Vojáci před princovým pokojem museli být bezprostředně hluší. Pouze v případě nutnosti, kdy by následník trůnu zatroubil na speciální roh, který by slyšeli jen oni, směli vstoupit dovnitř bez jeho předešlého svolení. Onen roh, bílý a zahnutý, visel nad postelí, v dosahu princovy ruky. Zatím se nestalo, aby ho musel použít. Nikdo si zatím netroufl vzít rozmazlenému elfímu princovi život nebo mu jakkoliv vzdorovat. Proč musela být elfí stráž hluchá? Bylo to pro jejich vlastní dobro. Aby neslyšeli rozkazy svého prince, sténání jeho dočasných hraček, které většinou vydržely dvě, tři noci, nebo jeho bláznivý smích, když si užíval s jejich těly, když už duše těch pod ním odešly na věčnost. První stráž ještě vše vyslechla a stačila jim jedna noc, než se sami a dobrovolně připravili o sluch. Bláznovství v očích jiných, rozumné v očích krále, vtipné v očích prince.

Uvěznil tělo pod sebou a samolibě se usmál. Prohlédl si svůj úlovek. Kolik bude potřeba síly, aby ho zlomil? Jak moc může tisknout ten úzký krček, než praskne? Kolik se z jeho velikosti vleze do útrob člověka? Ti předtím ho sotva dokázali pohltit ústy. Ale ti byli ještě v mizernějším stavu než tenhle. Vanyar náhle netušil, kde začít. Má prozkoumat toho člověka nebo ho hned pohltit? Nebo mu má ukázat rozkoš, jakou člověk může zažít jen, když se ho dotkne elf? Přimět ho škemrat? Svázat ho a dravě si ho vzít hned několikrát, dokud nebude sám spokojený? Ukázat mu, kdo je tady pánem a co se od něj žádá, kde je jeho místo jako poslušného psa. To byla samozřejmost princova.

Nedbal jeho pokusů o protest, když z něj strhl oblečení, které mu sám nechal připravit. Však to oblečení dokazovalo jediné. Že je jeho majetek k sexuálním potřebám. Nic víc. Nebyl ani první ani poslední, kdo jej nosil. Ale to ten hloupý člověk vědět nemusí.

Když Kenny viděl, že jeho slova jsou jako hrášek házený o zeď, rozhodl se pro jiný protest. Marná snaha, když mu jednou rukou stiskl zápěstí a uvěznil mu paže nad hlavou. Zkusil tedy pohnout nohami, ale ostrý pohled elfího prince mu zabránil se pohnout. Varovný pohled, zatímco jeho druhá ruka byla v těsné blízkosti Kennyho penisu. Určitě nepochyboval o tom, že by ho jedním pohybem o něj mohl připravit. Uhnul pohledem, když ležel pod Vanyarem nahý, celý na obdiv jeho zkoumavým očím.

Přesto pohled k němu nejistě znovu stočil, když cítil, jak mu jeho chtivé prsty pomalu přejíždějí po těle.

Následník trůnu se k němu prudce snížil. Kenny téměř zadržel dech, když byl elf náhle tak blízko a téměř cítil jeho soustředěný dech na své tváři. Jemný třas prostoupil jeho tělo, když cítil nepříjemnou bolest po kousnutí na krku. Mírný chlad jej objal. Vanyar téměř spokojeně sledoval kapku životodárné tekutiny, která mu stékala po krku dolů. Špičkou jazyka ji ochutnal. Tělo pod ním na jeho činy reagovalo. Napnulo se nejistotou. Téměř spokojeně se usmál, než ho přiměl, aby se na něj podíval přímo. Sevřel mu tváře mezi palcem a ukazováčkem.

„Bojíš se o svůj život?“ zeptal se chladným hlasem. Kenny netušil, zda se nejednalo jen o řečnickou otázku. Vanyar přivřel oči, ruka mu ladně sklouzla na jeho krk. Snížil se k němu a hrozivým šeptem pravil: „Neměl bys tedy škemrat? Ptát se, jak si zachránit život?“

Žádná odpověď.

Vanyar lehce škubl levým koutkem.

Tik značící princovu zlost.

Zornice se mu zúžily.

„Odpověz,“ přikázal mu. Cožpak i ten člověk pod ním se mu chce vysmívat? Jemu - budoucímu královi?!

Carnac sem, Carnac tam!

Všichni vychvalují jen jeho otce!

Sevřel úzký krk mezi prsty a pořádně. Konečně se dočkal nějaké reakce. Téměř spokojeně vydechl, když ucítil jeho nehty na svých dlaních. Ne, neměl by ho ještě zabít! Chce zkusit, zda i jeho tělo bude tak příjemně odolné, vzpurné.

Jednoduchý šat z něj hravě jednou rukou strhl. Obrátil ho na břicho a tvář mu vrazil do polštářů. Ignoroval jeho hlas. Nerozuměl mu tak či tak. Nehty mu pomalu přejel po zádech. Zanechal rudé škrábance na jeho zádech. Alespoň nyní ustal v tom věčném škubáním se. Svlékl ze sebe šat jedním pohybem ruky.

