Mnoho věcí se řešilo na dnešní schůzi, ale Kenny nebyl jediný, kdo byl myšlenkami mimo. Vanyara téměř děsilo, jak moc času tráví nyní ve své hlavě. Palcem nepřítomně posouval pergamen tam a zase zpátky a myšlenkami přitom putoval k dnešnímu ránu. A k tomu, co ho trápilo i předtím, ale nikdy nic neřekl. Starosti o Pellervo si dělal i předtím, jen v ten okamžik neměl tu tíhu vladaření, aby to musel řešit. Neměl tu pitomou korunu na hlavě, kterou pořád odmítal nosit. Ne, není králem Elma a přitom je. Nic oficiálně ještě neoznámil, jeho poddaní na to čekají. Žijí v nejistotě. Carnica už dlouhou dobu nikdo neviděl. A jak jinak si vysvětlit korunu, kterou jim donesl pellervský posel? Čekají na chvíli, kdy jim ukáže korunu Elma a stane se jejich králem. Nenáviděným králem, který je požene do války. Carnic neměl zemřít. Jak si mohl dovolit zemřít a nechat mu korunu? Vždyť mu ji nikdy nechtěl předat. Vanyar neměl být nikdy králem, měl padnout v boji a Elmo by se rozpadlo, když by Carnic zemřel na stáří. Pokud by si samozřejmě nezajistil dalšího dědice. Nebo pokud by Pernapoli neměla vlastního dědice, kterého sama zplodit očividně nemohla. Nikdy se neptal na podrobnosti, ale nyní mu docházelo, že Pernapoli mít potomka nikdy nebude. Ne, když její nejlepší jara byla tytam. I kdyby měla otěhotnět, její potomek by nemusel přežít. A Vanyar by jej odmítl tak či tak, ať už by byl pohlaví jakéhokoliv. Království by se nikdy nespojila. Kdyby Pernapoli ovšem zemřela, byl by jediný, poslední královský potomek. Mohl by si korunu nárokovat dle starého řádu a vykašlat se na celou dohodu dvou království, kdy se musí obě sjednotit s potomky z obou stran. Zaputoval pohledem ke své tetě, která něco předčítala z pergamenu. Její hlas a slova nevnímal, spíš uvažoval. Pokud Pernapoli zemře ve válce, mohl by spojit Elmo a Jahvi v jedno. Elmo žije, dokud žijí jeho poddaní. A nyní jsou všichni tady. Jahvi by se muselo podřídit, protože by byl poslední potomek královské krve. Pernapoli jistě neměla čas na nějaké levobočky.
Ale jak by tohle přijali poddaní Jahvi? Nenáviděli by ho víc, než jeho vlastní poddaní. Možná by ho svrhli a pokusili se ho zabít, protože by ho jako svého krále neuznali. Kolik z nich by musel zabít? Koupal by se v krvi vlastních poddaných, protože by se ho pokusili zabít a on by se jenom bránil.
Pořád tu ovšem také byla ta sobecká možnost korunu nepřijmout…
Žádný z potomků králů v jejich historii se tak ale nikdy nerozhodl.
„Královno Pernapoli,“ ozval se Kenny najednou, když skončili dnešní schůzi. Vanyar se za ním jen ohlédl. Na další rozhovor neměl náladu ani energii. Tyhle kecy ho unavovaly. Jeho krev vřela po touze po boji! Patřil na bojiště, ne do síní s okovy v podobě koruny na hlavě! Proto dál nevnímal, co po ní Kenny chtěl, a vydal se pryč. Na vzduch. Na cvičiště. Musel ze sebe dostat ty tupé myšlenky.
„Ano, Prostředníku?“ zeptala se Pernapoli, když rolovala pergameny.
„Mám prosbu.“
Pernapoli k němu vzhlédla. „Ano? Už teď je splněna.“
Kenny se zhluboka nadechl. „Ani nevím, jestli je splnitelná.“
Pernapoli pozvedla obočí. „Co tím chceš říct?“
Kenny k ní přešel, aby to, co jí řekne, zůstalo jen mezi nimi. Aby je nikdo ze stráží neslyšel. „Vím, jakou máte moc, královno. Proto vás chci požádat o laskavost. Určitě jste hledala dlouhou dobu, abyste mě našla mezi lidi v mém světě. Za to jsem vám vděčný. Jen… nevím, jak pokračuje čas v mém světě, když tam nejsem. Nevím, jak dlouhá doba uběhla od doby, co jsem se objevil tady. Chtěl bych po vás jediné - prosím, nahlédněte na jedno určité místo. Navedu vás. Jen potřebuji vědět, že je v pořádku.“
„Kdo?“ nechápala Pernapoli.
