Bílý had se hbitě propletl mezi stromy a skrz kořeny a mířil ke svému domovu. Plazil se už několik únavných hodin. Na černé půdě vynikal a byl příliš snadnou kořistí. Kdyby jeho oči nežhnuly stejně žlutě jako plameny. Stejně žlutě, jako královy Erunerovy. Byl to jeho posel. A i kdyby si chtěl kdokoliv z místních obyvatel na něm smlsnout, krutá kletba by mu rozežrala tělo zevnitř, had by se znovuzrodil a mohl pokračovat ve své cestě zpátky za svým pánem. Měl před ostatními druhy zvířat obrovskou váženost a úctu. Skupina vlků se před ním dokonce zastavila, aby se mohl nerušeně plazit. Nebyl jediný had, který se vracel ze své výzvědné mise. Mnoho jiných, méně výrazných hadů se plazilo po zemi říše Pellerva. Ale jen on sám nesl, co jeho pána dozajista bude zajímat nejvíce. Sám ho přece viděl, skrz jeho vlastní oči. Viděl člověka, který tady nikdy předtím nebyl. Člověka, který vykřikoval takové bláboly! Mír mezi Elmem a Jahvi? Kde leží pravda? Pokud tomu tak skutečně jest, je na čase zaútočit na Elmo, jehož armáda je nyní oslabena. Nemá prince ani jeho nejbližší, jejich nejzkušenější mužstvo!

Dveře mu otevřely stráže. A pár minut po něm přilezli i zbylí zvědi jejich krále - hadi. Bílý had, znaven dlouhou cestou, pomalu šplhal po schodech. Jeho pán byl nablízku, cítil ho. A potom ho i spatřil. Stejně tak král Eruner zpozorněl. Viděl to, co každý z jeho hadů. Proto očekával, který z nich se k němu vrátí tentokrát jako první. Pomalu k němu zaputoval pohledem. Bílý had tiše zasyčel, zastavil se v blízkosti svého pána, narovnal se, aby svou hlavu mohl před ním sklonit. Potom se kolem něj začal pomalu točit a stoupal po jeho těle nahoru, než mu začal syčet do ucha.

„Skutečně?“ zeptal se král Eruner nezaujatě. „Ach, tihle? Opravdu? Kdeže?“ Králova tvář nebyla příliš zaujatá, až při posledním zasyčením zpozorněl. Chňapl po hadu a pevně mu sevřel hlavu mezi palcem a ukazováčkem. „Cos to řekl? Zopakuj to,“ zavrčel na něj vztekle. Had prudce zahýbal tělem, potom se zklidnil a opět něco zasyčel.

„Králi?“ zeptal se Lavindil zaujatě a rychle vzhlédl. „Děje se něco?“

Eruner pozorně naslouchal hadu, než ho nezaujatě pustil na zem, zatímco jeho oči viděly něco, co nikdo jiný. Na chvíli je zavřel, než pohlédl na dva přítomné elfy. Zeširoka se ušklíbl. „Připrav draky, Ainessone,“ rozhodl vesele. „Budou mít radost!“

„Z čeho?“ nechápal Ainesson. Král byl rázem v jeho intimní zóně a šíleně se usmíval. Dny klidu jsou ztraceny, to si Ainesson uvědomoval. Půjde se do války.

„Dlouhou dobu tady byl mír, nemyslíš? Je na čase srovnat Elmo se zemí a rozšířit mou moc!“ vysvětlil mu zaujatě, s milým úsměvem a šílenýma očima.

Ainesson si jen otráveně povzdychl, když konečně zmizel z jeho intimní zóny. „Když myslíte,“ pronesl lhostejně.

Eruner k němu opět rychle přišel a chytil jeho tváře do svých dlaní. „Tohle je nejvhodnější doba. Vanyar je mimo kutloch a vzal své vojáky s sebou. Elmo je nestřežené,“ vysvětlil mu jeho král vzrušeně.

„Mají hordu dalších. Co na tom, že princátko je v háji?“

„Carnic dozajista obdrží zprávu od své drahocenné sestry, aby spěchal do Jahvi. Když jednají o tom směšném míru, když po tom prý touží i sám Vanyar, musí být přítomen! Tudíž vyrazí nanejvýš zítra k večeru, možná i dřív, po obdržení zprávy. Elmo bude nestřežené. A potom… bude moje!“

Ainesson ho nezaujatě sledoval. Opět si povzdychl. „Když myslíte?“ pokrčil ledabyle rameny.

„Mám spravit muže?“ zeptal se Lavindil s přihlouplým úsměvem, který věnoval jen svému jedinému králi.

Eruner se nehezky zachechtal, krátce. „Není třeba. Elmo lehne popelem! Zajatce neber, Ainessone! Nebudu živit špinavý krky!“ smál se Eruner.

„Chcete jít také?“ zeptal se ho Ainesson, téměř z donucení.

„Nech draky, ať si trochu zaloví,“ mrkl na něj král hravě a s úšklebkem se vydal po schodech nahoru, téměř spěchal, než zmizel za dveřmi, pronásledovaný ozvěnou vlastního smíchu. Ainesson si dlouze povzdychl. Dnes se mu opravdu nic nechtělo.

Obzvlášť večer, kdy všichni draci pomalu ulehali ke spánku a on jim měl hrát.

„Máš štěstí,“ slyšel Lavindilův hlas u svého levého ucha a rukou mu obemkl důvěrně rameno. „Budeme pokračovat, až se vrátíš. To bude brzy, že ano?“

Ainesson se na něj otráveně podíval. Pevně chytil prsty druhé ruky, které se k němu blížily. Lavindil po chvíli zkřivil tvář bolestí, když mu Ainesson zkroutil prsty dozadu, div mu je svou silou nezlomil, zatímco se mile usmíval.

