„Pane Deavere! Je snad moje přednáška tak nudná, že dospáváte včerejší noc?“

Kenny se prudce posadil a ostatní přísedící se rozesmáli, jako banda uřvaných paviánů. I Kenny se nuceně usmál a učitelovi se omlouval.

„Deavere! Nauč mě svoje schopnosti usnout během přednášky, nasrat tak učitele, ale zároveň pak mít rovnou stipendijní známky!“ smál se Jeffrey Miller, když se dostali z učebny ven.

Kenny si s ním nikdy nerozuměl. Byl to ten typ, kterým se Kenny v pudu vlastní sebezáchovy vyhýbal obloukem.

Jeffrey se na něj nalepil během první přednášky v prvním semestru. Jen stěží byste totiž hledali jiného většího blbečka, který vám s radostí dodá poznámky z hodin a dobrovolně vypracuje úkol a za všechny přítomné zodpoví otázky všem učitelům, takže bylo třeba si ho držet u těla už jen kvůli tomu, jaká bedna Kenny byl. Na jeho popichování nikdy nereagoval, ale jeho poznámky se ho občas vnitru dotkly.

Místní děvečka, hloupoučká a naivní Bonnie Pomfreyová, pro všechny jen hloupoučká blondýnka s obřím dekoltem a minimum mozku, se vždycky k Jeffreymu s jistou hrdostí hlásila. A Kennyho přítomnost tolerovala jenom proto, že to byl šprt, který jí byl konkurencí ve výsledcích testů a boje o stipendium. Moc jí nešlo pod nosánek, když jeho jméno bylo vždycky nad tím jejím. Nebála se šířit pomluvy typu: „Deaver beztak vykouřil profesora před testem, aby měl plný počet bodů.“ mezi ostatními.

Kenny si i na vysoké poměrně často připadal jako pořád na základce, nebo hůř - v mateřské školce. Byť na pomluvách bylo pokaždé jen zrnko pravdy, kdejaká nezaujatá strana se toho s radostí chytila. Většinou to vyšumělo hned v počátku a rychle se na to zapomnělo. Jenže hláška, že „Kenny nějakému profesorovi vykouřil“ se dostala i k onomu zmíněnému profesorovi.

Ten byl nanejvýš pobouřen i znechucen.

A kdo si odskákal jeho hněv? Ano, Kenny Deaver.

Tehdy mu dal přednášku před ostatními, jakoby byl malé dítě.

Za potupou nějakého studenta, u nějž si pamatoval jen číslo, maximálně příjmení, kdyby se hodně snažil, si sám zajistí klid na duši a klidnou mysl po zbytek dne.

Když mu měl pak někdo pomoct s odnosem knih po hodině, nabídl se právě onen ponížený student, které před pár minutami s radostí zesměšnil. V osamění se mu omluvil za svůj neosobní přístup.

„Nic se nestalo. Jsou to jen klepy,“ ujistil ho Kenny.

A nepříjemnost byla smetena za stolu.

O to víc pak mladého studenta archeologie bolelo se na učitele, ke kterému tajně choval city, jen podívat nebo s ním vést normální rozhovor. Díky onomu poprasku kvůli výmyslu jedné nány, jak Bonnie v duchu přejmenoval, si Kenny uvědomoval své city o to víc. A o to víc pak trpěl, když viděl, jak onen cíl jeho tajného zájmu dívky obdarovával úsměvem. Ale to, že mu jako jediný vždy pomáhá, už nevnímal.

Aspoň pár minut navíc si ho ukrást pro sebe a poslouchat jeho hlas… nebo se zapsat na nepovinné předměty a přednášky a jen ho poslouchat a pozorovat. Utápět se v jeho tmavých smaragdech a cítit vůni papyru nebo postřehnout prach na jeho rameni…

Kenny věděl, že se do něj platonicky zamiloval hned první přednášku. Už jen to, jak vešel dovnitř, s jakým zápalem jim vysvětloval, kam v historii se s ním vydají. A svou vlastní orientací doposud nejistý Kenny si zpočátku ani svou zamilovanost neuvědomoval. Měl ji za zájem, respekt a chuť někomu naslouchat.

Ve chvíli, kdy konečně sebral odvahu a muže, kterého tajně miloval, oslovil, dlouhou dobu po onom poprasku, když už na to všichni zapomněli, profesor se zasmál, zda snad opět žertuje. Až pak mu úsměv ztvrdl na rtech.

„Zase se vám hnusím?“ zeptal se tehdy Kenny narovinu, smutně smířený s tím, že další pomluvy tady zítra zase budou na místě. Profesor nyní váhal nad svými slovy. Byla to snad jeho slova, co mu popletla mysl?