Kenny stiskl zuby k sobě a sevřel ruce v pěst. „Moje matka,“ odpověděl konečně a odhodlaně se na Pernapoli podíval. „Nic víc po vás nežádám, královno. Jen chci vědět, zda je v bezpečí. Nevím, kolik času uteklo, a v mém světě byla vystavena nebezpečí téměř denně. Chci se proto ujistit, že žije a že je zdravá.“
Pernapoli zaváhala. Nikdy mu neřekla, že ho sledovala už dlouhou dobu předtím, než našel pergamen. Jen sklopila zrak a přikývla. „Zajisté. Rozumím tvým obavám. Přeješ si ji vidět hned?“ zeptala se jen. Kenny ihned přikývl.
„Prosím.“
Dovedla ho k naprasklému zrcadlu. „To, co možná uvidíš, se ti nebude líbit,“ varovala ho. „Do tvého domova jsem se nepodívala od chvíle, kdy jsi ho ty sám opustil.“
„To je mi jedno. Chci se ujistit, že žije.“ Kenny ignoroval fakt, že Pernapoli pravděpodobně věděla, odkud doopravdy pochází a čím si musel projít, aby se dostal na místo, kde ho potřebovala, aby ho povolala sem. Mohla to učinit dřív. Mohla mu pomoci dřív. Když ho mohla dostat sem, mohla by sem přenést i jeho matku? Tu myšlenku zapudil - věděl, že Pernapoli nezneužije své magie jenom pro tak bláhové přání. Pro přání člověka. Nebylo by to pro prospěch jejího království.
Pernapoli nic neřekla, jen přešla k míse vedle zrcadla a naplnila ji vodou. Kenny se podíval směrem ke dveřím. Věděl, že Vanyar je na cvičišti, měl tedy čas. Trpělivě čekal, až Pernapoli dokončí své zaříkadlo. A když foukla do vody, poukázala mu, aby se k ní přiblížil. Váhal jen zlomek vteřiny, než se vydal pevným krokem kupředu. Pohlédl do mísy, kde se voda ještě čeřila a pomalu se vyjasňoval obraz. A on po chvíli rozeznal svou tvář matky.
Pernapoli ho bedlivě sledovala, jak se mu výraz ve tváři změnil, uklidnil, oči mu změkly, jak se soustředil jen na jednu tvář ve vodě před ním. Ve chvíli, kdy k ní nevědomky natáhl ruku, ho však chytila za zápěstí, aby mu snad připomněla, kde je jeho nynější realita.
„Ve tvém světě mnoho času neuteklo,“ informovala ho.
„Je v pořádku?“ zeptal se Kenny, ignorujíc její fakt.
„Ano. Žije.“
„A kde je on?“
„Kdo?“ zeptala se Pernapoli. Viděla Kennyho svraštěné obočí, byť jen na zlomek vteřiny.
„Někdo, kdo by jí mohl ublížit,“ řekl neurčitě.
Pernapoli pohlédla na obraz v míse a rozčeřila vodu. „Žádné nebezpečí u ní nevidím.“
„Ne, to jsem nemyslel. Jen…“
„Myslíš vlastního otce?“ dovtípila se.
„Věděla jste to, že ano? Od samotného počátku.“
„Ano,“ souhlasila Pernapoli.
„Proč jste tedy čekala? Proč jste mě nepovolala dřív?“
„Myslela jsem si, že proroctví dokážu změnit sama-…“
„Na to se neptám,“ přerušil ji Kenny netrpělivě.
„Nemohla jsem zasáhnout do tvého osudu ve tvém světě.“
„A co osud mé matky?“
Pernapoli věděla, kam tím míří. „Je mi líto, Kenny. Osud tvé matky náleží tvému světu.“
Kenny se zhluboka nadechl a musel se na chvíli vzdálit, Pernapoli neutekly jeho lesklé slzy v očích a myšlenky, které se v nich odrážely, když si sevřel vlasy mezi prsty.
„Je mi to líto,“ zopakovala znovu.
„Ne, nevěřím vám,“ odpověděl Kenny tvrdohlavě a zakroutil hlavou do stran. Ukázal na mísu, kde nyní byl odraz jeho matky. „Pokud jste byla schopna povolat mě, můžete stejným způsobem povolat i mou matku. Můžete ji zachránit. Prosím, královno, nikdy jsem se vás o nic neprosil, jenom nyní-…“
„Tak bláhové přání,“ přerušila ho Pernapoli tvrdě a mísu přikryla závojem, „splnit nemohu. Je mi to líto, Kenny, ale i má magie má své meze. Nemohu jen tak určit dle vlastního rozvážení, koho povolat z tvého světa a koho ne. Mohla bych tak napáchat více škody než užitku. Už jen tvá absence mohla ohrozit oba světy.“
„Ale stejně jste si nemohla být jistá, dokud jste nezariskovala.“
„Proroctví mluví jasně a já ho musím následovat, Kenny. V něm se nepíše nic o tvých rodičích. Musíš přijmout svůj osud.“
Věděla, že slova, která nyní řekla, byla krutá. O to víc ji překvapilo, když Kenny strhl závoj na zem a prohlásil: „Pak svůj osud změním! A ujistím se, že společná armáda Elma a Jahvi zvítězí nad Pellervem. Protože byste nebyla tak zoufalá, královno, kdybyste neměla obavy, že bychom mohli prohrát.“
V místnosti nastalo ticho. Služebné spěšně pokukovaly po královně a dveře nyní zely dokořán, když se v nich zarazila Moudrá Nóliel. A její skeptický výraz se v tu chvíli změnil v zaražený. Když sem poprvé vkročila a viděla toho člověka, chtěla hned odejít, ale to, jak se nyní postavil královně a vmetl jí do tváře její vlastní šarlatánství a pochyby… ji přimělo zůstat. A poslouchat. Tentokrát pořádně. Už v jejích očích nebyl jen mrzký člověk. Ta slova, co říkal, většinou utrousí blázni před smrtí. Ale v jeho pohledu viděla stejné odhodlání jako v očích svého syna, když se vydali do boje s Elmem. Sice prohráli, ale vrátili se všichni, živí. Někteří jako mrzáci, ale i o ty bylo už postaráno. Právě díky tomuhle člověku. Díky němu se mohla ještě někdy shledat se svým synem.
