Pokud na Kennyho zapůsobila klidnost krále Carnica, s klidností královny Pernapoli se nemohla ani srovnávat. Její oči zůstaly stejně vlídné i přesto, že slyšela, že před ní předstupuje člověk. V jejích očích byl roven postavení generála Halnora či prince Vanyara nebo jejího bratra, krále Carnica. Úsměv jí zůstal na tváři i poté, kdy jí Sisimis vysvětlila, proč tohoto špinavého člověka vzala s sebou. Nespouštěla z něj oči. Snad přemýšlela, co mu řekne. Tu náhle zastavila Sisimis ve vyprávění příběhu, jak se s Kennym potkala.

„Proč ten člověk má na sobě šat otroků?“ zeptala se konečně. Záměrně nepoužila nehezké adjektivum, které sama neuznávala. Sexuální otroci v jejím království nebyli. Jedno z mnoha tabu, která královna nepodporovala. A její lid její rozhodnutí plně podporoval a respektoval.

Kenny jen sklopil zrak k zemi.

Sisimis zaváhala. Jak vysvětlit tento choulostivý detail?

„V pořádku,“ pokračovala královna Pernapoli po chvíli s úsměvem. „Nemusíš odpovídat, pokud se ti to příčí, Kenny.“

„Vanyar mu ten šat dal,“ ozvala se Sisimis konečně, ale královna ji rukou znovu umlčela.

„Nechci rozebírat cokoliv, co by se mu příčilo. Přeci jenom je zde jakožto prostředník, vyjednávač. A host.“

„Rozumím, má královno.“

Otroků?“ ozval se Kenny konečně. Jeho hlas měl nádech trpkosti, téměř výsměchu. Všichni se za jeho hlasem otočili, což Kennymu trochu zvedlo žaludek. Nesnášel tolik upřených pohledů najednou… „Cožpak nejsem svobodný?“ zeptal se. Dostal přece jistou svobodu, když mu Vanyar dal tento šat. A i nyní dostal další svobodu, když utekl z království Elma a skončil tady.

Pernapoli chvíli váhala, než pravila: „Jistě, jsi svobodný, Kenny. Na mém území jsi svobodný.“

„A co na území krále Carnica?“

Opět nastalo na chvíli ticho. Jen stráže si šeptem špitaly, že ten člověk je drzý vůči jejich královně.

„Na území mého bratra… náležíš princi,“ volila královna svá slova moudře. „Šat, který nosíš, nosí jeho… jeho sexuální otroci.“ Nelíbilo se jí to slovní spojení, které použila, ale jinak to říct nešlo. „A ty dokonce nosíš šat toho…“

„Královno, nemusíte odpovídat. Je si toho vědom,“ přerušila ji Sisimis s pohledem k zemi.

„A co když ten šat nosím?“ zeptal se Kenny místo toho. „Dělá to snad ze mě někoho nechutného? Posměchu hodného?“

Pohledem zabloudil ke strážím, které hned zmlkly.

„Ovšemže ne,“ ujistila ho Pernapoli a sevřela víčka k sobě. „Na mém území nehledíme na statusy. Ať otrok, voják, šlechtic či obyčejný elf nebo člověk - nic to v mých očích neznamená. K čemu budou bohatému peníze, až zemře? K čemu budou písařům znalosti, až se jejich pergameny promění v prach?“

„Takže tvrdíte, že vše, co jste vybudovala, je stejně k ničemu, protože se to vše rozpadne v prach?“

„To jsem neřekla, Kenny.“

„Tak proč zpochybňujete své písaře a své bohaté poddané?“

„Nikoho nezpochybňuji,“ ujistila ho královna a vstala ze svého trůnu. Pomalým krokem se vydala k němu. „Jen stěží dokážu uvěřit, že pergamen, který měl takovou moc…“ začala a natáhla k němu ruku. Kenny od ní tvář trochu odvrátil, ale posléze nechal, aby ho polaskala svými dlouhými, hubenými prsty. „Přivolal zrovna tebe,“ dodala. „Téměř… jsem nedoufala, že ho někdo ještě někdy najde.“

Kenny se nesnažil skrýt překvapení. „Takže… to, že jsem tady, je vaše vina?“ zeptal se přímo.

„Obviňuješ královnu, člověku?“ zeptal se jeden elf zle.

