Dnešní brzká snídaně v podobě zdravého ovocného salátu, který se skládal především z hromady jakýchsi tmavě červených věcí, skončila nakonec extrémní rychlostí na dně propasti. Jednalo se již o třetí zastávku, kterou musela skupina čítající tři dospělé a tři mladé lidi udělat. Archeologická výprava? V dnešní době? Co chcete objevovat? Možná to, kolik toho slečna Pomfreyová snědla k snídani, byť jí radili, aby nesnídala vůbec. Ohýbala se takto už potřetí nad propastí a zvracela. Ono kdyby Gregory, řidič pětičlenné skupinky učitelů a studentů vysoké školy, byl co k čemu, nevybíral by zatáčky jako šílenec s cílem o co největší drive a adrenalin, jak rád podotkl na začátku šílené cesty. Nyní si vyhuloval mozek a s úšklebkem se přikrčoval, jakože si zavazuje neexistující tkaničky, a přitom zjišťoval, zda má slečna Pomfreyová růžové nebo bílé kalhotky s krajkou.

„Slečno Pomfreyová, už je vám lépe?“ zeptala se profesorka Woodová starostlivě, když jí pohladila po zádech a pro jistotu učinila ještě krok dozadu. Pro jistotu. Co kdyby z té slečny vyšla ještě včerejší večeře, že ano?

Slečna Bonnie Pomfreyová zakroutila s bledou tváří do stran a rychle poté se znovu nahnula nad propast. Místní zvěř bude jistě velmi překvapena, pokud před ni spadnou další zvratky. Nebo hůř - na ni.

„Vzala jste si prášek?“

Zbytečná otázka. Dva zvednuté prsty.

„Pila jste?“

Další zbytečná otázka. Naštěstí už Bonnie neměla ani sílu odpovídat. Opírala se o kolena a snažila se nadechnout.

Představa, že se tímto jejich výprava ruší, učitele Rogerse mírně polekala. Když už zaplatil tolik peněz, aby ta (ne příliš) schopná děcka dostal až sem (a že na tom nebyl nemalý podíl jeho vlastního šarmu), rozhodně odmítal návrh, aby se vydali zase zpátky. Tak zvrací, no a co? Hlavní je, že jemu na nohy ne!

„Já říkal, že bude zase zvracet!“ ozval se mladík se slunečními brýlemi na nose, zatímco se rozhlížel kolem a pořizoval hromadu zbytečných fotek, jako důkaz, že skutečně opustil svou zemi.

„Vřele děkuji za váš komentář, pane Millere,“ procedila paní Woodová skrz zuby, spíš pro sebe, protože na vtípky třídního šaška opravdu neměla čas ani pomyšlení. Už tak nemohla pochopit, že Bonnie měla mizernější žaludek, než ona sama.

„Vždycky milerád pomůžu,“ usmál se Jeffrey Miller samolibě.

„Tak byste mohl vystřídat paní Woodovou,“ navrhl učitel Rogers.

Jeffrey převrátil oči v sloup. ‚To tak, ještě by mi ta kráva poblila nový boty,‘ pomyslel si při pohledu na své čisté tenisky. Kdepak, Jeffrey hezky zůstane na místě a bude se kochat krajinou. Nebo aspoň profilem slečny Pomfreyové. Třeba může zkusit odhadnout velikost jejího poprsí. Nemohl se ovšem dlouho soustředit, když z ní vycházely poměrně nechutné zvuky, doprovázené ozvěnou čvachnutí něčeho na dno propasti.

„Kde je pan Deaver? Nemá u sebe náhodou pár prášků navíc?“ zeptal se Rogers.

„Co já vím?“ odsekl Jeffrey, protože hlas toho chlapa způsobil, že jeho dokonalá fotka byla nyní rozmazaná.

„Deavere!“ zařval po chvíli pan Rogers znovu. Jeffrey jenom utrousil několik nehezkých poznámek na jeho hlavu, když se mu ani další fotka nevyvedla.

„Co je?“ ozvalo se z dodávky.

„Nemáte u sebe náhodou nějaký prášky?“

Z okna se vystrčila černovlasá hlava a pravila: „Stejně by jí to nepomohlo. Spíš bychom měli chvíli zůstat na místě.“

„Na vaše rady seru, sakra!“ ulevil si Rogers a mrsknul se svou kšiltovkou o zem. „Den na hovno! Že já blbec něco navrhoval!“

Kenny Deaver ledabyle pokrčil rameny a vrátil se zpátky do chládku a stínu dodávky. Měl dobrý důvod, proč si sedl doprostřed dodávky. Když ji viděl poprvé přijíždět, když je Gregory měl vyzvednout na domluveném místě (jako na základce, ale co už), hned mu bylo jasné, že jejich řidič nedodržuje ani za nehet nějaké zákony nebo pravidla. Byl rád, že se zbylí jeho vrstevníci nasáčkovali dozadu a on mohl klidně usednout doprostřed, zatímco se učitelé rozvalili vepředu. Ani za mák by ho nenapadlo své skvělé místo s někým vyměnit - a už vůbec ne s Bonnie. Ta tady byla taky prd platná. Která normální archeoložka si vezme na výpravu minisukni nebo kraťasy? Co tady jela objevovat? Zda je Jeffrey Miller ještě panic? Kdeže! Ten týpek už vystřídal tolik holek, kolik má Kenny na hlavě vlasů.

