Dalšího rána, po velmi únavné a zcela zbytečné hádce dvou hlav království a té jedné budoucí, se směrem k Pellervu vydala skupinka čítající šest elfů a jednoho člověka. Na poznámku, proč jim Sisismis neochočila nějakého draka, nereagovala. Jí samotné se nelíbilo, že se musela připojit… ale Pellervo znala z nich nejlépe. Byl to její domov. Dávno poznamenaný jednostranným vyhlazením, kdy draci zavrhli jejich hudbu a ona jako jediná uprchla, aby přežila. Kromě ní a Prostředníka samozřejmě nemohl chybět princ Vanyar, jakožto zástupce obou království, což bylo samo o sobě ironické a směšné. Spíš za hrdostí schovával obavy, co by se dělo s tím člověkem. A aby princ náhodou neudělal nějakou volovinu, přidal se k této skupině i generál Halnor, aby ho držel zkrátka, jak sám poznamenal, když se dobrovolně přihlásil. Ale to už se hlásili i Taurino a Laston, aby elmská strana nebyla v nevýhodě. A aby se nehádali, rozhodla Pernapoli, že ještě jeden jahvijský voják půjde s nimi a ze své řady vybrala toho nejnáhodnějšího, který svůj úkol přijal v tichosti. Poslat s nimi případného lékaře nemohli, sami jich měli nedostatek a škoda ze včerejšího večera byla pořád veliká. Tak se ta prapodivná skupina vydala směrem k Pellervu a vedla dva živé rozhovory. Kenny se rozhodl nesnažit tlačit na pilu příliš. Už tak byl rád, že si nešli navzájem po krku. Když vojáci Elma se budou bavit spolu, jahvijští nebudou mít záminku tasit meče. Naštěstí Sisimis byla ponořena do vlastních myšlenek a princ Vanyar ostřížím zrakem sledoval svého člověka. Po delší době to Kennymu bylo lehce nepříjemné, ale raději ať se věnuje jemu, byť v tichosti, než aby vyvolával rozepře.

„Jak daleko je to do Pellerva?“ zeptal se Kenny.

„Než se dostaneme k hranicím, bude noc,“ ujistila ho Sisimis. „I kdybychom teď běželi, raději složím hlavu v lese, než na pustých pláních Pellerva.“

„Nejrychlejší by bylo jet celou noc a vyřešit to ihned,“ zavrčel Vanyar.

„Tvým způsobem by to bylo vrátit jim úder stejně,“ pousmála se Sisimis.

„Ano, ať jejich rozpadlina a celá země taky lehne popelem!“

„To už se stalo. Kdysi dávno.“

„Je asi na čase minulost zopakovat.“

Sisimis na jeho poznámku už nereagovala. Jen si pomyslela, zda je Vanyar odvážný nebo šílený, když chce jít proti Erunerovi a jeho armádě.

 

Král Eruner stál u okna, do pasu nahý. Pevnou stavbu těla nezískal díky magii, ale mnoha jarům tvrdého výcviku. Pravou rukou se opíral o rám vedle sebe, zatímco po levé zůstal jenom krátký pahýl těsně pod ramenem. Smutná připomínka, že kdysi míval dvě ruky. A také připomínka toho, že kdysi býval slabý. Však si sám moc dobře pamatoval léta v otroctví pod nadvládou lidí, pellervského nebo elmského království. Tetování otroka na levé klíční kosti ani magie nedokáže odstranit. Další připomínkou byly táhlé jizvy po celých zádech. Jenom proto, že se nenarodil pod Štěstěnou, jeho rodina byla odsouzena k otroctví dřív, než se narodil. Jeho pomsta však byla sladká. Vypálené Pellervo po mnoha jarech ukojilo jeho chtíč po pomstě. A přitom to bylo tak prosté. Když přišla zpráva o vypálení Elma, čekal lepší naplnění, snad uklidnění duše, které se nedostavilo. A Ainesson to jistě mohl sdělit s nadšením, pokorou… ale ten bídák to opět oznámil jakoby se vlastně ani nic nestalo. A přitom to pro Erunera znamenalo mnoho. Kdykoliv zničil místo, kde musel sloužit, jako otrok, část jeho šílené duše slavila a zároveň se pomalu stávala racionálnější. Nyní se díval směrem k Orcylským horám, které střežily království Jahvi. A usmíval se. Díky zvířatům měl přehled o všem ve svém království i mimo něj.

Dlouhé, ženské prsty se mu zahákly okolo pasu a dlaně se posouvaly pomalu nahoru po pokožce až k hrudi, kde se sevřely. A na jeho nahá záda se přitiskla ženská ňadra. Byl by to příjemný pocit pro každého elfa či muže… kdyby vlastník oněch ňader nebyl muž.

Lavindil se shovívavě pousmál a natiskl se na svého krále o něco víc. Stejně jako Eruner byl i on hříčkou přírody. Rukou téměř laskavě přejel po Erunerově pahýlu, dolů po boku až dopředu k pasu, kde mu jeho chtivou ruku zastavila ta Erunerova.