„Ano, je to má vina,“ uznala Pernapoli ihned, snažíc se zabránit sporu. „Dopis, který měl najít pouze ten, který by mohl soudit spor, který se zde vede již mnoho jar. Dopis naplněný zdejší magií, aby měl moc nalákat pouze schopného člověka…“

Kenny chvíli mlčel, než se téměř hystericky uchechtl. ‚Jen tak to oznámí a očekává, že se z toho nezblázním?‘ pomyslel si Kenny, když sklopil zrak k zemi a snažil se racionálně myslet. Ale nešlo mu to. Jeho myšlenky se potvrdili… Tohle není sen. Byl sem násilně povolán. Takže mohl kdykoliv zemřít… Jenom proto, že si místní královna zahrávala se svou magií? Jenom pro její pobavení? Proč?!

„Ale měla jsem pro to důvod,“ ujistila ho královna po chvíli a Kenny zavřel oči. „Přeješ si jej slyšet, nebo jsi mne už zavrhl?“

Kenny se párkrát zhluboka nadechl a vydechl. Nic nedá za to, když si vyslechne celou část i druhé strany. Vzhlédl k Pernapoli přímo, s pevným pohledem. Ta neuhnula pohledem a čekala na jeho odpověď.

„Jak poznám, že mi nelžete?“ zeptal se přímo.

„Královna nikdy nelže,“ ozval se náhle generál Halnor a poklonil se své paní. „Nemá to v krvi. Její duše je tak čistá, jak voda z pramene při ránu. I kdyby jí to mělo bolet sebevíc, řekne ti krutou pravdu přímo do tváře.“

„O tom pochybuji.“

Vysloužil si několik nehezkých pohledů. Ano, zpochybňoval jejich královnu. Ale nikdo, dokonce ani elf, nedokáže nelhat. Pokud dokáže hravě volit slova, nemusí nikdo poznat, že lže. Ale aby nikdy nelhala? Vyloučeno!

„Je to pravda,“ pokračovala Pernapoli po chvíli a její sametový šat lehce zašustil, když se otočila k člověku zády. Na chvíli se odmlčela, než dodala: „Ber to jako prokletí matky do vínku.“

Kenny mlčel.

Samotnému už mu dávno došlo, že kletby vyřčené rodiči zde nejsou žádná zábava.

Nebo něco, nad čím by máchl jen tak rukou.

Vanyar byl proklet vlastní matkou, která proklínala jeho otce. Královna Pernapoli byla prokleta svou matkou… Koho proklínala její matka, když vyřkla jméno své dcery? Nebo skutečně proklela své sotva narození dítě? Jak moc musela Pernapoli její matka nenávidět, když zjistila, že to byla pouze žena, nikoliv muž, který by se hodil více pro nošení koruny království Jahvi? Co se stane tomu, koho proklejete? Co když ho proklejete horšími kletbami, než byly dány při narození těmto dvěma elfům?

„Možná proto si cením všech smluv, které jsem doposud uzavřela,“ usmála se Pernapoli náhle. Hravě se snažila zbavit nechtěného, smutného tématu. „Když mi někdo lže, poznám to. A tvá slova či slova Sisimis nejsou lživá tvrzení. Ani má slova neobsahují jediné zrnko lži. Proto, když ti nyní slíbím, že tě ochráním před hněvem Vanyara nebo útoky Carnica, své slovo dodržím.“

„Ten hněv bude oprávněný,“ poznamenal Kenny.

„To věřím. Proto ho plně příjmu.“

„Ale… nemuselo by k němu dojít.“

Pernapoli pozvedla obočí. „Opravdu?“

Kenny se rozhlédl opatrně kolem. Bylo mu jasné, že jeho slovům věří jen královna, nanejvýš Sisimis. Elfí vojsko kolem něj bylo totiž v pozoru, připraveni ho umlčet, kdyby jeho slova mohla ranit jejich paní. Obezřetné pohledy a ruce na jílcích mečů, aspoň jednoho, nebo jemně přejížděly po tětivě luků či se jen letmo, jako by omylem, dotýkaly šípů. Na jeho další odpovědi jim záleželo. Mohla rozhodnout o jeho osudu.

Pernapoli si reakcí všech kolem sebe všimla, ale nic neučinila.

Pokud tomu člověku ublíží, postihne je její hněv. Oprávněný. A pak přijde Vanyarův hněv. Přišel zde jako prostředník, jako vyjednávač. A oni ho zabijí? To by mohlo vést příliš snadno k válce, po které Vanyar tolik prahne. Právě proto musela včas zasáhnout. Aby ty hloupé naduté muže zastavila před krveprolitím, které svým činem způsobí. Člověk, ve kterém Vanyar našel zalíbení, jistě není jen tak ledajaký. Kdo to kdy slyšel, aby elfí princ někomu skutečně podlehl. Však dlouhou dobu bušil na její bránu, než strážím vyřkl své podmínky. Pokud jeho člověka nevrátí do brzkého rána, lehne království Jahvi popelem, i kdyby to měl učinit on sám. A vypukne válka. A královnu sám připraví o hlavu, protože porušila podmínky míru.