„Ne-sa-hej-na-mě,“ zasyčel pomalu, tiše, než ho konečně pustil a rázným krokem se vydal hlouběji do útrob hradu, aby přišel na jiné myšlenky, než půjde.

Lavindil se ušklíbl a zkousl si spodní ret. „To půjde jen těžko,“ zašeptal si, spíš pro sebe.

 

Ainesson vstoupil do místnosti ohraničené čtyřmi stěnami, bez oken. To místo ho pořád děsilo. Vždyť tady prožil téměř celé dětství, když si tuhle zemi Eruner zotročil a celou podmanil a on zde byl vhozen jako nepotřebný odpad. I když byl malý tehdy a čítalo mu sotva pár jar života, pamatoval si hořící zemi Pellerva. Nynější trosky honosného hradu byly kdysi obývány královskou rodinou. Stejně jako Jahvi nebo Elmo, toto místo bylo svobodné a přitom ve válce s jinými, okolními královstvími. Nikdy nebylo tak velké, jako nyní. A přitom země nebyla nikdy tak mrtvá jako nyní. Vše spálil na popel oheň draků, kteří se vymkli kontrole. Jemu. Jeho rodině. Zavřel bolestně oči při vzpomínce na prchající elfy s rohy, kteří byli upalováni zaživa nebo rozcupování při běhu, když jim podráždění draci vyhlašovali válku ve jménu svého nového pána, krále Erunera. Stejně tak viděl svou prchající starší sestru, která ho za sebou tahala a něco na něj křičela. Neslyšel ji. Její tvář si nepamatoval. Utíkali spolu s ostatními po široké pláni, která hořela. Draci, na krátkou chvíli ovládáni magií Erunera, neposlouchali jejich hudbě. A zabíjeli své hráče, které tolik milovali. A stejně tak se pokoušeli zabít i jeho. Pamatoval si, že to byla ona, kdo pustila jeho ruku. On se jen marně natahoval, doufal, že mu pomůže… ale jeho sestra zmizela, rozplynula se v prach. A jeho pohltily hladové plameny.

Zavřel oči nad zbytečnou vzpomínkou na své bývalé Já. Eruner ho přece zachránil. Vyléčil jeho zranění, oko mu ovšem už nevrátil. To si vzaly plameny místo jeho života. Rozhlédl se po místnosti, kde strávil několik měsíců v agónii, když přišel o oko, když odporoval místnímu novému královi, když si přál zemřít. Než se jeho mysl pokřivila a jeho pevná víra ve vlastní rod a ta potupná hrdost se zlomily ve dví. Jeho rodina už nebyla, byl poslední svého rodu. Draci se musí spokojit jenom s jeho hraním.

Pohlédl na flétnu skrytou pod svým hábitem. Přejel po světlém dřevě prsty, než se otočil na patě, zabouchl za sebou dveře a vydal se pryč. Už příliš dlouho byl vězněn mezi poničenými stěnami bývalého hradu. Stačilo by zapískat a draci by se mu klaněli a sloužili by mu, odnesli by ho daleko. Ale toto byl jeho domov. Sice zničený, ale země byla pořád jeho! A když občas udělá pár ústupků pro Erunera, ještě se pobaví při bitvách a jeho draci budou syceni a plní elánu, chtiví po další krvi a boji.

Než vyšel na mrtvou planinu, naposledy se podíval na tu pochybnou stavbu. Stačilo by zapískat a draci by ji srovnali se zemí. Místo toho začal tiše, líbezně hrát. Svolával je k sobě, zatímco jim šel naproti. Nemusel hrát příliš hlasitě či silně. Věděl, že oni ho moc dobře slyší. A přiletí, co nejdříve to bude možné, aby ho slyšeli o to lépe.

Draci totiž milují hudbu.

 

Po divoké noci, kdy víno teklo proudem do každého hrdla a za dveřmi téměř každého domu či pokoje se děly jen samé hříšné neřesti, se probudil Vanyar ráno s velkým bolehlavem a žaludkem jako na vodě. Ani Kenny příliš nejásal. Stav prince byl ještě v pořádku, ale jeho nemožnost hnout jediným svalem mu připomínala, aby už nikdy, nikdy v životě nepil jahvijské víno. Ani žádné jiné. A nesmí sdílet jeden pokoj s opilým princem, když je sám opilý. Vše si nepamatoval, ale to, co ano, ho zahanbovalo až za hrob. Naštěstí se po nich nikdo nesháněl. Protože když vykoukl Vanyar na chodbu, téměř všichni ještě spali, a to bylo už dávno po poledni. Však také slavili do rána. Pili a radovali se. Vanyar si jen matně vzpomínal, že Pernapoli zmiňovala dopis pro Carnica, ale odešel nakonec posel před oslavou nebo zůstal až do jejího konce? Nevyspává někde nyní kocovinu spolu s ostatními? Přál si spíš tu druhou možnost. Svého neschopného otce nepotřeboval, byť on nosí královskou korunu na hlavě. Dokáže vyřešit tuhle směšnou diplomatickou snůšku keců rychleji než on a pak se vrátí domů. Nechtěl v Jahvi trávit ani o den déle.

