„Smím se k vám připojit, princi?“

Vanyar vzhlédl se svraštěným obočím, které se pomalu vyjasnilo, když viděl Kennyho úsměv. Pohlédl opět před sebe. „Smíš,“ ozval se po chvíli. Kenny se pousmál a usadil se na schody vedle něj. Pohlédl na jeho spojené, neklidné ruce opřené o kolena, zatímco tik v noze mu pořád ještě zůstal. Chvíli zaváhal, než mu rukou stiskl koleno a přiměl ho pomalu, aby s tím přestal. Vanyar se na něj nebezpečně podíval, zatímco se Kenny nevinně usmál. Vanyar se ovšem neusmál a zase pohlédl před sebe, ponořen do vlastních nehezkých myšlenek. Kenny z něj ruku pomalu sňal a pohlédl také před sebe. Znovu váhal, než rychle sevřel Vanyarovy ruce v jedné své. To prince zarazilo i překvapilo. „Co to děláš?“ zeptal se nechápavě.

Kenny se usmál o něco víc a vzhlédl k němu, když jednu z jeho rukou vysvobodil, aby ji mohl uvěznit ve svém pevném sevření. „Vězním vaši ruku,“ ušklíbl se. Vanyar nic neřekl a pohlédl zase před sebe.

Pak jen dodal: „Pako.“

Kenny se musel trochu uculit, když po chvíli cítil, jak mu ruku nyní drtil ve svém pevném sevření. Neodolal a opřel se o jeho rameno. Princ ho ovšem dost neurvale ze sebe setřásl. Dával mu jasně najevo, aby se na něj nelepil, ale Kennyho to ovšem pobavilo a neodradilo. Zkusil to ještě párkrát, než princ konečně podlehl.

Kenny zlehka mazlil princovo rameno, jeho ruku ovšem nepouštěl. Po chvíli cítil, že napjaté svalstvo se pomalu uvolňuje. Vanyar skrytě pozoroval konání toho hloupého člověka. Leč byl hloupý, byl jeho. A pokud tuhle hloupou náklonnost bude prokazovat jenom jemu, nebude mu to možná příliš vadit - takto v skrytu a tajemnu, mimo zrak jiných, kteří by to mohli zpochybnit. Snad i nyní, na opuštěném schodišti smí i princ sám prokázat ty zakázané, jemu neznámé city, které k tomu člověku cítí. City, o kterých pořád pochyboval, že jsou skutečné. Vždyť mít city je k smíchu, zbabělé…

Nosem mu vjel do vlasů a přivřel oči. Jeho vůně ho odzbrojovala a lákala jako nejlepší možný úlovek během lovu. Rty se téměř dotkl pokožky jeho hlavy, když na jeho temeno vtiskl tak letmý polibek, jak jen to šlo. Přesto Kenny zpozorněl a musel se usmát pro sebe. Polibky od Vanyara byly méně časté, než by čekal… a přitom tak jedinečné. Vážil si jich. Stejně tak tyto jemné doteky, kterými ho nyní obklopoval. I to, že ho doposud držel za ruku, ho příjemně hřálo u srdce. Cítil, jak se princův nos pomalu pohybuje skrz jeho vlasy. Cítil, jak mu jeho tichý, pomalý dech rozčechrává vlasy. Nic neřekl. Nechtěl, aby přestal. Kdyby se jakkoliv pohnul nebo cokoliv řekl, věděl, že ta náhlá blízkost a intimita mezi nimi by byla narušena nebo zrušena úplně. Proto si v tichosti užíval něhu, kterou princ teprve sám poznával. A byl jí zmatený.

Jen jeden zrak je nevěřícně sledoval. Král Carnic, který doposud pochyboval a vysmíval se myšlenkám, že by jeho syn – ta stvůra, kterou zplodil, kterého proklela jeho vlastní matka – by mohl být schopný citů. Ba co víc – citů k člověku. Ke druhu, který donedávna považoval za špinavce a hlupáky, jen jako hračky pro své sadistické choutky na jednu noc, když mu dostatečně posloužili. Pokud to ovšem nebyla princova hra. Pokud ty princovy city byly skutečné, povedlo se tomu člověku uklidnit princovu duši? Nebo to byla jenom ta krásná chvíle před výbuchem hněvu?

Ohlédl se za sebe, když slyšel kroky. Královna se zvídavě podívala za roh a pousmála se. „Pořád o jeho citech pochybuješ?“ zeptala se mile.

„Má dostatek jar na to, aby věděl, co chce,“ pronesl Carnic neurvale.

„Ty sám jsi byl stejný.“

„Ale nebyl jsem takový.“

„Že ne? Že by to snad zdědil po Sacrícii? Nebo že by to byla její drobná pomsta vůči tobě, protože jsi ji přinutil, aby svou magii použila na své vlasy a omámila tak všechny kolem, aby věřili, že je z tvého království?“

Carnic mlčel. Pak se jen zeptal: „Kdy tahle naše malá hra skončí, sestro?“

„Království je rozdělené na dvě části. A my je už nemůžeme spojit dohromady, když jsme je v dětské šarvátce kvůli hlouposti rozdělili. A mnoho rodin se tím pádem rozpadlo. Otec nevolil moudře. Neměl nám dovolit, abychom jeho zemi takto hanebně rozdělili ve dví a doufali, že nám to projde…“

„Ostatní království to vzala na vědomí.“

„Ale na jak dlouho? Jak dlouho bude trvat, než si Pellervo konečně řekne dost a ta dvě malá území si postupně podmaní? Jak dlouho budou naši lidé v nejistotě?“

Carnic se na ni váhavě podíval. Pernapoli sklopila zrak.