Slinami si přejel po svém naběhlém údu. Mrzká příprava, ale může být rád aspoň za něco. Jednou rukou ho hravě držel na jednom místě, druhou rukou dráždil jeho stahující se otvor. Prsty prozkoumal neznámé prostředí. Najednou uslyšel vzdechy skrz polštáře, do kterých člověk pod ním kousal, snad aby skryl své vzrušení jenom z dotyku elfího prince.

Nepravidelný dech Vanyara vzrušoval. Připravil ho už dostatečně! Člověk pod ním náhle ustal v těch pazvucích, když do něj pronikl téměř po kořen. Byl úzký a horký. Přesto se Vanyar chtěl dobýt co nejhlouběji na první příraz. Poté už princ nevnímal, čí tělo pod ním je. Zda elfa, člověka nebo jiného stvoření.

Jednou mu to nestačilo.

Sice se znechucením člověk k sobě otočil čelem a znovu začal přirážet. Nestačilo mu ani toto. Ani zdaleka ne. Nakonec se sklonil, znovu stiskl jeho krk mezi prsty a přitvrdil. Přirážel po chvíli jako smyslů zbavený. Ani si nevšiml, že tělo pod ním ochablo. Nebyla to první mrtvola, kterou Vanyar svým chtíčem připravil o život.

 

Vanyar se ušklíbl pro sebe. Jo, to byla skvělá představa. Však měl už blízko k vyvrcholení jen z oné myšlenky. Určitě by nikomu nevadilo, kdyby z jednoho dalšího neznámého vězně vyšukal duši. Ale sám věděl, že kdyby tohle udělal, nejspíš by toho člověka pod sebou roztrhal. Doslova. A to by přišel o náramnou legraci. Lidé jsou učenliví, byť jsou to většinou špinavci a hlupáci. Co kdyby ho vycvičil, aby ho uměl uspokojit jako jeden z mála dokonale? Má s ním ale ztrácet čas? Co když je to jen další primitiv, který skončil v jeho posteli na jeden sex? Rozhodl se, že si zahraje s ním menší hru, o které bude vědět jen sám elfí princ. Odjakživa byl hravý. Otec mu to často vyčítal, ale co mu za života ještě nevyčetl? Už i to, že má v těle jeho vlastní krev, před ním poplival. Zatímco jedna ruka držela mužské tělo na místě, ta druhá prsty jemně přejela po vystouplém ohryzku. Tak snadno by ho mohl zlomit, ale ne! Sám sebe se napomenul, aby svůj chtíč ovládl. Aspoň pro tentokrát. Pak si užije mnohem víc zábavy, když ho naučí jak. Ani ve snu by otci nepoděkoval za dobrou radu, kterou mu poskytl.

Udržet na uzdě sadistické choutky byla pro Vanyara opravdu výzva. Prsty ho brněly od nedočkavosti, žár touhy v něm divoce hořel. A Kenny nechápal, proč princ na chvíli ustal v pohybu s očima na jeho krku. Vyprovázel prince pohledem, když se jeho ruka začala znovu hýbat. Každý pohyb jeho ruky, kterou se téměř znechuceně a zároveň překvapeně dotýkal jeho těla. Vanyar působil téměř překvapený jeho lidskou stavbou. Oděn v nemožný šat předtím, myslel si, že jakožto nějaký hloupý otrok bude v mizerném stavu. Ale jeho pán ho očividně dobře živí. Byla by škoda, kdyby ho zabil hned první noc. Sice by to byla zajímavá noc, ale všeho do času. Dej mu pocit bezpečí a neznámé zvíře tě nekousne.

Jakýsi pud sebezáchovy na Kennyho div neječel, aby se zkusil vysmeknout a zdrhnout, dokud to jde. Ale jeho druhý pud - pud zvědavosti - byl pochopitelně silnější a nabádal ho, aby nechal elfího prince pokračovat. A cit pro detail si nepochopitelně všiml zelených očích, které z tohoto úhly vypadaly… jinak. Díval se na něj jinak, než před malou chvilkou. Jakoby se rozmýšlel, co udělá pak.

‚Nejlepší bude ho zaučit ihned,‘ pomyslel si Vanyar s drobným tikem v oku. Ne, nikdy nahlas nepřizná, že měl otec pravdu. Tu potupu si raději nechá pro sebe. Odtáhl se a svlékl ze sebe šat. Mladého člověka si přitáhl k sobě za loket. „Víš, co máš dělat.“ Nebyla to otázka. Spíš rozkaz. A tvrdé oči značící, že pokud Kenny neví, co má dělat, pak ho to naučí silou.

Jistě, měl představu, co si od něj princ vyžaduje, ale co když to není to, co skutečně chce? Jak to vůbec dělají elfové?! Mají nějaký rituál nebo je to stejné jako u lidí?

Vanyar si povzdychl. Docela otráveně.

Lidé jsou vážně hloupí.

