Elisa po Maxovém živém vyprávění zůstala zticha a nenacházela slova. Nepochybovala, že to, co jí řekl, byla všechno pravda. Max nebyl ten, kdo by si skutečnost přikresloval. Čeho si ovšem všimla, byla jeho změna v chování a postoji těla. A neverbální komunikace. Kdykoliv popisoval smrt oněch vrahů, viděla, jak se napnul, popřípadě si kousal kůžičku za nehty, což ho nikdy neviděla dělat. Nebo rychleji mrkal a díval se po místnosti, aby se rozptýlil. I jeho držení těla bylo jiné. Udělala snad chybu, že ho tam poslala samotného a nijak ho řádně nekontaktovala? Však ani nevěřila, že by se to pokusil sám vyřešit, měl se prostě vrátit s tím, že si neví rady. Pak by se to dál neřešilo. Měla tam někoho poslat tajně, aby mu pomohl?
„To je myslím všechno,“ zhodnotil Max konečně a oběma rukami sevřel opěradla židle. „Můžu jít?“
„Tohle… všechno… se opravdu stalo?“ zeptala se Elisa zaraženě.
„Ano, mám ti to sepsat, předpokládám, asi je toho dost na jedno sezení.“
Elisa místo odpovědi jen vdechla hromadu vzduchu do plic, až se jí vytvořily boule na tvářích a pomalu vydechla. Co má na to sakra říct? Nemá certifikát z psychologie, ale bylo jí jasné, že po tomhle by žádný normální člověk, ani Max, nemohl odejít s klidnou myslí, i kdyby se snažil sebevíc oddělit se od toho, co se dělo kolem něj. A ty detailní popisy smrti… nepochybovala, že byl u toho, nebo chvilku potom, když se odehrály. Jako podporu si vzala propisku a rychle uvažovala. Div se jí z hlavy nekouřilo.
„Můžu jít?“ zeptal se Max rychle znovu.
„Ne,“ zastavila ho Elisa hned.
„Proč? Potřebuješ ještě něco?“
Elisa si všimla podle těch těkajících očích, že toho nejspíš moc nenaspal. A pokud vše, co řekl, viděl na vlastní oči, tak se divila, že už dávno není na psychině. Chápala, že je někdy hodně těžké oddělit případ od vlastního myšlení, ale u Maxe to bylo velmi neobvyklé. Možná proto ji to tolik děsilo.
„Jak se ti poslední dny spí?“ zeptala se místo toho.
„Perfektně,“ zalhal Max ihned.
„Bez té ironie.“
„Ne, vážně.“
Elisa si povzdychla. „Maxi, můžeš mi dát minutku?“ zeptala se najednou.
„Samozřejmě,“ reagoval Max ihned a vyšel za dveře. Elisa hned zavolala svému známému, doktorovi z psychiatrické léčebny nedaleko od nich a zeptala se, zda by mohl dojet co nejdříve. Věděla, že Max není blázen, ale pokud to všechno skutečně viděl a neměl nikoho, komu by se s tím svěřil a ani nikoho normálního po ruce, obávala se škody, které napáchala svým rychlým rozhodnutím. Mělo ji trknout, že se něco děje, už když se přestal ozývat. Ale ona si jen myslela, že je to zasraný sólista jako vždycky.

„Ahoj,“ hlesla téměř ihned, když do místnosti vstoupil nějaký muž a šla ho objat.
„Ahoj, Eli, co se děje? Nikdy nevoláš tak naléhavě.“
„Pamatuješ na Maxe?“
„Jo, bejvalej zase otravuje? Mám mu rozbít hubu?“
„Ne, ne. Jenom to ne. Kvůli tomu jsem tě nevolala.“
„Něco ti řekl?“
„Olivere, prosím.“
„Tak prcal v pracovní hodině, co?“
Elisa si otráveně povzdychla. „Můžeš mě nechat domluvit?“ vyjela na něj.
„Aha! Problémy se vztekem. Bereš prášky nebo chodíš na sezení, jak jsem ti doporučil?“
„Nech mě domluvit!“ zavrčela Elisa už naštvaně.
„Dobře, dobře,“ usmál se Oliver a poslušně se usadil.
