Koně jen velmi nerad nechával pod střechou dřevěné budky. Kůň do něj jemně šťouchl hlavou, když mu chtěl uzdu uvázat k nějakému držáku.

„Když tě nechám neuvázaného, někdo tě vezme,“ snažil se mu to Kenny vysvětlit. Kůň si jen vzdorně odfrkl. „Chápu, že v Jahvi máš svobodu, ale kdekdo by tě tady mohl odvést. Ne, že by ses nechal, ale lidi umí být přesvědčiví až hodně. Však se podívej na mě,“ dodal se smíchem, když ukázal na sebe. Kůň jen pohodil hlavou a zase si odfrkl. Kenny se musel krátce zasmát. I kůň se očividně dobře bavil. „Jestli to vyjde, dostaneš něco na zub,“ slíbil mu, když ho hladil po pyscích a hlavě. Kůň hbitě zastříhal ušima. „Na odměnu to slyšíš, co? Ale zasloužíš si ji,“ ujistil ho. „Dovezl jsi mě tady v bezpečí. Teď to nech na mě.“

 

„Stráže od brány mě poslaly si odpracovat vstup a nocleh a váš hostinec se mi zdál ze všech nejlepší,“ mazal hostinskému med kolem huby mazaně, aby si ho získal na svou stranu. Když z něj přitom nevinně vymaní i zlatku navíc, může ji pak dát někomu za informace. „Určitě nebudete litovat, když jednu či dvě zlatky obětujete, až pro vás budu pracovat.“

Hostinský byl starý muž, s pivním pupkem a v křivé hubě měl sotva pět žlutých zubů, do jednoho si nyní šťoural dřívkem, protože se mu viklal a očividně ho ten fakt neskutečně štval. Nepříjemně si mlaskl a dřívko, které se mu v tom procesu zlomilo, zahodil na špinavou zem. Seděl na malé židli, ze které doslova překypoval jeho velký, nemytý zadek, na kterém se musel v tu chvíli podrbat.

Konečně vzhlédl k mladíkovi a přemýšlel, cože mu to vlastně celou tu dobu vykládal. Prasečí očka modré barvy byste jen stěží viděli pod obřími víčky. Masitá pracka se natáhla pro džbán s pivem a muž si zhluboka přihnul. Zarudlý, křivý nos se zdál hned o odstín tmavší. Rázně si říhl, div se stěny nezatřásly.

Kennymu neušlo, že v tomhle hostinci moc hostů není. Maximálně ti, kteří vypadali, že zdejší pivo, dle nehezkého zápachu pravděpodobně břečka z místních kanálů, je to jediné, co si za svůj mrzký plat mohou ještě dovolit.

„Vypadám snad, jako elfí bastard, co rozhazuje prachama, co?“ zeptal se hostinský vztekle. Kennymu neušlo, že jazykem poputoval po svých zbývajících zubech a zastavil se u toho, do kterého doposud špáral dřívkem. Nepříjemně si dvakrát mlaskl a roztáhl ruce v ironické objetí. „Prosím, račte si objednat. Pivo nebo něco odpornějšího za nejnižší ceny. Samozřejmě, že pak dostanete ‘enom tu nejnižší kvalitu, pane vašnosto.“

Kennymu neušlo, že si z něj dělá blázny, ale sám si říkal, aby zachoval chladnou hlavu. Třeba je tohle zkouška. Když mu přivede zákazníky, dá mu potřebné peníze, aby tady mohl zůstat v klidu, a on mu na oplátku pomůže s obchodem!

„Co když řeknu, že vám přivedu víc zákazníků?“ zeptal se Kenny vypočítavě. Muž se jen pohrdavě rozesmál.

„Nevsázím se, mladej, moc dobře vejm, že tenhle pajzl je dobrej jen málokerýmu.“

„Od toho tady jsem - abych vám přivedl zákazníky, a vy mi na oplátku dáte jen na poplatek, abych mohl do města, a na nocleh.“

Muž se plácl do kolene a rozesmál se. Jeho smích zněl poněkud sekaně, ale Kenny to dával za vinu předčasně vypadlým křivým zubům.

„Líbí se mi tvoje kuráž!“ uznal hostinský. „Ale dobře se rozhlídni, ty kuře nedonošený! Vidíš tu snad vysedávat davy? Já teda ne. Jsem rád za svých pár věrnejch zákazníků a ti mi bohatě stačí. Sice si tak vyděláš na vstup do města za dva vúplňky, ale budiž.“

„Tolik času nemám,“ upozornil ho Kenny hned.

„Právě proto ti to říkám!“ udeřil muž pěstí do pultu. „Je to nemožné. Tak! - zničil ‘sem ten tvůj větrnej zámek, tak můžeš vypadnout.“

‚Větrnej zámek?‘ pomyslel si Kenny zmateně. „Jsem přesvědčen o opaku,“ usmál se.

„Jsem přesvědčen o opaku,“ imitoval ho hostinský a rozesmál se.

„Nechte mě to dokázat. Nic na tom neztratíte, stačí mi pouze pár zlatek, abych zaplatil za vstup do města a za nocleh.“

„I těch pár zlatek bude problém, někeří pijí na dluh už roky,“ uchechtl se hostinský škodolibě.