„Jakže jsme se to dohodli? Minimálně dva potomci se musejí zrodit za jednu generaci?“ zeptala se se smutným úsměvem. Rukou si přejela po břiše a vzhlédla ke svému bratrovi. „Ale já stárnu. V mém lůně doposud nevzkvetl život. Mé království potřebuje dědice, kterého jim nemohu dát.“

Hlas se jí při poslední větě zatřásl. V očích se jí leskly slzy.

Carnic po jejích slovech nepromluvil. Jen ji přivinul k sobě do vlídného objetí.

‚Možná se to po konci naší vlády změní,‘ pomyslel si jen.

 

Zbytek mírové schůzky probíhal relativně v klidu, dokud Carnic opět neřekl něco, co prince popudilo. A ten neváhal ani vteřinu. Carnic měl co dělat, aby se vyhnul letící židli jeho směrem, a služebná s křikem rychle uskočila stranou. Kenny spěchal uklidnit rozzuřeného prince a přitom pohledem častoval očividně nevychovaného krále, kterému dělalo dobře vlastního syna provokovat.

Když se po chvíli situace uklidnila, král Carnic opět zasáhl citlivé místo Vanyarovo. Tentokrát ovšem prudce vstal Kenny a pohlédl na krále.

„Copak? Nemůžeš popřít, že nemám pravdu,“ připomněl mu Carnic lhostejně. Proč by se sám měl klanět nějakému člověku, který je pouze na chvíli poblázněn do jeho syna? Co potom, až procitne?

Kennymu samotnému docházela trpělivost. A královna si všimla jeho myšlenek, které se mu zobrazily v očí. Ještě chvíli se Carnic bude tak rozpustile chovat a bude provokovat jak toho člověka, tak svého syna, a bude to jeho vina, že ti dva, kteří tohle všechno navrhli, přijdou o veškerou snahu mír uskutečnit. A přitom byli tak blízko.

‚Nemáš být ty ten chytrý a moudrý?“ pomyslel si Kenny a bublal v něm vztek. ‚Vanyara dlouho v klidu neudržím, když do něj sám budeš kopat! Copak to nevidíš? Je to tvůj vlastní syn, blbče!‘

Slova, která se mu draly na rty, říct nemohl.

I jako Prostředník, věděl, co si smí dovolit a co by bylo už přes čáru. Kdyby mohl, počastoval by krále i pár pohlavky. Jistě by mu pomohly. Možná by se mu mozek zase vrátil do hlavy ze zadnice.

„Sám jsi dlouhou dobu byl otrokem a tohle je jen drobná změna. Nic nemění na tom, že tě pořád vidí především jako nižší druh, než je on sám,“ pokračoval Carnic chladně, vypočítavě. Říkal pravdu. A pokud se za ni Vanyar stydí, měl by se nejdříve zamyslet sám nad sebou.

O to větší překvapení pro něj bylo, když mu ve tváři přistálo jahvijské víno. Pomalu, zmateně otevřel oči a snad se konečně vzpamatoval a mohl zase racionálně myslet. Snad si uvědomil, že je král a že by se měl podle toho tak chovat. Ať už jsou jejich vztahy jakékoliv, jako hlava království by měl myslet pořádně.

Kenny odložil prázdný pohár, a když viděl, že se Carnic nadechuje, aby si snad stěžoval, že je drzý člověk, co si na něj dovoluje, vlepil mu facku.

V hlavě si přitom nadával a panikařil, když si uvědomil, co nyní vlastně způsobil. Až po chvíli si uvědomil zaražené pohledy čtyř přítomných elfů, kdy služebná snad na chvíli zapomněla i dýchat.

Ale couvnout už nemohl.

Ne nyní, když konečně měl Carnicovu pozornost, kdy ho konečně viděl.

Věděl, že na Carnica nebude potřebovat použít hlavu doslova. Stačí ho vyvézt z rovnováhy, pak vás začne poslouchat. Vstupte do jeho intimního prostoru a jeho královská maska se rozpadne. Možná proto si od všech pořád dodržoval odstup. Popadl ho za hábit a lehce přitáhl k sobě. Byl lehčí, než si myslel.

„Králi Carnicu, pokud se nepletu, vypadá to, že od počátku jste to hlavně vy, kdo o mír nestojí. Tvrdě tady všichni pracujeme a snažíme se sjednat si rovnocenné podmínky a pravidla, ale vy jste se zatím příliš nezapojil. A pokud ano, tak abyste naše návrhy jenom zpochybnil nebo zesměšňoval prince Vanyara. Pokud i nadále hodláte urážet obě přítomné strany, ztratí váš hlas jakoukoliv cenu. Ať už jste elmský král nebo nikoliv, budu vás nucen z této mírové dohody vypustit. Takže se buď začněte zase chovat jako král, nebo svou korunu předejte svému synovi, abychom tuhle malou šarvátku mohli konečně už dořešit. Protože už bych to celkem rád i skončil,“ zašeptal Kenny nebezpečně poslední větu, než pustil krále zpátky do křesla.