To vše Pernapoli věděla.

„Jsem zde jako prostředník,“ připomněl jí Kenny a učinil krok blíž k ní. Slyšel nejedno tiché posunutí meče a nejeden krok vpřed. Svým upřeným pohledem ovšem sledoval jenom královnu. Ta se ani nepohnula a upřený pohled mu vracela. „Nebyl jsem pověřen králem ani princem,“ pokračoval a učinil další krok blíž ke královně. Věděl, jak moc riskuje. Ale pokud ho zabijí v přítomnosti královny, jistě je trest nemine! A pokud jsou si nyní vědomi, že je zde dobrovolně a jako vyjednávač, prostředník… sami tím způsobí válku! Když padne jako oběť míru… možná mu Vanyar tuto zradu odpustí. Byl to hodně šílený krok, ale bylo ho potřeba. „Přicházím z vlastní vůle. Rozhodnutí bylo mé! Sisimis mě zde násilím nepřivedla!“ pokračoval, zatímco se dalšími kroky přibližoval ke královně. Jen Pernapoli spatřila rychle se blížící nebezpečné ostří k hlavě toho člověka.

‚Blázni,‘ pomyslela si.

Její pohled potemněl.

„Chci vyjednávat!“ dokončil Kenny.

To už ovšem zaraženě sledoval královnu, která se vrhla proti němu. Snad zaútočila na generála, který sledoval pošetilé elfy, jež útočili na toho člověka. Jen po chvíli si všiml, že oba jeho meče zmizely. To už je třímala královna a ladnými kroky, téměř tancem, odrazila útočící elfy od toho člověka.

Ne nadarmo to byla královna Pernapoli, též přezdívaná tančící královna na bojišti.

Ladnou otočkou zbavila i posledního elfa mečů a nedůvěřivě hleděla na ty, jež ji měli bránit, a přesto šli proti její vůli.

Svraštila obočí.

„Omlouvám se, Kenny,“ promluvila konečně k člověku, který jen mlčky sledoval nastalou situaci. „Mí vojáci pouze testovali. Jistě nezapomněli, že jsi nebyl ozbrojen, tudíž jejich útok vůči tobě by byl… neodpustitelný. Kdyby se ti něco stalo, mohla bych za to sama zaplatit životem. Princ Vanyar by si totiž nepřál nic jiného.“

A chladnýma, bezcitnýma očima sledovala vojáky, kteří se před ní krčili a rychle se jí klaněli v tiché omluvě.

Kenny mlčel. Nic takového to jistě nebylo.

Lhala nyní královna v zájmu vlastních vojáků a míru, nebo se toto činilo pravidelně, aby zůstala ve střehu?

„Má královno,“ promluvil generál Halnor a také se jí poklonil, „omlouvám se za jejich činy. Jistě si uvědomují svou pošetilost.“

„Kdyby se něco našemu hostu stalo - jistě by rádi za to zaplatili životem. Měl bys je naučit, jak lépe poznávat situaci…“ dodala Pernapoli chladným hlasem. Elfové mlčeli a pohledem se snažili udělat v podlaze díru.

„Zajisté, má královno,“ souhlasil generál Halnor potupně.

„Omlouvám se jejich jménem, má královno. Měla jsem jim jasně naznačit, že zkoušet Vás v této situaci je pošetilé,“ ozvala se Sisimis.

„Dokud si uvědomujete svou chybu, nic se nestalo,“ ujistila je královna. Znovu jí na tváři hrál úsměv, když vracela meče generálovi Halnorovi. Ten je jen s potupným pohledem k zemi přijal.

Z těch nehezkých pohledů a křečí v tvářích poznala královna, že vůbec nebyli spokojeni s tou potupou, které je vystavila. Zkoušet královnu? To by si nedovolil ani pošetilec!

„Říkáš tedy,“ pokračovala Pernapoli, jakoby se situace předtím nikdy nestala, „že jsi zde z vlastní vůle?“

„Ano,“ souhlasil Kenny.

„Princ Elma o tvém rozhodnutí ovšem neví.“

„Bude to pro dobro jeho i jeho lidu,“ odvětil Kenny po chvíli.

