Jedno kolo na stole rozhodně nestačilo. Měli pro sebe celou noc. A oba byli při chuti. Ale nechtěli se unavit ihned. Proto se rozhodli pro krátkou pauzu a nalili si něco tvrdšího. Seděli naproti sobě, jen vrchní díl toho směšného hábitu na sobě, aby jim nebyla zima. Oba váhali, zda tu pochybnou tekutinu mají vůbec vypít, ale čekat, než se v ohništi rozdělá pořádně oheň, aby je zahřál, nechtěli. Tohle bude rychlejší.
„Ještě pořád můžeme chvíli počkat,“ navrhl Alfréd, protože věděl, že Max alkohol nenávidí.
„Raději dřív, než později,“ rozhodl Max váhavě a pohrával si s malým pohárkem v ruce. Ovšem, že měl obavy. Nevěděli, co to doopravdy je ani jak silné to je. „Na tři?“
Alfréd přikývl. Odpočítali do tří a pak do sebe tu pochybnou tekutinu jedním tahem hodili. Chutnala odporně a hořce. Maxovi se hned zvedl žaludek, ale neměl nouzi o teplo. Hořící hrtan mu byl dobrou připomínkou, proč alkohol nepije ani v nejhorší možné situaci. Alfréd si jen pomyslel, že to nebylo až tak silné, jak se obával. Ale protože se Max začínal trochu znovu uvolňovat, měl jistotu, že to zabralo. Netrvalo dlouho a zdálo se, že i hábit mu způsobuje náhle teplo. Byl ovšem pořád při smyslech, to bylo dobře.
„Chceš se podělit o informace?“ zeptal se po chvíli.
„Hra ještě neskončila,“ zarazil Max jeho tok myšlenek ihned a nepřítomně si hrál s pohárkem v ruce. „Dokud to jeden z nás nevyřeší, neřekneme si žádné informace navíc.“
„Pak to ale nebude taková zábava.“
„Můžeme si to udělat zábavnější.“
Alfréd zpozorněl, když si všiml, jak se Max mile usmál. Sledoval ho, jak vstal, jistil se o stůl, když k němu přešel, omotal mu ruce kolem krku a usadil se mu na klínu. „Jak?“ zeptal se nezaujatě a přitáhl ho blíž k sobě. ‚Jedna sklenička stačila, aby byl takhle poddajný? Tu si musím vzít s sebou domů,‘ pomyslel si Alfréd škodolibě. Max mu přiložil ukazováček k nosu a opile se usmál.
„Třeba tím, že si oba dáme zlomek informací a pak ještě něco dobrého k pití,“ zasmál se. Alfréd zadržel smích.
„A co takhle si dát ještě jedno sexy žhavé kolo? Nebude to lepší než si předávat informace nebo chlastat?“ zeptal se svůdným hlasem.
Max se potutelně zasmál. „Ne, ne, ne,“ zašvitořil Max jemnějším hlasem a dětinsky se zasmál. „Ty myslíš jen na jedno.“
„A ty snad ne? Vzhledem ke svojí pozici?“
„Ne-e.“
Alfréd se chtěl rozesmát naplno. Naklonil Maxovu hlavu k sobě a políbil ho. „A víš, že máš pravdu?“ zeptal se s úšklebkem a rukami mu sevřel zadek. Max se opřel o jeho rameno a spokojeně zavrněl blahem.
„Aspoň, že to přiznáš,“ zahihňal se Max.
Před šesti lety jejich pochybný vztah také začal díky alkoholu. Tam v Chicagu, kdy si šli nepřímo po krku, kdy si přáli zničit toho druhého, aby mohli nad ním vstát jako vítěz. Tehdy, kdy Max částečně pomohl stvořit monstrum zvané Alfréd Riddle.

Držel ho přitisklého na stůl a hrubě si ho bral zezadu. Miloval, když Max ztrácel na své důstojnosti a byl schopný vzdychat tak neskutečně eroticky. Také byl rád, když se mu Max podřídil a nechal ho, aby si s jeho tělem dělal, co chtěl. Třeba jako nyní. Jeho povolení, aby dělal, co chce, bylo tím klíčem, který propustil jeho chtíč. Musel se ušklíbnout, když stůl začal vrzat, zatímco Max nebyl schopný popadnout dech. Thomas jistě nepočítal, že mu takhle někdo zprzní stůl.
Stiskl mu vlasy mezi prsty a své kruté tempo zpomalil. Sledoval Maxův pomalu se pohybující ohryzek. Aspoň ve chtíči nad ním mohl vyhrát s klidnou myslí. Pouze v naprostém ponoření do chtíče byl Max upřímný.
„Pořád nemáš dost?“ zeptal se Alfréd chladně, když se zastavil hluboko v něm.
„Ne,“ odpověděl Max se chtivým úsměvem.
„Nejspíš tě budu šukat celou noc s takovouhle,“ ušklíbl se Alfréd.
„Do toho,“ vyzval ho chtivě, než byl znovu surově přitisknut na stůl. Hlas se mu zlomil, když do něj Alfréd razantně přirazil. Zítra možná nevstane, ale s tím počítal, když tady šel. Ale Alfrédovi nemohl vzdorovat ani mu odolávat věčnost. Ta bolest spojená se chtíčem byly tak skvěle namixované, že si ho Alfréd omotal kolem prstu.
