Jako rány osudu dopadaly na Elmo další a další dávky plamenů, zatímco rozčílení draci svými ocasy a prackami ničili honosné stavby království, které zde stálo po mnoho jar. Zvony hlásající útok již umlkly. Probuzení obyvatelé Elma křičeli a prchali před padajícími troskami nebo hladovými tlamami draků, vojáci se je snažili stáhnout k zemi a zamezit jim v dalším rabování, ale nakonec byli buď spáleni na popel, nebo vymrštěni do výšky a za hradby, nacházejíce smrt nejspíš s roztříštěnou lebkou nebo kruté přežití se zlomenými kostmi. Na tak dlouho, než si jich draci opět všimnou. Vojáci se snažili umlčet toho, co to všechno způsobil - ten nanicovatý elf, co pískal na píšťalu! Ale k němu se dostat nemohli, protože skřet šílený po krvi jim s radostí podřezával hrdla a slízával jejich krev ze svých dýk, téměř vzrušeně je vyzýval, aby šli na něj. V oku mu jasně zářilo, že se k jeho pánovi nepřiblíží, dokud je tady on. A dokud jeho pán nepřestane hrát, on nepadne a draci nepřestanou pustošit Elmo. Chechtal se, když slyšel ženský křik. Smál se marnému boji elmských vojáků, tedy jejich zbytků, když stříleli šípy po tvrdých kůžích draků. Však je pak draci s radostí upálili zaživa nebo spolkli jako svačinu.

„Do toho, pane Ainessone! Do toho!“ smál se Saughúr, když jeho pán svou hru prstů zrychloval a zesiloval, sotva popadaje dech. Ale draci kroužili nad hradbami přesně podle jeho rytmu. On jim udával směr i cíle, které měli ničit, přestože oči měl zavřené. Plně se soustředil na rychlou, tolik nenáviděnou hudbu, která se i jemu příčila. Pisklavý zvuk dráždil i jeho sluch. Byl tak agresivní, že ho také přiváděl k šílenství. A zatímco se Elmo řítilo v základech a hořelo, draci zaútočili i na hlavní stavbu hradu. Ocasy jí pomalu ničili základy a plivali plameny do všech oken, která rozbili. Tu se také stalo, že i ve vězení se náhle ocitla velká díra, která znamenala pro uvězněné elfy po mnoha měsících svobodu! Na jak dlouho, se neptali a všichni prchali rychle ven, dokud měli šanci. Ti, kteří nemohli, byli neseni na zádech jinými.

„Tudy!“ křičel plavovlasý elf na zbylé, když všichni prchali spolu s elmským lidem. Kregoli se ještě jednou podíval na zuřící draky a na ty dva, co způsobili pád Elma, než se rychle vydal za ostatními za vytouženou svobodou a mával na opozdilce, kudy mají utíkat. Zmatku tak využili všichni vězni Elma a doufali, že jejich životy hned vzápětí neskončí.

Saughúr se smál a chválil svého pána, vyzýval ho, aby byl ještě agresivnější ve svém hraní, zatímco se těla vojáků i obyčejných elfů před ním a kolem nich kopila.

Nebyla to bitva, jenom jednostranné vyvraždění.

Ainesson v tom krásu ani potěšení neviděl, proto měl během hraní neustále zavřené oči. Stačily mu ty odporné hlasy elmského lidu. Jeho draci se sice najedí a vydovádí, ale poškodí jim sluch svým hraním, což pro něj byl nejhorší hřích. Uráží tak své pány a nutí je k něčemu, co by jim sám nikdy nepřikázal. Slyšel Saughúrův hlas, který ho povzbuzoval víc a víc, zatímco foukal víc a víc, prsty pohyboval rychleji a agresivní melodie dráždila draky k nepříčetnosti.

Saughúr s velkým úsměvem očekával velké finále, které se dozajista už blížilo. Brzy jeho pánovi dojde dech. A on přece nemůže zakončit své velkolepé hraní bez pořádného finále!

„Tudy! Tudy!“ křičel na svého pána, zatímco mu probojovával cestu kupředu. Po schodech ho vedl na hradby. Odrážel případné pokusy o zabití svého pána. To byl jeho jediný úkol. Ujistit se, že jeho pán přežije až do konce! I kdyby měl sám zemřít! „Do toho, pane Ainessone!“ zvolal vesele. Se vzrušením v oku očekával závěr této melodie, na který napjatě čekali i všichni draci.

Ainesson se zhluboka nadechl a téměř bolestně ještě jednou vydechl. Tentokrát prsty nechal spočinuté na otvorech po celou dobu, kdy se ozýval téměř ohlušující pískot z jeho píšťaly. Znamení pro draky, že je po všem, že mají ukončit své běsnění jednou pro vždy. A tak se také stalo. Devět draků se sneslo nad Elmo, aby vyneslo své poslední rozhodnutí.

„Pryč!“ zvolali poslední přeživší vojáci, kteří viděli dračí hlavy naplněné smrtícími plameny. K čemu jim bude smrt v bitvě, když se jejich těla promění v prach? Stihli utéct na poslední chvíli, než všechno sežehly smrtící plameny draků za doprovodu nenáviděného pískotu píšťaly.