„Deavere… Tedy… Kenny. Posaďte… Posaď se, prosím.“

Snad hledal záchranu ve slovech, aby jeho city snad nezranil více, než měl v plánu. Dlouho s ním ten den rozmlouval. Nedělalo mu ovšem problém zlomit mu srdce podruhé. Hlavně, když nebudou mít oba problémy. Raději ať ho po celý život nenávidí, než aby byl zklamaný ze své platonické zamilovanosti.

Kenny byl vždycky rozumný. Ale být podruhé odmítnut stejnou osobou hodně bolelo.

‚Aspoň ty rty jednou okusit,‘ pomyslel si tehdy.

Vzdal se všech nadějí a snů. Všeho, co do této chvíle tvořilo Kennyho Deavera. Sebral všechnu odvahu, kterou měl… a okusil to zakázané ovoce. Chutnalo trpce. A potom hořce, s příchutí železa. To jen profesorovi ruply nervy, když v afektu praštil pěstí svého studenta a v rozčílení po něm křičel, aby okamžitě odešel.

S bolavou čelistí Kenny probděl celou noc, kterou si přál utopit v slzách, jež nepřišly.

Ráno bylo o to horší. Hlas, který do té doby miloval, zněl náhle tak cize. Smaragdy vyhasly. Ani pohledem o něj nezavadil. Nechtěl ani pomoct s odnesením knih. Kenny Deaver pro něj přestal existovat. Byl to jen jeden z mnoha. Číslo v pořadníku, případně příjmení. Vyhaslá existence bez budoucnosti. Někdo, o koho už neměl nikdo zájem.

Profesor si naštěstí spočítal, že kdyby něco řekl, ohrozil by i sám sebe. A tak do konce semestru zmizel všemi tolik oblíbený profesor. Kenny zpočátku jeho odchod ani nepostřehl. Soustředil se v tu dobu na zkoušky. Až pak mu došlo, že od něj dostal výsledek z poloviny vyplněného testu, na který neměl sílu se psychicky připravit, na výbornou. Snad aby se mu omluvil, spíš, aby se ho zbavil a tímto způsobem řekl neosobně sbohem jedné duté palici, jednomu číslu v pořadníku, jedné prázdné existenci.

A Bonnie Pomfreyová tehdy opět jen zuřila, protože byla zase jen ta druhá nejlepší.

 

S obtížemi rozlepil víčka.

Slyšel několik vzdálených hlasů, které se ozývaly v mnoha ozvěnách v jeho hlavě.

Jen matně rozeznal teplo princových dlaní.

Sotva trochu pohnul hlavou, Vanyar se k němu ihned ohlédl, nepopsatelný pohled v očích.

Viděl, jak jeho rty formulují jeho jméno, než zase upadl do spánku.

 

Vzbudil se, pro něj, o něco později.

Něco ho příjemně chladilo na těle, ale tvář mu něco hřálo.

Jen stěží dokázat vnímat princovo tělo pod brněním, když se o něm opíral. Seděli na zemi? Ne… Něco tvrdého ho ale tlačilo zespod do těla.

Kenny sotva vnímal i vítr, který by ho odvál, kdyby nebyl přivázaný k Vanyarovi. Neslyšel ale ani máchání křídel, ani vrčení draků, ani zvuk píšťaly, kdy Sisimis naváděla dva draky, aby jim pomohli v útěku.

Sotva Vanyar cítil, že se jeho člověk pohnul, ohlédl se k němu. Střetl se s nehezkým pohledem na jeho zjizvení tělo a tvář a zabublal v něm opět ten velký vztek a chuť Erunera mučit a pomalu zabíjet!

Ale pohled do těch rozespalých, nahnědlých očích ho uklidnil. Opatrně mu prohrábl vlasy.

„Už tam skoro jsme, Kenny,“ zašeptal.

Otiskl své rty do jeho tmavých vlasů a stiskl jemně jeho ruku v té své.

Netrvalo dlouho a Kenny znovu upadl do sladkého spánku.

 

Kenny poslouchal profesora, ale jeho hlas neměl to správné vzrušení, tu okouzlující jiskru, která ho zaujala na tom před ním. Snad si vyčítal vlastní city, vlastní pochybení. Rozhodl se proto, že pokud se někdy bude chtít zamilovat, tak raději do příběhů z knih. Tam aspoň bude mít jistotu, že ho jeho hlavní hrdina nezklame a neodkopne dřív, než mu své city řekne. Smutná obrana před krutou realitou.

Ostatním se vyhýbal, nyní tak činili i oni dobrovolně. Jen občas se jim hodil někdo, kdo za ně vypracuje úkol, jako jediný bude reagovat na slova přednášejících anebo ten trouba, co jim po prvním termínu testu řekne správné odpovědi.