Vyhoupl se na kolena. Za vlasy přitáhl člověka k sobě. Bude muset doufat, že aspoň ústa má čistá. „Opovaž se zkousnout,“ varoval ho hrozivým hlasem, než ho přinutil se sklonit k jeho tvrdé chloubě, kterou mu vjel do úst. Nedal mu moc možností se nadechnout, když ho dusil svým údem, kterým co nejhlouběji vklouzával do jeho hrdla. Vanyar se kousl do jazyku. Musel se zklidnit. Takhle ho zničí ihned. Proč ti lidi vydrží tak málo? Časem si zvykne. Vyjel z jeho úst a znechuceně sledoval jeho sliny na svém údu. Měl by ho zlomit. Vždycky si muže sehnat dalšího. Kenny si koutkem oka všiml jakéhosi vnitřního boje elfího prince. Ostrý pohled očí ho přistihl, kterak si prince prohlíží.

 

S jednou rukou zkroucenou za zády, zatímco tou druhou hledal nějakou oporu, vzdychal Kenny s přivřenýma očima, když do něj elfí princ tvrdě pronikal, držíc jeho bok jednou rukou, aby měl co nejlepší úhel. Stejně jako v jeho představách byl úzký a horký. Stahoval se kolem jeho údu tak moc, že ho to vzrušovalo o to víc. Chtěl mu tak moc ublížit. Proč se rozhodl, že ho dnes večer nezabije? Stačilo by natáhnout ruku k jeho vlasům a škubnout trochu silněji. Hned by měl zlomený vaz. Musel se jen spokojit s taháním. Člověka by mohl ulovit kdykoliv, kdyby si chtěl ušpinit boty a vstoupit na území lidského království. Ale na to byl Vanyar přespříliš hrdý.

Po několika dalších prudkých přírazech konečně vyvrcholil. Se spokojeným výdechem pomalu zakroutil hlavou dozadu, až bylo slyšet postupné, tiché křupání. Ještě neměl dost. Byl v té správně náladě na další kolo. Chuť zlomit člověka pod sebou v něm převládala. Přimhouřil oči. Nikdy se přece nespokojil pouze s jedním kolem. Jeho sexuální otroci museli vydržet minimálně tři soulože po sobě, aby prince aspoň trochu uspokojili. A tohle tělo ho vzrušovalo jenom při pouhém pohledu. Nemluvě o těsnosti, která prince Elma obklopovala při každém drobném pohybu. A ten svůdný hlas, který z něj při každém pohybu nebo přírazu vycházel. Chtěl ho slyšet víc, chtěl ho zlomit. Přitáhl si ochablé tělo za vlasy a pomalu přejel po jeho ohryzku. Sledoval každý jeho pohyb svalů. Poslouchal dech, který se mírně zrychlil. Nic neušlo Vanyarovým očím.

Uchechtl se. Přiblížil se k jeho uchu a svůdně zašeptal: „Chceš zemřít, člověče?“

 

Kenny se s trhnutím probudil. Tělem mu projela ostrá bolest. Plavovlasý elf, který se nad ním skláněl, prudce ucukl rukou s hadrem, div rovnou nepustil na zem i mísu s vodou, kterou si opíral o bok. Druhý plavovlasý elf, který byl z druhé strany a ruce měl předtím v oblasti Kennyho vnitřní strany stehna, o krok instinktivně ustoupil. Téměř vystrašené oči dvou elfů pohlédly na svého druha a zpátky na člověka, který se právě probudil. Ten s hadrem jej nejistě stáhl zpátky nad nádobu s horkou vodou. Druhý elf provinile skryl hadr za svými zády. Když bolest polevila, začal Kenny trochu vnímat. Konečně postřehl, že se nad ním sklánějí dvě plavovlasé hlavy a neustále si vyměňují tiché pohledy mezi sebou. Přerývavě dýchal. Po chvíli mu snad došlo, co se stalo, a jeho dech se o to zrychlil.

„Z cesty,“ pravil další plavovlasý elf a elfa nalevo od člověka odsunul. Převzal od něj mísu s vodou a hadrem. Pohlédl na blouznícího vystrašeného člověka. Svraštil obočí.

„Nepočítali jsme, že se probudí tak brzy,“ špitl elf nalevo téměř provinile a pohlédl na člověka, který hrozil buď zhroucením se, nebo dobrovolnou smrtí v podobě puknutí srdce minimálně.

„Jen jsme ho chtěli ošetřit a očistit,“ pravil ihned ten vpravo pisklavým, nervózním hlasem.

Elf ztrápeně pohlédl na člověka. Nejistě mu stiskl ruku a jeho řečí pravil: „V pořádku.“ tichým, vlídným hlasem. Projel mu rukou opatrně vlasy a znovu zopakoval vlídná slova. Mladý muž se mírně třásl, ale dech se mu pomalu zklidňoval. Elf byl po chvíli v jeho těsné blízkosti, ruku měl kolem jeho ramen a bradou se opíral o jeho hlavu. „Už jsi v bezpečí,“ dodal šeptem.