Zavřel oči a přál si, aby se situace rychle vyřešila a oni mohli pokračovat. Vzhledem k tou, že nechutné pazvuky zvracející dámy neutichaly, obával se, jak dlouho tady budou ještě trčet. V horku uprostřed prázdnoty pouště.

 

„To by bylo,“ usedl s oddechnutím pan Rogers na své místo, rozvalil se na sedadle, které bylo příliš malé pro jeho masivní zadek, a zaklonil hlavu dozadu.

„Zkuste se prospat,“ poradila paní Woodová, když dávala slečně Pomfreyové hromadu sáčků. Pro jistotu. Dnes dělá všechno jenom pro jistotu. Už jí z té jistoty třeštila hlava.

Kenny si beze slova strčil sluchátka do uší a opřel se o stěnu pochybné dodávky. Určitě držela jen na dobré slovo. Všude rezavěla. I ty dveře skřípaly mnohem víc, než by měly. Ovšem, když se k tomu autu Gregory choval jako k závoďáku, který příliš neudržoval, co se dalo dělat. Zapřel se nohami a čekal na tolik známé škubnutí, když se jejich skvělý řidič rozjede kupředu. Ještě si tady vypracuje svaly!

Netušil, jak dlouho na této tak skvělé cestě už byli. Několik hodin. I jemu z opakujícího třepání, trhání a nadskakování vozu žaludek vypovídal službu. Ještě pár hodin a s radostí se připojí k Bonnie v činnosti na okraji propasti.

‚Ještě chvíli, tak toho Gregoryho obdařím nějakým dárkem,‘ pomyslel si trpce. Po rychlém pohledu dozadu, kde zjistil, že ani Jeffreymu už není moc do smíchu, zavřel oči. Proč pan Rogers chtěl ušetřit co nejvíce za cestu? To už jim rovnou mohl říct, aby zůstali doma, protože se cíle cesty s takovou nedožijí.

O pár hodin později udělali další zastávku.

Tentokrát kvůli samotnému panu Rogersovi.

 

„Kolikže dní máme ještě strávit s tím maniakem?“ dušovala se paní Woodová, celá pobledlá a zelená v obličeji, v ruce kapesník, snaže se pomalu dýchat.

„Co já vím? Příště seženu lepšího řidiče,“ dušoval se pan Rogers, než si vodou vypláchl ústa. Při pohledu na zrezavělou dodávku se mu ovšem žaludek sevřel znovu.

„Nelíbí se vám snad moje služby?“ zavrčel Gregory zpoza kapoty auta, kde kontroloval, aspoň to tedy tvrdil, olej a podobné serepetičky. „Co jste si zaplatili, to máte.“

„Ale nezaplatil jsem vám za to, abyste nás všechny přizabil,“ procedil pan Rogers skrz zuby.

„Ahá!“ práskl řidič s kapotou a přešel k němu. „Takže vám moje auto nevoní, jo? Taky si můžete sbalit svých pět švestek a já si s radostí pojedu domů!“

„Uklidněte se, oba dva,“ ozvala se paní Woodová podrážděně. „Pane Gregory, jistě není vaše povinnost jezdit jako úplné hovado a přes každou díru, nepletu se? Sledovala jsem vás až moc dobře. A pokud se nám nebo našim studentům něco stane, bude to mít jistou dohru.“

‚Dohru v tak mojí posteli, roštěnko,‘ pomyslel si Gregory chtivě. „Jistě, stačilo říct, že mám jet trochu pomalu, ale pan profesor spěchal,“ usmál se oslnivě a ukázal tak své nažloutlé zuby. Jestli tím chtěl paní Woodovou oslnit, jen pomohl jejímu žaludku, aby vypověděl službu. Měl co dělat, aby její vděk nepadl na jeho boty. S nadávkami se nakonec pakoval do dodávky a čekal, až se jeho skupinka srovná.

‚Příště se snažte zase ušetřit na dopravě co nejvíc. Už tak budeme nocovat v mizerných, starých stanech,‘ pomyslel si Kenny, zatímco se procházel po pevné zemi a snažil se rozdýchat stažený žaludek. Nechtěl ani vědět, jak dlouho jejich cesta bude ještě trvat.