„Pak je tedy na mě, abych přivedl hosty nové.“

„Vzdej to, mladej, a raději se pakuj. Někde jinde tě třeba uživí aspoň z poloviny.“

„Nerad se vzdávám dřív, než začnu bojovat.“

Hostinský si jen odfrkl. „No, ostatně - zkusit to můžeš,“ podvolil se nakonec.

„Určitě nebudete litovat!“ slíbil mu Kenny, když ho popadl za ruce.

 

Kennyho naděje se rozpadly, když zblízka viděl, cože to vlastně těch pár lidí za ním skutečně pije. Hostinský nežertoval, že se jedná skutečně o břečku nejnižší kvality. V sudu totiž mimo kapaliny plavalo i pár docela jiných věcí. A ten zápach určitě taky neodpovídal normám. Když se zeptal na recepturu, hostinský se jen rozesmál.

„Místní splašky, samozřejmě! Ty jsou zdarma!“ smál se pobaveně.

‚Není se čemu divit, že ti to nevydělává,‘ pomyslel si Kenny. Ale chápal ho. Když si nemůže dovolit ani čistou vodu nebo pořádnou recepturu piva, jen stěží by si na ni touhle břečkou mohl vydělat. „Jak jste na tom s jídlem? Třeba je nalákáme na nevídanou specialitu,“ navrhl. Hostinský se jen rozesmál. Vždyť je to blázen! Ale skvěle se s ním baví.

 

Sklad byl stejně zatuchlý jako celý hostinec, ale Kennyho ten smrad už nepřekvapoval. Pravděpodobný chmel, aspoň dle slov hostinského, se nacházel v proutěné nádobě. Ten zápach pocházel právě z něj. Mohli ho rovnou vyhodit. Novou várku prý bude kupovat až na podzim. Moc surovin, které by se ještě nechlubily plísní nebo nebyly ohlodané od místních krys, nocležníků zdarma, nenašel.

„Když vám sem nalákám lidi, zaplatíme mi tak jako tak?“ ujistil se Kenny vypočítavě. Neměl čas tahat ho kompletně z jeho svrabu. Ani čekat na zázrak. Pokud musí podvést lidi, udělá to nevinně a chytře zároveň. Naláká je na správná slova. To, že realita bude vypadat pak jinak, bude už jejich problém s vystřízlivěním. Postačí mu jen pár peněz, aby se tady mohl potloukat v klidu. Nikoliv s čistým svědomím. To se rozhodl zahodit, když mu hostinský svěřil recepturu svého lahodného piva.

„Když mi ti lidi zaplatí za svůj pobyt zde, prosím,“ uchechtl se hostinský. Neměl v plánu s ním hrát tuhle hru. Proč by měl pomáhat nějakému chuďasovi, když sám má sotva na jakési obstojné žití, když mu každý chlastá na dluh.

„Vyhoďte své nynější zákazníky,“ vyzval ho Kenny.

„Co prosím?“ zaprskal muž vztekle. Nejspíš věděl, že ti místní ochlastové jsou jeho jediní zákazníci a tudíž jediní jacísi přátelé…

„Když si vás lidi budou spojovat s těmi nejhoršími a nejchudšími, nikdy nikoho lepšího nezískáte. Až si něco vyděláte, klidně je sem zase pusťte a nalévejte jim. Až pochopitelně splatí svoje dluhy.“

„Asi ti to nakonec nemyslí dost dobře, mladej, ale proč by lez‘ ke konkurenci někdo jiný, kdo na chlast z vyšší úrovně nemá? A stejně tak naopak - proč by se majetní hrnuli do mýho pajzlu, když vědí, že můj chlast stojí za hovno?“

Kenny nic neřekl, jen se usmíval. „Protože je získá vaše charisma,“ zalhal mu Kenny. Věděl, že je to nemožné. Ale také věděl, jaká slova použít, aby místní lidi přesvědčil, že zdejší pivo jistě stojí za vyzkoušení. I kdyby to mělo být pouze jedno pivo. Zaplať a pak se pakuj. Takhle si vydělá hodně, než se rozkřikne, že jeho pivo stojí za houby. Aspoň tolik, kolik potřebuje, aby získal někde informace. Moc dobře věděl, že si musí odpracovat nejen nocleh, ale i povolení vstoupit do místní společnosti, jakožto cizinec. Už ten vznešený kůň, co mu Pernapoli věnovala, budil až moc pozornosti.

„Víš vůbec, kolik potřebuješ za vstup do města?“ zeptal se hostinský.

„Zlatku?“

„Nic. Když vypadáš věrohodně, vstup máš zdarma.“

„A vypadám věrohodně?“

Hostinský se ušklíbl. „Vzhledem k tomu, že ještě dejcháš, tak jo. Ale dobrej pokus, jak mě okrást o zlatku. Za to si ji zasloužíš - pokud si ji vyděláš.“

 

Kenny se rozhlédl po špinavém pajzlu. Do tohohle místa by nikdo trochu majetnější ani nevstoupil, pokud by viděl tenhle interiér, nemluvě o celkově žalostném stavu budovy zvenku. Nemusí tu přece být až do konce, až začne vydělávat. Stačí mu pár zlatek, aby si zaplatil nocleh a vyslechl i jiné lidi.