„Známe se od základky a ty víš ze všech nejlépe, jak mě nasrat,“ procedila Elisa skrz zuby.
„Jsem rád, že mě taky ráda vidíš.“
Elisa se zhluboka nadechla a pomalu vydechla. Nezavolala ho, aby se hádali. „Potřebovala bych laskavost.“
„Jakou?“
„Jedná se o Maxe.“
„Ne, toho buzíka fakt předělávat na heteráka nebudu. Takový magor nejsem.“
„Ale očividně máš dutou palici. Jasně jsem ti řekla, abys mě nechal domluvit,“ zavrčela Elisa vztekle. Oliver hned zkrotl a poukázal, aby pokračovala. Vysvětlila mu situaci, a odkud se Max nyní vrátil a Oliver konečně začal uvažovat jako doktor. „Stačí mi pár sezení. Chci jen vědět, jestli se z toho postupně dostává, nebo se to zhoršuje, nic víc.“
„Co když tam chodit nebude?“
„Bude, věř mi. Kdy budeš mít volno?“
„Pro tebe, Eli, kdykoliv.“
„Dobře. Navrhnu mu to. Je hodně tvrdohlavý.“
„Asi jako ty.“
Elisa na něj hodila všeříkající pohled. Oliver zvedl ruce v obraně a pohodlně se usadil. „Šéf inspektore Yorku, můžete vstoupit,“ začala opět s formalitami. Byl to její styl, jak Maxovi prokázat trochu respektu. A hlavně Oliverovi dokázat, že ten muž na rozdíl od něj něco opravdu dokázal a neschovával se za zaplaceným titulem.
„Veliteli Shionová,“ pozdravil ji Max, když vstoupil dovnitř. Oliver se za ním hned ohlédl a celkem nápadně ho zkoumal, už když si šel sednout na židli vedle něj. Max ho dokonale odignoroval, což se mu hodilo, a zůstal stát vedle něj, když Elise zasalutoval. To gesto ji trochu zabolelo, protože je opět rozdělovalo, jako propast.
„Pohov. Posaďte se,“ řekla a Max tak učinil.
Elisa přejela pohledem z Maxe na Olivera a zase zpátky. Maxovi neušlo, že oba o něj jeví až moc velký, nechtěný zájem. Měl už být na cestě doma, sakra.
„Maxi,“ oslovila ho Elisa.
„Myslím, že můžeme přejít rovnou k věci a vynechat zbytečné natahování. Nemyslíš?“ přerušil ji Max ihned. Není třeba si tady hrát.
„Olivere, je to tvoje,“ rozhodla Elisa a kapitulovala.
„Zdravím, jmenuju se Oliver a chtěl bych-…“ začal Oliver mile.
„Ne, díky, na podomního prodejce fakt nemám náladu. K věci,“ zpražil ho Max. Ani jednomu neutekla jeho podrážděnost. Nedostatek spánku, nejspíš, napadlo Elisu.
„To jsem říct nechtěl,“ usmál se Oliver vlídně. Byl zvyklý na protivné lidi. „Jen… jestli vás něco trápí, můžete se za mnou kdykoliv stavit.“
„Ne, díky. Můžu jít?“
„Max, že ano? Maxi, nechte si to projít hlavou,“ řekl Oliver rychle a předal mu svou kartičku. „Kdybyste si to rozmyslel.“
„Domluvte se rovnou na termínu,“ rozkázala Elisa ihned.
„A že by ses třeba zeptala, jestli o něco takového stojím?“ zeptal se Max se smíchem.
„Nestojíš, proto ti to musím nařídit,“ usmála se Elisa mile.
„Dobře, dobře, vy dva. Uklidněme se, ano?“ usmál se Oliver a postavil se mezi ně. Jako by jim stůl jako zábrana nestačil. „Maxi, viděl bych to takhle. Dneska odpoledne? První lekce zdarma? Nezávazně. Přátelsky. My dva, platí?“
„Nechceš mě rovnou pozvat na panáka, ty osle?“ zeptal se Max ironicky.
„Maxi!“ zpražila ho Elisa hned.
