„Jak tě mám uspokojit?“ ušklíbl se Vanyar nebezpečně. Když chce být rozkazovačný, měl by mu dát přesnější informace. To, že se na něj bude chtivě tlačit, mu moc nepomůže. Snad jenom k rychlejšímu vzrušení. Protože je příjemně opilý těmi jahvijskými břečkami, dovolí mu dnes večer, aby si s ním pohrával. Šlo mu to totiž dokonale. Možná i on sám najde oblibu ve zdejším, zkyslém vínu. Příjemně přivřel oči, když se Kenny párkrát otřel o jeho klín. Polibky Vanyar vždycky odsuzoval. V jeho mysli nebylo místo na lásku. Sám jí nikdy nedostal dostatek, proto ji neuměl opětovat. Chtivá stvůra, která znala jen touhu a tvrdost sexu. Aniž by si to ovšem Vanyar připustil, jeho srdce z ledu pomalu praskalo a tálo. Pořád to byl elmský princ, kterého se všichni báli, ale aspoň pro toho jednoho svého človíčka měl slabost a choval se v jeho případě úplně jinak. Někdo by to nazval posedlostí, jiný zase majetnickým chováním. Když vás ovšem nikdo už od narození nemiluje - jak byste mohli milovat i vy? Jak byste mohli prokázat city jinak, než tak, jak vám byly prokazovány po mnoho let? Jak by mohl elmský princ pochopit lásku?

 

‚Do dračího lejna!‘ supěl Vanyar v duchu. Tohle považoval už za vrchol drzosti. Kdo si kdy dovolil usnout uprostřed sexu?! Ta správná nálada byla tatam. I vzrušení bylo pryč. Mohl se jenom kabonit a sledovat, jak opilý Kenny spokojeně spí, zatímco on ho musel dostat do postele a ujistit se, že mu náhodou není špatně. Však si to vybere jinak! Hned ráno mu to vyčiní, ať je jeho bolehlav větší, a nedovolí Ahantuonovi, aby mu dal bylinky na vyléčení kocoviny. S tímhle podlým plánem přišel princ poté, co zhruba tak deset minut chodil po pokoji a přemýšlel, jak se zbavit náhle zbytečné energie.

Jistě, kdysi by si stačilo jen poručit… kdysi by stačilo si poručit, ať mu přivedou nějakého zajatce… kdysi se nevázal jen na jednu osobu. Myšlenka, že ho Kenny zkrotil, mu připadala směšná. Kdyby chtěl, mohl by si hned někoho zavolat. Ale nechtěl. Protože by to považoval za zradu vůči Kennymu. Tahle myšlenka ho ovšem zarazila v chůzi v kruhu. Skutečně se nechal zkrotit?

Tyto směšné myšlenky nakonec utopil v jahvijském víně a přál si zapomenout na celý večer a onu potupu, které se jeho osobnosti dostavilo. Stačilo mu už jen pár loků, než se propadl do hlubokého spánku na balkóně.

 

Kennyho probudil žaludek na vodě. Nebyl nikdy fanouškem alkoholu a spíše se mu vyhýbal. Jahvijské víno ale mělo něco do sebe - bylo sladké po čokoládě a na konci lehce pálilo jako chilli paprička. To je přece dokonalá kombinace! Ale určitě to není to nejlepší, co chcete mít v žaludku dalšího dne ráno. Když začal trochu vnímat, hlava mu třeštila. Až poté postřehl, že Vanyar nebyl v posteli. Následoval hlasité chrápání až na balkón, kde musel zadržet smích. Elmský princ neurvale pololežel, poloseděl na balkóně opřený o zábradlí, prázdnou láhev od vína svíral ve svých pažích a ranní zvěř obdarovával svou chrápající hymnou. Jak neurvalé pro prince, aby takto vylehával a dokonce zpíval svou árii do světa. Ale protože Kenny věděl, že by s ním nijak nehnul, přehodil přes něj aspoň nějakou látku, aby mu nebyla příliš zima. Láhev od vína mu však sebral a nahradil ji polštářem. A aby toho nebylo málo, uloupil spícímu princi aspoň ranní polibek ze rtů. Chutnaly po víně, které bylo v lahvi, kterou mu sebral. O dost silnější a trpčí. Ale přesto se sehnul ještě pro jeden polibek. Nepamatoval si nic z večera - ani to, že chtěl Vanyara možná původně znásilnit a užít si to s ním.

 

Kennyho nepřekvapilo, když na chodbě našel spící opilé stráže. Nejspíš měli za úkol hlídat, ale nemohli říct ne oslavě, zvlášť když ji pořádala královna. Ale přesto je jakási povinnost dohnala zpátky před dveře komnaty prince a Prostředníka. Musel se ovšem smát, když viděl spoustu opilých a spících elfů po celém hradě, jak bezostyšně spí na zemi nebo v náručí s nějakou elfí ženou či dva elfové v objetí toho druhého.