Pernapoli přikývla a učinila pár kroků tam a zpátky. „Ví o tom král Carnic?“

„Ne.“

Pernapoli jen semkla víčka k sobě.

„Takhle diplomacie nebo pokus o projednání míru ale nefunguje, Kenny,“ řekla vlídně a zabloudila k němu pohledem. „Je to tvé vlastní, sobecké rozhodnutí. Jsi nejspíš jediný, kdo to tak cítí na straně Elma. Já pochopitelně tento nápad podporuji, ale protože jsi… pouze důvěrný přítel prince Elma… tvé slovo moc velkou váhu v této záležitosti nemá.“

„Cožpak u vás si nejsou všichni rovni?“

Krutý útok, ale bylo ho potřeba.

Pernapoli semkla rty k sobě. Měl pravdu. „Máš tedy potvrzení, že s tvými slovy souhlasí?“

To bylo to nejmenší, na co se mohla zeptat.

„Princ Vanyar s nimi nesouhlasí, ale král Carnic určitě.“

„Potom tvé tvrzení je jen poloviční. Jak to může být pro jeho dobro, když o tom neví?“

Kenny zaváhal. „Jistě si ani vy nepřejete, aby zemřel v bitvě takhle mladý,“ rozhodl se zaútočit na jejich rodinné vztahy. A doufal, že jsou aspoň nějaké jiné, než nenávist z jedné nebo z obou stran.

„Co si přeji já, v této věci bohužel nemá moc velkou váhu,“ usoudila Pernapoli.

Střela vedle, ale pořád máme munici.

„Král Carnic si také nepřeje válku. Pokud vaše dohoda bude pořád platit, nezaútočíte jeden na druhého.“

„To je pravda. Pokud ji ovšem princ Vanyar opět poruší, budeme se bránit. To jsou podmínky dohody.“

„Když přemluvím prince, aby se stáhl, nedojde k válce.“

Pokud prince přemluvíš.“

Kenny polkl nasucho. Mířila stejně dobře, jako on. Vracela mu argumenty se stejnou lehkostí, jako je on vymýšlel. Sevřel ruce v pěst. V hlavě se mu hromadila krev, jak se snažil vymyslet další argumenty. Nepřeje si válku, a přesto je na ni připravená.

Pernapoli viděla napětí v jeho očích. Nechtěla ho zahánět do kouta, byť její slova hovořila jinak. Jak by mohl člověk jako on přemluvit tvrdohlavého elfa, natož prince? Neznal jejich myšlení. Neznal Vanyarovu krutost. Možná, že částečně chápal jeho myšlení, ale neviděl jeho celou osobnost. Neviděl ho, jak se vyžívá v krveprolití. Kde vezme jistotu, že válka nevypukne, když tohoto člověka pošle zpátky se vzkazem, že šel dobrovolně? Kdo jí zaručí, že její království nelehne popelem kvůli šílenství jiného elfa? Pod svou ochranou měla příliš mnoho elfů, kteří v ní viděli mocnou vůdkyni.

Nemohla je zklamat.

Ale nemohla zklamat ani tohoto člověka.

Měla od něj očekávání, ale ta samá očekávání od ní měl i on sám.

„Prozatím,“ pokračovala dál, „buď mým hostem a přítelem. Královi Carnicovi pošlu zprávu, že ti zde nehrozí nebezpečí.“

„To prince neuklidní. Bude si myslet, že je to z vaší strany výsměch.“

„Znáš ho až moc dobře?“

Kenny se zarazil. Zná ho vůbec? Nebo jenom to, co mu ukázat chtěl?

„Přeješ si snad jít přímo s poslem?“

Kenny k ní zmateně vzhlédl.

„V přestrojení, abys viděl princovu nefalšovanou reakci na mou zprávu.“

„Na co tím narážíte?“

‚Jen na to, že ti princ ukazuje svou laskavou masku, kterou s radostí zahazuje za rohem, sotva nejsi poblíž,‘ pomyslela si Pernapoli trpce, ale nic neřekla. Usedla zpátky na trůn. „Jen, že bys mohl vidět pravé zoufalství.“

„Má královno,“ ozval se generál Halnor. „Dovolte mi posla doprovodit. Stejně tak Kennyho. Kdyby se vrátila Sisimis na území Elma, čekala by ji jistá smrt.“

„V pořádku,“ svolila královna. „Smíš je doprovodit.“

„Má královno,“ poklonil se jí jeden z vojáků. „Dovolte mi odčinit naši neurvalost. Dovolte mi doručit Váš dopis.“

Pernapoli mlčela.

Poté vojákovu žádost schválila.

