„Nemůžeme ho před Vanyarem schovat,“ zhodnotil Failon upřímně. „Jednak by si pro něj přišel sám a jednak by to nebylo spravedlivé vůči těm, kteří museli trpět stejně.“

„Jeho stav si sice vyžaduje mnohem delší dobu na zotavení, ale to zdejšího prince nikdy nezajímalo,“ souhlasil Kregoli. „A pochybuji, že se někdo dobrovolně obětuje pro člověka.“

„Co ho využít?“ navrhl Mótar.

„Využít?“ nechápal Kregoli.

Mótar si poklepal ukazováčkem na nos. „Pokud přežije Vanyara podruhé, má jistou naději, že ho ani při další souloži nezabije. Bude se chtít bavit. Není takový hlupák. Je to sice sadista, ale ne blbeček. Aspoň ne v tomhle.“

„Asi ti dobře nerozumím,“ uznal Kregoli po chvíli.

Mótar se uchechtl. „Lékař by jen stěží rozuměl zkažené duši prince,“ utrousil suchý vtip. „Je pravda, že ho nemůžeme schovat před Vanyarem, ale můžeme ho využít. Využít v tom slova smyslu, že pokud v něm princátko najde jisté zalíbení - nebude si z něj chtít udělat hlavní hračku?“

„Chceš raději zachránit vlastní díru a obětovat přitom nevinného?“ zeptal se Kregoli trpce.

„Ne,“ usmál se Mótar, „byť to zní lákavě. Taková svině ještě nejsem. Když z něj uděláme hlavní Vanyarovu hračku, neprohloupí.“

Failon se nad jeho návrhem mlčky zamyslel. „Touží ale Vanyar po někom, kdo by byl hlavním?“ zamyslel se nahlas.

„Jen si to představ - Vanyar by polevil v ostražitosti a nenápadně by mu svěřoval své myšlenky, plány a jiné kraviny,“ ušklíbl se Mótar.

„Jako lékař s tím nesouhlasím,“ ozval se Kregoli ostře.

„Kašlu ti na to, že jako lékař s tím nesouhlasíš,“ odplivl si Mótar. „Tady nejde jen vo jeden krk, ale o mnoho! A když ho využijeme, taky mu tím pomůžeme. Nejenže nebude muset věčně hnít tady, ale zbaví se okovů, dostane svobodu a lepší žrádlo, než my.“

„Opravdu nepřestanu žasnout nad tím, že když se něčeho zakousneš, nepustíš to nikdy, i kdyby ti měli uříznout hlavu,“ povzdychl si Failon.

„Jaké je tvé rozhodnutí, Failone?“ pohlédl na něj Kregoli. „Sisimis není přítomna, měl bys rozhodnout ty.“

Failon po chvíli znaveně vzhlédl. Obětovat život člověka, aby ochránil své muže? Aby jim dal na chvíli naději, než o ni zase přijdou? Doposud se nikdy necítil tak špatně, jako nyní. Má odsoudit nevinného člověka, aby měli trochu lepší zítřek jeho lidi?

„Sisimis se ten nápad líbit nebude,“ pravil po chvíli.

„Nemusí o tom přeci vědět,“ podotkl Mótar s úsměvem.

„Kdo mu to ale řekne?“ zeptal se Kregoli. Oba páry očí utkvěly na něj. Zklamaně zavřel oči. Že se vůbec ptal. Ten člověk si k tělu zatím pustil jenom jeho, protože snad cítí, že to on mu ošetřil rány na těle. Ty na duši potřebují mnohem víc času.

 

„Do večera by se to mohlo zahojit,“ zamyslel se Kregoli nahlas, když ošetřoval viditelná zranění na těle člověka. „Jak se cítíš po stránce duševní?“ zeptal se po chvíli. Kenny uhnul pohledem. To elfovi řeklo víc, než jeho rychle vymyšlená lež.

„Už lépe… asi,“ pravil Kenny nejistě.

Kregoli mu přiložil ruku na čelo a zkontroloval mu teplotu. „Po fyzické stránce jsi na tom možná lépe než většina z nás,“ poznamenal lékař opatrně, když si umýval ruce v horké vodě. „S jakými démony válčíš ve své mysli, netuším. Ale každý takové má.“ Váhavě k němu zabloudil pohledem a věnoval mu úsměv. „Jestli chceš, můžeš se o ně se mnou podělit,“ zkusil. Člověk opět sklopil zrak.

Jen tak se mu neotevře. To elfovi došlo. Sotva se znali a většinou mluvil on. Neměl mu to za zlé. Ale aspoň mluvil. Kdyby odmítal mluvit, odsoudil by tak sebe samotného. Kregoli položil nádobu s vodou a nástroji na zem a usadil se na postel. Jak má člověku sdělit, že v jeho nepřítomnosti rozhodli o jeho osudu? Nebo by to měl podat jako návrh? Jak by ho vůbec měl oslovit v takovéto sprosté žádosti? Má možnost odmítnout. Pak se vše vrátí do původního stavu. Má odsoudit tuto lidskou duši k záhubě pod Vanyarovou krutostí?

Jizvy na jeho těle ho zabolely.

