Sisimis sledovala dračici s tmavě modrou kůží, kterak opatrně pod hlínou schovává svá vejce. Jasně zelené oči si jí však všimly. Zúžené zornice a tiché zavrčení byly první varování, aby se nepřibližovala, dokud neskončí. Sisimis hned poklekla s pohledem k zemi a trpělivě čekala. Dračice si jí přestala všímat, křídly jemně uhladila hlínu a schovala ji pod hromadou listí. Prackou spočinula na kopě listí a větví, když pohlédla klidně na Sisimis s hlavou vzhůru. Sisimis k ní konečně vzhlédla. Všimla si, že nedaleko od ní se nachází dvě další dračice, které vycítily přítomnost jednoho elfa, a přišly se na něj podívat, ale předpokládaly, že se jedná o svačinu jedné z nich.
Sisimis se rozhodla pro komunikaci skrz hudbu. Dračice poslouchaly pozorně té líbezné melodii. Zanedlouho k sobě nalákala i pár dalších dračic. Její hudba se stala agresivní. Věděla, že riskuje, ale co jí zbývalo. Proti příkazu královny jít nemohla! Ztratila by domov. Ale nyní ztratí své pravé pány tím, že je zradí. Skrz hudbu si brala jejich nenarozené potomky jako své rukojmí. Varovala dračice před hrozbou, která se snese na jejich mláďata, pokud ji neposlechnou. Aby dodala své agresivní melodii váhu, přiblížila se k nim a přinutila jednu z nich couvat, dokud nespočinula na místě, kde právě zahrabala svá vejce. Ozvalo se varovné zavrčení. To ovšem ihned skončilo, když Sisimis namířila špičkou boty na hlínu pod nohou a v očích měla odhodlání tuto tichou výhružku učinit skutečností.
Dračice praštila ocasem o zem a zlostně zavrčela. Sisimis záměrně zapískala na píšťalu vysoké tóny, aby zdůraznila vážnost situace. Trvalo dlouhou dobu, než tvrdohlavé budoucí matky konečně přesvědčila, že nežertuje. Sotva popadala dech, když skončila s hraním, když dračice před ní sklonily pokorně hlavu. Dala jim jasné pokyny. Aby shromáždily všechny dračice a dostavily se k hradbám Jahvi. Proč ne draky? Jednoduše řečeno – dračice byly věrnější. A myšlenka ztráty vajec je všechny spojovala. Draci by se přidali na stranu, která by v danou chvíli vyhrávala. Takže pokud budou mít od počátku navrch v podobě silnějších a nebezpečnějších dračic, draci se brzy podřídí a budou následovat svoje družky.

Převozník seděl za dlouhým stolem a mlčky hleděl na jídlo, které mu bylo dáno. Nač by měl jíst a pít? Však stejně nezemře, hladoví už tolik let… Jídlo a pití jen otupuje mysl a podporuje život. Nač by s ním měl ztrácet čas? Stejně tak Eruner - proč s ním ztrácí čas? Proč ho takhle hostí? Zadal mu přece úkol. A když ho splní, zemře. To je to, po čem Převozník přece touží. Před Erunerem prchal po mnoho jar. Natáhl se pro pohár s vínem a zahleděl se na tmavou, nahořkle vonící tekutinu. Rozproudil ji ze strany na stranu, aby víno zamíchal.
„Jsi snad nespokojen s mým pohostinstvím?“ prolomil ticho jeho hostitel.