„Ne, ne, v klidu,“ usmál se Oliver mile. „Vím, že si myslíš, že o mou pomoc nestojíš, ale… nech si to projít hlavou. Pak mi zavolej. V klidu si doma dáchni, dej si něco dobrého k jídlu, odpočiň si a pak mi zavolej. Klidně i jenom proto, abys mě poslal zase do prdele, to je mi jedno. Můžeme se tak domluvit, Maxi?“
Max se na něj otráveně podíval a pak na Elisu. „Víte co? Neberte si to osobně, ale teď mám mít nárok na svou dovolenou. Takže… Jděte oba do prdele,“ řekl Max procítěně, než se zvedl a odešel.
Elisa si nahlas povzdychla. „To je vždycky tak tvrdohlavý?“ zeptal se Oliver pobaveně.
„Bohužel,“ povzdychla si Elisa.
„Už chápu, co jsi na něm viděla.“
„Ven!“ zahřměla Elisa jako lvice, po které nesla jméno, a Oliver raději prchal pryč.

Pro Elisu bylo milým překvapením, když ještě toho dne dostala děkovný dopis od Edwarda Stevense a v něm zabalenou jakousi brož ve tvaru stříbrné růže s přáním, aby poděkovala Maxovi Yorkovi za jeho prvotřídní služby. Prohlédla si stříbrnou růži, aniž by se jí dotkla, a poslala ji nejdříve do laborky. Když jí dokázali, že je neškodná, jen byla předtím od krve, sebrala si ji zase pro sebe. Proč by ji měla dát Maxovi? K čemu by mu byla. Však to ona ho tam poslala. Rozhodla se proto, že ji bude hrdě nosit na uniformě. Neznala minulost této broži ani její předešlé majitelky. Nevěděla, že ta malá stříbrná růže bude Maxovi navždy připomínat, že to, co zažil, bylo skutečné.

„Aspoň k něčemu ta Elisa je,“ slyšel Max z jídelny, zatímco byl v kuchyni a připravoval jim jídlo.
„Nechci se o tom bavit,“ řekl mu hned.
„Proč ne? Chceš potvrdit, že to je normální? Tak tam jdi. Potom můžeme jet na dovolenou.“
„Nemusím jim nic dokazovat.“
„Tak to můžeš dokázat mně.“
„A ty tam půjdeš se mnou?“
„Jestli tě to uklidní, tak klidně.“
„To pochybuju,“ zabrblal si Max pod nos.
„Mám mu snad zavolat já?“
„Opovaž se!“
„Tak se u něj rovnou objednám i já a budeme to mít z krku.“
Max jen vztekle zavrčel a rozhodil rukama kolem sebe. „Fajn, ale až ti řekne, že jenom všichni přeháníte, tak platíš večeři!“
„S radostí,“ zavrkal Alfréd provokativně a jal se hned vytáčet číslo.

„Dobře, děkuju moc, doktore, takže ve tři,“ souhlasil Alfréd, než zavěsil.
„Předpokládám, že jsi ho ukecal,“ ozval se Max po chvíli, kdy zrovna dokončoval oběd.
„Víš, že umím lidi skvěle ukecat.“
„Až moc dobře.“
Alfréd se pousmál a vstal. Došel do kuchyně, kde Maxe zezadu těsně objal. „Ber to jako poslední brzdu před naší dovolenou.“
„Mohli jsme už vyrazit dneska.“
„Tak pojedeme zítra, to je to nejmenší.“
Alfréd mu pomalu prohrábl vlasy. „Dobře,“ souhlasil nakonec, ale z pevného sevření ho nepouštěl. Ani jeden z nich nahlas nepřiznal, jak je rád, že ten druhý je po jeho boku. Obzvlášť nyní, po tom všem.