V tu chvíli už to nebyl jen hloupý člověk a blázen. V tu chvíli konečně spatřila to, co králevicové a vojáci obou království. Jen tak obyčejný člověk by neriskoval vše pro někoho jiného, natož pro elfy.
‚Jakže se jmenuje?‘ napadlo ji jen.
Nepochybovala totiž, že jeho jméno vstoupí v jejich světě do dějin.
Pernapoli hrdě zvedla bradu, když ji ten člověk takto slovně napadl. Nepochybovala o proroctví. Ale tenhle človíček v ní zasel semeno pochyby.
„Jak to můžeš říct tak jistě?“ zeptala se jen.
„Dokud válka neskončí, nemůže nic určit vítěze. Každý okamžik se počítá. Cokoliv se může jednoduše změnit.“
„Ale tvůj osud ne.“
„O svém osudu si rozhoduji sám. Pochybuji, že v proroctví bylo, že mě jako první najdou vojáci z Elma,“ pronesl Kenny, než se ke královně otočil zády a konečně si všiml, čí společnost v královniných komnatách měl. Přesto se hrdě narovnal a vydal se kupředu k Moudré Nóliel, která jím vypadala fascinovaná, snad úplně poprvé. „A i kdybych měl hrát s osudem, ujistím se, že vyhraji,“ dodal Kenny směrem ke královně, než kolem Nóliel lhostejně prošel.
Ta se za ním zaraženě podívala, když zahnul chodbou pryč.
„Neříkala jsem to?“ ozvala se Pernapoli hrdě. Nóliel se k ní otočila, pořád zmatená a zaražená. „Někdo tak tvrdohlavý se může narodit jen jako člověk mimo náš svět. Proto věřím, že jsem tehdy zvolila správně, i když jsi byla proti, Nóliel.“
„Má paní,“ vzpamatovala se Nóliel konečně. „Ten mrzký člověk vás urazil!“
„Tak ať. Má na to právo,“ usmála se Pernapoli vřele. „Dokud je Prostředník, má stejná práva jako já nebo král Elma.“
„Proč jste mě zavolala, královno?“
„Mám pro tebe rozkaz.“
„Paní?“
„Sleduj ho a ochraňuj. Budiž to tvůj trest za to, že ses mu pokusila ublížit a ohrozit celý můj plán,“ přikázala jí Pernapoli tvrdě a otočila se k ní zády. „Víc už ti nemám co říct.“
Moudrá Nóliel přišla o všechna slova.
„Je to rozkaz,“ připomněla jí Pernapoli.
„Jak si přejete, královno,“ uklonila se jí Nóliel, než spěšně vyběhla z jejích komnat.

„Věř mi, že z toho nemám o nic větší radost, než ty,“ pronesla Nóliel hrdě, když Prostředníka obeznámila s rozkazem své paní. „Proto ti radím, aby sis dával pozor a nezpůsoboval mi zbytečnou práci navíc s tvou ochranou.“
Kenny ji nechápavě sledoval. Když ho najednou doběhla s tím, že má ihned zpomalit, sotva popadala dech, nechápal, co po něm může chtít. Nyní se však musel pousmát.