Převozník položil pohár zpátky na stůl, aniž by usrkl kapku z vína, které mu bylo nabídnuto, opřel se o opěradlo křesla a pohlédl směrem k Erunerovi. Jeho oči spočinuly na malém pahýlu, kde kdysi bývala ruka, než ji její majitel zaprodal peklu spolu se svou duší. „Kdepak,“ odpověděl rozumně po chvíli ticha. „Jsem víc než překvapen, králi Erunere. Netušil jsem, že je Vaše země tak bohatá.“
Eruner se pousmál, než se jednou, krátce a velmi suše zasmál. Takový ten arogantní, sarkastický smích, který věnujete lidem, kterými pohrdáte. „Neviděl jsi ani setinu toho, čemu doopravdy vládnu. A čemu budu teprve vládnout.“
Převozník pohlédl na bohatý talíř před sebou. Maso v lahodně vonící šťávě bylo nebezpečné. K čemu by měl jíst, když nechce žít. „Jaký je tvůj záměr, Erunere?“ zeptal se Převozník na přímo. Nač se tahat s formalitami, on není jeho král.
Eruner se ušklíbl, položil pohár s vínem na stůl a vstal. Pomalým krokem se k němu blížil jako had.
„Nic tak velkolepého jako je ovládnutí světa,“ ujistil ho, když k němu došel a pomalu kroužil kolem jeho křesla, než na něm spočinul rukou. Snížil se k němu a zašeptal: „Jistě jsi zažil velkolepost Pellerva předtím, než padlo. Nemluvím o elfích velkokrálech, kteří tady byli přede mnou, ne. Mluvím o zapomenutých vladařích, kteří jednou vládli všem současným královstvím. Všichni byli vedeni jednou pevnou rukou a byli podřízeni Pellervu. Království pellervské bylo tehdy neporazitelné, nikdo by si nedovolil napadnout tak velkou říši. Mluvím o říši za Alcarnora, velkolepého to vládce. O říši, jejíž velikost předháněla její jméno. O říši, před kterou se všichni třásli a vzdávali se, sotva slyšeli její válečné bubny. O říši, před kterou všichni prchali, když viděli její vlajku!“
Převozník mlčel, v očích se mu ovšem zajiskřilo. Žil již tak dlouho, že zažil i dobu starého, zapomenutého krále Alcarnora. Živě před očima viděl jeho velkolepý pellervský hrad, než ho stihla zkáza v podobě elfských velkokrálů a posléze Erunera. Ta říše, jež Eruner popisoval, vehnala mu sucho do úst a sebrala mu dech z plic. Jen šílenec by mluvil o prastarém království krále Alcarnora.
„Ta říše se rozpadla a upadla v zapomnění. Nikdo tě nebude následovat s vidinou takového bláhového konce. Jen se dopředu odsuzuješ ke stejné zkáze,“ usoudil Převozník rozumně. Ruka na jeho rameni mu pevně sevřela kůži mezi prsty.
„Ne, stačí věřit, příteli, a vše se může stát skutečností.“
„Jsi blázen.“
„I starý Alcarnor býval bláznem!“ rozkřikl se Eruner prudce a škubl mu ramenem dozadu, div nepřevrhl křeslo spolu s ním a přinutil ho, aby se mu podíval do žhnoucích očí. „I starý Alcarnor býval šílencem! Ale byl to on, kdo nesl jednu korunu všech nyní současných království! Ta koruna náleží jeho dědicům, právoplatným následníkům trůnu! Těm potomkům, které elfí velkokrálové po zradě uvrhli do otroctví, pokud je hned nezabili a neoběsili! Těm královnám, které každodenně znásilňovali a plodili s nimi svoje bastardy! Nebýt naší linie, nikdy by tahle havěť v Pellervu nebyla!“
Erunerův klid ustoupil, nyní zuřil a křičel, při poslední větě škubl křeslem dozadu, aby ho převrhl a s ním i překvapeného Převozníka. Tomu ovšem neunikl důraz, který pellervský král dal na naší linii.