Bolehlav se znovu ozval, když zavřel dveře. Opřel se o ně a zaputoval pohledem k posteli, kde doposud rozvalený (a rozcuchaný) ležel Kenny. Ušklíbl se pro sebe, když viděl, že nebýt deky skrývající jeho boky a část nohou, mohl by vidět jeho narudlý zadek. Na rozdíl od něj si tu divokou noc princ pamatoval až moc dobře. Kdy ho bez zábran sám sváděl a provokoval, aby mu připomněl, kdo je jeho pánem. Ale mladý elfí princ moc dobře věděl, že i kdyby mu řekl pravdu do očí, nikdy by si ji ten človíček nahlas nepřiznal. V duchu si udělal poznámku, že si od tetičky pár lahví vína vezme - pro vlastní potěšení a zábavu a zpříjemnění dalších večerů, když na toho člověka tak skvěle působí.

Toho rána se ovšem nezlobil, když ho Kenny odbýval a spíš hledal záminku, aby se na něj ani nepodíval. Prohrábl mu vlasy a pousmál se pro sebe. Až narazí na Pernapoli, zeptá se ji na nějaký lék na žaludek. V tomhle stavu by Prostředník svou práci vykonávat stejně nemohl. Cítil nutkání ho políbit. Sevřít ho ve svém náručí. Okusit jeho kůži a označit ho jako svého. Sehnul se k němu a mezi lopatky mu vtiskl polibek. Kenny s sebou však škubl, prudce se otočil a div prince neskopl z postele. Hned potom zaúpěl nad bolestí celého těla.

„Co to sakra bylo?“ zaúpěl do polštáře střízlivějící člověk.

Vanyar se ušklíbl pro sebe. „Je na čase na vstávat, máš tady práci,“ připomněl mu sadisticky.

„Nemůže to počkat do rána?“ ozvalo se do polštáře.

„Už je ráno. Tedy spíš poledne.“

„Ale pro mě ne…“

Vanyar se usadil na postel vedle něj a rukou mu vjel znovu do vlasů. „Nepij, když to neumíš,“ zazubil se provokativně. Vysloužil si plácnutí po ruce.

„Nemohl jsem odmítnout…“ ozvalo se unavené zabrblání.

„Jistě. Kdyby prostředník odmítl pít místní víno, někdo by si to špatně vyložil.“

„Proč to zní, jako by ses mi vysmíval?“

„Protože tomu tak je.“

Konečně k němu vzhlédl. Princ Vanyar se div nerozesmál nad jeho výrazem. „Nesměj se,“ zamračil se Kenny a nafoukl tváře. To ovšem elfího prince rozesmálo ještě víc. Kenny se po chvíli už nezlobil. Ten hlasitý smích byl rajskou hudbou pro jeho uši. A dokud se neozve princova nadutost, tajně si užije ten kousek jeho milé nálady a možná i starostlivosti vůči němu.

 

„Bujaré veselí a oslavy až do brzkých, ranních hodin, to tady už dlouhou dobu nebylo. Ale - bylo co slavit,“ usmála se Pernapoli unaveně.

„Omlouvám se, pokud jsem vás… během oslavy nějak urazil,“ začal Kenny opatrně, ale Pernapoli tím jenom rozesmál.

„Ale kdeže! Jak jsem řekla - zde jsou si všichni rovni. Tanec s královnou má povolený každý - ať už elf nebo člověk,“ ujistila ho s úsměvem.

„Příště nepodávejte tak silné víno,“ navrhl Vanyar, mírně podrážděně.

Pernapoli se i na něj vlídně usmála. „Nechutnalo vám snad, princi Vanyare? Prý jste ho vypil několik sudů nakonec.“

„Co jsem vypil nebo nevypil, vás zajímat nemusí, tetičko.“

„Kdo tedy bude platit účet za prostředníka?“

„Netvrdila jste, že to byla veřejná oslava, když jste nás zvala?“

„Ovšemže - ale nečekala jsem, že vaše žízeň bude tak veliká.“

Kenny si odkašlal, aby je oba zastavil před nebezpečnou konverzací, kterou viděl vyústit v něčem nemilém. Služebná, která nesla vodu, se jen potají smála.

„Uznávám, že zdejší víno je poněkud… silnější, než to elmské,“ uznal Kenny, „ale nesešli jsme se, abychom řešili, čí víno chutná tomu druhému více.“

„Ne?“ usmála se Pernapoli zvesela. „Myslím, že to je také vhodné téma k diskuzi, nemyslíš, Vanyare?“

„Elmské je lepší, chutná sladčeji,“ ujistil ji princ Vanyar hrdě.

„Spíše je zkyslé jako zkažené mléko,“ provokovala ho Pernapoli.

„A to jahvijské smrdí po dračím trusu.“

„Ale! Tak proto jste ho tak hltavě včera pil?“

„Abych zahnal pachuť jednoho poháru, musel jsem jich vypít deset dalších.“

Kenny si jen zhluboka povzdychl. „Má smysl vám připomínat, proč tady skutečně jsme?“ zeptal se spíš pro sebe.

„Jak jsem včera řekla - bez krále Elma pokračovat nemůžeme. Tak si alespoň můžeme přátelsky popovídat, když i princ Vanyar uznal, že touží po míru,“ usmála se Pernapoli a přitom bedlivě sledovala princovu reakci. Jakýkoliv náznak nesouhlasu či odporu a bude vědět, odkud vítr vane. Po míru dozajista touží jen ten člověk, proto se jako jediný tolik snaží. Včerejší tanec s princem jí to potvrdil. Nevidí ji jako ženu, ale jako překážku v hromadění vlastní moci. Kdyby se nerozhodl ji vést jako první, uznala by, že skutečně touží po míru. Ale protože jeho mužská ješitnost zavelela vpřed jako první, pořád se měla na ostychu. Víno otupuje smysly a ona možná včera udělala pár chyb. Nyní má ovšem mysl čistou.

