Max jeho otázku nekomentoval. Jistě ji nemyslel vážně. To jen alkohol a jeho vztek z něj dostávaly to nejhorší. Ale říkat mu, že je opilý, znovu nechtěl. Bylo by to jako házet hrách o zeď. Phillip se rozesmál na celé kolo. Max měl jasno. On vrahem není. I když se chová, jak se chová, nezabil by. Jistě, praxi měl při stahování z kůže z mrtvého masa zvířete, nikoliv ze zabíjení zvířete, natož člověka. Pokud na něj včera večer zaútočil skutečně on, proč by nedokončil svou práci rychlejším způsobem? Proč by ho chtěl uškrtit? To je přece ten nejpomalejší způsob. Nepochyboval, že v jejich obchodě se válí spousta velkých, ostrých nožů. Stačilo si jeden přece vzít a bylo by to rychlejší.

„Nemyslím si, že bys zabil vlastního bratra, Philipe,“ ujistil ho Max racionálně. „Ty slzy, které jsi pro něj rojil, nebyly falešné. Ať už ho rodiče milovali sebevíc, tys ho také miloval jako vlastního bratra. A pořád miluješ. Jinak bys za denního světla takhle nepil.“

Philip se rozesmál, ale smích se změnil v nehezký sten. A poté vynucený smích skrz opilecké slzy. Každý by si při pohledu na něj všiml, jak vynucené to chování skutečně bylo. Philip neměl povahu vraha. Vždyť toho nešťastného muže znechucoval pohled i na zvířecí krev. Kdyby měl zvíře stáhnout z kůže sám, nejspíš by se poblil. I ten pach mu vadil. Zvířata vždycky stahoval z kůže otec, stejně tak Charles Low musel umývat kůži, aby na ní nebyla ani kapka krve. Nešťastný strach z krve Philipa doháněl k šílenství, kdy už od útlého věku odmítal zdědit obchod. Měl ho zdědit Paul! Ale on si dovolil zemřít! Jak moc se mu mohl ještě vysmát?

Max chvíli váhal, než ho přitáhl k sobě a nechal ho, aby svými opileckými slzami smáčel jeho rameno. Hrál nezlomenou postavu staršího bratra až příliš dlouho. Vždycky ten rozumný a ochotný, možná proto tak těžce nesl, že pozornost pokaždé získával právě Paul.

Slyšel zvuk podpatků a váhavého kroku.

Ohlédl se za sebe a viděl Cindy. Nevkusně neupravená sukně i vlasy, jakoby se kolem ní prohnalo tornádo a ona si toho nevšimla. Kotníky jí neslušně čouhaly z bot a punčochy neměla. Přesto její zarmoucená tvář mluvila víc, než její celkový vzhled. Neváhala už ani vteřinu a rázným krokem přešla k těm dvěma. Max jí spěšně uvolnil cestu. Snad si myslel, že Philipa obdaří pohlavkem nebo políčkem, místo toho ho ovšem pevně objala a prohrábla mu vlasy, jako malému, vystrašenému dítěti. V té jediné scéně Max viděl víc něhy než kdy předtím. Cindy byla rázná a rozumná žena, ale pořád to byla žena s city. Ctila svého muže a milovala ho. I když jejich sňatek byl předem domluvený, žádná zdejší žena by takhle veřejně svého muže neobjímala.

S velkou pravděpodobností ji otec Stevens vyzpovídal mezi prvními a ona doprovodila svou tchýni a tchána domů. Philip na ranní mši ani nedorazil. Takže když manžela nenašla doma (a pravděpodobně našla pár lahví vypitých), hnala se všude možně, aby ho našla. A když nebyl nikde k nalezení, asi ji napadlo to poslední místo, kam by jinak Bohu poslušná žena došla jako první, aby tam hledala svého opilého muže.

„Omlouvám se, otče, že vás rušil,“ zašeptala a pohlédla k němu rázným pohledem. „A že jste s ním ztrácel čas.“

„Ale kdeže,“ ujistil ji Max a trochu se pousmál. „Ale myslím si, že je teď v nejlepších rukách.“

Cindy se mile usmála a přikývla mu na souhlas.

Max ty dva nechal o samotě. Kostel kromě nich zel prázdnotou. Nechal je tedy uvnitř a pomalu za sebou zavřel bránu. Aspoň, ať mají nějaké to soukromí. Usadil se na schody před kostelem a věděl, že Philipovi už bude zase líp.

 

Asi tak po půlhodině se brána do kostela opět pomalu otevřela.

„Děkuji, otče Yorku,“ usmála se Cindy vlídně, když držela Philipovu paži a napomáhala mu v rovné chůzi. „A omlouvám se.“

„Není za co, Cindy. Od toho tady jsem,“ usmál se Max nazpátek.

„Jen doufám, že neřekl nic příliš špatného.“

„Ujišťuji vás, že to byly jen opilé řeči jednoho nešťastného muže.“

„Děkuji, otče Yorku,“ zopakovala.

„Dejte mu vodu s citrónem a dohlédněte, ať se prospí.“

„Určitě. Sbohem.“

Max přikývl a šel stranou, aby Cindy mohla svého manžela nenápadně odvléct. Mimo zrak lidí, obloukem vesnice, aby nikdo neviděl, v jakém stavu Philip byl. Nehněvala se. Chápala zármutek svého manžela. Neměla právo mu cokoliv vyčítat. Neopíjel se, alkohol sotva kdy požil. A když pil ze smutku, musela mu být nyní oporou, aby znovu nesáhl po lahvi s alkoholem jako pro útěchu.