 

Vanyar přitáhl spícího člověka k sobě do náruče, když dorazili do Jahvi. Poprask způsobili dva draci, kteří se náhle snesli z nebes na nádvoří. Snad se jahvijští poddaní obávali, že nyní Pellervo zaútočilo na ně. Sotva však zahlédli Sisimis, vítali je s radostí, nic netušící hrozbu neviděli. Mysleli si, že to Prostředník zase dokázal.

O to větší bylo překvapení, když toho člověka viděli zraněného v náručí elmského prince.

Nikdo neměl odvahu se zeptat, co se stalo.

Kenny jen letmo vnímal, že už necítí tvrdou kůži draka pod sebou, místo toho byl tisknut na chladný kov brnění… pod nímž slyšel bít princovo srdce.

 

„Tuto expedici neberte jako povinnou či dobrovolnou. Rozhodnutí bude na těch, které vyberu,“ vrčel profesor Rogers na ty tupé ovce, co si hrály na studenty. „A ve finále to budu já, kdo vybere ty šťastlivce.“

„Spíš depresivní maniaky,“ prohodil Jeffrey a pobavil tím hlavně hloupoučkou Bonnie, která se pro jistotu smála všemu, co kdo řekl, aby zapadla do stáda tupých ovcí. Nejhorší je život vyděděnce na pokraji společnosti, osamocence. Však jednoho tady už mají, tak proč se k němu přidávat v životě osamělého vlka?

„Copak je na tom k smíchu? Chcete se snad přidat dobrovolně?“ prohodil profesor Rogers ironicky.

„Ne, nejsem blbec. Vždyť nic k objevování už není.“

„Takhle se z vás nadšený archeolog nestane.“

„Takhle se z vás nadšený archeolog nestane,“ napodobil ho Jeffrey tenkým hlasem s pitomou grimasou na obličeji a všechny tím zase pobavil.

Zbytek hodiny se ti dva spíš dohadovali, zatímco Kenny od lavicí si po několikáté četl Tolkienovy příběhy o Středozemi.

Rogersovy hodiny byly zajímavé, o tom žádná, ale když se chytil s Jeoffreym kvůli pitomosti, byly o ničem. S primitivem moc kloudnou konverzaci nepovedete, ať už se budete snažit jakkoliv.

Na konci té debaty všichni rychle mizeli Rogersovi z očí. Jen Kenny mu nabídl, že mu pomůže s hromadou map, kterou si dnes donesl a vůbec ji nepoužil.

„Pane Deavere, co byste řekl na tu expedici? Přidáte se ke zkušeným kolegům a budete mít zkušenosti. Poznáte pravé špičky v tomto oboru,“ lákal ho.

„Nemám v oblibě tropy,“ nadhodil Kenny.

„Ani to slunko nepocítíte! Dopravu, stravu i ubytování hradí univerzita a všechno navíc bude zdarma nebo jen bonus.“

„Pane Rogersi, cením si Vaší nabídky, ale asi by ostatní, které vyberete, nebyli moc nadšení, že tam budu s nimi…“

„Ale třesky plesky. Aspoň já budu rád, že tam je někdo, kdo to bere vážně!“

Kenny se musel pousmát. Takový ten vynucený úsměv, kdy vám někdo nuceně polichotí, aby vás nalákal do záhuby.

„Musím si to nechat projít hlavou,“ rozhodl se nakonec.

„Nepřemýšlejte moc dlouho, kolego,“ upozornil ho, když složili věci v jeho kabinetu. „Byl bych ale rád, kdybyste zrovna vy jel. Snad jako jediný máte skutečný zájem o studium a ne jen o status studenta.“

 

Královna Pernapoli doběhla na nádvoří jako první a s hrůzou v očích sledovala výsledek jejího konání. Výčitky ji dostihly ihned. Byla to její chyba. To ona tady přece Kennyho povolala… Spěšným krokem přešla k princi s otázkou, co se stalo. Tu náhle ale rychle ukročila stranou, když viděla nenávistný pohled smaragdů divoké, nebezpečné šelmy, která hrozila útokem, pokud se ještě o krok přiblíží.

„Nepřibližuj se,“ varoval ji vrčivý princův hlas. Sledovala, jak její synovec ochranitelsky držel Kennyho blízko sebe.

„Princi Vanyare, Prostředník potřebuje okamžitou léčbu!“ připomněl mu generál Halnor příkře.

„Ticho!“ vykřikl Vanyar a nenávistný pohled namířil na onu jahvijskou krysu. Vždyť to byl jejich nápad! Neměl nikdy souhlasit s mírem! Ne, když neuměli zajistit bezpečí všem. Je to jejich vina! Byl to jejich nápad!