Prodaný ženich Paul Low ovšem Maxovi nedal spát. Chápal, že to jejich směšné společenství mělo vlastní pravidla. Především o novorozencích. Jak mohli dopředu jen tak určit partnera na celý život? Jen proto, že jeho rodina byla v tu chvíli bohatá? Co když většina těch pochybných manželství byla jenom na oko a oba manželé se nenáviděli. Jaké by bylo manželství Paula a Laury, když Paul tiše prahnul po Simonovi? Mohli by se rozvést? Nejspíš ne, to by bylo proti Bohu. Nebo by se rozděloval společný majetek, aby ani jedna z rodin nebyla poškozena? Nebo by se dělilo jen nabytý majetek během manželství? A proč k tomu všemu potřebovali smlouvu? Co když by se oba nedožili dospělosti? Připadalo by toto manželství dalšímu dítěti v pořadí? Nebo by sešlo ze smlouvy?
„Maxi?“
Max se vrátil nohama na zem a očima z okna zaputoval zpátky na Olivera. Rozčilovaly ho jeho rozčepýřené vlasy. A brýle na čtení. Předtím je neměl, nyní Maxovi k němu prostě neseděly. „Ano?“
„Připojíte se k nám, nebo budete jenom prostě sedět a nic neřeknete?“
„Tohle nebyl můj nápad, takže jsem pro, abychom toho hned nechali,“ usmál se Max mile.
„Ano, to vám věřím. Asi je vám krajně nepříjemné, že vás v podstatě vyslýchá někdo jiný, když ve většině případech jste na té druhé straně.“
„Nemám co skrývat, protože tady nemám ani co dělat.“
„No… vaše okolí si myslí opak,“ upozornil ho Oliver. „Předpokládám, že…“ začal a podíval se do svých krátkých poznámek. „Alfréd je váš současný partner?“ Slovo současný trochu zabolelo. Popsala ho Elisa snad jako nějakého kurevníka, co otevře půlky každému? „Byl to on, kdo mi volal, nepletu se?“
„Ano, protože si myslím, že tady oba marníme čas.“
Oliver se usmál čistě ze zdvořilosti. „Proč si myslíte, že vás ke mně Elisa poslala?“
„Protože se nudila a byl to rozkaz.“
„No, asi se na to díváte pragmaticky-…“
„Pragmaticky? Víte vůbec, co to slovo znamená?“ zasmál se Max suše.
„Chápu vás, taky mi zpočátku bylo nepříjemné, když jsem sám musel navštívit jednoho ze svých kolegů. Ale vězte, že mi to posléze v mnohých věcech otevřelo oči. Občas nám stačí se tomu druhému otevřít a prostě mluvit o čemkoliv.“
„To se nestane, to se nebojte.“
„Pročpak? Máte snad co skrývat?“
„Ne, nemám.“
„Pak byste ale tak nejednal.“
Max se zhluboka nadechl nosem a pohlédl na strop. „Jestli je to všechno, mám lepší věci na práci.“
„Asi vás mohu uklidnit, že mi Elisa pro vás předala tohle,“ řekl Oliver a předal mu zprávu o tom, že Elisa Maxovi nařídila volno. Max se jen uchechtl.
„To snad není pravda,“ zasmál se suše.
„Je. Nejste rád?“
„Měl jsem mít dovolenou předtím, ne nyní.“
„Berte to asi jako kompenzaci, že jste pracoval víc, než jste měl.“
Tu s sebou Oliver trochu škubl, protože Max reagoval ihned a prudce. Ukázal na něj ukazováčkem a zašeptal: „S těmihle kecy jděte k čertu. Vím, o co vám jde. Elisa chce zjistit, jestli mi náhodou nepřeskočilo. A mohu vás ujistit, že jsem naprosto v pořádku!“
„I potom, co jste viděl ženu si vystřelit část mozku?“ zeptal se Oliver bez okras. Když nechce spolupracovat, musí použít jinou taktiku. Očividně to zabralo, protože Max zaváhal. „Není to jen tak hezký pohled, nepletu se? Jedna věc je přijít k oběti, když už je po smrti, když už je po všem, ale druhá věc je vidět to přímo před sebou, jak se to děje, bez možnosti tomu zabránit. A další věc, kterou jsem vyrozuměl z vašeho spisu, je, že jste s obětí udržoval trochu bližší vztahy v zájmu vyšetřování. A nesmím zapomenout i na to nebohé děvče, co jste našel oběšené v lese, nepletu se?“
„Dost,“ varoval ho Max trpce.
