Kenny zaúpěl, když mu meč vyletěl z rukou po Vanyarově surovém výpadu, a sledoval, jak se zabodává kousek od něj. Vanyar se nehezky ušklíbl.

„Vyhrál jsem,“ řekl se nevinným úsměvem.

„Ani po měsíci tréninku vás nemohu porazit,“ souhlasil Kenny a pohlédl na své zarudlé ruce. Uměl se nyní obstojně (v očích Vanyara) bránit několika jeho výpadům, ale o výhře nemohla být nikdy řeč. Aspoň, že se něco za měsíc naučil.

Vanyar zvedl jeho meč a podal mu ho. Kenny poděkoval. Na otázku, zda chce ještě jedno kolo, prince odmítl. I přes jeho přemlouvání i naléhání jeho odpověď byla pořád záporná.

„Takhle nezesílíš,“ zašeptal mu Vanyar důvěrně do ucha.

„Však budu mít vás, abyste mě ochránil,“ zkusil Kenny opatrně. Vanyar pozvedl obočí, ale spokojeně se zazubil. Kenny se k němu natiskl a důvěrně, skoro až svůdně dodal: „Nikdo si netroufne na elfa Vaší velikosti.“, zatímco mu dlaněmi pomalu přejížděl po brnění a polštářky prstů přitlačoval na tělo pod ním.

Hladil Vanyarovo ego.

Když bude princ spokojený, nebude mít náladu hádat se se svým otcem. Ale ani to nebylo zaručeno. Pokud mu ale dobrou náladu udrží, bude moci zaútočit přímo a přitom nenápadně. Jako by váhavě z něj ruce sňal. Vysloužil si přesně tu reakci, kterou potřeboval.

Vanyar se spokojeně ušklíbl a přitáhl si ho zpátky k sobě.

„Nesváděj mě mezi mými muži,“ zasyčel poté bez úsměvu a odstrčil ho od sebe. Ale tvrdit, že ho jeho slova nepotěšila, nemohl.

Nyní byli na cvičišti; svádět ho může později.

 

Kenny sledoval princovy vystouplé klíční kosti. Napjaté svaly na těle pomalu povolily, když ze sebe sundal brnění a šat. I když ho viděl se svlékat ze své zbroje již tolikrát, nemohl zabránit jistému vzrušení při pohledu na jeho postupně se odhalující kůži, pevné svaly, díky kterým ramena a paže nabraly na velikosti a na břichu se rýsovaly známé bochánky. Pastva pro oči, pohled skoro jako na tělo nějakého řeckého boha. Že by si Řekové brali inspiraci zrovna ve zdejším princi?

Vanyar si všiml jeho zkoumavého, nenápadného pohledu a zazubil se.

„Díváš se bez svolení,“ pravil hrdelním hlasem, zhrublým ještě vzrušením z boje.

Kenny zatajil dech a na tváři se mu usadil provokativní úsměv.

„Přistižen při činu,“ pokýval hlavou uznale.

Kdo by se nechtěl dívat na jeho tělo?

Vanyar mu stiskl rameno mezi prsty a přitáhl si ho k sobě, tvrději, než plánoval, ale nic na sobě nedal znát. Vpletl si jeho vlasy do ruky a jemně je stiskl, aby ho přiměl zaklonit hlavu. Učinil k němu ještě jeden krok, aby mezeru mezi nimi zrušil úplně. Upřený pohled toho člověka ho jen utvrzoval v tom, že vzrušení necítí jenom on sám.

„Měl bych tě potrestat, drzoune,“ ušklíbl se.

„To byste měl, můj pane,“ souhlasil Kenny šeptavým hlasem, svádějíce prince Elma. Vysloužil si kousanec do spodního rtu. Trochu hrubějšího, než očekával, ale ani se nepohnul, když mu Vanyar přejel po rtech špičkou jazyka, pomalu, téměř něžně na něj. Poté vsál krvácející ret do úst a skoro s něhou si s ním pohrával, občas o něj znovu zavadil špičkou jazyka, jindy zase promnul mezi rty. Až po delší době jej pustil, když jedinou známkou předešlého krvácení byl právě onen kousanec. Palcem mu přejel po horním rtu. Kenny se trhaně nadechl, když se k němu Vanyar přiblížil a doslova pohltil jeho ústa v těch svých, ve vášnivý polibek. Sevřel mu vlasy mezi prsty a pevně zatáhl, zatímco plenil Kennyho ústa. Nikdy předtím pro něj polibky nic neznamenaly, proto žádné nikomu nikdy nedával. Ale tenhle člověk… Co dělal tenhle člověk s nezdravou myslí prince Elma, to sám nedokázal popsat. Přiváděl ho k šílenství a zároveň to byla jediná osoba, která ho udržovala při zdravém rozumu. Když byl s ním, Vanyar cítil něco, co neuměl pojmenovat, co doposud nikdy necítil. Stačily mu jenom dva měsíce, aby po něm prahl, jako po žádném jiném. Ano, prahl. Princ Elma a nemůže se něčeho nebo někoho nabažit? To tady ještě nikdy nebylo.