„Vanyare,“ oslovila ho Pernapoli opatrně a pohlédla na Kennyho. „Dovol mi ošetřit Kennyho.“

‚To tak! Chceš ho umlčet!‘ pomyslel si Vanyar vztekle a ukročil, když se k němu Pernapoli přiblížila. ‚Nikdo se ho už ani nedotkne! Nikdo!!‘

Byl jako rozzuřená bestie zahnaná do kouta. Tak, jak ho viděli odjakživa všichni. To, že se snažil tentokrát někoho bránit, už nikdo neviděl.

„Princi Vanyare,“ oslovil ho nyní Laston a dostal se do jeho zorného pole. Hned po boku mu byl Taurino. „Dovolte nám ošetřit Kennyho,“ zkusil prince přemluvit jeden z jeho nejvěrnějších. „Slibuji, že dohlédnu na to, že se mu nic nestane.“

Vanyar k nim oběma vzhlédl. Snad konečně viděl někoho, koho jeho zmatená mysl poznala. „Lastone… Taurino…“ oslovil je téměř nevěřícně.

„Ano, jsme to my, princi Vanyare,“ souhlasil Taurino opatrně a poklekl před svým princem. „Dovolte nám se postarat o Kennyho. Můžete mu být pořád po boku, ale potřebuje lékařskou péči. Prosím, princi Vanyare.“

Po delším váhání se Vanyar konečně uklidnil. Povolil svaly a nechal ty dva, aby se přiblížili. Trval ovšem na tom, že bude Kennymu pořád na blízku. Nikdo šílenému princi neodporoval. Měli dostatek rozumu.

 

Kenny dorazil ten den domů pozdě. Nikdo nebyl doma, jako vždycky. Matka pracovala dlouho do noci a ráno byla vždycky už dávno pryč, když sám vstával. Otec coby opilecká troska byl ve svém druhém domově, v místním pajzlu, který byl od jejich bytu vzdálený jen pár metrů. I přesto jeho otec zapomínal cestu a dělal ostudu řvaním v průběhu noci, když se domáhal u cizího domu či bytu, aby mu otevřeli, když mu nepasoval klíč.

Byl za onu samotu rád.

Zamkl se ve svém pokoji, pustil počítač a ponořil se do nějaké fantasy hry. Ani nepostřehl, že vše hře strávil už mnoho hodin, když tu náhle slyšel zavření dveří a šustění klíčů.

Váhavě vykoukl z pokoje, aby se ujistil, že je to matka.

„Co si dáš?“ přivítal ji doma.

„Ahoj, zlato,“ usmála se na něj vlídně, když se dostala z prvotního šoku, kdy ho neslyšela ani přijít tak blízko k ní. „Už jsi večeřel?“

„Ne, můžu udělat tousty… nebo vajíčka.“

„Mám chuť na vajíčka. Dneska jsme naštěstí skončili brzo.“

„Brzo v deset místo ve dvanáct? Co se stalo? Přišla potopa?“ žertoval Kenny a svou matku tím pobavil.

„Spíš sucho,“ rozcuchala mu vlasy. „A mrtvo po bitvě, kterou nikdo nevyhrál.“

Když jedli pozdní večeři, Kenny jí řekl o možné expedici, kterou by platila škola.

„Ale zlato, to zní přece výborně! Musíš jet! Trvám na tom. Musíš si někdy od nás odpočinout.“

„Od něj,“ opravil ji Kenny zle, než dodal: „No… nevím, jestli bych měl…“

„Zkus říct, že nepojedeš kvůli té násosce a udělám ti tu ostudu, že si vezmu dovolenou a dovezu tě před školu, nebo kde budete mít sraz.“

Kenny věděl, že toho byla schopná. „O to nejde… Jen nechci, abys tady zůstala sama.“

Jeho matka mu pevně stiskla ruku. „Kenny, jeď,“ řekla nekompromisně. „Neváhej a jeď. A užij si to!“

Kenny to vzdal. Když mu začala dávat spoustu dobrých argumentů, proč jet a vypadnout z domu, musel se všemi souhlasit.

„Špatně se ti odmlouvá,“ usmál se na ni mile.

„Máš to po mně, takže se nedělej,“ zasmála se.

Ten večer po delší době nešli hned po večeři spát. Povídali si dlouho do brzkých ranních hodin. Dokud do bytu nevplula opilecká násoska a nezačala řvát, že „jemu“ kradou elektřinu a peníze a žrádlo. Přestože nic z toho nikdy neplatil.