„Neulehčujete mi to, Maxi, nemůžu vám tedy dát na vybranou. Buď budete spolupracovat-…“
„Nebo co?“
Oliver semkl rty k sobě. „Maxi, oba víme, že posudek by ani jednomu z nás nijak neprospěl. Můžu vám napsat silné léky, které by vám mohly pomoct, na začátek, třeba usnout. Nepochybuju, že to, co jste viděl, vás neprovází i ve snech. Možná proto vypadáte, že jste pár dnů už úspěšně nespal. Proto jste tak roztěkaný a některé zmínky ve vás vzbuzují prudké reakce, které byste jinak… neměl, nepletu se?“
Max na jeho otázku neodpověděl.
„Možná by bylo dobré si promluvit i o tom… co se dělo v Chicagu,“ zkusil Oliver opatrně. „Předtím jste byl vyzván několikrát, abyste se dostavil k doktorovi u vás, ale… opakovaně jste odmítl. Pak jste šel jednou a bylo prokázáno, že nemáte žádné následky.“ Oliver odložil Maxovu složku stranou. „Ale to si nemyslím. Často se totiž stane, že policejní doktor vyhoví starému kamarádovi za jinou službu či přivření oka u něčeho jiného, aby neměl zápis, popřípadě nebyl degradován či zbaven odznaku.“
„Proto jsem skončil rovnou tady? Aby se předešlo případnému… jakže se tomu říká? Uplacení doktora, aby zfalšoval výsledky?“
Oliver se mile usmál a opřel se o opěradlo. „To nechám na vás, chytrý jste na to dost. Ale upřímně, uškodil bych jen sobě, kdybych vydal falešný záznam. A uplatit se tak snadno nedám, na to mám přísahu až moc v srdci.“
Max cítil ten jeho nepřímý nátlak, kterým mu tlačil na krk. „Stačí, když budu souhlasit s rádoby dalším setkáním?“
„Nejen souhlasit, musíte dorazit, samozřejmě, a musí proběhnout řádný zápis.“
„Co když zjistíte, že jsem cvok?“ zeptal se Max naprosto klidně.
Oliverův úsměv ovšem nezmizel. „I to je možnost.“
„Co když ty prášky, co mi předepíšete, odmítnu brát?“
Oliver si sundal brýle a mechanicky si je očistil. Přitom si rozmyslel svou odpověď, věděl totiž, že nemluví jen tak s někým. „Tak ublížíte sobě a svým blízkým. Posttraumatická stresová porucha, neboli PTSD, se nemusí objevit ihned. Může přijít až po mnoha letech. Možná je toto právě reakce na něco z vašeho dětství, dospívání. Nepochybně to může být reakce i na Chicago. Díky vaší složce vím, co se tam stalo. Proto to nevylučuji. Ale většinou ten problém je skrytý mnohem hlouběji.“
Max se nadechl, že se na něco zeptá.
„Chcete se zeptat, proč to nezačalo dřív? To netuším. Možná právě tento případ ve vás probudil vzpomínky, na které jste zapomněl. Vzpomínky z dětství, které si přejete, aby zůstaly pohřbené.“
„To je pitomost.“
„Tomu nevěříte, Maxi. Jen si nechcete připustit, že by to mohla být pravda. Nepochybuju, že vás možnost PTSD nenapadla už někdy předtím. V problematických rodinách je to časté-…“
„Nic o mně nevíte. Ta složka je vám k ničemu,“ přerušil ho Max netrpělivě.
„Ale ve většině případech na to člověk reaguje až s odstupem času. Stačí pár dnů, týdnů, aby se nepříjemné myšlenky vrátily. Jen ojediněle se vracejí vzpomínky z dětství. Pokud se samozřejmě s tímto typem neléčíme. Víte, Maxi, lidská psychika je unikátní věc, o které pořád nic nevíme. Stačí drobné popostrčení a celé tělo zkolabuje. Nebo se vzepře a stane se ještě silnějším.“
Max po jeho proslovu mlčel. Nebude mu dávat další záminku, aby si mlel svoje nesmysly, když nejsou pravda.