Dokud nebude mít aspoň devadesáti procentní šanci na úspěch, nemá smysl slídit kolem. Dokud si nezíská důvěru lidu, jen stěží by mohl přímo za králem. I za ním se dostane jen stěží, pokud nevzbudí dostatečný povyk. Možná se o to postarají stráže, možná lidi kolem. Tak či tak, musel něco pro to udělat sám.

 

Nemusel.

Strážní před bránou se o to postarali.

„Kde je ten cizinec, co přijel na tom koni?“ prskal jeden z nich otráveně. Ten druhý se jal hned na Kennyho ukazovat a pokřikovat, že je přímo tam, dřív, než stihl hostinský vůbec vstřebat, že mu vlezli do hospody.

Sotva s ním Kenny chtěl projednat možnosti reklamy, už ho jeden z nich čapl a stáhl ze židle, div nespadl na zem. Nevěnoval jim pozornost předtím, protože si myslel, že snad hledají někoho jiného. Pravda, osazenstvo hospody pravděpodobně vidělo jen koně z velké dálky. Na druhou stranu - pokud po něm jdou stráže, jistě dostali rozkazy z vyšší pozice. Tudíž se o jeho neohlášené návštěvě už musel někdo dozvědět. Nějaký rádce nebo šlechtic? Ten dozajista informoval krále a ten se rozhodl jednat. Pokud vědí, že hrozí válka s Pellervem, dokážou si spojit koně, na kterém přijel, a jeho náhlou, neohlášenou přítomnost v podhradí?

 

„Proč mi sem poslední dobou vedete každého pobudu, co se zprotiví paní Windorské?“ zeptal se zdejší král otráveně, zatímco si párátkem čistil nehty.

Vůbec nejevil zájem chovat se vznešeně jako král, však jeho poddaní o to dozajista ani nestáli. Hrad se mu rozpadal, utápěl se v dluzích a jeho lidé na to měli brzy doplatit. Kéž by byla válka, ještě víc by se zadlužil, a kdyby se mu chtělo, mohl by v ní i bojovat a zbaběle utéct - tedy samozřejmě hrdinsky zemřít, jako jeho otec, který si potom na druhém konci světa postavil honosné sídlo a ještě mu z něj s radostí posílá občas dopisy, když si vzpomene. Mohl by to také tak udělat. Ale nemá dědice, natož pořádnou manželku, která by měla v hlavě víc, než jen poslední módu elfských ženštin. Však proto ji prohlásil za blázna, nechal uvrhnout do vězení a jeho velmi nenápadnou a nečekanou milenkou se stala paní Windorská, věrná to vdova, která zvedne sukni každému, kdo se jí nabídne. Však jí je kus a král se v této těžké době nudí.

Dlouze zívl, když mu strážný hlásil, proč ho skutečně přivedli.

„No a co? Tak má koně. Co já bych dal za tak pěkného koně. Mladíku, kolik za toho koně? Sice nemám ani zlaťák, ale tahle koruna prý něco hodí,“ rozhodl se král smlouvat okamžitě.

„Králi!“ okřikli ho oba strážní. Na tyhle vrtochy už byli od krále zvyklí. Proto museli být rázní. Věděli, co se mu honí hlavou.

„Ticho, já su král, ne?“ zeptal se král neurvale a dupl nohou jako malé dítě.

„Králi, takhle byste neměl mluvit,“ upozornil ho jeho rádce příkře.

„Králi, takhle byste neměl mluvit,“ imitoval ho král s vypláznutým jazykem a šišlavým hlasem a převrátil oči v sloup. Máchl nad ním rukou a podepřel si hlavu. „Nudím se, ksakru!“

„Král by neměl klít!“ zhrozil se rádce.

„Já su král a já si budu klít, jak budu chtít!“ čertil se král.

Kenny si připadal jako v nepovedené grotesce.

„Spíš byste měl řešit důležitější věci, než… vrtochy jedné ženské.“

„Pozor na jazyk!“ král prudce vstal, ale zapotácel se a spadl zpátky na trůn. Dlouze si oddychl a chytil se za hlavu. Pak si jako dítě sundal korunu, točil si s ní na prstě a prohlásil: „Co ho takhle učinit králem? Třeba by ho to bavilo. Mladíku, chceš být králem?“ a zazubil se mile. Kenny na něj zůstal nevěřícně hledět. Nebyl sám. Všem okolo spadla taky čelist.

„Králi!“ zaúpěl rádce zoufale. „Ty jeden paličáku!“ ujelo mu, hned potom si zakryl ústa a dlouze si odkašlal. Snad doufal, že to nikdo neslyšel.

„Co? Taky si chcu něco užít!“ vztekal se král. Očividně neslyšel.

„Chci, králi, říká se: Chci!“ zuřil rádce tiše, zatímco si masíroval spánky, aby uvolnil napjaté nervy. „Já bych taky chtěl schopného krále,“ zabrblal si pod nosem pro sebe.

Kennymu div neuteklo uchechtnutí. Přesto se rozhodl zachovat chladnou hlavu a jednat rozumně. Potřebuje ho na své straně. „Králi,“ oslovil ho a vzhlédl k němu. „Nečekal jsem takovéto přivítání.“

„Proč bych tě měl vítat jinak? Jsi jen můj obyčejný poddaný. Nebo poddaný někoho jiného, to je fuk,“ mávl nad tím král rukou.