Kennyho matka už dávno vzdala marné boje nebo hádky. Kenny už nad ním také neztrácel nervy. Bývaly doby, kdy se ti dva hádali do krve, protože Kennyho otec byl slaboch, co měl velká ramena jenom tehdy, když se napil. Ušetřili si nejednou ránu, když byl Kenny o pár let mladší. Nyní bylo jednodušší se před ním zamknout v pokoji a ignorovat ho. Však až vystřízliví, stejně za ním přijde se zbytečnou prosbou o další peníze na alkohol, které jako vždycky nedostane.

 

„Co se stalo?“ zeptal se Carnic, když se vmísil do davu. Ve Vanyarovi kypěl vztek. Kdyby tenhle budižkničemu už dávno cosi udělal, nemuselo by k tomuhle dojít! Stačilo jen vidět svého otce a pohled v očích prince byl rázem opět nebezpečný, krvežíznivý. „Snad nechceš tvrdit, že je to moje chyba, že si ho ani neumíš ohlídat.“

„Carnicu!“ okřikla ho Pernapoli. „Jestli chceš opět probouzet zlou krev, odejdi z mého království!“

„Ano, neohlídal jsem ho! Spokojený?“ zakřičel Vanyar vzteklým hlasem, který se v půlce snad na chvíli zlomil, zakolísal. „Stejně jako tys nebyl schopný ohlídat matku!“

Na nádvoří rázem nastalo ticho.

„Dobře, dámy a pánové, rozejděte se. Tohle je vážný i bez nezávislých čumilů,“ jal se generál Halnor rozhánět elfy, aby královská pře neměla diváky. A aby si oba kralevicové zachovali trochu hrdosti.

 

Kenny chtěl jet, ale obavy, že tady nechá na pospas šílencovi vlastní matku, byly pořád na místě. Nikdy na žádné expedice nejezdil, byť byl pozvaný. To byl možná další z důvodů, proč neměl žádné kamarády. A teď v pět hodin ráno, kdy spát nemohl, seděl nad papírem, který mu profesor Rogers včera dal, aby si ho prostudoval.

V mysli se mu ozývala slova matky, aby jel. Pohlédl na datum expedice a poznačil si ho v kalendáři. Sice nevěděl, kteří další dva zúčastnění budou, ale snad s nimi nebude muset konverzovat příliš.

A to byl počátek cesty, která měla změnit jeho dosavadní život.

 

Blouznil v horečkách a nebylo mu rozumět. Někdy byl naprosto poddajný, jindy byl jako vzteklý, bojovný vlk, kdy ho museli dva elfové držet na lůžku, aby ho mohl Kregoli ošetřit. Vanyar bedlivě jahvijského lékaře sledoval a snad možná kouskem zaprodané duše se mu v duchu omlouval.

Neodmlouval, neviděl nepřátele a přátele, ale pacienty.

S lítostí v očích pohlédl na svého člověka a přál si, aby mohl udělat něco, aby to odčinil. Další z jeho pochybení…

Kregoli po delším boji konečně skončil. Prohrábl Kennymu něžně vlasy. Cítil se bezradně. Nic víc pro něj nikdy nemohl udělat.

A přitom právě jeho pro přehnanou starost považoval Vanyar za hrozbu. To, jak se ho dotýkal, nebylo jenom coby lékař strachující se o pacienta!

Ale sám sebe nabádal, že tomu tak je, že by si nedovolil přímo před ním zneužít stavu, v jakém Kenny je, že by se ho neodvážil dotknout.

Kregoli si Vanyarova pohledu všiml už dávno. Věděl, že proti němu by šel jen šílenec, kterým Eruner byl.

„Až se probudí, zavolejte mě,“ instruoval ho, když si omyl ruce od krve. „Teď by měl ale co nejdéle spát. A Vám by spánek taky prospěl, princi Vanyare.“

„Zůstanu tady.“ zavrčel princ podrážděně.

„Zajisté. Kdyby se cokoliv stalo, dejte nám ihned vědět, prosím.“

Princ už nezareagoval. Jen přešel k posteli a sevřel Kennyho ruku v těch svých.

 

Vanyar nemohl oči zamhouřit. Sledoval spícího člověka a tolik si přál, aby svou nepozornost mohl odčinit. Jeho pokřivené Já mu říkalo, aby táhl do války a setnul Erunerovu hlavu, aby mu dal lekci, na kterou nezapomene. Ale jeho druhé Já, to starostlivé Já, které teprve objevoval, mu říkalo, aby zůstal po boku Kennyho a nepouštěl jeho ruku, dokud se neprobudí. Tu noc nebyl nikdo svědkem princových slz a tichého přání, aby se Kenny probudil a byl zase v pořádku.

Když dalšího rána Kregoli spolu s Ahantuonem vešli do pokoje, našli prince Vanyara v pozici, ve které ho Kregoli předtím opouštěl. Rozmlouvali mu to, říkali mu, aby šel spát a počkal… ale princ je nevnímal, prázdný pohled v očích.