„Přiznání si, že se něco skutečně stalo, je prvním krokem k léčbě.“
„Dejte mi něco, po čem budu moct spát. To je vše, co po vás chci,“ promluvil Max konečně.
Oliver si povzdychl pro sebe.
„Kdy budete chtít domluvit další schůzku?“ zeptal se místo toho.

Alfréd seděl v čekárně. Protože mu Oliver po telefonu sdělil, že by nejdříve rád mluvil s Maxem o samotě, vyhověl mu.
Tu se náhle otevřely dveře a vyšel z nich Oliver: „Pan Riddle? Můžete dál.“
Alfréd nejdřív zaváhal, ale byl to jeho nápad. Nakonec se zvedl a s obavami vstoupil do Oliverovy pracovny. Usadil se vedle Maxe.
Ať už měl Oliver smýšlení o homosexuálech jakékoliv, profesionální povaha ho předčila. Požádal Alfréda, aby mu v mezičase vyplnil dotazník, aby ho mohl zavést do systému, jestliže si přeje podstoupit skupinovou terapii s Maxem.
„Jinak byste ho tady nedokopal,“ zasmál se Alfréd.
„Říká ten pravý,“ uchechtl se Max.

„Berme to jako takové úvodní, přátelské posezení,“ začal Oliver. „Chci vás oba trochu poznat, abych věděl-…“
„To není třeba, ani dalšího setkání není třeba,“ přerušil ho Max hned. Oliver si promnul unaveně čelo. „Protože stejně nezjistíte to, co byste chtěl zjistit.“
„A co bych měl chtít zjistit?“ zeptal se Oliver přímo. Věděl, že někteří pacienti jsou tvrdohlaví, ale Max York očividně patřil mezi ty nejtvrdohlavější ze všech.
„Že jsme oba šílení? A kdo není v této době?“ usmál se Alfréd mile.
„Děkuji, Alfréde, aspoň vy spolupracujete. Mohu vám říkat Alfréde, že ano?“ ujistil se Oliver.
„Samozřejmě, je to příjemnější,“ souhlasil Alfréd.
„Víte, rád bych vytvořil příjemnou, přátelskou atmosféru, proto vám neříkám šéf inspektore Yorku, ale Maxi. Nechci mezi námi tvořit nějaké bariéry, proto také souhlasím, abyste mi říkali jménem, nikoliv doktore. Bude to hned přátelštější setkání, uvidíte. Funguje to vždycky, u každého-…“
„Ale my nejsme jako každý,“ přerušil ho Max podrážděně.
My?“ pozvedl Oliver obočí s drobným úsměvem. „S čímpak se tedy vy dva potýkáte, že vás to tolik spojuje? Nemějte mi to za zlé, že vás tady vyslýchám, pánové, ale chci tomu přijít na kloub. A společná terapie vám může mnohé dát.“
„Nebo taky mnohé vzít,“ prohodil Max se sarkastickým nádechem.
Oliver si povzdychl. Pevné nervy, Olivere, pevné nervy, věděl jsi, že tenhle bude těžký oříšek na rozlousknutí, když jsi s tím souhlasil.
„Maxi, neodmítejte léčbu, když ji máte na dosah. Ulevíte své duši a nervům.“
„Ale já jsem v pořádku,“ ujistil ho Max pomalu. Připadalo mu totiž, že právě tenhle doktor potřebuje vlastního doktora.
„Souhlasíte s tím, Alfréde?“ zeptal se Oliver záměrně toho druhého. Třeba když to uslyší od něj, bude to mít pro něj konečně význam.
Alfréd zaváhal, protože neměl žádné právo takto Maxe odsoudit, dát mu prostě razítko šílence, když sám byl šílenec minimálně větší. „Nemůžu odpovědět, nemám na to totiž pravomoc,“ rozhodl se pro neutrální odpověď.
Oliver si poraženě povzdychl. „Dobře, dobře,“ vzdal se. „Maxi, předepíšu vám nějaké prášky na spánek, měl byste po nich lépe usnout,“ řekl a po chvíli podal Maxovi papírek s informacemi. „Také vás trápí spánek, Alfréde?“
„Ne, naštěstí spím klidně,“ usmál se Alfréd mile. Protože už dávno ztratil cit pro ty, které zabil. Thomas King mu ublížit už nemůže, když se otrávil vlastním čajem. To, že měl špatně popsané lahvičky, za to on nemohl. Prostě se jenom přehmátl. Zvrácená mysl Alfréda ho v tomto utvrzovala, proto necítil vinu, že vzal Thomasovi život.