 

Cesta, která měla původně trvat okolo pěti až šesti dnů, nakonec trvala dva a půl dne i s přestávkami, které několikrát učinili. Pět zoufalých cestujících se s radostí dostalo z dodávky. Pan Rogers dokonce líbal zem a děkoval všem bohům, že už se nemusí do toho kovového krámu vracet.

„Co ‘ste to řek‘ vo mým autě?“ vyjel Gregory ihned.

„Že do tý kraksny už nevlezu!“ procedil Jeffrey Miller podrážděně místo toho.

„Ty spratku!“ otočil se na něj Gregory vztekle. Tenhle malý parchant z nějaké zazobané rodinky, jistě, si neuvědomuje, že Gregoryho dodávka už čítá několik let, pravidelně ji opravuje a kontroluje on sám a ujišťuje se, že je v nejlepší kondici! Tohle auto už bylo dávno mimo servisní i výrobní linky. Ale on se své dodávky prostě odmítal vzdát. A teď mu jeho milovanou dodávku bude nějaký namachrovaný maník chtít urážet?

Před pohlavkem mladého Millera zachránil pan Rogers.

„Peníze dostanete, ale podle vašich služeb, to si laskavě uvědomte, Gregory,“ procedil skrz zuby.

Dokonce i pan Rogers měl už náladu pod psa. S takovou ještě minimálně celý zítřek proleží, než se jim srovnají žaludky. V lepším případě.

 

Nebyl to jen jeden den, ale dva dny. To, co ušetřili na cestě, stejně promarnili vyleháváním a vzpamatováváním se. Pan Rogers byl sice v pořádku už další den, ale sám jít na výpravu nemohl. Ne, spíše nesměl. Byla to školní událost, jestli to tak mohl nazvat. Měli by tomu aspoň tedy nějací studenti být přítomní. Kdyby to nebyla rozmazlená děcka, která nic nevydrží. Naštěstí aspoň pan Deaver byl co k čemu. Už druhý den mu bylo lépe, a tak pana Rogerse doprovázel při zkoumání terénu, místní flóry a fauny a podobných zbytečností. Popravdě řečeno, Kenny chtěl být kdekoliv jinde, než byl řidič, Bonnie nebo Jeffrey.

Řidič Gregory využil prvního momentu, kdy se rozhodlo, že zůstanou na jednom místě delší dobu, a hned zneužil svých alkoholických zásob zplna hrdla. S Jeffreym Millerem si neměl co říct už od samotného počátku. A Bonnie? Ta byla ráda, že v průběhu těch dvou dnů zvracela jen o třetinu méně, než předtím za jízdy v dodávce. A protože s paní Woodovou taky nebyla moc kloudná řeč, neboť i ona spíš vylehávala (zda opici, to nezjistil, ale našel u jejího stanu pár lahví ze zásob od řidiče), než aby měla energii na rozhovor nebo nějaké bádání. Takže ačkoliv nerad připojil se k panu Rogersovi.

‚S takovou jsme odsouzeni k záhubě,‘ pomyslel si s úšklebkem Kenny.

„Jsem mile překvapen, pane Deavere, že pořád držíte krok,“ svěřil se pan Rogers.

‚A přitom pomalu umírám. To nemůžeš jít trochu pomaleji?‘ pomyslel si Kenny a pokusil se o co nejmilejší úsměv, přestože měl chuť svého učitele zanechat, ať si místní flóru a zvěř objevuje sám. „Mám plno energie,“ ujistil ho a přitom ujišťoval sebe, že tomu tak musí být. A přitom se začínal obávat, aby celou jejich výpravu nepostihla nějaká nemoc.

Tedy až na pana Gregoryho, který byl neustále v lihu a konečně spokojený.

 

„Mám chuť jednu osobu zaškrtit,“ svěřila se Bonnie vztekle, když už jí otrnulo a ona chodila kolem stanů v neustálých kruzích.

„Třeba, když mu dáš alkohol, zklidní se,“ navrhl Jeffrey.

„Ani omylem! To mám, aby se mi vyhnuly všechny bakterie!“ vyjela po něm.

„V tom případě mi asi nedáš flašku, co?“

„Trhni si!“

„Uvidíme zítra večer…“

Kenny, který měl stan mezi nimi, do jejich rozhovoru nezasahoval. Už ho to unavovalo. Buď byl ve stanu, nebo doprovázel pana Rogerse. Kdykoliv se vydal na výpravu sám, hned si ho profesor odchytil s tím, že půjde s ním. Co kdyby se mu něco stalo, nebo nedej bože, kdyby něco sám objevil? Začínal i litovat, že se sem hlásil dobrovolně. Takhle si totiž případné vykopávky nepředstavoval…

Ono i představa samotných vykopávek byla s otazníkem. Mohou ještě něco vůbec najít nebo tady jeli jen proto, aby si po chvíli navzájem lezli na nervy?