‚Tohle měl Tolkien zmínit ve Středozemi. Proč neodkryl pravou povahu elfů, kteří rádi slaví?‘ myslel si Kenny, zatímco se kousal do jazyka, aby se nerozesmál a nikoho neprobudil. Doufal, že aspoň někdo je vzhůru. Nerad by strávil pár hodin jen tím, že by chodil po hradě, kde všichni spí. Připadal by si jako zloděj.

Královský sál nepoznával. Honosná místnost byla plná lahví od vína a na zemi se válely zbytky jídla a kostí z oslavy, vedle nich pohodlně spali Laston a Taurino. Nejeden elf použil nejspíš láhev vína jako polštář. Královnu Pernapoli našel spící v její komnatě, vedle ní nějaké elfí služebnice. Ahantuon a jeho syn vyspávali na nádvoří ve vyvrácených sudech od vína. Pravděpodobně oba nazí. Toliko k hrdosti jedné dámy, která se oslavy nezúčastnila. Jiní ale dozajista dopadli hůř.

Nikde krále Carnica nenašel.

Když došel na cvičiště, zjistil, že není sám, kdo už je vzhůru. Aspoň někdo musí zůstat ve střehu. Však den po radovánkách by byl úžasným dnem, aby Pellervo zaútočilo. Sledoval generála Halnora, jak se perfektně strefuje do terčů, šíp vedle šípu.

„Dobré ráno, Prostředníku,“ oslovil ho, aniž by se na něj podíval nebo ztratil na svém klidu, kdy zaměřoval, kam jeho další šíp poletí.

„Dobré ráno, generále,“ pozdravil ho Kenny, když k němu došel.

„Vidím, že jsme toho nejspíš oba vypili málo,“ zasmál se elf, než vypustil svůj šíp, aby se dokonale zabodl vedle těch dalších.

„Cvičíte často takto brzy?“

„Když nemůžeš spát, je to ta nejlepší činnost.“

Kenny mu dal za pravdu. Halnor se přestal soustředit, když viděl, jak kolem něj Kenny prošel a díval se po lucích, které visely nedaleko od nich.

„Chceš to také zkusit?“ zeptal se Halnor, když viděl jeho zaujetí.

„Nejspíš bych se stejně netrefil,“ uznal Kenny.

„Zbabělče,“ zasmál se generál a odložil svůj luk a toulec s šípy. „Musíš si vybrat nejdřív správný luk, ne si vzít velké kopyto.“

Kennyho překvapilo, s jakou razantností se jal Halnor vysvětlovat mu rozdíly v lucích, které měl před sebou. S jeho pomocí a drobnou lekcí, jak se takový luk vlastně drží, mu nakonec byl svěřen světlý luk z nepoddajného dřeva.

„Když nemáš sílu ty, musí ji mít tvůj luk,“ vysvětlil. Pak se ovšem pobaveně smál, když se Kennymu nepovedlo ani pořádně vystřelit šíp.

„Střílím poprvé,“ informoval ho Kenny uraženě.

„V pořádku. Omluv mou neurvalost,“ uchechtl se generál, pomohl mu spravit postoj těla, informoval ho o drobných detailech a následně sám ukázal, jak se správně střílí. „Důležité je se soustředit na jedno drobné místo, kde chceš střílet. Se silou to bude problém. Někomu to jde hned, jiní cvičí roky.“

Generál si musel odkašlat, aby zabránil smíchu, když se Kenny snažil vystřelit, ale šíp ho zradil a zapíchl se po chvíli do země.

„Každý nějak začíná,“ snažil se ho povzbudit. Ale nemusel. Kenny byl totiž hodně rád, že šíp alespoň chvíli letěl vzduchem. „Když budeš trénovat, za chvíli tě budu chtít do vojska,“ zasmál se Halnor.

 

Když se král Elma probudil, nepoznával místo kolem sebe. Věděl, že mířil do lesa, ale cestou nejspíš zabloudil.

‚Zas‘ tak opilý jsem přeci nebyl,‘ pomyslel si. Vždyť měl jen pár pohárů! Ovšem ani po několika minutách bloudění lesem nebyl schopný určit, kde se nachází.

Místo toho ovšem našel dračí vejce. Hromadu dračích vajec, poskládaných vedle sebe a schované pod listím a kupou hlíny.

Hlína vypadala čerstvá. Ještě voněla ve vzduchu. Což znamená, že dračí matka musela být ještě někde poblíž. A to znamenalo problém. Jestli ho odněkud sleduje, jistě nepohrdne malou svačinou v podobě zloděje jejích vajec.

Spěšným krokem se vydal svou cestou zpátky, místo dračí matky ovšem narazil na nějakého elfa. Nejdřív se lekl jeho vzhledu - stříbrné vlasy, zlomené rohy jako snad pozůstatky předků draků, popálená tvář a oči dvou barev - modré a bílé, slepé. Vzpomněl si na vzhled Sisimis, které tenhle muž jakoby z oka vypadl.