Zbylí plavovlasí elfové scéně mlčky přihlíželi. V prostorné místnosti se nacházelo minimálně patnáct plavovlasých elfů, všichni v poutech a v šedomodrých oděvech. Elf držel Kennyho v objetí delší chvíli, než se konečně uklidnil. Byl to zvláštní pocit.

„Kregoli?“ oslovil ho elf vedle něj nejistě. „Co to děláš?“

„Jediný způsob, jak zmateného člověka uklidnit,“ vysvětlil Kregoli šeptem, když prohraboval Kennyho vlasy. „Zvláštní,“ poznamenal nahlas spíše pro sebe s pohledem do prázdna. Neodsuzoval toho člověka. Přežil Vanyarův chtíč. A má i sílu dál žít. Prozatím. Stejně jako všichni zbylí zde. Dokud má naději, přežije. Proto onu drobnou naději musí posílit, co to dá. Ujistit ho, že nebojuje sám.

Kenny přivřel oči. Netušil proč, ale cítil, že mu tito elfové nechtějí ublížit. Ruka v jeho vlasech, neustále opakující ten jednoduchý pohyb, ho pomalu ale jistě uspávala v sladký spánek bezpečí a jistoty. Kregoli k němu sklopil zrak. Cožpak předtím Vanyara dostatečně uspokojil? Kdepak. Princ Elma je zvrhlé zvíře, plné chtíče, které nikdo z nich nedokáže zkrotit. Prokletý princ, kterého proklela matka, když mu dávala život a sama umírala. Vyřkla slova kletby, které se nemůže Vanyar zbavit.

„… mě,“ zaslechl tichý hlas a zpozorněl. Vrátil se myšlenkami do reality a pohlédl na mladého muže, kterého doposud držel u sebe a vískal ho ve vlasech. Nelíbil se mu prázdný pohled v jeho očích. „Pusť mě,“ hlesl člověk slabě znovu. Kregoli mlčel. Hlas se mladému muži zatřásl potřetí stejnou prosbou. Kregoli chvíli váhal, než ho skutečně pustil. Sledoval, kterak si lehl zády k němu a kolena si přitiskl k bradě.

„Co teď?“ zeptal se elf s pisklavým hlasem.

„Chceme tě pouze očistit. Více se tě nedotkneme,“ oslovil ho Kregoli. Žádné odpovědi se nedočkal. „Dejme mu čas,“ rozhodl po chvíli. „Třeba se nad ním Bohové smilují a on unikne Vanyarově zraku po dobu zítřka.“

 

Kregoli se po jednom kroku zastavil. Voda v nádobě se odrazila od rohu a zkroutila se uprostřed v drobný vír. Chvíli váhal, než se ohlédl přes rameno. Mladý, zoufalý člověk ho držel za jeho šedomodrý šat a odmítal pustit s pohledem k zemi. Pochopil. Aspoň špetku jakési vlastní hrdosti si chce pro dnešek zachovat. Pohlédl ke zbylým elfům, kteří si hleděli svého. Položil mísu s vodou na postel. Ten člověk se mu pořád nepodíval do tváře. Nezlobil se. Zdejší princ zpustošil něco vzácného, intimního pro tohoto člověka bez jeho dovolení. Měl partnera? Partnerku? Čekal někdo na něj v lidském království? Kregoli se na nic neptal. Až bude chtít, bude mluvit sám. Ohnul hadr nad nádobou s vodou, aby z něj přebytečná voda zkapala a pohledem zabloudil k muži. Ten se na něj doposud pořádně nepodíval. Nyní ležel na břiše s tváří skrytou v polštáři. Elf věděl, kdy je lepší mlčet a splnit přání bezmocného. Beze slova složil hadr na čtvrtinu a odkryl šedomodrý šat. Jen semkl víčka k sobě. Viděl i horší výsledky princova počínání.

„Trochu to bude bolet,“ varoval ho šeptem. Nebolelo to trochu, ale hodně. To Kregoli sám věděl nejlépe. Automaticky posouval ruku, smýval krev z těla, přikládal studící hadr na zraněná místa, aby zčervenalou kůži zklidnil. Už v tom měl smutnou praxi. Pohlédl ke dveřím, když skrz ně prošlo asi tak sedm elfů s okovy na rukách, nohách a krcích. Pohledem zavadili o postel, u které Kregoli stál, ale jen sklopili zrak. Beze slova se usadili na zem, aby se dočkali aspoň špetky spánku, než je zase povolají k jiné, špinavé práci.

„Jak je na tom?“ ozval se šepot. Byl to ten elf s pisklavým hláskem. Kdysi bílé vlasy a bledá kůže byly špinavé a zjizvené. Jmenoval se Failon. Na rozdíl od Kregoliho měl štěstí, že v něm Vanyar nenašel dostačující sexuální vybití. Zatímco Kregoli byl téměř každou noc ve Vanyarově posteli, on se tam objevil sotva jednou za týden. Vanyar si cenil jeho čistého původu a bílých vlasů, jak nejednou častokrát zdůraznil. Kregoli k němu zabloudil pohledem, než znovu pohlédl na člověka. Všiml si, že únavou usnul.