Saughúr se nemohl přestat smát, když se svým pánem poté prchali lesem. Chválil jeho umění a ptal se, kdy draky povolá zpátky. Ainesson na jeho slova ovšem nereagoval. Splnil svůj úkol. Elmo shořelo v plamenech. Snad mu nyní dá Eruner na krátkou chvíli pokoj. A jeho draci si budou moci také odpočinout. Vlastní bolest v krku byla to nejmenší, co ho trápilo. Spíš měl obavy o sluch draků, kteří se snášeli nad trosky Elma a k nebi křičeli svůj vztek a bolest z podrážděného sluchu.

 

Král Carnic prudce zastavil svého koně, když doběhl před jahvijskou bránu. Vojáci se nemuseli ptát, kdo k nim přijel. Jen je zaráželo, že posel nebyl s ním ani vojáci na obranu. Když je král Elma vyzval, aby mu otevřeli bránu, učinili tak. A doufali, že právě přítomnost krále nenaruší pomalu vytvářející se mírové rozmluvy s královnou.

„Králi Carnicu,“ zdvořile se mu uklonil generál Halnor, než chytil uzdu koně, aby ho mohl zastavit. Carnic přehodil nohu přes hřbet koně a seskočil na zem.

„Kde je?“ zeptal se zlým hlasem. Generál se příliš snadno dovtípil, co nyní krále zajímá nejvíce. Z cvičiště sám odešel teprve před chvílí po dalším skvělém boji s princem. A uměl si představit, jak by princ, nyní žíznivý po boji, mohl reagovat na přítomnost svého otce.

„Co kdybyste nejdříve šel pozdravit svou sestru, králi Carnicu? Už vás očekává,“ připomněl mu. To bylo to nejmenší. Každý by řekl tohle, než aby ho beze slova odvedl k princi, který nyní dovádí a zbavuje se svého vzteku jinak. Každý jahvijský elf nyní upíral zrak ke králi Carnicovi, snad v tiché modlitbě, aby to nebyl právě on, kdo svou přítomností zruší ten těžce vydobytý zájem o křehký mír. Žádný ze sluhů se nehnal, aby Vanyara nebo prostředníka informovali o příjezdu krále, byť to byla nezdvořilost vůči hlavě druhého království. Čím později to budou vědět, tím lépe pro ně. Nejspíš.

„Vítej, bratře,“ přivítala ho královna Pernapoli s úsměvem a otevřenou náručí.

„Chci slyšet pravdu, Pernapoli,“ odbyl její vlídné přivítání a zastavil se na dva kroky od ní.

„Jakou pravdu hledáš?“

„Tuhle pravdu,“ ukázal jí zmuchlaný pergamen, na kterém mu Pernapoli poslala zprávu. „Pravdu o míru a Vanyarovi. Oba víme, že je to buď velmi špatný vtip, nebo snůška povídaček starých panen!“ praštil rozčíleně o stůl rukou, pod níž se nyní velebil i zmuchlaný pergamen.

Pernapoliin klid ovšem z jejích očích nezmizel. „Nelžu, bratře. Moc dobře to víš, jakou moc má kletba,“ snažila se jeho vztek uklidnit královna a přistoupila k němu o krok blíž. „Nebo ti snad elmská koruna zatížila klidnou mysl natolik, že si ani v klidu nemůžeš přečíst má vlastní slova?“

Carnic se pomalu narovnal a zvedl mírně bradu. „Klid v mém království nebyl od doby, co se Vanyar narodil,“ připomněl jí.

„Ani v tom mém. Nemyslíš si, že je tedy na čase, aby dlouholeté spory vzaly za své?“

„Ne, když se bude jednat o Vanyara.“

Pernapoliin úsměv se jenom zvětšil. „Následuj mne,“ vyzvala ho. „Myslím, že bys měl něco vidět, než budeš tvrdit, že se tvůj syn nikterak nezměnil.“

„Bytosti, jako je Vanyar, se nikdy nezmění,“ upozornil ji Carnic.

„Také jsem si to myslela,“ ohlédla se na něj přes rameno, když kráčeli k jejímu oknu, kde se zastavila a hleděla z něj, „ale každá bytost se může změnit. Jednou.“

Carnic svraštil obočí, ale postavil se vedle ní. Pořád se dívala z okna a vlídně se usmívala. Nakonec také pohlédl z okna, aby viděl, cože jí to působí takovou neskrývanou radost. A sám si myslel, že ho šálí zrak.

 

Vanyar se smál, když se ze země zvedal jakýsi jahvijský pošetilec, který ho vyzval na souboj. Bojoval s ním s ladností sobě vlastní, ale kdykoliv jeho protivník, zda toho elfa lze tak nazvat, dopadl na zem, nešel po něm jako divá šelma v touze po krvi, ale chodil kolem dokola a čekal, zda se znovu zvedne, nebo to vzdá. Když ho i nyní srazil jedním máchnutím meče k zemi, se smíchem se ptal, kdo se ho uráčí vyzvat tentokrát. Kenny nad ním zakroutil hlavou, ale neupíral mu jeho radost a potěšení.

Tu se náhle zvedla Sisimis a hrdě k němu kráčela. „Vyřešíme pár starých sporů, co ty na to, princátko?“ zazubila se, když ze sebe sundala přebytečný šat.

„Ohohó,“ smál se Vanyar a s ním i zbytek jeho družiny, „pozór! Tohle si nechám líbit!“

„Mám se ptát na ty staré spory?“ zeptal se Kenny s obavami.