Kenny se pousmál. „Správně. Jsem jen poddaný někoho jiného,“ souhlasil s ním. „A ten někdo potřebuje vaši pomoct. Táhne do války proti mocnému nepříteli a vaše pomoc by ho velmi potěšila. Když se přidáte na jeho stranu, určitě dosáhneme společného vítězství.“

„A proti komu táhne ten… tvůj pán?“ zeptal se rádce podezřívavě.

„Je to mocný nepřítel. Proto se rozhodl vyslat mě, abych vás požádal o pomoc. Každá ruka se hodí,“ věnoval se Kenny jen králi.

„Naše vojsko je slabé a nemáme ani groš, natož žold, abychom žoldáky zaplatili,“ přiznal se král s úsměvem. „‘Sme v dluzích, div nám omítka hradu nepadá na hlavu. Spíš celá tahle barabizna. Jak vám neschopní burani jako my můžeme vůbec pomoct?“

„Jistě i ve vás spí duch bojovníka,“ usmál se Kenny vlídně.

„Povaleče a proutníka možná, bojovníka jsem už možná zased‘!“ smál se král žertovně.

„I povaleč, který umí své vojsko vést dobře, se nám bude hodit.“

„Víš, proč se nepleteme do válek jiných? Nabili bychom si budku zbytečně pro druhé. Naposledy to bylo pro Jahvi.“

„Ale Jahvi po vás žádné peníze nazpátek jistě nechtělo. A určitě jste si peníze náležitě užil.“

„Samozřejmě, každý zlaťák!“

„Králi!“ okřikl ho rádce nervózně. Pokud ten mladý muž bude pokračovat, bude ho muset umlčet! Musí ho popravit. „Za tuhle drzost by si zasloužil viset, králi!“

„Ale ticho, bavím sa!“ okřikl ho král neurvale.

„Vaši poddaní ovšem ne!“ vstoupila do místnosti rázně nějaká žena v černých šatech a závoji. Kenny se dovtípil, že to nejspíš je paní Windorská.

„Ach, má drahá!“ přivítal ji král a snad se k ní hnal, aby ji objal či políbil, však jen dostal chladný políček na přivítanou.

„Nemůžeme jít do války. Potřebuji nové šaty,“ připomněla mu rázně.

„Ale zajisté, sluníčko! Hned nějaké nechám ušít,“ slíbil ji s očima na celém jejím těle. Kenny moc dobře věděl, že království řídí onen rádce a tahle žena, jen při pohledu na tuhle scénu. A také na krále, kterak bere pár svých zlaťáků a dává je ženě a líbá jí ruce. „To je na dárek, zlatíčko.“

Když dostala, pro co přišla, hned se za ní zavřely dveře.

„Je úžasná!“ vydechl král vesele a chytil se za hruď. Vůbec mu nevadily její jizvy na tváři ani to, že je dělilo víc než patnáct let. Ale co by starý hlupák neudělal pro nějakou mladici, když je lapen v její pasti.

„Právě proto byste ji měl ochránit, kdyby vypukla válka i zde,“ vrátil ho Kenny do reality. „Protože náš nepřítel bude postupovat dál. A až naše hradby padnou, budete na řadě.“

Král náhle snad pochopil vážnost situace. Konečně se zeptal: „A kdože je tvůj pán?“

Kenny zaváhal. Má říct pravdu? „Je to někdo, kdo se chce postavit Pellervu přímo. Proto potřebujeme každou pomocnou ruku.“

Všichni v místnosti rázem zbledli. Nezbláznil se náhodou ten člověk?! Jít proti Pellervu! Král se překvapivě vzpamatoval jako první.

„Jsi blázen,“ zhodnotil rozumně.

„Naprosto souhlasím!“ ozval se rádce ihned. „Je to sebevražda!“

„Není. Když najdeme další spojence, můžeme všichni Pellervo zastavit,“ nesouhlasil Kenny.

„Jak víš, že ještě nějací spojenci existují?“ prskal rádce vztekle.

A králi opět došlo něco, co ostatní přehlíželi. Ignoroval jeho otázku předchozí. A pokud to udělal vědomě, jeho pán nejspíš nebude člověk. „Tvým pánem není jiný král ani člověk, nemám pravdu?“ zhodnotil král rozumně.

Kenny věděl, že královi došla jeho slova. „Ne, není králem. Zatím. A také není člověkem, ale má k němu blíž, než většina lidí ve Vašem království,“ rozhodl se pro moudrá slova, ale přesto ostrá a pádná. Zaútočí tam, kde to nejvíce bude bolet. „A když vám slíbí, že vás ochrání, své slovo dodrží. Sepište smlouvu s podmínkami, pokud souhlasíte. Doručím mu ji a podepíše ji. To vám slibuji.“

Král ihned zvednutou rukou umlčel všechny přítomné, aby nemohli vypustit z úst ani jediné slovo. Teprve nyní jim to očividně došlo. S kýmže mají skutečně tu čest.

Král vstal a pomalým krokem přešel ke Kennymu, dokud nebyl v jeho těsné blízkosti a díval se mu z očí do očí.

„Jak mi zaručíš, že mí lidé nebudou otroky v Pellervu, pokud prohrajeme? Jak mi zaručíš, že si je tvůj pán nezotročí?“ ptal se šeptem.