Oba lékaři zachovali tajemství o stavu prince a ponechali ho a Prostředníka opět o samotě.

 

„Vanyare, prosím, prospi se,“ oslovila ho královna starostlivě. Princ ji ovšem ignoroval. Zaváhala, než mu prohrábla vlasy. „Prosím, Vanyare. Trápíš všechny okolo. I on se jistě trápí…“

„Nezamhouřím oka, dokud je on neotevře,“ slyšela nejasný, tvrdohlavý Vanyarův šepot a povzdechla si.

„Možná chce, abys také na chvíli spal.“

„Pitomost.“

Více ho nepřemlouvala a nechala je o samotě. Do té tvrdé zdi může bušit, jak moc chce, nezboří ji.

 

Na sklonku druhého dne byla princova žalostná přání vyslyšena, když Kenny konečně otevřel oči. Jak bolestné však bylo, když se od něj rychle odtáhl, sotva slyšel, jak ho oslovuje, jak děsivé bylo, jak se od něj drží dál a je jako vystrašené zvíře před dravcem. Byla to cena za jeho pochybení. Ať už ho oslovoval, jak nejmileji uměl, Kenny ho snad nepoznával. Po posteli k němu opatrně přisunul ruku, jen aby ho více polekal nakonec.

„Kenny, to jsem já,“ šeptal s drobným úsměvem. „Neublížím ti. Nikdo ti už neublíží. Slibuji.“

Netušil, co říct, aby ho přesvědčil.

Nakonec zastavil ruku těsně u něj a rozevřel dlaň. Nechtěl vědět, co mu všechno ty pellervské krysy udělaly. Raději ne. Teď se musel soustředit na to, aby ho poznal, aby mu znovu věřil a on jeho důvěru tentokrát nezklamal.

 

Věděl, že měl hned zavolat doktory, ale kdyby mu neuměl sám pomoci, proč by ho po celou tu dobu tak zoufale bránil?

„Kenny,“ zašeptal mile a o kousek blíž se k němu přiblížil, „víš, kdo jsem?“

Kenny k němu vzhlédl a přikývl.

„Bojíš se mně?“

Odpovědí mu bylo zakroucení hlavy. Pousmál se.

„Mohu tě chytit za ruku?“

Kenny nejdřív ruku stáhl k sobě, snad ze strachu, že přijde zase bolest… ale on byl přece ten, za koho bojoval, za koho chtěl trpět, aby ho aspoň jednou mohl ochránit. Tak proč ho najednou měl děsit?

Vanyar trpělivě čekal, dlaň rozevřenou na posteli. Na tváři měl milý úsměv a smaragdy něžně zářily.

Nemohl být šťastnější, že jeho človíček žije a dýchá… jen je vystrašený. O to víc si užije mučení Erunera a Lavindila, až se mu dostanou pod ruky!

‚Ne, nemysli na ně,‘ nabádal sebe a opět se soustředil na Kennyho.

Postřehl pohyb jeho ruky a ještěrčí oči se instinktivně podívaly směrem k ní. Vlastní rukou ani nepohnul.

V duchu slavil velkolepé vítězství, když po delší chvíli cítil letmý dotek jeho konečků prstů a pak jeho prsty, které opatrně sklouzly do mezer mezi těmi jeho, a slabý stisk byl pro něj tím nejlepším pocitem.

Vzhlédl k němu. Pozoroval ty kaštanové oči, jak s nejistotou sledují vlastní ruku. Odměnil ho pořádným stiskem v té své. Po chvíli povolil a musel se usmát, když se Kenny ten stisk snažil znovu vyvolat vlastním, slabším stiskem. Vyhověl mu a drtil mu ruku v té své. Všiml si jeho drobného úsměvu. Úsměvu, pro který nyní dýchal… Pevnějším stiskem odměnil jeho snahu. Kenny k němu pomalu vzhlédl. Tmavé smaragdy se o kousíček přiblížily a Vanyar se rozhodl na něj znovu promluvit.

„Smím tě políbit?“ zeptal se princ s úsměvem.

Tolik si ho přál políbit, sevřít ve svém náručí, drtit ho na své hrudi, rty okusit jeho krk a ramena… přivlastnit si ho, označit si ho tak, aby se ho nikdo už neodvážil dotknout, aby všichni už na dálku věděli, že patří jen jemu.

Kenny k němu vzhlédl a přikývl.

Nejdříve ucukl před jeho druhou dlaní, která ho chtěla pohladit po zjizvené tváři. Vanyar trpělivě čekal. Věděl, že to snadné nebude, že si musí u něj znovu získat tu důvěru, kterou v něm měl předtím.