Nestačil ani promluvit a zeptat se elfa, co je zač, když elf reagoval rychleji a surově ho udeřil flétnou do úst. Král Elma příliš snadno klesl na kolena a plival krev.

Ainesson nic neřekl, ale kypěl v něm vztek. Chtěl snad sprostě okrást matku dračici těsně předtím, než se jí vylíhnou mláďata? Věděl moc dobře, proč ji následoval. Nejspíš to byl nějaký šlechtic, dle těch jeho hader. S o to větší radostí kopl králi Elma do úst a doufal, že aspoň tomu hlupákovi vyrazil zub.

Byl příliš snadnou kořistí. Smrděl po víně. Opilec jeden. Šlápl mu na hruď a vytasil dýku. Když však slyšel daleké volání dračí matky, zpozorněl. Vracela se. Jistě by nerada viděla krev na místě, kde se jí mají narodit mláďata.

„Vypadni odsud,“ zasyčel na elfa pod svou nohou, než do něj ještě jednou kopl. „A nevracej se sem.“

Více času mu Ainesson nevěnoval. Musel se znovu skrýt a doufat, že matka svá mláďata neodmítne, když ucítí i jiné pachy kolem svých vajec. Pak by je musel vychovat sám a s velkou pravděpodobností by zahynula dřív, než by mohla být použita k boji nebo jenom vzlétnout.

Carnic se chvíli dusil vlastní krví, ale rychle pochopil, že se musí dostat pryč. Ne jen kvůli dračici, která se vracela, ale především kvůli elfovi, který by neváhal a zabil by ho, kdyby se neblížila matka. Po kopci se spíš skutálel, sotva se dostal na nohy. Nad jeho hlavou po chvíli proletělo mohutné tělo draka. Zhluboka dýchal a jazykem zkoumal, o kolik zubů přišel. Jen o zadní stoličku.

Malá daň za život, který si zachránil.

 

Když Vanyara probudil bolehlav, zanadával pod nosem. Překvapila ho látka, kterou přes něj někdo hodil, a díval se po načaté, nedokončené lahvi, kterou ovšem nenacházel. Dlouze zívl. Bylo už možná pravé poledne, slunce mu svítilo nad hlavou, ale paprsky ho neprobudily. Poškrábal se na hlavě, než se pomalu vymotal na nohy. Chůzi zvládl stěží, proto raději zaplul ve vedlejší místnosti do horké vody a nechal tělo relaxovat. Všiml si, že se Kenny zase někde potlouká, aniž by ho předtím probudil. Měl obavy, ale zase si říkal, že nebylo momentálně bezpečnějšího místa, než je Jahvi… když Elmo už není. A pokud by se mu něco stalo, srovnal by Jahvi se zemí tak či tak. Prostředníka nyní musí bránit obě království, ale především Vanyar sám. Nechtěl zažít ten strach jako předtím, kdy mu ho nějaký zmetek vyfoukl pod nosem a on s tím nemohl nic dělat. Už dvakrát to pocítil. Strach, beznaděj a nekončící vztek. Jak si vůbec mohl někdo dovolit okrást elmského prince?!

Dlouze vydechl a potopil se pod hladinu vody, kde chvíli i zůstal.

Věděl, že by se vyřešilo mnoho, kdyby se už nikdy nevynořil nad hladinu, kdyby se propadl do nejhlubších hlubin podsvětí, ale o to větší zábava pro Vanyara byla vidět ty, jež se těšili na jeho smrt, ale doposud museli nosit jen otrávené tváře, neboť princ Elma jen tak nezemře. Ale především ho v hloubi mysli trápila ta jedna tvář, která by se už nikdy neusmála a jejíž oči by nikdy nezazářily.

Myšlenka na něj, raněného jeho náhlým odchodem, Vanyara mírně znepokojila. Elmský princ se nikdy nezajímal o city jiných, natož aby chápal aspoň ty své.

Pomalu se vynořil nad hladinu a vypadal, že se sám ztrácí v myšlenkách, kterým sám nerozuměl. Nikdo předtím nepotřeboval, aby myslel. Stačilo, když mu popustili uzdu a on mohl svou násilnickou povahu vyjádřit jinak, než slovy. Nezaobíral se tím, že je vrah a mučitel. Nic jiného se od něj také neočekávalo. Když jeho vlastní otec byl slaboch, aspoň on musel umět vést vojsko a vědět, kdy táhnout do boje. I kdyby byl zbytečně nebo násilně vyvolaný, důvod k válčení se najde vždycky.

 

Našel ho překvapivě na cvičišti, po boku jahvijského generála. Nečinilo mu to radost, že ho bývalý nepřítel učil lukostřelbě. Až dojde na boj, Vanyar se ujistí, že Kenny bude na míle daleko. Nezapojí se do bitvy ani omylem. Vždyť by to malé pískle sotva přežilo pár mžiků oka. Proto se musel ujistit, že se k ohništi boje nedostane. Až ten osudný den nastane, pověří Lastona a Taurina, aby na něj dohlídli. Budou vědět, co mají dělat. Však mu předtím taky zachránili život. Budou muset překonat rozhořčení, že přijdou o válku a možnost prožít dějiny spolu s ním a jejich vojskem, ale někdo bude muset na Kennyho dohlédnout. Budou muset splnit rozkaz prince Elma, toho, kdo jim velel už po mnoho jar.