Tiše zavrčel, když polibek přerušili.

Pustil si ho příliš k tělu. Ten špinavý člověk si ho omotal kolem prstu příliš. Jistě toho zneužije. Ale touha byla silnější. Téměř roztrhal šat, když ho z Kennyho sundával. Zakousl se mu do ramene. Vysloužil si trhaný vzdech a slyšel posléze nejistý dech.

„Jsi můj,“ zavrčel mu do ucha, zatímco svíral jeho vlasy mezi prsty. „Nikdo se tě nesmí dotknout.“

Kenny pootevřel oči a zahleděl se do chladných zelených očích. Princ Elma ho nejspíš musel nakazit svým prokletím. Natáhl k němu ruce a stáhl ho níž do dalšího vášnivého polibku. Spodní ret ho pálil a Vanyarovy rty byly přitom tak příjemně chladné…

 

Trhaně se nadechl. Tělo se mu roztřáslo, když do něj Vanyar pronikl. Možná, že nad tím příliš uvažoval, ale nejčastěji si ho Vanyar bral právě takto. Neosobně, odměřeně, zezadu. Bez možnosti dívat se mu do tváře. I když pro něj možná znamenal něco víc, co když ho princ Vanyar pořád viděl stejně? Proto se mu doposud neotevřel? Zasténal, když Vanyar zpomalil. Jeho pomalé tempo bylo nejmučivější. V tu chvíli se totiž snížil, aby se hrudí dotýkal jeho zad a osahával jeho tělo na těch nejintimnějších místech. Znal je dokonale. Však je také sám objevil. Jak ho přimět svíjet se v slasti, jak sténat a prosit o víc, kam sáhnout, aby mu učinil dobře nebo mu právě ten požitek vzít, aby si s ním užil, co nejdéle. Kdykoliv zaútočil na hrdlo, potěšeně poslouchal jeho trhané nádechy a výdechy. Jako by se bál o život. Miloval ten pocit na prstech, když přejížděl po jeho ohryzku, a sledoval jeho reakci. Jak se mu zklidňoval dech pod tímhle dotekem. Jak mu nevědomky vycházel tělem vstříc proti tomu letmému dotyku jeho prstů, které kdykoliv mohly jeho krk stisknout a začít ho dusit. Co princ Vanyar ovšem měl v oblibě nejvíce, bylo zcela prosté. Rád zpomaloval, až zpomalil úplně a natiskl ho na sebe. Ten člověk se v tu chvíli tvářil tak chtivě, že by mu mohl i konkurovat. Stačilo se mu zadívat do očí a přitisknout se téměř k jeho tváři tou svojí. Chvíli ho hypnotizovat pohledem. A potom tvrdě přirazit. Člověk pod vámi většinou ztratí rovnováhu a dopadne na postel a vy můžete nerušeně pokračovat a ještě se přitom pobavit. Kolikrát mu už na to skočil, to Vanyar přestal počítat. Také zjistil, že jeho hýždě jsou poddajnější, než by čekal. Kolikrát do nich zaryl své nehty, kolikrát se do nich zakousl. Bavilo ho, jak se jeho tělo v tu chvíli napíná a téměř ho vyzývá, aby pokračoval.

Téměř jen z donucení do něj vyvrcholil. Kdyby mohl, klidně by pokračoval, dokud by sám neodpadl. Ale pravda - jisté zpestření zde musí být vždycky. Sledoval krůpěje potu na jeho zádech. Snížil se a špičkou jazyka jednu cestičku slízl. Kenny ucítil příjemně mrazení v zádech. Přivřel oči nad známým dotykem na jeho hýždích a zádech. Když se to teplo vytratilo, zavřel oči. Že by ho princ Vanyar poprvé nechal vydechnout po jednom sexu? Ne, to by neudělal. Na to ho znal už příliš dobře.

Vanyar ulehl vedle něj a se zavřenýma očima vydechl. Založil ruce bezstarostně za hlavou a čekal. Kenny pohlédl na jeho znovu ztopořený úd. Tváře mu nabraly tmavší odstín červené. Pořád mu dělalo problém, když ho Vanyar takto beze slov vyzýval, aby pokračoval. Ani se na něj nedíval. A přitom zde byl rozkaz. S menší námahou se zvedl.

Usedl na princův klín a zaputoval k němu pohledem. Zpod přivřených očích ho pozorovaly nebezpečné smaragdy.

„Copak se děje?“ zeptal se Vanyar bezstarostně.

„Nic,“ odvětil Kenny váhavě. Vanyar se najednou prudce zvedl, div Kenny neucukl a neskončil na zádech.