Max lhostejně vzal pochybný recept na prášky, co by mu měly prý pomoct. Byl skeptický už dopředu, protože věděl, že sotva si na ně zvykne, budou mu stejně k ničemu. Měl chuť papír zmuchlat a hodit ho rovnou do koše, ale byl tu Alfréd, co by mu to určitě nedovolil. Oliver mu papír přesto předal s podporujícím úsměvem.
„Doktore?“ oslovil ho Alfréd, předtím než odešel.
„Počkám v autě,“ oznámil Max naštvaně a už se neobtěžoval v té místnosti pozbýt ani minutu navíc.
Oliver se rozpačitě usmál. „Olivere stačí taky, jak už jsem říkal,“ odvětil konečně.
„Zjistil jste něco?“
„Oba víme, že existuje něco jako lékařské tajemství. A tohle byla teprve první schůzka. Nikoho nemůžete vyléčit tak rychle.“
„Takže tu něco je.“
„Každý to něco máme. Ale měli bychom začít především u sebe. To musí Max pochopit. A vy také, očividně.“
Alfréd jeho poznámku přešel. „Chci jen vědět, jak mu pomoct. Dlužím mu to.“
Oliver si ho zkoumavě prohlédl. „Dlužíte?“ zopakoval po něm. Posadil se za svůj stůl a pohlédl na informace, které mu Alfréd o sobě poskytl. Samozřejmě o svém předešlém povolání lhal. Musel. Tak jako kdykoliv jindy. Ten Alfréd Riddle zemřel už před lety a musel zůstat pohřbený. „Uvidím, co se dá dělat, ale… mám velké podezření na PTSD. Minimálně z minulosti ho něco pomalu dostihuje a on si to nechce přiznat. Zkuste se ho zeptat na dětství, dospívání a tak. Třeba se otevře vám.“
„Málokdy se tomuhle tématu otevře.“
„Tak vidíte, proto musíte být neodbytný a důkladný. Popřípadě začít sám a svěřit se mu s něčím, co jste nikdy nikomu o vaší minulosti neřekl.“
„Dobře…“
„Malé krůčky jsou také krůčky. Někdy je ovšem potřeba pomoc i někoho jiného. Někoho zvenčí. A pokud si to Max nepřizná, nemůžu ho léčit.“
„Je mi jedno, kolik si budete účtovat, doktore. Pomozte mu. Prosím… Obávám se, že už je tak vzdálený, že mu nemůžu pomoct.“
Oliver založil svou propisku do hrníčku k dalším z mnoha propisek a fixů. „A vy?“ vzhlédl poté k Alfrédovi.
„Já?“ nechápal Alfréd a rychle zamrkal.
„Nepotřebujete si také o něčem promluvit? O něčem, co Maxovi říct nemůžete?“ ptal se Oliver opatrně.
Nastalo ticho. Snad Alfréd na chvíli skutečně uvažoval o jeho otázce, aniž by se jeho psychologickým snahám rovnou vysmál.
„Ne,“ řekl po chvíli konečně. „Ale díky.“
A s tím se za ním zavřely dveře. Oliver si dlouze povzdychl. Věděl, že policisté mívají někdy problém přiznat si, že sami mají problém, že potřebují pomoc. Ale obava, že přijdou o práci, je pro ně větší. Proto se raději vrhnou střemhlav do dalšího případu, než aby si vzali čas a trochu si oddychli.
Pokud Max York už předtím odmítl jeho kolegu od policie, bylo jasné, že má problém, o kterém nechce mluvit.
Promnul si nos, než vytočil Elisu Shionovou. Dle domluvy by jí měl aspoň dát vědět, že se tady Max zastavil.

„Ten už mě tady neuvidí,“ smál se Max, když Alfréd přišel i s klíčky od auta.