Teprve, když dosedl zpátky do svého křesla, si snad uvědomil, co udělal. Pocit viny rychle zapil jahvijským vínem. Nechtěl se na krále Elma už ani podívat.

Pernapoli pozorně sledovala reakce tří přítomných mužů a pousmála se skrytě pro sebe.

Dobrá volba slov, Prostředníku, ale bude to stačit, aby i poslední zabedněnec začal vnímat? Co když ten, co se doposud snažil, nyní opět ztratí zájem?

Pohlédla na služebnou a přikázala jí, aby přinesla něco pro krále Elma k osušení. Carnic ji však zastavil zvednutou rukou, zatímco mu kapka vína stekla po bradě dolů do klína za mnohými dalšími.

Pomalu pohledem zaputoval k tomu drzému člověku, který ho urazil, potupil, zesměšnil. Měl by mu nyní na místě vyříznout jazyk a podřezat hrdlo! Aby si ta lidská špína uvědomila, co způsobila. A na koho sáhla! Vždyť on je král Elma! Pohár Carnicovy trpělivosti a tolerance pomalu praskal. Vždycky ctil názory lidí, omlouval jejich chování, jakožto těch hloupějších stvoření. Ale ani jeden z nich na něj doposud nevztáhl ruku, nedotkl se ho nebo si nedovolil to, co si dovolil tenhle. Ani jeden člověk se ho doposud nepokusil zesměšnit.

„Vstaň,“ promluvil konečně Vanyar a chladně svého otce sledoval, „a bude to poslední věc, kterou za života uděláš.“

Moc dobře věděl, co se jeho otci honí hlavou, na co myslí, co by měly být jeho další kroky. A proto Carnic viděl v tolika nenáviděných smaragdech odhodlání ho skutečně připravit o život, když to bude třeba.

„Mírová dohoda se ruší,“ rozhodl Carnic po chvíli chladně. „Království Elmo nemá zájem o mír, který by byl postavený na zesměšnění vlastního krále!“

Pernapoli se pro sebe usmála. „Naneštěstí o tom nerozhoduješ sám, králi Carnicu. Jsou zde tři hlasy a hlas Prostředníka. Byť máš na hlavě korunu, když zbylí budou hlasovat ve prospěch míru, přehlasují tě,“ připomněla mu milým hlasem. „Nebo snad král Elma sám najednou neví, po čem jeho srdce touží? Nebyls to ty, kdo celá ta jara toužil po míru? A nyní, když ho máš skoro v hrsti, začneš se mu vysmívat?“

„Nehodlám ctít mír, který bude založený na výsměchu,“ zavrčel Carnic zlostně.

„Nikdo se vám nevysmívá, králi Carnicu,“ oslovil ho Kenny a Carnic se na něj podíval pohledem, který mu jasně říkal, že pokud řekne ještě jedno slovo, které se mu nebude líbit, zemře. Ale nemohl couvnout už zpátky. „Jste to ale vy, kdo se vysmívá všem našim snahám. Když toužíte po míru - dokažte to. Dokončete mírové jednání. Souhlaste s pravidly i podmínkami. Podepište smlouvu. A potom se už nikdy nemusíte do Jahvi vracet. Potom bude elmsko-jahvijská válka konečně ukončena.“

 

Dlouhé, vyčerpávající hodiny poté trvalo vůbec sepsat body smlouvy, které by se líbily všem, byť podmínky už jakž takž vyřešili předtím. Kenny na krále už více nepromluvil, ani se na něj podíval. Díval se spíše na pergamen před sebou, když na něj musel mluvit, a jeho odpověď bral čistě jako formalitu, aby mohli pokračovat dál. Pernapoli si všimla změny atmosféry, ale nijak ji nekomentovala. Souhlasila s rozhodnutím Prostředníka, že krále se budou ptát čistě ze zdvořilosti na souhlas. Víc názorů svého bratra slyšet nepotřebovala.

„Tím ukončuji dnešní schůzi. Sepíšu smlouvu a obě strany ji zítra mohou podepsat,“ pohlédl Kenny na královnu. Ta se usmála a přikývla.

„Mohu tím pověřit někoho jiného, Kenny. Měl by sis odpočinout,“ pravila vlídně.

„V pořádku. Taky bych to už chtěl dořešit,“ usmál se na ni unaveně.

„Dobře. I tak ti přidělím sluhu, který dohlédne na to, že půjdeš v rozumnou hodinu spát. Spánek potřebuješ z nás všech nejvíce,“ navrhla ochotně.

Vanyar beze slova vstal a odešel z místnosti. Kenny se za ním mlčky díval, jen sklopil zrak k zemi. Nemusel se ptát, kam má namířeno. Když je princ potichu, jistě zuří v tichosti. A chce jít na cvičiště. Bojovat. Ulevit vzteku. A on nemá právo ho zastavovat. Sám na to neměl už dostatek sil. Hádání se s Carnicem bylo náročné samo o sobě. Jestli začne trucovat i Vanyar, nejspíš všechno vzdá.