 

„Vyjedeme později v noci,“ oznámil mu Halnor, když opustili místnost.

Kenny jen mlčky přikývl. Pořád měl pocit, jakoby Vanyara zradil. A ten pocit ho sžíral zaživa.

„Děje se něco?“

„Ne,“ odvětil stroze.

Zkoumavému oku generála však nic neušlo. „Lituješ svých slov?“

„Ne.“

„Očividně ano.“

„Očividně ne.“

Halnor se ušklíbl. Na člověka měl vzpurnou stránku. Nedal se tak snadno odehnat, když chtěl. Umí se stejně dobře ohánět i mečem?

Kennymu ovšem do řeči moc nebylo.

„Nelituj svého rozhodnutí,“ pokračoval Halnor po chvíli. „Urazíš tím Vanyara, až se s ním znovu setkáš. Děláš to přeci pro jeho dobro, nebo snad ne?“

Kenny k němu mlčky vzhlédl.

Z neznámého důvodu necítil v jeho hlase nenávist či lhostejnost vůči Vanyarovi. Neuvědomoval si však, že tento generál Halnor zatím pouze jednou použil slovní spojení princ Vanyar.

 

Najednou se generál Halnor zastavil a narovnal záda. Meče na jeho hřbetě něco vážily, ale na jejich váhu byl zvyklý. Stejně tak na své brnění, které v hradbách nebylo potřeba. Mužům kolem sebe věřil. A nepřítel by se skrz jejich hradby jen tak, bez poplachu, nedostal. Ale když je v přítomnosti tohoto člověka, stává se také terčem nepřímé zrady královny a království Jahvi. Spojenec Elma přišel vyjednávat a on ho doprovází. Co je komu po jeho postavení, když tento člověk znamená moc v očích obyčejného vojáka.

„Děje se něco, generále?“ zeptal se Kenny.

Halnor se zahleděl před sebe. „Jak dlouho se ještě hodláte skrývat, pošetilí psi?“ zeptal se zlým hlasem, zhrublým vztekem, ale i jistým vzrušením. Pokud jsou jeho muži tak hloupí a myslí si, že jemu oku ujde jejich snaha, vysmívají se mu.

Kenny zmateně zamrkal. Potom sledoval, jak zpoza sloupů postupně vylézají elfové, s nepříjemnými pohledy na něj a na svého generála, zatímco drželi své meče, jejichž čepele nyní mířily k zemi, byť před chvílí ještě mířily ke stropu, připravené bodnout, až kolem nich projde jejich oběť.

„Zrádce Elma jistě milerád zradí i království Jahvi, až bude potřeba,“ ozval se plavovlasý elf vepředu povrchním hlasem.

‚Můžeš si přede mě rovnou odplivnout. A nezapomeň dodat, že jsem špinavý člověk,‘ pomyslel si Kenny, téměř znuděně. Ty stejné pohledy viděl, když poprvé vstoupil na území Elma od ostatních elfů kolem.

Halnor se nahlas uchechtl. „Pokud by to byl zrádce, dávno bych ho zabil, nemyslíš?“ zeptal se generál hrdě.

„Co když vás pobláznil? Lidi jsou v tom jistě zběhlí!“ ozvala se elfka se šátkem přes obličej.

„Pokud narážíš na poslední bitvu, Sisimis uznala svou chybu.“

„Ale paní Sisimis za nic nemohla! To lidé nás zradili!“

„Říkají ti Moudrá, ale nyní se jako moudrá nechováš, Nóliel,“ odpověděl Halnor, jehož hlas zněl jako ostří meče. Krutá a přesně mířená slova. Kenny si neodvážil v této chvíli promluvit nebo se jakkoliv pohnout.

Pak se zarazil.

‚Moudrá Nóliel?‘ pomyslel si. ‚To jméno jsem už přece někdy slyšel.‘

„Takže tvrdíš, že tenhle špinavec není jeden z těch, kvůli kterým můj syn je v zajetí?! Kdy se už královna rozhodne zaútočit sama?“ vykřikla Nóliel, když si stáhla šátek z tváře. Její hlas byl plný nenávisti. Měla na ni právo. Matka pro své dítě udělá cokoliv. Ale když ji drží ve zlaté kleci, když nemůže jít sama proti celému království, je zoufalá.