„Princ Vanyar je nemocný,“ promluvil konečně po chvíli. „Trpí šílenstvím, kterým ho proklela jeho matka. Nikdo netuší, zda záměrně nebo omylem.“ Získal si pozornost unavených, lidských očích. „Je zde ale možnost, jak… toto jeho šílenství… zkrotit. Aspoň tedy doufám. Za tu dobu, kdy jsem ho měl možnost pozorovat, mě něco napadlo. Nemusíš souhlasit, samozřejmě.“

Kenny zaraženě zamrkal. „Co tě napadlo?“ zkusil po chvíli.

‚Mám zradit vlastní přísahu lékařů? Vždyť tě nyní mohu odsoudit k záhubě, jak fyzické, tak psychické,‘ pomyslel si lékař ztrápeně. Pohlédl k ostatním elfům, kteří ho bedlivě sledovali. Neměl na výběr. Stratégovi nemohl odporovat. A velitel také rozhodl. Znovu pohledem zabloudil k zesláblému člověku. „Kdyby…“ Jak mu to mám vůbec říct, pro draky nad hlavou! Spojil ruce na klíně a přejížděl si palcem po hřbetu druhého palce. „Kdyby měl Vanyar možná jednoho z nás, jako hlavního… uspokojovače…“ volil slova opatrně a moudře, „ostatní by možná nemuseli denně trpět. Někteří měli to štěstí, že je Vanyar považoval za vzácnost nebo za ohavnost, takže si je k sobě bere jen málokdy. Ale…“ koutkem oka na člověka pohlédl. Nemohu to po tobě chtít, ale musím. Odpusť, Kenny. „Kdyby někdo z nás pro něj byl… hlavním… možná, že by zapomněl i na zbylé.“

Kenny si všiml Kregoliho změny hlasu. To, co říkal, říkal s obtížemi a rozvahou. Nechtěl ta slova říkat, ale musel. Proč? Rozhlédl se po místnosti. Všiml si těch dvou, kteří u něj předtím byli, když se probudil. Jeden z nich mu to jistě přikázal. Často je viděl pospolu.

„Chápu,“ hlesl šeptem a pomalu se posadil. Kregoli na něj zmateně pohlédl. „Chceš po mně… abych ulevoval jemu šílenství místo vás.“

Kregoli sklopil zahanbeně zrak k zemi. „Nemusíš souhlasit,“ dodal tiše.

„Bude s tím ale souhlasit princ?“

„Netuším. Jen nás… napadlo, že by to ulevilo jeho šílenství. Samozřejmě bych požádal prince, abych ti mohl být na blízku, což bude, bohužel, třeba. Nežádal bych tě o to, kdybych nevěděl, že bys to nevydržel, Kenny.“

„Proč?“

Kregoli zaváhal. Ale tomuhle člověku důvěřoval. „Informace. Kdyby Vanyar polevil v ostražitosti, možná, že se ti svěří se svými plány, záměry… Ovládni jeho mysl. Přinuť ho, aby po tobě skutečně toužil.“

Kenny jeho slova nechápal. Ale věděl, že nejsou jeho vlastní. Jen říká, co mu řekli ostatní. Prozradily ho jeho smutné oči. Žádný lékař by takovou šílenost svému pacientovi neřekl. „Co když to nepovede?“ zeptal se po chvíli s pohledem před sebe.

„Pak vycouváš,“ téměř okamžitě mu přikázal a váhavě stiskl jeho ruku. Kenny k němu vzhlédl. „Nesouhlasím s tím, jako lékař, ale… už jsme zoufalí. Zkusili jsme téměř vše.“ Jen šeptem přiznával, že prohráli a tahle šílenost je napadla jako poslední řešení. „Prosím, Kenny,“ zahleděl se mu do očí. Můžeš mě nenávidět, máš na to plné právo. Vždyť tě nyní odsuzuji k smrti, pokud se to nepovede Ale jako lékař udělám cokoliv, abych ti pomohl a udržel tě naživu.

‚Jen to tiše přetrpět nebo jim pomoci?‘ pomyslel si Kenny. V očích elfího lékaře neviděl špetku zlosti nebo lži. Jen obavy a smutek. „Dobře,“ souhlasil nakonec. Oči elfa ovšem zůstaly smutné. Jen mlčky přikývl.

„Bude potřeba tě naučit zdejší řeči,“ rozhodl po chvíli zklamaně.

 

V průběhu několika hodin Kennyho naučil mnoho. Mluvil vlídně a vysvětloval pozorně. Když viděl nechápavost v očích svého žáka, hned mu Kregoli dovolil, aby se ptal. Za noc se naučí jen málo. Ale můžou aspoň začít. Než Vanyara přesvědčí o své schopnosti, chvíli to potrvá. Do té doby ho bude moci učit.

Nejen učit, ale smát se s ním. Bavit se. Smích v těchto místech nezazněl dlouhé měsíce. I zbylí elfové překvapeně přihlíželi, jak se jejich doktor směje. O čem mluvil s tím člověkem? Jako první polevil v ostražitosti Failon a nad ránem se k nim připojil. Mluvili na Kennyho zdejší řečí a téměř s radostí viděli, jak jim krkolomně odpovídá. I ostatní elfové ho podporovali s úsměvem. Jen Mótar zamračeně, nedůvěřivě sledoval člověka. Proč s ním ztrácet čas? Stejně ho Vanyar zabije. Buď dnes, nebo jindy. Co na tom záleží? Proč si zbytečně k sobě poutat někoho, o koho potom přijdou?