Dlouho si něco odebírejte a ono vás to nakonec pohltí.
Max se ztrácel na vlně vzrušení a chtíče. Jeho úd bolestivě pulzoval a toužil po Alfrédově doteku. Cítil každý jeho pohyb. Alfréd se ušklíbl, když cítil, jak do něj Max naráží svými boky. Svému chtíči skutečně lhát nemohl.
Netrvalo dlouho a udělal se. Ale Alfréd ještě ne a nechtěl mu dopřát ani chvilku klidu nebo odpočinku. Za vlasy ho vytáhl do stoje a tvrdě do něj přirážel. Miloval ten jeho hlas plný vzrušení. Věděl, že mu to dělá dobře.
Místností se rozlehlo plácnutí. A Maxův sten.
Stůl naposledy zavrzal, když Alfréd konečně dosáhl orgasmu.

„Přišel jsem na to. Chceš mi roztrhat zadek.“
Alfréd stiskl rty k sobě, aby nevyprskl vodu, a snažil se nerozesmát se. Násilím polkl zbytek vody, co měl v puse, než se otočil na Maxe opírajícího se o stůl. Nechal ho tam takhle viset, protože kdyby ho posunul o něco blíž k okraji, přepadl by. Nohy mu sloužily už jen na dobré slovo. Ale byl na něj sexy pohled, jak tam ležel takhle rozplácnutý.
„To teda brzo,“ zhodnotil Alfréd se smíchem.
„Vybíráš si snad všechny dny, co jsi měl noční?“
„Hele, takhle bychom si za normálních okolností měli užívat po celé dva týdny.“
„Takže si chceš vybrat všechen sex najednou?“
Alfréd se ušklíbl, přešel k němu a opřel se o stůl naproti němu, aby zašeptal: „Byl bys snad proti?“
„Na rozdíl od tebe musím umět zítra chodit.“
Oba se zasmáli. „I tak tě chci ještě potřetí,“ zdůvěrnil se Alfréd.
„Máš štěstí, že mě bolí zadek, jinak bych tě nakopl.“
„Pak je jedině dobře, že jsem tě takhle rozbil zavčasu.“
Sklonil se k němu a hladově ho políbil. „Přestaň mě líbat, ty nadrženče,“ ušklíbl se Max.
„Pročpak? Líbí se ti to.“
„Protože je mi jasné, že máš chuť ještě na další dvě kola minimálně.“
„Samozřejmě.“
„Jsem rád za tvou upřímnost, ale mysli taky na můj zadek.“
„To dělám pořád.“
„Trochu jinak, než na to, jak ho ještě víc roztáhnout.“
„Je to snad špatně?“
Alfréd se zasmál, když ho Max praštil do ramene s nezbedným úšklebkem. „Dej mi aspoň pár minut klidu.“
„To bude problém, už tě zase chci.“
„Tak musíš vydržet.“
Alfréd se k němu přiblížil o něco víc, aby zašeptal: „Nemůžeš mi odebírat svůj zadek. Perfektně se do něj totiž vlezu.“
„To je sice hezké, ale teď máme zavřeno. Pětiminutová pauza na oběd.“
„Jenom pět minut? Dobře, to jsem ochoten počkat.“
„Patnáct minut.“
„Ne, řekl jsi pět minut.“
„Řekl jsem patnáct.“
„Vím, co jsem slyšel.“
Max převrátil oči v sloup, ale musel se usmívat. Věděl, že když je Alfréd v ráži, i jedna minuta pro něj byla dlouhá. Proto pozoroval, jak po chvíli chodí jako lev zavřený v kleci. Kroužil kolem něj, ale držel se zpátky. Přestože byl vzrušený, uměl se ovládat, protože věděl, že když počká, oba si to užijí. „Co když použiju právo veta?“
„Zamítnuto.“
„Co když si náhle vezmu dovolenou?“
„Zamítnuto. Otvírej krám,“ ušklíbl se Alfréd, když se znovu opřel o stůl naproti němu.
„Pořád máme pauzu,“ informoval ho Max.
Oba se ušklíbli. Max věděl, že se Alfréd bude držet zpátky. Nic by nezískal tím, kdyby si ho vzal násilím. Věděl, že si raději užívá nad ním tu moc, když mu podlehne a sám škemrá, aby si ho vzal.
„Jsem tvoje nejhorší noční můra, po které tolik prahneš,“ zašeptal Alfréd proti jeho rtům, než se nahnul blíž, aby je políbil. Max zavřel oči, a když svoje rty oddělili, chtěl víc takových polibků. Věděl, že když podlehne, poddá se mu. Přesto nemohl odolat tomu, jak ho Alfréd vždycky líbal. Dělal to málokdy, proto to pro Maxe možná tolik znamenalo. Měl pravdu, byl tou noční můrou, kterou si Max přál, aby jeho mysl nikdy neopustila.
Přiznat si chtíč znamenalo ovšem prohrát.