Taurino vedle něj se ovšem rozesmál. „Ale kdeže! Nic hroznýho! Jen asi půlka elfů tady by chtěla našeho prince nejspíš zabít za to, že jim zmasakroval nebo uvěznil jejich blízké. No, a Sisimis nemohla překousnout, že byla poražena,“ vysvětlil. „Na to, že je to ženská a fakt kus, umí se sakra dobře rvát. A u dračích vousů, jestli by náhodou prince tehdy předtím neporazila, kdyby je lidi nezradili.“

„Nemluv, když hubu máš poloprázdnou!“ zasmála se Sisimis jejich směrem. „Kdyby to Mótar vzal v potaz, vyhráli bychom. A kdybych chtěla, už dávno bychom vás všechny zničili!“

„Ale kdeže!“ zasmál se Laston. „Kdyby to princ bral vážně, už dávno by Jahvi hořelo!“

Kenny si nahlas odkašlal. Vanyar se ovšem rozesmál. „No tak, chlapi! Neprovokujte prostředníka!“ zasmál se pobaveně.

„Ještě by vám potom v posteli nedal,“ špitl Taurino bokem k ostatním a ti se rozesmáli nahlas, až se mlátili do kolen, jak šílení.

„Já to slyšel! Chceš přijít o uši nebo ho lépe vystřídal?“ zeptal se Vanyar vážným hlasem, ale podle křivého úsměvu Kenny poznal, že žertuje a také má blízko ke smíchu. A to ho uklidnilo.

„Neměl bych nyní žárlit a doprošovat se svého práva?“ zeptal se Kenny vážným hlasem, ale poté se hned rozesmál, spolu s princem.

„Až mi předvedeš, že zvládáš techniku meče, můžeš mi potom předvést jiné techniky!“ zachechtal se Vanyar.

„Abyste toho nelitoval, princi. Třeba vás mé techniky meče zklamou.“

„No, tak snad pak nezklameš ty.“

Nebylo potřeba si na nic hrát. Stejně všichni zde věděli, co je Kenny doopravdy zač. A proč na něj princ tak moc dá. A Vanyar se nemusel skrývat svůj chtíč, když všichni věděli, že ho ženy nepřitahují. Takže si logicky všichni odvodili, proč mu na tom člověku může tak moc záležet a proč jeho slovům věnuje pozornost. Slovních hříček nebylo třeba, ale byly rozhodně přijatelnější (a vtipnější), než přímá slovní konfrontace. Dokud se všichni baví a smějí, je vše na dobré cestě. A hanbit se za vztah s princem? To už Kenny nemohl. Vždyť na něm bylo jasně vidět, že mu úplně propadl. Jen Vanyar na své ledové masce na tváři nedal nic znát před ostatními. Možná proto si Kenny cenil ty osamocené chvíle, které s ním mohl strávit, kdy mu říkal svá tajná přání a sny. Protože teprve tehdy to byl jeho Vanyar. Jako jediný znal tuhle jeho stránku. A byl také trochu sobec - nechtěl, aby ji viděl také někdo jiný.

 

„Dřív by mého vojáka zabil na místě, nyní mu dal čas, aby se zvedl a znovu se bránil,“ usmála se Pernapoli vlídně. „Vanyar se změnil. Snad jen ty jsi to doposud neviděl.“

Carnic mlčel, na tváři nečitelný výraz. Být králem ho naučilo, aby své emoce skrýval a nechal je proudit jenom tehdy, kdy byl naprosto sám. Častokrát říkal naučené fráze, aby se vyhnul výbuchu vlastních emocí. Častokrát raději utíkal od načaté hádky se svým synem, než aby ji dokončil, aby se do ní ponořil stejně jako on, než aby si konečně vyříkali to mnohé, co mezi nimi tvořilo propast.

„To, že ho nezabil ihned, ještě nic neznamená,“ upozornil ji tvrdohlavě.

Pernapoli sevřela jeho tváře v dlaních a přiměla ho, aby se na ni podíval. „Zkus mu jednou býti otcem, ne jen králem,“ vyzvala ho tichým hlasem a jeho tvář pomalu pustila. „Sacrícia by to dozajista uvítala.“

Carnic znovu pohlédl ven, než chladně dodal: „Tak ho neměla proklínat.“

 

„Jsi na řadě,“ ušklíbl se Vanyar, trochu zadýchaný a zpocený. Kenny mírně zbledl. „Nemysli si, že budeš jen koukat a válet si šunky.“

„Ach, ne, děkuju, rád se dívám,“ ujistil ho.

Vanyar mu nic neřekl, jen mu podal druhý obouruční meč.

„Skutečně,“ snažil se ho Kenny přesvědčit. Tvrdý pohled mu ovšem nedával jinou možnost, než meč přijmout.

„Ne, že mi uděláš ostudu,“ varoval ho Vanyar s úšklebkem.

„Co když udělám?“ zeptal se Kenny se stejným úšklebkem.

Vanyar pozvedl obočí, rozhlédl se kolem, než se k němu sehnul a zašeptal: „Tak se ujistím, že dneska večer nezamhouříš ani na chvíli oko.“

A pak se bavil náhlou změnou výrazu v rudnoucí tváři toho človíčka, co mu tak pobláznil mysl.

„Takže mě, doufám, nezklameš,“ dodal s milým úsměvem, když mu pořád držel meč před nosem.