„Opět ses díval bez svolení,“ zazubil se na něj.

Kenny ho téměř bez dechu sledoval. Ano, díval. Kousl se do spodního rtu a nehýbal se. Vanyarův úšklebek se zvětšil.

„To už máme druhý trest,“ oznámil mu hravě a dloubl mu do hrudi.

„Jak to mohu odčinit, můj pane?“ zeptal se Kenny.

Vanyar se samolibě usmál. Nemusel odpovídat. Ale tahle hra během sexu ho bavila. Podepřel si hlavu a dělal, že přemýšlí.

Po chvíli se k němu přiblížil a svůdně zašeptal do jeho ucha: „Přijdeš o zrak a hmat.“

Přitom chtivými prsty přejížděl po jeho zádech, bocích, pase a hýždích. Přisunul ho blíž k sobě a foukl mu do ucha, které posléze zkousl.

„To bude tvým trestem,“ pokračoval šeptem, zatímco prstem vjel do jeho útrob a dráždil ho. Ten vpád Kenny nečekal, a tak trhaně vydechl. Po chvíli zatínal zuby k sobě, protože to bolelo. Vanyar ho trpělivě sledoval. Všiml si, že v jeho údu zacukalo, a ušklíbl se. Po chvíli přestal a Kenny zhluboka vydechl. Jen za pomocí palce ho Vanyar přiměl vzhlédnout. S potěšením sledoval, jak mu z úst téměř vytékají sliny. Cítil jeho horký dech na své kůži. Vzrušovalo ho, když ho mohl takto trápit. „Dojdi si pro pásku a provaz,“ přikázal mu sadisticky. S úsměvem sledoval jeho nejistou, potácivou chůzi, když se musel téměř neustále podpírat, aby ten kousek ke stolu vůbec došel. Posadil se na okraj postele a čekal.

Klidným pohledem sledoval, kterak se mu Kenny znovu usadil na klín a chytil se jeho ramen, aby nespadl. Předal mu provaz a pásku přes oči.

„Hodný,“ polaskal ho Vanyar ve vlasech.

Kenny na chvíli zatajil dech, když mu sebral zrak. Pořád mu seděl na klíně a čekal. Na jeho povel mu přisunul ruce se zápěstím u sebe před hruď. Cítil, jak ho jednou rukou k sobě natiskl, aby nespadl na zem. Potom jeho stisk, když mu zápěstí vázal k sobě. Trochu s sebou cukl, když ucítil něco vlhkého na své dlani. To ho jen Vanyar škádlil, když mu jazykem přejel po dlani. Kousl ho do ukazováčku, než si jeho svázané ruce přehodil přes hlavu.

„Zvedni se,“ přikázal mu.

Kenny se koleny zapřel o postel, lokty o Vanyarova pevná ramena a nadzvedl se v bocích. Nemožnost vidět celý tento akt způsobovala těžším, ale o to vzrušujícím. Toho si Vanyar byl vědom, když měl nyní na obdiv lidské tělo. Palci přejel po vystouplých bradavkách a párkrát je stiskl. Ta bledá kůže jakoby ho lákala, aby ji pošpinil, poskvrnil krví. Jakékoliv rány se již zahojily a nebyly téměř vidět. A přitom jeho tělo křičelo, aby byl k němu hrubý, aby mu ublížil, aby ho označil ranami, aby věděl, že ta rána na boku je z předešlé noci, aby věděl, že kousnutí na rameni je z dneška… Vanyar zavřel oči a opíjel se jeho vůní potu. Přitom si představoval, jak by ho mohl označit. Znovu a znovu.

Dost bylo s představami, lepší je přeci realita.

Chtíčem zahalené oči sledovaly tělo vydané mu na milost a nemilost.

Beze slov ho přiměl, aby pomalu klesl, zatímco si třel svůj úd. Nasměroval ho do něj a syčivým hlasem mu dal povel, aby dosedl. Pozoroval každou jeho reakci. Skousnutý spodní ret. Napnuté svaly. Zadržený dech. Cítil, jak se mu jeho prsty zaryly do masa na ramenou. A přitom nemohl odtrhnout oči od toho, jak si ho pomalu bere, jak ho v sobě pomalu pohlcuje, dokud úplně nedosedl a dlouze nevydechl.

Sledoval pootevřená ústa plná slin.

‚Lidé jsou vážně špinavá stvoření,‘ pomyslel si Vanyar.

Ušklíbl se nad nápadem pošpinit tohoto o něco víc.

