Vanyar se probudil do druhé poloviny dne s bolehlavem. Však byl také na místě, když viděl, kolik ze své sbírky vín včera v noci vypil. Dle ochablosti svalů a jisté bolesti zad a boků (a také jakéhosi nahého těla člověka vedle sebe) poznal, že zažil skutečně divokou, vášnivou noc. Promasíroval si krk a přivřel oči. Bolelo ho celé tělo. Už dlouhou dobu tolik vína nevypil. Ale ten sex byl nezapomenutelný. Ušklíbl se při té vzpomínce. Za krátkou dobu si toho člověka vycvičil skutečně dobře. Až na to, že se měl přemístit za ostatními, ne spát v jeho posteli. Budiž, pro tentokrát udělá výjimku. Stejně by po vlastních nejspíš ani neodlezl. Však mu dal pořádně zabrat. Sex to byl dobrý, na otroka, na člověka. Založil ruce za hlavou a opřel se o polštář. Pohled na nahé tělo by ho měl vzrušovat, ale sotva měl dostatek sil, aby udržel víčka otevřená. Přesto mu zacukalo ve slabinách. Proklet vlastní matkou, přesto si s tím nikdy moc hlavu nelámal.

Rozhodl se, že bude velkorysý. Dá mu trochu času, aby se zase spravil. Však po dnešní noci bude ještě prahnout, aby se ho zase dotkl, aby si ho vzal. Vanyar to moc dobře věděl. Když je během druhé noci nezabije, zlomí je, aby prahli po víc, než by jim mohl dát kdokoliv jiný. Jen ho překvapovalo, že stejně jako ty plavovlasé hlupáky vycvičil i člověka. Ano, překvapil ho. Sám od sebe se na něj doslova vrhl. A nestačilo mu to jednou. A princ Elma se přece nebude držet zpátky, když se mu vystavuje tak mladé, pevné tělo na obdiv a na dotek. Díky sexu ze sebe dostal i veškerou frustraci a vztek, které v něm zanechal jeho otec.

‚Prý: Vycvič ho. K čemu? Nepotřebuje umět držet zbraň, je jen hračka,‘ pomyslel si otráveně. ‚Pokud dojde na boj, zdrhne mezi prvními. Všichni lidi jsou stejný. Vrazí ti kudlu do zad a myslí si, že tě tím zabijí.‘

Smaragdové oči postřehly pohyb a zaputovaly ke spícímu člověku. Všiml si, že se možná nevědomky, možná záměrně k němu přiblížil.

‚Lidi jsou jen dobrý hračky do postele, nic víc,‘ pomyslel si znechuceně a vstal.

 

Kenny se probudil, když postel zela prázdnotou. Bolel ho celý člověk. Jakýkoliv pohyb byl pro něj téměř nemožný. Vzpomínal si jen na pohár vína, pak se mu mysl zahalila. Slíbil si, že příště nic pít nebude. I kdyby mu to princ dal příkazem. Na druhou stranu si ho tímhle možná trochu získal. Zaujal ho svou výdrží? Rozhlédl se po pokoji. Princ Elma nikde nebyl. Nejspíš by se měl odklidit, aby princátko příliš neprudil jen tím, že tady zůstává déle, než je třeba. I když to se řekne lépe, než udělá.

Ačkoliv se to dříve zdálo být nemožné, Kenny si uvědomoval, že se mu zdejší princ skutečně pomalu otevírá. Byť šlo výhradně o sex, když si ho k sobě volal, občas si Vanyar vylil své zatvrzelé srdce a postěžoval si na nespravedlnost ze strany otce. To ovšem přišlo asi po půlměsíci Kennyho neustálé služby v jeho sexuálních hrátkách. A že byl princ vynalézavý. Už se nedržel zpátky. Všemožné pozice, všemožné tresty. Jen aby uspokojil své šílené choutky. Také si ho brával do postele pravidelněji.

Kde jiní by už dávno ztratili zdravý rozum, tam se Kenny zatvrdil. Nedělá to jenom pro sebe, ale spoléhají na něj i ostatní. Nechtěl je zklamat. A kdyby měl skončit téměř u konce, nejspíš by si musel vlepit nejednu facku, aby se vzpamatoval.

Po měsíci, kdy Kenny znal některé Vanyarovy erotické sny, konečně elfí princ polevil v ostražitosti. Spíše to zmínil jenom jako by omylem.

„Jsi obdivuhodný,“ promluvil, když vydýchával požitek ze sexu. Kenny měl oči zavřené a snažil se popadnout dech. Po jeho slovech ovšem zpozorněl. „Jen málokdo by mě vydržel takovou dobu téměř neustále uspokojovat.“

Kenny nastražil uši. Že by se konečně po měsíci dočkal nějakého pořádného pokroku?

Vanyar hleděl unaveně do stropu. Byla by škoda, kdyby o tohohle člověka, kterého si tak skvěle vycvičil, přišel v nezdravém prostředí vězení mezi těmi plavovlasými odpady. Kdepak. Tohohle si musí hýčkat, aby mu náhodou neonemocněl nebo se nezranil. Ale jak? Princ se usadil a zamyslel se. Kenny ho trpělivě pozoroval a dychtivě čekal na slova, která z něj měla vyjít. Pohledem ho přímo vyzýval, aby je konečně řekl.