„Mohu kapitulovat předem?“

Kennyho dotaz pobavil všechny přítomné, včetně Vanyara. „Ne,“ řekl ovšem po chvíli tvrdě a bavil se jeho rozpaky. Už sám dopředu znal výsledek jejich souboje. Ale musí ho naučit se bránit. Nerad by se dopustil stejné chyby jako předtím, kdy ho nechal odejít a on se určitě ani nesnažil bránit, byť jeho úmysly mohly být jakkoliv dobré.

 

Carnic vyšel z hradu postranní bránou a mířil do hlubokého lesa podél řeky. Jeho mysl tížilo mnoho myšlenek. Paprsek slunce působil, že jeho koruna doslova zářila. A přitom pálila svého krále jako nikdy předtím. Téměř mu hořela na hlavě. Ruce by ji rády sundaly, ale nemohly. Ještě pár kroků, dokud nebude daleko ode všech, kteří by ho mohli zpochybnit a mít ho za slabocha.

Když došel do části, kde byly stromy vykácené a tvořily tak obrovský kruh, zastavil se až na druhé straně. Sňal si korunu z hlavy a zavěsil ji na větev. Pohlédl k řece nedaleko od něj a vydal se k ní. Umyl si tvář ve vodě a díval se na sebe. Jeho tvář bez koruny rázem nevypadala tak přísně. Něco zašeptal, dotkl se vlastních rtů a potom klidné hladiny řeky.

Voda se rozčeřila, až téměř zpěnila, a když se znovu uklidnila, na elmského krále se už nedívala jeho vlastní tvář v odrazu vody, ale žena s tmavými vlasy, spletenými do dvou copů, a zeširoka se na něj usmívala, zatímco jí oči jasně zářily, jako dva překrásné smaragdy. Smaragdy, do kterých se kdysi zamiloval.

„Sacrício,“ zašeptal král slabě a usadil se na břeh řeky. Podobizna jeho manželky naklonila hlavu na stranu a o to víc se usmála. Carnic se pousmál a prsty smočil ve vodě, kde měla tvář. „Co jsi všechno musela vytrpět, abys mě ve skrytu duše nenáviděla a potom místo mě dokonce proklela vlastního syna?“ zeptal se slabě. „Co tě vedlo k tomu chtít na jednoho z nás nebo na oba z nás uvalit kletbu? Vždyť tvůj úsměv byl ten nejkrásnější ze všech, který Vanyar nikdy neviděl. Nikdy necítil tvůj jemný dotek, ani pohlazení, ani kousek slova jsi mu nevěnovala. Jen kletbu. Na mě jsi uvrhla osud býti mu otcem.“ Tvář elfí ženy se opět usmála o něco víc, až jí nyní vylezly dolíčky na tvářích. Carnic párkrát rychle zamrkal, než se usmál, ale oči měl skelné. „Ale tvá kletba zapříčila, že možná… možná můj syn nalezl někoho, kdo ho bude milovat. Bez ohledu na jeho druh či postavení. Řekni - který člověk by tohle všechno způsobil, když by sám z toho nic neměl? Který člověk či elf by se obětoval, aby pomohl zrovna Vanyarovi?“ Podobizna ve vodě na chvíli zavřela oči a zvedla bradu, než je znovu otevřela. Nyní pootevřela i rty, snad jakoby se snažila promluvit, ale nemohla. Královna Elma, Sacrícia, byla mrtvá. A král Carnic sám sebe mučil, kdykoliv si jejího ducha přivolal k sobě v nějaké vodní tůňce. Zpozorněl ovšem, když k němu jakoby natahovala ruce. Snad v objetí, nebo na znamení, aby se k ní přiblížil.

Omámen její krásou Carnic se skutečně sklonil níž k vodní hladině. Až na poslední chvíli viděl zlatavě žhnoucí oči místo uhrančivých smaragdů a rychle se odtáhl. To by ho ovšem nesměly popadnout šupinaté pracky a stáhnout ho pod hladinu.

 

Divoké řeky jahvijské v sobě skrývaly nejedno tajemství. A nejedno tělo žíznivého poutníka, který se ve zdejší řece chtěl umýt či jen smočit rty. Tamější obyvatelé, obávané vodní víly, byly to nejmenší, čeho by se měl poutník obávat. Bytosti, které uměly na sebe vzít podobu někoho zemřelého, přiměly smutkem sužovanou osobu, aby se dostala ke břehu. A pak jen stačilo čekat, nechat je, ať je smutek ovládne a potom zašeptat pár neslyšných slov, kterým se ujistily, že jejich oběť nerozezná odraz vody a jejich těla. A před malou chvíli si už štěbetaly pod vodou mezi sebou, že je přišel navštívit někdo vznešený, jistě elfí král! To by byla panečku kořist! A taky, že byla!

Vyrazila jako první a čekala na svou chvíli. Když jeho mysl ovládla, stáhla ho pod hladinu a těšila se na hostinu. Ulovila krále! Jak jednoduché to nakonec bylo.

Chvíli se sice vzpouzel, ale každý se chvíli vzpouzí, než ho políbí a ujistí ho, že je jeho milovaná zemřelá. Nečekala však podlou zradu, a to dýku ve svém boku. Zavřeštěla bolestí a sama se nejdříve odtáhla, než mu zabránila vyplavat nad hladinu řeky. Když už ji takto zostudil a odmítl se jí vydat na milost, vyškrábe mu oči a utopí ho!