 

„Užijte si to!“ loučil se s nimi Gregory se smíchem. Budou se rýpat v zemi a hovno z toho. Klepal si na hlavu, sotva za sebou zavřel dveře. Ale prachy dobrý, tak jim do toho moc kecat nebude.

Nikdo z malé skupinky na jeho slova nereagoval.

Pan Rogers hrdě určoval cestu.

Rychlým, svižným krokem se snažil probudit polospící žáky a svou kolegyni.

 

Znudění žáci přihlíželi, kterak lidé pod nimi kopají, řvou po sobě, dva se dokonce začali i prát. A takhle to vypadá na všech vykopávkách? Pan Rogers se nejspíš zapomněl zmínit, že tohle nebude jenom jejich trávníček. Spíše tady přijeli, aby jen přihlíželi velkému objevu (prý). Tím lépe pro něj - aspoň se nepředřou.

Sledovat, kterak se profesor Rogers snaží dorozumět se sponzorem, nějakým Arabem, a tím, kdo vykopávky vedl, bylo opravdu zábavné.

Nakonec všichni vyrozuměli z jejich rozhovoru, že pod drobným úplatkem je nechají se dívat nebo jim mohou dokonce i pomoct. Především mladíci se jim zamlouvali. Hned je zapřáhli. Každý pár rukou navíc zadarmo se vždycky hodil. Ženské si nechali u sebe.

 

Uběhlo několik dní. Zdálo se, že nic nenajdou. Zvětšili prostor. Pustá krajina se k nim obracela zády a odmítala jim jakkoliv pomoct. Nebylo divu, že jako první to po několikadenní, zbytečné práci vzdal Jeffrey Miller. Poté odpadl i Kenny Deaver. Jen pan Rogers si naivně myslel, že něco najdou, a tak kopal dál spolu s mizerně placenými muži po boku. Poháněla ho naděje i šílenství.

Sponzor byl už celý bez sebe a neustále něco hulákal v arabštině, chodil z místa na místo, prskal a házel rukami sem a tam.

Všichni se báli vyřknout myšlenku před panem Rogersem.

Jeho informace byly správné pouze, co se vykopávek týče, ale že by se něco za tu dobu našlo? Nic. Jen hromady zeminy, zvířecích kostí, kamení. Pokud tady někdy něco bylo, bylo to už dávno objeveno. Kdo by ale měl to srdce natěšenému učiteli sdělit tu příšernou novinu? Paní Woodová ihned svou roli v tomto pohřbu zamítla. Bonnie Pomfreyová jen připomněla, že si s učitelem Robersem tak moc nerozumí. A vzhledem k tomu, že Jeffrey by tuto neradostnou zprávu řekl, jak se říká, na plnou hubu, bez okras nebo ohledů na city učitele, bylo to na Kennym. A i ten netušil, jak začít.

 

Nastalo zrovna poledne a ti, kteří ještě měli sílu (a víru) kopat, usedli na zem, aby do sebe něco málo dostali. Kenny přemýšlel, jak tuhle ošemetnou zprávu co nejcitlivěji sdělit muži, který je sem všechny dostal.

„Prostě mu to řekni na rovinu,“ ozvala se paní Woodová, přestože by sama takovou odvahu nejspíš neměla.

„Ne, to by ho zničilo,“ nesouhlasila Bonnie ihned a zkousla si spodní ret.

„Na plnou hubu. Pak z tohohle pekla zmizíme,“ ozval se Jeffrey, který mezitím na mobilu vytvářel plno dalších fotek své znuděné tváře.

Kenny si povzdychl. Příliš mu nepomohli.

„Uvidíme, jak se to vyvine do večera,“ navrhl nakonec.

„Do večera stejně hovno najdeme,“ ujistil ho Jeffrey.

„I to hovno může být vzácnější, než tvůj komentář.“

 

Aby utekl věčně se opakujícím komentářům svých kolegů a bědování zdejších pracantů, rozhodl se Kenny pro menší samostatnou výpravu. V jednom měli pravdu - pokud se tady nic dít nebude, není jich tady potřeba. Tudíž se výprava ruší. Tudíž pojedou domů. I ten Arab něco podobného předtím vykřikoval. Jistě mu v tom pluje něco málo z jeho vlastní kapsy, což se mu jistě nelíbí, když nemá žádné výsledky. I když vzpomínka na Gregoryho bezohlednou jízdu s jeho žaludkem hned udělala divy. Opřel se o kámen, aby neztratil rovnováhu. Rozhlédl se po pusté krajině. Co tady mají hledat? Vše, co se mohlo objevit, už bylo objeveno. Je vyloučeno, aby na tomto konci světa něco našli. Posadil se na kámen a povzdychl si. Ano, těšil se, ale na co? Na nějaké dobrodružství?