Oba to věděli. Jenže dnes večer to Alfrédovi nevadilo - myšlenka, že by prohrál. Protože řekl: „Chci tě, Maxi. Tady a teď. Nechci už déle čekat.“
Řekl to upřímně a s pohledem do Maxových očích. Odpíral si ho příliš dlouhou dobu, aby mu to nyní stačilo.
„Tady ne,“ nesouhlasil Max a Alfréd přimhouřil oči. Trpělivě vyčkával na jeho další slova, očima lovce ho téměř propaloval. „V ložnici,“ opravil ho Max.

Zkuste si ukojit vzrušeného muže. Obzvlášť takového, kterému něco dlouhou dobu odepíráte. Max věděl, že tohle kolo bude minimálně pro něj poslední. Bolel ho celý člověk. Ale Alfréd byl pořád při chuti. Však mu přece slíbil celou noc. Nepochyboval, že by se dokázal vyhecovat k tomu, aby skutečně pokračoval po celou tu dobu. Ale věděl, že by měl dostat rozum a přestat, když by byl Max sám mimo. Aspoň v to doufal. O to větší překvapení pro něj bylo, když mu Alfréd řekl, aby si sedl na postel a sám se vrátil do místnosti, kde byli předtím. Uvítal tu nečekanou milost a spíš si lehl na břicho. Sednout si na zadek by se rovnalo sakra velkému připomenutí, že má nejspíš roztrhaný zadek. A ten blbec v něm si to ještě užíval. Další překvapení bylo, když se Alfréd vrátil s lahví alkoholu a dvěma poháry.
„Fajn. Co to je?“ zeptal se Max a podepřel si hlavu.
„Sám nevím,“ přiznal se Alfréd.
„A ty očekáváš, že to budu dobrovolně pít?“
„Mám ti skočit pro špinavou vodu do rybníka?“
Max si povzdychl. „Pravda, asi moc na výběr nemám, co?“
„Ještě se tu někde povalovala flaška s rozmačkanými jablky, ale jak je stará, to nechci tipovat.“
Max mu dal pravdu a celkem neochotně podržel oba poháry.
„V klidu, nechci tě přetáhnout,“ ušklíbl se Alfréd jeho obezřetnosti, když mu podával jeho pohár.
„Člověk u tebe nikdy neví,“ připomněl mu Max sarkasticky. Přesto mu ale v duchu poděkoval, když mu oné pochybné tekutiny nalil jen trochu. Nejistě k tomu přičichl. Tohle určitě jen po čichu nesplňovalo ani jednu normu o pálenkách. Už jen z toho aroma se mu mírně zvedl žaludek.
„Na nervy,“ pronesl Alfréd přípitek s úšklebkem. Schytal šťouchanec do ramene. A byl donucen jako první okusit, cože to mají vlastně pít. Div se tím sám nezadusil. „Sakra. To kope teda pořádně,“ přiznal přidušeně.
„Takže to pít nebudu,“ zhodnotil Max rozumně.
„Jo, to bude rozumnější,“ dal mu Alfréd zapravdu, pořád s přiškrceným hlasem.
Na chvíli nastálo ticho, které přerušil Max uchechtnutím.
„Ano, vím, že jsem debil, můžeš to říct nahlas,“ zhodnotil Alfréd, než se také uchechtl.
„No, jedině tebe napadne se jen tak pohostit tím, co tady Thomas skladuje. Už to je děsivé samo o sobě. Nemáš pud sebezáchovy?“
„Asi mě Thomas nakazil, když sem všechny tahá přes chlast.“

Alfred se probudil uprostřed noci. Zablesklo se mu v očích, když viděl Maxe spát vedle sebe. Jak tvrdý spánek to je? Unavil ho dostatečně? Když se ujistil, že pořád spí, oblékl se, vzal něco Thomasovi ze spíže, do Maxovy pistole vložil jeden náboj a vypařil se z domu. Thomas se jistě do brzkého rána nevrátí. A všichni poctiví věřící budou jistě spát. Ale co ti, co něco skrývají?
Jak si myslel - v domě Lowů se doposud svítilo, přestože už bylo blízko k půlnoci. Zpod závěsů v nejvyšším okně prosvítalo světlo svíčky. Všiml si, že Barry a Lucy na něj klidně koukají. Hodil jejich směrem velký, syrový kus masa, co sebral Thomasovi. Psi se po něm rozběhli a jali se ho hned trhat na kusy a prát se o každý kousíček mezi sebou. A Alfréd v pokoji mohl kolem nich projít k domu a dostat se dovnitř.
Bylo otevřeno. Pro případ, že by začalo pršet a psi by chtěli dovnitř, pochopitelně. V tomto světě se nekradlo. Přikrčil se, když prošel skrz dveře a pořád mírně přikrčený se rozhlédl po spícím domě. Kdyby si zapálil svíčku, mohl by se prozradit. Po hmatu se zorientoval a po schodech téměř neslyšně pronikl do doposud neprozkoumaného prostoru. Proč je nikdy nepozvali i do pokoje nebo patra, kde Paul předtím žil? Proč Max tak tupě následoval vlastní pravidla, aby si práci o to stěžil? Když se ujistil, že na patře, které mělo patřit Paulovi a Lauře nikdo není, rozsvítil svíčku.