A až jeho tělo vychladne, přidá ho do své sbírky.

 

Carnicův kůň si užíval pozornost jahvijských elfů. Vždycky ho rozmazlovali. Stejně tak viděl svého sourozence. Jídlo bylo prvotřídní a péče dokonalá. A když ho poctila i královna svou návštěvou, řehtal blahem, válel se na zádech a doprošoval se jako malé hříbě hlazení a drbání na břiše. Pernapoli se jen smála a promlouvala k němu, jako se promlouvá k dětem. Kůň se pomalu překulil na bok a spokojeně ržál, když ho hladila. Dokud se Carnic nevrátí, nechtěla prince ani prostředníka vyrušovat. Až posléze bude vhodná chvíle říct jim i o přítomnosti krále. Zasmála se, když ji kůň svými nozdry ofoukl a hlavou se natahoval k té její. Pohladila ho po pyscích a pomalu mu hlavu vrátila zpátky na zem. Vždyť by si ji takhle, hlupáček, vykroutil.

Když tu náhle se kůň sám téměř zvedl a zastříhal ušima. Tiše zaržál a zase zastřihal ušima.

„Copak?“ zeptala se Pernapoli a smetla ze sebe zbytky slámy, které jí její dítko věnovalo, když měla jeho hlavu ve svém klíně.

Kůň znovu tiše zaržál a po chvíli se vybojoval na nohy. Otřepal se, přešel k vodě, ale nenapil se. Pohlédl na Pernapoli a učinil pár kroků blíž k ní. Hlavou do ní párkrát šťouchl, snad jí dával najevo, aby mu uvolnila cestu. Pernapoli ho pohladila po čele, když pochopila, co se jí snaží říct.

„Opatruj se,“ řekla jen a uhnula mu z cesty. Kůň jen zaržál na odpověď, než vyběhl ze stájí. Nikdo ho nezastavoval. Po chvíli v trysku našel cestu, kterou se vydal i jeho pán.

Po krátkém běhu se zastavil a rozhlédl se kolem. Nahlas zaržál, snad Carnica volal k sobě, že je tady, a kaštanovýma očima hledal svého člověka. Všiml si konečně vody, která ho i předtím varovala, že je Carnic v nebezpečí. Neváhal a rychlým krokem se dostal ke břehu řeky. Začichal okolo hladiny. Cítil tady Carnica, tudíž tady jeho elf musel někde být. Rozhlédl se kolem po břehu, nikde však svého krále neviděl. Jen jeho korunu předtím potkal, visící na stromě. Nejistě učinil krok vpřed a pak tři dozadu. To učinil ještě několikrát. I zvířata se bála zdejších vodních víl.

Chvíli dupal do země předními kopyty a potom čekal. Netrvalo dlouho a dostal se odpovědi, na kterou toužebně vyčkával. Čísi ruka se vyšvihla nad hladinu, ale hned byla stažena jinou, šupinatou rukou. Carnicův kůň poté už neváhal. Tam, kde předtím zmizela ruka, tam ponořil hlavu, jak nejhlouběji mohl, a zkousl. Ne naprázdno. V zubech cítil hnusnou, protivnou látku, která mu v zubech klouzala. Ale byla příjemná na dotek. Škubl hlavou nahoru a povedlo se mu dostat královu hlavu nad hladinu. Div nebyl rovnou staženou šupinatou prackou zpátky. Ale byl to kůň tvrdohlavý. Škubal hlavou a tahal svého elfa blíž ke břehu. Carnic, zmatený, kde se zde jeho kůň vzal, ho jenom poplácal po krku, zatímco se snažil nadechnout. Kopl do těla vodní víly, která zasyčela jako had a nepouštěla se ho.

Kůň skoro agresivně zaržál, než prudce vymrštil hlavou vzhůru. Vodní víla se těla konečně pustila. Jenom krále čekal tvrdý dopad na zem, když ho kůň v půlce cesty dolů pustil. Omluvou mu muselo být postrkávání hlavou zvířete, zatímco se vzpamatovával. Omámeně ho pohladil po hlavě a s výdechem zavřel oči.

„Děkuji, příteli,“ řekl jen. Kůň spokojeně zaržál u jeho hlavy a šťouchl do něj, aby ho dostal na nohy. Dal mu ještě čas, než do něj šťouchl o něco víc, div ho nepřevalil rovnou na břicho. Sledoval, kterak se s obtížemi zvedá. Hlavou ho podpíral. Když ucítil jeho pevný stisk na své hřívě, mohl si oddychnout, že svého pána ochránil, že jeho pán pořád žil. Carnic mu prohrábl hřívu a pousmál se. S obtížemi se mu dostal do sedla.

Kůň ho pomalým krokem dovezl ke konci lesa, kde si vzal zpátky svou korunu, a vydali se zpátky do Jahvi.

Sotva ho viděla Pernapoli, zhrozila se, v jakém stavu je její bratr. Ale hned se dovtípila, co se mohlo stát. Pochválila svého koně za dobře odvedenou práci a kůň se téměř dmul pýchou, div neměl hlavu hrdě zvednutou, když se vracel do stájí k ostatním. Místo toho dostal Carnic vyhubováno, jako malé dítě.