„Měl bych se klidit?“ usmál se Lavindil nevinně a kousl do Erunerova ramene, těsně tam, kde kdysi bývala jeho paže.

„Spíš šetři síly,“ usmál se Eruner samolibě. „Cítím ve vzduchu vznešenou návštěvu,“ dodal posměšně.

„Kdopak se k nám žene?“ zašeptal mu Lavindil do ucha, které pomalu olízl špičkou jazyka. Eruner se k němu otočil a párkrát do něj šťouchl, než ho povalil znovu na postel. Lavindil se jen usmál a sledoval, jak se k němu jeho král blíží. Uvězněn v těle ženy a muže, byl výsměchem pro každého. Jen jeho král si uvědomoval jeho znalosti a jedinečnost, kterou může mít jenom Lavindil. Přivřel oči, když mu král přejel po břiše, polaskal jeho levé ňadro, než mu poněkud prudčeji sevřel hrdlo mezi prsty. Ale Lavindil svého krále miloval. A jeho král uměl bolest přeměnit v tu největší rozkoš, o které se žádnému smrtelníkovi ani nesnilo. Možná proto mu tolik podlehl a nyní dychtivě očekával jeho slova nebo další činy, vzrušení v očích stejně velké, jako měl jeho král. Nemusel slyšet odpověď, sám už ji znal.

„Vanyar,“ zašeptal Eruner s úšklebkem. Tatam byla chuť na další hrátky s tímhle chtivým elfem. Vždyť se k němu žene mnohem lepší pokrm. Věděl, že Vanyar nejede vyjednávat. A nepochyboval o své moci. Jak bude chutnat jeho krev?

Lavindil se ušklíbl stejně jako jeho král a přitiskl ho k sobě. „Měli bychom ho náležitě přivítat,“ zašeptal mu do ucha, v očích jeho typické šílenství.

Lavindilovi se nikdo nemohl smát pro jeho vzezření. Každý ho spíše respektoval. Nikoliv proto, že spal s králem a doposud mu dělal společnost v posteli. Ale pro jeho schopnosti mučit, léčit a svádět. Každý z vězňů mu vždycky podlehl, řekl, co měl, a pak ho prosil, aby ho mučil ještě víc. Říkalo se, že snad jako dítě obětoval svůj mužský vzhled, aby získal své schopnosti. Kde byla pravda, ani sám Lavindil netušil. Ale věděl, že tolik nenáviděné tělo našlo svůj úděl. Ať už v uspokojování krále Erunera nebo mučení jeho vězňů a odpůrců. Protože Lavindil byl nenasytná stvůra uvězněná v hermafroditním těle.

 

Ainesson tiše hrál ukolébavku pro draky, kteří spali v kruhu kolem něj. Pohlédl směrem k Saughúrovi, který si také po náročné noci dovolil zavřít na chvíli oči. Ainesson pohledem opět přejel všechny draky kolem sebe. Jejich pravidelné výdechy během spánku zajišťovaly, že i chladná země mu nevadila a on sám byl v teple. Díky hudbě střežil jejich sladký spánek a doufal, že si Eruner zase nevymyslí nějakou pitomost. Pro tento měsíc pro něj udělal víc než dost. Teď by mu měl zase na měsíc dát pokoj. Měl by zkontrolovat místa, kde jiní draci nakladli vejce. Věděl, že byl jejich čas, a chtěl se ujistit, že se všechna mláďata dostanou domů. Jednomu se to už povedlo. Byť to nebyli jeho rodiče, tulilo se mezi dvěma dračími samci. Saughúr jeho melodii vtipně doprovázel občasným chrápáním a pootevřená pusa ukazovala jeho zkažené nebo vypadané zuby. Ainesson se musel pousmát pro sebe. Byl jeho jedinou zbývající rodinou. A i když byl většinou osina v zadku, byl rád za jeho společnost. Jeho hbité ruce se hodily, když bylo třeba zabíjet.

Zahleděl se směrem k Orcylským horám, odkud po delší době vyletěla nějaká dračice a odplivla si. Nejspíš snesla příliš mnoho vajec a jí samotné bylo špatně z náhlé prázdnoty.

Ainesson se na chvíli zamyslel, kolik nových mláďat již brzy uvidí, než se pomalu také odevzdal říši snů.

 

Přestože ho varovali a popisovali mu zemi Pellerva, Kenny skutečnému obrazu nakonec uvěřit sám nemohl a děsil ho. Mrtvá krajina přímo křičela nebezpečí na míle daleko, ale on pořád nevěřil, dokud ji neviděl na vlastní oči z blízka. I tak to byl nehezký pohled. Připustil, že kostry mu starosti nedělali, ale mrtvá krajina všude, kam se podíval, nebyla zrovna optimistická vidina. Nebe snad věky nevidělo světlo slunce a tma se zde nacházela i za jasného slunce v Jahvi či Elmu.

„Pořád se můžeme vrátit,“ navrhla Sisimis, když si všimla Prostředníkovy bledosti.

„Ne,“ rozhodl Kenny pevně, ale hlas se mu na chvíli zatřásl, „jdeme dál.“

A nikdo neodporoval.