Přesto si Max myslel, že někde v těch řečech jednoho nešťastného muže byl zlomek pravdy. Otázka byla kde. A střízlivý Philip mu to jistě neřekne.

 

Alfréd se cítil lehce nesvůj. Nová nechtěná pravidla, kterým se musel podřídit, ho nehezky svazovala kolem krku. Proč se na to Max prostě nevykašle? Mají si přece užívat, ne pracovat! A už vůbec ne v takovém zapadákově! Pak tady ovšem byla Alfrédova hravá část, která nemohla dopustit, aby Max vyhrál a vraha našel jako prvního. Sám měl mezi podezřelými čtyři lidi a bylo jen potřeba dalšího vodítka, aby určil, který z nich Paula skutečně zabil. Přestože se Simon tvářil jako neviňátko, chlap jako hora jistě nebyl nejsvatější. Jistě stačilo jen trochu, aby vybouchl. Nebo stačilo jen trochu alkoholu, aby byl otevřenější.

Našel ho, jak v lese seká dřevo. Zpocené tmavé vlasy se mu lepily na tvář a mužské pižmo z něj smrdělo už na dálku. Do půl těla nahý, pot se mu leskl v odrazu slunečních paprsků. Mohl si to dovolit, neboť byl hluboko v lese a sám. Nepoddajné vousy mu trčely do všech stran. Černý vypálený kříž do masa se skrýval těsně pod žebry.

Stejný kříž, jaký měl i Paul.

Sice byl považován za blázna, ale dřevo bude potřeba, až přijde období zimy. A jak jinak zaměstnat nebezpečného muže, než že mu dáte nebezpečnou práci? Občas jistě tříska proletí blízko očí, stejně tak se může stát, že se špalek rozdělí ve dví a obě půlky odletí stranou, ne-li přímo na toho, kdo je právě rozsekl.

Nehody se stávají často a jsou někdy tak hezky nevinné nebo dobře maskované. Alfréda by ani nepřekvapilo, kdyby se jedna nehoda skutečně stala a Simon by ji nepřežil.

Úder sekery do dřeva ho vrátil do reality. Bylo to nepravděpodobné. I když Simon představoval pro všechny hrozbu, neměli moc možností, jak se ho bezpečně zbavit, aniž by někdo nepodezříval toho druhého, že něco hříšného udělal. Ne. Lepší pro ně bude mu dát cedulku blázen na krk a nevšímat si ho. Tak se možná utrápí žalem a šílenstvím sám. Samota s lidmi dělá divy.

Jeho věrní psi polehávali nebo spali poblíž. Alfréda zbystřili ihned, ale věděli, že on je zde ten silnější po poslední zkušenosti. Přesto zůstali ve střehu, kdyby se chtěl i někdo jiný přiblížit. Simon byl i během této práce opilý. Láhev alkoholu se válela opřená o strom nedaleko od něj, aby byla věčně po ruce. Jako třeba nyní, kdy před sebe snadno hodil kus stromu. Tekutina mu tekla přes rty po bradě. Když dopil, neurvale si říhl. Popadl opět sekeru oběma rukama a rozmáchl se. Alfréd nezaujatě sledoval, kterak jedním máchnutím rozpůlil kdysi silný kmen stromu.

Shodit muže do řeky nebo ho uškrtit by pro něj jistě nebyl žádný problém. Když je pojilo tajemství, třeba se obával, že ho Paul vyzradí. A nyní se trénoval na Philipa.

Další silný úder do kusu dřeva, který se rozletěl na tři kousky, z toho jeden trefil psa nejblíž. Pes zakňučel a hned se jal kousat a lízat místo, kde se dřevo od něj odrazilo. Pobouřil tak spící psy, kteří se hned jali štěkat a budit povyk.

„Ticho!“ okřikl je Simon naštvaně a psi skutečně utichli. Po chvíli se jen ozvalo tiché zakňučení. Simon k psovi přešel a zkontroloval mu ránu. Poplácal ho po hlavě a v tichosti se zase vrátil ke své práci.

Alfréd ho ještě chvíli sledoval a potom se v tichosti vytratil. Nebylo by to poprvé, kdy by vrah projevoval větší starost o zvířata, než o lidi. Ve své kariéře detektiva se s tím setkal mnohokrát. A celkem Simonovi i rozuměl. Po smrti Paula mu očividně zůstali jen psi. Philip se zdá, že předstírá, že místního blázna ani nezná, aby nedostal stejnou ceduli na krk. Aby zachoval čistý štít, raději ho nechal vláčet označení blázna samotného. Stejně tak zůstali jen oni dva, co věděli, že skutečný svět vypadá úplně jinak, než jim všem otec Stevens navykládal.

Proč tedy oba mlčí? Aby nezničili ten kroužek, na který si tady Stevens hraje? Je v tom něco víc? Byl Paul výstraha pro ně pro oba, aby mlčeli a nepokoušeli se mluvit? A co ten kříž pod žebry? Alfrédovi chyběly kousky skládanky, které mohl získat od Paula, Simona nebo Philipa. Rozhodl se navštívit nejdříve Philipa, který se jevil jako rozumnější ze dvou zbývajících živých.

Překvapilo ho, když ho Cindy rázně vyrazila ze dveří, že jejímu manželovi není dobře, takže má přijít jindy.