S uspokojením sledoval, kterak se kolem něj stahuje. Sevřel mu půlky mezi prsty. Když měl zakryté oči, reagoval… dokonale. Vanyar ho vždycky tak chtivě sledoval a nemohl se toho pohledu nabažit. Proč takovou reakci nemá, když může mít oči otevřené? Proč nereaguje na jeho dotyky stejně? Chvíli ho nechal, aby sám dosedal a zase se nemotorně zvedal. Kdyby byl o něco rychlejší, možná, že by prince již uspokojil. Ale jeho tempo bylo vražedně pomalé. Proto už Vanyar nevydržel, tvrdě do něj pronikl, když se zrovna zvedal. Odpovědí mu byl téměř výkřik. Slasti? Bolesti?

Nedal mu čas, aby něco namítl nebo pořádně reagoval. Zmocňoval se jeho těla a nedržel se zpátky. Tvrdě přirážel do jeho stahujících se útrob a dráždil jeho úd mezi prsty.

Netrvalo dlouho a téměř se spokojeným vzdechem znovu vyvrcholil. Protože se tělo člověka třáslo v blížícím se orgasmu, ještě chvíli hýbal boky, aby ho vydráždil do nepříčetnosti, tiskl mu krk mezi rukami, aby držel pořádně a on mohl plenit jeho nitro. S uspokojením sledoval, kterak i on vyvrcholil a slabě se na něj skácel. Vanyar se přívětivě pousmál. Přejel mu jemně po zádech.

Dnešní noc začala skvěle. Co kdyby pokračovali do rána?

 

Krásný sen o noci plné sexu se Vanyarovi rozpadl, když si všiml Kennyho stavu po třetím sexu. Škoda. Víc, než tři soulože za sebou ten člověk nejspíš nevydrží. A on byl přitom pořád vzrušený a neukojený. A představoval si, jak ho člověk svádí a přeje si, aby ho zneuctil o to víc, jak po něm prahne a nehledí na bolest. Ale pokáral se. Lidé vydrží málo, a jestli si ho chce udržet ještě nějakou chvíli, měl by se krotit.

Rukou přejel po Kennyho hýždích, zádech až nahoru na krk.

Omotal mu kolem něj prsty. Byla to jeho skvělá úchylka, kterou u tohoto člověka rád aplikoval. Snížil se k němu a zašeptal mu do vlasů: „Jdi se umýt.“

Byl to spíš rozkaz, než prosba.

 

Kenny po chvíli čekání na Vanyara vzdal. Většinou, když nedošel hned v závěsu za ním, nešel se s ním mýt vůbec. Váhavě zkontroloval své tělo. Až na pár dalších kousanců a modřin, především v oblasti krku, na sobě v zrcadle neviděl další Vanyarovy značky. Výjimečně mu taky nepoškrábal záda do masa. Byl možná i rád, že nemá možnost se pořádně podívat i na jiná místa. Zakroutil hlavou, aby zahnal špatné myšlenky, a usadil se do horké vody, která ho příjemně hřála na celém těle.

Protože Vanyar ani dlouhou dobu poté nepřicházel, vstal a přešel ke dveřím, aby zjistil, zda náhodou neodešel. Třeba by mohl mít po takovém výkonu hlad. Půlnoční svačinka pro princátko? Proč ne. Uchechtl se nad tou představou.

 

Zažil jakýsi niterný otřes.

Trvalo to jenom zlomek vteřiny, ale Kenny si myslel, že přihlížel minimálně několik minut.

Chtěl právě vyjít z koupelny a porozhlédnout se, zda je Vanyar ještě v loži nebo si skutečně odskočil po půlnoční svačinu, když se stal svědkem něčeho dech beroucího.

Jistě, nemusel být tolik překvapený.

Sice se stal hlavním Vanyarovým… uspokojovačem, ale to neznamenalo, že si nebude do postele brát jiné, když bude mít ještě chuť a on nebude po ruce. Nikdo přece neříkal, že to bude jako pomyslné manželství založené především na sexu. Princ Elma je pořád svobodný. A to, že ze sebe Kenny udělal dobrovolně jeho oblíbence, nic neznamenalo. Když bude mít chuť a Kenny se to nedozví, může si sem volně vodit i ty plavovlasé elfy.

K čemu jinému by si je taky pořád vydržoval. Zbytečné krky navíc nepotřeboval. A když jeho chtíč dokážou uspokojit, spokojí se s nimi. Ten člověk stejně většinu času tráví mytím, takže jednu nebo dvě soulože stihne s precizností a ten hloupý člověk nic nepozná a nezjistí.

Kenny věděl, že to nebyl vztah založený na citech, jenom čistě ze sexuální tužby… Tak proč se mu špatně dýchalo, nebyl schopen najít slova, a proč se hlavně hned schoval, sotva viděl Vanyara, kterak pod sebou drží Failona a zakrývá mu ústa, aby příliš nahlas nevzdychal? Určitě nechtěl, aby je Kenny slyšel, zatímco se myje.

Jak často se to už stalo? Zatímco se myl, kolikrát si je takto Vanyar rychle vzal, aby ulevil svému přebytečnému chtíči?