„Jen si vezmu to, co mi právem náleží. Ať už s tvou dobrovolnou nebo nedobrovolnou pomocí,“ zasyčel mu Eruner do ucha, než ho lhostejně překročil a rychlým krokem opustil místnost. Převozník se za ním opatrně podíval, doposud mu srdce zběsile tlouklo. Nečekal, že se až tak rozohní, když bude mluvit o historii. Pohlédl na rytinu u okna a rozpomněl se na zapomenutého krále Alcarnora a jeho rod. Je nemožné, aby zde doposud byl jakýkoliv dědic… Královna i princezny, všechny dědičky jeho krve měly být přece zabity nebo prodány do otroctví nebo jako společnice, kde se ujistili, že nikdy nebudou mít děti. Právě proto, aby se žádné z nich někdy v blízké budoucnosti nepokoušelo okrást elfy o to, co jim právem náleží, neboť starého krále Alcarnora porazili. Sice lstí, ale to, co bylo jeho, už nenáleželo nikomu z jeho potomků. Pokud se ovšem nejednalo o šíleného maniaka jménem Eruner.
Jakýsi zelený had se zrovna líně plazil po hradě, když tu ucítil tvrdé blížící se kroky. Hned se zvedl a uklonil se tak hluboce, jak to jeho tělo dovedlo. Eruner se u něj zastavil a pomalu, nebezpečně dýchal. Jakoby se snad rozmýšlel, zda mu useknout hlavu nebo jen ocas.
„Jdi slídit kolem Jahvi,“ přikázal mu suše a pokračoval. Had tiše zasyčel a zvedl hlavu pouze tehdy, když jeho král odešel.
„Jak sssi přeješšš, králi,“ zasyčel spíš pro sebe a sledoval, jak se pevná záda toho muže vzdalovala jeho krátkozrakým očím.
Bez dalšího odkladu se začal plazit pryč splnit rozkaz. V pařátech draka se tam dopraví jistě velmi brzo!

Kenny se nahnul k Vanyarovi a kousl ho do krku. Ten se jen ušklíbl a zatahal ho za vlasy. „Tobě to nestačilo?“ křenil se na něj.
„Jen jsem si tě chtěl označit,“ vyplázl na něj Kenny jazyk.
„Tak se pak nediv, že se vrhnu rovnou na další kolo.“
„Dobře, už dám pokoj.“
„Helemese, jak se bídný člověk třepe.“
„Vzrušuje tě, když se třepu,“ zašeptal mu Kenny do ucha. Schytal plácnutí po zadku.
„Neskutečně.“
Ozvalo se velmi otravné zaklepání na dveře. Pokud by to bylo možné, Vanyar by se nejspíš opět nejraději proměnil ve draka a dotyčného narušitele s radostí sežral, aby jim dali všichni konečně pokoj! Cožpak nemůžou mít ani chvilku pro sebe?!
„Omlouvám se, pokud ruším-…“ vstoupil dovnitř Mótar, ale v jeho sarkasmem nabitém hlase bylo jasně dané najevo, že se vůbec neomlouvá a je mu v podstatě jedno, co uvidí.
„U dračích vousů! Cožpak tě matka nenaučila správným mravům!“ rozzuřil se Vanyar a Kenny ho rychle chytil za ruku, aby po nezvaném hostu nehodil svícen, naštěstí s vyhaslými svícemi.
„Ale královna Pernapoli se dožaduje Vaší přítomnosti, princi Vanyare,“ pokračoval Mótar, jakoby se ho princův hněv vůbec netýkal. Vanyar prskal a syčel, nadávky se mu linuly z úst, když se musel oblékat. Vztekle prošel kolem Mótara a pořád nadával na jeho hlavu. „Kenny,“ promluvil Mótar, když byl Vanyar vzdálený a nemohl je tedy poslouchat. Kenny se k němu otočil. „Tedy - vlastně Prostředníku,“ opravil se hned.
„Nemusíš ten titul používat. Je to jen formalita,“ ujistil ho Kenny.