„Chci se jen na něco zeptat,“ zkusil to Alfréd oklikou.

„Stihla ho nemoc, bolehlav,“ dala si Cindy ruce v bok. „Ještě by své démony přenesl na vás a to by bylo teprve nadělení. Však já si s ním už poradím sama.“

‚Bolehlav, to sotva,‘ pomyslel si Alfréd. „Stačí mi jen jedna otázka.“

„Řekla jsem ne. Na shledanou.“

„Můžete mu ji aspoň vyřídit?“

„Ne.“

A zabouchla za sebou dveře. Alfréd se křivě usmál. ‚Tu raději nebudu srát,‘ pomyslel si Alfréd a rozumně se vydal pryč.

 

Max si povzdychl. Nečekal, že ho Stevens přemluví, aby mu šel pomoct se zahradou okolo kostela. Nebyl možná už nejmladší, ale že by mu luplo tak nehezky v zádech a on se nemohl pořádně narovnat, rozhodně nečekal. Stevens mu nabízel modlitby a prapodivné bylinky, Max ho zarazil hned v počátku, že se jen potřebuje natáhnout.

‚Taky dobře,‘ myslel si, ‚aspoň tady nebudu šaškovat.‘

Jenže s ohnutými zády se mu šlo poměrně špatně. Pokoušel se narovnat nebo si v nich lupnout, ale moc to nezabíralo. Byl rád, že se jakýmsi způsobem dopotácel až do Stevensova domu. Nepřekvapilo ho, když našel dveře otevřené a uvnitř Alfréda. Nepřekvapil ho ani jeho smích a následně stupidní otázka, kdy mu narostl na zádech hrb.

„Od té doby, co pomáhám Stevensovi,“ zavrčel nevrle.

„Chceš pomoct?“ nabídl se Alfréd ochotně.

„Od tebe? Ne, díky. Ještě bys chtěl něco na oplátku.“

„Samozřejmě, ani kuře zadarmo nehrabe.“

„Tak vidíš, pomůžu si sám.“

„Prosím, do toho.“

Max ho obdaroval nehezkým pohledem. Alfrédův úsměv lehce povadl. Když chvíli sledoval Maxovy marné snahy, jak si pomoct od bolavých zad, přešel k němu a otočil se zády, nečekaně ho popadl pod pažemi a rychle ho vytáhl nahoru do záklonu. Postupné křupání ho ujistilo, že to udělal dobře. Nečekal moc vděku, spíš věděl, že se Max bude hněvat, přeci pomoct nechtěl. Rozhodně ale nečekal, že sotva ho vrátí zpátky na zem, skončí na zemi i on sám, a to díky podraženým nohám. Nestihl ani protestovat, když se k němu Max sklonil a popadl ho za hábit.

„Říkal jsem, že nechci pomoct,“ připomněl mu Max zle.

„Ale už je líp, ne?“ zeptal se Alfréd podrážděně. „Co trochu vděku?“

„Za co? Že jsi ignoroval, co jsem ti řekl? Nebylo by to poprvé.“

Stejně tak Max nečekal, že se s ním Alfréd překulí a nyní mu držel ruce uzemněné nad hlavou. „Třeba za to, že tě už nebolí záda? Ale jestli chceš, klidně ti tu bolest znovu zařídím.“

„Trhni si.“

Alfréd se pousmál a prsty mu pomalu přejel po bradě. „Neříkej, že taky nemáš chuť.“

„Ne,“ odpověděl Max pevně.

Alfréd se nehezky ušklíbl. „Říkal jsem ti, abys nelhal, Maxi,“ zašeptal chladně, když mu prsty přejížděl po krku. „A vlastnímu tělu nemůžeš lhát.“

Max věděl, že opět balancuje na hranici chtíče a šílenství, na hranici normálního muže a vraha. Ten pohled viděl už mnohokrát. A také věděl, jak tenký provaz to je, na který se Alfréd opět vydal. Stačí jen trochu a ztratí rovnováhu. A mysl vraha v něm přeroste.

Nejvíce ho ale štvalo, že měl pravdu. Už jednou mu řekl jen stěží ne. A obával se, že dnes prohraje a podlehne. Každý Alfrédův dotek se mu propaloval skrz látku do kůže. Chtěl ho. Ale přiznat si to nahlas znamenalo prohrát. Zavzdychal, když cítil jeho ruku na svém údu, a stiskl jeho zápěstí, ale marně. Alfrédova ruka si i tak dělala, co chtěla.

„Řekni, že to chceš,“ šeptal mu Alfréd po chvíli vzrušeným hlasem do ucha, zatímco třel jeho úd útrpně pomalým tempem a poslouchal jeho vzdychání.

‚Nedovol mu vyhrát!‘ ozvala se znovu ta racionální část. Vzdorovat chtíči bylo ovšem těžké. Hlavně když vás svůdník zná velmi dobře a s radostí používá všechny hanebné triky, abyste mu podlehli.

„Řekni, že mě chceš,“ pokračoval Alfréd rozkazovačným šeptem a užíval si pohledu na bezbranného, ale tvrdohlavého Maxe, který se mu odmítal poddat. Už mu ruku nedržel při zemi, nýbrž propletl jejich prsty a rty nyní mapoval Maxův krk. „Poddej se tomu, Maxi,“ zněl jeho svůdný, vzrušením zhrublý hlas. Toužil po něm. Ale také ho chtěl co nejvíce vyhecovat a vyprovokovat, aby si sám přiznal, že ho chce taky.