Na nějaké vzrušení?

Nebo jenom na pár týdnů, možná měsíců mimo dohled rodičů?

Protřel si kořen nosu.

Zanedlouho vstal a s rukami v kapsách kráčel z kopce dolů, dál od zbytku davu lidí, kteří se v prachu snažili najít něco, co neexistovalo. Párkrát kopl do kamínku, který nakonec odletěl daleko od něj.

Moc nevnímal, kam jde.

Až najednou se zarazil, když postřehl, že byl ve stínu. Rozhlédl se kolem. Nacházel se v jakémsi chrámu. Tedy v tom, co v něm zbylo. Skrytý ve skalách stál poničený, opuštěný palác, sídlo dávných vládců. Jaké země? Jaká éra vybudovala něco tak monumentálního? Egypťané? Mezopotámie? Ať už se díval na vyryté značky ve sloupcích, nebo v tom, co z nich zbylo, nebyl si sám jistý. Tyhle znaky neznal.

Ani když procházel skrz skalní palác, nepoznával žádné techniky předešlých kultur. Zapomenutá země, která v historii neměla místo, protože byla příliš slabá nebo malá na to, aby přežila? Přesto propracovanost drobných detailů mladého muže upoutala a uchvátila. Užasle se rozhlížel kolem sebe. Téměř nedýchal, když pomalu postupoval do další obří místnosti.

Co za civilizaci toto postavilo, že to doposud nikdo neobjevil?

 

„Tohle vypadá na Egypťany,“ zamyslela se paní Woodová nahlas, když si prohlížela Kennyho fotky na mobilu.

„Určitě ne,“ nesouhlasil Kenny. „Nepodobá se to ničemu, co bylo kdy objeveno.“

„Mezopotámie? Aztékové?“

„Ani jedno…“

„Kde jsi to našel?“ zeptala se konečně a vzhlédla od mobilu.

„Kde našel co?“ zeptal se Rogers podrážděně, unaveně, když vešel do stanu, umořený od práce a věčného kopání pro nic za nic.

„Rogersi, co se stalo?“ zeptala se Woodová, když si všimla jeho znechucení a hněvu.

„Ten pitomeček chce výpravu zrušit. Prej nemáme žádné výsledky, či co!“ rozohnil se vzteky. „Co chce taky věčně hledat v hromadě písku, ksakru!“

„Další hromadu písku,“ pokusil se Jeffrey o vtip, když se pan Rogers zahleděl na fotky.

„Zavedu vás tam, ale pouze vás,“ ujistil ho Kenny, když si vzal svůj mobil zpátky. „Byl bych nerad, aby to tam zničili dřív, než zjistíme, o jakou civilizaci se skutečně jedná.“

Paní Woodová se pousmála. „Chceš si ten nález přivlastnit? Co když už to místo někdo předtím objevil?“ zeptala se.

„Nechci si nic přivlastňovat. Jen chci vědět, komu to místo předtím patřilo,“ ujistil ji Kenny.

„Dobře, zítra ráno před východem slunce se tam můžeme vydat,“ zhodnotil pan Rogers a rychle dodal varování: „Před Arabáky ani slovo, jinak by tam klidně šli jako první, nehledě na právo nálezce.“

 

Ještě za tmy se vydala skupina pěti lidí skrz chladnou, temnou poušť. Jeffrey cestou brblal, Bonnie nadávala, že jí je zima. Rogers se vzrušeně ptal, jak je to ještě daleko, zatímco paní Woodová se rozhlížela a ujišťovala se, že díky jeho řevu je nikdo ještě nezačal pronásledovat. A že by se tomu ani nedivila.

Cestu si naštěstí Kenny pamatoval dobře. S východem slunce je zavedl do skal, kde stejně užasle hleděli jako on, když tam vstoupil poprvé.

Pan Rogers se vesele zasmál, jako šílenec, a jal se zkoumat všemožné značky, ve snaze rozluštit záhadu, kterou jeho student nemohl rozluštit.

Paní Woodová se obezřetně dívala, kam šlape, a rozhlížela se kolem zkoumavým pohledem, přesto se zatajeným dechem.

Jeffrey šel znuděně s rukami za hlavou. Štvalo ho, že tohle místo neobjevil on. Tak začal říkat, že to je jen hromada šrotu a kamení, určitě po Egypťanech.

Bonnie posvítila baterkou na zdi a pak na zem.

Všichni se rozdělili a samostatně zkoumali.

Kenny, přestože zde byl už podruhé, byl pořád stejně unesen, jako předtím. Ani si nedokázal představit, jak staré toto skryté stavení ve skalách může být. Nebo se snad skály omotávaly kolem tohoto stavení po mnoho staletích? Netušil. Tohle místo bylo nějaké doposud neobjevené. Tím si byl jistý.