„Ne, není. Není to jen formalita,“ vyvedl ho z omylu Mótar a otočil se zády, když Kenny vstal, aby se převlékl. Bylo na něm vidět, jak zaváhal a rozmýšlel si svá další slova. „Napadlo mě, že se ti od nás nikdy nedostalo řádného díku.“
„Díku?“ nechápal Kenny, když si spravoval svůj šat.
„Ano,“ souhlasil Mótar. „Ode mě, Kregoliho, Failona… i ostatních.“
„To není třeba řešit, protože ve finále jste se dostali z té šlamastyky sami.“
„Šlamastyky?“
‚Můj vlastní jazyk je pořád problém,‘ napadlo Kennyho s úšklebkem, když si spravoval rukávy. „Promiň. Hm, problému?“
Mótar přikývl. „To nic nebylo,“ odpověděl a ohlédl se, když slyšel kroky. „Jsme ti zavázáni za tvé služby. Tady v království i mimo něj.“
Kenny se smutně pousmál, když mu nyní stál tváří v tvář. „V podstatě jsem vás nechal nakonec na pospas osudu.“
„Myslel jsi to v dobrém.“
„To mě neomlouvá.“
Mótar mu položil ruku na rameno. „Chybuješ, proto jsi člověk.“
‚To pořád není omluva,‘ pomyslel si Kenny, když sklopil zrak.
„Generál Halnor tě chtěl vidět. Nijak to prý nespěchá, ale když už jsem tu,“ pokrčil Mótar rameny.
„Dobře,“ souhlasil Kenny. „Kde ho najdu?“
„Hloupá otázka,“ rozesmál se Mótar a poklepal si na levý spánek.
„Cvičiště?“ zeptal se Kenny trochu pokrytecky, když vyšel z pokoje.
„Ten tón by se mu ani v nejmenším nelíbil,“ zazubil se Mótar.
„Já vím, ale nemyslím si, že až dojde k boji, budu muset bojovat.“
„Proč si to myslíš?“
„Jedno nazlobené princátko by mě sotva pustilo do boje.“
Oba se zasmáli. „Ale divil bych se, kdybys neměl pravdu,“ zazubil se Mótar.

Drak vypustil zeleného hada a plaz se žbluňknutím dopadl do vody. Tím drakův úkol skončil a on se mohl vrátit zpátky do Pellerva. Had tím získal tolik potřebný náskok a čas si promyslet svůj další krok. Plaval okolo kamenů, které znal jen velmi málo. Musel se řídit instinktem. Nepochyboval, že obrana hradeb je nyní hodně posílena. Aby se mu lépe plavalo, scvrkl své tělo na potřebné minimum. Sotva našel trubky, už ho nemohlo nic zastavit. Teď jen musel určit, kde se Prostředník nachází. Nejdřív se ovšem musel dostat z vody. Když konečně spatřil volnější prostor, byl opatrný. Plazil se po dně většího rozměru. Usoudil, že je v nějaké koupelně.
A pak ho uslyšel.
Hlas královny.
Ihned ztuhl a vyčkával. Když se nic nedělo, velmi pomalým tempem se dostal nahoru nad hladinu a rozhlédl se. Královna Pernapoli právě hovořila s princem Vanyarem! Ani jeden si ho nevšiml a mluvili nerušeně dál. Rozebírali jakési lidské království. Cožpak se chtějí spoléhat na lidské krysy? Tím pádem pro ně nebudou žádnou hrozbou. Dál nemusel zůstávat na místě. Sotva se dostal ke břehu, nespouštěl oči z kraleviců, dokud bezpečně neopustil vodu. Nikde neviděl Sisimis ani žádnou jinou stráž.
A v tom zaslechl nebezpečné zasyčení.