„Smím tě políbit?“ zeptal se znovu, aby ho rozptýlil. Kenny k němu znovu pohlédl a Vanyar toho zneužil.

Dlaní mu jemně sevřel tvář a zabránil mu tak v útěku. Pomalu se k němu přibližoval, dokud se jejich rty téměř nedotýkaly. Dal mu čas, aby se sám rozhodl. Vydrží to, když ho nyní odstrčí. Pochopí to. Bude to bolet, ale pochopí to. Ale rozhodně už nevydrží tu náhlou blízkost jejich rtů, které téměř volaly po onom smyslném polibku.

První polibek byl něžný, jemný, jakoby jeho rty okusil poprvé, následovaný dravějším.

Chtěl jich tolik…

Tolik, kolik bylo potřeba, aby zapomněl, aby oba zapomněli.

„Řekni něco, Kenny,“ zašeptal, když se nad ním skláněl. „Cokoliv.“

Prsty mu přejel po tváři. Chtěl slyšet jeho hlas, po takové době, ujistit se, že zní pořád stejně… že mu ho pellervské krysy nevzaly… neponičily…

„Va…nya…re,“ slyšel nejasný šepot, který znamenal mnoho. Víc slyšet nepotřeboval. Pomalu mu prohrábl vlasy a znovu ho políbil.

„Kenny…“ zašeptal stejně tiše a zahleděl do očí plných slz.

 

Nechtěl ho opustit. A ani nemohl. Kenny lpěl na jeho ruce jako dítě na ruce matky. Zavolal tedy stráže, aby přivedli lékaře. Dokud měli trochu soukromí, pohrával si s jeho vlasy, líbal ho a svíral jeho ruku v té své.

Kregoli vběhl do místnosti jako první. Pomalu se přiblížil k posteli a ptal se Kennyho, zda ho poznává. Pod bedlivým dohledem Vanyara se snažil Kennyho rozmluvit, ale Kenny se od něj odvracel a držel se Vanyara jako klíště. Když Ahantuon nakoukl dovnitř, aby Kennyho případně nevylekal, ztrápeně sledoval počínání Kregoliho. Nešťastný lékař mu nemohl ani pomoci a cítil se za to vinen. Když na sebe, i přes obavy, aspoň prince Vanyara nechá sáhnout, bude ho muset léčit on… Dokud se jeho mysl a duše znovu neuklidní. Ahantuon měl své obavy, znal princovu sadistickou povahu, ale pokud mu ten člověk věří a nechá na sebe sáhnout právě od něj, bude muset spolupracovat. Důležité bylo, že se probral. A že aspoň někoho z nich poznal… Teď ale přijde to horší. Určit správnou diagnózu. Zda se jedná jen o chvilkový stav a strach, nebo něco horšího. Měl obavy o jeho spánek a sny, o jeho duševní zdraví. I když se s pomocí prince dostanou k bodu, kdy bude reagovat aspoň přiměřeně na ostatní elfy kolem sebe, kdo ví, co za peklo bude mít v hlavě.

Když se Kregoli vrátil, nevypadal vůbec spokojeně. Nejspíš mu už došlo, co došlo i Ahantuonovi jenom z pohledu.

„Nuže?“ zeptal se Ahantuon.

„Kdo to princovi řekne?“ odpověděl Kregoli otázkou.

„Toho to moc trápit nebude, jeho poznal.“

„Takhle ale fungovat nemůže…“

„Tak se Vanyar bude muset hodně snažit, aby ho z toho dostal.“

‚Toho se právě obávám,‘ pomyslel si Kregoli, když moc dobře znal jeho povahu.

 

Pokroucené srdce Erunerovo neznalo lásky. Cítilo vždy jen smutek, vztek a beznaděj. V okovech se narodil, v okovech měl také i zemřít. Často si pokládal otázku, v čem jsou pellervští bastardi, samozvaní Králové, lepší než on. Nenarodil se s modrou krví ani se stříbrnou lžičkou v hubě. Spíš s krví zaprodance a s hlínou v hubě doplněnou krví, když byl surově bit, neboť nesplňoval požadavky dostatečně rychle. Proklínal vládce země, ve které se narodil. Bachraté, líné, nanicovaté… Zbytečné. Sliboval jim vždycky smrt, když byl sražen na kolena, aby žral prach před Jejich velikostí. Naučil se předstírané poslušnosti, o to sladší byla pak jeho pomsta, kdy každého z nich viděl v moci ohně, jak pomalu a v bolestech umíral. A nechť i ostatní škemrají o život jeho!

Sotva dorazili do bezpečné vzdálenosti, kochal se pohledem na rozpadlinu hladu, kde nechal zuřící bestii jménem Vanyar. Když ho nemohl mít na své straně, vše, co mu bylo drahé, s radostí zničí.