„Do Elma je to ovšem den, zbytečně ztratíme čas,“ ujistil ji Vanyar ledabyle.

Královna se samolibě usmála. „S mým nejrychlejším koněm ne,“ ujistila ho. „Carnicovi jsem před lety jednoho darovala a toho druhého nechala, aby sílil pod mou rukou. Možná, že je nyní i rychlejší než králův.“

„Na cestě jsou pasti od lovců.“

„Ví, kudy má běžet. Na posla nikdo nezaútočí.“

„Ale kdeže. Posel je ten nejcennější vězeň. Víš, kolik si za něj někdy říká nepřítel?“

„Nic. K čemu mu bude pouhý posel, kterých má království spoustu, že ano?“

Kenny si povzdychl. Do jejich slovních šarvátek už nezasahoval. Neměl na to sílu. Chovali se jako děti. Pochyboval, že Carnicova přítomnost něčemu pomůže, ba naopak. To, o co se nyní Vanyar pokouší, jeho otec jistě zpochybní, protože to je on, kdo se o to pokouší, jeho nanicovatý syn. Ale byl to Carnic, kdo měl doposud korunu na hlavě. Byl to Carnic, kdo byl doposud elmským králem. Nezbývalo mu nic jiného, než dát za pravdu královně. A doufat, že Vanyarův klid převládne nad jeho zlostí a vztekem. Váhavě k němu pohlédl, když se nechal očividně provokovat svou tetou. Když pohlédl na Pernapoli, pořád se usmívala. A téměř si užívala oťukávání svého synovce. Dokud má čas a Carnic tady není, vytáhne z něj nepřímo odpovědi tělem a tváří, které mluví pravdu.

 

Tělo statného vraníka s dusotem dopadlo na zem po skoku přes spadlý strom a majestátní hřebec utíkal kupředu, kam jeho jezdec musel dorazit co nejdříve. Běželi spolu takto v tichosti již celou noc. Ale věděl, proč elf na jeho hřbetu tolik pospíchá.

Jeho paní a druhá matka, královna Pernapoli, mu to přišla říct osobně předtím. Cítil ji už na sto honů a radoval se z její blízkosti. Domlouvala mu, aby spěchal, aby nezklamal její vírů v jeho sílu a hbitost, aby splnil své poslání, leč to nebude ona, kdo mu bude sedět v sedle na hřbetě.

Cestu znal až moc dobře, byť jí jezdil málokdy. Většinou to byl jeho bratr, kůň krále Carnica, kterého vídával poslední dobou ve stájích častěji, předtím zřídkakdy, kdo touto cestou jezdíval. Zastřihal ušima a po chvíli už poznával elmské hradby.

Posel zvedl nad hlavu pergamen, když se blížil k bráně a křičel důvod své neohlášené návštěvy. To nejmenší, po čem toužil, by bylo špatné pochopení jeho spěchu k bráně. Elmští vojáci sice váhali, ale nakonec mu hradby Elma otevřeli. Nestihli ani spravit krále, jelikož posel byl natolik drzý, že sám pospíchal hradem před nimi a hledal krále osobně. Našel ho ve studovně. Spěšně ho pozdravil a zhluboka se mu uklonil, zatímco mu předával dopis od jeho sestry s omluvou za jeho neurvalý vpád, ale času není nazbyt. Carnic se na chvíli zděsil, zda náhodou Vanyar nepřišel rovnou o rozum a jeho sestra o zbytky trpělivosti s jeho krvežíznivou a bojechtivou náladou.

Proto spěšně sebral pergamen a začal ho číst. Písmo své sestry poznal ihned. Očima snad hledal zprávu o tom, že Jahvi padlo… nebo že dohoda dvou království byla zrušena. Že mír, o který tolik bojovali, už nebyl skutečností. K jeho velkému překvapení, které nebyl schopen schovat za nečitelnou tváří královou, kterou po tolika jarech dokázal udržet téměř vždy, nepsalo se v pergamenu v jeho rukách nic o válce ani o boji či ztrátách na životě. Ale - mír? Vanyar že prý touží… po míru? Jahvi bylo ušetřeno jeho hněvu, když mu vrátili jeho člověka… ale mír?! Carnic sklonil ruku s pergamenem dolů a prázdným pohledem se zahleděl před sebe. Bylo na něm vidět, že si připadal zmatený, téměř podvedený - jakoby mu někdo něco zatajil. Ještě jednou si celý pergamen musel přečíst a ujistit se, že to skutečně podepsala jeho sestra.

„Králi Carnicu,“ oslovil ho jahvijský posel. „Královna žádá vaši odpověď pokud možno ihned.“

Carnic nebyl schopen slova.

 

„Informujte rádce. Přejímá velení. Poslouchejte ho, jako by to byl můj vlastní rozkaz. Na hradbách střídejte stráže v přesných intervalech. Nepodnikejte lov ani žádné výpravy,“ kázal Carnic, když nasedal na svého koně ve spěchu. Jeho poddaní se na nic neptali. Ale věděli, že pokud král tolik pospíchá, nevěstí to nic dobrého. Ba naopak. Obávali se zeptat, co jeho syn zase způsobil. „Chraňte brány a ujistěte se, že je nikdo neopustí, dokud se nevrátím,“ dodal Carnic, než mírně stiskl koňovy boky. Ten pohodil hlavou a rozběhl se kupředu.