„Děkuji, královno Pernapoli, ale nebude to třeba,“ ujistil ji nakonec, zlehka se jí uklonil a vydal se také z místnosti.

Královi nestál ani za pohled či slovo.

 

Když se ujistil, že Vanyar je skutečně na cvičišti, s radostí padl do peřin. Usnul téměř ihned, sotva zavřel oči. Poslední dny byly hektické samy o sobě. A pokud hodlá nyní král trucovat, budou ještě náročnější. S myšlenkou, že by měl sepsat tu smlouvu, nakonec usnul sladkým spánkem.

Dveře zlehka pootevřel jeden elf a opatrně nakoukl dovnitř. Když Ahantuon shledal, že ten člověk spí, tichým krokem se vplížil dovnitř, v rukách nesouce misku s nějakými mokrými bylinkami, nad kterými zlehka hořela malá svíčka. Umístil ji na stolek vedle jeho hlavy a prohlédl si ho. Zatáhl závěsy, aby ho světlo měsíce neprobudilo. Jen letmo se dotkl jeho čela, aby se ujistil, že je ten člověk v pořádku.

„Děkuji,“ zašeptal pouze. Nemohl mu být vděčnější. Vždyť díky němu je naděje, že jeho syn ve vězení nezemře a že se brzy vrátí domů. To nejmenší, co pro něj mohl nyní udělat, bylo střežit jeho spánek a ujistit se, že jeho odhodlání nepoleví. Vedle svíčky nechal něco zabaleného v zelených listech. Jednalo se o křehké plátky chleba, které byly v Jahvi vzácné, ale velmi ceněné všemi doktory. A Ahantuon věděl, že právě lidem chutnají a dodávají jim tolik potřebnou energii.

Bez dalšího slova vstal a v tichosti za sebou zavřel dveře, nechávaje onoho člověka, na kterém nyní záležel osud všech, v poklidu spát.

 

Vanyar si vyžádal pozornosti generála Halnora až do pozdních večerních hodin. A jahvijský generál se neodvážil odmítnout. Ne, když ho princ sám našel a vyzval ho k souboji. Věděl, že v mysli se princi honí hodně, a nejlepší lék pro něj v tu chvíli byl boj.

I když zadýchaný, pořád se plně soustředil. V očích měl zlost a chuť zabíjet. A jediný, kdo mu tady stačil, byl právě Halnor. Aspoň jeden z nich musel mít dostatek rozumu a ukončit princovo běsnění.

„Pro dnešek bychom měli skončit, princi Vanyare,“ navrhl, když ho princ již poněkolikáté odzbrojil. Vanyar nic neřekl, jen si chrstl vodu do tváře a tiše, nebezpečně dýchal, jako šelma chycená v kleci, připravená utéct, jakmile jí někdo otevře dveře.

„Ještě ne,“ řekl chladně jen, než se sehnul a z dlaní se napil vody.

Halnor ho tiše sledoval. Neměl právo odporovat příštímu následníku trůnu. A pokud je zdejší šeptanda pravdivá a je to Vanyar, kdo touží po míru, když svému vzteku může ulevit tímto způsobem než válkou, raději si pár večerů nepospí. Pro dobro království všechno.

„Jak si přejete, princi Vanyare,“ dodal Halnor klidným hlasem a čekal, až princ opět opustí své myšlenky a bude se chtít věnovat boji.

 

Když Vanyar vstoupil do ložnice, byla už dávno hluboká noc. Byl příjemně unavený a zbavil se přebytku hněvu či špatných myšlenek. Zlehka nosem nasál nečekanou vůni a svraštil obočí. Na stolku vedle postele byla jakási svíčka, která pomalu dohořívala. Zavřel za sebou tiše dveře, aby Kennyho nevzbudil. Téměř neslyšným krokem se vydal k němu. Brnění odložil pomalu stranou tak, aby nevydalo ani jednu nechtěnou hlásku. Věděl, že je špinavý od bláta a smrděl potem. Přesto se posadil na kraj postele a prohrábl vlasy spícímu člověku. Na tváři se mu po chvíli nevědomky objevil úsměv. Takhle to pro ně oba bylo nejlepší. Raději, ať spí, než aby mu bral další energii, přestože toužil slyšet jeho hlas. A toužil po něm víc, než bylo zdrávo, kvůli vlastnímu prokletí. Ve tmě vyhledal jeho ruku a užíval si pohled na jeho spící tvář. Nikdy by nahlas nepřiznal, jak ho jeho pravidelný dech, když spí, uklidňuje. Tmavé smaragdy svítily v noci téměř jako oči kočky, která hleděla na svou další kořist. A přitom byly plné něhy, kterou nikdo nemohl vidět.

Po chvíli se rozhodl spěšně se umýt a následovat ho do říše snů.

 

A zatímco ve vodě princ Vanyar trávil neobvykle dlouhou dobu, k bráně se hnal nějaký elf v okovech. Byl to Failon. Stráže na hradbách si všimly pohybu dole a myslely si, že snad nějaký bláhový nepřítel se k nim blíží. Sotva ovšem slyšely Failonův hlas, který je prosil, aby otevřely bránu, neváhaly.