„Vol svá slova moudře, Moudrá Nóliel,“ oslovil ji Halnor, spíš na ni zavrčel. „Kdokoliv je pod ochranou královny, je i pod mou ochranou.“

„Tak ať zaplatí!“ zasyčela Nóliel tiše. „Tak ať zaplatí!“ Její záští plný hlas se rozezněl dlouhou chodbou. Hruď se jí pomalu hýbala nahoru, jak se snažila udržet svůj vztek na uzdě. Měla nejspíš tik v očích, protože příliš rychle mrkala. Nebo se snad jen snažila zadržet slzy, své vlastní zhroucení.

„Odveď své sluhy, Moudrá Nóliel. Královnu tímto nebudu zatěžovat.“

„Nechť se to klidně královna dozví.“

Halnor přimhouřil oči. „Tvého syna dostaneme zpátky, živého a zdravého…“

„Kdy?!“ vykřikla elfka a prudce vykročila ke generálovi. „Až mi pošlou jeho hlavu?! Až mi po kouskách ten sadista pošle jeho tělo, jako to udělal jeho bratrovi? Byla jsem proti jeho jmenování na post vůdce, ale tys ten návrh podpořil! Kde je Sisimis? Nese stejnou vinu jako ten člověk! Kde je můj syn? Proč přivedla mrzkého člověka, když měla přivést mého syna?“ Poslední slova téměř hystericky zavřískala.

Halnor mlčel.

Měla na svůj vztek právo.

Přesto, když se k němu přiblížila, téměř instinktivně natáhl ruku před Kennyho. Dokud je ten člověk pod ochranou královny, jeho povinností je za něj položit život bez váhání. To samé by měli respektovat i všichni ostatní. Včetně Moudré Nóliel a její družiny. Ale zaslepenost způsobenou mateřskou láskou přehlížet nemohl.

„Ten člověk je nevinný,“ snažil se ji uklidnit.

„Je stejně vinný jako ostatní,“ zasyčela Nóliel a propalovala Kennyho pohledem.

Halnor mlčel, přesto nevědomky svíral rukojeť jednoho z mečů na svém opasku. Jeden pohyb (a i kdyby to znamenalo vzpouru proti šlechticům království Jahvi nebo i proti celému lidu) a učiní cokoliv, aby člověka vedle něj nezranila.

„Nóliel!“ zvolal někdo náhle a elfka s sebou mírně trhla. „Tady jsi!“ volal Ahantuon a usmíval se od ucha k uchu, zatímco tahal nohy po zemi, aniž by se je obtěžoval pořádně zvedat. Jak nedůstojné pro šlechtice, obzvlášť pro lékaře! Nóliel zkřivila otráveně tvář a pohlédla k němu. „Hledal jsem tě, má jediná,“ oslovil ji Ahantuon zadýchaně.

„Co se děje?“ zeptala se chladně.

„Hledá tě náš-…“

„Copak nevidíš, že něco řeším?“

„A smím vědět co? Nepostřehl jsem, že by sis s generálem Halnorem předtím sjednala schůzku.“

„To není tvoje starost!“ odsekla Nóliel podrážděně. Byla pohoršena manželovou tupostí a neschopností. Ať raději má hlavu v knihách a nežene se do boje! To ona tady řeší budoucnost království, budoucnost jejich syna, na rozdíl od něj!

Ahantuon zavřel doposud otevřená ústa, snaže se předtím zastavit její hněv milými slovy. „Jestli ho podezříváš z nekalých úmyslů, ujišťuji tě, že takové nemá. Vzhledem k tomu, že je po boku generála Halnora a doposud žije, určitě nepředstavuje hrozbu pro království, natož pro královnu.“

Kenny chtěl něco namítnout, ale nechtěl míchat olej do ohně.

Už tak mu stačilo, že ho tato panička už tolikrát probodla pohledem. Kdyby každý její pohled byl dýkou, už dávno by měl místo hrudi cedník, minimálně.

‚To vypadám tak nebezpečně?‘ pomyslel si ironicky.

Zabránil výbuchu smíchu při myšlence, že tak v jejích očích skutečně vypadal.

„Omlouvám se, generále,“ poklonil se po chvíli Ahantuon, když jeho manželka poníženě odešla, přesto s hlavou vzhůru. „Má žena myslí jen na dobro království a královny. Nezpochybňovala Vás ani Vaše rozhodnutí.“

„V pořádku. Být na jejím místě, taky jsem podezřívavý,“ uznal Halnor vlídně.

Ahantuon se uklonil o něco níž, než váhavě vzhlédl k člověku před sebou. „Omlouvám se i tobě, Kenny. Má manželka nemyslela svá slova nikterak hrubě. Jen je… příliš opatrná. Po poslední prohře je každý opatrný…“

„Rozumím,“ ujistil ho Kenny. „Neberu si její útok… příliš osobně.“

Ahantuon ovšem nevypadal, že by ho jeho odpověď uklidnila.