„Co teda říkáš na mou nabídku? Levé nebo pravé křídlo?“ slyšel Halnorův smích, nad kterým Kenny zakroutil jenom hlavou.

„Pořád doufám, že se s Pellervem bude dát vyjednávat,“ zaslechl Kennyho hlas a zarazil se.

„Přišels‘ o rozum, už je to tak.“

„Můžeme udělat kompromis.“

„Kompromis?“

„Můžeme zkusit královi Erunerovi nabídnout něco, po čem touží, přistoupit na jeho podmínky, pokud on přistoupí na podmínky míru.“

„Ten chce jen ničit a zabíjet, to si protiřečí s mírem jako lidi a víno.“

„Lidi a víno?“ nechápal Kenny.

„Všaks‘ sám sotva něco vydržel!“ zasmál se Halnor.

Kenny nad ním zakroutil hlavou, ale potom se zarazil. Vanyar si všiml jeho zadumaného výrazu, když si dokonce stiskl bradu mezi palcem a ukazováčkem.

„Děje se něco?“ zeptal se Halnor nechápavě, když nastalo mezi nimi ticho. Snad se obával, že jeho vtip se Prostředníkovi nezdál nebo ho snad možná i urazil.

„Řekni, Halnore,“ oslovil ho Kenny se zadumaným výrazem.

„Ano?“ nechápal Halnor, když znovu nastalo ticho.

„Lidi vás předtím ve válce s Elmem zradili. Přidali se na stranu Elma?“

„Nepřišli na pomoc, když měli, takže do jisté míry ano.“

„A vztahy s nimi nejspíš máte od té doby špatné, že?“

„Ne, nezazlíváme jim moc to, že se přidali na stranu silnějších, na stranu vítěze.“ Kenny viděl, jak mu bylo proti srsti to slovo vůbec říct.

„Ale kdyby je někdo z Jahvi znovu oslovil s prosbou o pomoc, vyslyšeli by ho?“

„Chceš snad ty stejné zrádce, aby nás podvedli i ve válce s Pellervem?“ zhrozil se Halnor a byl rázem znechucen. „Slunce ti propálilo mozek nebo ještě v tobě doznívá víno?“

„Něco lepšího,“ usmál se Kenny široce, ale v očích mu jiskřilo bláznovství.

„Přišels o rozum.“

„Pokud výsledek bude jiný, než si myslím, pak ano!“

Halnor se za ním nechápavě díval, když ho viděl, jak prchá z nádvoří zpátky do hradu. „Chápete ho, princi Vanyare?“ zeptal se Halnor ledabyle. Vanyar nebyl překvapený, že o něm věděl. Vyšel zpoza sloupu a měl svraštěné obočí. „Mohu soudit, že se vám nelíbí myšlenka, aby se k nám přidali lidé,“ zhodnotil Halnor, když uklidil luky na své místo.

„Netušil jsem, že jeho blouznění je pořád tak silné,“ zavrčel Vanyar neurvale.

„Královna si je vědoma, že se může dostat během jednoho dne zpátky tam, kde byl před pár dny.“

„Proto zešílel?“

„Ne, ještě ne. Jestli ale uskuteční to, co si myslím, že uskutečnit chce, zavřete ho do klády a držte pod zámkem. Protože králové nebes s námi, jestli královna povolí i tuhle jeho výtržnost.“

„Paktovat se s lidmi?“ zeptal se Vanyar znechuceně, div si neodplivl. „Jestli to povolí, asi jí neslouží paměť dostatečně!“

„Lidi jsou slabí spojenci, zlato je příliš snadno dokáže přetáhnout na druhou stranu. A v případě Pellerva je jasné, komu budou raději podlézat. Pokud se vůbec uráčí nám pomoct. Je to totiž spor mezi námi.“

„Předtím jsme si šli taky mezi sebou po krku a vysmáli se vám, když jste potřebovali pomoct.“

„Myslím, že Failon se ze své chyby poučil ze všech nejvíc. Chápu, že jakožto člověk má vůči svému druhu jisté pouto, ale nechápe, že zdejší lidi jsou jiní, než na které je zvyklý.“

„Bude rád, když ho hned nebudou chtít utopit nebo upálit za bláznovství…“

„To ho snad nedoprovodíte, princi Vanyare?“

„Chce poznat zdejší lid? Budiž! Nebudu mu bránit! Ale až se bude topit, uvědomí si, co jsou ty lidské krysy zač,“ zavrčel Vanyar neurvale.

Halnor viděl jeho napjaté svaly. Zuřil a vztek se v něm hromadil. Chtěl ničit a zabíjet. Rozhodl se trochu pomoci jeho hněvu, když mu nabídl spíše hraní si s meči, než souboj. Princ Elma neuvažoval ani vteřinu.