„Lorde Failone,“ oslovil ho jeden z elfů a rychle ho zachytil před pádem. Zadýchaný, mladý generál potřeboval chvíli, aby mohl zase mluvit.

„Pošlete pro Ahantuona,“ řekl jen. „Ať vezme své nejlepší učně!“

„Co se stalo?“ zeptal se druhý elf, když ten první běžel pro Ahantuona. Věděl, že ho Moudrá Nóliel počastuje nadávkami, že ji budí… ale cožpak nebude aspoň trochu ráda, že se jí jako zázrakem vrátil její syn? Živý a zdravý?

„Elmo bylo napadeno,“ řekl Failon jen.

„Vzbuďte královnu!“ přikázal elf ostatním. „I krále Elma!“

 

Sisimis se ve chvíli nouze nacházela v lese a hrála právě narozenému mláděti draka, jehož rodiče opustili, aby si samo našlo cestu zpátky k nim. Sobečtí dračí rodiče museli mít jistotu, že jejich potomek přežije v tomto divokém, krutém světě. Když ho chytí a stáhnou z kůže, bude to proto, že je sám příliš slabý na to, aby přežil. A když se mu poštěstí a ono uslyší líbeznou melodii píšťaly, bude mít jistotu přežití. A mládě zkoumavými očky koukalo na Sisimis a pomalu se plazilo po zemi k ní. Ani chodit ještě nezvládlo, křídla ještě obalená blánou. Po chvíli pajdalo, učinilo pár kroků, aby zase spadlo na zem. Když kýchlo, Sisimis se zasmála, neboť vlastní plamen novorozence vylekal.

„Nemusíš se bát, maličká,“ usmála se Sisimis vlídně na mládě samičky a přiblížila se k ní s rukou rozevřenou a v ní se skýtala odměna v podobě ryby zbavené kostí. „Mám ti znovu zahrát?“ vyzvala ji Sisimis vlídně.

Mládě písklavě, slabě zařvalo. Mělo hlad a žízeň. Ústa ho pálila od prapodivného tepla, které bylo v celém malém, šupinatém tělíčku. Ale hbité bylo už od svého zrození. Proto měla Sisimis co dělat, aby jí neukousla dračí slečna rovnou celou ruku, když po chvíli spořádala celou rybu, byť jí pořád ocas visel z půlky mimo tlamu. Malé zoubky však rychle pochopily svůj úkol v a trhaly dravě maso, aby ukojily hlad.

„Chutnalo?“ zasmála se Sisimis, když se usadila naproti ní. Dračí slečna se mlsně olízla a krátce zařvala, spokojená s jídlem. Očichala přítomné stvoření vedle sebe a snad shledala, že tohle je její matka. Po chvíli se k Sisimis lísala, lezla po ní a opřela si bradu o její hlavu. Sisimis se znovu zasmála. „Měla bys zkusit vzlétnout, maličká,“ poradila jí, když jí pohladila po hlavě. To bylo podstatné. Když se mládě nenaučí létat ihned, bude mít potom potíže. Sisimis se hlavně chtěla ujistit, že ona malá křidélka dokážou unést velké tělíčko. Občas se stalo, že se draci narodili zdeformovaní. Obří tělo a drobná křidélka? Smutná hříčka přírody, která nepřežije v dospělosti.

Dračí slečna snad sama věděla, co má dělat. Možná jí spíš pomohl pták, který poletoval kolem a jeho radostný zpěv dráždil její sluch. A Sisimis jen překvapeně sledovala, jak se po něm vrhla a chvíli ho honila… než narazila do stromu a Sisimis se rozesmála. Dračí slečna zle zavrčela a zvolila rozumnější způsob lovu – skákání. Když ptáka ulovila, s ladností mu ukousla hlavu, aby ten otravný zvuk zastavila. Sisimis se smutně usmála. Věděla, že draci mají vytříbený sluch. A ptačí zpěv je pro ně jako pro lidi či elfy nesnesitelné pískání.

Vzhlédla k nočnímu nebi…

A stejně jako všichni ostatní, kteří se v tu chvíli podívali na nebe, zhrozila se.

Hvězdy a měsíc se zatemněly, když nad jejich hlavami proletělo několik draků, kteří směřovali k Pellervu.

Sisimis před nimi jen sklonila hlavu k zemi, byť ji nemohli vidět. Respekt z těchto tvorů měl její rod největší. Pohlédla na mladou dračí slečnu, která zaujatě sledovala oblohu. Zamáchala několikrát křídly, než vyskočila a vydala se rychle za nimi, snad v naději, že ji dovedou domů. Sisimis ji nezastavovala. Jen jí popřála hodně štěstí. A hrozila se, odkud tak velký počet draků letěl. Protože velký počet draků znamenal pohromu.

 

Královna Pernapoli sledovala mizející draky v dáli.

„Míří k Pellervu,“ řekla jen.

„Myslíš Orcylské hory,“ opravil ji Carnic, když se postavil vedle ní.

„Ne… K Pellervu,“ stála si za svým Pernapoli.