 

„Netuším, zda komnaty cizího království působí jako domov,“ poznamenal Halnor nahlas, když vešli do obří místnosti, „ale pokud bys cokoliv potřeboval, neboj se zeptat. Jsi zde hostem, na stejné váze jako všichni ostatní. Kdyby tě kdokoliv urazil, informuj o tom královnu nebo mne. Nebo jakéhokoliv vojáka. Před dveřmi bude stát elf, kterému důvěřuji. Nemluví, přišel o jazyk. Ale pomocí gestikulací nebo brku a papíru se s ním domluvíš, pokud bys něco potřeboval.“ Všiml si Kennyho nechápavého pohledu. „Nepotřebuje slova, aby dokázal, že je to schopný elf. O jazyk přišel díky Vanyarovi, v bitvě,“ dodal. Kenny pohledem zabloudil jinam.

Se strohým rozloučením odešel Halnor z Kennyho nově přiděleného pokoje.

Byla to obří místnost.

Mnohem větší, než pokoj prince Vanyara.

Myšlenka na něj ho zabolela.

Protože cítil i jinou nepříjemnou bolest, odhrnul trochu obvaz ze své nohy. Nebyl si jistý, zda má právo požádat Ahantuona o odbornější pohled. Pevně si utáhl obvaz sám, aby zabránil další ztrátě krve.

Velikost místnosti ho děsila.

Přidělili mu jenom jednu stráž, byť to má být schopný elf.

Ale může mu věřit?

Může věřit Halnorovi a královně?

Co když ho nyní berou jako zajatce a budou ho chtít využít proti Vanyarovi?

Pevně sevřel svůj hábit mezi prsty. Nepříjemná bolest z hrudi doposud nezmizela od poslední myšlenky na něj a už se na něj valila další.

Svalil se na bok postele.

Pochyboval, že by mu princ kdy odpustil tuto zradu, byť neplánovanou…

 

Nólielinu nenávist jí Halnor vyčítat nemohl. Kdyby nebyl u toho, když Sisimis doslova dotáhla tohoto člověka za hradby Jahvi před zuřícím Vanyarem, taky by měl své pochyby.

Dá se mu věřit?

Co když ho vyslal sám Vanyar, aby zde slídil?

Je to špeh?

Co když je tady přišel všechny nenápadně zabít?

Co když je zradí, sotva mu začnou věřit?

Viděl na očích všech elfů kolem sebe pochyby, nenávist, vztek a tichou chuť ublížit člověku na jejich území.

Lidé je už jednou zradili. Co zmůže jeden člověk navíc?

Prostředník?

Dobrý vtip! Je to jen další prachsprostý zrádce! Až zavřou oči, podřeže jim krky a pustí za hradby Vanyara!

Četl v očích ostatních i jiné věci.

Byl zraněný šípem, který na něj vypálil Vanyar. Tak pravila Sisimis. Ale co když ten šíp měl zasáhnout ji? Nebo mířil záměrně? Aby vypadal důvěrně? Co když je to jejich plán a Sisimis vymyli mozek?

Nejistota, nenávist, strach, pochyby.

Odložil pohár s vínem na stůl. Neměl chuť se dál dívat a pozorovat nevědomé reakce svého lidu.

Kdy se z nich stala tolik pochybovačná stvoření?

Jenom proto, že je lidé zradili?

Lidi neodsuzoval. Ve válce každý raději přestoupí na silnější a vyhrávající stranu, pokud má tu možnost. A strach z Vanyara zaslepí i schopné muže. Zachránili tím mnoho.

Nemuseli se zapojovat vůbec.

Vstal od nedopitého vína. Opustil místnost. Byl překvapen, když na čerstvém vzduchu našel i Sisimis.

„Co ten člověk?“ zeptala se jakoby nic.

„Chceš slyšet můj názor?“

„Jinak bys mě nevyhledal, takhle pozdě v noci, zatímco ostatní hodují.“

„Je to na tvou počest.“

„Na jakou?“ zeptala se prudce a vstala. „To, že jsem zbaběle utekla? To, že jsem tam nechala naše vojáky?!“

„Ztiš svůj hlas i hněv, Sisimis,“ promluvil k ní Halnor vlídně a postavil se. „Nikdo tě neobviňuje.“

Sisimis se křivě ušklíbla. „Myslíš si, že nemám uši a oči?“

Halnor si povzdychl. „Dostaneme je ven, slibuji.“

Sisimis zkřížila ruce na prsou a pohlédla stranou. „Slíbila jsem, že vyhrajeme… slíbila jsem jim vítězství a slávu… ne vězení a smrt…“