„Má horečku,“ odvětil po chvíli, když mokrým hadrem přejel po rozpáleném čele. „Jak je na tom psychicky, nemohu posoudit. Fyzicky… potřebuje minimálně den na zotavení. Horečka je jeho nejmenší problém.“

Failon sklopil zrak k zemi a váhavě přešel k lůžku.

„I kdybys šel dnes místo mě, stejně by si ho vzal. Vždycky rád zkouší nové hračky, když jsou ještě čerstvé,“ ujistil ho Kregoli.

„Ale…“ vzhlédl k němu bělovlasý elf.

„Uvědom si své postavení, Failone,“ řekl Kregoli trochu tvrději. „Když padneš ty, nakonec padnou i ostatní.“

Failon sklopil zrak. „Už nejsem tvůj vůdce,“ připomněl mu šeptem.

„Ještě jsme neprohráli,“ věnoval mu lékař pohled.

„Pokud ne, tak kde je naše paní?“ zavrčel druhý elf zle.

„Mótare,“ oslovil ho Kregoli jen.

„Snažíš se zachránit člověka, který nám vrazil kudlu do zad!“ odplivl si.

Kregoli mlčel. „Taky bys pomohl trpícímu,“ odvětil po chvíli.

„Lidé nás zradili, když jsme se na ně měli spolehnout. Nechali nás v tom! Moje strategie nikdy nezklamaly!“ připomněl mu Mótar vyčítavým hlasem.

„O tom nepochybuji.“

„Pak bys měl přestat léčit lidi.“

Kregoli semkl rty k sobě. „Královna by nebyla spokojená s tvým chováním,“ dodal, když pohlédl znovu na spícího člověka.

„Královna nás má za mrtvé,“ připomněl mu Mótar trpce.

Na to Kregoli argument neměl.

 

Carnic seděl v trůnní místnosti zcela osamocen. Jen pochodně mu dělaly společnost. Skrz otevřené okno dovnitř profukoval chladný jarní vítr. Při svitu plamenů si četl v prastaré knize, kterou sepsali lidé. Měli složitý jazyk, ale on se jej zcela naučil. Litoval, že jeho syn se odmítá učit jazykům. Až mu předá korunu, bude jeho království v bezpečí? Rozmarný syn, který nezaváhá a vtáhne svými činy království do války, nebude dobrým králem. To věděli všichni. I jeho otec. Ale cožpak měl král na výběr? Manželka mu zemřela, když jeho synovi dávala život. Možná, že už i to bylo znamení, že jeho syn je prokletý. Kéž by mu do vínka jeho vlastní matka nepřidala i kletbu. Kletbu, která původně mířila na Carnicovu hlavu.

„Nechť nenajdeš nikdy uspokojení. Nechť nenajdeš nikdy klid a mír ve své duši! Nechť tě tvé šílenství pohltí zaživa! Proklínám tě, synu Carnica!“

Možná, že chtěla říct jméno Carnicova otce, ale ve své slabosti si na něj nevzpomněla a dopustila se chyby. Strašlivé chyby, kterou neodsoudila jen nevinné dítě, ale i celé království. Kéž by tu kletbu nikdy nevyřkla.

Král si ztěžka povzdychl a položil si hlavu do dlaní.

Zažil již nespočet válek. Jestli předá korunu svému synovi, zažije jich ještě mnoho, ale ne jako král Elma, ale jako pouhý, tichý svědek. Ale na to bylo času dost. Rukou přejel po tvé mohutné koruně na hlavě a vzhlédl.

Dokud vládkyně království Jahvi nebude mít potomka nebo oficiálního nástupce trůnu, jeho postavení se nezmění. Tak zněla dohoda.

Pohlédl na dopis, který mu královna Pernapoli poslala. Nakonec jej dvakrát ohnul a přiložil k ohni pochodni. Byl to osobní dopis. Nikdo nepotřeboval vědět, že přišel dnes v noci, tajně. Carnic svou mladší sestru Pernapoli, královnu Jahvi, obdivoval od dětství. To, že na její hlavu dopadla koruna druhého království, jejich vlídný a přátelský vztah k sobě nezměnilo. Aspoň v soukromí. Navenek to pořád byly dvě hlavy dvou různých království, které nyní byly ve válce. V nekončící válce, která se táhla do dávné minulosti jejich předků.

 

Kenny se probudil s velkou nechutí. Se strachem rozevřel víčka a rozhlédl se kolem. Ne. Tohle nemůže být sen ani noční můra. Až příliš to bolelo, aby se mu to jenom zdálo. Potupa, bolest, žal a výsměch osudu. Loktem si zakryl oči. Bezmocně vycenil zuby. Probudil se do kruté reality. Ať už se to zdá jakkoliv nemožné, tohle se mu nezdá. Je vyloučeno, aby se mu to zdálo. Po dnešku je to vyloučeno.