Nebezpečný pohled smaragdů ho svým způsobem i okouzlil.

„Je nepřípustné, abys i nadále hnil ve vězení s těmi ubožáky,“ pronesl a prohrábl si vlasy. Byla to ta největší laskavost, kterou by mohl komu věnovat. A on ji věnuje člověku. Ale budiž mu připočteno k dobru - vydržel toho hodně a učil se rychle. Byla by škoda, kdyby jeho výcvik přišel vniveč. A taky tím ušetří mnoho času. Nebude muset čekat, až ho stráže přivedou. Zavolá si ho osobně a svůj chtíč nebude muset takovou dobu potlačovat. Čekal na nějakou reakci, ale copak by špinavý člověk mohl vědět, co za poctu se mu dostalo? Sám princ Elma, Nenasytný a Chtivý Vanyar, ho chtěl tímto způsobem vlastnit víc, než zbylé své hračky.

Kenny věděl, že už není cesty zpátky. Na tuhle chvíli čekal. Pro tuhle chvíli celou tu dlouhou dobu dřel. Nemohl si ji nechat proklouznout mezi prsty! Neměl by zkusit hrát zdrženlivého? Nedostupného? Ne. Vanyar není ten typ, co by dobýval. Vydá rozkaz a on se musí podřídit, aby přežil. Aby se odsud dostal.

„Jak si přejete,“ kývl hlavou na důkaz poklony, protože vládu nad zbytkem těla doposud ještě neměl.

 

Carnic si podepřel hlavu, když před něj předstoupil jeho vlastní syn, pronásledován tím člověkem v jakémsi rudém, slavnostním hávu. Nemusel se ani ptát, proč za ním jeho syn přišel. Dostal špetku rozumu a hned ho zahodil kvůli vlastnímu prokletí. Jen si tiše povzdychl a vstal ze svého trůnu. Hnusilo se mu, jak se jeho syn chová, ale bude to on, kdo ponese jeho korunu. Prozatím mu jeho výstřelky bude trpět. Ale člověk na stejné úrovni jako sluhové či stráže v jeho království? Nemyslel si, že by se dožil dne, kdy by si jeho syn vybral někoho ze svých vězňů jako svou hlavní kurvu. Hnusila se mu ta myšlenka i potupné jméno, které se táhlo s tímhle nešťastným člověkem.

„Co tady dělá?“ zeptal se klidným hlasem. Snad si přál, aby se poprvé zmýlil, aby jeho syn zapomněl, že ho pronásleduje ten člověk ve slavnostním hábitu.

Nevnímal slova svého syna. Téměř znechuceně sledoval člověka, který činil vše pro to, aby přežil. Neměl mu to za zlé. Ale přišel o vlastní hrdost i lidskost, když přijal tuhle potupnou pozici. Nic nahlas ovšem neřekl.

„Nauč ho se zbrojí,“ přikázal svému synovi. „Nyní pro to budeš mít víc než jeden důvod,“ dodal syčivým hlasem hned, když se Vanyar nadechoval, že bude protestovat. „Ukaž mu hrad, aby nebloudil. Zbytek si snad tvůj slepičí mozeček dokáže uvědomit.“

Vanyarova tvář se zkřivila hněvem. Otec se mu pořád bude vysmívat? Však koruna po právu náleží jemu! Brzy bude jeho! A až bude králem, bez váhání svrhne otce do tlamy draka! To bude příhodná, potupná smrt pro padlého krále! Slabého krále, co nepotáhne do války, dokud mu ji sám nehodí pod jeho nohy, aby se konečně staral!

„Jak si přeješ, otče,“ procedil skrz zuby nenáviděná slova a otočil se na patě. Bez dalšího slova odešel. Kenny po jeho boku, v neustálém mírném předklonu na důkaz úcty králi, ho po chvíli spěšně následoval. Někdy si přál, aby jim nerozuměl. Hádku mezi rodičem a dítětem poslouchat nechtěl. Ani Vanyarův hněv, který si vylíval na všech okolo něj. Nemilované dítě, které toužilo aspoň po otcově lásce, když přišlo o matku téměř po svém prvním výkřiku. Nepochopený princ, kterého všichni skrytě nenáviděli a báli se ho.

Co viděl Kenny jako nezaujatá, třetí strana, mu zodpovídalo otázky, které měl v hlavě. Nemusel se ptát, stačilo se dívat a poslouchat.

To, že ze sebe udělal hlavní Vanyarovu hračku, mu otevřelo dveře dokořán. Byla mu dána svoboda, jakou tady po celý měsíc nezažil. Mohl se volně potulovat po hradě, neměl na sobě pouta. Šedomodrý hábit otroků vyměnil za temně rudý. Díky němu se z obyčejného otroka stal někdo, komu se pomalu klaněly i stráže. Náhlá změna v chování všech okolo ho jen utvrdila, že si Vanyar doposud nikoho nevybral, aby zastával tuto roli.