Jahvijský posel nestihl už nic říct, jen sledoval elmského krále, který spěchal tou cestou, kterou on před chvíli přijel. Měl by ho následovat. Ale únava nebyla jen na jeho straně. I kůň si musel chvíli odpočinout a aspoň se napít. Sice vypadal plně při síle, ale nerad by ho uhnal. Královna by mu to neodpustila.

A tak se elmský král vydal na dlouhou cestu skrz les, sám, bez jediného doprovodu nebo družiny vojáků, která by ho měla bránit, protože tu nechal v prachu za sebou.

 

„Královno Pernapoli,“ oslovil ji Kenny po delší chvíli, neboť opravdu nechtěl vidět, jak se její zvídavé popichování mění v důvod pro Vanyara na ni zaútočit, „mohu poprosit o nějaký čas v soukromí prince Vanyara? Stejně nehodláte jednat, než král Carnic dorazí, nepletu-li se, takže není povinností ani jednoho z vás sedět zde na místě a čekat.“

Pernapoli se vlídně usmála. „Samozřejmě,“ pravila zvesela. „Pokud s tím princ Vanyar souhlasí-…“

„Ano, souhlasí,“ zavrčel Vanyar neurvale a téměř s dětskou radostí se rychle zvedl od stolu. Nechtěl jí být přítomen ani o vteřinu déle. Mohl by možná říct i něco, co by už potom zamluvit nemohl.

Kenny si povzdychl, když princ opustil místnost, v tichém, ale viditelném vzteku, zatímco se Pernapoli dětinsky smála zpoza ruky.

„Královno Pernapoli, prosím, neprovokujte prince Vanyara,“ promluvil.

Pernapoli k němu zaputovala zvídavým pohledem a pravila: „Nebudu tak hloupá, abych uzavřela mír s někým, kdo o něj opravdu nestojí. A pokud tomu tak skutečně je a jenom ty toužíš po míru, není třeba dál pokračovat v hraní.“

„Spíše tím prince jenom otrávíte a o mír skutečně ztratí zájem. Být na jeho místě, také pochybuju o svém zdravém rozumu a rozhodnutí,“ řekl rázně, lehce podrážděně. Oba byli jako malí… Měli mít více rozumu než on sám, místo toho se neustále pošťuchovali. „Omluvte mě, prosím,“ dodal ještě s drobnou úctou, než také opustil místnost.

Pernapoli ho zaujatě sledovala a tajemně se usmála. Pokud prostředník přijde o svou snahu vydobýt jim mír tak snadno, možná sem měla povolat někoho jiného. Cožpak neví, že politické tahanice jsou zdlouhavé a nudné, ale zároveň si během nich hlavy jednotlivých království konečně mohou vzájemně porozumět? Ještě se toho musí hodně naučit, ten človíček z jiného světa.

 

Protože Vanyara nenašel v jejich přidělené komnatě, dovtípil se Kenny, že existuje jenom jedno místo, kam by na nepřátelském území v tuto chvíli šel. Když po cestě potkal jednoho z jahvijských sluhů, navedl ho elf správnou cestou na cvičiště. Sotva vstoupil na území zkušených bojovníků, musel se usmát pro sebe. Princ Vanyar byl ve svém živlu a vůbec se nedržel zpátky. Přítomna byla jeho skupina věrných, včetně Taurina a Lastona, kteří princovi nyní hravě konkurovali a pomáhali tak jeho vzteku proudit skrz zbraně. Jahvijští vojáci jen přihlíželi - až na generála Halnora, který mrštně útočil na budoucí hlavu elmského království. Nedržel se zpátky, ani Vanyar nezaváhal. Neměli brnění a Kenny nepochyboval, že jejich meče jsou pravé, nikoliv ztupené pro cvičný boj. Vanyar hravě odrážel celkem tři útočníky, doslova tančil na bojišti a… usmíval se. Krev mu tepala v žilách a on byl konečně uvolněný, spokojený. Zrodil se pro boj, tak ho nyní aspoň v této formě má a rád ho přijme. Kenny se usadil na schody a oči měl jenom na jednom elfovi z těch čtyř. Věděl, že nebyl jediný, kdo skrytě prince okukoval. Jeho umění s mečem by mu mohl kdekdo závidět. A Kenny věděl, že se nebaví jenom Vanyar, ale i zbylí přítomní. Šílené úsměvy na tvářích mu byly důkazem. Pro ně boj nebyl povinnost, ale zábava, na kterou se těšili. A i kdyby se jednalo o cvičný boj, dají do něj každou svou buňku.

Sledoval, kterak se generál Halnor mrštně vyhnul Vanyarovu výpadu a odrazil jeho další útok svými meči, zatímco se Vanyar téměř smál nahlas, kdykoliv se mohl volně rozmáchnout mečem a zasadit tvrdou ránu. Věděl, co si o generálovi Halnorovi nejspíš myslí. Zbabělec, co používá dva meče. Moc dobře si pamatoval, když mu to na cvičišti předtím řekl. Ten den měl ruce plné puchýřů. Usmál se nad tou vzpomínkou, kdy ho učil s mečem, jak byl nemotorný a po jednom princově výpadu upustil meč k zemi. Nyní by to nebylo o nic lepší…

„Je ve svém živlu, co?“ slyšel ženský hlas a vzhlédl. Sisimis se vlídně usmála a usadila se na schodech vedle něj.

„Ano. Potřeboval ze sebe ten vztek… nějak dostat,“ uznal po chvíli.