Všichni utichli, když dovnitř vstoupil voják a vyžádal si přímo jménem nějakého elfa. Elf v rohu se zvedl a se zamračením k němu přešel. Všichni ho vyprovázeli pohledem. Jen se zaváháním se Kregoli vrátil k lekci elfštiny.

‚Už toho umí hodně. Dorozuměl by se na trhu,‘ pomyslel si, když Kennyho učil užitečné fráze a mluvil na něj k ránu už jen ve své řeči. Občas se stalo, že Kenny neznal správné slovo, které použít, ale lékař mu rozuměl i tak. Překvapivě se do učení zapojil i Mótar. Učil ho žargon vojáků a války. Téma, které princ musel milovat. Poté něco z politiky. Na případná jména, která by mohl Vanyar poplivat, budou mít čas potom.

Failon člověka pohotově opravoval, když slovo vyslovil špatně. Pomáhal mu s výslovností těch obtížnějších. Nemuseli ho dnes naučit všechno. Ale čím víc se naučí, než si ho k sobě Vanyar povolá, tím lépe pro něj. I princ nebude věčně tolerovat sprostou lidštinu, která láme jeho rozmazlený jazýček. Pokud by ho nezačali učit nyní, mohl by to být jeden z důvodů, proč se zbavit dalšího krku navíc.

 

Dovnitř vstoupil voják a vyžádal si Kregoliho. Ten svraštil obočí a odsekl strážnému, že si princ do postele už jednoho z nich vzal. Řekl to sice hruběji, jak Kenny pochopil, ale výrazům zcela nerozuměl.

„To je právě ten důvod,“ pravil elf pohrdavě. Změna ve výrazu lékaře byla znatelná. „Jestli rozumíš, následuj mě.“

Více ho vybízet nemusel. Kregoli za ním téměř utíkal, jak mu to pouta dovolovala. Ostatní měli stejný pohled jako jejich lékař. Jen Kenny netušil, co se dělo. Ale ani trochu se mu nelíbilo ticho, které po tomto krátkém rozhovoru zůstalo ve vzduchu. Tíživé ticho, hrozivé ticho. Co se stalo, aby všichni přišli o hlas?

 

Princ Vanyar seděl nahý v křesle, hlavu znuděně podepřenou, nohy volně rozhozené, jak měl ve zvyku. Nezaujatě sledoval plavovlasého lékaře, jak se snaží zachránit život jeho hračce. Tohohle rád často škrtil. Ale když mu najednou začal plivat krev do ksichtu, tak se rozhodl pro jistotu zavolat doktora. Co kdyby něco chytil? Kroutící se tělo v křeči a chrčení po chvíli ustalo. Slyšel nejdříve tichou nadávku. Potom ránu do postele a hlasitou nadávku. Usmál se pro sebe.

Díky svému chtivému šílenství zabil dalšího. Však jich má ještě spoustu. Potřebuje další válku, aby získal další zajatce. Ale jak otce přesvědčit, že ho jeho sestra záhadným způsobem urazila a on by potáhl do války? Když dopis prokoukl, co by bylo příhodnější? Nebo že by tělo tohoto mrtvého poslal své tetičce? Jak by Pernapoli reagovala? Zaútočila by konečně? Nebo své skvělé vojáky nechá, dokud je sám nepřipraví o život?

Zoufalství pohltilo Kregoliho. Ať udělal, co mohl, nepomohlo to. I kdyby přišel o něco dřív, nezachránil by život svého druha. Propálil nehezkým pohledem následníka trůnu Elma. Ten se nevinně usmál a poručil si dalšího.

Nadávky a kletby prince nijak nerozhodily. Lékař vždycky zbytečně křičel, když někoho z nich omylem zabil. Nechal ho odvést mezi ostatní. Zamyslel se. Sluhu před odchodem ještě zastavil a poručil mu, aby mu přivedl toho člověka. Však mu dal času na zotavení dost. Dnes ho zlomí. Frustrace z otcových slov byla větší než jeho zdravý rozum. A vzrušení v něm pořád přebývalo.

 

„Jako lékař to zakazuji,“ protivil se rozkazu prince Kregoli, když stál před Kennyho lůžkem.

„A jako voják ti na to seru,“ ušklíbl se tmavovlasý elf. Rukojetí meče ho praštil do břicha. V tu chvíli jeho zápěstí sevřela obří tlapa. Mótar se mu díval do očí a kdyby pohledem mohl zabíjet, voják by už ležel v kaluži krvi.

„Ještě jednou se dotkni našeho lékaře a ujistím se, že to bude poslední věc, co uděláš,“ zavrčel mu Mótar vztekle do ucha. Po chvíli měl pod krkem špičku meče a šíleně se usmál. Krev se mu rozproudila v těle. Už to byla dlouhá doba, kdy cítil stejné vzrušení, jako předtím za bitvy. Pohlédl na odvážného strážného. „Nezabiješ mě, slabochu,“ provokoval ho, zatímco drtil zápěstí druhého elfa. Bylo slyšet křupnutí, než pustil jeho ruku. Zadržený výkřik bolesti. „Vyřiď Vanyarovi, že jestli si nebude vážit našeho lékaře, s radostí ho večer navštívím a ulevím jeho šílenství osobně. Navždycky,“ zákeřně se ušklíbl při představě, jak prince připravuje o jeho mužství mečem.

„Toho budeš litovat,“ ujistil ho elf, který si držel zápěstí a couvaje vyšel z místnosti.