Jak Vanyar slíbil - ukázal mu hrad, do všech místností ho zavedl. Po celém podhradí ho provedl. Vysvětlil mu zdejší historii a pravidla. Byl to úplně jiný člověk, tedy elf, než když ho poznal poprvé. Na jednu stranu to Kennyho děsilo, na druhou stranu ho to uklidňovalo. Dostal se tam, kam potřeboval. Nyní může stoupat ještě výš, pokud to půjde. Přiměje Vanyara mluvit. Oblbne ho natolik, aby mu svěřil své nejtajnější sny. A pokud mu tyhle informace pomohou dostat se z tohoto pekla, s radostí přiloží polínka do ohně. Jediné, co potřeboval, byly silné nervy. A ty, jako (nejspíš bývalý) student archeologie, měl.

 

„Neuvěřitelné,“ pravil Failon unešeně.

„Z člověka se stala děvka,“ pokrčil Mótar rameny. „Naprosto normální.“

Vysloužil si Failonův nehezký pohled.

„Jak se cítíš?“ zeptal se Kregoli starostlivě, sotva Kenny vstoupil do místnosti a poslal stráže pryč. Všechny přítomné překvapilo, jakou moc nyní ten člověk před nimi má. A přitom jen vyměnil šat a Vanyar ho prohlásil za svého.

„Naprosto znechuceně,“ řekl Kenny upřímně.

„Ani se ti nedivím,“ uchechtl se Mótar.

„Vedeš si lépe, než jsme čekali,“ svěřil se Failon.

„Už jste si mysleli, že mě náhodou zabil?“ pokusil se o sarkasmus. Elfové se ovšem nezasmáli. „Bylo to těžké, ale… povedlo se, asi.“

„Ne asi, ale určitě,“ usmál se Failon přívětivě.

„Pokud budeš mít nějaké bolesti, pošli pro mě ihned. V hradě nenajdeš lepšího lékaře, než jsem já,“ přešel k němu Kregoli. „Nepřeháním. Je to pravda. Taky jediný důvod, proč mě doposud král ani jeho syn nepopravili.“

„Budu si to pamatovat,“ slíbil mu Kenny.

Když se na něj ten člověk tak vesele usmál, sklopil Kregoli zrak k zemi. Cítil se vinně, když mu předal tento rozkaz. Cítil se vinně, když se na něj usmíval. Čím si musel procházet, aniž by mu mohl jakkoliv pomoci? Ale pokud vydrží a dostane z Vanyara informace, které potřebují, jeho snaha nebude zbytečná.

 

S princovým ložem ovšem přicházely i Kennyho starosti. Měl svobodu, ale jen v jistém slova smyslu. Hradby opustit nemohl bez dozoru. Stejně tak v podhradí byl věčně hlídán. Hrad byl pro něj velká klec, kde na něj v rohu číhala nadržená šelma. A Vanyar si příliš rychle zvykl, že má stálého partnera, byť jeho partnerem až tak úplně nebyl. Byl jenom jeho hračkou. Věděl to. Až nadejde čas, princátko se ožení a co bude s ním? Nejspíš ho zabije. Ale v tu chvíli už odsud dávno vypadne.

Jedno ovšem princi Vanyarovi musel nechat. Když chtěl, byl vynalézavý a vášnivý až běda. Časem, když si zvykl na svou lidskou hračku, naučil se i dotyky, kterými ho přiváděl k šílenství. Když pod ním ten človíček sténal a dožadoval se víc, s radostí mu to dal. Ulevil tak především sobě. Pak mu ten člověk vycházel se vším vstříc. Jediná nevýhoda jeho těla byla, že příliš rychle přicházel o kyslík v plicích.

Někdy se také stalo, že se Vanyar, opojen vínem a chtíčem, k člověku snížil a dal mu znovu ochutit své rty. Ale to se celkově nakonec stalo jenom třikrát, kdy princův mozek doslova plaval ve víně. A přesto ty tři polibky byly vždycky hladové a nenasytné, doprovázené drápanci a tvrdými přírazy do Kennyho útrob.

 