 

Pernapoli po prohýřené noci ztratila něco z té noblesy, která ji jinak obklopovala, ale Kennymu to nijak nevadilo. Hned působila mileji a přívětivěji - pokud to tedy šlo. V duchu se musel smát, když jí vysvětloval ten náhlý budíček, který narušil její královský spánek v objetí žen, ale musel se s ní podělit o to, co ho napadlo.

„Co takhle požádat lidi, aby se k nám přidali?“ zeptal se narovinu. Všiml si změny Pernapoliina výrazu. Kocovina byla tatam, místo toho oči nesly náznak zmatení, neporozumění a možná i trochu hněvu. „Ano, vím, že vás předtím zradili, ale je pochopitelné, že se přidali na stranu Elma, když většinu bitev jste spíš prohrávali. Neznám sice přesné statistiky, kdo kolikrát vyhrál nebo prohrál, ale pokud to nebylo mezi vámi 50:50, tak je jasné, že se zničehonic rozhodli přejít k Elmu, protože viděli, že má momentálně navrch. Tudíž si dovoluji tvrdit, že jejich zradu mohu omluvit tím, že se čistě a vypočítavě přidali na stranu, která by zacházela s otroky rozhodně hůř než Jahvi. Osobně bych asi taky volil přejít k Elmu, protože být vězněm v Jahvi, tak v podstatě vězněm nejsem. Pochybuji, že by Elmo nějak podplácelo lidi, když jim zrovna moc nevoní, ale to je taky diskutabilní.“

V tu chvíli ho však královna přerušila.

„Příliš… mnoho… slov… pomalu a srozumitelně… prosím,“ mluvila Pernapoli pomalu, zatímco si masírovala spánky. Její hlas zněl cize, unaveně.

„Jednoduše řečeno - obraťme se s prosbou o pomoc na lidi,“ začal Kenny znovu. „Dřív, než to udělá Pellervo. Jistě, pochybuji, že by si Eruner chtěl špinit ruce s lidmi, když… k nim celkově nemáte moc vlídné vztahy, ale - pochybuji, že by se lidi dali dobrovolně na stranu se skřety a všelijakými bestiemi. Za mě jsou elfové rozhodně víc podobní lidem než… draci nebo skřeti. Proto je velká pravděpodobnost, že když vyšleme za lidmi pár našich vojáků - a mě, coby Prostředníka - třeba jim dojde, že si tady už nehrajete mezi sebou. A hlavně člověk, co jedná za elfy? Budou z toho mimo, to ano, ale o to víc mi uvěří. Když uvidí někoho z vlastní řady, jak jedná s nimi místo elfů, docvakne jim, že se jedná o něco vážného. Proč jinak by vznešení elfové za sebe nechali mluvit člověka, že jo?“

„Kenny,“ oslovila ho Pernapoli unaveně, zatímco se držela za hlavu.

„A to není všechno! Když půjdu jenom já a pár vojáků, kteří nebudou ozbrojení, nebudou se muset bát dopředu. Kdybychom vyslali vás, královno, nebo Vanyara, tak je jasné, že by se obávali a připravovali spíš na boj, v případě Vanyara, a u vás by se snažili vymyslet co nejlepší lži nebo obalamutění vašich smyslů. Proto, když uvidí člověka, budou uvolnění a o to věší šance je, že je nakonec dokážu přesvědčit, že pro ně nejste hrozbou.“

„Kenny!“ oslovila ho Pernapoli o něco rázněji, přesněji řečeno ho napomenula. Kenny se jen mile usmál a zvedl obočí v tichou otázku, zda má nějaké dotazy, které by jí mohl zodpovědět. Královna si jen dlouze povzdychla. „Uvědomuješ si, jak šíleně a nesmyslně to zní?“

„Právě proto se toho lidi chytí!“ přesvědčoval ji Kenny nadšeně.

„Co když tě chytí a pověsí za velezradu? Přemýšlel jsi i nad tím, že by tvůj optimismus a nadšení z naší přítomnosti nemuseli sdílet? Co když si tě vyloží jako našeho zajatce, kterému jsme vymyli mozek?“

Kenny se rozesmál. „To přece neumíte.“

„Ne, ale lidé si to mohou myslet.“

„Královno, za zkoušku nic nedáme. Prosím. Klidně půjdu sám vyjednávat.“

„To ani omylem,“ slyšeli zlověstné vrčení Vanyarovo.

„Vanyare!“ otočil se Kenny vesele a roztáhl ruce v objetí. „Dobré ráno!“ smál se. „Napadlo mě něco geniálního, to si musíš poslechnout!“

„Spíš ti dočista přeskočilo,“ zavrčel Vanyar a popadl ho za loket. „Kde je provaz, Pernapoli, musíme ho svázat, než začne pobíhat kolem a šířit svoje nesmysly dál.“

„Nesmysly? Vždyť je to dobrý nápad,“ bránil se Kenny.