Chybělo málo a Max kapituloval. Ve chvíli, když se už nadechoval, aby se vzdal, slyšeli oba zavrzání dveří.

„Postarej se o to, Thomasi,“ slyšeli oba hlas Edwarda, zatímco se Max snažil rychle schovat, ale Alfréd ho držel na zemi a tvrdohlavě pokračoval v tom, co začal, zatímco pozorně poslouchal. Jen Maxovi zakryl ústa a svůj pohyb druhé ruky zrychlil. Z pozorování moc dobře věděl, že Edward nikdy nejde nejdříve do kuchyně, kde se nyní nacházeli, ale nahoru do svého pokoje nebo si jde umýt ruce ve vědru s vodou v koupelně. I Max si toho jistě všiml, ale přesto na něm byla vidět panika. „Tentokrát to neposer. Potřebujeme další osvícené!“ zaslechli oba trochu hubující hlas pobožného to Otce. Alfréd postřehl ostré Maxovo nadechnutí a zakryl mu ústa o něco víc, když viděl, že se chtěl vzepřít. Nejspíš se už blížil k vyvrcholení a chtěl tomu snad zabránit. Vůbec by ho netrápilo, kdyby čirou náhodou otec Stevens poprvé změnil své zvyky a zamířil nejdříve do kuchyně. O to větší vzrušení v něm převládalo.

„No jo, no jo,“ mávl nad jeho slovy Thomas King rukou a pak si ji zase strčil do kapes. Dnešní noc bude jistě chladná. Lidi budou střízlivět rychleji, a to bude potíž.

„Bůh věčný s tebou,“ rozloučil se s ním Edward a zabouchl dveře. Alfréd se pousmál, když se Max znovu snažil o vzdor, ale sám přestal a bedlivým pohledem kopíroval Edwardovu cestu směrem ke schodům. Přímo v něm viděl narůstající strach, když se Edward zastavil na druhém schodu, který zavrzal pod jeho váhou. I Alfréd se ze zvědavosti chladně podíval jeho směrem. Pokud je zahlédne, třeba se na něm taky vyřádí, i když trošku jinak. Tento krátký rozhovor ho ovšem trochu potěšil. Thomas zřejmě dnes v noci spát ve své posteli nebude. Tudíž bude jeho barák prázdný a v moci Alfréda. Maxovi hned došlo, nad čím uvažuje, a stiskem hábitu ho vrátil do reality. Oba potom sledovali Edwarda, jak spěšně běží zpátky ke dveřím a volá na Thomase: „A buď obezřetný! Nevybírej ty největší ochlasty!“

„Však ty potřebujem‘ vočistit, ne?“ slyšeli slabý, vzdálený smích Thomase. Netrvalo dlouho a Edward za ním vyběhl ven.

Alfréd konečně Maxova ústa odkryl. Udělal to záměrně, protože věděl, že v tu chvíli už to nevydrží. Lepkavé sperma v jeho ruce ho mírně i potěšilo. Dokázalo mu tak jakýsi navrch, který měl nad Maxem, onu moc, kterou si Max snad ani neuvědomoval, zatímco pod ním oddychoval. Ten vzdech, co má vždycky po orgasmu, je přímo slast pro Alfrédovy uši. Mohl by ho poslouchat pořád a pořád dokola.

‚Už dávno jsem nad tebou vyhrál, Maxi,‘ pomyslel si Alfréd, když mu prohrábl vlasy rukou a tu druhou si špičkou jazyka s pohledem do jeho očí pomalu čistil. Setřel mu pot z čela a sklonil se k němu. „Očekávám tě dnes v noci,“ dal mu jasné instrukce, aby věděl, že nemá možnost odmítnout nebo neuposlechnout. Když nepřijde Max, přijde on. Ne jako Alfréd Riddle, ale jako chtíčem šílený Alfréd.

Teď se ještě udržel na správné hranici. Ještě nepřepadl na jednu stranu. Ale měl k tomu blízko. To si Max dobře uvědomoval.

Proto když mu sevřel vlasy, protože nereagoval, zašeptal bez dechu: „Rozumím.“

Nenáviděl se za to. Zase prohrál. Vzhlédl k plesnivějícímu stropu a v mysli měl prázdno. Ani nepostřehl, že Alfréd už odešel. Dostal se do sedu a opřel si čelo o dlaň ruky.

‚Neměl ses mu poddat!‘ ozvala se zase ta racionální část.

„Sklapni,“ zašeptal Max a přitáhl si kolena k sobě, aby si o ně opřel čelo.

Co vůbec viděl ve vztahu s Alfrédem? To sladké nebezpečí, kdy oba balancovali na hraně šílenosti a rozumu? To, že šukal s vrahem? To, že se kvůli němu zřekl zákonu, a nechal si stahovat smyčku, jako poslušný pes? Byl masochista? Určitě. Ale na jeho žebříčku hodnot práce pořád vítězila. Obrnil se prací, aby už nikdy neudělal chybu, jako před lety. S Elisou a jejím bratrem. Proto práce musela mít vždycky navrch nad čímkoliv. Nic a nikdo ji nesměl nahradit ani svrhnout. Jenže Alfréd se nebezpečně blížil k tomu prvnímu místu a chňapal po onom políčku.