„Královna se nedržela zpátky?“

„To nikdy.“

Sisimis tím rozesmál. „Politikaření - co naplat. Mír se nesmí uspěchat. A královna pro to má své důvody.“

„To chápu, ale co získá tím, že bude Vanyara provokovat? Tím spíš jí ukáže záda a přestane mít o mír zájem.“

„Věř mi, královna ví, co dělá.“

Všichni zpozorněli, když se ozvala hlasitá rána, a pohlédli směrem k bojišti. Generál Halnor se křivě usmíval, zatímco Vanyarovy oči zářily vzrušením. Na zemi mezi nimi ležely dvě zlomené, tupé čepele. Halnor zahodil rukojetě a zvedl ruce vzhůru v náznaku své prohry a s úklonou klidil se z cvičiště. Vanyarův pohled se zaměřil nyní na Taurina a Lastona, kteří uvítali princovu plnou pozornost jen na chvíli. Než i jejich meče skončily zlomené a oni oba na zemi.

Pernapoli všemu přihlížela ze skrytu svých komnat skrz velké, kulaté okno. Přemýšlela, zda se rozhodla správně, zda nemá odvolat mírová jednání… aby přišel její synovec po tolika jarech a chtěl mír, zatímco se chová neurvale - rozhodla se špatně? Nebo je na vině prostředník, kterého zde přivolala? Kdyby se sem dostal někdo jiný, jaký osud by Elmo a Jahvi čekal? Když ovšem pohlédla na Kennyho, musela se pousmát. Už nepochybovala o svém rozhodnutí. Pokud má někdo jejich rozbouřená království kdy spojit, bude to právě on. Tenhle člověk.

Ztrápený pohled jí ovšem spočinul na Orcylských horách, které za sebou skrývaly mnohem větší nebezpečí, než byl Vanyar sám.

 

Ainesson předstoupil před devět draků, kteří vyslyšeli jeho volání. Byl bedlivě očuchán, zda to náhodou není někdo, kdo by je mohl zahanbit, skrývající se za překrásnou hudbou. Ale věděli, že tento elf znal riziko, když k jejich uším dolehne jedna jediná špatná nota. Sklonili k němu hlavy a bedlivě vyčkávali. Po každé hlavě jemně přejel rukou, téměř láskyplně, jakoby hladil hlavu dítěte. Promlouval k nim v jejich řeči. Vzýval je, aby jako mocní vládcové nebes opět povstali, aby splnili jeho přání, které ovšem nebylo jeho. Zahleděl se k rozpadlému hradu a poté pokračoval. Určoval jim cestu a popisoval případné překážky. Kdyby nastaly komplikace, nechť se rozletí do všech stran a myslí jen na své vlastní bezpečí. Jeho život je zbytečný, jejich jeden život nenahraditelný. Draci ovšem nesouhlasili a dupali nebo mlátili ocasy o zem. Uklidnil je, když se jim poklonil a svými slovy dal najevo lítost, že je rozesmutnil.

Předstoupil před něj jakýsi bílý drak, kterého Ainesson našel teprve před nedávnem. Svou hudbou ho musel nejspíš nalákat z druhé strany Orcylských hor. Ale našel ho v žalostném stavu - známky po okovech byly zřejmé. Nenáviděl toho, kdo uvěznil pána nebes tak potupným způsobem. Přejel mu po nozdrách rukou a cítil, jak se k jeho ruce lísá sám od sebe. Na chvíli si pomyslel, že ho lidé či elfové museli týrat natolik, že byl rád za jakékoliv pohlazení od kohokoliv. Musel vyrůstat od vejce ve špinavých rukách. Jen k podivu, že se naučil létat a chrlit oheň. Sice byl často poslední nebo nechápal, co se po něm chce, ale věděl, že Ainesson mu neublíží. A že jeho hudba je tak líbezná, jako žádná jiná. Sice jeho bílé zbarvení pro něj bylo samo o sobě nevýhodou, jeho vzhled mu vyčítat nemohl. Zvlášť, když sám byl v žalostném stavu.

Znovu jim vysvětlil svůj plán i cestu a každého z nich pohladil po nozdrách či pod bradou. Jakmile příště uslyší jeho hudbu, bude po nich chtít, aby reagovali instinktivně. Než se dopraví na místo, bude jim hrát líbeznou hudbu. Jakmile se dostanou k jejich cíli, bude muset podráždit jejich sluch, aby splnili, co mají. Musel si být jistý, že draci sami vědí, co se po nich bude chtít, aby je potom mohl v čas zastavit. Aby si získal důvěru toho nejmladšího a nejnovějšího, kterého teprve před nedávnem našel, rozhodl se, že usedne na hlavu bílého draka. Pro ně pro oba to byla jakási pocta.

„Hodně štěstí,“ popřál všem drakům, než se zhluboka nadechl.

„Pane Ainessone! Pane Ainessone!“ slyšel skřehotavý hlas a povzdychl si.

„Co chceš?“ zeptal se neurvale, aniž by se otočil. K drakům se na kulhavých nohách blížil jakýsi malý, jednooký skřet s hrbem, že hlavu měl skoro až na zemi. Pajdal z jedné nohy na druhou a mrkal rychle svým šeredným okem, zatímco bradavice na bradě mu téměř tančila, kdykoliv promluvil svou z půlky bezzubou pusou.

„Pane Ainessone!“ zvolal ještě jednou a padl před ním na kolena. Spíš zakopl a byl rád, že už se nemusí hnát dál. „Vemte se mě s sebou! Nebudete toho litovat! Postarám se vo případný červy, co by vám mohli způsobovat potíže!“

„Není třeba,“ ujistil ho Ainesson lhostejně.