„Ano, tak akorát k tomu, aby tě popravili.“

„K tomu nebudou mít důvod, když přijedu vyjednávat.“

„Myslíš si, že to je nějaká hra?“ zvýšil Vanyar hlas. „Co si myslíš, že bude první věc, co lidi napadne, až tě uvidí v doprovodu s elfy? Že jsi léčka, že jsi past, do které je chceme chytit, aby se Jahvi mohlo pomstít za jejich zradu! Že jsi byl očarován a vedeš větší vojsko, než které ukazuješ!“

„Ale to je přece pitomost, proč by si to mysleli?“

„Protože mají strach, u dračího lejna!“ praštil Vanyar pěstí do stolu, až Kenny nadskočil leknutím. „Protože mají strach, že když zradili Jahvi a přidali se k Elmu, tak se Jahvi konečně odhodlalo k pomstě! Protože tak to většinou chodí! Když někomu vrazíš kudlu do zad, ten dotyčný jde a vrazí ti šíp do hrudi!“

Viděl strach v Kennyho očích, ale jak jinak mu měl vtlouct do hlavy, že jednání s lidmi je naprosto zbytečné?

Viděl, jak se párkrát nadechoval, aby mohl vzdorovat, ale vždycky ústa zase zavřel a marně hledal správné argumenty, kterých rázem neměl.

Nakonec zkusil ten nejobyčejnější. Argument zbabělce… „Ne každý člověk je stejný,“ promluvil konečně šeptem.

Vanyar mu náhle stiskl ramena mezi prsty, až Kenny nadskočil dalším leknutím. „Všichni lidi jsou stejný,“ připomněl mu Vanyar zle. „Až jim dojde, že máš co dočinění se mnou, použijí to proti tobě. Zabijí tě tak odporným způsobem, jak to jen půjde… nebo tě budou dlouhou dobu mučit… použijí tě jako moji slabinu, copak ti to ještě nedošlo?“ zatřásl s ním. Cítil, jak se slabě třese.

Nechtěl ztratit svůj těžce udržitelný klid. Ale jak jinak ho přinutit otevřít oči? Jak jinak mu dokázat, že to je šílený nápad odsouzený k okamžité záhubě?

Viděl svůj odraz v Kennyho lesklých očích. Bylo pochopitelné, že měl strach. Věděl, že jednal přehnaně, ale jinak by mu oči neotevřel. Někdy je potřeba být ten špatný.

„Stejně se za nimi vydám,“ odporoval mu Kenny, ale hlas se mu zatřásl.

„Pak půjdeš sám,“ ujistil ho Vanyar přísně.

„Dokud něco nezkusím, neodsoudím to.“

„Nevolej mě, až tě budou věšet.“

Když ho konečně pustil, Kenny hned uhnul pohledem stranou. Stálo ho to všechnu sílu, aby udržel slzy v očích. A ještě větší, aby se Vanyarovi nepodíval do očí. Snad měl obavy, co v nich ještě uvidí.

„Nebudu,“ slyšel Vanyar jeho nejistý šepot.

„Blázne,“ odprskl Vanyar vzpurně a bez dalšího slova odešel z královniny ložnice, jen dveře se za ním se zaduněním zavřely.

Kenny párkrát mrkl, aby se zbavil slz, ale když to nepomohlo, rychle je setřel do rukávu.

Pernapoli mlčela, jen ztrápeně přihlížela jejich zbytečné hádce. Měla něco říct. Věděla to. Ale kdyby se mezi ně vměstnala, skončilo by to mnohem hůř.

„Nepotřebuju vojáky,“ promluvil Kenny konečně tak pevným hlasem, jak to jen šlo. „Jen vaše svolení, že mohu opustit hradby.“

Pernapoli ztrápeně zavřela oči na pár vteřin, než pohlédla ke dveřím. „Víš, že to Vanyar nedovolí,“ zašeptala.

„To je mi jedno.“

Pomalu přešla k němu. Chtěla mu prohrábnout vlasy, ale Kenny uhnul hlavou na stranu. Nejistě si ruku sevřela v té druhé. „Budeš potřebovat koně a mapu,“ řekla po chvíli.

„S tím počítám. Dejte mi toho nejrychlejšího, královno. Prosím.“

„Vanyar mě bude znovu nenávidět, pokud tak učiním.“

„Bude nenávidět mě, že jsem šel proti jeho rozkazu.“

Pernapoli si tiskla ukazováček mezi prsty a očima se dívala neznámo kam. „Budeš mít málo času,“ oznámila mu.

„Počítám s tím.“

„Mohu Vanyara zdržet, aby si tě nevšiml na pár hodin. Ale to je vše, co ti ze své ochrany mohu nabídnout.“

„Nepotřebuji ochranu. Jen rychlého koně a mapu,“ ujistil ji Kenny pevně. „Dokážu lidi přesvědčit, aby vás všechny neházeli do jednoho pytle. Získám je jako naše spojence. A pokud ne, ujistím se, že odejdou dřív, než vypukne válka. Nepřidají se k Pellervu. Slibuji, královno. Buď budou na naší straně, nebo na žádné.“

Pernapoli nepochybovala o Kennyho odhodlání. Věděla, že když si ten člověk něco umane, udělá to skutečností.