„Jsi přece král, tak se podle toho tak chovej,“ byla jedna z mnoha vět Pernapoli. Carnic se jen usmál nuceným úsměvem, kterým většinou obdarovával Vanyara.

„Budu, sestřičko,“ ujistil ji.

Jak vtipný může ještě jeho život být?

 

Mokrý, špinavý šat musel Carnic vyměnit za jahvijský. Nečinilo mu to problém, jen se tomu musel smát. Vlastní ubohosti a hlouposti. Když ovšem předstoupil do místnosti i jeho syn, nevěřil vlastním očím. Stejně tak Vanyar na svého otce hleděl s očima dokořán.

„U všech draků, sním či bdím?“ zeptal se Vanyar s ironickým tónem v hlase.

„Mohu říct to samé,“ promluvil Carnic po chvíli, pořád ještě v šoku.

„Na cestě se vyskytly problémy,“ vysvětlila Pernapoli s úsměvem. „Proto král Carnic přijal mé pohostinství i šat. Prostředníku, můžeme nyní pokračovat?“

„V tom případě se loučím, není mě tady již potřeba,“ utrousil Vanyar a otočil se k odchodu. Byl by i odešel, kdyby ho Kenny nechytil za ruku.

„Byl jste to vy, princi, kdo vyřkl myšlenku míru,“ připomněl mu, „dokončete tedy, co jste začal. Ať už král bude souhlasit, či nikoliv.“

Carnic mírně zvedl bradu. Ten člověk, zdálo se mu, že s novou pozicí i zesílil. A začal si dovolovat na krále. Ale nemohl mu to mít za zlé. Pokud bude chtít jednou zkrotit jeho syna, odvahy bude muset mít na rozdávání. A pohled v jeho očích jasně značil, že klidně rozbije tu zeď, kterou mezi ně Carnic postavil, aby mu sám nakonec otevřel oči.

„Nuže začněme,“ souhlasil Carnic.

 

„Z dohody by měly těžit obě strany,“ ozval se Carnic a Vanyar protočil oči v sloup, dělaje syčivý zvuk jazykem mezi zuby.

„Ts, furt ty samý kecy a dračí lejno z toho,“ zavrčel podrážděně.

„Jestli se ti to nelíbí, můžeš odejít,“ připomněl mu jeho otec.

„Nelíbí se mi tvá přítomnost. V místnosti až příliš rychle klesá můj zájem o jakoukoliv debatu. Tedy pardon - to, co vypouštíš z úst, se do debaty zrovna moc nehodí.“

„Skutečně? Já myslel, že tvůj zájem je již dávno na bodě mrazu.“

Kenny si odkašlal, aby je oba znovu umlčel. „Ano, z dohody by měly obě strany těžit. Proto jsme s královnou jednali o tom, jak bude nakládáno s válečnými zajatci, než jste dorazil, králi Carnicu,“ konečně vysvětlil.

„Aha, výborně, takže se zbavíme Vanyarových hraček a zbytečných krků navíc, skvělý nápad, sestřičko,“ usmál se Carnic vlídně.

„Mně moc vtipné nepřijde, že jsi právě mé vojáky nazval hračkami. Mít po ruce zbraně, nejspíš by se ti to vymstilo, Carnicu,“ upozornila ho Pernapoli s úsměvem.

„Vanyar je tak v jednom kuse nazývá.“

„To ale neznamená, že jimi opravdu jsou.“

„Mohli bychom se vrátit k věci?“ snažil se je Kenny ukáznit. Ztrácel pomalu klidné nervy a racionální myšlení. A při pohledu na Vanyara, který v příliš rychlém tempu klepal patou o zem, zatímco prstem ťukal soustředěně do stolu, věděl, že i princ je se svou příliš nízkou trpělivostí na své hranici.

„Tohle přeci je jedna z mnoha věcí, která se musí vyřešit,“ připomněl mu Carnic.

„Co takhle řešit neschopnost krále, který místo boje se raději schovává za slovy?“ zavrčel Vanyar.

„Diplomacie je také boj, Vanyare, pokud sis toho ještě nevšiml,“ zpražil ho Carnic nehezkým pohledem. Vanyar jen otráveně protočil oči v sloup.

„Králi Carnicu, prosím, neurážejte svého syna. Má stejné právo rozhodovat o míru, tak jako vy,“ stoupl mu do zorného pole Kenny.

Carnic přimhouřil oči. „Co prosím?“ zeptal se nevěřícně a pomalu vstal. Přiblížil se na dva kroky blíž k tomu mrzkému člověku, který ho nyní potupil přede všemi.

„Princ Vanyar má stejné právo rozhodovat o míru, tak jako vy,“ zopakoval Kenny pevným hlasem. Nesměl prokázat strach. Věděl, že v očích Carnica je jen člověk. Ale musel jeho slova aspoň zvážit, když je nyní prostředníkem, nejen člověkem. Sama královna mu dala tuto pozici a on s ní souhlasil, když se rozhodl zúčastnit mírového jednání. Pokud král jeho slova zpochybní, zpochybní tím mír i celou nastalou situaci. Zároveň mu nesmí ublížit. Byl rád, že se jim aspoň něco povedlo si ujasnit, než král přijel. Být od počátku na místě Vanyara, nejspíš by tolik nevyřešili.