Uvědomění si toho Maxe mírně děsilo. Vždyť i proti jeho vůli ho přivedl k orgasmu. Přemýšlel, kde udělal chybu, že mu podlehl. Nejen nyní, ale i před šesti lety. Proč zrovna on? Nikdy si přece nerozuměli. Ani nyní to nebyl vztah, ale spíš sex s výhodami.

Protože se nechtěl piplat ve vlastním bahně, raději ty myšlenky zahodil hluboko do zadní části hlavy. Tak, jako vždycky, když ho tyhle myšlenky dostihly. Na to nemá čas.

 

A přesto, když nastal večer a Max seděl nad večeří, kterou Stevens spěšně uvařil, nebyl ani jeden z nich schopný jediného slova. Stevens proto, že měl obavy, zda ho náhodou neslyšel s Thomasem mluvit, Max proto, že se obával, zda ho snad neviděl s Alfrédem v oné pozici předtím. Oba byla ponořeni do vlastních myšlenek.

„Předpokládám, že během zpovědi vám nikdo nepřipadal podezřelý,“ prolomil Max to ticho.

„Ta záda vás pořád bolí?“ optal se Edward, aby odvedl myšlenky jinam.

„Ne. Stačilo mi… si lehnout,“ zalhal Max a Edward na pochopení přikývl.

„I tak vám uvařím ten čaj,“ usmál se Edward příkře.

„Není třeba. Asi se ještě porozhlédnu po vesnici.“

„Nectíte naši večerku, pane York. Lidé si toho všimnou.“

„Bohu poslušné ovečky? Nebudou se přece dívat zpoza záclon na ďábla.“

Do smíchu mu moc nebylo. Sarkasmus z něj ale sršel pořád. Co mu také zbývalo. Věděl, že pokud nepřijde sám, Alfréd si pro něj dojde. Nechtěl si to přiznat nahlas, ale ta vidina rozkoše a bolesti, kterou mu možná způsobí, ho svým způsobem i lákala.

„Ne, ale pár lidí vidělo vopilého Simona, kterak kráčí v noci okolo. A toho byste potkat nechtěl.“

„Nebo třeba Thomase? Který by je pak mohl odvést pryč, co? Nebo by třeba viděli, jak se tady doopravdy berou oni noví věřící?“

Edward semkl rty k sobě. „Na co tím narážíte?“

Max se uchechtl pro sebe. „Ale to nic. Jen tak si blábolím pro sebe,“ usmál se Max sarkasticky. „Dokud mohu, samozřejmě.“

„Obávám se, že vám nerozumím, pane York.“

Max byl opatrný. Nechtěl nic uspěchat. Nebo se dokonce podříct. Pokud Edward nic o Thomasově útoku neví, Thomas jednal na vlastní pěst. A to z něj dělalo nebezpečného a podezřelého muže. „To nevadí. Jen si mluvím pro sebe.“

„Vždycky vás rád vyslechnu, jen vám nyní nerozumím, pane York.“

„To ani nemusíte. Když budete jenom poslouchat, nemusíte vždycky chtít rozumět.“

Edward jemně mlaskl rty o sebe a dal mu za pravdu. „Blíží se noční klid. Půjdu se uložit ke spánku. Vy jednejte, jak uznáte za vhodné. Ale vopatrně, pane York, vopatrně.“

„Nebojte se, moji mrtvolu nebudete muset lovit z řeky.“

Edward svraštil obočí, chtěl ještě něco říct, ale pak jen protivně máchl rukou, když vstával a se zapálenou svíčkou se vydal nahoru do svého pokoje. Max ho nenápadně provokoval. Chtěl vědět, jak bude reagovat na jeho slova. A bohužel, Edward Stevens obstál v Maxově zkoušce. Buď měl jen sakra dobrou masku, nebo dobré nervy. Nebo si už na Maxovy uštěpačné poznámky dávno zvykl.

Čekal, dokud neuslyšel z jeho pokoje chrápání. Teprve poté se vydal ven. Jeho pocit, že ho jeden pár očí bedlivě sleduje, byl založený na pravdě. Edward předstíral chrápání, aby zjistil, co má Max za lubem. Spěšně nakreslil kříž před sebou a pomodlil se, aby byl v bezpečí. Jestli se po venku potácí opilý Simon, nikdo není v bezpečí.

 

Povídání o opilém Simonovi byla lživá. Ten už dávno chrápal ve svém domě, obklopený svými psy, po namáhavé práci, kdy ho paže bolely od věčného sekání. Však na něj Alfréd dohlédl až do úplného konce. A nyní také očekával ten vytoužený klid v Thomasově domě. Už delší dobu Maxe vyhlížel. Věděl, že přijde. Proto, když ho viděl přicházet, musel se usmát pro sebe.

Přeci jen přišel, jako poslušný pes.

Nechal rozsvícený jenom svícen na stole. Zbytky, které tam Thomas nechal, dávno vyhodil. Na stole nechal víno a dva poháry. Nebude jich sice potřeba, ale je dobré být správně naladěn, abyste svedli toho druhého.

Max zaváhal, ještě jednou si srovnal v hlavě myšlenky a vešel dovnitř. Hned si ho všiml, protože dvou metrového člověka jen tak nepřehlédnete, i když sedí.

„Thomas bude celý večer pryč,“ usmál se Alfréd a natáhl se pro pohár s vínem. „Takže nás nikdo nebude rušit.“

„Nelegálně převádí lidi, do jisté míry,“ připomněl mu Max a naposledy se chtěl obrnit prací.

