně. Alfréd otevřel jedno oko a úsměv se mu rozšířil. Nakonec oko zavřel.

„Pst, užívám si krásný sen,“ zašeptal stejně tiše.

Max mu přejel palcem po hřbetě ruky. „O čem je?“

„O jednom muži, který výjimečně přišel pozdě.“

„A dál?“

„O tom, jak ho vítám a líbám.“

Alfréd se pousmál, když slyšel tichý pohyb. Netrvalo dlouho a otevřel oči těsně před chvílí, než ho Max políbil. „Je to lepší, než sen?“ zeptal se Max s úsměvem.

„Jsi mokrý,“ ušklíbl se Alfréd.

„A ty příliš vystrojený, nemyslíš?“ vrátil mu přesně mířenou ránu.

„Do svojí uniformy se nenarvu.“

„To jsi tolik přibral?“

„Hele! Nekaž nám slibně začínající večer.“

„Co mi uděláš, když ho zkazím?“

Alfréd se ušklíbl a přitáhl ho blíž k sobě. Opřel se mu o hruď a užíval si příjemně chladící pocit na své tváři. „Zatknu tě,“ zažertoval, když se lísal k jeho hrudi, která příjemně studila.

„To bych měl říkat já, ne?“

 

Nakonec oba usoudili, že jsou příliš unavení z práce a tak spolu povečeřeli, a přestože toho Max nebyl zastáncem, strávili zbytek večer na gauči u televize, zatímco popíjeli šampaňské.

„To moc slavnostně nevypadá,“ uchechtl se Max.

„Šetři si energii na ty dva týdny před námi,“ ušklíbl se Alfréd. Neušlo mu, že se Maxovi úsměv z tváře trochu vytratil. „Maxi?“

Max pohlédl na sklenku ve své ruce a položil ji na stůl, než složil ruce v klíně. Alfréd ten jeho nepřítomný pohled neměl rád už teď. Ani ten povzdech. Nemusel nic říkat a hned si spojil dvě a dvě dohromady. Snažil se zůstat v klidu, ale bylo to těžké.

„Chceš o tom mluvit?“ zeptal se klidným hlasem, ale na pevně stisknuté čelisti bylo vidět, že v duchu zuří. Tolik asi k jeho radosti a těšení se na své dvoutýdenní volno.

„Je to rozkaz komisaře,“ zašeptal Max.

„Jasně, takže tvoje bejvalka, teda – bejvalá snoubenka si zase dupla a uvrtala na tebe něco, co sama nechtěla dělat. Super.“

„Tak to není, Alfréde.“

„Ale je, sakra! Udělala to už předtím, když jsme mohli mít společný volný víkend aspoň z půlky a celkově tě zneužívá! Uvrtává tě na zasraný případy, co nikdo nebere, jen ty. A když máš rok dopředu nahlášenou dovolenou, tak na tu se taky vysereš, protože bejvalka nemá dostatek debilů, aby to udělali místo tebe. A když náhodou chceš odmítnout, pohrozí ti její nový manžel. Myslíš si, že si neumím spojit, jak to tady funguje? A pak, že prej my jsme zapadákov.“

Max si povzdychl. Nechtěl se hádat. „Bude to jen na pár dnů, slibuju.“

„Bezva, takže celou dovolenou si můžu přesunout o měsíc později.“

Aby ho umlčel, pevně ho sevřel ve svém náručí. Musel se uklidnit, jinak by s ním nebyla řeč. Za ten rok se Max naučil, že když Alfréd zuří, neuklidní ho nic lépe než objetí. Chvíli to trvalo, ale slyšel, jak se jeho dech zklidňuje, napnuté svaly se povolují. Prohrábl mu pomalu vlasy.

„Už v pohodě?“ zašeptal Max po chvíli.

„Pořád ne,“ odpověděl mu jiný šepot.

Max ho sevřel v náručí o něco pevněji. Po chvíli cítil, jak ho Alfréd tahá blíž k sobě a také ho svírá ve svém náručím s povzdechem.

„Co tady budu dělat sám, než se vrátíš?“ zeptal se Alfréd šeptem.

„Bude to jen pár dní, slibuji,“ ujistil ho Max.

Alfréd k němu vzhlédl, oddanost v očích, ale stejně tak smutek a beznaděj. „Můžu se ti propašovat do kufru?“ ušklíbl se.

„To ti asi neprojde.“

„Hm, tak si useknu nohy, pak se tam vlezu.“

„Pako…“

„Ty jsi pako, když se necháš do všeho uvrtat svou šéfovou.“

„Odmítnout jsem ji nemohl-…“

„Nedostatek lidí, na to ti kašlu. Já mám nedostatek tebe a tvého volného času, který máš věnovat jenom mně,“ dloubl do něj Alfréd a přimhouřil oči. Potom se usmál a přitáhl si ho blíž k sobě na svůj klín. „Kdy odjíždíš?“ zeptal se po chvíli.

„Pravděpodobně zítra.“

„Moc mi to neulehčuješ. Ale co se dá dělat…“

„Slibuji, že potom mě budeš mít jen pro sebe,“ zašeptal mu Max do ucha svůdně. „A i kdyby to mělo být jen na pár dní, budu se pak věnovat jenom tobě a nikomu jinému.“

Alfréd se pousmál a rukami sjel na Maxovy boky. „A co dál?“ zeptal se stejně tiše. Miloval, když ho Max takto okatě sváděl.

„Už teď myslím jenom na tebe. A těším se na každou možnou chvilku, kterou budu moc strávit jenom s tebou.“

„A dál?“ zašeptal Alfréd hlasem zhrublým vzrušením, když Maxovi rukami drsně přejel po hýždích.

„A teď si nejvíc přeji, abys mi připomněl, komu doopravdy patřím. Tak tvrdě, jak to umíš jenom ty. Tak hrubě, abych si to zapamatoval a toužil po dalším tvém doteku a celou dobu myslel jenom na okamžik, než si mě znovu vezmeš. Tak majetnicky, že každý, kdokoliv mě uvidí, bude vědět, že někomu už dávno patřím a ten někdo se nehodlá dělit,“ šeptal mu Max svůdně do ucha, zatímco se hýbal pomalu v jeho klíně a přiměl Alfrédovy ruce, aby sevřely jeho hýždě.

Alfréd pomalu, tiše vydechl nosem a pousmál se pro sebe. „Umíš sakra dobře svádět, Maxíku,“ zašeptal mu proti rtům.

„Neříkej mi Maxíku,“ zavrčel mu Max v odpověď.

Netrvalo dlouho a konečně se vrhli na rty toho druhého. Polibky plné vášně jim po chvíli ovšem nestačily. Zvídavé ruce prozkoumávaly těla, které znaly již nazpaměť, a přesto nacházely pořád nová místa. Dva tiché, splašené dechy, naplněné chtíčem, se rozeznívaly po pokoji. A jedno tiché, prosté přání.

Vem si mě už.“

To jim oběma stačilo, aby konečně propadli tomu zadržovanému chtíči. Na zem příliš rychle dopadla Maxova uniforma. Následovalo ji oblečení Alfréda, který se už dravě vrhal na Maxovy rty, aby si jich užil, co nejvíce mohl. Zpoza dveří se zanedlouho ozývaly dvojí spokojené vzdechy, občas umlčené divokými polibky, nebo přehlušené zvuky jednoho těla narážejícího do toho druhého v čisté vášni a chtíči.


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 4
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.