 

Koně se po chvíli zastavili a odmítali pokračovat kupředu. Snad cítili draky nedaleko od nich nebo hady, věrné služebníky Erunerovy, a tak raději budou nazýváni tvrdohlavými zbabělci, než aby učinili krok kupředu.

„Do dračího lejna s tím!“ zavrčel Vanyar podrážděně, když i jeho vlastní kůň odmítal jít kupředu, i když ho elfí princ surově tahal kupředu.

„Dál musíme pěšky,“ rozhodla Sisimis. „Zvířata si jsou vědoma hrozby, ke které se blížíme.“

„Když na nás zaútočí, budeme to brát jako válku,“ ujistil ji Taurino. „A budeme se podle toho bránit.“

„Do té doby respektujeme návrh míru,“ souhlasil Laston.

„Drakům po vlastních neutečete, pitomci,“ zašeptala Sisimis spíš k sobě, než pohladila bílého koně po hlavě.

„Tak to aby ses snažila v případě nouze,“ zavrčel Vanyar jejím směrem.

„Nemohu zaručit, že mě zdejší draci budou poslouchat,“ připomněla mu Sisimis chladně.

Kenny se pro jistotu postavil mezi ně a snažil se je uklidnit slovy: „Třeba draky vůbec nepotkáme a vše proběhne v pořádku. Nemusíte to vidět hned tak černě, ne?“

„Spíš mě překvapuje tvůj optimismus,“ pronesl Halnor pesimisticky. Kenny si jen povzdychl pro sebe. Jistě, Eruner ho mírně děsil z Halnorova popisu, ale třeba to až tak špatný elf není. Vždyť i ve Vanyarovi viděli stvůru…

 

Nečekali, že zde budou vítáni. O to víc je překvapila skupina zohavených či vyhnaných elfů, kteří je přišli přivítat se slovy, že král Eruner je již očekává a že je mají následovat. Na radu Sisimis na ně neútočili. Byli i tak v početní nevýhodě. A přišli vyjednávat mír. To přece musí Erunera přesvědčit, že si nepřejí měřit síly s momentálně nejrychleji narůstajícím královstvím, které bylo hrozbou pro všechny.

Kenny cítil zkoumavé pohledy od všech elfů, které míjel, ale snažil se jich nevšímat. Všichni hleděli na člověka, který doprovázel skupinu elfů. Je snad skutečně on, který svedl Elmo a Jahvi dohromady?

 

„Mluv jen ty a pouze tehdy, když tě vyzve,“ připomněl mu Halnor šeptem, když se blížili k bráně.

„Jak o nás věděl?“ zeptal se Kenny stejně šeptem.

„Eruner má oči všude. Zvířata, draci – všichni mu donášejí.“

„Takže moc dobře ví, proč tu jsme.“

„Záleží, jestli nás bude chtít vůbec vyslechnout.“

„Nemyslím si, že by byl až tak špatný elf.“

Halnor se křivě usmál pro sebe. Naivní člověče.

 

Král Eruner neměl příliš dobrou náladu. Podrážděnost hlavně způsobovalo vzrušení, které v něm Lavindil před malou chvíli probudil, jenom proto, aby byli vyrušeni v tom nejlepším. Na druhou stranu – jeho samotného zajímalo, co ten člověk řekl či učinil, aby se Elmo spřáhlo s Jahvi. Vždyť působil tak slabě. Bílý had tiše syčel, když se obtáčel kolem jeho ramen a rychle mu šeptal novinky, že už ten je člověk tady a s ním i zbytek elfí skupiny. Jmenoval jména a král Eruner se samolibě usmál pro sebe.

„Výborně,“ pravil pro sebe a uvelebil se ve svém trůnu. „To možná bude stát za vyrušení.“

Zanedlouho se otevřely dveře a on v nich spatřil Lavindila. Ten mu věnoval tajemný úsměv. Po chvíli do místnosti za ním vstoupila i skupina elfů, kdy většinu z nich poznával, a za nimi až teprve ten člověk. Kenny se zkoumavě rozhlížel kolem a následoval onu ženu, která doposud nic neřekla, jen je vedla kupředu. O to větší překvapení pro něj bylo, když se z ní ozval mužský hlas, když je uvedla před svého krále.

‚Dobře, tohle by tě nemělo tolik překvapovat,‘ napomenul se Kenny v duchu, ale rázem už Lavindila neviděl tak, jako předtím. Místo pohledné ženy nyní viděl muže, který se svého zevnějšku nestyděl ba naopak – nejspíš ho využil ve svůj nejlepší prospěch. A dovtípil se, že zrovna tohle by mohl být Lavindil. A muž na trůně, kterému se tak zhluboka klaněl, musel být král Eruner. Chvíli udržel oční kontakt, než se mu poklonil i on. To už ho Vanyar zastavil.

„Tady se nemáš komu klanět,“ připomněl mu chladně.

„Bylo by moudré se mu poklonit a ukázat mu trochu shovívavosti, princi Vanyare,“ šeptl Kenny.