Kdyby Kennyho někdy napadlo, že se mu někdy něco podobného stane, nejspíš by se musel sám sobě vysmát. Jistě, o elfech věděl snad každý z jeho generace. I ta pozdější je znala, stejně tak ty starší. Tolkienovo šílenství se prohnalo světem jako lavina a nikoho doposud neopustilo, když se tomu poddal. Tolkien se sice nezmiňoval o jejich výdrži, ale když ho Vanyar jednou vzal s sebou na cvičiště, aby ho vycvičil, jak mu přikázal jeho otec, nemohl uvěřit vlastním očím. Brnění, štíty, meče, luky, šípy… Nevěděl, kam se dívat dřív. Vzrušení z prvního dne ho znovu pohltilo. Vyryté ruiny na štítech a mečích byly tak detailní, že na nich mohl oči nechat. Konce šípů působily téměř kouzelně, nepopsatelně. Vanyar si všiml jeho zaujetí. Dovolil mu, že pokud má otázky, smí se ptát. To ovšem vypustil čerta z řetězů. Tolik otázek neslyšel nikdy v životě. Po chvíli prince rozbolela hlava z všemožných otázek. Rozhodl se, že nejrychlejší způsob mu bude otázky zodpovědět názornou ukázkou. Nemusel se chválit svým uměním válečným, jakožto od syna krále Carnica se od něj očekávalo, že talent pro zbraně musí mít minimálně ze dvou třetin stejně dobrý, jako jeho otec. Ale Vanyar byl lepší. Díky svým sadistickým choutkám mířil přesněji a reagoval hbitěji, než kdejaký jiný voják. Postrach na válečném poli, silný spolubojovník a schopný vůdce v bitvách, které se právem posléze nazývaly krvelačnými.

Dokonce i Kenny musel uznat, že ve zbroji ten sadista vypadal… přitažlivě, neohroženě, nebezpečně. Celá jeho bytost se soustředila. Vypadal jinak. Nebyl to nyní jen princ Elma, ale schopný vůdce svých vojáků, který jim velel pevnou rukou a sám jim ukazoval, jak se zdokonalovat. Sevřel oběma rukami rukojeť svého meče, rozkročil se a pohledem vyzval ty odvážnější, kteří se rozhodli s ním cvičit. Po chvíli elfové jeden po druhém doslova popadali k zemi. Přesto si vysloužili Vanyarovu pochvalu, že tentokrát vydrželi déle, než obvykle. Vzduch zhoustl, když Vanyar kráčel směrem ke Kennymu.

„Vezmi si zbroj,“ přikázal mu. Snad neočekával, že s ním také bude bojovat?! „To je rozkaz,“ připomněl mu Vanyar chladně.

Kenny sice váhal, ale rozkaz musel uposlechnout. A hlavně mu nemohl odmlouvat v té zbroji. Když na něj navlekli zbroj, mohl se v ní jen stěží pohybovat. Obouruční meč sotva uzvedl.

„Žádné svaly, žádná morálka, žádná hrdost,“ jmenoval Vanyar syčivým hlasem jeho nedostatky. „Byl bys mrtvý na bojišti během prvních pěti vteřin. Ne, křivdím ti. Během prvních tří vteřin.“

„Držím tento meč poprvé v životě,“ připomněl mu.

„I tak jsou tvé svaly hanbou!“

‚Kdyby mě někdo nezřídil, možná, že bych ho i uzvedl,‘ pomyslel si Kenny. Zatnul svaly a pokusil se mohutný meč zvednout.

„Můžeš aspoň cvičit zvedání meče, když už se k ničemu jinému nemáš,“ odfrklo si princátko hrdě. Působilo to jednoduše, když se on mečem oháněl, jakoby téměř nic nevážil. Však za tím stály roky cvičení už od útlého dětství. Ale proč by se měl princ zpovídat člověku? A zbylí elfové budou držet jazyk za zuby. Kdyby ho rozzuřili, s mečem v ruce by mohli posloužit jeho krvežíznivosti a chuti po boji a válce jako vhodné figurky.

Kenny po chvíli únavou vydechl. Nečekal, že jeho meč bude vážit minimálně tunu. O to větší zklamání přišlo, když mu meč vytrhl Vanyar z rukou a vrátil ho zpátky na místo. Místo toho po něm hodil dřevěný meč, před kterým Kenny razantně uhnul. Princ ho počastoval naštvaným povzdechem.

‚Nemusíš nic říkat, vím, že jsem neschopný,‘ pomyslel si Kenny a převrátil oči v sloup. Zvedl dřevěný meč ze země, byl o dost lehčí než ten pravý.

„To je obouruční meč,“ napomenul ho Vanyar trpkým hlasem, skoro až znechuceně. „Neurážej techniku mých předků. Jednoruční meče používají zbabělci.“

Kenny mlčel. Zvedl meč vzhůru po jeho vzoru a sevřel rukojeť oběma rukami.

„Špatně,“ zavrčel Vanyar zle. Zabodl meč prudkou ranou do země, přešel k němu a sám mu hrubě upravil postoj těla a držení meče. „Aspoň trochu se snaž,“ dodal šeptem, než se vrátil pro svůj dřevěný meč. „Umíš aspoň s mečem zacházet?“

„Ne,“ uznal Kenny.

Vanyar nic neřekl, jen si ruku přiložil k čelu. Měl jistě na jazyku plno trpkých poznámek. Když k němu dolehlo několik tichých posměšků a smíchů, mrštil dřevěným mečem ke skupince elfů, kteří si z nich tropili blázny. Ti měli co dělat, aby meči uhnuli. Meč se roztříštil na malé třísky, když vrazil do zdi. Elfové váhavě pohlédli na vzteklou Vanyarovu tvář.