Dostal se do ložnice a začal ji prohledávat. Hadry, šperky, ale především šuplíky s papíry. A v nich našel něco, co ho zaujalo. Chvíli si myslel, že dokonce i špatně čte, proto si na pergamen posvítil o něco víc.
Jednalo se doslova o kupní smlouvu. Hlavním předmětem byl Paul Low a tento předmět byl prodaný Lauře. Smlouva byla podepsaná rodiči od Paula a Laury. Dle roku to bylo ve chvíli, kdy oběma zúčastněným (předmětem a kupujícímu - tedy Paulovi a Lauře) bylo sotva pouhých pár měsíců. Alfréd se zamyslel, zda by takováto smlouva, pokud by vůbec kdy něco podobného mělo vzniknout, neměla být naopak - neměla být právě Laura prodanou nevěstou? Aby se rozšířil rodinný statek? Nebo byla rodina Laury zámožnější? A vůbec - nebylo to vždycky tomu tak, že se spíš ženy prodávaly? Protřel si kořen nosu.
Budiž, přehlédněme fakt, že rodiče prodali jen tak svoje sotva narozené děti těm druhým rodičům. Pod tímto pergamenem byly vyčteny položky, které novomanželé v kolébce rovnou dostanou, aby pak nepřišlo k úhoně jedné či druhé rodině.
Protože Alfréda tento případ nijak nezajímal, jeho chladná mysl si dokázala najít potřebné informace a oddělit je od těch nepotřebných. Kdyby tohle viděl Max, učinil by stejně, nebo by už byl zviklaný tím, že rodinu Lowů zná trošičku osobněji?
Třetí pergamen byl složený na čtvrtiny a vypadl na něj, když pohnul s druhým pergamenem. Jednalo se o podobně znějící smlouvu, ale tentokrát byla hlavní položka přátelství s mladým XXX. Jméno bylo nečitelné a inkoust rozmazaný za ty roky, kdy byl pergamen rozložen a zase složen. Stejně tak následující jména, celkově jich čítalo pět. Pakt na přátelství? Pět otisků prstů. Jelikož nebyl kouzelník, tohle mu bylo k ničemu. Ale pousmát se musel. Bylo to dětinské, ale když si takto získávají puritáni vztahy? Jejich problém, copak tady máme dále? Alfréd bez ostychu pohlédl na další pergamen.
Zbytek byly už jen kupní smlouvy, které uzavřel Paul Low na své jméno ještě před oficiální svatbou. Trakař, kočár, určitý lán pole na zahradě svého otce, krmné maso prvotřídní kvality od Simona Sparkse… Heleme se, tohle je zajímavé! Kupní smlouva byla stará sotva měsíc předtím, než Paul Low zemřel.
Uslyšel kroky. Rychle svíčku sfoukl a papíry schoval pod loket, když se přikrčil za pootevřenou komodu. Do místnosti pomalu nakoukla stará hlava se světlými vlasy. Byla to Temperance Lowová. Jen si povzdychla, když se dívala do prázdného pokoje, ale tu se zarazila. Nahlas dvakrát začichala. Alfréd zůstal v klidu. Když bude potřeba, použije násilí. K jeho překvapení Temperance pouze přešla k oknu a otevřela ho, aby vyvětrala. Potom za sebou zavřela dveře a její kroky se vytratily do ticha noci.
Alfréd chvíli počkal a přesunul se potichu k oknu. Svit měsíce mu posloužil dokonale, aby si pročetl další kupní smlouvy, ale vrátil se k té mezi Paulem a Simonem. Na tohle by se možná mohl Simona zeptat. To znamenalo, že se ti dva mohli vídat prakticky kdykoliv, neboť dodatek ve smlouvě zněl: „Kvalitu masa lze zkontrolovat, kdykoliv si to zákazník přeje.“ Měl by se o tohle podělit s Maxem? Čím dřív se tohle vyřeší, tím lépe pro oba, ne? Ano, podělí se o tohle s Maxem. Třeba už mu chybí poslední kousíček skládanky, aby byl hotov a oni by už mohli vypadnout.
Jen je příliš slušný policista, aby se někomu jen tak vloupal do baráku a prohraboval se mu věcmi bez jeho svolení. Zasraný, nepřímočarý Brit.
Ale možná proto Alfréd už policistou není…
Pohlédl na sňatkovou smlouvu Paula a Laury. O co jednodušší ten život byl kdysi, že jo? A pak se vám z milovaného manžela stane násoska, jenže opustit ho nemůžete, protože Bůh by vás odsoudil. Blah, blah, blah, známe. Tak si počkáme, až nám manžel umře a budeme dědit. Alfréd si sňatkovou smlouvu přečetl ještě jednou. V případě smrti by všechno měla dědit manželka, že ano? Nebo majetek připadne rodině? I tak je to rodinný majetek v podstatě…
Když štos papírů otočil zespod, opět se zarazil.