Alfréd rychle cukl pravou tváří. Proč do všeho musí tahat práci? „Usaď se,“ řekl však klidně, když se po chvíli znovu usmál. Max pohledem zabloudil ke stolu se svíčkami a poháry a lahví vína.

„Raději postojím,“ odmítl.

Alfréd se prudce zvedl, ale pořád se vlídně usmíval. Pomalým krokem přešel k Maxovi a natáhl paži směrem ke stolu. „Řekl jsem: Usaď se,“ vyzval ho znovu s úsměvem a klidem v hlase. Max hned pochopil, že to bylo varování. Přesto se neměl k tomu udělat ani krok blíž k němu. Alfrédův přibližující se úsměv se mu ani trochu nelíbil. Nakonec stanul v jeho těsné blízkosti, kdy ho uvěznil mezi svým tělem a dveřmi. Palcem mu přejel po bradě, ale Max koutkem oka pozoroval i jeho druhou ruku. Tu, která se nebezpečně přibližovala k jeho zbrani pod hábitem. Věděl, že bude rozumnější nevzdorovat. Věřil Alfrédovi, přesto se cítil nesvůj, když svou zbraň najednou neměl a byl nucen sledovat, kterak z ní postupně vyndává náboje, jeden po druhém. Stavěl je na stůl vedle sebe jako vojáky v pozlacené zbroji. Maxe jeho pomalé pohyby a ticho znervózňovaly.

Když Alfréd skončil, položil Maxovu zbraň na stůl a vzhlédl k němu.

„Naposledy,“ promluvil konečně a už se neusmíval. „Usaď se.“

„Jak mám vědět, že nejsi ozbrojený.“

„Musíš mi věřit.“

„Nemůžu ti věřit, když jsi nevyzpytatelný. Když to nejsi ty.“

Alfréd se křivě ušklíbl. „Vždycky jsem to já, jen někdy trochu méně šílený.“

Max se nadechl nosem a v duchu počítal do pěti. Mohl by kdykoliv odejít, ale kdo ví, co by se stalo potom. Konečně se pohnul kupředu a nespouštěl přitom oči z Alfréda. Prošel kolem něj a usadil se za stůl. Alfréd byl během krátké chvilky za ním a ruce mu položil na ramena. Po chvíli mu je nepříjemně stiskl.

„Jsi celý ztuhlý, uvolni se,“ usmál se Alfréd vřele, zatímco mu poměrně surově masíroval ramena. Max ovšem nic neřekl, uvolnit se nemohl. „Máš snad z něčeho obavy?“ sklonil se k němu Alfréd a palce mu přitiskl na krk z obou stran.

„Ne,“ odpověděl Max pevným hlasem, ale Alfrédovy ruce ho znervózňovaly. Hlavně ve chvíli, kdy jeho palce začaly tlačit proti jeho krku. Snad to bylo pokračování masáže ramen. Po chvíli ho Alfréd přiměl pomalu vzhlédnout, když mu jednou rukou zatlačil na bradu.

„Lžeš, Maxi,“ oznámil mu s úsměvem, ale jeho hlas zněl chladně. „Proč máš potom tak rychlý tep?“

Max uhnul hlavou na stranu, aby se na něj nemusel dívat, ale v tu chvíli ho Alfréd prudce stáhl zpátky za vlasy, až se židle jemně pohnula.

„Děsím tě snad?“ zeptal se Alfréd klidným hlasem, když se k němu opět snížil.

„Ne,“ odpověděl Max po chvíli. „Protože vím, že tam někde uvnitř jsi pořád ten Alfréd, co umí s tímhle bojovat. A jen tak se nevzdáš bez boje.“

„Co když mě už nebaví se ovládat?“

„Nejsi až tak slabý, abys tomu podlehl.“

Nastalo mezi nimi ticho. Snad si Alfréd v hlavě urovnával jeho slova a svá vlastní slova. Nic ovšem na tváři nedal znát. Max ale usoudil, že se zklidnil, protože jeho vlasy pustil a stejně tak z něj pomalu sundal i druhou ruku. Max počkal ještě chvíli a pak pomalu vstal. Žádné prudké pohyby, ty by si mohl vyložit jako útok. Ani koutkem oka nyní nezavadil o zbraň. Musí mu dokázat, že mu důvěřuje, i když nyní ztrácí nad sebou kontrolu. Díval se mu do očí, když se k němu pomalu přiblížil, a nastavil před sebe ruku s otevřenou dlaní. Věděl, že riskuje, ale byl to jeden z nejúčinnějších způsobů, jak Alfréda uklidnit. Nejednou se setkal s tímhle stavem. Jak u Alfréda, tak u jiných vrahů, kteří se relativně dobře začlenili zpátky do společnosti a našli si i práci a on je šel jen zkontrolovat čas od času. Neustále balancovali na tenkém provazu mezi šílenou chutí vraždit a zdravým rozumem. Slyšel Alfrédův tichý, pomalý dech nosem, který dokazovala jeho pomalu se zvedající a klesající hruď. Nespouštěl z něj oči, když ho opatrně chytil za ruku a zvedl ji dlaní k sobě. Opřel o ni svou dlaň a chvíli tak s ním zůstal.

„Už lepší?“ zeptal se, když se Alfréd znovu plně soustředil.

„Ano,“ souhlasil Alfréd a nespouštěl oči z jejich rukou.

„Chceš už přestat?“

„Ještě ne.“

Uběhly možná dvě, tři minuty, než Alfréd propletl jejich prsty dohromady a přitáhl si Maxe opatrně k sobě do náruče. A Max se mohl konečně uvolnit a uklidnit.