„Myslím, že to nebude potřeba. Princ Elma mě dozajista ochrání sám.“
„Myslíš král Elma,“ opravila ho přísně. „Asi nechápeš etiketu dostatečně. Dovol mě tedy ti osvětlit pár novinek, které ti očividně utekly.“ Pohodila hrdě vlasy a zvedla bradu, když popadla dech. „Až se princ Elma konečně uráčí oznámit svým poddaným, že skutečně bude jejich král, nebude mít na tebe tolik času. Nebude ti na blízku neustále. Bude muset vést své poddané kupředu a o tebe se přestane zajímat. A když už jsi tady z očividného důvodu, musí se někdo ujistit, že tě náhodou nepřítel nezabije. Bohužel, ta práce padla na mě. Takže mi ji neztěžuj a neschovávej se, dobře?“
Kenny se musel krátce zasmát. „I kdyby Vanyar přijal korunu, to neznamená, že se mě bude muset vzdát. Minimálně si myslím, že to dobrovolně i nedobrovolně neudělá. Na to je to strašný paličák.“
„Pak si bude muset vybrat - království nebo ty. Co si myslíš, že si budoucí král spíš vybere?“
Kennymu ovšem úsměv z tváře nezmizel. „Jakkoliv se rozhodne, budu jeho rozhodnutí respektovat. I tak mu budu moci být nablízku jakožto Prostředník.“
‚Je opravdu tak paličatý?‘ pomyslela si Nóliel pohoršeně. „Nerada ti to říkám, ale dohoda obou království hovoří jinak,“ pousmála se. „Vanyar se bude muset oženit. Nebo bude muset do konce života zůstat sám, bez potomka. Může rovnou zapomenout, že kdy bude vládnout oběma královstvím bez partnerky.“
„Ať už bude jeho rozhodnutí jakékoliv, vás to nemusí trápit, Moudrá Nóliel. Nepletu se?“
Nóliel si všimla, že všechny její nepatrné pokusy šťourat do citlivého tématu byly neúspěšné. Proto přestala. Nebylo potřeba si z něj udělat většího nepřítele, než pro ni prozatím byl. Její syn ho obdivuje - proč? Je to jen mrzký člověk.
Nakonec zahodila všechnu hrdost, když pronesla: „Nikdy jsem ti nepoděkovala. Vrátils mi syna. Děkuji.“
Bylo to spíš pro ni. Jistě řekne dobré slovo u Failona. A jejich vztah se opět vylepší. Co by neudělala milující matka pro svého syna?
Kenny se musel zasmát. „Moc jsem nepomohl. Dostali se ven sami,“ pokrčil rameny.
„Failon tvrdil něco jiného.“
„Pak mi přisluhuje až moc zásluh.“
‚To bych se nedivila,‘ pomyslela si Nóliel hrdě a následovala toho člověka.
Jak snadné bylo by ho zabít… všem na očích. Ale tím by zničila to, co se její královna snažila zachránit. Bude ho skrytě nenávidět pořád, ale bude ho chránit. Stejně dřív nebo později ten člověk zase zmizí do svého světa. Není třeba nad ním ztrácet tolik času.

Kenny pohlédl ven, když procházeli kolem cvičiště, kde Vanyar téměř doslova zuřil na každého, kdo se mu odvážil postavit. Musel se zastavit a ani si neuvědomil pohled, který měl v očích. Nikdy nepochyboval, že Vanyar je mocný bojovník. Ale jenom vidět ho, jak trénuje, mu dokázalo i nyní sebrat dech. Připadalo mu to jako celá věčnost, kdy se ho Vanyar snažil naučit aspoň nějaké základy držení meče a obrany… tehdy na popud Carnica, jak mu dával přednášku a jenom ho káral, že se neumí ani bránit. Nyní sice Vanyar prskal, ale i tak na jahvijské mladé vojáky nešel tak zhurta a jejich chyby se jim snažil vysvětlit a poučil je dokonce, jak se jim do příště vyvarovat.
Ani nevěděl, že se mu na tváři postupně usadil úsměv.
„Kdyby nebyl tak tvrdohlavý, byl by z něj skvělý učitel,“ dolehl k němu hlas jahvijského generála. Když k Halnorovi vzhlédl, zrovna se mu klaněl. „Prostředníku, Moudrá Nóliel. Čemu vděčíme za vaši návštěvu?“
„To bych také ráda věděla,“ ozvala se Nóliel trochu vyčítavě.
Kenny se opět zahleděl směrem k Vanyarovi a ani jednomu neodpověděl. „Předpokládám, že tě poslala královna,“ otočil se Halnor na Nóliel.
„Správně. Sama bych tady jen tak netrajdala. Raději bych byla v kovárně než dělala někomu chůvu.“
„Mohlas jí to navrhnout.“
Nóliel pohlédla na člověka a nahnula se ke generálovi, aby zašeptala: „Spíš si myslím, že se královna obává o vnitřní zabezpečení hradu. Zda tady nejsou hadi či špehové z Pellerva.“
„Skrz hradby neprojde nikdo, dokud ho já sám nezkontroluju. Zda se ale nějaká krysa protáhne skrz okno, to už neovlivním. V tom přece vynikáš ty nejlépe.“
„Nové služebné i přeživší z Elma jsem už všechny prozkoumala a promluvila si s nimi. Ani jeden z nich nepřipadá v úvahu. Jejich cennosti i šat jsem také prozkoumala důkladně.“
„Pak nám něco uniká.“
„Sisimis se ještě nevrátila?“
„Ne, ale očekáváme ji každým dnem. Ať už její zprávy budou jakékoliv.“
„Dobře… Co lovecké skupiny?“
„Na lov posledních pár dní nebylo moc pomyšlení. Takže to můžeme vyloučit.“
Braň se!“ zvolal někdo náhle a oba zaujalo, jak ostří přejelo po ostřím. I Kennyho zaujalo dění mimo Vanyara. Byli to Taurino a Laston, kteří oba najednou zaútočili na jahvijského vojáka.