„Nezaslouží si ani za nehet shovívavosti.“

„Princi Vanyare, prosím.“

„Zasloužil by si upálit zaživa.“

Generál Halnor zareagoval rychleji a jedním pevným stiskem přinutil Vanyara, aby se i on trochu uklonil. To poslední, co potřebovali, byl rozzuřený Eruner, kterému se příští hlava Elma neuklonila. Když se mu klaněli jeho hosti, vstal Eruner ze svého křesla a s rukou na levém prsu se také zhluboka uklonil.

„Vítejte, obyvatelé Elma a Jahvi,“ oslovil je vlídně. „Čemu vděčím za vaši návštěvu v takto početném množství? Kdybych to věděl, byl bych uspořádal hostinu.“

‚Vysmívá se nám!‘ pomysleli si všichni elfové až na generála Halnora a Sisimis. Kenny věděl, že král Eruner svou řeč ještě neskončil, proto se neodvážil vzhlédnout ani se jakkoliv pohnout. V hlavě mu zněla slova generála Halnora.

Všiml si napětí všech elfů z Elma a jednoho jahvijského vojáka, který se viděl s králem Erunerem poprvé v životě, takže ho jeho urážka zasáhla stejně. Raději pohlédl znovu do země a čekal na další Erunerova slova. Uvědomoval si, co za hrozbu před ním sedělo. Král, který si podmanil už takovou část tohoto světa, a nyní zničil celé Elmo. Pomocí draků a během pár chvil. A to zvládl jenom jeden jeho voják. Nepochyboval, že i onen Lavindil má svůj důvod, proč zůstal v této místnosti. Proč byl v této místnosti jediným pellervským vojákem. Nepochyboval, že je to schopný voják.

„Ale…“ pokračoval král Eruner a promnul si bradu. Zaujatě sledoval celou dobu předkloněného Kennyho. „Kdopak je tohle?“ zeptal se zvídavě. „Představ se, člověče. Ztratil ses snad a oni tě omylem nabrali jako otroka?“

„Můj pane, našli jsme je všechny pohromadě,“ informoval ho Lavindil ihned. „Nepochybně patří k nim. A dovoluji si tvrdit, že možná sám víte, o koho se jedná, králi Erunere.“

Tu se náhle probudil bílý had a zadíval se směrem ke Kennymu. Hned se zvedl z králových ramen a začal mu tiše syčet do ucha.

„Já vím, hlupáku,“ pronesl Eruner klidně, než chňapl po hadovi a jeho malou hlavu pevně sevřel v hrsti. „Myslíš si, že bych je nechal jen tak si napochodovat až sem přede mě, kdybych nevěděl, o koho se jedná?“ zeptal se jeho směrem, než pohledem, který doslova žhnul jako svíce kolem něj, zaputoval zpátky na skupinu, především Kennyho. „Doneslo se mi, že snad Jahvi a Elmo zavedli příměří. Je to špatný vtip, vytvořený tímto člověkem, nebo se mohu začít smát, protože si chcete hrát na spojence? Nebo to mám brát jako urážku před mou vzkvétající zemí?“

Ptal se vlídně a klidně, usmíval se, vůbec ho to netrápilo ani nehněvalo. Snad jen chtěl vědět, kde je skutečně pravda. Všichni elfové si uvědomovali, že jméno Eruner se spojovalo poslední jara se zkázou a bolestí, jen Kennymu znělo jako každé jiné jméno zde. Proto si snad myslel, že otázka nebyla čistě metaforická, pronesená jen tak do větru v průběhu Erunerova monologu, ale opravdová a tudíž žádala odpověď.

„Není to vtip, králi Erunere,“ vzhlédl k němu Kenny, Nevšiml si varovných pohledů kolem sebe. Ani zblednutí Lavindila, který se na něj prudce otočil, když si odvážil jeho krále přerušit. „Nevidím důvod, proč byste mír mezi Elmem a Jahvi viděl jako nějakou urážku pro vaši zemi.“

„Jak se opovažuješ-…“ začal Lavindil zlostně.

„Zadrž, Lavindile,“ přerušil ho Eruner spěšně. Lavindil se na něj nevěřícně ohlédl. Hned však poklekl s pohledem k zemi, protože jeho král se zvedl z trůnu a nyní pomalu šel vstříc tomu šílenému člověku. Kenny si neuvědomoval napětí, které vzrostlo od chvíle, kdy se odvážil promluvit bez vyzvání. Vinit ho ale nemohli. Neznal Erunera. Nevěděl, že se strašně rád poslouchá. Eruner se zastavil v Kennyho těsně blízkosti. „Jak se jmenuješ, člověče?“ zeptal se s úsměvem

„Kenny…“

„Kenny,“ zopakoval po něm a úsměv se mu vlídně zvětšil. „Neobvyklé jméno. Kenny, dám ti jednu radu. Bude se ti jistě hodit,“ pokračoval dál, když pomalu kroužil vedle skupiny klečících elfů, ale neunikly mu ruce, které pevně držely jílce mečů, ale také strach, když se některým z nich ruce třásly. „Když na tebe mluví král,“ vzhlédl ke Kennymu, když kolem skupiny elfů učinil kolečko a zase stál před ním, „mlčíš, dokud ti nedá právo mluvit.“ Usmál se pohledu ve Vanyarových očích, když se k tomu člověk přiblížil o krok blíž, aby mohl zašeptat: „Rozumíme si?“

„Ano, králi Erunere,“ odvětil Kenny po chvíli, kdy se snažil určit barvu Erunerových očí, když mu byl tak blízko, a sklopil zrak k zemi.