Kenny klesl na zem a prázdným pohledem hleděl před sebe.

Co si myslel? Nechal se zmást jeho slovy, důvěřoval mu… probudil v něm snad ten surový princ i city k němu?

Kenny pevně sevřel rudý hábit, který značil jeho vinu… a prokletí, které na něj sám princ uvrhl.

Hračka pro prince, výsměch pro království… ztracená naděje po elfy ve sklepení.

Netušil, zda to byl pot nebo měl oči podrážděné od páry kolem.

Ale oči ho štípaly.

A srdce tlouklo bolestí.

 

Věděl to. Od samotného počátku přece nešlo o nic jiného. Nebyla v tom láska. Šlo jenom o to udržet Vanyara v šachu. A pokud možno mu nastavit své pozadí, aby zapomněl na elfy. Kenny se cítil zrazený a přitom sám zradil. Sevřel rudý šat mezi prsty. Párkrát se pomalu, roztřeseně nadechl. Musel zůstat v klidu. Nesmí ztropit scénu. Pořád je to princ Elma… Musí respektovat jeho rozkazy. A činy. Zpoza dveří se sem a tam ozvaly bolestné vzdychy. Jen důkaz, že Vanyar ještě neskončil. Zakryl si uši a snažil se pomalu, zhluboka dýchat.

Přišel snad Vanyar na jejich plán?

Ne, nikdy se neprořekl.

A v opilosti ho Vanyar neposlouchal.

Netušil, jak dlouho takto seděl.

Když ovšem ruce pomalu svěsil, slyšel Vanyarův rozkaz, aby se někdo klidil. Někdo. Kdo jiný, než Failon, by tam byl…

Jak se jim má nyní podívat do tváře?

Jak se má nyní Vanyarovi vůbec podívat do očí, když mu z něj bude špatně…?

Netušil.

Po chvíli slyšel kroky.

Rychle se přemístil do vody. Když se otevřely dveře koupelny, na Vanyara se nepodíval. Před očima měl pořád výjev, který neměl vidět, který si nepřál vidět. Slyšel jeho kroky, které mířily k němu. Polkl nasucho. Viděl ho?

Vanyar si dlouze zívl a podrbal se na hlavě.

Konečně byl uspokojen a příjemně unaven. Usadil se do vody vedle Kennyho a zavřel oči. Kenny ho váhavě sledoval.

Neviděl ho?

V duchu se nabádal, aby zůstal v klidu, aby na sobě nedal nic zdát. Odvrátil pohled před sebe. Nejistě si sevřel ruce pod vodou. Má něco říct nebo má mlčet? Chce něco říct? Ne. Ale ticho by mohlo Vanyarovi vadit.

Co má ale říct, když byl svědkem něčeho takového.

Dá se v takovémto vztahu-nevztahu použít slovo jako nevěra?

Zpozorněl, když k němu Vanyar vztáhl ruku. Položil mu ji na rameno a přitáhl ho k sobě.

„Neukousnu tě,“ zazubil se na něj.

Dokud nezjistí, že si bere do postele další elfy, zatímco se myje, nepřijde o skvělý sex s ním. To Vanyar věděl. A až to zjistí, stačí mu jenom přikázat, aby ho poslouchal.

 

Dalšího dne stál Kenny nejistě před dveřmi vedoucími do žaláře. Netušil, zda bude mít odvahu podívat se na Failona. Bylo to jenom včera večer, kdy Vanyar neměl dost? Nebo se to stalo už i dřív? Nevěděl. A odpovědí se bál. Proto se neptal. Pro vlastní dobro. Již několikrát natáhl ruku, že otevře dveře a zeptá se, ale pokaždé ji stáhl.

„Děje se něco, pane?“ zeptal se elf po jeho levici. Protože se jednalo o někoho, koho si s sebou princ Vanyar tahal všude předtím téměř neustále, bylo povinností všech v hradě k tomuto člověku chovat jistou úctu.

Kenny sevřel ruku v pěst a zhluboka se nadechl.

„Nic,“ řekl po chvíli pevným hlasem, než se otočil na patě a odešel spěšným krokem. Nemohl by se jim podívat do tváře. Musí se nejdříve uklidnit…

 

Když Vanyar vstoupil do knihovny, Kenny vzhlédl od knihy. Smaragdové oči ho po chvíli našly a on se rázným krokem vydal k němu.

„Stalo se něco, můj pane?“ zeptal se zdvořile a vstal.

„Můj otec odjel do Jahvi!“ téměř se radoval, když k němu kráčel.

„Takže se vrátí až zítra ráno?“ ujistil se Kenny. Pokud ano, žádná hádka s otcem by dnes večer nemusela nastat.

Vanyar se ušklíbl. „Dnes večer bude velká hostina,“ oznámil mu hrdě.