Carnic se ještě o krok přiblížil, než postřehl Vanyarův doslova vražedný pohled. Doposud lhostejnost a znuděnost vyzařovaly z jeho očí, nyní tmavé smaragdy byly očima šelmy připravené se na něj vrhnout, pokud by se toho člověka před sebou jen dotkl. Pohlédl znovu na Kennyho.

„Tohle je věc hlavy království,“ řekl konečně.

„A budoucí hlavy království,“ připomněl mu Kenny pevně.

„Na člověka si dovoluješ až příliš,“ zašeptal Carnic.

„Na člověka ano,“ souhlasila Pernapoli a Carnic se k ní ohlédl přes rameno. Vstala ze svého křesla. „Ale jakožto prostředník má pravdu. Byl to Vanyar, kdo navrhl mír, a byl to vždycky Vanyar, kdo ho doposud porušoval. Je tedy potřeba slyšet z jeho úst, že o mír opravdu stojí. A když mu odmítáš dát možnost, když zaslepeně rozhoduješ za všechny pořád jen ty sám, bratře… Jaká je pravděpodobnost, že o mír přestane mít zájem? Kdo mi zaručí, že sotva neopustíš hradby mého hradu, tak několik mých lidí nepadne za oběť jeho šílenství, které v něm probudíš?“

„Nač jsi mě tedy zvala?“ otočil se na ni nyní Carnic.

„Protože jsi král. A jako král bys měl dodržovat jistou etiketu, když mluvíš s královnou jiného království… nebo s vlastním synem. Když v něm budeš zasévat nenávist, co si myslíš, že se stane, až se tvé tělo promění v prach? Bude králem. A bude mít možnost tvé jméno vymazat z minulosti. Nebo tě nechá pošpinit jako krále barbara. Toho, kdo dlouhou dobu usiloval o mír, a když ho chtěl i jeho syn, tak o něj ztratil zájem.“

„Pozor na slova, sestřičko.“

„Volím slova moudře, bratře, na rozdíl od tebe.“

„Pokud se do toho smím vložit,“ ozval se konečně princův pevný hlas, „drobné detaily si klidně řešte mezi sebou. Mně zajímá jediné - když bude jedno z království napadeno, druhé mu přijde na pomoc. S tím souhlasím. Ale co s válečnou kořistí? Co s přeživšími z napadeného království? Jak s tímhle bude zacházeno?“

„Válečná kořist se rozdělí mezi obě království, pokud půjdou do války společně,“ uklidnila ho královna. „Otroci v mé říši nejsou, a pokud budeš ctít dohodu o míru, ani v Elmu nebudou žádní otroci.“

„Žádní jahvijští otroci.“

„Žádní otroci,“ zopakovala Pernapoli rázně.

„Kdo tedy bude dělat špinavé práce?“ přimhouřil Vanyar oči.

„Odsouzenci,“ ozval se Kenny. Všichni tři na něj pohlédli. „Není třeba otroků nebo válečné kořisti. Když někdo něco provede - třeba ukradne chleba - nepotrestáte ho stětím hlavy nebo několika lety v žaláři. Ale tím, že bude dělat právě… ty špinavé práce. Tak nebude potřeba otroků ani válečné kořisti.“

Vanyar přimhouřil oči. „A co neživá válečná kořist?“ zeptal se tvrdohlavě.

„Bude toho, kdo ji najde jako první. Tak tomu bylo odjakživa,“ ozval se Carnic.

„Nemám námitky,“ souhlasila Pernapoli. Vanyar si odfrkl.

„Kdo bude velet armádě?“ zeptal se naposledy, tvrdohlavě.

„Armády bych nechala rozdělené,“ navrhla Pernapoli. „Mí muži moc dobře vědí, co mají dělat, a být pod vedením Carnica - nebo snad prince Vanyara - nejspíš by nevěděli, koho mají poslouchat, když byste se vy dva neshodli.“

„Dívej se za mě, ne na mě,“ upozornil ji Carnic.

„Králi,“ oslovil ho Kenny trochu přísně, „přestaňte zpochybňovat prince. Je to váš syn.“

„Právě proto, že je to můj syn, ho mohu zpochybňovat,“ připomněl mu Carnic chladně.

Kenny si povzdychl. Hlavu měl doslova jako balón. Na jednu stranu se vše řešilo až příliš rychle, ale zároveň se to řešilo stylem můj píseček, moje pravidla. Tvrdohlavost měli všichni tři v rodině. Ale že by i vždycky klidný Carnic by byl až takhle tvrdohlavý, to si nemyslel.

„Navrhuji pauzu,“ ozval se Kenny po chvíli.

„Pauzu?“ zeptali se všichni tři nahlas. Kenny se musel uchechtnout.

„Přestávku. Prostě se na chvíli rozejdeme, schladíme si hlavu a potom budeme pokračovat,“ vysvětlil.

„Výborný nápad,“ souhlasil Vanyar a jako první se hnal z místnosti.

Kenny dlouze vydechl ústy, které měl před chvílí jako velký balón, zatímco se držel za čelo. ‚Tohle ještě bude sakra náročné,‘ pomyslel si. ‚Nejjednodušší by bylo, kdyby se náhodou chtěli utkat navzájem, a kdo zvítězí, ten by velel všem. Počkat. To by vyhrál Vanyar, a to by nebyl moc dobrý nápad. Nebo Pernapoli… a to by byl možná i horší nápad. Nejhorší a nejnepravděpodobnější možná varianta by byla, kdyby čirou náhodou nějak zvítězil Carnic. To by nerozdýchal Vanyar… a to by bylo nejhorší.‘ Rázně přikývl na svou poslední myšlenku. Potom zadržel smích. Pohlédl tajně na krále a v duchu se sám sebe ptal, jaké jsou vůbec jeho schopnosti s mečem. O Pernapoli měl představu, ale krále snad nikdy neviděl držet meč.