Čekal ho ovšem ještě krutější osud. Neuposlechl vzrušeného prince. Jestli ho předtím trápilo zápěstí, meč, který mu prořízl krkavici, jeho trápení přerušil okamžitě.

„Řekl jsem, abyste mi přivedli toho člověka,“ zašeptal Vanyar se šílenstvím v očích. „Nenech mě dlouho čekat,“ dodal směrem k tomu druhému. Ten se spěšně poklonil a vypravil se znovu do vězení. Nemohl neuposlechnout jeho rozkaz. I když s ním nesouhlasil, jeho život mu byl přednější. Předtím, než vstoupil dovnitř, nasadil tvrdý výraz. Nedá jim záminku, aby viděli jeho nesouhlas. I když prince nenáviděl, dokud na trůnu sedí rozumný král Carnic, bude plnit i rozkazy jeho syna. Mečem odehnal jejich válečné vězně, hračky princovy.

„Je to rozkaz,“ pravil s pohledem na lékaře, který nesouhlasil. Po jeho slovech jenom ztrápeně zavřel oči.

„V jeho současném stavu zemře,“ pronesl Kregoli.

„To Vanyar ví.“

„Vyřiď mu, ať si shání jinou hračku.“

Elf jeho slova přešel mlčením. Popadl člověka za hábit a vlekl ho pryč. Cítil vzpouru ve vzduchu. Dlouho je neudrží. Bude jim stačit jedna záminka a zaútočí i s tou hrstkou, která jich zbyla. S pohledem stranou prošel kolem dvou elfů, kteří tahali mrtvé tělo plavovlasého elfa. Všiml si změny pohledu v očích člověka. Téměř ho litoval, že ho sám vede za nejistým osudem. Ale rozkazu se protivit nemohl. Zemřít kvůli takovéto nerozvážnosti nechtěl. A dokud jsou to jiní, co musí uspokojovat chtivého prince, s radostí je obětuje. Beze slova člověka vtlačil do dveří a hned je za ním zavřel. Nechtěl slyšet další rozkazy svého prince. Pohlédl na dva vojáky, kteří byli hluší. Dřív, než mohl cokoliv slyšet, vydal se raději pryč. Poslouchat za dveřmi bylo nevychované. A nevhodné vůči obětem jejich prince.

 

Kenny zpozoroval v očích následníka trůnu zlobu a chtíč. Jaká potupa, že jeho hračka, kterou tak často škrtil, už najednou nevydržela a rozpadla se. Kdože je tenhle? Ach, člověk. Vzal si ho zatím jenom jednou. Co kdyby pokračoval tam, kde skončil před chvílí? Nepozná ani rozdíl.

„Svlékni se,“ přikázal mu a vstal. Pohlédl znuděně směrem k balkónu. Poté se zarazil. Už se chtěl otočit a přikázat mu to tou odpornou lidštinou. Sám ovšem shledal, že se jeho nová hračka již naučila jeho řeči, když se ten člověk začal svlékat. Výborně. Pro své vlastní dobro se ji naučil. Pohlédl dolů na nádvoří, kde stráže vlekli mrtvé tělo elfa, aby se ho zbavili při rozbřesku.

V duchu si Kenny zopakoval slova Kregoliho. Může něco tak šíleného vydržet? Co by skutečně obnášelo, kdyby se stal jeho hlavním? Vážně by postupem času dostal svobodu? Poznal by prince i z jiné stránky, než kterou nyní prezentuje? Pronikl by hluboko do jeho myšlenek a našel skrytá tajemství, která nechtěl nikomu svěřit? Přiměl by ho porozumět citům, nejen chtíči? Sám sebe napomenul. Nejdříve se k němu musí dostat tak blízko, aby něco podobného vůbec směl vyřknout nahlas. Prozatím je v očích prince jen další z mnoha jeho hraček. Jak dlouho by to ale trvalo, než by se mu vsákl pod kůži? Porozuměl by jeho prokleté, chtivé duši? Pohlédl k princovi, když slyšel jeho blížící se kroky. Co skrýval za tvrdým pohledem a chladnou maskou ve tváři?

Netušil ani proč, ale najednou ho neviděl jen jako sprostého sadistu. Netušil, jak by popsal osobnost, která se k němu blížila. Uvědomoval si, že je to princ Elma. Ale co je víc? Sadista? Schopný vůdce a bojovník? Skrytý milovník? Rozumný budoucí král? Nevěděl. Možná proto se Kenny rozhodl, že to jako jeden z mála zjistí. I kdyby mu to mělo trvat dlouhou dobu, najednou nechtěl prince úplně odsoudit. Většinou ti, kteří ubližují nejvíce, si sami procházeli peklem v dětství. Co za jizvy skrývá princ a před všemi je tají, aby působil tvrdě? Zastavil se v jeho těsné blízkosti. Obklopila ho vůně potu smíchaná s krví a živočišným chtíčem. Měl by se mu poddat? Být jediný, kdo vyslechne jeho ztrápenou duši, každé jeho špinavé přání, které ostatní považují za zvrhlé? Být jediný, kdo ho nebude vidět jako šílence?

Pokud tím získá informace, které mu pomohou se odsud dostat, obětuje cokoliv.

Jestli tímto přijde o poslední špetku zdravého rozumu, proč ne? Stejně musel zešílet, pokud tohle byla skutečnost, do které se probudil.