„Co ti dva?“ nadhodila Nóliel nezaujatě.
„Taurino a Laston. Oba jsou věrní Vanyarovi. Klidně by položili život i za Prostředníka, co jsem zaslechl.“
„Stejně tak by snadno mohli zradit Vanyara.“
„Zradit Vanyara? Asi jen blázen by to udělal,“ zazubil se Halnor. „A už vůbec ne jeho dva nejvěrnější. Sami si jsou moc dobře vědomi, jaký osud by jim náležel, a ne zrovna moc pěkný, když se jedná o dva nejbližší vojáky z Vanyarovy družiny.“
„Třeba už je nebaví být loutkami. Měj se u nich na pozoru. Nikdy nevíš, kdo se tě chystá zradit,“ nadhodila Nóliel. „I vlastní rodina ti může vrazit kudlu do zad.“
„Toho se nemusíte obávat u těch dvou,“ ozval se Kenny, který zaslechl jejich rozhovor jen z půlky. „Taurino a Laston si Vanyara velmi váží. Nenásledovali by ho sem, kdyby nevěděli, že tady bude princ Elma v bezpečí. Jsou ochotní na jeho rozkaz se navzájem i zabít. Minimálně tak se chovali i v mé přítomnosti předtím, než jsem Vanyara poznal. Cenili si ho odjakživa víc než Carnica.“
„I tak je dobré mít se na pozoru,“ pronesla Nóliel.
„Jestli by byl někdo schopný zrady… pak někdo z jahvijských vojáků, které si Vanyar předtím podrobil. Jako například váš syn, Moudrá Nóliel.“
„Vyloučeno,“ zasmála se Nóliel chladně.
„Nebo Mótar. Nebo Kregoli. Mohl bych jmenovat další jména. Ti totiž pod Vanyarovou nadvládou trpěli nejvíc. Měli by z toho požitek vidět ho padnout, i kdyby měli zatratit vlastní království.“
„Nevíš, o čem mluvíš,“ zakroutila nad ním Nóliel hlavou.
„Ne, Prostředník má pravdu,“ souhlasil Halnor. „Není to vyloučeno. Kdokoliv z bývalých elmských vězňů by mohl mít na Vanyara spadeno. A i když padne Jahvi, bude jim stačit, že padne Vanyar. Kdybych s ním neměl možnost cvičit… také bych si přál jeho pád. Vanyar totiž vydá za mnoho desítek zkušených vojáků. Elf jeho síly se zrodí snad jen jednou za tisíc jar.“
„A právě proto je tak děsivý sám o sobě,“ souhlasil Kenny. „Být Erunerem, snažil bych se nejspíš o to samé. Nedůvěra se zasévá snadno. Když se začneme navzájem obviňovat, ničeho nedosáhneme. Proto důvěřuji všem, které jsem měl možnost poznat. Do jisté míry jsou mými dlužníky, takže by neměli být tak bláhoví, aby se zrovna nyní snažili svrhnout Vanyara, když by to znamenalo i jejich smrt.“
„Ve válce je povoleno vše,“ pronesla Nóliel při pohledu na Vanyara. „Jednu noc ležíš vedle svého přítele a ráno se probudíš vedle nepřítele.“
„Stejně tak bolest může mnohé poškodit,“ ozval se moudře znějící hlas. Ahantuon si unaveně povzdychl a protáhl ztuhlé svaly.
„Jak na tom jsou?“ zeptal se Halnor hned.
„Většina z nich bude moci jít do války, tři z nich umřeli… děláme s Kregolim, co můžeme.“
„Kdy budou moct pozvednout zbraň?“
„Někteří by mohli už zítra. A vzhledem k Vanyarově chtíči po boji je nejspíš vycvičí dřív, než kdybys to učinil ty, Halnore. Nic ve zlém.“
„Ne, jen ať se učí od někoho lepšího,“ ušklíbl se Halnor. „Na něj nemám. Tak bláhový nejsem, abych si to myslel.“

Toho večera se vrátila Sisimis se skvělými zprávami, které s radostí předala královně a potom Prostředníkovi s tím, že jí oba museli slíbit, že nikomu jinému nic neřeknou. Bylo to na její a královnino přání. Kdyby se náhodou nepřítel dozvěděl o jejich výhodě s dračicemi, moment překvapení by nenastal.
„Dala bych si víno, Prostředníku, nalej mi!“ smála se Sisimis a žonglovala se dvěma poháry v ruce a za opaskem jí klimbala buclatá láhev s vínem.
„Dobrá nálada tě neopouští,“ nedivil se jí Kenny a do jednoho poháru jí nalil víno.