„Váš lov byl úspěšný?“

„Samozřejmě!“

Hruď se dmula pýchou.

A Kenny přišel o tu bezstarostnost, se kterou by se ho jinak vyptával dál. Nyní věděl, že není až tak věrný, jak se tvářil předtím. Nebo alespoň tak na něj předtím působil. Za hrdým úsměvem byla pýcha především na něj samotného.

„Smím tedy s tebou počítat?“ zeptal se Vanyar, když poznal, že nejspíš chvály se nedočká.

Nastalo mezi nimi napjaté ticho.

Kenny zavřel knihu, ve které si doposud četl, a semkl rty k sobě.

Měl by mu říct, že je včera večer viděl? Měl by být vůči němu neuctivý a zeptat se ho na to? Vždyť i Vanyar byl vůči němu neuctivý, když si hned potom šel a vzal Failona… Zavřel oči a vydechl všechny starosti.

Třeba to bylo poprvé a naposled, přesvědčoval sám sebe.

„Samozřejmě,“ odvětil Kenny s úsměvem a poklonou, „bude mi potěšením.“

 

Potěšení to pro Kennyho určitě nebylo.

Už ani úsměv nemohl vynutit na svou tvář.

Co začalo jako normální večerní hostina s mnohými důstojníky království Elma, kteří se přišli podívat na nevídaný úlovek svého prince, se zvrhlo v něco nepopsatelného.

Začalo to ve chvíli, kdy Vanyar měl už vyšší hladinu vína v krvi, než bylo pro něj zdrávo.

Poroučel nesmyslné rozkazy, takže sluhové netušili, co mají dělat, a on se, spolu s ostatními opilými důstojníky, jim vysmíval a plácal se do kolen. Sluhové mlčeli, byť měli v očích nevyřčené nehezké poznámky.

Syn Carnica, prokletý bastard, který s trochou vína přichází o rozum.

To všichni věděli, a přesto mlčeli a poslouchali jeho rozmarné rozkazy.

Kenny netušil, proč na této pochybné oslavě vlastně je.

Seděl na místě, poháru s vínem se ani nedotkl, zatímco poslouchal opilé elfy kolem sebe, kterak se snaží rozjímat nad životem s lahví vína v jedné a plným pohárem v druhé ruce. Žádné moudrosti z nich pochopitelně nepadaly.

Když se ovšem jeden voják začal příliš na Kennyho lepit a Vanyar, dříve žárlivý až běda, to snad s potěšením sledoval, musel elfa Kenny sám kopnout do rozkroku, aby se ho zbavil. Pobavil tím všechny okolo.

Jeho slova, že odchází spát, nikdo nebral v potaz.

Slavilo se dál i bez něj.

 

„Otec by měl táhnout do války!“ zakřičel Vanyar, rozzuřen vínem a dobrým masem, a rozesmál se. „Tam je naše místo! V žilách nám koluje krev válečníků, ne diplomatů nebo co to bylo!“

„Vaše Veličenstvo, utište se, prosím,“ vyzval ho Kenny již poněkolikáté.

Vanyar se rozesmál. Nejspíš mu přišlo vtipné, když z něj ten člověk sám a dobrovolně stahoval oblečení.

„Měl byste se umýt,“ navrhl Kenny.

„Jedině s tebou, příteli,“ usmál se Vanyar a jeho dech páchl po víně.

„Jste opilý.“

„Opilý láskou k tobě,“ omotal kolem něj Vanyar ruce.

„Lásku vidíte jinak,“ odstrčil ho od sebe Kenny.

„Lásku vidíte jinak,“ zanotoval Vanyar opile a zasmál se hrdelním smíchem.

Kennymu dalo zabrat, než ho skutečně dotáhl do koupelny a přiměl, aby se usadil do vody. Jeho hmatavým rukám se vyhnul, když se ho snažil umýt. I když ho poprosil, aby spolupracoval, princ Vanyar se smál jako adolescent, který poprvé přičichl k vínu. Byť to bylo těžké, zlobit se na něj nemohl. Slavil. Ulovil velké zvíře. Popíjel. Bylo tedy pochopitelné, že se vrátí v takovémto, ne-li horším, stavu.

Rychle uhnul stranou, když se po něm Vanyar natáhl. Princ Elma se chichotavě zasmál a hmatal rukami naprázdno.

„No ták,“ zavrněl. „Přidej se ke mně, příteli. Umyjem‘ se společně!“ navrhl.

„Je mi líto, ale musím odmítnout.“

Vanyar ho ovšem přemlouval i dál.

Kenny to po chvíli vzdal a vzdálil se. Sledoval prince zpovzdálí. Až se bude chtít umýt, umyje se sám! On se jen ujistí, že se ten opilý hlupák neutopí.