A Carnic měl rázem zasmušilý výraz ve tváři. „Určitě jen letěli položit vejce…“

„Ne… Někdo je musel vést. Společně by tak klidně neletěli.“

Strach se ocitl v očích královny. Draci byli mocná stvoření, která vládla ohni a nebi zároveň. A hlavně to byli samotáři. Tak velká skupina by nikdy dobrovolně neletěla pohromadě. Krátce poté do její ložnice vtrhl jeden v jahvijských vojáků a spravil ji, že se Failon navrátil. Pernapoli a Carnic si vyměnili polekané pohledy.

 

Ahantuon se zděsil, když viděl zbylé, přicházející pozůstatky z elmského království. Jakožto lékař si moc dobře pamatoval zvěrstva války na všech stranách. Ale nikdy nelitoval, že si zvolil své povolání sám, byť se mu všichni vysmívali. Však stejně se vysmívali i Kregolimu, který Ahantuona svým lékařským uměním už dávno předběhl.

Ale obrazy z prohrané bitvy, nejedné a nejen proti elfům či lidem, ale také i proti drakům, se nyní řítily k němu, když viděl elmské obyvatele a spolu s nimi i hrstku jahvijských vojáků, o kterých si všichni mysleli, že jsou již po smrti. Ale nejhorší zpráva měla teprve přijít. Měla zasáhnout tak prudce, že ani ten nejlepší lékař nebude schopen královo srdce vyléčit. Jeho lid přežil, ale místo, které mohli nazývat domovem, bylo ztraceno.

Ahantuon nestačil v čas zastavit stráže, aby nekontaktovaly krále. Carnic totiž přišel sám a pohoršeně sledoval svůj lid, zpustošený a sotva chodící, zesláblý, zraněný. A on věděl, že jakožto král zklamal. Nezasloužil si korunu, když jeho lid vypadá takhle.

Pernapoli s hrůzou v očích sledovala hrstku, která přežila. V duchu se možná radovala, že její vojáci jsou živí… ale při pohledu na svého bratra trpěla s ním. Kolik udatných elfů přišlo o život, když je bránili?

A ve vzduchu se nesla trpká pravda.

Všichni věděli, co znamenalo hejno draků před chvílí nad jejich hlavami.

Všichni věděli, že je někdo vedl, aby způsobili pohromu.

 

Král Elma se zbláznil. Král Elma přišel o zdravý rozum. Král Elma přišel o všechno. Už to nebyl král. Něco, co se nikdo neodvážil říct nahlas. Jeho lid k němu běžel a prosil ho, aby jim pomohl, aby jim navrátil jejich domov, aby odčinil to, co se stalo. Ale cožpak jeden elf mohl něco takového dokázat?

Když viděla, že se její bratr nemá k činu, oslovila přítomné, zdevastované elfy. Ujistila je, že smí za jejími hradby najít útočiště, že se o ně postará. Však co víc mohla říct? Měla je nechat na pospas smrti? Za hradbami, jenom proto, že nepatří do jejího království? Jenom proto, že oficiálně jsou pořád ve válce?

„Elmo a Jahvi uzavřelo mír. Jste tady vítáni,“ ujistila je.

A nejen Carnic se na ni zmateně podíval.

Kdyby se nerozhodla sobecky a sama, mohlo by to způsobit další neštěstí. A nebyla daleko od pravdy. Smlouva sice ještě nebyla podepsaná, ale mír tady už byl. Co na tom, že pergamen ještě nebyl připravený – nepotřebovali papír jako důkaz spojenectví. Prostředník ho jistě brzy sepíše. Nyní, když jim Pellervo vyhlásilo válku, aspoň jedna královská hlava musela zachovat chladnou mysl.

„Vzbuďte prince a Prostředníka,“ přikázala opodál stojícím strážím. „Řekněte, že je to naléhavé.“

 

„Ty pellervské krysy,“ zavrčel Vanyar vztekle, sotva se mu ve zkratce řeklo, co se stalo, a Kenny měl co dělat, aby ho udržel v křesle. „Zasloužili by si připomenout, kdo je skutečně Elmo!“

„Uklidni se, princi Vanyare,“ oslovila ho Pernapoli vlídně.

„To je dobrý nápad!“ zasmál se Vanyar. „Můžeme otestovat naše armády. Zda budou schopny spolu bojovat! Co takhle zaútočit na Pellervo a vrátit jim úder stejnou ranou?“

„Jsi šílenec, když si myslíš, že Pellervo porazíš s tou hrstkou vojáků, co nám zbyla,“ pravil Carnic pohrdavě, chladně, pořád zdevastovaný tou zprávou.

„Tak tě s radostí přesvědčím o opaku!“ zasmál se Vanyar šíleně.

Kenny ho musel znovu prudce usadit, a že mu to dalo zabrat. Vanyar nebyl zrovna lehká váha a když byl rozohněný, jen stěží byste ho zastavili. Něco jako když býkovi máváte rudou vlajkou před nosem.

„Nejdříve bychom měli dořešit mír Elma a Jahvi,“ připomněl jim všem.

„K čertu s mírem, když nám Pellervo vyhlásilo válku!“ zahřměl Vanyarův hlas.

Chtěl bojovat, chtěl zabíjet, chtěl se koupat v krvi těch, kteří sáhli na jeho domov, na jeho lid, chtěl se mstít. A král Eruner mu už dlouhou dobu ležel v žaludku. Co na tom, že jeho království je obrovské – on ho srazí z trůnu s radostí! Jen ve svém těšení se na válku zapomněl, jakou hrozbou Pellervo doopravdy bylo. Co proti němu zmůžou dvě malá království, jako jsou Elmo a Jahvi?