„Pane Rogersi, víte, o jakou kulturu se jedná?“ zeptala se Bonnie zvědavě.

„Nemám ponětí,“ uznal pan Rogers po chvíli.

Kenny je slyšel jen vzdáleně, protože se vydal hlouběji do stavení. Posléze neslyšel ani ozvěny jejich hlasů. Světlo sem už ani nedoléhalo.

Když učinil krok dopředu, zastavil se. Posvítil si baterkou na zem a viděl prasknutou zemi, na kterou nešikovně šlápl a vytvořil tak nepříjemný zvuk, který slyšel předtím. Učinil větší krok a posvítil si kolem dokola. Několik propojených chodeb, které nikam nevedly. Strop již bez okrasného písma. Kobka? Ne, to by tady byly nějaké mříže. Pohřebiště? Pokladnice? Že by už byla vyrabovaná? Posvítil si na zem, když znovu šlápl na zem, a ta se trochu pohnula. Popraskaná země pod jeho nohami ho trochu znervózňovala. Přesto nutkání zjistit více ho pohánělo kupředu.

Úzkou chodbou, která se pořád zužovala, až měl posléze problém se skrz ni i dostat, došel až na konec do malé, kruhové místnosti. Rozhlédl se kolem.

Z popraskaných kamenných stěn na něj hledělo několik vyrytých párů očí. Nejspíš Egypťané. Ale to písmo není jejich. Prohlédl si zemi a shrábl písek stranou. Zaťukal na podlahu. O to víc ho překvapilo, že podlaha zde byla dutá. Několikrát ještě na zem poťukal. K jeho vlastnímu překvapení po chvíli odsunul kamenné víko a odložil ho stranou. Pod ním se nacházel zlatý pohár a v něm jakýsi pergamen. Pohár vypadal na dobu Egypťanů.

Nejistě polkl. Rozhlédl se ještě jednou kolem. Žádné zprávy ani obrazy o kletbě, takže by to mělo být v pořádku.

Přesto pergamen opatrně vzal do ruky, kterou měl skrytou v rukávu.

Setřepal z něj prach a opatrně rozevřel, aniž by se ho nějak dotkl.

Nasadil smutný úsměv.

„Jo, byl jsem naivní,“ pomyslel si nahlas.

Na pergamenu byly stejné značky jako všude po sloupech. Značky, které on ani nikdo tady neznal. Zklamání to bylo trpké a bolelo. Přesto pergamen opatrně složil a drže ho pořád v rukávu vydal se zpátky.

 

„Deavere, kde jste byl?“ zeptala se paní Woodová a pak se zarazila. „Co to máte?“

„Možná něco zajímavého?“ zkusil Kenny nejistě.

Rogers byl hned u něj a chtěl vzít pergamen do rukou, ale v čas svůj chtíč zastavil. Nasadil si rukavice, brýle a teprve poté opatrně pergamen vzal. Přičichl k němu a pomalu po něm přejel prsty. Podíval se na něj proti světlu baterky. Snad si myslel, že tam bude skrytá zpráva. Kenny si založil ruce do kapes. Tolik asi k jeho nálezu. Pokud to bude něco velkého, zásluhy získá pochopitelně pan Rogers. Žádný student něco takového přece nemůže nalézt pod jeho dohledem.

„To jsem ho sem podvědomě zavedl,“ slyšel jeho hlas před budoucími novináři a musel se uchechtnout.

„Pane Rogersi?“ oslovila ho po chvíli paní Woodová.

Žádná reakce.

Poklepala mu na rameno.

Rogers spustil ruce, sundal brýle a povzdychl si. „Nic,“ pozvedl obočí a zakroutil hlavou do stran. „Přes třicet let výzkumu a teď? Nic!“ Několikrát rychle zamrkal. „Ani ťuk. Netuším! Nevím, co za civilizaci nám tady toto nechalo na dosah… Na Aztéky je to příliš propracované, Egypťani psali jinak, Babylónie nepřipadá v úvahu… Mezopotámie je na míle vzdálená… Všechny možné národy jsou tak odlišné od toho, co vidíme tady. Netuším. Opravdu netuším, co jste tady našel, pane Deavere, ale…“ pohlédl na něj a se zaváháním pokračoval: „Ale určitě je to něco velkolepého.“

A v duchu si myslel: ‚Proč jsem tohle sakra nemohl najít já? Místo toho jsem odhazoval písek a hovna od těch primitivů!‘

Kenny se v duchu pousmál.

„Prozatím,“ pokračoval po chvíli na Rogers a pohlédl na pergamen v jeho ruce, „si tohle necháme pro sebe.“

 

„Mohu tedy dostat zpátky to, co jsem našel?“ zeptal se Kenny odvážně po cestě zpátky.