 

Kenny unaveně otevřel oči. Automaticky odsunul Vanyarovy ruce, které se mu dobývaly pod oblečení.

„Spěte,“ zašeptal již poněkolikáté.

Vanyar se pousmál a přitiskl si ho blíž k sobě.

Už nezapáchal po alkoholu, ale zbytky v něm pořád přebývaly. Kenny těkal očima po pokoji, když Vanyar rty tvořil vlhkou cestu po jeho krku nahoru k uchu. Kousl se do spodního rtu, aby nevydal ani hlásku.

„Kenny,“ zašeptal mu Vanyar svůdně do ucha, které letmo políbil a zkousl mezi zuby. Kenny se mírně napnul.

„Spěte,“ odbyl ho znovu a tvář mu od sebe odsunul. I sám se trochu posunul pryč.

To mu tak scházelo - opilý a vzrušený Vanyar.

„Na spánek bude času dost po smrti,“ zašeptal Vanyar a přitáhl si Kennyho zpátky do náruče. Natiskl se na něj téměř celou svou vahou a omotal kolem něj ruce, aby mu zase neutekl. „Ale život je krátký,“ šeptal mu do ucha. „Musíme si ho užít, co nejvíce, to jde.“

„Jste opilý,“ připomněl mu Kenny, když od něj odvracel pohled.

„Pohlédni na mě,“ cítil jeho dech na svém uchu.

Neuposlechl ho.

Vanyar ho po chvíli přiměl, aby se na něj podíval.

Smutné, zelené oči ho zkoumaly. „Co když zemřu v příští bitvě?“ zeptal se ho tiše, než ho přiměl, aby se položil na záda. Uzemnil ho pod sebou.

„Žádná bitva nám nehrozí. Není válka,“ připomněl mu Kenny opatrně.

„Co když vypukne?“ zeptal se Vanyar opilecky a opřel si čelo o Kennyho rameno.

„Určitě ne.“

„Co když v ní zemřu? Budeš aspoň ty za mě smutnit?“

Kenny ho zmateně sledoval. „O čem to mluvíte, princi Vanyare? Hrozí nám snad válka?“ zeptal se.

„Budeš za mě ty smutnit?“ zeptal se Vanyar zvýšeným hlasem, vztekle. Dýchal pomalu a drtil Kennyho zápěstí mezi prsty. „Budeš?“ zeptal se znovu. Potom téměř zakřičel: „Budeš?!“ když s Kennym trochu zatřásl.

„Ovšemže!“ vydechl Kenny rychle, doufaje, že se bolesti v zápěstí takto zbaví. „Co se stalo, princi Vanyare?“

Vanyar pomalu zakroutil hlavou do stran a zavřel oči.

„Nebudeš,“ řekl rozhodně a pustil jeho zápěstí.

Aby nespadl, zapřel se rukami u jeho hlavy.

„Budu, princi. Ovšemže budu. Co se stalo?“ zeptal se Kenny.

Nechtěl si to připustit, ale princ Vanyar ho mírně děsil.

„Proč by člověk truchlil za elfa? A vůbec za někoho jako jsem já?“ zeptal se Vanyar zle. „Vždyť ani otec by neuronil slzu. I matka by se konečně zasmála, že je po mně.“

„Princi Vanyare,“ začal Kenny a sám netušil, co by měl říct.

Mírně s sebou cukl, když mu Vanyar náhle, pevně stiskl ramena. Sledoval elfího prince, kterak sklonil před ním ochable hlavu a pomalu s ní kýval na strany.

Nejistě k němu natáhl ruku a prohrábl mu vlasy.

„Nesahej na mě,“ zavrčel Vanyar tiše, ale jakoby v polospánku.

To Kennyho neodradilo a znovu mu zajel do vlasů.

Zavrčení se už neozvalo.

Po chvíli napjaté tělo povolilo a Vanyar se o Kennyho opřel.

Tomu pořád splašeně bilo srdce ze strachu z náhlého Vanyarova chování. Děsil ho. Ale jistě z něj mluvil alkohol. I tu sílu mu dal alkohol… Vískal ho ve vlasech a díval se na měsíční svit, který dovnitř pronikal otevřeným oknem.

Najednou po jeho zápěstí chňapla velká ruka a pevně ho sevřela.

Vanyar pomalu vzhlédl a zpod zpola přivřených víček ho sledoval.

„Nesahej na mě,“ zopakoval mu znovu.

Chvíli strávili nehybně. Ospalý Vanyarův pohled zkoumal Kennyho. Kenny se nehýbal a dýchal pomalu, soustředěně. Netušil, zda Vanyara uchvátí hněv nebo spánek. Ale byl připravený na obě možnosti.