„Už je ti lépe?“ slyšel tichý hlas, který na něj promlouval i předtím, když blouznil v horečkách. Váhavě pohlédl stranou za zdrojem toho hlasu. Trpce zase oči zavřel, když vedle sebe spatřil nějakého elfa. Kregoli si nejistě promnul kloub ukazováčku levé ruky. Znal lidskou řeč, ale co by měl říct? To nikdy nevěděl. „Jak se jmenuješ?“ zkusil po chvíli, když se odpovědi nedočkal. Jako by mluvil do prázdna. To mu nevadilo. I ignorování bylo jistým způsobem odpovědí. „Doufám, že mi rozumíš a já nemluvím pro tebe cizí řečí,“ pokusil se o vtip.

A očividně se to zabralo. Koutky úst se mladému muži trochu pohnuly. Kregoli se usmál pro sebe a založil ruce za zády.

„Jmenuji se Kregoli,“ představil se, doufaje, že svého nového společníka rozmluví. Byla tady naděje, když začnou mluvit. Když budou mlčet, další večer ve Vanyarově loži pro ně většinou býval poslední. Jak pro lidi, tak pro elfy.

„Kenny,“ ozval se šepot.

‚Kini?‘ pomyslel si Kregoli a svraštil obočí. ‚Ne, ten začátek zněl jinak.‘ Po chvíli se mu na tváři znovu objevil úsměv. „Kenny?“ oslovil ho milým hlasem.

Kenny sevřel ruku v pěst, když paži trochu posunul, a podrážděnýma očima pohlédl na elfa vedle sebe. Plavovlasý elf mu věnoval o to větší úsměv. Jak se může usmívat, když žije v tomto pekle? Jak dlouho? Třeba si za těch pár let zvykl…

„Kregoli?“ oslovil ho tichým hlasem.

Kregoli přikývl. „Tak zní jméno mé,“ uklonil se mu ve snaze ho rozesmát. A to se mu povedlo. Neupoutal jen pozornost člověka, i zbylí elfové se mlčky, zvídavě ohlíželi na muže na lůžku. „Máš dost neobvyklé jméno,“ pokusil se zavést rozhovor opatrně.

„To mohu říct také.“

„Mám jméno po otci, který jej zdědil po svém otci… A tak dále, a tak dále.“

Kennyho koutky úst znovu vyletěly nahoru v úsměv.

„Ale tvé jméno slyším poprvé v životě. A to jsem poznal mnoho lidí.“

Kenny zaváhal. „Mnoho lidi jej nemá,“ zalhal. Kregoli přikývl na souhlas. Nechtěl se moc vyptávat na citlivé téma. Proto odváděl pozornost člověka jinam. Nadechl se, že něco řekne, ale dovnitř vstoupila stráž. Mlčky sledoval, kterak se blíží k nim. Samolibě se usmál. Jaká ironie. Zrovna přemýšlel nad tím, že je čas, aby si Vanyar vylil frustraci z otce na něj. „Můžeme pokračovat později. Nyní spi,“ poradil Kennymu a vstal. Stráž ho už nemusela oslovovat s nějakými potupnými poznámkami. Jeden z mála elfů s plavými vlasy, které chovali v úctě. Schopný lékař se vždycky hodí, byť se jedná o nepřítele.

 

Bič se obtiskl do bledé kůže na břichu a zanechal po sobě načervenalou značku. Kregoli scvakl zuby k sobě a nevydal ani hlásku. Protáhl si prsty na rukách a vzhlédl k princi Elma, který kolem něj nervózně kroužil jako lev v kleci. Pozoroval ho svýma modrozelenýma očima, aby věděl o každém jeho pohybu. A mohl se připravit na další výpad, další ránu bičem. K uspokojení princovy choutky. Věděl, že ho princ nezabije. Jen blázen by se připravil o schopného lékaře jeho hraček. A pokud by tak přikázal, musel by zradit svou královnu a léčit nepřítele. Nemůže přeci zradit přísahu, že životy bude zachraňovat, nikoliv brát. Vanyar našlapoval hrdě a opatrně. Na špičky a ladně dopadal zpátky na paty. Ruce měl nyní za zády a pohrával si s rukojetí biče mezi prsty.

„Vypadá to, že tvá paní o vás už ztratila zájem,“ promluvil princ konečně.

Kregoli mlčel. Princ se ho nejspíš musel bát. Proč jinak by ho spoutal a sám posléze svlékl donaha?

Princ Elma k němu přešel a bičem mu přejel pomalu po tváři.

„Vypadá to, že tetička začíná slábnout,“ ušklíbl se.

„Má paní je silnější, než ty,“ ujistil ho Kregoli tichým hlasem.

„Skutečně? Tak proč si pro vás ještě nepřišla? Nebo si myslí, že vás jen tak pustím?“

„Nechce chytit tvé šílenství.“

Zvuk biče prolomil vzduch. Na rameni se objevila zarudlá značka. Princ se pomalu nadechl nosem a zeširoka se usmál jako dítě.