Nic. Pellervo je mocné. Na jeho straně je mnoho tvorů, kteří jej hrdě budou bránit dřív, než nepřítel vůbec vstoupí na jejich území.

Pernapoli se rychle snažila vymyslet něco rozumného. Něco, co by zabránilo tolik nechtěné válce. Vždyť by to byl předem prohraný boj! Jenom Vanyar si toho nebyl vědom. Neuvědomoval si hrozbu zvětšujícího se Pellerva.

S králem Erunerem se dá jednat rozumně. Když vysvětlí svůj útok na Elmo, jistě se to vyřeší jako nehoda. Ale trápilo ji, že obyvatelé Elma vypověděli, že viděli pellervského vojáka, jak hraje na píšťalu a štve tím draky, stejně tak skřeta, který mnoho vojáků zabil jakoby nic. Byl to ten nejhorší sled událostí, který k nim mohl nyní přijít.

„Prostředníku, sepiš mírovou smlouvu,“ rozhodla konečně a vzhlédla ke Kennymu. „Nesmíme déle čekat. Pellervo může kdykoliv zaútočit na Jahvi a z míru by se stal jenom prach minulosti.“

„Ne, musíme bojovat!“ zavrčel Vanyar vztekle.

„Budeš mít svůj boj!“ souhlasila Pernapoli, když prudce vstala. „Ale nejdříve musíš získat spojence. Tímto prohlašuji elmsko-jahvijskou válku za skončenou. Obě království uzavírají mír. Mají společného nepřítele. Když Pellervo nezastavíme nyní a nesjednáme mír, zaútočí potom na nás. Nejen na nás, ale i na elmský lid, který zde našel útočiště. Někdo musí toho prokletého Erunera zastavit.“

„Budeš bojovat s někým, kdo se spřáhl se samotným peklem,“ připomněl jí Carnic.

„Nebudu bojovat sama, bratře,“ ujistila ho. „Podepiš smlouvu. Zajistíš tím bezpečí pro svůj lid. Už nemůžeme déle otálet. Ztratili jsme příliš cenného času. Nebo snad pro tebe vlastní království nic neznamená?“

Království nezanikne, dokud mám komu vládnout.“

„A o kolik poddaných jsi přišel?“

Více se už Pernapoli ptát nemusela. Uvědomění si, že úmrtí mohou být ještě vyšší, když zůstanou nečinně stát na místě, Carnicovi nejspíš stačilo.

„Prostředníku,“ oslovil Kennyho, ale nepodíval se na něj. „Se psaním si pospěš.“

Kenny se zeširoka usmál a snad si oddychl, že ty dlouhé dny byly konečně vyřešeny. Konečně obě strany povolily svou tvrdohlavost. Moc se mu nelíbilo, že je spojil společný nepřítel, ale pokud je tohle začátek míru… možná se mu povede přemluvit i onoho Erunera, aby zvážil své kroky, aby dál neútočil. A možná, že nastane v této zemi klid.

Popadl pero a začal spěšně na pergamen psát.

Téměř s radostí sledoval, když se na pergamen podepsali všichni tři a on pod nimi musel ztvrdit svůj podpis, jakožto nestraník, jakožto Prostředník.

 

Dlouhá noc to byla pro všechny lékaře, kterých bylo pomálu. Čítajíc pouze deset zkušených lékařů a pár učňů, obě království se obávala výsledku. Nejen zranění utržená při pádu Elma, ale také na cestě, kdy draci pustošili les, shazovali stromy, když jim stály v letu, nebo jejich ohnivé sliny jim jejich útěk moc neulehčovaly. Ale starosti také opadly z jedné elfí šlechtičny, která drtila svého syna v náručí a v slzách mu vyčítala, že je hlupák. Urážkami skrytá starost byla pro Moudrou Nóliel typická. Ahantuon se však nezastavoval a spolu s Kregolim, kterého už nejednou poslal zpátky do lože, a mnoha dalšími ošetřovali jak jahvijské, tak elmské elfy. Pro doktora nikdy nebyly strany, jenom zranění. Každý má právo na život. A když se bojuje o čas, čím víc rukou, tím víc zachráněných.

Kenny ztrápeně sledoval hrozný výjev, který mu připomínal výjevy z elmského vězení.

Když se potloukal po království, elfové mu děkovali, div mu nelíbali ruce. Byl to on, kdo svedl dvě království konečně do období míru. Ale jak křehkého? Jak dlouhého? A odvedl dobrou práci?

Pochmurné myšlenky ho stíhaly, když věděl, že kdyby byl Vanyar v Elmu, draci by možná tolik elfů nezabili, možná by si Pellervo nedovolilo zaútočit.

„Vypadáš poklesle, Prostředníku,“ slyšel něčí hlas a pohlédl stranou. Generál Halnor se usadil na schody vedle něj a podal mu pohár sladkého vína. „Je to jen šťáva z vína, žádný alkohol,“ ujistil ho. Museli si zachovat čistou mysl. Alkohol by jim nijak nepomohl. Kenny si hrál s pohárem v rukách. „Copak trápí našeho lidského společníka?“ zeptal se vlídně. Viděl na něm, že mysl má plnou špatných myšlenek.