„Ovšemže ne!“ ohradil se pan Rogers a přitiskl si pergamen, který uložil do složky, k prsům, aby ho ochránil. „Musím ho pořádně prozkoumat!“

„To už jste udělal.“

„Ale kdeže! To byl jenom prvotní pohled!“

Hysterický smích. Ovšemže mu nechce dát další šanci se zviditelnit. Ne. Ne! Pokud tenhle spratek objevil novou civilizaci, pochopitelně si to přivlastní pan Rogers pro sebe. Ani omylem nenechá nějakého studenta převzít toto veledílo! Jen nejdřív musí rozluštit to zatracené písmo, pak možná zjistí, o koho se jedná. Prvotní písmo Mezopotámie před klínovým písmem? Nebo možná ještě starší?

„Říkám to pro případ, aby to náhodou někoho nenapadlo, ale nikdo se té věci nedotkne, dokud o ní nezjistím něco víc!“ dodal spěšně, aby si zachoval tvář. Když je přesvědčí, že to může být nebezpečné, třeba o to ztratí zájem.

 

Samozřejmě se nevyhnuli mnoha otázkám od Araba-sponzora. Proč nebyli hned nastoupeni, když je volal? Proč nepracují, jako ostatní? Má je snad propustit a odvést z jeho naleziště?

Jak pan Rogers plánoval, vysvětlil mu, že se šli projít. O nálezu pergamenu nepadlo ani slovo.

A Kenny Deaver se cítil uražený.

Našel ho on a ani se na něj pořádně nemohl podívat…

 

To se však ještě ten večer změnilo. Protože měl pan Rogers plno práce v uklidňování rozzuřeného Araba, nechal svůj stan otevřený a pobýval spíše v hlavním stanu Araba-sponzora. Proto bylo snadné pro Kennyho se vplížit dovnitř a to, co našel, si také uzmout zpátky pro sebe. Není to krádež, jen si bral to, co mu náleží.

Při světle lampy a baterky hleděl na prapodivná písma. Přes fólii přejížděl po jednotlivých znacích.

Přál si, aby jim rozuměl. Aby tomu chlapovi konečně dokázal, že není budižkničemu, jako zbylí jeho spolužáci.

A přestože nad pergamenem seděl už minimálně hodinu, nic ho nenapadalo.

Pokusil se písmo přepsat, ale ani to nepomohlo.

Netušil, co mu pergamen říká, co za zprávu v sobě nese.

 

Když už začínal šílet a ztratil nad pergamenem několik hodin, které spíše strávil mlácením se do hlavy o stůl, ještě jednou naposledy, poraženecky pohlédl na pergamen ve složce. Poslední pohled, pak uzná prohru. A myslel si, že začal šílet. Najednou neviděl jen hromadu klikyháků, jak se mu to zdálo po celou tu dobu, ale nejspíš šílel. Jednotlivé znaky se totiž měnily přímo před jeho očima. Několikrát zamrkal a protřel si oči. Ale písmena se přesto pomalu přeskupovala tak, aby jim rozuměl. Hleděl na pergamen a myslel si, že blázní z nedostatku vody. To by i odpovídalo.

Polkl nasucho.

Písmo, které předtím bylo tvořené z několika nepochopitelných znaků, nyní viděl více než zřetelně.

Carnic. Pernapoli.

Na začátku a na konci byla tato jména. Takže nějaký nebo nějaká Pernapoli psal nebo psala nějakému Carnicovi. Nebo Carnice? Milostný dopis? Poezie? Zbylým slovům nerozuměl. Ale dokázal rozeznat ještě něco.

Elmo. Jahvi.

Před těmito slovy byl stejný znak, stejné slovo. Ale tomu nerozuměl. Ani vyslovit ho pořádně neuměl.

Děti? Město? Země? Království? Císařství? Hrad? Zvíře?

Protřel si pomalu obličej.

Nic ho nenapadalo. A zbytku slov na pergamenu nerozuměl.

„Fakt začínám magořit,“ zhodnotil po chvíli. Naposledy pohlédl na pergamen, než zhasl lampu a ulehl do postele.

Rozhodl se.

Zítra své postřehy oznámí svému učiteli a omluví se mu za tuhle drobnou loupež.

 

Netrpělivě se zavrtěl. Předtím mu ta postel připadala příliš měkká a nestabilní, takže se při každém pohybu několikrát zhoupl, ale nyní byla nerovná a tvrdá až běda. A moc dobře se na ní nedalo hýbat. Když konečně rozlepil oči, vykřikl leknutím. Prudce se pohnul, ale v tu chvíli se mu něco pevně omotalo kolem pasu a končetin. Nepříjemný pocit, že se mu něco plazilo po čele, ho paralyzoval.