Sotva se stihl otočit a už po něm skočila kočka. Hned po něm drápala, ale on hbitě prchal pryč. Zmizel rychle pod postelí a zde nechal kočku, aby ho naháněla. Uvědomil si, že oba kralevici přestali hovořit a nejspíš naslouchali tomu rámusu. Aby se zbavil kočky, rychle se zvětšil do skoro stejné velikosti jako postel. Tím kočku překvapil a také i vyděsil, takže hned vystřelila zpod postele a jako splašená se běžela schovat za Pernapoli. Pořád syčela, prskala a prackou hmatala směrem k posteli.
Had se opět zmenšil, nyní byl téměř o velikosti malého pulce. Proto si ho Pernapoli nevšimla, když šla prohlédnout prostor pod postelí. Had usoudil, že zde nic kloudného nezjistí. Ne s kočkou v zádech! S námahou se dostal ke dveřím a malou škvírkou se protáhl, aby byl venku. Stráže ho samozřejmě nepostřehly. Nyní se ale mohl o něco zvětšit a poklidně se plazit kupředu. Rozhlížel se a soustředil se. Odkud jde cítit člověčina?
Sotva ji ucítil, zuby mu nepříjemně zabrněly. Lidská krev a lidské maso - jak dlouho je vlastně neměl? Ne! Musí pamatovat na svůj úkol. Erunera by nepotěšil, kdyby toho mladého muže zabil.
Na druhou stranu - když zabije toho člověka, Eruner by ho mohl pochválit. Však ten člověk nemá téměř žádné postavení v armádě, ani bránit se přece neumí!
A zatímco se had snažil splynout s prostorem kolem sebe pomocí rostlin, Kenny a Mótar se k němu nevědouce o nebezpečí pomalu blížili.
„Pochybuju, že by si nechal zrovna tohle ujít,“ rozesmál se v tu chvíli Mótar.
„Princ Vanyar? Ale kdeže, ten nikdy,“ souhlasil Kenny. „Ten by mě dřív z bitevního pole násilím odvlekl a pak by si šel užívat.“
„Člověk nalezzzen,“ zasyčel had tiše a přikrčil se, aby splynul s tapisérií. Žluté oči jasně žhnuly. „Králi Erunere, člověk nalezzzen,“ zasyčel had znovu. V jeho zorničkách se odrážel Kenny, kterak se k němu blížil. Věděl, že ho jeho král slyšel až moc dobře.
„No, pochybuju, že by tě nechal jen tak pobíhat kolem. Pletl by ses mu pod nohy,“ zasmál se Mótar.
„To zabolelo,“ chytil se Kenny za hruď se smíchem. Mótar najednou zpozorněl a rozhlédl se kolem. Dvojí smích utichl. „Děje se něco?“ zeptal se Kenny. Mótarovy oči těkaly kolem a hledaly narušitele. Cítil ho. Ale neviděl ho. Had mu dal bezvýznamný plusový bod za všímavost. Ve chvíli, když se za nimi zvětšil do enormních rozměrů, Mótar stihl vykřiknout: „K zemi!“ ale pro jistotu Kennyho odstrčil stranou. Ránu masivním hadím tělem tak schytal jen on, když byl téměř vražen do stěny. Had tiše zasyčel, když kolem něj omotal ocas a pevně ho utáhl, aby se mu elf nemohl vykroutit.
„Jsssi všímavý, ale ne dossst,“ posmíval se mu a žluté oči upřel na zmateného Kennyho. „Předpokládám, že ssse ještě neznáme, Prossstředníku.“
„Proč jsi tady?“ zeptal se Mótar, ale tělo hada se kolem něj jen stáhlo o to víc.
„Mluvím sss Prossstředníkem, tak mlč,“ zasyčel had směrem k Mótarovi, než se znovu zahleděl na Kennyho.
„Jsi z Pellerva, že ano? Můžeme si promluvit, dobře? Určitě máš důvod, proč jsi přišel. Klidně sami dva. Ale pusť ho, prosím,“ mluvil Kenny rychle a přitom těkal očima z hada na Mótara. Had se pobaveně zachechtal.