„Já, Paul Low, se zavazuji slibem mlčení, o tom, co jsme dnes viděli a zažili. Podepsaný vlastní rukou. Já, Philip Low, se zavazuji taktéž slibem mlčení, o tom, co jsme dnes viděli a zažili. Podepsaný vlastní rukou. Já, Simon Sparks, se zavazuji taktéž slibem mlčení, o tom, co jsme dnes viděli a zažili. Podepsaný vlastní rukou. Dva totožné pergameny budou vytvořeny navíc, aby každý z nás měl podepsaný slib od nás všech tří, aby naše jazyky zůstaly za zuby, mysl zapomněla a ústa nic neřekla,“ přečetl Alfréd tiše ve svitu měsíce. „Co to je sakra?“ nechápal a znovu si pergamen přečetl. Pergameny si přeložil a schoval pod hábit. Určitě se budou hodit.
Když pohlédl z okna, rychle se skrčil. Někdo ho sledoval. Nebo se díval na dům od Lowů. Viděl ho? Díval se přímo na něj? Neměl by být paranoidní, ale kdo ví. Ale kdyby ho viděl, jistě by spustil hned poplach. A takhle v noci by jen stěží mohl rozpoznat, kdo se skrývá v domě u okna, že jo? Navíc v úplné tmě, kdy by mu pomohl jenom svit měsíce. Po chvíli zpoza rohu okna vykoukl ven znovu, tentokrát opět skrytý ve tmě pokoje. Nikdo tam nestál. Zdálo se mu to? Zmátla ho na chvíli mysl?
‚Duch Paula, tupče,‘ pomyslel si s uchechtnutím. Měl by pokoušet štěstí dál a prohledat celý pokoj novomanželů, kdy jeden z nich už natáhl bačkory a ten druhý je mladá vdova? Pro teď by se měl stáhnout. Když tady přijde přes den a ledabyle se během návštěvy zeptá, zda by se mohl porozhlédnout po domě, bude to znít přirozeně? Ušklíbl se pro sebe. Záměrně rozházel věci po pokoji, ale ne nikterak moc, ale zároveň dostatečně, aby to nevypadalo, jako kdyby to udělal jen silnější vítr. Aby se Lowovi obávali, že je někdo chtěl vykrást. Nebo že možná něco hledal, co kdysi patřilo Paulovi, co by raději měli nechat skryté. Pak možná jeden z nich udělá chybu a podřekne se.
Byl na odchodu… když se setkal s hlavní lovecké pušky proti tváři. I při Alfrédově výšce v něm překvapivě hrklo. Přeci jenom nebyl tak hlasitý, aby někoho vzbudil. A tu náhle stála - Temperance Lowová a neohroženě držela zbraň proti vetřelci, kterého v té tmě nepoznala. Neviděla, že se Alfréd přikrčil, aby se vlezl do dveří, což ho jedině zachránilo, aby ho ihned nepoznala.
Ani jeden nic neřekl. A ticho bylo dlouhé sotva tři vteřiny. Potom ho Temperance přerušila výkřikem: „Zloděj!“
A Alfréd toho využil, aby její pušku odhodil stranou, když ji násilím odstrčil od dveří, a schody bral po dvou, aby se v bezpečí dostal ven. Temperance pořád křičela a vzbudila tím celý dům. Ale to už byl Alfréd pryč. Psi mu nevěnovali pozornost, pořád se přetahovali o kus masa. Dokud je Philip neodtrhl a nevydal jim rozkazy.
Temperance se postarala svým křikem po celé vesnici, že téměř všechny probudila.
„Někdo kradl v našem domě! Kdo nespal v období nočního klidu, to se ptám!“ křičela kolem na rozespalé spoluvesničany, kteří si ještě vybírali ospalky z očí.
Jenže to už bylo potom, kdy se Alfréd v bezpečí dostal do Thomasova domu, dokumenty bezpečně schoval ve spíži za hromadou zaprášených zavařenin s ovocem a marmeládou. Pistoli vrátil do původního stavu, bez nábojů, na stůl. Dokonce stihl předstírat před Maxem, že se také sotva probudil, kvůli hluku, co Temperance dělala, když k nim dorazila a bušila na Thomasovy dveře v naději, že je doma.
„Co se děje?“ nechápal Max a spěšně se oblékal.
„Nemám zdání,“ zalhal Alfréd a také se jal znovu oblékat. Hrát tupého uměl dokonale. „Temperance zničehonic začala vyřvávat.“
Max se zarazil, když se opřel o místo na matraci vedle sebe, které bylo… studené. I polštář vypadal načechraný, ne že na něm doposud někdo spal.
Ale nekomentoval to.

„Co se stalo?“ zeptal se Max.
Temperance po něm střelila nehezkým pohledem a potom na Alfréda. Snad v naději hledala ještě otce Stevense, ale ten nebyl doposud k nalezení. Stejně tak Thomas.
„Proč takový hluk děláte uprostřed noci?“ zeptal se Alfréd a neopomenul hlasitě a dlouze zívnout. „Už je přece dávno období nočního klidu. Teda spánku.“ Opravil se, když mu Max nenápadně patou šlápl na špičku palce na noze.
„To bych také ráda věděla!“ soptila Temperance.
„Paní Lowová,“ ozval se rozespalý hlas a všichni se stočili pohled na otce Stevense, který se pomalu ploužil skrz dav lidí. „Co Vás tolik pobouřilo, že rušíte poklidný spánek Vašich bližních?“
„Co mě pobouřilo?“ zopakovala Temperance nasupeně.