„Jak dlouho jsem byl mimo?“ zeptal se Alfréd šeptem, když mu prohraboval pomalu vlasy.

„Minimálně od chvíle, kdy jsi byl v Edwardově domě.“

„Kurva.“

„Zlepšuje se to. Vydržíš v klidu nyní i mnoho dní.“

„Ale i tak to poseru kvůli kraviny,“ zavrčel Alfréd vztekle.

Max mu sevřel tváře mezi prsty, aby ho přiměl mu věnovat plnou pozornost. „Nikdo se nenarodí vrahem. A nikdo se také nenarodí perfektním člověkem. Každý děláme chyby. A to, že chceš na nich pracovat, je skvělé, Alfréde. Nepřestávej.“

„Stejně ze mě bude pořád vrah. Měl bych se udat.“

„Alfréde.“

Alfréd ze sebe prudce sundal jeho ruce, udělal pár kroků vzad a otočil se k němu zády. „Taky si to myslíš, ne? Bývalý polda, co mu ruplo v bedně, a kdykoliv může jít a vystřílet, já nevím, třeba banku nebo školu, aby to byl super titulek v novinách.“

Max nic neřekl. Neměl mu co říct na jeho slova. Jen k němu přešel, aby se dostal opět před něj, a pevně ho sevřel v náručí. Naučil se, že někdy je lepší mlčet a nabídnout osobě raději objetí, než svou radu. Věděl, že objímá vraha a psychopata. Ale kousek po kousku z něj opět tvořil toho člověka, co znal. Člověka, co byl oddaný své práci policisty. Člověka, který v něm vzbudil city, jež pohřbil před mnoha lety. Musel. Protože za jeho stav nesl zodpovědnost. Dal mu svobodu, přestože Alfréd pokojně přijal prohru a vazbu.

Cítil, jak ho Alfréd opatrně také objal. Oba měli strach, že ta vraždící bestie v Alfrédovi jednou opět vyhraje a Max ho nestihne zastavit. Byl to společný život plný strachu, ale stál jim za to. Protože měli jeden druhého. Alfréd věděl, že se na Maxe může spolehnout. Ale mohl se Max spolehnout na Alfréda, že mu pomůže z myšlenek, které by ho mohly dostihnout? Netušil, protože s ním o nich nemluvil.

Alfréd mu prohrábl vlasy a jemně mu je sevřel mezi prsty.

„Víš, co se stane, když začneš znovu běsnit?“ zeptal se Max, když se mu opíral o hruď. Alfréd mlčel a pohrával si s jeho vlasy.

„Ano,“ zašeptal po chvíli nepřítomně.

Byla to dohoda, kdy Max souhlasil, že mu pomůže. Pod podmínkou, že pokud se jednou jedinkrát vrátí do starých kolejí vraha, bude mít Max povolení ho zastřelit. Byl to Alfréd, kdo to tehdy navrhl. Se slovy, že měl zemřít už dávno za to, co způsobil, přinutil Maxe, aby mu slíbil, že ho zastřelí, pokud někdy znovu zabije. Maxovi se to tehdy těžko říkalo, ale slíbit to musel. Zda by to dokázal, netušil. Nikdy nad tím neuvažoval. Možná proto, že Alfrédovi plně důvěřoval a věřil, že neztratí tvrdě vydřenou kontrolu, na které oba tolik pracovali. Možná proto se snažil tolik, jako nikdy předtím.

„Tak si to pamatuj,“ upozornil ho Max přísně.

Alfréd přikývl a sevřel ho o něco pevněji. Snad se obával, že kdyby ho nyní pustil, ztratil by ho kvůli vlastní hlouposti.

„Jsem kretén,“ zhodnotil nahlas.

„Ne, jen psychopat, to je lepší,“ nesouhlasil Max sarkasticky.

Alfréd se uchechtl a nosem mu zajel do vlasů. „Pravda. Psychopat nemůže být každý druhý, kretén jo.“

I Max se musel pousmát. Když stáli tak těsně blízko sebe a objímali se, Max ho chtěl najednou políbit. Zatoužil okusit jeho rty. Chyběl mu pocit, jak se mu otírají o ty jeho, jak mapují jeho tělo a líbají každý kousek jeho kůže. Nyní by mu možná jen stačilo ukořistit si polibek, jako stvrzení slibu, že Alfréd už nepoleví v ostražitosti. Ale moc dobře věděl, že pro ně pro oba by ten polibek byl jen začátek, neskončili by jen u něj. I to objetí náhle působilo nebezpečně. Ale oba nebezpečí milovali. Žili a dýchali jenom pro ten pocit vzrušení, kdy se těsně před smrtí cítili nejvíc naživu.