„Mám na něj velký vliv. Dá na mě, když se za vás přimluvím. Už jen fakt, že se k nám připojíte, vám zajistí ochranu.“ slíbil mu Kenny stejným šeptem.

„Ochranu koho přesně?“ zeptal se král vypočítavě. Chtěl se ujistit, že pochopil správně, kdo tohohle mladého muže skutečně poslal.

„Elmského prince, Vanyara, příštího následníka trůnu.“

Král nic víc neřekl, jen se odtáhl a vrátil se zpátky na svůj trůn. Promnul si bradu s tmavými vousy a v hlavě si srovnával myšlenky a slova, která by měl říct.

„Vyřiď svému pánovi, že s námi může počítat!“ pravil náhle.

Nehleděl na protesty nebo otázky zbylých přítomných. Jen se upřeně díval do očí tomu mladíkovi, který neváhal jít proti vlastnímu lidu, druhu, a doufat v nemožné. A přesto neprokázal ani špetku strachu, v očích měl poznatky ze svých vlastních, předešlých bitev. Nejspíš na vlastní kůži zažil, co Pellervo dokáže. Možná proto na jejich pomoc tolik naléhal. Možná nechtěl, aby to král a jeho poddaní museli cítit stejně.

„Nebudete svého rozhodnutí litovat, králi!“ slíbil mu Kenny a konečně mu vysmekl poklonu. Konečně totiž jednal jako správný král, kterého mohl uctívat.

Spolu sepsali smlouvu a král ji zpečetil svým prstenem.

„Vyřiď královně Pernapoli, že udělám vše, co bude v mých silách, aby mí muži byli při síle a připraveni k boji,“ pravil k němu, když mu podíval zpečetěný pergamen.

„Vyřídím,“ ujistil ho Kenny, když si stočený pergamen s pečetí od krále bral.

„Pokud se nepletu, Pellervo vypálilo Elmo.“

„To je jeden z hlavních důvodů, proč se Jahvi rozhodlo jednat.“

„Dva odvěcí nepřátelé pod jednou vlajkou? Nezní to směšně?“

„A nezní směšně, že lidi a elfové budou bojovat bok po boku?“

Král se nad jeho slovy zarazil a zamyslel. „A víš, že ani ne? Stejně tomu nikdo za pár století neuvěří,“ usmál se král moudře.

 

„Králi, proč je tvůj lid na tom tak bídně?“ zeptal se Kenny přímo, když s králem byli o samotě. „Není to jen kvůli vašemu otci, že ne?“

Král se křivě usmál. „Lidi v tomhle světě nemají místo. Ani bych sa nedivil, kdyby nás Pellervo dřív pohltilo a vyhladilo, než dojde na finální bitvu.“

„Postarám se, aby k tomu nedošlo.“

„Jakže si říkal, že tě nazývají?“

„Prostředník.“

„A tvé jméno?“

Kenny se tajemně usmál. „Prostředník. Žádné jiné jméno nemám.“

Král pokýval hlavou. „Nuže, Prostředníku, dělej, co musíš. Budu očekávat na zprávu, kdy máme vyrazit,“ podal mu ruku s otevřenou dlaní. Kenny na chvíli zaváhal, než mu ji pevně stiskl. „Doufám, že tuhle bitvu vyhrajeme společně.“

„Určitě ano,“ souhlasil Kenny optimisticky.

 

Udržet Vanyara za hradbami Jahvi byl nadelfí i nadlidský úkol. Jako byste se snažili zastavit sopku před výbuchem. Nedalo se s ním rozumně jednat. Nejenže se Kenny sprostě sebral a nic mu neřekl, ani se jejich předešlý střet nemohl nijak vysvětlit - jak racionálně, tak v boji. A jakožto následník trůnu musel zůstat v bezpečí hradeb, neboť Carnic doposud nebyl k nalezení. Ne že by ho někdo ustavičně či pečlivě hledal…

Vanyara štvala ta potupa a především zrada! Kenny se za jeho zády jen tak proplíží a nikdo si toho nevšimne? Dělají si z něj blázny?!

Stejně tak ty nevraživé pohledy… Co na tom, že uzavřeli mír, když se na něj jahvijští dívají pořád stejně? Jako na zrůdu. Elmský princ cítil pohled na svém těle při každém svém pohybu. A to se mu ani trochu nelíbilo. Neměl tu volnost, co předtím, Ta přehnaná pozornost ho skoro až… děsila. Chyběl mu ten jeden jediný pohled, který mu nijak nevadil, po kterém nyní tolik prahl.

Samotná Pernapoli ho předtím prosila, aby vydržel v klidu za hradbami, že Kenny se jistě brzy vrátí v pořádku. Hloupost. Lidi ho jistě pověsí za to, že se paktuje s elfy.

Protože sám byl pod příliš otravným drobnohledem, rozhodl se vyslat Taurina a Lastona. Těm dvěma důvěřoval natolik, že by jim svěřil i svůj život. Však ten Kennyho předtím už dvakrát zachránili. Když se poprvé setkali, potom před drakem a pak pomáhali s jeho záchranou v Pellervu. Ale tam pochybili všichni.

Taurino a Laston slíbili, že sotva Kennyho najdou, dovedou ho zpět. Věděli, kam má namířeno, i když Pernapoli nepromluvila o přesném času, kdy ho vyslala.