„A proč bych ti měl věřit?“ zeptal se had se smíchem a Mótar zatnul zuby nad jeho stiskem.
„Jsem Prostředník, držím své slovo,“ odvětil Kenny jen. Neměl moc času přemýšlet. Nepochyboval, že had takové velikosti by byl schopný Mótara rozdrtit vedví ihned, kdyby se mu chtělo. Ale měl důvod, proč tady je. Kdyby chtěl zabíjet a ničit, už by to dávno udělal.
Had se znovu zachechtal, než s Mótarem praštil o zem. Snížil se ke Kennymu a zasyčel mu do ucha: „Zaveď mě za královnou Pernapoli. A raději ssse nepokoušej o hlouposssti.“
Kenny po chvíli cítil, jak se had zmenšuje a omotává se mu nepříjemně těsně kolem ruky. Náhle vybledl a snad změnil i barvu.
„Jessstli královnu jakkoliv upozorníš na mou přítomnost, přijdeš o ruku i o život,“ zachechtal se had.
„Kenny,“ zachroptěl Mótar, když se aspoň dostal na kolena.
„Neboj se, budu v pořádku,“ ujistil ho Kenny, ale sám o tom pochyboval.
„Být tebou, raději násss nepronásssleduju. Jinak ten človíček přijde o život zzzbytečně,“ slyšel Mótar vzdalující se hlas hada, než vztekle udeřil do země. Zaváhal. A to byla první chyba, které se dopustil. Ale rozhodl se dál nechybovat. Had chce mluvit s královnou. To ale neznamená, že je může někdo uprostřed rozhovoru vyrušit. Královna není slabá, jistě se dokáže ubránit, ale jistota je jistota. Sotva pořádně popadl dech, rozběhl se najít generála Halnora a doufal, že princ Vanyar je pořád u královny.

„Mám obavy, Vanyare.“
Vanyar se doposud díval z okna.
„Nelíbí se mi, že Eruner doposud nic nepodnikl,“ pokračovala Pernapoli.
„Nejsi jediná, koho to trápí,“ souhlasil Vanyar pochmurně. Díval se ven na nádvoří plné jeho a jahvijských elfů. „Divím se, že doposud nezotročil lidi, kteří se k nám přidali.“
„Možná to neví. Možná je pořád vidí jako slabé.“
„Však jsou slabí.“
„Ale každá ruka se hodí.“
„Až tě zase zradí, budeš mluvit jinak.“
Pernapoli k němu přišla a položila mu ruku na rameno. „Je to mladý národ, teprve se učí, Vanyare. Dělají chyby, ze kterých se jejich další generace poučí. Cožpak Kenny toho není důkazem?“
„Kenny je jiný,“ odpověděl Vanyar po chvíli mlčení.
„Máš snad pochyby, že jsem zvolila špatně?“
„Nic takového jsem neřekl.“
„Tak proč to ticho?“
A opět nastalo mlčení. Vanyar měl v hlavě prázdno. Nevěděl, co říct, aby vyjádřil to, co chtěl. Se slovy to uměl Carnic, nikoliv on. Nyní litoval, že se nezajímal o diplomacii ani jiné směšné předměty, co mu otec předtím nutil, aby byl prospěšným králem svému národu. Králem? On? Snad pořád mu ještě úplně nedošlo, co to všechno bude znamenat, obnášet… tolik zodpovědnosti snad nikdy neměl mít. Carnic by jistě zaonačil svou závěť, kdyby mohl, že jeho království může převzít Pernapoli a Vanyar by byl bez koruny. Určitě by takovou skulinku v zákonu našel.
„Není to snad jedno?“ procedil Vanyar skrz zuby. Vyhýbal se nechtěným otázkám a těžkým odpovědím. Odpovědím, které by ho mohly zradit nebo zranit. Jakékoliv slabé místo musí opevnit. I když se to týká Kennyho.