„Aspoň, že máš vychování,“ pronesl Eruner, už bez toho zájmu v hlase, který tam byl předtím. „Kdybys neměl, zemřel bys.“ Nebyla to výhružka. Kenny to věděl. Věděl, že Eruner by ho snadno dokázal zabít. Všiml si strachu, který dokázal probudit v elfech kolem něj. A to byli udatní válečníci všichni do jednoho. Nakonec znovu poklekl s pohledem k zemi a už nepromluvil.

„Kdyby král nebyl shovívavý, zemřel bys, člověče,“ zopakoval Lavindil s úsměvem.

„Jelikož si troufáš mluvit na krále bez dovolení, Kenny, usuzuji, že ty jsi ten Prostředník, kolem kterého je tady momentálně povyk,“ ozval se Eruner, když se usadil zpátky na svůj trůn. „Jistě rozumíš, že nemám v plánu uznat tu vaši směšnou hru na mír. Nezeptali jste se, zda tím náhodou neporušíte pravidla.“

„Králi Erunere, mohu promluvit?“ ozval se po chvíli Vanyar, očividně ho svědil jazyk od toho, jak musel být zticha, přestože měl na jazyku plno nehezkého, které by chtěl tomu elfovi před sebou říct. Ale vědomí, že Erunerova říše právě zničila tu jeho, přinutila prince k drobné krotkosti. Ale mluvit přímo na Prostředníka v jeho přítomnosti - to už byl vrchol!

„Ovšemže můžeš, princi Vanyare, synu Carnicův,“ ušklíbl se Eruner. Moc dobře věděl, že Vanyar nenávidí tyto směšné, staré zdvořilosti, ve kterých se Eruner vyžíval.

„Přišli jsme vyjednávat. O míru. A o vašem útoku na Elmo. A pokud hodláte zastrašovat Prostředníka, vězte, že Elmo a Jahvi vám s radostí oplatí válku válkou,“ zavrčel Vanyar vztekle.

Eruner se samolibě zasmál. „Nebyla to výhružka, jen varování,“ ujistil ho s hravým úsměvem, když si podepřel hlavu. „Ale sám uznal svou chybu a má vychování. Toho si na té lidské špíně cením. Když nechtějí ztratit hlavu, budou podkuřovat všem kolem, hlavně těm silným.“

Kenny se kousl do jazyka, aby mlčel. Už dávno pochopil, že lidé v tomto světě rádi zrazují a elfové je nemají v lásce, vidí je jako nižší druh a špínu.

„Takže nepopíráte útok na Elmo?“ zavrčel Vanyar zlostně.

Eruner přimhouřil oči a usmál se. „Nikdy jsem neřekl, že jsem to byl já, kdo Elmo napadl.“

„Napadli ho vaši draci.“

„Nevlastním žádné draky. A pokud byli z Pellerva a omylem se tam zatoulali a omylem zaútočili na Elmo, za to já nemohu.“

Vanyar se prudce zvedl, ale Kenny ho rychle zastavil. Viděl šílenství a hněv v jeho očích. Chtěl Erunera praštit, minimálně. Lavindil se potutelně usmál a rukou si zakryl ústa při pohledu na svého krále. A král Eruner se příjemně bavil. Nemusí se ani snažit a za chvíli bude mít možnost je všechny svobodně zabít, když na něj jeden z nich zaútočí. A věděl, že jeden k tomu má velmi blízko.

„Omluvte, prosím, prince Vanyara,“ oslovil ho Kenny znovu. „Ale když ho budete provokovat svými slovy, jen těžko bude moci být řeč o mírovém jednání.“

„Tak co? Je na mém území, Prostředníku,“ ušklíbl se Eruner nehezky a jeho oči nehezky zasvítily, jako rozžhavené plameny. „Pravidla tady určuji já.“

Kenny sám sebe v duchu vyzval, aby to ještě nevzdával. Musí přece být cesta, jak Erunera přesvědčit, aby se omluvil, aby aspoň lživě pronesl, že ho činy jeho draků mrzí… A Eruner si užíval pohled na jeho bezradnost v očích a přemýšlel, jak ho co nejlépe potrestat, aby si ten lidský červ uvědomil, že s ním bude jednat jenom s úctou.

 

„To by stačilo,“ rozhodl Eruner po chvíli. „Odejděte, dokud mám ještě dobrou náladu.“

Kenny svraštil obočí. Ano, chápal strach ostatních, ale proč by se zrovna před někým jako je Eruner měli plazit? Nechápal strach udatných bojovníků, kteří by si navzájem šli po krku a nebáli se jeden druhého, ale tohohle šaška se všichni bojí? Vždyť byl neškodný. A ještě se jim vysmíval a oni to v tichosti přijímali?!