Do města se nehrnuli. Čekali na druhé straně mostu, skryti se svými oři, kápě na hlavách a vyčkávali. Připraveni se klidně prosekat skrz ty špinavé lidi, pokud by to bylo potřeba. Vyhlášku o nadcházející popravě naštěstí na bráně neviděli.

A jelikož král odmítal Kennyho pustit jen tak, museli na okraji lesa strávit noc. Rozhodli se pro tichou konfrontaci a hravě se dostali za hradby, když stráže usnuly. Prohledali celé lidské království, aniž by si jich nějaký člověk všiml. Když hbitě šplhali po královském hradě přes balkóny a parapety oken, snažili se dívat opatrně dovnitř, aniž by byli spatřeni.

Až tu náhle se konečně Taurino zastavil, když spatřil v jižní věži v prvním patře Prostředníka. Protáhl se skrz pootevřené okno a zmizel v temnotě koutu s pavučinami. Neslyšně se posouval po stěně a díky kamenům se dostával pomalu dolů, aby něco slyšel. Viděl lidského krále a Kennyho. Dopadl na zem, aniž by vydal jediný zvuk. Jakožto princův věrný nocležník, tohle bylo to nejmenší, co se musel naučit. Nezpozorován ani neslyšen, plížil se k lidskému králi a Kennymu, aby je mohl slyšet, případně krále zamordovat, pokud by se pokusil zabít Prostředníka.

„Děkuji vám za vaše pohostinství, králi. Moc si cením vaší pomoci,“ ujistil ho Kenny, když mu král nabídl nocleh a hostinu na počest jejich (pravděpodobně jen dočasného) společenství. „Ale raději bych byl už na cestě zpátky. Čas je velmi drahý.“

„Chápu, chápu,“ pokýval král hlavou a prohrábl si vousy na bradě. „Máš jistě i další místa, kam musíš zajet a optat sa na pomoc.“

‚To ještě netuším, jestli má snaha je vůbec k něčemu,‘ pomyslel si Kenny, ale nic na sobě nedal znát. „Přesně tak,“ souhlasil.

„Nuže, nevím, ‘estli vám budeme ku prospěchu, ale -,“ rozhlédl se obezřetně kolem sebe, než zašeptal: „Elmo a Jahvi se na nás může spolehnout. My své spojence neopouštíme.“

„Jahvi jste zradili,“ připomněl mu Kenny.

„To byla výjimka. Jistě víš, že se nedalo odmítnout zlaťáky od Vanyara navíc.“

Kenny naklonil hlavu na stranu.

„Ale pellervské zlato, co smrdí po krvi, nechceme!“ ujistil ho král ihned.

„I to elmské smrdělo po krvi.“

Taurino stál skrytý za sloupem a poslouchal. Trpká slova toho člověka v něm vzbuzovala vztek. Ale chápal, že tak musel mluvit, aby dostal lidi na jejich stranu. Je jich sice hrstka, ale každý voják navíc se hodí. Ale nemusel přitom zrazovat nepřímo Vanyara. Sice jeho slova neslyší, ale jistě by ho ranila. Nepodplatili je předtím nijak moc. Jen jim dali na výběr. Život nebo smrt. A lidé si vybrali moudře.

„Neurážej elmského prince,“ zašeptal si neslyšně pro sebe. Snad jen jeho rty se pohybovaly, když měl oči zavřené a byl pořád skrytý za sloupem.

„Pokud jste si ovšem vykoupili život, vaše rozhodnutí chápu,“ pokračoval Kenny. „Ale zlato neřeší vše. Mohli jste skončit jako zajatci v Jahvi, kdyby královna Pernapoli byla stejná jako král Carnic. Uvězněni v žalářích, možná jako hračky pro šílené šlechtice či lékaře, aby na vás zkoušeli své choutky. Pak byste litovali, že jste se nenechali uplatit, když je to tak jednoduché, nemám pravdu? Kde budeme mít jistotu, že nás nezradíte znovu, když přijde na pravý boj s Pellervem?“

Král ho beze slov pozoroval. Potom konečně po dlouhé chvíli promluvil: „Jak víš, že už nejsme podplaceni?“

„Nenabízel byste nám pomoc, kdybyste už propadli Pellervu. A vzhledem k tomu, že vaše království doposud existuje, Pellervo zde ještě nebylo. Zvěsti o tom, že Elmo bylo vypáleno během pár hodin, nelžou. Elmo lehlo popelem. Ale zrodilo se z toho popela znovu, aby se spojilo s Jahvi. A chce bojovat. Po boku každého, kdo chce také bojovat.“

„Co když jeden zradí toho druhého?“

„Nezradí, od toho je tady smlouva, od toho jsem tady já. Smlouva bude zrušena, když ji jedna strana poruší.“

„Co když tě někdo podplatí?“

„Tomu jistě sám nevěříte.“

„Co když tě někdo bude chtít umlčet?“

Kenny věděl, že i tato možnost zde bude. Přesto zachoval chladnou hlavu, když odpověděl. „Pokud moje smrt přispěje míru v této zemi, pak s hrdostí za ni a za její obyvatele padnu.“

Víc král už vědět nepotřeboval. Málokdy viděl tak mladého člověka oddaného svého práci a svému poslání.