„Nikdo nevěděl, že se to stane.“

„Neměla jsem důvěřovat tak snadno…“

„Abych zodpověděl tvou předchozí otázku,“ vrátil se Halnor k původnímu tématu a znovu se usadil na schody. Pokynul jí, aby se také posadila. „Ten člověk, který se jmenuje Kenny,“ začal Halnor a pousmál se, „možná působí nevinně, ale svá slova volí moudře. Všimla sis, jak hravě oponoval královně?“

Sisimis nad ním zakroutila hlavou. „Každý by čekal jinou zprávu, ale ty začneš s tímhle.“

„Nenajdeš jen tak někoho, kdo by šel proti královně.“

„Něco dalšího, co tě zaujalo?“

„To, že věděl, že když se přiblíží ke královně, že na něj ostatní zaútočí. Možná, že i očekával reakci královny. Věděl, že to nebylo cvičení, jak to nazvala královna. Věděl, že by nikdo proti ní dobrovolně nešel.“

„Jen blázen by tak učinil,“ dala mu za pravdu a zasmála se.

Halnor se usmál o trochu víc. „Chyběla jsi nám, Sisimis.“

„Kdybych přišla s ostatními, mohli bychom skutečně slavit,“ prohodila Sisimis zklamaně.

„Vždyť nikdo ani nevěřil, že se ještě vrátíš živá!“

„Pak jsem měla zemřít na bojišti…“

Halnor mlčel. Jen si přiťukl s pohárem vína se svým spolubojovníkem.

Víno rázem chutnalo trpčeji.

 

Kenny seděl v rohu místnosti a nepřítomně se díval před sebe.

Co je mu po tom, že se tady dostal kvůli nějaké královně…

Co je mu po nějaké válce, ve které jsou obě království…

Co je mu po všech?!

V očích každého elfa je jen obyčejným, špinavým člověkem, který jim nestojí ani za pořádný pohled…

I Vanyar ho tak poprvé viděl.

Ale čím více času s ním strávil, tím víc se princ v jeho přítomnosti měnil. Sice pořád chladný a tvrdohlavý… ale aspoň nějaké ty pocity časem vybublaly napovrch, byť by se k nim sám nikdy nahlas nepřihlásil.

Slyšel radostné hlasy a veselí v podhradí.

Království Jahvi slavilo.

Nikdo špinavého člověka zvát na oslavu vznešených elfů nebude. Nikdo nebude věřit někomu tak podezřelému, jako je on. Četl mezi řádky. Bylo mu jasné, že mu tady většina elfů nevěří. I královna musí mít jistě nějaké pochyby, které jen velmi dobře skrývá… Proč by na něj jinak nalepila místního, dle všeho velmi zkušeného generála?

Nebyl to dobrý nápad.

Neměl s tím nikdy souhlasit.

Měl Sisimis jenom pomoct s útěkem, ale sám měl zůstat za hradbami Elma.

Tam už ho nikdo neviděl jako obyčejného člověka, ale jako společníka budoucího krále. Jejich pohled na něj se změnil.

Tady v očích viděl jen nenávist a nedůvěru smíchanou s odporem.

Už jednou se ho pokusili zabít. Kdo říká, že jedním pokusem to skončí? Pevně si sevřel ramena. Co na tom, že ho chrání královna a zdejší generál?

Víte, on na těch schodech zakopl a já myslel, že je to vetřelec. Reagoval jsem instinktivně. Vůbec jsem netušil, že to byl ‚ten‘ člověk.

Ne, jídlo jsem předtím ochutnával. Bylo zcela nezávadné, žádný jed v něm nebyl.

Zemřel ve spánku, řekl bych, možná infekce ve zranění, kterou Ahantuon zapomněl vyčistit. Ne… Určitě by se navzájem neobviňovali. Vyskytlo se jisté zranění poté, kdy opustil Ahantuovy komnaty, takže ho nemohl varovat nebo vyléčit. Ahantuon přišel příliš pozdě. Je nevinný. Bližší informace získáme později.

Nehody se stávají často a jsou vždycky tak neškodné.

Dají se rychle zařídit a lenivě popsat.

A všichni rádi potvrdí, že si ten člověk za to mohl vlastně sám.

Otřepal se při té myšlence a pohlédl instinktivně ke dveřím.

Dovnitř najednou proniklo světlo skrz škvíru, když se dveře začaly pomalu otevírat.


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 7
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.