Netušila, proč ho objala.

Snad měla vnitřní nutkání to udělat už dávno. Snad mu tím dávala najevo, že nebojuje sám, snad mu tím dodávala svou sílu, kterou potřeboval na dlouhou cestu, kterou bude muset absolvovat sám a v podstatě jako vyhnanec.

Jen se sebezapřením mu předala mapu, špinavý a lehce otrhaný šat, do kterého se měl převléct, a zavedla ho do stájí. Došla ke statnému grošákovi a něco mu šeptala do uší, zatímco ho objímala a mazlila se s ním. Kenny tomu jazyku nerozuměl, ale pohled v královniných očích nelhal. Měla obavy jak o Kennyho, tak o koně. Snad mu domlouvala, aby ho neztratil, aby ho dovezl zase zpátky celého, živého. Aby jako v případě Carnicova koně vycítil nebezpečí a šel mu na pomoc.

„Budu věřit v tvůj brzký návrat,“ oznámila mu, když se Kenny vyhoupl do sedla. Byl to už tak samozřejmý pohyb. Stejně tak tvrdost sedla nepociťoval vůbec. Sevřel otěže pevně mezi prsty a pohlédl před sebe.

„Je tohle zrada?“ zeptal se náhle.

„Ne,“ uklidnila ho Pernapoli a stiskla jeho ruku. „Děláš to pro dobro nás všech. Vanyar to jednou pochopí.“

Kenny se zhluboka nadechl nosem. Včera večer se ještě radovali a slavili bok po boku a nyní mu Vanyar nemohl přijít na jméno, protože mu odporoval. Měl na to právo. Protože Kenny nyní jednal sobecky. Ale cožpak se Vanyar též už několikrát nezachoval sobecky? Pohlédl na Pernapoli, která mu dala přeložený pergamen. Rozevřel ho a sledoval podrobnou mapu lesa a vyznačenou cestu ke království lidí.

„Je to rychlý a chytrý kůň. Cestu zná,“ mluvila Pernapoli, zatímco hladila koně po pyscích. „Doveze tě v bezpečí tam a zase zpátky. Postará se o to, abyste oba prchli, když to bude nutné. Ale když mu přikážeš, aby tak nečinil, neučiní tak. To si pamatuj, Kenny. Ví, kudy se má dostat domů i sám.“

Kenny přejel po hřívě prsty a kůň zastříhal ušima. „Rozumím,“ přikývl Kenny a nasadil si kapuci, která měla v sobě už pár děr.

„Hodně štěstí,“ popřála mu Pernapoli a šla koni z cesty.

Nesnažila se ho zastavit. Věděla, jak tvrdohlavým může být. Ale sama cítila nepříjemný pocit, když ho viděla, jak mizí ze stájí směrem k zadní bráně, kterou mu na její pokyn vojáci otevřeli. Tak, aby hluk otevírající se brány pohltil hluk elfů. Aby si nikdo nevšiml, že chybí jeden kůň. Aby nikdo neviděl jeho jezdce.

Kenny se jen ohlédl za vzdalujícími se hradbami. Nikdo z elfů na hradbách se jeho směrem nedíval. Neexistoval. Prostředník byl pořád v hradě, jen dobře schovaný. Hradby nyní opustil člověk v otrhaných hadrech.

 

Kůň cestu skutečně znal. Kenny ho občas kontroloval pomocí mapy, ale pak vedení nechal na něm a jen se držel, aby nespadl. Překvapilo ho, že po asi tak dvou hodinách rychlé cesty opustili les. Nebyl vypálený, jako na straně Pellerva, ale pokácený. Pařezy stromů ještě nyní nešťastně plakaly, když kolem nich jen tak lhostejně projel. V dálce dokonce viděl i lidi, jak se ohání sekerami a něco řeší. Neslyšel jejich hlasy. Ale prázdné pole, jen s pařezy, se táhly po celé dlouhé délce až k dalekým kopcům a Kenny nepochyboval, že i za těmi kopci bude pustina. Nebo snad pole.

Druhá myšlenka byla správná. Zlatavá náruč obilí ho přivítala a spolu s nimi občasní lidé v kloboucích na hlavách, kteří sklízeli úrodu ručně nebo si pomáhali noži. Přiměl koně trochu zpomalit a díval se kolem.

Lidé si ho všimli a nepřátelsky se za ním dívali.

Přijel ze strany elfů.

Jistě to je ukradený elfí kůň, kterého bude chtít draze prodat na trhu, a bude ho vychvalovat, že ho snad vycvičila samotná Pernapoli. Však takoví koni jsou cenění zlatem a drahokamy! Kdekdo by po nich prahl. Lepší a oddanější koně byste jen stěží mohli hledat jinde, než ve stájích jahvijských!