„Temperance, má drahá,“ snažil se ji Charles spěšně uklidnit a chytil ji okolo ramen. Bezcitně jeho ruce jedním máchnutí rukou sundala a učinila krok kupředu s bradou vzhůru.
„Někdo u nás kradl! A já toho zloděje najdu!“ dupla si Temperance vzpurně nohou.
„Kradl?“ zopakovalo několik přítomných.
Max nenápadně pohlédl na Alfréda, který měl dokonalou tvář naprosto nevídané nevědomosti. Kradl? Co to sloveso znamená, prosím? Moje čistá duše toto slovo nikdy nepoužila a ani nezná jeho význam!
„Paní Lowová,“ oslovil ji Edward Stevens vlídně, „jděte si lehnout, tuhle záležitost probereme ráno, kdy vaše mysl bude čistá.“
„Ne! Chci toho zloděje upálit na hranici!“ soptila paní Lowová.
„Paní Lowová…“
„Ne! Ten muž, co u nás kradl, je ještě tady! Najděte ho, otče Stevensi! To je vaše povinnost!“
Edward Stevens si dlouze povzdychl. Na tohle neměl po večeru ještě nervy. Už tak bylo dost, že ho tahle dáma vzbudila dost neurvalým způsobem uprostřed noci. A stejně tak všechny okolo, kteří nyní brblali a vztekem naplněnými pohledy propalovali manžele Lowovy.
Skrz rozestupující se dav se z druhé strany prorval, doslova, Philip a na provaze vedl dva irské vlkodavy, kteří ještě slintali od dobroty, kterou jim onen neplánovaný noční návštěvník zanechal, aby si koupil jejich nevědomost a mlčení. Přikazoval jim tvrdě, aby čmuchali a našli toho vetřelce, ale psi měli co dělat, aby zastavili svoje padající sliny od kusu žvance, který jim Philip musel nechat, dokud ho nesnědli celý, protože se přece dělit nebudou!
Když si otec Stevens prošel v klidu to, co mu paní Lowová sdělila, a jeho ospalý mozek začal pomalu běžet, bylo mu jasné, že nikdo z jeho oddaných oveček by se neodvážil narušit jejich noční klid, kdy mají všichni spát. Významně pohlédl na Alfréda a Maxe. Ovšemže! Nehezky se usmál a Max dostal nepříjemný pocit, že se mu ten úsměv ani trochu nelíbí. Sám byl ještě napůl rozespalý, vynechejte ho z jakýchkoliv nepříjemností. Ale pokud se jedná o loupež, měli by se na to podívat hned, jestli je ještě nějaká naděje, že zloděje najdou.
Edward Stevens se už nadechoval a krokem se blížil směrem k Alfrédovi a Maxovi, ale Max ho předběhl.
„Můžete nám říct podrobněji, co se stalo?“ zeptal se klasickou otázkou.
„Co je to tady za teátr?“ zeptal se někdo opileckým hlasem. Pozornost se přenesla na opilého Thomase Kinga, který vypadal něčím znepokojen. Třeba tím, že mu jeho další dobrá ovečka zdrhla, když vystřízlivěla příliš brzy. To by nasralo každého, po takové dřině! Očividně tomu divadélku ale nějakou tu chvíli přihlížel, jen jeho opilecky zenový klid vyprchal a toho řevu bylo dost už i na něj.
„Někdo se pokusil okrást naši rodinu!“ zopakovala Temperance okamžitě a důrazným hlasem, div jí oči nevypadly z důlků. Copak jsou všichni praštění polenem? Někdo je okradl! Kolikrát to bude muset ještě zopakovat?
Max si odkašlal, aby Temperance připomněl, že nyní stojí jen kousek od ní a je ochoten ji poslouchat, protože se mu mozek už z větší části probudil.
„Jsem si jistý, že otec York Vás jistě milerád vyslechne, paní Lowová,“ usmál se otec Stevens rozespale. Ano, právě nyní to hodil na Maxe.
„Viděla jste, kdo to udělal?“ zeptal se ledabyle. Pochyboval, že by mu dala jakkoliv vhodný popis podezřelého nebo že by podezřelý byl tak tupý a zůstal ještě ve vesnici, když na něj pomalu zahájila veřejný lov.
„Byl to muž a byl vysoký!“ informovala ho Temperance ihned, hlas plný zlosti a vzteku. Nepatří hněv mezi sedm smrtelných hříchů? Nebojí se, že skončí v pekle? Nebo se tohle aplikuje jenom v křesťanství? „Ale nemusím se obávat! Bůh ho potrestá!“ křičela Temperance dále a hned pevně sevřela víčka, aby se pomalu opět uklidnila a byla zase tou spořádanou dámou.
„Bůh potrestá nás všechny, protože jsme se narodili s hříchem, ale toho viníka jistě stihne horší trest!“ vykřikl někdo.
Všichni zapomněli na Thomase, který se tak náhle zjevil. Až na Alfréda. Ten totiž nejspíš identifikoval člověka, který ho pozoroval předtím, když se potloukal po domě Lowů bez jejich vědomí. A nepříjemně chladný pot ho v tom utvrzoval, přestože Thomas vypadal, že se právě nyní skutečně vrátil ze své pochůzky.