Konečně začal pořádně vnímat a rozeznávat tvary kolem. Barva: Zelená. Hromada zelené. Všechny možné odstíny… Sem a tam bílá. Slunce? Snažil se zklidnit dech, ale moc se mu nedařilo. Pohnul rukou, aby se mu stisk kolem ní jenom upevnil. Opatrně sklouzl pohledem o něco výš a všiml si další zeleni na jeho čele. Stejné zeleni, jako se mu táhla nyní kolem celého těla. Snad nějaká lana… Rostlina? Prudce škubl rukou, aby se sevření rostliny o to zesílilo.

Ustal v jakémkoliv pohybu.

A v mysli nadával a snažil se uklidnit sám sebe.

Když se nebude prudce hýbat, tak ho ta rostlina po chvíli možná pustí nebo povolí stisk… Nebo ho roztrhá.

Počkat - není tohle jen až příliš živý sen?

To by odpovídalo…

Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl.

‚Doprčic a co teď?‘ začal zase panikařit, když se rozhlížel kolem. ‚Už abych se probudil, sakra!‘

Spěšným pohledem se rozhlédl kolem. Místo, kde se nacházel, byla… koruna stromu, nejspíš? Nebo aspoň kolem něj byly nějaké větvě a liány. A kolem jeho těla se jedna taková až příliš živá liána táhla. Had?! Ne… Neslyšel žádné syčení. Takže to musela být rostlina. Masožravá?!

Znovu se nadechl a vydechl.

‚Zůstaň v klidu, zůstaň v klidu!‘ nabádal sám sebe zoufale.

Po chvíli se rostlina pomalu přestala hýbat úplně. Očima se znovu rozhlédl kolem. Neslyšel žádné hlasy ani zvířata.

Pokud je tohle sen, tak každá šílenost se počítá ne?

„Je tady někdo?!“ zakřičel z plných plic.

Uslyšel prapodivný vřeskot a řev.

Několik menších zvířat se rozletělo pryč, aspoň slyšel hluk jejich křídel. A pak něco většího, mohutnějšího. Jedno mávnutí křídel tohoto většího zvířete rozproudilo vzduch natolik, že dokonce i ona rostlina povolila a téměř propustila Kennyho ze svého sevření. Díky tomu se propadl skrz několik větví dolů. A přesto ho najednou znovu chytila za nohu a sápala se svými úponkami i k jeho druhé noze a rukám. Zkusil znovu zakřičet.

Ani tentokrát nedostal odpověď.

Už to vypadalo, že si ho rostlina vytáhne zpátky nahoru, ale v tu chvíli vzduchem prosvištěl šíp. Jeden úponek rostliny praskl a ozvalo se tiché zapištění. Když další šíp zničil druhý úponek, rostlina se rozhodla, že se stáhne. Spustila Kennyho z výšky několika metrů na tvrdou zem.

Prudká bolest prostoupila jeho zády. Otevřel ústa v němý výkřik.

‚Tak tohle je hodně blbý sen,‘ pomyslel si s tváří zkřivenou bolestí.

Krve by se v něm nedořezal o pár okamžiků posléze, když se kolem něj shromáždilo několik mužů na koních a mířili na něj lukami nebo mu hroty kopí hrozili propíchnout hrdlo. Otupěle na ně hleděl. Zdálo se mu to nebo měli špičaté uši?! Elfové? Blbost!

Fakt je to sen

Něco mezi sebou prohodili řečí, které nerozuměl.

Nejistě si dal ruce za hlavu. Jeho pohyb u nich vzbudil povyk, ale když viděli, že se jim nebrání (ani nemá jak), tak ještě něco šeptem prohodili.

Po chvíli kopí i luky odtáhli a několik z nich odstoupilo na koních trochu stranou. Vytvořili cestu nějakému vyšňořenému elfovi. Ten se nesl, jakoby mu to tady patřilo. Zastavil koně těsně u Kennyho. Odfrkl si, než konečně ze svého oře seskočil na zem. Téměř znechuceně se díval na člověka pod sebou.

Řekl něco řečí, které Kenny nerozuměl.

Zopakoval nejspíš to samé, jen trochu hlasitěji, přísněji a ve tváři se mu zjevil hněv.

„Nerozumím vám,“ zkusil Kenny, přestože věděl, že je pitomost, aby mu rozuměli, když on nerozumí jim.

Setkal se s přímým pohledem jasně zelených očích. Tmavovlasý elf ve vyšňořeném oblečení něco prohodil k tomu za Kennym a bez dalšího pohledu na člověka u svých nohou vysedl zpátky do sedla.

Než se stihl Kenny ohlédnout, praštil ho elf za ním ratištěm do zátylku a poslal ho do sladkého nevědomí.


Průměrné hodnocení: 4,89
Počet hodnocení: 9
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.