„Králi Erunere,“ oslovil ho Kenny a rázně vstal.

„Mlč,“ stáhl ho generál Halnor zpátky. Aspoň se o to pokusil, ale Kenny se mu vysmekl a zase se narovnal. Nebude se klanět před někým, komu je jeho snaha k smíchu, komu je on sám a elfové kolem něj k smíchu!

„Nepoznáš, Kenny, kdy je moudré skončit směšnou frašku? Měl jsem tě za moudřejšího,“ usmál se Eruner vlídně.

„Jsem moudřejší, než elf, co si hraje na krále a přitom své lidi s radostí uvrhne do záhuby!“ vmetl mu do tváře.

V místnosti nastalo hrobové ticho.

„Cos to řekl-?“ zavrčel Lavindil nenávistně a už se řítil k němu.

„Lavindile!“ zvýšil Eruner hlas, aby ho na místě zastavil. Nenávist však z očí elfa nezmizela.

„Měl jsem ti vyříznout jazyk, už když jsi poprvé zesměšnil krále,“ zasyčel Lavindil chladně.

„Lavindile!“ oslovil ho hlas přísněji, chladněji. „Uvědom si, že když zaútočíš na Prostředníka, poštveš proti sobě i jeho doprovod,“ dodal s úsměvem, když viděl připravené elfy tasit meče, kdyby bylo potřeba toho hloupého člověka bránit. Dva z nich tak už učinili. Taurino a Laston drželi meče oběma rukami a čekali, až se ten bláhový zženštilý elf přiblíží. Do té doby nezaútočí. A taky to, jak ho Vanyar chrabře drží za svými zády. Jen ignorant a pitomec by si nevšiml princova slabého místa, které bylo potřeba zlomit, aby se vzdal úplně.

„Jak si přejete,“ odsekl Lavindil krotce.

„Jděte, než si svou shovívavost rozmyslím,“ poradil jim Eruner bez zájmu v hlase a s podepřenou hlavou je s úsměvem sledoval. Erunerův úsměv se ovšem po chvíli vypařil a pohled v očích se změnil v ledově chladný, když očima propaloval Kennyho záda. „Přiveďte sem Ainessona. Budu pro něj mít práci,“ zavrčel král nenávistně, když se za onou směšnou skupinou zavřely dveře.

Bylo potřeba jim připomenout, že krále Pellerva nikdo nebude zpochybňovat.

 

„To byl vrchol výsměchu!“ vrčel Vanyar vztekle.

„Eruner se rád vysmívá svým protivníkům, které má v hrsti nebo se jich sám bojí. Je to šílenec,“ připomněl mu generál Halnor příkře.

„Měl jsem ho zabít, když byl blízko! Setnout hlavu jsem mu měl!“

„Aby ti ji setnul někdo jiný?“ zeptal se Kenny, když ho zastavoval před návratem do hradu a musel ho tlačit před sebou, aby šel kupředu.

„Nikdo by se neodvážil,“ zavrčel Vanyar rozzuřeně.

Taurino a Laston mlčeli. Byli připraveni skutečně bránit Prostředníka tam vevnitř. Reagovali instinktivně. Kdyby se Lavindil přiblížil, neváhali by a zabili by ho. Kdyby tím stvořili válku, s radostí by si vzali život, kdyby jim to jejich princ přikázal. Ale věděli, že princ se nebude hněvat za jejich činy. Učinili něco, co on ve své pozici předtím učinit nemohl. Nikoho neohrozili na životě, jen dali Erunerovi i Lavindilovi jasně najevo, že Prostředník nepřišel sám, ale že má ochranu.

Generál Halnor následoval skupinu v tichosti. Trochu ho trápilo, jak se mírové jednání spíš nevyvíjelo dle představ. Eruner je viděl jako toulavé psy, kteří na něj přišli zaštěkat, protože nedostali slíbené maso. Nebyla jistota, že se něco nestane v Jahvi příště. Nebo že si Eruner nepřijde pro zbylé obyvatele Elma. Věděl, že se král právem obává Vanyarova hněvu, ale také byl na svém písečku. To mu dodalo jistotu v hlase a odvahu jednat s ním, jako se slabochem. Ostatní pro něj byli k smíchu. A hlavně Kenny. Protože jednal bez rozvahy, urazil ho. Nic mu ale nevyčítal. Kdyby Erunera neznal, taky by mu odpověděl na ty směšné otázky. Byl jenom rád, že se Prostředníkovi nic nestalo.

Sisimis věděla, že ji Eruner nemohl poznat. Vždyť byla tehdy tak malá… Určitě si ji ani nepamatuje.

 

Ainesson znuděně poslouchal rozhořčeného Erunera, který mu říkal jeho další misi, kterou musel provést okamžitě. V královi kypěl vztek, který jen stěží dokázal skrývat. Ani Lavindil jeho hněv nestíhal uklidnit vlídnými slovy. Erunerovi bylo jedno, co jeho činy mohou způsobit do příště. Tu potupu si nemůže přece nechat líbit!

„Udělej to!“ přikázal mu Eruner vztekle.