Kennymu se nelíbilo mnoho pohledů jejich směrem, a tak si raději kapuci zasadil víc do tváře. Přiměl koně k rychlejšími kroku. Už chápal, proč se Vanyar vysmíval jeho snaze. Lidé jsou od přírody nedůvěřiví tvorové. A závistiví. V otrhaných šatech, ale má vlastního koně? Komupak ho mohl ukradnout, že jo? Jejich pohledy nepříjemně pálily jako dýky v zádech, když kolem nich po chvíli prchal na koni směrem k hradbám.

 

„Co ‘si zač?“ zařval strážný na hradbách otráveně, protože ho někdo vyrušil ze spánku, jak bušil na bránu a hulákal při tom. „Pobudy nepřijímáme! Ještě bys tu něco přitáh‘! Sotva ’sme se zbavili moru!“

„Rád bych někde na noc složil hlavu!“ smlouval Kenny opatrně.

„Doposud ti vočividně svědčilo spát pod širákem, tak koukej mazat!“ hnal ho strážný, co se u brány objevil díky postranním dvířkám, a dráždil Kennyho koně svým kopím. Kůň nebezpečně zaržál a kopytem si párkrát dupl. Takový směšný buran na něj přece nebude mířit zbraní!

„Ze spaní pod stromem mě už bolí celý člověk. Bylo by to na jednu noc,“ smlouval Kenny dál.

„A máš, čím bys zaplatil?“ zajímal se strážný na hradbách.

„Nocleh si odpracuji,“ pokrčil Kenny rameny.

„Ách! Takže zlodějíček jsi! Pokud nemáš prachy, tak kde bys sehnal tohohle koně, co?“ zeptal se strážný a znovu se rozmáchl svým kopím.

To však koně podráždilo ještě víc. Zkousl ten otravný, ostrý klacek mezi zuby v polovině, vyškubl ho muži z rukou a zahodil daleko za sebe. Když ržál, zdálo se, že se muži přímo vysmívá. Kenny měl blízko k smíchu také. Hned ovšem seskočil a běžel muži pro kopí.

„Omlouvám se, tenhle kůň je trochu… svéhlavý,“ řekl nejistě a s drobnou úklonou muži vrátil jeho kopí. Věděl, že těmto mužům se moc úcty nedostává. Proto ta poklona pro ně musí znamenat hodně.

Strážný si odkašlal. Když měl své kopí zpátky, hned opět byl sebevědomější. Kůň jen nesouhlasně zaržál a párkrát si zase dupl. Kenny ho pohladil po hlavě, aby ho trochu uklidnil. Kůň otočil hlavu stranou a odfrkl si.

„Pokud je tady nějaký hostinec, kde mě nechají si nocleh odpracovat, s radostí tam zamířím,“ usmál se Kenny přívětivě.

„Pusť ho dovnitř. Jestli chce mladej pracovat, s chutí do toho!“ zahulákal strážný na hradbách.

„Co když je to nepřítel?“ zeptal se ten u brány.

„Vypadá jako elf, skřet nebo jiná havěť?“

„Ne?“

„Tak vidíš. Votvírej!“

Kenny se musel v duchu pousmát té jejich konverzaci. Vzal koně za otěže, a když se mu brána otevřela, vstoupil dovnitř.

Lidské království bylo jako každé jiné, o kterých Kenny slýchával na hodinách dějepisu v období středověku. Ženy a muži hulákali jeden přes druhého, když se snažili něco prodat, zatímco místní krčmář zrovna kutálel sud s pivem do svého hostince. U kováře se nyní dělaly koni nové podkovy. Dokonce i hrobař neotálel a vesele si zpíval, zatímco si vydělával na živobytí tvorbou hrobů. Kožišník si brousil své nástroje a bedlivě se po Kennym díval. U obchodníka s masem měla jeho rodina podívanou, kterak hlava rodiny stahovala prase z kůže. Kenny měl dojem, že mladý hošík asi v sobě neudržel ranní chleba, protože hned schytal pár pohlavků, nejdříve od mámy a pak od otce, které bolely víc. Bylinkářka zrovna radila nějaké ženě oděné celé v černém bylinku proti smutku na výborný vývar z čaje, co prý smutek zahání. Děti skákaly do křídy namalovaného kruhu a přitom říkaly nějakou říkanku, kterou Kenny celou neslyšel přes všeobecný hluk kolem.

Bylo toho tolik, co se dělo během těch pár okamžiků, sotva pronikl za hradby.

To byla ta lehčí část.

Nyní nastávala ta těžší - dostat se do hradu ke královi. Nebo aspoň do místního hostince a zjistit, jak se situace vůbec má.

Zda místní lidé vědí o blížící se válce s Pellervem a zda už začal jejich král jednat.

Zda se dostal do klubka lidí zrádců, co prahli po vítězství a zlatu, nebo do podhradí lidí, kteří nechtěli mít s válkou nic společného.