I Thomas se jednu chvíli významně podíval na Alfréda a lišácky se usmál. Byl to takový ten sobecký úšklebek, kdy mu dával najevo, že ho s radostí napráská a nebude váhat ani vteřinu. A Alfréd věděl, komu by zdejší lidé věřili. I když si hrál na otce svatého, pořád zde byl vetřelcem.
„Copak tak zíráte, otče Riddle? Snažíte se rozluštit nějakou hádanku?“ slovíčkařil Thomas a musel se uchechtnout.
„Myslím, že jsem tu hádanku rozlouskl už dávno,“ ujistil ho Alfréd se zavrčením.
„Skutečně? A jste si jistý, že máte všechny kousky skládačky?“
„Do toho ti nic není.“
„Ach, pravda. Co já bych mohl vědět, že ano?“
Alfréd ho bedlivě sledoval, jak se otočil na patě a od neurvalého davu se raději vzdálil. Nechce mít s ním nic společného. V mysli měl jenom nadcházející spánek ve svém domě a pár flašek alkoholu.

„Jste si tím popisem jistá?“ zeptal se Max, když mu Temperance všechno dopodrobna popsala.
„Na mou duši,“ přikývla Temperance, nyní už trochu zklidněná, když měla po ruce hrnek s čajem z bylinek. Menší dryák, aby brzo usnula. Drogy by také jistě zabraly.
‚Tak to ti možná brzo uletí,‘ pomyslel si Max sarkasticky. Protože i jemu docvaklo, na koho ten popis jako jediný seděl. A vzhledem k tomu, že Alfréd nebyl v posteli, když se vzbudil, ale u okna a vypadal poněkud zaujatě tím, co se děje venku, bylo mu jasné, že Alfréd strkal nos tam, kam neměl. A málem se popálil. „Mohu Vás ujistit, že se spolu s otcem Stevensem o to postaráme,“ usmál se na ni vlídně. ‚Asi těžko, ten popis hned lehne popelem a s Alfrédem si to vyřídím osobně,‘ pomyslel si.
„Mockrát děkuji, otče Yorku. Bůh vám žehnej,“ zašeptala Temperace rozespalým hlasem. Únava ji konečně opět dohnala.
Max ji vyprovodil pohledem a z úst mu uniklo zívnutí. Opět se ocitl v domě otce Stevense.
„Máte ponětí, kdo by ten noční narušitel mohl být?“ zeptal se Stevens rozespalým hlasem.
„Ano a rovnou si to s ním vyřídím,“ ujistil ho Max.
„Dobře, hlavně, aby se to už neopakovalo.“
„Nemusíte se obávat.“
„Doufám, že jeho činění aspoň bude k užitku.“
„Jestli díky tomu vyřešíme vraždu Paula Lowa, pak ano.“
„Neříkejte vraždu, když nemáte viníka, pane York. Neházejte na někoho těžký hřích vraždy,“ připomněl mu Edward rozespale a rozloučil se s ním. Max nad ním pouze převrátil oči v sloup. Jestli Alfréd skutečně slídil v sídle Lowů bez jejich vědomí, bylo téměř jisté, že vyčmuchal něco, co nechtěli, aby někdo našel. Takže počkal, až Edward zase usne a dokud neslyšel chrápání, vyčkával ve svém pokoji. Schody pod ním ani nestihly zavrzat, jak rychle je seběhl a vydal se do opět poklidné a tiché noci.
Ujistil se, že všude byly svíčky zhaslé a závěsy zatáhnuté. Zastavil se před domem Thomase Kinga a nakoukl dovnitř skrz okno. Viděl Thomase, kterak se opíjí s některou ze svých lahví alkoholu a klimbá na dřevěné židli. Když mu Alfréd poklepal na rameno, instinktivně hrábl po zbrani, ale uvědomil si, že v tom spěchu předtím ji zapomněl rozebranou na Thomasově stole.
„Máš štěstí, že nemám u sebe zbraň,“ zakroutil nad ním hlavou. K jeho překvapení mu ji Alfréd chvilku na to podal. „Zastřelím tě. Jednou,“ slíbil mu Max naštvaně a popadl svoji zbraň. Spočítal si zbylé náboje. Nechyběl ani jeden, kromě toho, který vystřelil na svého útočníka v lese.
„Já vím,“ usmál se Alfréd mile. Věděl, že jednou k tomu dojde. Takže bylo potřeba se na to připravit. A i když by to oba nejraději chtěli popřít, věděli, že ta možnost, že se budou muset jednou navzájem zastřelit, tady byla. Proto byla potřeba, aby byli schopni střílet bez váhání. Proto jejich vztah nesměl by nikdy úplný. City by jim znemožnily zmáčknout spoušť, když by bylo potřeba.
„Takže - chceš mi říct, kde ses potloukal?“ zeptal se Max přímo.
„Sledoval jsem, jak spíš.“
„Nežertuju, Alfréde.“
Alfrédův úsměv zmizel, když viděl, že Max uvolnil pojistku na své zbrani, ale hlavní mířil k zemi. V očích měl jasně vepsáno, že opravdu nežertuje.