Nečekal na výzvu. Sám poklekl a vzhlédl k princovi Elma. Vanyar ho snad v duchu pochválil, že se učí rychle. Když přijme svou potupnou pozici a nebude se mu vzpínat, nakonec z toho vyjde možná nejlépe. První noc sice neproběhla tak, jak si ji vysnil, ale třeba tato noc bude jiná. Měl by ho zlomit? Škubnout krkem víc, než bude třeba? Ne. Dnes večer se už uspokojil elfí krví. Měl by si toho člověka aspoň trochu vážit. Byl učenlivý. Z minula si jistě zapamatoval, co jeho novému pánovi dělalo dobře. A překvapivě přidal i něco vlastního. Pozvedl obočí, když cítil jeho ruku na svých varlatech, zatímco dech proklouzával skrz jeho tmavé ochlupení, kdykoliv do něj zabořil nos, když si ho bral do úst až po kořen. Šel na to sice pomalu, ale jazykem kroužil kolem jeho žaludu a sklouzával pomalu po vyběhlých žilkách na údu prince, když ho znovu pohlcoval.

Po chvíli jeho tempo bylo příliš únavné. Stiskl vlasy mezi prsty a sám vyrazil proti jeho úzkému hrdlu, div ho svou chloubou nezadusil během svých několika prvních prudkých výpadů. Přivíral oči slastí.

Žádný elf ho zatím nedokázal uspokojit jenom ústy.

„Na postel,“ sykl na člověka tichý příkaz.

Kenny na chvíli zaváhal. Snad doufal, že když ho uspokojí takto, možná uteče jeho chtíči. Přesto se neodvážil neuposlechnout jeho rozkaz. Koutkem oka si ovšem předtím všiml jeho překvapení, když si ho vzal do úst. Hořká chuť mu zůstala na jazyce, ale musel ji vydržet. Když uspokojí jeho skryté touhy, uvidí ho princ jinak? Bude o něm smýšlet jinak? Získá z něj potřebné informace?

Z první noci byl připravený na princův nelítostný vpád. Dřív, než k němu elf došel, zatímco si třel své naběhlé vzrušení, zahodil poslední zbytky vlastní hrdosti a prsty vjel do sebe. Kousl se do rtu. Jde mu čistě o sex, je posednutý chtíčem. Obával se, že i po dnešní noci bude možná blouznit v horečkách a bolesti, ale pokud se mu tímto způsobem pomalu dostane pod kůži a posléze i hlouběji… stojí mu to za tu potupu. Když si to na zvykli elfové, to nejmenší, co pro ně může udělat, je, že si na to zvykne také. A získá si tak jejich důvěru. A důvěru prince.

Vanyar s pozvednutým obočím sledoval, jak se člověk před ním potupně připravuje. Ani si neuvědomoval, jak ho ten pohled vzrušoval. V údu mu tepalo jen při pohledu na něj. Zase se kolem něj bude stahovat? Bude zase tak horký, jako předtím? Cožpak ho posledně nezlomil? Nebo v něm snad probudil stejnou neukojitelnou touhu, jakou cítil i on? Nehezky se ušklíbl pro sebe. Že by ho naučil škemrat o jeho doteky a víc? Aby se sám každou noc hlásil, aby mu mohl dělat společnost a uspokojovat jeho chtivost? Mít pravidelné uspokojovače nebyl špatný nápad. Někteří elfové jimi byli pravidelně. Ale vydrží to ten křehký člověk?

„Učíš se rychle, člověče,“ pochválil ho, když jeho ruku zastavil a přišpendlil na posteli vedle hlavy. „Uvidíme, zda se stejně rychle učí i tvé tělo,“ dodal chtivě v blízkosti jeho ucha, než se do něj začal dobývat.

 

Kenny věděl, že to nepůjde snadno, ale odmítal se vzdát, když už jednou souhlasil. Sotva si ho ale Vanyar vzal tu noc podruhé, někdy uprostřed nejspíš omdlel. Probudil se opět v místnosti s mnoha dalšími elfy. Spatřil plavovlasou Kregoliho hlavu. Když na něj pohlédl, věnoval mu vřelý úsměv.

„Dobré ráno,“ pozdravil ho opatrně. Kenny přikývl na pozdrav a protřel si oči. „Divím se, že jsi tentokrát vydržel déle…“

„Pamatuji si jen, že mu to jednou nestačilo,“ zašeptal Kenny a zarazil se při pohledu na svá zarudlá zápěstí. Kregoli mu po jednom jemně přejel.

„S velkou pravděpodobností tě potom přivázal. Někteří se mu snaží totiž většinou utéct, když chce ještě pokračovat.“

Kenny přikývl. Dotek Kregoliho působil tolik cize oproti dotyku Vanyara. Lékař věděl, jak se dotýkat svých pacientů, aby jim nezpůsobil zbytečnou bolest. A přesto, když se dotýkal Kennyho, byl to jiný pocit, než když se dotýkal zbylých elfů. Jakoby ho nutil dotýkat se ho víc a také na místech, kterých se dotknout nesměl. Když si uvědomil své myšlenky, spěšně z něj ruku sundal a šeptem se omluvil za svou nezdvořilost. Kenny netušil, za co se mu omlouvá. Vyhýbavý pohled mu ovšem napověděl, že i doktor je pořád muž a i jemu nejspíš chybí jisté sexuální vybití. Neměl mu to za zlé.