„Jsem tady jenom pro vás, princi Vanyare,“ ujistil ho, „budu střežit váš klidný spánek a budu zde, až se znovu probudíte…“

„Co když se neprobudím?“

„Probudíte.“

Vanyar se trochu narovnal. Díval se na toho člověka spatra. Závan vína z něj táhl při každém výdechu, až se Kennymu pomalu motala hlava. Přesto se ani nepohnul, když mu elfí princ sevřel tváře mezi dlaněmi.

Vanyara přemáhal spánek. Ale měl pocit, že před chvílí mu chtěl říct něco důležitého, jen zase zapomněl, co to bylo.

„Kenny,“ zašeptal Vanyar, než se definitivně ponořil do říše snů.

A Kenny na něj zůstal hledět. Princ mu klesl na rameno a opíraje se o něj usnul. Kenny oněměl. Bylo to vůbec poprvé, kdy ho princ Vanyar oslovil jeho jménem tak… něžně a ne jen jako „ty“ nebo „lidská špíno“.

Tatam byla nějaká zlost na Vanyarovo potěšení s Failonem.

Zapamatoval si jeho jméno a konečně ho po dvou měsících jím oslovil, jakoby oslovoval svého milence. Neuměl popsat, co to bylo za pocity, které se v něm probudily.

Protože ho po chvíli těžké tělo převažovalo, pomalu ulehl s princovou hlavou na své hrudi. Nemohl usnout. Prohraboval se mu ve vlasech a hleděl do stropu.

Měl by se ho zeptat…

Přemlouval sám sebe.

Ale radost, že ho poprvé oslovil jeho jménem, byla nezměrná.

Po dvou měsících pořádný pokrok.

„Vanyare,“ zašeptal, aby ho nevzbudil, zatímco přitiskl k sobě spícího elfa.

 

Probudilo ho ještě před úsvitem hlasité chrápání. Divil se, že ho nepostřehl dřív. Zakryl si uši a sledoval, kterak má princ nedůstojně otevřená ústa a chrápe. Musel se pousmát a pohladil ho po tváři. Vypadal tak bezmocně. I když to chrápání by se dalo považovat za mocnou zbraň. Po chvíli to vzdal, překryl si tvář polštářem a doufal, že se Vanyar brzy probudí nebo zase přestane.

Nepřestal a Kenny už neusnul.

 

Vanyar se probudil s táhlým zívnutím.

Bolehlav byl na místě. Zase to přehnal. Ale nemohl odmítnout závod v pití vína. Však ho také hrdě, jako vždycky, vyhrál. Žaludek se také potichu ozýval. Dobré maso a skvělé víno dělalo divy. Zarazil se, když si uvědomil, že leží jaksi divně. Znuděně pohlédl očima za sebe, potom stranou a zůstal hledět na spícího člověka. Pomalu se překulil, aby ho neprobudil. Usmál se pro sebe. Jak bezbranně vypadal, když spal.

Všiml si, že měl dlouhé řasy. A pootevřená ústa.

Jen se sebezapřením z něj vstal a poodkryl peřinu, aby si ho prohlédl celého. Dal by si říct a jak milerád, když se mu tak krásně vystavuje a téměř ho volá, aby se ho dotkl a zase zmocnil jeho těla. Pravý koutek mu vyletěl trochu nahoru, když poodhrnul jeho oblečení a odkryl tak břicho.

V mysli měl už představy, co by s ním udělal, ale řekl si, že počká. Kdyby si ho vzal, když spí, nebyla by to taková zábava. I když myšlenka to byla vzrušující.

Znovu se uvelebil na Kennyho hrudi a přivřel oči.

Tak to bylo to příjemné teplo po celý večer?

Stočil tvář k člověku a čekal, až se probudí. Zelené ještěrčí oči hypnotizovaly ty za víčky a čekaly, až se také ukážou.

 

Kennymu se povedlo na pár minut znovu usnout.

Nechtělo se mu ještě vstávat, vždyť toho ani moc nenaspal (díky někomu). Probudil ho ovšem dotyk na jeho tváři a rtech. Pootevřel jedno oko a hleděl na Vanyara, kterak fascinovaně hledí na jeho rty, po kterých pomalu přejíždí prstem. Předstíral dál spánek, aby zjistil, co má za lubem. A případně mu může oplatit tu nespavost!

Když cítil, že jeho prst se snaží probojovat do jeho úst, jemně je pootevřel. Cítil jeho ukazováček na svém jazyku a zubech.

A když to čekal nejméně, zkousl. Vanyar s sebou cukl. Zaraženě hleděl na Kennyho, který měl oči zavřené. Potom je otevřel, když si jazykem pohrával s Vanyarovým prstem. Ten ho překvapeně sledoval. Když po chvíli propustil jeho prst, byl celý ulepený od slin. Kenny se k němu nahnul a zašeptal mu do ucha výhružku: „Jestli mě jeho Veličenstvo nenechá zase spát, tak příště zkousnu silněji a přijde o prst.“