Alfréd se trochu odtáhl jako první, ale nedovolil Maxovi, aby opustil jeho intimní zónu úplně. Díval se mu do těch očí, které uměly být rozžhavené vášní, ale také chladně přísné jako led. Prsty mu pomalu přejel po tváři a ukazováčkem zamířil k uchu. Viděl Maxův bedlivý pohled, kdy snad čekal na nějakou jeho chybu, záchvěv slabosti, ale také nemohl skrýt ten malý chtíč v koutku oka, kdy napjatě očekával, co udělá dál. Alfréd už také nechtěl čekat. Sklonil se k němu, přijal porážku a políbil ho. Hladově a hltavě, s notnou dávkou vášně. Přestával se ovládat, kdykoliv přišlo na Maxe. Vždycky si uměl udržet chladnou hlavu, ale sotva okusil jeho rty tehdy v opilosti poprvé, nemohl se jich nabažit. A nyní po nich prahl víc a víc s každým polibkem. Nejen po rtech. Po něm celém. Po tom tělu, které znal už tak důkladně, a přesto věděl, že drobné detaily pořád musí objevit. Po hlase, který se vždycky tak krásně zlomil, když byl uprostřed rozkoše. Chtěl ho zlomit. Přivázat k sobě ještě víc, než předtím. Přivlastnit si ho. Utáhnout kolem něj smyčku a kolem svojí hlavy druhou, aby se od něj nemohl vzdálit příliš.

Max si všiml jeho pohledu a věděl, co se mu po tom polibku honí hlavou. A jejich myšlenky byly totožné. Alfrédovy dravé polibky ho vždycky dokázaly až příliš snadno svést. Toužil po nich jako poutník uprostřed pouště po kapce vody. Toužil po tom, aby mu Alfréd ukázal znovu, jak snadné pro něj je mu pobláznit mysl. Navzájem si byli nechtěnou slabinou, i když by to nahlas nejspíš nikdy nepřiznali.

Kdyby si to uvědomili, stali by se pro sebe navzájem osudnou slabinou, která by je stála všechno. Kdyby to řekli nahlas, dostihly by je nejistá budoucnost a všechny ty trable, které hodili kdysi za hlavu s tím, že jednou je začnou možná řešit.

Nepotřebovali slova, aby věděli, co mají dělat. Stačily ty hladové pohledy, kterým se oba dívali. Stačily ty vzrušující polibky, kdy ani jeden z nich nechtěl skončit. Nebo ten pevný stisk na hábitu, kdy si Alfréd přál ho roztrhat a dostat se pod něj. Anebo Maxovy nehty pevně zaryté do Alfrédových ramen.

„Teď už mi neříkej ne,“ zašeptal Alfréd vzrušeně proti Maxovým rtům, které poté zkousl. „Prosím, Maxi,“ téměř škemral. Tak moc ho chtěl. Max zavzdychal, když cítil jeho ruce, jak drtí jeho hýždě. Věděl, že se drží jen stěží, ale chápal, že nepostoupí dál, dokud mu to nedovolí. Max mu zahákl prsty o vlasy a zavzdychal, když se mu Alfréd přitiskl rty na krk a vytvořil na nich svou rudou značku.

„Honem,“ vydechl vzrušeně. Už se nemohl déle bránit. Nemohl tomu déle vzdorovat, sám to moc dobře věděl. Podlehl až příliš rychle, ale nemohl jinak. Vzrušení bylo příliš silné, i kdyby toho měl poté litovat.

Šílení chtíčem nestihli dojít ani nikam jinam. Alfréd ho vysadil na stůl a spěšně ze sebe shodil svršky, Max nebyl pozadu. Omotal potom kolem jeho pasu nohy a hltavě se vrhl na jeho rty. Bylo mu jedno, jak moc ho zítra bude bolet celý člověk. Chtěl ho. I kdyby měl přípravu odfláknout, Max měl pocit, že za chvíli nejspíš umře chtíčem.

Užíval si, když ho Alfréd přitiskl na stůl a pokrčil mu nohy v kolenou. Provokativně zavzdychal nahlas, když ho plácl po zadku, než do něj pronikl dvěma prsty. Alfréd se ušklíbl, když se před ním po chvíli pomalu zavrtěl. Nahnul se k němu, opřel se vedle jeho hlavy a prudce vytáhl prsty. Už neměl sílu se ovládat. A Max očividně také. Stáhl ho totiž dolů do dalšího polibku a vlastními nohami ho k sobě přitáhl o to blíž, když do něj pronikl. Užíval si Maxovy vzdychy a přímo miloval to překvapení v jeho očích kdykoliv, když změnil úhel. Nebo když ho vytáhl do sedu a o to razantněji do něj pronikal.

„Jste perverzní, šéf inspektore Yorku,“ zašeptal mu provokativně do ucha, když mučivé tempo zpomalil.

Max se chtivě usmál, se šíleným chtíčem v očích se natáhl pro svou zbraň bez nábojů a namířil ji na Alfrédův krk. „Říká ten pravý,“ odpověděl bez dechu.

Alfréd se ušklíbl a zbraň pomalu olízl špičkou jazyka, dokud se nezastavil o Maxovy prsty. „Příště ti seberu pouta,“ pokračoval Alfréd šeptem, zatímco se v něm velmi pomalu, provokativně hýbal, „a připoutám tě k posteli.“

Max přivřel oči nad narůstajícím vzrušením z pomalého tempa a jeho slov. „A dál?“ zeptal se chtivě.

Alfréd se ušklíbl a přitiskl ho prudce zpátky na stůl. Ruku mu zlehka omotal kolem krku, když se k němu snížil. „Vyšukám z tebe duši,“ ušklíbl se hravě.

Max se vzrušeně uchechtl. „Pak tě s radostí zatknu za svádění během práce a krádež pracovní pomůcky,“ slíbil mu. „Ale nejdřív bys měl dokončit, cos‘ začal.“

‚Neříkej dvakrát,‘ pomyslel si Alfréd, ale nic neřekl. Jen se rozhodl si Maxův chtíč vychutnat naplno.