„Je to moje vina, že Elmo je ztracené. Kdybych nešel se Sisimis… a Vanyar by se nevydal za mnou… A kdyby král Carnic nepřišel na mírové jednání… Pellervo by nezaútočilo,“ řekl své obavy nahlas.

Generál Halnor se pousmál a poplácal ho po rameni. „Věř mi, vyčkali by si na jinou příležitost, kdy zaútočit. To, že se to všechno posralo najednou, není tvoje vina a nikoho by to ani nenapadlo. To, že jsi tady svedl dva tvrdohlavce, aby se konečně domluvili mezi sebou a naší královnou, tomu já říkám: Páni. A nečekal bych, že to zrovna člověk dovede. Zkoušelo to mnoho elfů, ani jeden neuspěl. Takže si přestaň vyčítat něco, co by se stalo tak či tak. A raději slav, že díky tobě po mnoha jarech máme mír a spojence.“

„Co když mír neobstojí?“

„No tak si zase půjdeme po krku. To je zcela běžné. Vždycky se budeme prát kvůli prkotinám. Ale tvoje vina to nebude. Akorát si myslím, že tentokrát to má celkem dobře našlápnuté na úspěch. Byl to dokonce sám Vanyar, kdo chtěl mír.“

„Ale chtěl ho proto, že jsem ho chtěl já.“

„Ale i to je pokrok. Vanyar se nikdy nestaral o to, co chtějí jiní. A jestli to udělal čistě kvůli tobě, tak si toho sakra važ.“

Kenny sledoval, jak v generálovi po pár hltech zmizelo sladké víno. Musel se uchechtnout, když poté následovalo táhlé říhnutí a plácání se do hrudi, snad ve snaze dostat ze sebe ještě něco dalšího.

„Kenny, upřímně,“ otočil se na něj Halnor. „Dokázal jsi nemožné. Dal jsi zdejším elfům naději, která pro ně neexistovala už mnoho jar. Splnil jsi, co jsi sliboval. Přivedl jsi nám mír. A to je na jednoho člověka hodně velká zodpovědnost. Jak jsem řekl; zkoušelo to mnoho elfů, ani jeden neuspěl a vrátila se nám většinou jen hlava s výsměšným dopisem od Vanyara. Byl jsem vůči tvému nápadu s mírem skeptický, ale překvapils mě. Kdo ví – třeba Erunera taky ukecáš, očividně máš talent.“

Kenny se musel pousmát. „Kdo je ten Eruner?“ zeptal se po chvíli.

„Pošuk,“ řekl Halnor jednoduše a byl rád, že Kennyho rozesmál. Vzhlédl k noční obloze. „Dám ti jednu radu. Nech ho mluvit. Ať se snaží hájit, jak chce, ať klidně kecá hodiny. Rád se poslouchá. Nepřerušuj ho. A až skončí a dá ti svolení, pak teprve mluv.“

„Nemá rád, když ho někdo přerušuje?“

„To nikdo. Ale je na to sakra háklivej. Taky… dobrá rada – má jenom jednu paži, zkus mu na ni příliš nezírat.“

Když mu vysvětlil, co za složitou osobnost Eruner vlastně je, a jak ve vlastní touze po moci se spojil s draky a pozabíjel předešlé vládce Pellerva, Kenny měl nehezkou představu, kdo ten elf může být. A ani trochu se mu nelíbil už teď.

„Ale neboj se. Eruner má rád pravidla. Takže je bude dodržovat a respektovat. Když učiníš to samé, bude s ním možná kloudná řeč,“ poradil mu Halnor.

„Je ještě někdo, na koho bych si měl dát pozor?“ zeptal se Kenny, začínaje mít obavy.

Halnor se zamyslel. „Většinou sebou tahá Lavindila, ale ten je neškodný. Větší pošuk, než Eruner, ale neškodný. A pak ještě Ainesson, ale ten se většinou potuluje po Pellervu a vyhýbá se Erunerovi, jak je to jen možné. U něj tě mohu varovat jen v tom… že když tě sám vyhledá, tak zdrhej. Když tě totiž vyhledá, dostal rozkaz. Rozkaz od Erunera. A ten bude s velkou pravděpodobností znít, aby tě zabil. Sám o sobě je neškodný a nejraději by se válel celý dny a bylo mu všechno ukradený. Ale sotva dostane rozkaz – ať už proti tomu brblá, jak chce, vždycky ho splní. A až příliš dokonale. Ostatně si myslím, že ta parta draků před chvílí… byla jeho parta. A mířili od Elma. Sám by s nimi nikdy nikam neletěl mimo Orcylské hory.“

Slova generála Kennyho příliš neuklidnila.

Jednoduše řečeno – pokud se jeho slova nebudou líbit komukoliv z Pellerva, je odsouzený k záhubě. Nejen on, ale i Jahvi se zbytkem Elma.

‚To se nám to nevyvíjí zrovna nejlépe,‘ pomyslel si zkroušeně a už nyní měl obavy z návštěvy Pellerva za účelem dosáhnutí míru.


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 7
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.