„I sobě!“ peskovala ho, než v ní víno zmizelo během pár hltů a ona si nahlas povzdychla. „Nikdo z nás neví, zda se dožije rána, Kenny, napij se se mnou.“
„Ne, musím zůstat střízlivý,“ nesouhlasil Kenny.
„No tak! Nechci pít sama!“
Kenny zaputoval směrem ke cvičišti, kde Vanyar pořád cvičil s unavenými vojáky. Uvažoval, zda by se k nim neměl připojit, nebo zda by jim náhodou nepřekážel. Zda by nyní byl Vanyarovi spíš na obtíž, než aby projevil zájem ho naučit, jak se správně drží meč a jak si udržet sílu během boje.
„Dobře,“ svolil nakonec a váhavě jí podal i druhý pohár.
„Nerada piju sama, je to otrava,“ zazubila se Sisimis, když mu lila víno.
„Ne tolik-…“
„Ale kušuj! Sama vím nejlepší míru, věř mi!“

Smích zaplnil chodbu.
„Musíš toho ustát více!“ smála se Sisimis, zatímco spíš vlekla opilého Kennyho, ale jí samotné se motaly nohy.
„Chvíli z vás spustím oči a vy dva se takto opijete!“ hubovala je Nóliel, div si nervala vlasy. Jak tohle vysvětlí královně, pokud na to přijde? Hlavní vůdce jejich armády a Prostředník, oba opilí jak dračice v březí a ještě se vysmívají její starosti! „Měla byste se stydět, Sisimis!“ hubovala tu, která měla být starší a rozumnější z těch dvou.
„Ale, kušuj, babi!“ smála se Sisimis a máchala rukou s prázdným pohárem. „Že jsme se dobře bavili, Kenny? Kdyby nám to někdo nezatrhl.“
„Dost toho popichování! Copak nechápete, že pro člověka je naše víno až moc silné?“ hubovala ji Nóliel dál.
„Ale, dračí lejno! Že jo, Kenny?“
„Dračí lejno!“ souhlasil s ní opilý Kenny a oba se tomu zasmáli.
„Dlouhá koupel mu snad vyjasní mysl,“ brblala si Nóliel pro sebe. „Hlavně, aby to nezjistila královna, ta by mi dala. Vanyar by to možná nějak ustál…“
„Vanyar by tě zahryzl jako drak,“ smála se Sisimis dál.
„Spíš tebe, má milá!“ sykla na ni Nóliel.

Nóliel v tu chvíli v mysli nejspíš proklínala všechny a všechno, protože jí Sisimis moc nápomocná nebyla a usnula v křesle. Nemohla samozřejmě Kennyho nechat bez dozoru v lázních, ještě by se ten blázen utopil! V duchu přitom počítala minuty. Až dopočítá určitého počtu, výpary by pro něj mohly být nebezpečné a mohl by se ten hlupák utopit. K jejímu štěstí Kenny začínal už trochu střízlivět, takže jí značně pomohl jen tím, že se dokázal sám trochu polidštit a očistit. Když ho soukala zpátky do šatů, vzpomněla si, jak i Failon podobně oslavoval, že jde do bitvy s Elmem, která se mu stala osudnou.
Když utáhla opasek u lehkého hábitu, do kterého Kennymu pomohla, zarazila se, protože se ten člověk o ni opřel.
„Prostředníku?“ poplácala ho ledabyle po rameni, aby ho probudila. Potom si odkašlala a zkusila to znovu, hlasitěji: „Prostředníku?“
Chvíli váhala, než Kennyho cvrnkla do čela. To ho dočista probralo a možná i trochu mu to pomohlo vystřízlivět. Utekl jí krátký smích. Stejným způsobem vždycky pomáhala i Failonovi, aby vnímal, když mu smysly objímalo víno.
„Ta hlava tě bude bolet ráno víc,“ smála se mu, když si Kenny mnul čelo.
„Asi jsem zralý do postele,“ zhodnotil Kenny.
„Přesně tak,“ souhlasila Nóliel a byla překvapená, že dokáže trochu vnímat realitu. Podepřela ho a pomohla mu zpátky do pokoje.
Když měla jistotu, že spí, neurvale kopla Sisimis do kolene, aby ji zaručeně probrala. Sisimis se probudila s dýkou v ruce, připravená k boji, než se jí víno vrátilo hrdlem zpátky a ona škytla.
„Ty jsi také zralá do postele,“ zhodnotila Nóliel otráveně, popadla ji neurvale za loket a tahala ji pryč, přestože Sisimis ještě něco přiopile brblala a nejspíš protestovala.

Výcvik těch slabých buranů nakonec skončil až moc pozdě a Vanyar začínal být celkem nevrlý. Pomohlo mu to utřídit si myšlenky a zbavit se trochu těch divných pocitů, ale věděl, že kdyby byl s Kennym, bylo by mu lépe. Nyní nadával a soptil na jeho hlavu drobné kletby, protože ten člověk ho jen okukoval a ani za ním sám nedošel, aby s ním potrénoval! A přitom ho k tomu pohledy vyzýval! Přímo ho pomalu prosil, aby ho zbavil těch neschopných elfů kolem, že jeho by trénoval s radostí.