 

Ainesson seděl na větvi a tiše foukal do své píšťaly. Draci pod ním spokojeně spali a snili velké sny o minulosti, kdy jim elfové sloužili a hráli stejně sladce. Za dobře odvedenou práci, při které se taky pořádně nacpali, měli slíbený klid a spánek. A protože Ainesson nespěchal, dovolil jim, aby strávili svůj spánek zde, nedaleko zničeného Elma. Saughúr se již s radostí postaral o to, aby vyvěsil vlajku Pellerva doprostřed doposud hořící země na důkaz jejich nově získaného teritoria. Ainessonovi to bylo jedno. Sám se potřeboval uklidnit. A pohled na spící draky ho uklidňoval.

„Pane Ainessone! Pane Ainessone!“ hulákal Saughúr po chvíli.

Byl ovšem hned umlčen, když jeho pán rychle seskočit z větvě a zacpal mu křivá ústa. „Copak jsem ti už stokrát neřekl, abys sklapl?“ zeptal se ho zle.

Skřet mu něco zahuhlal do ruky. Ainesson si ji po chvíli znechuceně utřel do něj. „Omlouvám se, pane Ainessone,“ zašeptal skřet a uklonil se tak moc, jak mu to jeho hrb dovolal. Poté spustil zase hlasitým hlasem: „Jen jsem chtěl říct, že vlajka už vlaje.“

Ainesson ho podrážděně sledoval. Skřet si hned zacpal ústa a sklopil zrak v tichou omluvu. Ainesson pohlédl na draky, kteří jen znaveně zívli a znovu uvelebili hlavy svých prackách, pořád oddáni spánku.

Téměř s milým pohledem k nim přešel a každého z nich pohladil po nozdrách. Nechal je, aby si ho každý pořádně očichal ve spánku a ujistil je, že je dlaň nijak nezraní. Když přešel k poslednímu, bílému, mračil se na nenáviděnou, vypálenou značku na jeho krku. Erbu Elma si všiml ihned a moc dobře věděl, které zvíře v elfí kůži by něco takového mohlo udělat. Princem Vanyarem pohrdal. Tam, kde ho ostatní chválili za skvělý boj a mrštnost, Ainesson viděl výsměch a zbytečnou krutost.

U bílého draka zůstal o něco déle a hladil ho po hlavě. V jeho rodné řeči k němu promluvil. Šeptal mu do spánku slova útěchy, slova o dobré práci a o svobodě. Odpovědí mu byl jenom dlouhý výdech.

„Jsi překrásný a hrdý. Spi sladce,“ dodal Ainesson, než z něj ruku pomalu sňal, aby ho neprobudil. Saughúr se k němu pomalu dobelhal a oddychl si, že ho konečně dohnal. Svým okem zamrkal na bílého draka.

„Pane Ainessone?“ pohlédl k němu.

„Zmlkni,“ zasyčel Ainesson tiše a vydal se k dalšímu drakovi. Saughúr nespokojeně mlaskl, ale o chvíli později se zase belhal za ním.

„Pane Ainessone!“ oslovil ho znovu. „Nemáte hlad či žízeň? Mohl bych něco vobstarat.“

„Řekl jsem ti, abys zmlkl,“ zavrčel Ainesson podrážděně.

„Zajisté, můj pane,“ sklopil Saughúr zrak k zemi. Po chvíli ovšem ještě dodal: „Měl byste se také prospat.“

Byl rád, že ho jeho pán počastoval jenom nehezkým pohledem slepého oka. Kdyby po něm hodil dýkou nebo nedej bože jeho milovanou píšťalu, dozajista by to bolelo víc. Moc dobře si pamatoval, že Ainesson, když ho opravdu naštval v posledních jarech, byl schopný se trefit přímo do jeho oka i na vzdálenost několika metrů vlastní píšťalou. A to byla teprve ukrutná bolest.

 

„Kupředu! Nezastavujte se! Kdo má sílu, ať nese raněné!“ volal Kregoli, když sám na zádech nesl jednoho elmského vojáka, popáleného a zraněného s přitisknutými bylinkami po celé tváři, zatímco se průvod elfů, jak bohatých, tak chudých, jak mladých, tak starých, jak vojáků bez zbraně, tak vězňů bez okovů pomalu posouval kupředu.

„Spíš by bylo lepší je všechny napíchnout na větev,“ zavrčel Mótar nenávistně.

„Mlč, jahvijský pse,“ zavrčel nějaký elmský voják.

„Cos‘ to řek‘, špinavá elmská kryso?“ zeptal se Mótar vztekle a už bral do ruky kámen.

„Zadržte!“ zvolal Failon, kterého podpíral nějaký elmský obyvatel, zatímco kulhal na zraněnou nohu, sevřenou mezi dvěma klacíky a tlustými výhonky. „Tímhle se nikam nedostaneme.“

„A kam se máme dostat?“ zeptal se elmský voják zle.

„Za královnou Pernapoli. Ta nám všem pomůže,“ ujistil ho Kregoli.