„Vypadá to, že tady máme zájemce,“ ušklíbl se Vanyar hravě a už s radostí kráčel pro svůj meč. Elfové se hned omlouvali, že nemysleli svými činy žádnou špatnou věc. Ale Vanyar jejich slova neslyšel. Téměř s radostí a šíleným smíchem se proti nim vrhl, takže sotva stihli uniknout. „Zbabělci v mé armádě nemají co dělat!“ smál se Vanyar, zatímco je proháněl a útočil na ně, jako na své nepřátele, div je skutečně nezabil.

Kenny se musel pousmát. Takhle rozohněného Vanyara ještě neviděl. Byla to nová stránka, kterou mu nyní ukázal. Miloval boj. Narodil se pro boj.

Po chvíli měl dost honění slabochů. Vrátil se k němu a vzal svůj dřevěný meč. Postavil se vedle něj a zaujal pozici. Kenny ho váhavě napodobil. Schytal herdu do zad rukojetí dřevěného meče. Ještě pár ran dostal, než konečně měl správný postoj dle princových měřítek. Vysloužil si posměšek, že si to snad už konečně zapamatuje. Raději na jeho slova nereagoval. Pohlédl k němu. Vzrušeně sledoval, kterak se ladně rozmáchl mečem kolem sebe. Vrátil se zpátky na jedno místo a zase se jednou rozmáchl. Přitom pokaždé tento jednoduchý pohyb dělal o něco pomaleji.

„Do toho,“ vyzval ho po chvíli.

Kenny pohyb po něm pohyb zopakoval, i tak si vysloužil ránu do stehna. Pustil meč na zem od náhlé bolesti.

„Špatně,“ usmál se Vanyar vlídně. „Znovu.“

 

Kenny otevřel ústa v tichý výkřik, když dostal ránu mečem do zadní části levého stehna, a trochu nadskočil. Vyčítavě na prince Elma pohlédl. Tentokrát nic neudělal špatně! Vanyar se jen zákeřně ušklíbl.

„Konečně. Po půl hodině umíme jeden výpad,“ pochválil ho ironicky.

Uměl ho už předtím, ale Vanyar si vychutnával chvíle, kdy ho mohl takto neomezeně trápit. A že to byl vskutku zajímavý pohled. Člověk, kterak se snaží udržet meč ukovaný pro elfy, byť to byl meč ze dřeva. Skutečně bude otec trvat na tom, aby tahle lidská špína držela meče elfích vojáků? Aspoň má dobrou zábavu, zatímco si sám trochu zabojuje a procvičí nové vojáky.

Po další půl hodině nechal Kennyho vydechnout, který snad nikdy nebyl šťastnější. Téměř s radostí padl na trávu a pohlédl na ruce popraskané od puchýřů, které ho bolely. Ovšem pohled na bojujícího prince, kterak ladně tančí a bez zábran sráží své protivníky k zemi… Ano, za ten pohled mu to stálo.

Musel se pousmát, když přišel posel od jeho otce. Vanyar mu věnoval pohled a přitom hravě odrážel útoky vojáků kolem něj.

„A to je vše?“ zeptal se téměř znuděně, když elfové kolem něj leželi na zemi a jednomu hrozil useknutím hlavy, pokud se jakkoliv pohne.

„Ano. Král Carnic čeká na vaše vyjádření,“ poklonil se mu posel.

Vanyar se hrdě narovnal a skryl meč do pochvy. „Vyřiď otci, že beru jako urážku, že mě vyrušuje během tréninku.“

„S vaší reakcí počítal, můj princi,“ reagoval posel ihned, když Vanyar kráčel ke Kennymu, „a dovolil mi, abych připojil jeho další vzkaz.“

„A ten zní?“ zasyčel Vanyar znechuceně, když si na tvář chrstl vodu.

„Ne nebere jako odpověď,“ volil posel svá slova moudře. Rychle se skrčil před vrženou dýkou. Vanyar si odfrkl.

„Dobrý postřeh,“ pronesl jen.

„Můj princi, znám vás už několik jar. Nejednou jste se mě takto pokusil zabít, když se vám nelíbilo, co vám přináším,“ usmál se posel vlídně.

„Hej, člověče,“ zavolal princ na Kennyho. Ten k němu unaveně vzhlédl, pořád leže na zemi. „Vstávej. Pro dnešek to očividně stačilo.“

Kenny div nezavyl radostí. Vyhrabal se neohrabaně na zadek a oddychl si. Vanyar se upřímně bavil jeho nemožností dostat se na nohy.

„Ponaučení číslo jedna: Nikdy si nelehej, když jsi unavený po tréninku,“ ušklíbl se Vanyar, když k němu přišel. Jedním prudkým pohybem ho dostal na nohy.

 

„Jakožto můj následník bys měl vědět, že jsou určitá pravidla, kterými by ses měl řídit,“ připomněl svému synovi Carnic jakoby omylem.

Vanyar protočil oči v sloup. Stokrát raději by se šel umýt a vyzkoušel tělo člověka za sebou, co dalšího ještě vydrží. Správně, proč tady vůbec je? Raději by ležel v posteli a nechal se obskakovat a uspokojovat. Otce přestal vnímat po prvních pěti minutách a díval se z okna. Carnic si toho všiml a semkl rty k sobě.