Ainesson poznal, kdy je lepší mlčet a neodporovat. A už dlouhou dobu Erunera neviděl takhle naštvaného. Musel se usmát pro sebe.

‚Dobře ti tak. Nechť tě dračí dech zadusí,‘ pomyslel si škodolibě. Snad by se mu ulevilo, kdyby Eruner ze vzteku praskl a vše by se vyřešilo. A on by se nemusel zase někam trmácet.

„Počkáš, až budou u hranic!“ přikázal mu Eruner vztekle, když ho Lavindil držel ve svém objetí, snaže se ho uklidnit. „Pak vykonáš svou práci!“

„Jak si přejete,“ pronesl Ainesson posměšně.

Měl lepší věci na práci… ale třeba tohle bude ještě zábava. Jeho úkol byl tentokrát směšně jednoduchý. Ale pro jistotu si vezme tři draky. Dva budou návnada, zatímco ten jeden bude hlavním aktérem. Když je překvapí na hranici, bude jim trvat dlouhou dobu, než se dostanou zpátky do hradu. A dva draci je jistě hravě zdrží, než se Ainesson vrátí zpátky do hradu po splnění svého úkolu.

„Dlouhý život Pellervu,“ ušklíbl se pro sebe.

 

Dal jim náskok několik hodin. Moc dobře věděl, že minimálně jeden tvrdohlavec je bude věčně zdržovat. Pohladil starého draka po hlavě a ten k němu stočil pohled.

„Víš, co máš dělat,“ promluvil k němu.

Drak jen přivřel oči, když byl znovu pohlazen po hlavě. Zahleděl se na mrtvé pláně Pellerva před sebou a roztáhl křídla. Čekal, až jeho hudebník začne hrát, a povede jeho i zbylé dva draky.

Dostihli je u koní, kdy Vanyar ještě vykřikoval nenávist k Pellervu. Ainesson je znuděně sledoval a hledal mezi nimi toho jediného člověka. Jak si myslel – ta shrbená postavička v sedle byl on. Snad poprvé zakusil potupu porážky, když nebyl schopen vše vyřešit slovy a směšným mírem. Byl k smíchu. Hloupý člověk, který si myslel, že když ukecá slabé Jahvi a slabé Elmo, aby se spojili zase v jedno království, něco tím zachrání…

Stačilo jen začít hrát a draci budou tančit tak, jak on chce.

A drak, na kterém seděl, počká na správný okamžik a v tom zmatku vykoná, o co ho Eruner požádal.

Unese Prostředníka a pokud možno živého ho donese zpátky do hradu.

Uměl si představit, co s ním Eruner má v plánu.

Bez přemýšlení se zhluboka nadechl, aby mohl draky vést tak, jak potřeboval. Doposud si jich nevšimli. Okamžik překvapení byl jeho!

 

Náhlé plameny způsobily ten správný zmatek, po kterém Ainesson prahl. Záměrně je navedl, aby neútočili přímo na ně, ale na zem vedle nich Tak, aby polekali koně. Tak, aby způsobili zmatek, když jim nad hlavami budou kroužit dva nenasytní draci. Tiše jim hrál, aby mohli tančit, zatímco jeden vyčkával. A když uslyšel změnu melodie, vrhl se střemhlav dolů mezi plameny. Na očích měl pořád jen jednoho koně a jeho jezdce. O maso neměl zájem, měl úkol od svého hudebníka.

Kenny si stihl jen všimnout blížícího se draka. Nestihl ani vykřiknout Vanyarovo jméno, když ho drak popadl do svých spárů a stejně rychle, jako se objevil, zmizel nahoře v nebi. Ainesson nereagoval na jeho zmatku, co se stalo, ani na volání Vanyarova jména. V tom zmatku ho stejně neuslyší. A až si všimne, že mu někdo po boku chybí, bude pro něj pozdě. Připadala mu směšná jeho snaha dostat se ze spárů draka. Nic ovšem neřekl. Ani neodpovídal na otázky toho tupého člověka. Ohlédl se přes rameno a sledoval běsnící draky, kteří si pohrávali se svou kořistí, přestože neměli hlad.

Až budou na místě, zavolá si je zpátky. Do té doby budou tančit a zdržovat svou kořist.

 

Ainessona překvapilo, že ten hloupý člověk svůj boj o svobodu doposud nevzdal a pořád se vzpínal v drápech draka. Ignoroval jeho hlas a tichou hudbou naváděl draka k hradu. Svůj úkol splnil, tak snad mu dá Eruner pokoj. Klidně i na celou věčnost. Ale věděl, že hra, kterou Eruner rozehrál, bude mít ještě nehezkou dohru. Unést Prostředníka, hlavně člověka, kterého si Vanyar tolik střežil po celou dobu, to byla šílenost nad šílenost. Ale jemu to bylo jedno. Dostal rozkaz a splnil ho. Tak, jak se od něj očekávalo. Nepřemýšlel nad ním a prostě tak učinil.