„Máš pravdu, nejspíš se mě bojí,“ zamyslel se Vanyar nahlas.

„Bojí se tvého šílenství,“ opravil ho Kregoli s úšklebkem.

Vanyarův pohled se změnil. Šíleně se usmál.

„Nejspíš,“ souhlasil nebezpečným hlasem, než se znovu rozmáchl rukou. Zvuk biče se poté ozýval bez přestání několik minut. Žádný jiný zvuk z princova pokoje nevyšel. Až posléze spokojený, splašený dech prince, který vzrušeně olízl krev z biče. Odhodil ho stranou a přejel po jizvách na těle elfa.

Kdepak, princ ho nezabije. To je jeho smutný osud coby lékaře.

Kregoli zavřel oči a sklonil hlavu.

Lékařova diagnostika zněla opět stejně: Otcem nemilované dítě je nyní dospělým spratkem bez špetky citu.

 

Kenny pozoroval ostatní elfy a snažil se pochytit jejich téměř neslyšné šepoty. Byl odhodlaný naučit se jejich řeči. Aby, až se příště setká s princem (pokud se s ním ještě někdy setká), mu mohl něco sdělit v jeho vlastním jazyce. Nerozuměl, o čem se baví, ale mnoho slov spojeným se jménem Vanyar se opakovalo. Určitě to nebyla zrovna milá slova nebo přezdívky. Tváře elfů mu napověděly, o čem se nejspíš baví.

Cítil taky několik dost nehezkých párů očí na sobě.

Uměl si domyslet, co si nejspíš špitají o něm.

Princova děvka. Princova hračka.

Sami na tom nebyli o nic lépe. Neměl jim to za zlé. Taky byli pouhými děvkami, hračkami rozmazleného prince. Déle, než on.

Všichni zpozorněli, když se do cely vrátil Kregoli.

Princ si dával pozor, aby mu nezpůsobil viditelné jizvy. Všechny byly nyní až příliš dobře skryty pod šedomodrým hábitem zdejších otroků. Kdyby totiž zjistili, že se dotkl jejich doktora, vzpouře by možná nezabránil už nikdo. Byla jich sice hrstka, ale i pár elfů může způsobit dostačující povyk. A co kdyby omylem objevil zrádce ve vlastních řadách? A vůbec - proč by se jimi měl zabývat?

Kregoli se vřele usmál na ostatní. Jizvy na těle byly pořád čerstvé a krvácely. Bolely při každém pohybu. Ale to jeho druzi nemusejí vědět. Lékař nesmí polevit. Je zde od toho, aby pomáhal ostatním. Pak může přijít na řadu on.

 

Na sklonku dne dovnitř vstoupil někdo, koho by tam nikdo nečekal. O to větší radost, pokud se výrazy na tvářích elfů daly pokládat za radostné, byla větší, když dovnitř vstoupila Sisimis. Zabouchly se za ní dveře.

„Čas běží,“ připomněl jí protivně voják za dveřmi, než si do ucha vstříkl nějakou tekutinu ze stonku rostliny, díky které měl na určitý čas ohluchnout.

Tak, jak si Sisimis přála. Však mu taky za to dost zaplatila.

Pohlédla na elfy kolem, před pár měsíci oddané vojáky královny Pernapoli. Všimla si na posteli také toho člověka ze včerejška.

„Paní Sisimis,“ vydechli někteří a hned se jí klaněli. Zastavila je zvednutím ruky.

„Moc času nemáme,“ řekla narovinu, než se usadila.

„Co se děje?“ zeptal se Kregoli.

„Nenesu dobré zprávy,“ pravila a skryla oči za víčky.

Nastalo ticho.

„Král odmítá vyjednávat s královnou,“ pokračovala narovinu.

„To je neslýchané!“ ozval se Mótar vztekle.

„To nás tady chce nechat všechny chcípnout, nebo co?“ zavrčel jiný elf.

„Spíš jako otroky a hračky pro svého synáčka,“ uchechtl se další.

Sisimis mlčela. Měla štěstí v neštěstí. Draci ji poslouchali od narození. Proto ji král Carnic potřeboval živou a mimo dosah svého syna. Starala se o jeho jediného draka, kterého našel jako vejce. Vycvičila ho. Jenom ji poslouchá na slovo.

Však toho jednou zneužije. Ale ještě není správný čas.

„Co ten člověk?“ zeptala se s pohledem na Kennyho.

„Není jeden z těch, co nás zradili,“ ujistil ji Kregoli ihned.

„Jak si tím můžeš být jistý?“ ozval se elf v rohu trpce.

„Jeho tvář jsem předtím neviděla,“ uznala Sisimis při pohledu na Kennyho. „Nepatří mezi ty zbabělce.“

„Takže ho nemůžeme udusit ve spánku,“ povzdychl si Mótar.

„Mótare,“ oslovila ho Sisimis zle.

„Co? Ušetřili bychom si tím zbytečné trápení.“

„Ty žádná trápení nemáš.“

Mótar si odfrkl. „Na rozdíl od někoho nemám jistotu, že přežiju další den,“ dodal jakoby omylem. Sisimis jeho poznámku přešla mlčením.