Vstal a přešel k němu.

„Řekl jsem snad něco špatně?“ zeptal se ho král Elma arogantně.

„Jak to mám vědět? Přestal jsem tě poslouchat v polovině,“ ušklíbl se Vanyar.

Kenny s sebou trochu cukl, když viděl, kterak se král bez váhání ohnal svou holí a udeřil svého syna do tváře, div nespadl ze schodů. Vanyar si odplivl krev svému otci pod nohy. Ten jen přimhouřil znechuceně oči.

Pokud byli předtím na ostří nože, nyní byl jejich vztah časovaná bomba.

„Jasně jsem ti řekl, abys napsal omluvný dopis královně Pernapoli,“ pravil Carnic chladným hlasem a sestoupil o schod níž ke svému synovi. „A ne poslal tělo jejího posla!“

„Však jsem ho napsal.“

„Ale jakým stylem!“

Rozčílený hlas Carnica se rozlehl po místnosti. I Vanyar vypadal překvapeně. Král Elma neztrácel svůj klid v hlase, příliš se nerozčiloval. Nekřičel. Nyní měl oči doširoka otevřené, plné hněvu a šílenství, možná obav a strachu. Udeřil holí do země a narovnal se. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil.

„Jedna válka skončila a ty nyní bez váhání vyvoláváš další?!“ ptal se pořád rozhořčeně zvýšeným hlasem.

„Na rozdíl od tebe se nebojím krve válečníka ve mně, otče!“ vstal Vanyar hrdě.

Propalovali se pohledy.

Mít v rukou zbraně, možná, že by nyní klidně bojovali na život a na smrt. Kenny mlčky přihlížel. Hádky mezi těma dvěma byly pravidelné. Ale poprvé slyšel Carnicův hlas tak… nenávistný, znechucený… pobouřený.

„Ještě dnes napíšeš omluvný dopis královně Pernapoli,“ přikázal mu Carnic.

„A co když ne?“ zeptal se Vanyar tvrdohlavě.

Carnic pomalu dýchal, aby zachoval svůj klid, zorničky zúžené od hněvu, čelist semknutá k sobě křečovitě k sobě, hůl pevně sevřená.

„Nemusíme se před ní plazit!“ připomněl mu jeho syn.

„Nenarušuj období míru!“ přikázal mu král Carnic. Na poslední slovo dal takový důraz, že se jeho hlas rozlehl po místnosti a dolehl i do chodeb. Oprávněně se všichni zastavili v činnostech. Král Elma nikdy nekřičel. Vanyarova odvaha se rázem stála být menší a menší. Otcův pohled ho možná zastrašil. „Mnoho let trvalo období míru,“ připomněl mu Carnic syčivým, tichým hlasem. „Nenechám nějakého hlupáka, aby jej narušil, protože má chtíč větší než vlastní rozum!“

Nenávistná slova vůči nenáviděnému synovi Carnicovi nedělala žádný problém. Tak to aspoň vypadalo. Ale i přesto, že jeho syn nesl prokletí, pořád to byla jeho krev. Pořád byl něco, co stvořil. A někdy si přál, aby mu život nikdy nedal…

„Uvidíš, že ti tvoje sestřička s radostí vrazí kudlu do zad,“ zasyčel Vanyar nenávistně.

„Když jí budeš zabíjet a mučit lidi… je to přirozená obrana.“

„Tak mi povol válku, otče!“

„Mlč!“ zvedl ruku s holí. „Domluvili jsme.“

„Vždycky se schováváš za své vladařské povinnosti!“ zakřičel za ním Vanyar znechuceně. „Ale sám jsi slaboch a zbabělec! Válku bys nikdy nevyhrál!“

Carnic se uprostřed kroku zastavil. Díval se upřeně před sebe.

„Domluvili jsme,“ zopakoval svá slova.

Vanyar tiše zaklel, než prudkým krokem odešel z místnosti. Kenny ho vyprovázel zmateným pohledem, než jej vrátil zpátky k elfímu králi.

Carnic pomalu vydechl a semkl víčka k sobě.

Bolest, kterou způsobovala slova vyřčená jeho synem, byla nezměrná. Jen nezaujatý divák, jako Kenny, viděl královu slabou chvilku. Když si všiml, že ten člověk je pořád zde, hned se narovnal a pohlédl k němu.

„Měl bys následovat mého syna,“ připomněl mu, „pokud nechceš, aby tě stihl trest za neposlušnost.“

„Rozumím, pane,“ poklonil se mu Kenny, než vstal a spěšným krokem opustil místnosti.

Carnic slabě dosedl do trůnu. Koruna na hlavě mu ztěžkla.

Když jeho syn rozpoutá další válku, nemuseli by ji tentokrát vyhrát.

 

„Princi Vanyare!“ volal Kenny za nešťastným, nepochopeným elfem.