Celou noc potom blouznil v horečce. Lékař mu byl na blízku. Ujišťoval se, že pije dostatečně. Když mu bylo zle, přikládal mu mísu blíž k ústům. A když mluvil ze spaní, držel ho za ruku. Ostatní elfové tvrdě spali. Již si zvykli, že někteří šílí ze spaní, a tak se naučili hlasy noci ignorovat.

 

„Tohle nemůže vydržet věčně,“ podotkl Kregoli starostlivě při pohledu na spícího Kennyho. „Jako lékař mu to zakážu.“

Bylo to už po šesté, kdy si ho Vanyar osobně vyžádal a vrátil ho vždycky v příšerném stavu. Sice toho pokaždé vydržel o něco víc, ale jeho tělo volalo po svobodě a oddechu, ne po dalším sexu, jak si princ Elma nejspíš myslel ve svém chtíči.

„Ne,“ řekl Mótar tvrdě. „Od té doby, co s ním chrápe častěji, jsi za ním ani ty nemusel lozit.“

„Takže raději budu bránit sebe a nechám ho trpět?“

„Ano.“

„Kregoli,“ oslovil ho Failon něžně, „vím, že tě to rozhodnutí trápí, ale… princ Elma polevuje. Brzy poleví úplně. Začne se mu svěřovat. I ten člověk toho vydrží čím dál tím víc.“

„Má jméno,“ připomněl mu Kregoli syčivým hlasem.

Failon sklopil provinile zrak k zemi.

Kregoli pohlédl na své ruce, které se mu mírně třásly. Jako doktor zklamal. Neměl to nikdy dovolit. Měl na prstech jeho krev již několikrát. I něco dalšího než krev…

 

„Jak se opovažuješ?“ zavrčel Mótar vztekle. „Cožpak nevíš, v čí přítomnosti jsi?“

„Mótare,“ zamračil se Kregoli a také vstal.

Kenny jen zaraženě přihlížel. Jen se toho jednoho elfa zeptal, jak se jmenuje. Protože z nich všech se mu představil pouze Kregoli. A také jako jediný s ním mluvil neustále. Cožpak je špatné znát jméno někoho, koho má považovat za spojence?

„Příliš si dovoluje,“ zavrčel Mótar. Nenávist k lidem podnítila jeho bublající zlost, která hrozila vybouchnout.

„Jen se zeptal. A myslím si, že nemusíš mluvit za svého vůdce,“ zpražil ho nehezkým pohledem Kregoli.

„Proč bychom se vůbec nějakému člověku měli představovat?“ procedil skrz zuby jiný elf. Setkal se s nehezkým pohledem Kregoliho, až se otřásl. Lékař možná nebyl schopný v boji, ale jistě nebylo moudré si ho poštvat proti sobě. Stísněný prostor několika elfům pohromadě nesvědčil. Hlavně je postihla další smrt jednoho z nich.

„Jmenuji se Kenny Deaver,“ přerušil jejich hádku Kenny, který seděl na posteli. „Jestli máte nějaké otázky, ptejte se. Už vaší řeči plně rozumím, ale i kdybych nerozuměl, tak není snad problém najít jiné, vhodné slovo, které byste použili, abych vám rozuměl. Myslím si, že za méně než týden jsem se na mrzkého člověka naučil dostatek.“

Jistá trpkost a zlost byla slyšet v jeho hlase, ale především pokora. Pořád v nich viděl udatné bojovníky, kterým byla jenom odebrána zbroj. Bojuje za ně i za sebe. Cožpak si to neuvědomují? Nebo jim připadá normální, že nyní hlavně on opouští místnost a vrací se v takovýchto stavech? Jestli pro ně nedělá dostatek - co má tedy dělat, aby věřili, že není jeden z těch, kteří je měli dle všeho zradit v bitvě, proto tady nyní jsou?

„Máš přání smrti?“ procedil Mótar mezi zuby.

„Failon,“ odpověděl Failon s pohledem do Kennyho očích. „Jmenuji se Failon. Jedenáctý toho jména. Velitel třetího oddílu armády královny Pernapoli. Syn Ahantuona, právoplatného vládce severní osady v horách. Syn Moudré Nóliel. Mrzí mě, že poznáváme v tak špatných časem, Kenny Mídre.“

Kenny se musel pousmát. Když správně vyslovil jeho jméno, zkomolil mu příjmení. Ale nemohl se na něj zlobit.

Ostatní se moc k představování neměli. Kregoli se ušklíbl a pustil se do toho s vervou. Někteří ho propalovali pohledy, jak si mohl dovolit je představit pouze jmény, jiní pohledy odvraceli, někteří přikyvovali na tichý pozdrav.

„Cením si toho, co pro nás děláš, Kenny,“ svěřil se mu Kregoli, když si ostatní zase hleděli svého. Kenny zrovna jedl chléb, své první jídlo po delší době. Vzhlédl k němu od jídla.

„Myslím… že asi každý by chtěl zkusit všechno,“ zhodnotil a pokrčil rameny.