Už neváhal, už nepochyboval.

Taurino se doposud skrýval a vyčkával. Opravdu to Prostředník dokázal? Jen pár slov stačilo… ale byly od člověka pro člověka. V okně spatřil siluetu Lastona. Naznačil mu, aby zůstal tam, kde je, a sám se spěšně, ale potichu vydal za ním.

„Děje se něco? Kontaktoval jsi už Prostředníka?“ zeptal se Laston zvídavě.

Taurino se ovšem ušklíbl. „Nebylo třeba. Na člověka je celkem schopný,“ uznal Taurino a ohlédl se přes rameno zpátky do místnosti, kde zanechal ty dva. „Už nemusím pochybovat, zda se na svůj post hodí či nikoliv.“

„Proč ne?“

Taurino se na něj vítězoslavně podíval. „Protože teď máme pár rukou pro boj navíc,“ řekl s respektem v očích. I pohled v Lastonových očích se změnil.

Už jich tady nebylo potřeba.

Od počátku tu byli zbytečně. Vydali se na koních zpátky s holými rukami. Ale nejeli úplně s prázdnou. Mohli prince ujistit, že Prostředník splnil to, co sám navrhoval. I když byl Vanyar proti tomu. I když se to zdálo být jako nemožný úkol. Lidi jsou sice slabí, ale každý spojenec je v této chvíli cenným spojencem.

 

Taurino a Laston z bezpečné vzdálenosti přihlíželi, jak samotný král vyprovází Kennyho, a přeje mu šťastnou cestu.

„Cokoliv se bude dít, pošli zprávu,“ prosil ho král a vlídně se usmíval. Držel ho za ruku a z tohoto spojenectví hodlal vytěžit co nejvíc. Pokud se zbaví Pellerva společnými silami, jejich majetek se rozdělí podle právu na přesné části. Vykoupí svou duši a svůj majetek z dluhů. Jeho poddaní už nebudou živořit. Zbaví se prokletí svého otce.

Stačí jen vyhrát.

„Máte mé slovo,“ usmál se Kenny a ruku mu pevně tiskl nazpátek. Ani nedoufal v takovýto konec. Obával se, že ho zavřou do klece a přede všemi představí jako blázna, nebo ho nechají upálit za čarodějnictví. „Počkat,“ zarazil sám sebe a ohlédl se na krále. „Ve svém království máte jednoho krčmáře. Prodává velmi špatné břečky, které vydává za pivo. Hodilo by se mu pár zákazníků, kteří by ho trochu nakopli, aby vyráběl lepší pivo. Možná, kdybyste se tam zastavil, zhodnotil by své možnosti výroby.“

„Koho tím myslíš?“

Kenny se jen pousmál. Co zmůže král, co je na mizině? „Ale nikoho.“

Věděl, že mu nejspíš už nebude pomoci.

 

Taurino a Laston vyrazili před Kennym s notnou dávkou náskoku. To poslední, o co stáli, bylo, aby si jejich přítomnosti všiml na konci své cesty. Prince Vanyara by jistě nepotěšilo uvědomění si vlastní slabosti a starosti o tohoto člověka. Raději bude zapírat, jak stádo volů, než aby přiznal, že o něj má strach. Jeho vojáci to všichni věděli. Ale naštěstí měli dostatek rozumu, aby mlčeli. Především Taurino a Laston, jeho dva nejvěrnější sluhové, jednu dobu také jediní, které byste mohli nazvat přáteli prince. Byli mu oddaní za hrob. Jeho rozkaz pro ně představoval vše. Nebyla to oddanost ani posedlost, co je pohánělo. Protože princovi sloužili již od útlého věku, jako s jedinými si vytvořil pevné pouto. Stejně tak dva elfové mezi sebou měli velmi ceněné přátelství i ve starším věku. Nespojoval je jen princ, který si jejich přátelství původně chtěl koupit.

Sotva přeběhli přes most, který znamenal půlku jejich cesty, oba nepříjemně zamrazilo. Oba instinktivně sáhli po meči na zádech a pohlédli prudce doprava, odkud ten nepříjemný pocit přicházel. Prudkým škubnutím koně zastavili, seskočili z nich ještě za jízdy a vyčkávali, připraveni na boj. Ten krvežíznivý pohled je znepokojil. Pokud tady někdo čeká, jistě ví, že Prostředník je mimo Jahvi. A sám, bez řádného doprovodu.

Chuť vraždit a mučit se zvyšovala s každým jejich úderem srdce. Oba se spěšně rozhlíželi a hledali onen zdroj nebezpečí, které cítili. Nepříjemný pot je chladil zezadu na krku, oba dýchali téměř neslyšně a oči jim těkaly ze strany na stranu. Pokud nechají nebezpečí bez povšimnutí a Prostředník se nevrátí v bezpečí a nezraněný, princ zapomene na roky přátelství a nechá je klidně popravit za velezradu. Však důvod by byl jasný. A smlouva o míru by také padla. Jenom proto, že by nyní pokračovali dál a nezkontrolovali situaci dostatečně. Jenže ta míra chuti po krvi byla opravdu děsivá.

Mlčky na sebe kývli a vydali se oba pomalu kupředu jiným směrem. V tu chvíli už ale drželi meče pevně v rukách a našlapovali neslyšně, byli opět při smyslech.