Pohlédla na člověka. „Vidím, že jsi přežil,“ zhodnotila jeho řečí.

Kenny váhavě přikývl. „Stalo se něco?“ zeptal se.

„Pořád se něco děje,“ zavřela Sisimis znaveně oči. „Měl by ses naučit i naši řeč.“

‚To už mi někdo taky říkal,‘ pomyslel si Kenny.

Ještě chvíli měla Sisimis dovoleno zůstat. Poté se otevřely dveře a ona jako na povel zmlkla a vstala. Nic dalšího neřekla a beze slova odešla.

Kenny měl na jazyku pár otázek, ale raději mlčel. Stejně by mu nejspíš nikdo neodpověděl.

 

Tu noc se Vanyar procházel královskými zahradami. Kolem hlavy mu prosvištěl šíp. Ušklíbl se pro sebe a šíp ze země vyrval.

„Už ani mířit neumějí,“ zasmál se tiše. Když se prudce otočil a poslal šíp vzduchem zpátky ke svému majiteli, i v noci dokázal hravě strefit krční tepnu. Elf, který na něj předtím střílel, zachroptěl, ztratil rovnováhu a dopadl do královských zahrad. Když k němu Vanyar znuděně přešel, ještě se kroutil v křeči a dusil se vlastní krví.

Šlápl mu na krk.

Plavovlasý elf s sebou zmítal a snažil se nadechnout.

Vanyar se ovšem spokojeně usmíval. Nejenže tohle uklidňovalo jeho sadistickou, šílenou, prokletou duši, ale zároveň se mu v hlavě zrodil krutý plán. Plán hodný jeho myšlení. Ale třeba ho otec tentokrát vyslechne až do konce. Vždyť přece tak moc nebude lhát. Jenom trochu upraví pravdu.

 

Musel dobře zvážit, jak otce takto pozdě osloví.

V křesle naproti němu pomalu hnila mrtvola plavovlasého elfa. Díval se do mrtvolných očí a snad v nich hledal nápady.

Když tohle nebude otci stačit jako vyhlášení války ze strany království Jahvi, tak co? Co je otec bude považovat za vyhlášení války?! Kdy se královna Pernapoli rozhodne zaútočit jako první a sama?!

Prudce vstal, až zvrátil židli.

Proč mu otec nedá povolení začít válku? Šíleně se usmíval. Má na to schopnosti i přednosti. Je princ Elma. Nemůže ho takto znemožňovat před vlastním lidem!

Napadla ho hrůzná myšlenka.

Hned sebral ze stolu pero a začal spěšně psát.

Ramena se mu rychle hýbala nahoru a dolů od zadržovaného smíchu.

Když nemůže mít válku po svém, budou ji mít jiní!

Vzal mužovu ruku a sebral mu pečetní prsten království Jahvi.

Měl sloužit jako důkaz, že jeho slova jsou pravdivá. Možná, že den předtím skutečně nějakou zprávu otci donesl. Pak zabloudil a nyní se rozhodl zabít prince! Jak náramně zábavné! Musel se v duchu smát.

Použil vosk svíčky a obtiskl do něj pečeť z prstenu.

Otec nemůže ignorovat tak sprostý dopis, který mu píše jeho vlastní sestra!

Opět prudce vstal, dopis schoval mrtvému elfovi do kapsy a vyhodil si ho na záda. Téměř utíkal chodbami do komnat svého otce.

Ale našel ho v korunní místnosti, jako vždy.

Jen z donucení smyl ze své tváře veselý úsměv.

Spravil otci, co se stalo. V upravené verzi, pochopitelně. Předal mu dopis a trpělivě čekal. Aspoň se tak snažil působit.

Když Carnic dopis dočetl, jen zavřel oči.

„Otče?“ oslovil ho Vanyar nejistým hlasem. Bude válka, že ano! Bude? Bude?! Bude! Určitě bude! Mluv přece! To vše křičely jeho oči, celé jeho bytí.

V duchu ho vyzýval, aby ho nenapínal.

Carnic k němu unaveně vzhlédl. Jeho syn je opravdu blázen. Toužit po boji, když jeden sotva skončil. Dlouze si povzdychl a vstal. Na opětovné oslovení opět nereagoval. Přešel k jedné z pochodní a dopis spálil. Otočil se a viděl překvapený výraz na tváři svého syna. Jako mohl zplodit takového hlupáka? S dalším povzdechem k němu přešel. Položil mu ruku na rameno a přinutil ho, aby se k němu snížil. Díval se ovšem někam za něj, když se k němu sám, téměř znechuceně přiblížil.

„Písmo svojí sestry znám lépe, než nějaký hlupák, co mu mléko ještě teče po bradě,“ sykl směrem ke svému synovi, než kolem něj lhostejně prošel.

Vanyarovy představy o brutálnosti války se tu noc opět rozpadly a změnily v popel stejně jako jeho falešný dopis.