„Táhni!“ zvolal Vanyar a rozmáchl se pěstí, div Kennyho neudeřil. Minul ho o jen o pár milimetrů. „Jdi mi z očí!“

Kenny mlčky sledoval, kterak princ odchází, rozzuřen a potupen.

A sám netušil, co má dělat.

 

Kroky ho zavedly na nádvoří, kde ho Vanyar vystavil zkoušce s drakem. Schoval se za sloupem, když viděl, že Sisimis prošla kolem. Vyprovázel ji pohledem, když vstoupila za mříže a mířila k drakovi. Bez své flétny. Sledoval, kterak na něj šeptem mluví podivnou řečí, které nerozuměl, kterak ho hladí po hlavě, téměř se k němu lísá, jako ke kočce.

Drak posléze začichal a pohlédl jeho směrem. Sisimis se ohlédla a Kenny věděl, že není potřeba se již skrývat. Sisimis obrátila zrak k drakovi, něco mu ještě řekla tím podivným jazykem, než se vydala k mřížím.

Chvíli váhala, když si prohlédla Kennyho hábit, než se mu mírně poklonila.

„Z otroka na mazlíčka prince?“ utrousila trpkou poznámku.

Kenny se nuceně pousmál. „Vypadá to tak.“

„Už jsi ho snad začal nudit, že máš konečně volnost?“

„Princátko si přeje být samo.“

„Hm, že by hádka s otcem?“

„Zaručeně a bezkonkurenčně.“

„Určitě nějaká prkotina, jak znám Vanyara.“

A zvonivě se zasmála. Ozvalo se hlasité, táhlé zívnutí. To jen drak se uvelebil, aby mohl jít zase spát. Kenny stočil pohled od draka zpátky na Sisimis. „Vycvičila jsi ho?“

Sisimis se usmála a přikývla. „Od mláděte. Rozumím drakům jako jediná zde.“

„Páni, to je… jistě záslužná práce.“

Sisimis naklonila hlavu na stranu. „Záslužná?“

„Ehm, chtěl jsem říct… ceněná. Ale jistě nebezpečná.“

Sisimis se ušklíbla. „Nebezpečná? Ale kdeže! Tohle zlatíčko je mi milejší, než jakýkoliv zdejší elf!“ zasmála se.

„Tomu se dá jen stěží uvěřit.“

„Mám vás představit?“

„Pochybuji, že chce znát jméno své bývalé svačiny.“

Sisimis se ušklíbla. „Nedovolila bych mu, aby tě sežral.“

„Předtím by ti to jistě nevadilo.“

Sisimis založila ruce v bok. „To vypadám až tak nepřátelsky?“

Kenny zaváhal. „No… neviděl jsem zatím elfa, který… by… mno… měl rohy.“

Sisimis se pousmála. „Pravda,“ souhlasila po chvíli tiše. „Můžeš se zeptat, jestli tě to tolik trápí.“

„Proč máš rohy?“

Sisimis pohlédla na draka. „Protože jsem posledním svého druhu z prastarého rodu elfů, kteří rozuměli drakům. Ne jen, co se týče potřeb životných, ale… celkově. Mluvím s ním, jako mluvím s tebou. Starám se o něj jako o mládě, kterým taky pořád je. A on rozumí na oplátku mně. Jako jedinou mě nechá, abych mu hrála ukolébavku. Ale je to strašný cíťa. Když zahraju notu špatně, nejraději by mě sežral.“

„Páni, drak a má city…“

„Páni, člověk a přežil v elfím království už měsíc.“

„To trochu zabolelo,“ uznal Kenny po chvíli.

Sisimis se ušklíbla. „To mělo zabolet,“ dloubla do něj píšťalou.

Kenny si hraně povzdychl. „Tak já si půjdu dát šlofíka ke drakovi. Třeba mě omylem sežere, když jsem ta jeho svačina.“

Sisimis rozesmál.

A její smích mu dával naději, že ne všichni přišli o city.

 

Vanyara našel na cvičišti, jak si myslel. Už s ním nikdo nebojoval, protože všichni bojeschopní muži byli poraženi. Tak mlátil mečem do dřevěných panáků, které jedním máchnutím ničil na třísky. Byl to ten typ člověka, kterému se vařila krev, když mu někdo odporoval, který potřeboval válku, aby mohl žít.

A přesto si moc dobře pamatoval jeho oči, když byl opilý vínem. Svůdné a dravé smaragdové oči, které toužily po něčem, co nemohl jako princ dostat. Sledoval, kterak hltavě pije vodu, až mu stéká po bradě, pohublém krku a po vypracovaném trupu. Vyzývavým pohledem zkontroloval elfy kolem sebe. Potom pohledem spočinul na člověku.

„Přikázal jsem ti, abys mi šel z očí,“ zavrčel chladně na pozdrav, když odložil zbraň a začal ze sebe sundávat zbroj.

„Nečekal jsem, že budete zde,“ volil Kenny svá slova moudře. Až taková lež to nebyla.

„Kde jinde bych byl.“

„Možná v lázních, v knihovně - netuším, kam jeho Veličenstvo mizí, když mi to neřekne.“

Sledoval, jak si pohár s vodou vylil na hlavu, aby si ji zchladil. Byl z něj cítit pot a vztek. Vzpurné zvíře v okovech.