„Ale ne každý by bez váhání obětoval svůj vlastní život a hrdost.“

„Jaký život a hrdost?“

Kregoli jeho úšklebek nepochopil. „Jsi přeci synem Deavera, svého otce. Máš jeho jméno jako své druhé. To… znamená hodně.“

Hodně?“

„Když se představíš i jménem svého otce, utvrzuješ všechny, jak moc jste si blízcí,“ vysvětlil Kregoli. „Většina se představí jen svým jménem, pak dodá jména rodičů. Ale ty jsi ihned a bez váhání představil i jméno svého otce. Bez rozmýšlení. To se jen tak nevidí.“

Kenny se pousmál. Asi jen stěží by mu vysvětlil, že se jedná o příjmení.

 

Po dvou týdnech téměř neustálého uspokojování princova chtíče ležel Kenny rozespale v princově posteli. Krk ho bolel, protože si princátko dnes v noci přálo ho uškrtit nejednou. Hýždě ani pořádně necítil, jak je měl zarudlé. Naštěstí už netrpěl horečkami nebo nevolností, když s ním princ skoncoval podruhé. To většinou přicházelo po třetím, nejdravějším kole, kdy se většinou vydováděl do sytosti. Aspoň na pár hodin. Nyní si ho ovšem jeho otec zavolal, sotva s ním skončil podruhé a chystal se na třetí vpád do lidského těla. S rozkazem, aby se ani nehnul, tedy Kenny ležel na posteli. Ne, že by poslechl rozkaz jako poslušný pes, ale tělo ho poměrně bolelo od neustálého sexu. Netušil, zda se tímto způsobem dostal pod kůži zdejšího prince, ale všiml si změny jeho chování. Bral si ho divočeji a náramně si to užíval. Dotýkal se ho víc, než předtím. Pomalu se zvedl na lokty a rozhlédl se po pokoji. Něco, co by mu pomohlo přiblížit se k princi, aby mu porozuměl. Něco, co by ho možná vnitřně zranilo a on by polevil. Nebo je to jenom chtíčem poháněný elf? Uvědomoval si, že o princovi nyní přemýšlí víc, než bylo pro něj zdrávo. Ale jak jinak by ho měl pochopit, kdyby nad ním víc nepřemýšlel? Nakonec padl zpátky do polštářů a dlouze vydechl. Snad jen doufal, že Vanyar mezitím nezapomene, že už si ho vzal dvakrát a nebude si ho chtít vzít znovu třikrát, aby ukojil svůj chtíč. To už by nejspíš nevydržel.

Vzhlédl ke dveřím, když slyšel tlumený, rozzuřený hlas a jiný, který se ho snažil spěšně upokojit. Dveře se náhle rozrazily a dovnitř vstoupil Vanyar se zlostí v očích, a hned je zase zavíral, dodávaje vztekle: „… že o jeho názor nestojím ani za pár volů!“ a práskl s dveřmi. Chvíli se o ně opíral a pomalu, rozzuřeně dýchal. Kenny mlčel a pomalu se posadil na postel. Neodvážil se promluvit. Místností se jen ozývaly hluboké nádechy a výdechy následníka trůnu. Nechtěného syna a nenáviděného, zvrhlého prince.

Konečně si ho snad Vanyar všiml a vrhl po něm nehezkým pohledem.

„Vypadni,“ přikázal mu vztekle a za pochodu ze sebe shodil košili, div ji vztekem neroztrhal. Kenny mlčky sledoval, kterak mizí ve vedlejších dveřích, kde se nacházela princova honosná koupelna. Netušil, co se dělo, ale předpokládal, že se výměna názorů s otcem nejspíš nevyvedla, jak si představoval. Možná, že byli ve sporu, který princ prohrál. To by jeho zlost vysvětlovalo. Váhal, než se nasoukal do šedomodrého oděvu a uklidil postel, aby si jeho výsost mohla lehnout do čistého. Téměř po špičkách, jak nejtišeji mohl, se vydal ke dveřím. Nechtěl ho více rušit nebo štvát, když už nyní z něj vyletovaly blesky s každým slovem. Už byl skoro u dveří, když tu náhle…

„Zastav se,“ slyšel přísný, chladný hlas. Jako na povel to udělal. Neohlédl se. Slyšel kroky bosých nohou šoupajících se po zemi. Zaslechl také zvuk vody přelévané z láhve do poháru. Po chvíli ucítil trpkou vůni. Princ si posloužil ze své sbírky vín, nejspíš. Slyšel stejný zvuk i po druhé. A potom postřehl, že princ všechny věci odložil na skříň vedle jeho hlavy. Vanyar se na něj díval spatra. Vztek v očích se smíchával s již vypitým vínem před malou chvílí. Dýchal pomalu, nebezpečně.

Jeden mrzký člověk. A otec mu ho chce vzít. Kdyby ho zabil, prostě by se ho zbavil, jako každého jiného. A nyní otec prská, že ho nechal naživu? Kdyby ho zabil, tak by zase prskal, že zabil dalšího. Opřel ruce o jeho ramena a palci zatlačil na jeho krk zezadu. Cítil, že se trochu napnul. Strachem? Vzrušením? Učinil dva kroky k němu, aby mezeru mezi nimi snížil na minimum. Kenny cítil jeho dech ve vlasech a zápach z úst po vínu. Stisk na jeho ramenech trochu přitvrdil. Stejně tak palce zatlačily zezadu do jeho krku.

„Princi Vanyare?“ oslovil ho konečně. Přeci mu přikázal předtím, aby odešel.