„Neschopní blbečci,“ zavrčel Vanyar, sotva zahnuli za roh.
„Princi Vanyare,“ sykl jeho směrem Taurino a rozhlédl se kolem. „Mohl by vás někdo slyšet.“
„Tak ať!“ zahřměl Vanyarův vzteklý hlas. „S takovou se můžou rovnou navzájem zapíchnout a ušetříme tak Erunerovi práci.“
„Princi Vanyare, ne všichni mají bojové nadání,“ připomněl mu Laston.
„Tak by ho měli získat a ne čumět do blba během tréninku!“ hřměl Vanyar dál.
„Určitě se budou zlepšovat,“ snažil se ho podpořit Taurino.
„To je mi k dračímu lejnu!“ zařval Vanyar vztekle a prudce se na ty dva otočil, až oba udělali dva kroky dozadu a aniž by si to uvědomili, měli ruce na jílcích, připraveni se bránit, kdyby bylo třeba. „Když chtějí čekat, až sem nakráčí Eruner a všechny je pobije, tak do toho! Já vím, že ho dokážu pokořit! A nepotřebuji k tomu ten líný, slabý hmyz!“
„Prostředník by nesouhlasil,“ zkusil Laston opatrně. „Víte, že i váš výcvik u něj moc nepřispěl, aby se uměl bránit.“
Vanyar si zhluboka povzdychl. „Kenny je v tomhle jiný. Nechápe, že jednou bude muset zabíjet, aby přežil.“
Taurino a Laston si vyměnili pohledy, ale nic neřekli. „Princi Vanyare,“ oslovil ho nakonec Taurino. „Možná by jim stačilo…“
„Aby věděli, že přijmete korunu,“ dokončil Laston opatrně.
„Do té doby budou nejistí.“
„A nebudou vědět, zda myslíte jejich obranu vážně.“
„Přesněji řečeno…“
„Co získáte z toho, že je budete bránit a cvičit?“
Vanyar po jejich slovech mlčel. Nakonec jen řekl: „Zda přijmu korunu či nikoliv záleží na mě. Mají mě snad následovat i bez toho kovu na hlavě.“
„Někteří vás do té doby nebudou brát vážně nebo respektovat vás, princi Vanyare,“ ozval se Taurino.
„Bylo by možná dobré jim dát záminku, aby vám víc důvěřovali,“ souhlasil Laston. „Někteří jsou pořád vůči vám skeptičtí. Vůči všem z Elma…“
Vanyar věděl, že mají pravdu, přesto jim nic neřekl. Jen: „Nepronásledujte mě.“ když se vydal kupředu a oba instinktivně se vydali za ním. Nyní ovšem zůstali stát na místě a dívali se na záda svého budoucího krále.

Když otevřel dveře jejich komnaty, jako první Vanyar ucítil hořkou vůni alkoholu. Došel k posteli, kde našel spícího Kennyho. Snížil se k němu a přičichl k jeho ústům, než tvář trochu zkřivil. Zkyslé jahvijské víno! A nemusel ani dlouho uvažovat, kdo ho mohl opít! Chtěl mu ten pach trochu oplatit - jeho zpocené tělo taky nevonělo zrovna nejlépe, ale sám by se za chvíli nenáviděl. Byl špinavý a zpocený. V té špíně by se mu špatně leželo, a to by jeho už tak otrávené náladě nepomohlo.
Přesto, když se ze sebe snažil smýt špínu a pot, ty otravné myšlenky se mu pořád vracely. I když si ponořil hlavu pod vodu a počítal, aby myslel na něco jiného, nepomáhalo to. Uhodli jste - princátku došlo, že nyní jeho svobodný život skončil a jakožto král má jisté povinnosti vůči svým poddaným. Těm okovům v podobě koruny se chtěl vyhnout takovou dobu, snad tajně doufal, že Carnic má někde levobočka. Kralování by se s radostí vzdal, jen ať to dělá někdo jiný, on se pro korunu nenarodil…
A uvědomoval si, že pak by nemohl být s Kennym.
Dohoda dvou království nepřipadala v úvahu. Věděl, že jeho teta byla starší než jeho otec. A pokud doposud neměla vlastního potomka, už ho mít nebude. Tím pádem mu náležela obě království. S tím se jahvijští nesmíří.
Nedivil by se, kdyby se ho hned po oficiální korunovaci snažili zabít.
Vyplul s hlavou nahoru a tmavé vlasy se mu lepily na tvář. Uvažoval, kolik z jahvijských sviní by mu nejspíš nyní přálo smrt, kdo by mu podržel hlavu pod vodou, aby se utopil a už nikdy nevyplaval nahoru živý. Nakonec se musel ušklíbnout. Jaké by bylo pro ně zjištění, že by jim musel vládnout ten, co je po celá ta jara zabíjel… Ne, Vanyar neměl nikdy dostat korunu, proto ani po ní netoužil. Přel se s otcem jenom proto, aby mu to udělalo radost, aby měl mrzkou naději, že jeho syn má smysl pro odpovědnost.