„Votevřu bránu!“ zvolal skřet rychle. Pokud si chtěl udržet místo po boku svého posledního přeživšího pána, musel se snažit. Ainesson o jeho společnost jen zřídkakdy stál, když dospěl. A jediné, co uměl pořádně, bylo se někam vloupat, nezpozorován. „Votevřu bránu pro vás a pro draky, pane!“

„A k čemu to bude, když ji přeletíme?“ zasmál se Ainesson. Skřet otevíral pusu na prázdno a zase ji zavíral. Sám neměl, co by svému pánovi více nabídl. Ale nemohl mu dovolit jít sám. Dlouhé nehty si zaryl do masa na rukách a váhal. Ainesson pohladil draka, na kterém seděl, po hlavě. „Nasedni, Saughúre,“ dodal lhostejně. Nečekal, až se skřet na svých belhavých nohách dostane k drakovi. Div neodletěli bez něj, kdyby náhodou neskočil drakovi na nohu a nechytil se jí pevně, když ho drak ze sebe málem skopl. Ale líbezná hudba ho hned uklidnila a on spolu s ostatními draky se vydal vstříc svému úkolu.

 

Čekala je dlouhá cesta. Na území Elma dorazili pozdě v noci. A přesto si všimli jednoho koně prchajícího tmou směrem k Jahvi, zatímco v dálce za ním byli další koně a jejich jezdci nesli pochodně. Stačilo vidět jen jednu jejich zbroj a měl jistotu, že Elmo přišlo o pár dalších vojáků, kteří nejspíš následovali krále. Přesně, jak plánoval. Drakům přestal hrát před malou chvílí, aby je zbytečně neprozradil. Stejně tak šeptem či posunky jim sděloval, jak se mají chovat nebo na případné změny plánu. Čím blíž byli k hradbám Elma, tím nudnější se mu celý ten jeho plán zdál.

„Pane Ainessone,“ špitl Saughúr, který se mezitím po dlouhých hodinách boje s větrem a kluzkostí drakovy kůže vyšplhal na drakova záda a dobelhal ke svému pánovi.

„Ticho,“ umlčel ho Ainesson ihned, když se díval na noční prostor před sebou. Byla to klidná noc, až příliš klidná. A on by ji raději strávil v přítomnosti draků, kdy by jim hrál ukolébavku pro jejich potěšení.

Jeho zrak upoutala v dáli se otevírající brána Elma, ze které vyběhl jeden kůň s jezdcem. Rychlý kůň. Jak se Ainesson po chvíli dovtípil, jednalo se o jednoho z nejrychlejších koní, které královna Pernapoli kdy vycvičila. Přiměl draka klesnout do koruny stromu a v duchu počítal cestu onoho elfa. Bylo mu jasné, že se jedná o posla! A posel se nesmí nechat nikdy naživu, když si ho všimnete. I kdyby byl z Elma nebo z Jahvi, zasluhuje smrt, neboť slouží jedné straně a jako prohnaný pes donáší druhé!

Usadil se na jednu nízkou větev a nohy přes ni přehodil. Nemusel čekat dlouho. Už z dálky slyšel zběsilý dusot koně, který snad už dopředu větřil, že se blíží k drakovi, ale jeho jezdec ho nutil kupředu. A to se mu stalo osudným. Ainesson se s ladností zhoupl z větve dozadu, elegantně proťal hrdlo elfa, který si ho všiml chvíli předtím, než přišel o život a spolu s ním dopadl na zem. Na rozdíl od posla byl Ainesson naživu. A kůň byl volný, konečně mohl prchat jako o život, o který by mu i šlo, kdyby drak trpělivě nečekal na příkaz svého pána. Ainesson téměř zklamaně shledal, že život posla neukončil úplně, ale způsobil mu ještě předsmrtné křeče, jak moc se dusil krví, která mu tekla do krku a do úst. Nezaujatě ho sledoval, jak k němu natahoval pracku. Uzemnil ji na zemi svou patou.

Sehnul se k němu jenom krátce, aby dalším hbitým pohybem ruky jeho trápení ukončil. Poslova hlava hned klesla na bok a bolest už ani necítil.

Ainesson si o jeho šat znechuceně utřel svou dýku. Pohlédl na zprávu, kterou měl přivázanou k opasku. Nezaujatě si ji přečetl, než ji vrátil zpátky na místo. Hvízdl na draka, který se k němu loudavě přiblížil, i se Saughúrem na hřbetě.

„To bylo znamenité, pane Ainessone!“ chválil ho skřet, sotva se Ainesson vyšplhal na drakovu hlavu.

„Sklapni,“ připomněl mu chladně. Skřeta s sebou vzal z milosti. Bude se hodit na případné odlákání pozornosti. Pokud ovšem nezmlkne, s radostí ho umlčí předčasně sám.

Jednou, dlouze foukl do své píšťaly a svolal tím i ostatní draky, kteří téměř neslyšně máchali křídly. Po chvíli se na nebesa vrátil i bílý drak s Ainessonem na hlavě. Ten se bedlivě rozhlédl, aby se ujistil, že míří správně. Mohli by vypálit i Jahvi a měli by to z krku. Jeho rozkaz ale zněl jasně.

 

Ainesson svým slepým okem sledoval blížící se hradby spícího Elma. Saughúra sesadil před chvílí, aby mu mohl zbytečně pomoct. Draci se usadili korunách stromů a čekali. Ne, až Saughúr splní něco, o co se ho nikdo nežádal. Ale čím více zmatku, tím lepší bude potom sladké finále.