Lavindil stál po jeho boku s prázdným pohledem. Ve své mysli měl zmatek. Poslechl rozkaz, ale ten špinavý člověk nestál za jeho pozornost… Neměl s jejich spory nic společného. Co na tom, že spal s elmským princem. Tomu je taky jedno, zda přijde o hračku či nikoliv. Sice se na něj díval jinak, než na ty ostatní, ale všechno se stejně změní v prach. Proč ho jeho král nechtěl hned zabít? Proč ho nechal naživu, aby trpěl? Proč mu neušetřil bolest ze života, kdy se elfů bude bát? Svého krále se ale na nic neptal. Věděl, že cesta, po které se s ním vydal, je plná trnů a kopců a propastí. Musel to být on, kdo se stane jeho mostem k lepší budoucnosti. Ať už rozkaz bude znít jakkoliv, muže, který ho vždycky viděl jako sobě rovného, poslechne kdykoliv. I když s ním nebude vždycky souhlasit.

Co viděly plameny v očích nenáviděného krále? Kam směřovala jeho cesta? Eruner své plány nikdy nikomu nesvěřil. Nesl je na svých bedrech sám po celou tu dobu. Nebál se riskovat. Však najděte v historii hlupáka, co by bez váhání obětoval svou celou paži za neomezenou moc a poslušnost draků? Malá oběť za obří moc. Najděte šílence, který by vyzýval všechna království široko daleko a vítězil nad nimi. Ať už v čistém souboji nebo nekalé hře, on byl vždycky právoplatným vítězem a králem všech. Jen hlupák by se mu postavil. Ale Vanyar nebyl hlupák.

Kdyby toho šílence získal na svou stranu, do své armády, byli by neporazitelní. Jen jejich jména by vzbuzovala větší respekt, než vzbuzují nyní.

Možná toho člověka měl použít jako vyjednávací prostředek. Přinutit ho, aby přesvědčil Vanyara, že spojenectví s nimi pro něj bude prospěšné. Však tu bestii v brnění nikdo nemiluje. A Pellervo nenabízí spojenectví jen tak kdekomu.

Lavindil si vzpomněl na vzdornou tvář člověka, když ho mučil. Ať už se ho ptal stokrát, nikdy prince Vanyara a jeho lid nezradil. Co ho pohánělo? Co to měl v očích, když k němu vzhlédl? Jak mohl vědět, že se pro něj vrátí?

‚Nezasloužil si trpět za jiného,‘ pomyslel si Lavindil a pohlédl na svého krále. ‚Ať už jsou tvé plány jakékoliv, nemusels do nich zatáhnout i nestraníka.‘

Přesto chápal činy svého krále a neptal se na jejich odůvodnění.

Věděl, že Eruner je složitá osobnost. Znal stránky svého krále, které neukazoval nikomu, jenom jemu. Věděl, že jeho král je štědrý, umí milovat a není jen krvelačný maniak, jak ho viděli jeho nepřátelé. Věděl, že srdce, které mu bije v hrudi, umí zahořet láskou pro svou zemi i pro ty, jenž miloval. Uměl být dokonce i něžný milenec, povzbudivý velitel vůči svým vojákům, když to potřebovali.

Ale věděl, kdy je potřeba vládnout tvrdou, krutou rukou.

„Lavindile,“ oslovil ho a jeho služebník se zarazil. Četl snad jeho myšlenky? „Lituješ snad svých činů?“

„Ne, můj králi. Byly vyvedeny na Váš rozkaz. A Vy se nikdy nemýlíte.“

„Tak si to pamatuj.“

„Nikdy jich nebudu litovat, můj králi.“

Eruner se k němu ohlédl. „Poštvali jsme si Elmo a Jahvi proti sobě, máme skvělé soky před sebou,“ ušklíbl se nehezky.

Lavindil mu úšklebek opětoval. Dokud se jeho král baví, s radostí mu poskytne i víc zábavy. „Ano, můj králi. Tato válka bude ze všech nejsladší!“

Eruner ho za hábit přitáhl k sobě, oči doširoka otevřené vzrušením. „Měl bych tě ztrestat za to, že jsi byl příliš okázalý vůči princovi.“

„To bys měl, můj králi,“ souhlasil Lavindil s úšklebkem.

Věděl, že to řekne. A těšil se na svůj trest.

 

„Jaký je tvůj názor?“ zeptal se toho večera Ahantuon nad pohárem vína sklesle.

Kregoli mlčel a s vínem si spíš pohrával, než aby ho pil. Vlastních slov se obával.

„Kregoli?“

„Nemoc roztroušeného srdce,“ odpověděl mladý lékař konečně.