Draka ani nezastavil v letu. Jen mu dal znamení, kdy má svůj náklad pustit k zemi a nezabývat se, zda to přežil, či nikoliv. Nebyla to tak velká výška. Ale i tak Kennym prostoupila bolest, začínající v rameni, na které dopadl. Nemusel dlouho určovat, kam ho ten drak zanesl. Ani trochu se mu nelíbilo, že se ocitl zase v rozpadlině bývalého pellervského hradu. Nepříjemná bolest ramene svedla jeho pozornost zpátky k potlučenému tělu, když se pomalu snažil dostat na nohy.

Všiml si postavy, která k němu pomalu pochodovala. Byl to ten ženský elf. Jakže se jmenoval… Lavindil?

Už neměl na tváři ten úsměv, jako předtím, kdy ho zmátl, že se jedná o elfku. Na tváři měl nečitelný výraz, který se Kennymu ani trochu nelíbil.

Lavindil k němu přistoupil a aniž by mu dal možnost se na něco zeptat, surově ho kolenem kopl do boku, aby ho srazil opět na kolena.

„Špína nemá právo stát před králem Pellerva,“ zavrčel na něj nenávistně.

Kenny raději svou poznámku o tom, kdo je tady špína a kdo ne, raději spolkl. Věděl, že by možná příště nemusel schytat jenom kopanec. A pak si ho všiml. Onoho krále Pellerva, kterému nezáleželo na vlastním lidu. Snad toužil jen po mrtvé krajině, která by se připsala pod jeho jméno.

Král Eruner se hrdě zastavil před ním. Kenny věděl jedno - ten muž je tak silný, jako šílený. Nepochyboval, že Halnorovo varování, že svou ruku obětoval pro svou nynější moc a magii, bylo pravdivé.

Elf ho mlčenlivě sledoval, ale v jeho ohnivých očích zuřila bouřka.

‚Nějaký mrzký člověk nebude mít plnou hubu keců o tom, jak mám vést svůj vlastní lid,‘ pomyslel si nenávistně. Věděl, že mnoho času mít nebude. Až si Vanyar všimne, že mu chybí hračka, nastanou potíže. A protože se Ainesson zbaběle už rovnou stáhl i s drakem, o to zábavnější to nyní bude.

Nehezky se ušklíbl.

Stačil jeden trefný kopanec a poslal toho špinavého člověka do říše snů.

„Víš, co máš dělat,“ otočil se k Lavindilovi, než sám s úsměvem vešel do svého hradu. Lavindil se mu jen s úsměvem pouklonil.

Chladně potom pohlédl na omráčeného člověka u svých nohou.

‚Ani dotýkat se té krysy nebudu,‘ pomyslel si znechuceně, než pověřil dva strážné elfy, aby toho špinavce odtáhli.

 

Kennyho probudila nesnesitelná bolest. Pevně sevřel víčka k sobě a grimasou se snažil ulevit aspoň bolesti hlavy, když mu rameno vypovídalo službu. Svědilo ho čelo. Až když se chtěl poškrábat, došlo mu, že nemůže moc hýbat rukami, protože mu visely ve vzduchu, zachycené jen rezavými řetězy kolem zápěstí. Snažil se zaměřit pořádně na stěnu vedle sebe, než ho znovu rozbolela hlava. Věděl, že je někde pod zemí, byla tu docela tma. Jen světla luceren k němu z dálky doléhala a zlehka osvětlovala prostor kolem něj. Pomalu zvedl nohu, aby neztratil ihned rovnováhu, ale jak krátce poté zjistil, jeho rovnováha byla mimo i tak, ale řetězy se téměř ani nepohnuly, přestože jeho tělo už padalo mírně na stranu. Ujistil se tím, že nemá smysl s nimi lomcovat, stejně by mu to k ničemu nebylo. A také zjistil, že nohy připoutané neměl. To bylo lehce uklidňující, ale znepokojující zároveň.

V hlavě si pomalu srovnal vše, co doposud zjistil a co si pamatoval. Nepříjemně mu pištělo v uších a díky opětovnému mrkání po chvíli zase zaostřil. Slyšel zvuk klíčů cinkajících o sebe a pomalu vzhlédl. Slyšel skřípějící bránu, která se otevřela. Slyšel dvojí kroky a postřehl taky nějaké dvě postavy blížící se k němu, jedna z nich držela pochodeň, aby jim svítila na cestu. Teprve když stanuli před ním, Kenny je poznal.

Eruner a Lavindil.

„Váš host je vzhůru, můj pane,“ pohlédl Lavindil s úsměvem na Erunera.

Eruner nic neřekl, jen přešel pomalým krokem ke Kennymu. V ruce mu pevně sevřel vlasy a zaklonil mu hlavu dozadu. Opět se samolibě usmál a naklonil hlavu na stranu.

„Začni, Lavindile,“ řekl po chvíli jen, když pustil jeho vlasy a učinil dva kroky dozadu.

„S radostí, můj pane,“ ozval se Lavindil spokojeně a oči mu zářily nebývalou radostí.

Eruner potěšeně sledoval nadšení svého společníka. „Budeš litovat dne, kdy jsi mi odporoval, člověče,“ slíbil s nehezkým úsměvem.