Bylo to poprvé, kdy byl princ v tak těsné blízkosti člověka, aniž by se ho pokoušel zabít nebo mučit během sexu. Byl to zvláštní pocit, cítit něčí teplo a netoužit ho přitom o něj připravit. Nosem vjel do jeho vlasů a zhluboka se nadechl. Nenechá otce, aby mu ho sebral. Ne, když už si ho tak dobře vycvičil. Vždyť se omezil, vybírá si hlavně jeho, ty elfy nechává v nejistotě klidně chcípnout. Přivřel oči nad tou opojnou vůní, kterou z něj cítil. Vůni nemytého, špinavého těla, které smrdělo po něm. Odér, který všem dával najevo, komu tento člověk patří.

Kenny slyšel, jak sebral pohár ze skříně a upil z něj z plna hrdla. Po chvíli jej vypil na jeden zátah. Dobré víno mu stékalo po bradě a krku.

Princi Vanyare?“ oslovil ho znovu.

Sklapni,“ zavrčel Vanyar zle a praštil s pohárem o skříň. Div nepraskl. Vanyar neměl ani v nejmenším dobrou náladu. A to ten večer tak skvěle začal. Pak přišel otec, měl svůj směšný proslov a zase všechno zkazil. Matka měla tehdy proklít jeho, ne svého syna! Frustrovaně vycenil zuby a stiskl šedomodrý hábit člověka mezi prsty, div ho neroztrhal jedním škubnutím. Prudce ho pustil a raději se natáhl pro další pohár s vínem. Otočil se k člověku zády a vypil víno opět na jeden zátah, div mu polovina nevytekla z úst. S výdechem pustil pohár k zemi. Alkohol začal působit téměř okamžitě. Pomalu zakroutil hlavou dozadu, až bylo slyšet tolik známé křupání kostí a obratlů. Jedno ze znamení, že princ je znovu v ráži a má neskutečnou chuť na sex.

Stačily dva poháry vína, aby se opil.

Pohledem zahaleným chtíčem zabloudil na člověka, který se na něj opovážil podívat. Uchechtl se, když se Kenny rychle podíval zase před sebe, jakoby se na něj předtím vůbec nedíval. Zvedl nemotorně pohár ze země a popadl i druhý. Rozlil trochu vína na zem, když se je oba snažil naplnit. Zavěsil se o člověka a natiskl se na něj zezadu.

„Slav, lidská špíno,“ zasmál se Vanyar opilecky a podal mu pohár, do kterého ťukl tím svým, div půlku jeho obsahu nevylil. „Dopřeji ti první pořádnou koupel od doby, kdy jsem tě chytil. Už nebudeš tak špinavý.“

Uchechtl se vlastnímu vtipu, než další pohár vína vypil, jakoby na tom závisel jeho život. Kenny věděl, že by ho neměl urazit, a tak se také napil. Víno bylo sladké a opojné. Ale silné. Jeden doušek stačil, aby mu rozhořelo celé tělo. Na alkohol nikdy nebyl. Ale něco ho podvědomě svádělo, aby rty smočil ještě jednou a napil se. Alkoholem otupělé smysly otupily i jeho ostražitost. Následoval prince do vedlejší místnosti, kde pokaždé jen škvírkou spatřil velké jezero. Nyní otupěle hleděl a přemýšlel, zda je tak veliké, jako se mu zdá, nebo je to jenom díky vínu, že se mu zdá nekončící.

Vanyar nechtěl tuto noc popíjet o samotě. Elfí princ se chtěl za ty roky konečně někomu svěřit, vykřičet ze sebe tu frustraci a nenávist k otci, který o něj nikdy nestál. Nechtěný princ, prokleté dítě, hloupý syn. Po chvíli Vanyar tahal další nádobu s vínem. Čím silnější, tím lepší. Když se opije do bezvědomí, usne po dlouhé době spokojený. Počkat? Ach, to je ten člověk. Přikázal mu, aby se svlékl a vykoupal se. S ním. Ale to mu asi zapomněl dodat. Proč by se jinak tvářil tak pitomě?

Opřel hlavu o kámen a zavřel oči. Voda byla vařící a příjemně uvolňovala tělo a otupovala mysl. A zbystřovala smysly. Chtivýma očima sledoval tělo člověka vedle sebe. Nalil mu znovu do poháru, byť promíchal dvě různá vína, protože ještě nedopil svůj doušek předtím. Sám si potom rovnou uzmul z láhve, kterou skoro sám vypil. Ústa nechal otupěle otevřená a pootevřel víčka. Až tady bude vládnout, všechno bude jinak. Jeho lid si nedovolí říct křivé slovo vůči královi! Nebudou mít ani hloupé kecy na jeho syna! K čertu s Pernapoli! Až bude válka, zničí ji! I ty zbylé plavovlasé potvory! A ti, kteří se mu budou hodit, přijdou jemu do postele. Sny o válce se rozplynuly, když si všiml nějaké hlavy na svých kolenech. Ach, pravda. To je ten špinavý člověk. Otupěn vínem roztáhl nohy. Však on už bude vědět, co má dělat. O to větší překvapení pro něj bylo, když se k němu ten člověk přiblížil, zapřel se vedle něj a okusil princova doposud nepolíbená ústa chutnající po víně, zatímco jeho úd navedl do sebe.

Poblázněn jeho drzostí políbit korunního prince ovšem pod jeho opakujícími pohyby boků nahoru a dolů tvrdl o to víc.


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 8
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.