„Kde ses potloukal?“ zeptal se Max znovu.
Alfréd i přesto znovu nasadil milý úsměv. „Můžeme tenhle rozhovor přenést dovnitř? Chtěl bych ti něco ukázat.“
„Něco, co jsi ukradl?“
„Vypůjčil,“ opravil ho Alfréd a položil mu dlaň na hřbet ruky. „Takže - můžeme?“
Max ho ovšem pořád bedlivě sledoval. „Uvědomuješ si, že ohrožuješ vyšetřování?“
„Ano. Ale také ti to v ledasčem pomůže.“
„Například?“
„Pojď a uvidíš.“
„Teď zníš jako pochybný podomní prodejce nebo sadistický únosce.“
„Tak mi věř.“ Alfréd mu nastavil ruku s otevřenou dlaní. „Protože jsem našel něco, co nás může odsud konečně dostat. Nebo se aspoň pohneme z místa.“

„Kdeže jsi to dal?“ nechápal Max.
„Teď to nemůžu dostat, protože Thomas je doma a chlastá,“ snažil se mu Alfréd vysvětlit, že v tom zmatku, který způsobil, důležité dokumenty někam schoval.
„Takže ty prostě jen tak hodíš klíčové důkazy někam do-“
„Maxi!“
„A myslíš si, že je to naprosto v pořádku?“ pokračoval Max, zatímco byl přerušen. Snažil se to skrýt, ale uvnitř v něm to bublalo. Vy byste taky nepraskali vzteky, kdyby vám někdo tvrdil, že má klíčové důkazy k vyřešení případu, ale jen tak je zapomene na místě, kde se nyní nemůže dostat z jakéhokoliv důvodu? Ano, už dávno byste ho také jistě škrtili nebo se je snažili aspoň dostat. Pro Maxe to bylo to druhé, v čemž se mu snažil Alfréd pochopitelně zastavit.
Protože věděl, že ho Thomas viděl. A jestli našel i ty spisy, jistě si je uschoval k sobě. Ale Alfréd je dal tam, kam většinou Thomas nesahá, takže by měly být v pořádku. A schoval je tam proto, aby je neměl u sebe, až by se k nim vřítila napůl šílená Temperance a nechtěla je všechny prohledat od hlavy k patě.
Alfréd navrhl, aby počkali, dokud Thomas neusne, ale na to Max neměl ani pomyšlení. Čekali až moc dlouhou dobu. Proto chtěl poslat nejdřív Alfréda, aby Thomase zabavil a pokud možno ho podpořil v jeho alkoholismu. Ale Alfréd to zamítl, protože právě Thomas byl ten, kdo ho předtím viděl slídit v domě Lowů. Což Max vědět nepotřeboval.
„Dobře, existuje snad jiný vchod dovnitř?“ pokrčil Max ledabyle rameny. Nedivil se, proč se s ním nechce Alfréd vidět. S opilci jsou vždycky jen potíže.
Druhý vchod do Thomasova domu byl bohužel chytře udělaný. Šlo na něj vidět ze všech pokojů, když jste se postavili do správného úhlu či místa. Takže Alfrédovi nezbývalo nic jiného, než Thomase zabavit, zatímco Max tím druhým vchodem vejde dovnitř, sebere ty věci a zase zmizí. A to bylo jako oprátka kolem hlavy. Nepříjemná smyčka, která se příliš rychle utáhne, a vy nemáte možnost se ještě na poslední chvíli bránit.

„Nečekal jsem, že se skutečně objevíš,“ usmál se Thomas, náhle vypadaje až neobvykle střízlivý. Alfréd za sebou zavřel dveře a nespouštěl z něj oči. Sledoval, jak si Thomas opět nalévá do poháru pochybný alkohol a poté sune další pohár pomalu po stole, aby jej také naplnil. „Dáš si taky, brachu?“
„Co chlastáš dneska?“
„Kdo ví.“
Ten úsměv vypadal nebezpečněji, než kdykoliv předtím. I Thomasovy oči Alfréda v tu chvíli sledovaly bedlivěji. Nebyl opilý ani omylem, byl ve střehu a při smyslech. A to zračilo velké nebezpečí.
„To jsi na tom už tak špatně, že si nepamatuješ, co za flašku otvíráš?“ zeptal se Alfréd klidně a pomalu se přesunul ke stolu. Věděl, že by ho neměl provokovat. Ne teď.
„Už tomu tak bude,“ přikývl Thomas krotce a zvedl svůj pohár ke rtům. „Neposadíš se?“
„Ne, spíš jsem si říkal, že bych se možná měl projít na čerstvý vzduch.“
„Vadí ti snad má společnost?“
„Ale kdeže. Mám u tebe bydlení zadarmo.“
Thomas se rozchechtal. „To je fakt,“ řekl náhle vážně, než do sebe kopl svůj pohár s alkoholem. Nepříjemně mlaskl. „Ale víš, i u nás se ostatní dívají kysele, když ví, že máš pod střechou zloděje,“ pronesl ledabyle, když se opřel o opěradlo a klidně sledoval Alfrédovu další reakci. „Takže, Alfréde… jsi zloděj?“