Elfí žena, která je tak nehezky sledovala, si jen odfrkla. Vyrušili ji nějací pobudové. Kdyby to aspoň byli pohlední elfové, jako její král. S košíkem v ruce se vydala hlouběji do lesa, kde její tmavě zelený hábit splynul se stromy a keři. Není třeba bojovat, přišla si jen pro bylinky. Pokud zaútočí jako první, bude se jen bránit.

Laston si oddychl nahlas a dlouze jako první. Pohlédl na svoje zpocené ruce a až pak na Taurina, který rychle stíral pot z čela a krku. Vyměnili si starostlivý pohled. Prohledali část oblasti, kde se nacházeli. Nakonec usoudili, že ta bytost už je na míle daleko. Pokračovali tedy ve své cestě.

Naštěstí Kennyho předběhli a podali Vanyarovi podrobnou zprávu o tom, co zjistili a viděli. Netrvalo dlouho a i Prostředník se vítězoslavně vrátil s příslibem pomoci od lidí. Vanyar to nedal najevo, ale byl na něj pyšný. Musel prokázat vztek a hněv za to, že ho neposlechl, že se kvůli němu trápil, i když to nikdo nepoznal. Nikdo totiž neviděl ten princův dlouhý, uklidňující výdech, když se za Kennym zavřela brána.

Neobjal ho na přivítanou ani nijak prokázal city, když ho viděl. Když ale byli o samotě, omluvil se mu, že o něm pochyboval. Kenny nechtěl omluvu. Chtěl ho pevně sevřít u sebe. A i když se princ čertil a vztekal, políbil ho. Jen ať si breptá! Však Kenny moc dobře věděl, že se o něj jistě strachoval. Poznal to na jeho nejistém, nervózním postoji těla, když ho konečně našel. U jednoho polibku nezůstal.

Toužil po tolika.

Však si je také zasloužil, ne?

 

Král Elma malátně usedl do trávy. Vypadal otřesně. Ani vzdáleně nepřipomínal nynějšího kralevice padlého království. Nebo možná právě proto vypadal tak uboze. Neubránil své lidi a nechal si vzít svůj hrad. Dokonce se nechal zmlátit svým druhem. Nehodil se být králem. Vytáhl korunu zpod hábitu, kde si ji předtím uschoval, protože se mu s ní špatně v trávě spalo, když byl opilý. Zlato se na něj třpytilo. Ale k čemu mu bylo, když ani pořádně nevěděl, kde je. Chápal, že je nejspíš blízko Orcylských hor, když narazil na dračí vejce. Měl by se dostat na vyšší místo, rozhlédnout se a potom se vydat dál. Ale sotva se na nohách udržel.

Zaslechl prasknutí větve. Po posledním setkání se rychle zvedl na nohy a schoval se zbaběle za strom.

Až potom si všiml, že nedaleko od něj je nějaká tmavovlasá elfí žena v tmavě zeleném hábitu, který podtrhoval její ladné křivky a tmavé rukávy prodlužovaly její už tak dlouhé ruce a prsty. Měla u sebe košík a klečela na zemi, zatímco sbírala místní bylinky, tvář měla z půlky zahalenou. Carnic ji mlčky sledoval. Nepatřila do jeho království, ani ji nezahlédl v Jahvi. Skrývá se snad v horách jako vyhnankyně? Nebo je to snad lékařka, která málokdy opustí své komnaty? Už se chtěl přiblížit, ale vzpomněl si na svou zesnulou ženu. Žádná se nikdy nevyrovná její kráse. Ať už by byla sebekrásnější, jeho manželka byla dokonalá ve všech ohledech…

Ale přesto ho něco lákalo, aby následoval tu prapodivnou ženštinu v zeleném hábitu.

Kéž by věděl, že šlapal po jedovatých bylinách, které do vzduchu propouštěly hmatatelnou smrt.

A kéž by jen věděl, koho to skutečně sleduje.

Nikoliv pohlednou elfku, ale pohledného elfa! Elfa, jež své prokletí uměl dokonale využít ve svůj prospěch. A ve prospěch svého krále.

Děkoval za odolnost vůči omamné vůni jedovatých, halucinogenních bylinek, díky kterým ho mohl dovést kamkoliv chtěl.

A než si král Carnic uvědomil, že padl do nečekané léčky Lavindila, zavřela se za ním se zaduněním brána na území Pellerva.

Oslava v Jahvi byla poslední událostí, které se král Carnic zúčastnil. A také poslední příležitost, kdy se mohl vidět se svou sestrou a tolik nenáviděným synem. Už mu nestihne odpustit, že mu vzal milovanou ženu, natož říct, že možná kdesi velmi hluboko v niterném místě svého srdce má pro svého syna místo plné nenávisti. A aniž by to věděl, možná i kousek citu pro vlastní dítě. Ale nic už nestihne říct, či naznačit, nebo Vanyarovi předat své rady k vladaření. Nestihne se ani omluvit Kennymu, že o něm neustále pochyboval. Nestihne ani pořádně projednat vedení společné armády se svou sestrou.

Protože sotva se za ním zabouchla brána pellervského hradu, král Carnic našel svou rychlou smrt v podobě ostré čepele srpu ve svém hrdle.