Saughúr se narodil už jako zdeformovaný skřet. Z jeho země ho vyhnali a království Pellervo, v době své věhlasné slávy, ho přijalo mezi sebe, jako rovnocenného společníka a vojáka, byť v bitvě nikdy nebyl pro svůj jistý handicap. Přesto na něm rodina Ainessona viděla něco, co ostatní přehlíželi. Ať už pro jeho zrůdnost nebo zručnost, učinili ho vychovatelem Ainessona a jeho sestry. Když Pellervo hořelo, byl první, kdo všechny budil a hulákal, že se musejí klidit, než je přijde někdo vyvraždit.

Nejdříve se mu smáli, když však přiletěli draci a skutečně je začali požírat zaživa, už pro ně nebyl blázen.

Z celé rodiny Saughúr si myslel, že zůstal jediný. Sluha, co ho nikdo nechtěl, co ho vlastní druh chtěl zabít za jeho zbytečnost. Až potom elfové, co rozmlouvali s draky, se ho ujali, s dobrotou v srdci z něj učinili sluhu svých dětí. Snad z rozmaru, aby se ho zbavili, když by věděl, že na to nemá a sám by odešel. Ale překvapivě pro něj - dva potomci jeho pánů ho milovali. Starší sestra ho ráda viděla jako svého koně, mladší bratr ho ovšem viděl jako svého kumpána všelijakých lotrovin. A že jich bylo!

Sotva malý Ainesson zjistil, že ten jednooký šereda umí otevírat zámky jedna báseň, už pro něj nebyl rázem na obtíž, ale stal se z něj věrný přítel.

Ainesson zakroutil hlavou nad zbytečnými vzpomínkami, kdy dříve starého Saughúra píchal klacíkem do oka, aby viděl, zda mu samovolně vypadne nebo tam bude držet, zatímco díra po druhém se bude zvětšovat.

Saughúr se zadýchaně dostal ke konci lesu a snažil se popadnout dech.

Pro svého posledního živého pána, Ainessona, s radostí položí život. Sloužil jeho rodině již mnoho jar. A své pány miloval za jejich štědrost, které se mu z jejich strany vždy dostalo. Byl snad jediný skřet, který byl krmen horem spodem, téměř rozmazlován jako jejich vlastní dítě, obklopen blahobytem… až do oné osudné noci, kdy téměř o všechno přišel. Mnoho jar hledal aspoň přeživší, aspoň jednoho z nich, zatímco se soužil smutkem, beznadějí a strachem, že je opět sám. Až když jednoho večera zaslechl tak důvěrně známou melodii, spěchal a div se nerozplakal, sotva viděl Ainessona. Jeho stav ho sice děsil, ale radost z nalezení aspoň jednoho přeživšího byla větší. Byť se jeho pán změnil a už ho neviděl, jako svého společníka, věrně mu sloužil i nadále. A když si pan Ainesson žádá otevřít bránu, on ji pro něj otevře!

Ainesson spolu s draky sledoval, jak se belhavě dopotácel k bráně a vykřikoval na elmské spratky, ať mu otevřou bránu.

„Ve jménu pána Ainessona, vy červi!“ prskal svými křivými ústy. Elmská hlídka ho měla za blázna, a tak byl ignorován. To se jim stalo osudným. Díky dvěma dýkám pečlivě skrytých v jeho botách se snadno dostal pomocí dřeva brány a vystouplých kamenů hradby nahoru k nim. Přestože se pohyboval po nohách pomalu, ruce měl hbité, když se jednalo o šplh či bodání dýkami. Nebylo tedy divu, že v tichosti dokázal vyřídit celou elmskou hlídku a bránu hravě otevřít, aniž by vzbudil poplach.

„Pane Ainessone! Pane Ainessone!“ hulákal vesele, když svůj úkol splnil. Čekal, že ho pochválí.

„Nehulákej!“ smál se Ainesson, div ho nenakopl, když oba pronikli za hradby, když Elmo ještě spalo. Ainesson se šíleně usmál a nahlas se smíchem zvolal: „Takhle se vítá cizí posel?“ když stál uprostřed nádvoří.

„Kdepak, pane Ainessone, kdepak!“ přitakal mu skřet vesele a chechtal se, protože tušil, co za chvíli přijde. Radost v očích jeho pána byla jeho radostí!

„Měli bychom je to naučit, Saughúre!“ souhlasil Ainesson, když konečně získal pozornost ospalých stráží a vojáků. „Ale to by nesměli všichni chrápat!“ dodal se smíchem nahlas, když viděl, že se k nim konečně někdo blíží a zvony a troubení rohů ohlašovalo útok. Saughúr se tomu smál a mlátil se do kolen, než znovu pevně stiskl své dvě dýky a čekal, až divadlo jeho pána začne.

„Zadržte je!“ zvolal nějaký elmský voják.

Ainesson se křivě ušklíbl. Konečně měl publikum. Konečně měl pro koho hrát! Vytáhl svou píšťalu a zhluboka se nadechl. Saughúr se smíchem odrazil prvních pár hlupáčků a s úsměvem potom naslouchal rychlé, téměř agresivní melodii, kterou jeho pán začal hrát. Tak nehezké, že podráždil všech devět draků, kteří se snesli na Elmo.

A jednotně na ně vychrlili své plameny, aby to místo srovnali se zemí při své zuřivosti, zatímco pisklavý zvuk píšťaly a smích Saughúra dráždily jejich sluch.