Doplaval ke břehu a povzdychl si.
„Neměl jsi umřít,“ pronesl nakonec. „Tenhle bordel je stejně kvůli tobě. Tak jak sis mohl dovolit chcípnout?“
Před počínajícím vztekem raději utekl opět pod hladinu.

Kenny se probudil uprostřed noci a hned si vynadal v duchu, že příště musí Sisimis zakázat jakýkoliv alkohol, i kdyby chtěla slavit sebevíc. Netušil, kdy usnul, ani kdy se dostal do postele, ale nepřekvapilo ho, že Vanyar už je také v posteli, s rukou majetnicky kolem něj a tiskl ho ve spánku k sobě. Jen pohnul trochu hlavou, aby ho nevzbudil. Všiml si ještě mokrých vlasů, ze kterých mu padaly kapky na polštář. Přejel po jeho paži rukou, než jeho ruku sevřel v té své a přitiskl se mu na hruď. Věděl, že Vanyar nespal, že nyní otevřel oči a pozoroval ho. Přímo viděl jeho zářící smaragdy v noci.
„Chceš si promluvit?“ zkusil Kenny opatrně.
„Víš, že mluvit umím jen jedním způsobem,“ ozval se Vanyar, hlas měl zhrublý spánkem.
„Můžeš se kdykoliv naučit mluvit i jinak.“
„Na to už je pozdě.“
Kenny mu přejel po prstech těmi svými, než ho přiměl, aby ho trochu pustil, aby se mohl otočit k němu tváří. Vanyar ho automaticky přitiskl blíž k sobě. „Na nic není nikdy pozdě, Vanyare,“ zašeptal Kenny.
„Tuhle válku vyhrajeme. Slibuji.“
Kenny cítil, jak se mu v hrudi ozývá jeho hlas. Bylo to příjemné vibrování. „Ani na vteřinu bych o tobě nepochyboval, můj králi.“
Vanyar se náhle prudce zvedl a zíral na Kennyho, který byl sám zmatený, co se děje. „Řekni to ještě jednou,“ vyzval ho Vanyar, oči dokořán otevřené a zornice rozšířené, jakoby se díval na něco, po čem přímo prahl.
„Ani na vteřinu-…“ začal Kenny váhavě, ale Vanyar ho hned přerušil a kroutil hlavou.
„Ne, ne - to potom.“ A zněl naléhavě.
„Můj králi?“ zopakoval Kenny, pořád váhavě a nyní i zmateně. Vanyarovy zornice se snad ještě víc rozšířily.
„Znovu,“ řekl jen.
„Můj králi?“ zopakoval Kenny o trochu sebejistěji.
Znovu.“
Kenny se musel pousmát. Líně omotal paže kolem Vanyarova krku a přiblížil se k jeho ústům, než je jemně okusil. Přitáhl se o něco blíž, aby mu mohl pomalu a svůdně zašeptat do ucha: „Můj králi.“
Vanyar ho téměř v tu samou chvíli jednou rukou hravě uzemnil pod sebou. Kenny se musel usmívat. Tohle byl Vanyar, kterého znal. Ne ten, co se ztrácí ve vlastních myšlenkách. Ne to namyšlené princátko, které ho chtělo zlomit. Ale tento vášnivý milovník, který ho naučil milovat trochu drsněji. Miloval ten pohled lovce v jeho očích, kdy se bedlivě soustředil jenom na něj.
Proto se rozhodl ještě o jednu provokaci.
„Zasloužím trest, můj králi?“ polaskal každé slovo na jazyku.
Trochu sykl, když ucítil pevný stisk na svém boku. „A jak veliký,“ souhlasil Vanyar zhrublým hlasem. „Piješ jahvijské víno a tak okatě svádíš svého krále. Měl bych tě ztrestat, člověče, aby sis na to nezvykal. A řádně pošpinit, abys nemyslel na hlouposti.“
„Příště mi musíte nalít víno vy, můj králi,“ provokoval Kenny dál a cítil, jak stisk na jeho boku zesílil. Provokoval ho záměrně. „Asi mi nesvědčí z cizích rukou,“ dodal, když viděl, jak Vanyarova ruka zajela pod jeho hábit. Cítil jeho prsty, které se otřely o jeho bradavku. Jen ten dotyk přiměl Kennyho se zachvět. Sliboval totiž mnohé.
Z úst mu utekl vzdych až ve chvíli, když Vanyar stiskl jeho bradavku pevně mezi prsty a mírně zatáhl.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 1
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

ShiwoftheShadows
ShiwoftheShadows

Než se pustíte do mých příběhů, vězte, že to není jednoduchá červená knihovna. Zaměřuju se spíš na příběh, detailní popisy, …

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.