„Pak si nejspíš nepřeje být rušen,“ promluvil k němu po chvíli, když si shrnul mokré vlasy dozadu.

„Vaše příkazy se tedy křižují,“ připomněl mu Kenny hravě. Upoutal jeho pozornost. „Ráno jste mi řekl, abych vám byl po boku, a odpoledne mě posíláte pryč. Tudíž nerozumím přesně vašim rozkazům, můj princi.“

Vanyar ho propaloval pohledem.

Ale dal mu v duchu za pravdu.

„Je tedy pochopitelné, že vás jakožto Váš sluha a společník hledám a mám obavy, kde jste,“ dodal Kenny, když mu podával hadr, aby se jím utřel.

Slova, která Vanyar nečekal, ho překvapila. A nestihl ani své překvapení skrýt. Beze slova popadl hadr a utřel si jím tvář a trup. Nic ovšem neřekl. Hadr potom hodil po vojákovi na zemi. Přistoupil k člověku, který před ním váhavě couval. Pomalými kroky ho zatlačil až ke zdi a prudkým pohybem ruky mu zablokoval jednu únikovou cestu. Pomalu, nebezpečně dýchal, když si ho prohlížel takhle zblízka, jak se před ním ten člověk téměř krčil. Nic ovšem neřekl.

Ta náhlá blízkost byla Kennymu téměř nepříjemná.

Nikdy předtím mu nebyl tak blízko, natož na veřejnosti. Vždycky si udržoval odstup a on musel respektovat jeho příkaz, aby se od něj držel vzdálený minimálně na dva kroky, pokud se nejednalo o jiný rozkaz, pochopitelně.

Najednou jakoby si Vanyar vzpomněl, že je následníkem trůnu, elfem, a ta osoba před ním je jen špinavý člověk, kterým tolik pohrdá. Odtáhl se a beze slova či pohledu od něj odešel. Kenny ho znovu vyprovázel pohledem. Nechápal, proč učinil tento krok, a proč z něj také posléze vycouval. Ale princ byl nepochopenou duší pro všechny.

Chtěl za ním zavolat, ale zastavil se.

Věděl, že až princ bude chtít mluvit, řekne mu své nejtajnější myšlenky, které před ním skrývá. Časem se mu otevře.

 

Čekal v princově ložnici. Nemusel tady sedět a čekat na něj jako poslušný pes, ale myslel si, že tohle Vanyar ocení. Do jisté míry. Vyžadoval poslušnost. Měl vlastní hrdost, kterou jeho otec zpochybnil a pošlapal. Urazil ho před někým, jako je on, člověk. Věčně se hádali. Nedivil se, že Vanyarova duše byla zvrhlá. Břímě prince možná bylo mnohem vyšší než břímě královo.

Ohlédl se, když se dveře se zavrzáním otevřely.

Sledoval Vanyara, který kolem něj beze slova prošel. Za chůze ze sebe sundával brnění a šat, dokud nezbyl jen v jakési košili, kterou měl pod tím vším.

Zastavil se na balkóně. Opřel se o zábradlí a zahleděl se dolů na kruhové náměstí, kde spal jeho drak. Nepromluvil. Ani se na člověka za sebou nepodíval. A Kenny netušil, zda smí vstoupit do jeho intimního prostoru a postavit se vedle něj. Jakákoliv špatná činnost a Vanyar by začal zuřit. Jakékoliv špatné slovo ho mohlo také klidně připravit o jazyk. To si Kenny uvědomoval. A přesto chtěl princově smutné duši ulevit.

„Smím se přiblížit, princi Vanyare?“ oslovil ho do ticha noci.

Princ jeho žádost ignoroval a hleděl někam do prázdna, na daleké pláně vedlejšího království, kde vládla královna Pernapoli.

„Budiž,“ svolil mu po chvíli tiše.

Kenny se k němu přiblížil. Viděl napětí v očích prince, když se díval směrem k druhému království.

„Chcete si promluvit, můj princi?“

„Není o čem.“

Chladný hlas, jako vždy.

Ostrý jako břitva.

Kenny věděl, kdy se stáhnout. Stál vedle něj v mlčenlivosti. Až bude princ chtít, jistě mu řekne, co tíží jeho mysl. Nyní mu bude muset stačit, že mu aspoň dovolil se přiblížit. Kenny věděl, že je blízko. Za chvíli si ho pustí k tělu úplně. Odhalí jeho nejtajnější sny a myšlenky. Až mu bude plně důvěřovat, dosáhne svého. I kdyby to mělo trvat ještě mnoho měsíců. Raději pevná důvěra vytrpěná v průběhu několika měsíců v záchvatech Vanyarova vzteku, než slabá důvěra získaná během princovy slabé chvíle.

„Zůstaň, kde jsi,“ zazněl po chvíli Vanyarův rozkaz, který byl naprosto zbytečný. Společnost by mu Kenny dělal, i kdyby mu to nepřikázal.