„Třeba by nám to pomohlo. Oběma,“ navrhl Alfréd, když auto konečně otevřel.
„To sotva,“ ozval se Max sarkasticky z auta, když zavíral dveře.
„Dej tomu šanci.“
„Ne.“
Alfréd si povzdychl, než se připoutal. „Maxi…“
„Řekl jsem: Ne. Nejsem cvok, Alfréde.“
„To bys čekal, že to cvok bude říkat.“
Max protočil oči v sloup. Alfréd zakroutil hlavou a nastartoval motor. Nezačal ovšem couvat, aby se odsud dostali.
„Proč nejedeš?“ nechápal Max.
Místo odpovědi ho ovšem Alfréd přitáhl k sobě a políbil.
Když ho pustil, řekl mu: „Je mi jedno, jestli budu muset čekat týden, měsíc, roky… chci ten čas trávit s tebou. Chci ti pomoct, tak jako jsi ty pomohl mi. A jestli to znamená, že ti budu moci být na blízku, jako doposud, pak nevidím důvod, proč to nezkusit. Když to nezabere, prostě toho necháme. Ale nezahazuj dobrou možnost. Psycholog tady není jen tak, Maxi. Každý by ho měl minimálně jednou navštívit, o důvod víc, když je to policajt. V Chicagu jsme to měli povinné a nemohli jsme ho nijak uplatit. Nechtěl jsem tam chodit, věř mi. Snažil jsem se ho tolikrát obelstít, podplatit… V jednu chvíli mi to dost pomohlo.“
„Asi ne dostatečně, když jsi skončil, jak jsi skončil.“
„To proto, že jsem se na to potom vysral. Protože jsem nevěřil, že mi to pomáhá. Když se na to dívám zpětně, ano, otevřel staré rány, ale díky tomu se s odstupem na to dívám jinak. Neměl jsem dělat, co jsem udělal. To by si moje sestra nikdy nepřála. Někdy je ovšem to ticho, co tě očekává doma, až moc velké, abys z toho nezešílel. Proto ti chci pomoct, Maxi, proto chci s tebou mluvit o všem i o ničem.“ Přejel mu palcem po hřbetu ruky. „Víš, proč je pro mě teď tak jednoduché s tebou mluvit? Proč je tak snadné s tebou žít, aniž bych tě neviděl jako svůj další cíl nenávisti, protože jsi mi překazil pomstu?“
„Protože bys neměl s kým spát a kde bydlet?“ zhodnotil Max racionálně.
Alfréd mu položil dlaně na obě tváře a přiměl ho se na něj podívat. „Ne. Chceš vědět proč? Protože přestože víš, jaké zvíře skutečně jsem, co za bestie se ze mě stala… nenechal jsi mě tam. Nenechal jsi mě ve štychu, když jsem potřeboval něčí pomoc a nikdo mě neslyšel. Neotočil ses ke mně zády, když jsem němě volal o pomoc. Zůstal jsi a pomohl jsi mi. I když víš, že jsem otrávil Thomase, nezačal jsi podle toho jednat. Mohl jsi mě nahlásit pro vraždu, kdybys chtěl. Nebo za ty vraždy, co jsem předtím nepřímo spáchal, když jsem je přemluvil. Každý den mi pomáháš, když jsem na dně a obávám se, že ta bestie ve mně se zase probudí. Ale stačí mi jeden pohled na tebe… a vím, že se nemusím obávat ničeho, že jsi tady, jako moje jediná jistota. Proto mi to za to stojí, Maxi. Proto ti chci pomoct. Protože tys pomohl mě. A nezáleží mi na nikom tak moc, jako na tobě. Takže pokud je zde možnost, jak ti pomoct, a můžu jí být součástí, nebudu váhat ani minutu.“
„Víš, že tě za tohle přiznání můžu zatknout?“ zeptal se Max unaveně po chvíli.
„Myslím si, že to neuděláš,“ pousmál se Alfréd.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 2
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

ShiwoftheShadows
ShiwoftheShadows

Než se pustíte do mých příběhů, vězte, že to není jednoduchá červená knihovna. Zaměřuju se spíš na příběh, detailní popisy, …

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.