„Máš pravdu, je,“ usoudila Pernapoli, když zjistila, že s ním nepohne ani stádo volů. V tu chvíli někdo zaklepal na dveře. „Dále,“ svolila Pernapoli.
Dveře se pomalu otevřely.
Pernapoli si všimla, jak se Vanyar napnul, ale hned mu vztyčenou dlaní naznačila, aby zůstal v klidu. Pohledem zaputovala klidně zpátky ke Kennymu, který nyní zavíral dveře, dle hadových instrukcí, které dostal cestou sem.
„Budeššš mluvit místo mě. Zeptáššš ssse Pernapoli, co plánuje, koho chce požádat o pomoc, přesssněji řečeno, zzzda má už nějaký plán bitvy či nikoliv,“ mrskal had svým jazykem cestou do komnat královny Pernapoli. „Nutno podotknout, že jessstli ssse jen zzzmíníš jen o mé přítomnosssti, drazzze za to zzzaplatíššš, člověku.“
Kenny nebyl hloupý; snad přímo očekával nějaký podobný špinavý trik z Erunerovy strany. Jen ho zaráželo, že tenhle had se spíš choval jako chameleon. Kdyby mu právě nedrtil ruku, vůbec by nevěděl, že tam je. Nepochyboval, že jeho jed by snadno mohl i usmrtit elfy. Však Mótara překvapil a snadno se ho zbavil. Proto se rozhodl mu vyhovět.
Zastavil se kousek od Pernapoli i Vanyara a uctivě se jim uklonil. Má je varovat? Jak by na to ale mohl zareagovat had?
„Co tě přivádí do mých komnat, Prostředníku? Volala jsem jen pro prince Vanyara?“ zeptala se Pernapoli a přešla od okna směrem ke Kennymu.
Kennymu vyschlo v krku. Když se zeptá na to, co mu přikázal had, zradí Jahvi i Elmo a oni prohrají, tudíž nesplní svou misi zde. Když se nezeptá, můžou oba kralevicové být v nebezpečí.
Pernapoli pozorovala Kennyho vnitřní boj. Postřehla, jak neobvykle, křečovitě sevřel prsty, než je sevřel v pěst. Nejistotou to jistě nebylo. Přešla k jídelnímu stolku a nenápadně vzala dva nože.
„Královno Pernapoli,“ začal Kenny a nadechl se zhluboka nosem. To bylo ve chvíli, kdy mu had netrpělivě sevřel ruku, div mu nezbělela po chvíli od nedostatku krve. Věděl, že až moc otálí a hadova trpělivost je krátká. Jak ale oba královské potomky informovat, že jejich odpovědi budou slyšet i někým jiným?
„Ano, Prostředníku?“ zeptala se Pernapoli vlídně a pomalým krokem se k němu blížila.
Vanyar nespouštěl oči z Kennyho, ale ruka mu instinktivně spočinula na jílci.
„Tak… mě napadlo… jestli jste už uvažovala nad bitevním plánem?“ zeptal se Kenny pomalu, váhavě, ale hlavně namáhavě, protože stahovaná kůže ho bolela čím dál víc.
Pernapoli se zastavila dva kroky od něj a smutně ho pozorovala.
„Nemáme nic,“ řekla tak zdrceně, jak jen mohla. „Nemáme spojence, nemáme plán, nemáme ani zbroj pro naše vojáky. Jestli Pellervo zaútočí, z Jahvi zbude jen popel.“
„Ale… to přece…“ začal Kenny zmateně.
„Je to pravda,“ ujistila ho Pernapoli a sklopila zrak k zemi. Spíš ke Kennyho ruce.
„Ale…“ začal Kenny znovu.
V tu chvíli se Pernapoli vymrštila s oběma noži proti jeho paži. Chybělo jen kousek a možná by ho i zranila, kdyby nebyla zdatná se svou vlastní zbrojí. Chvíli držela nože nad hlavou a soustředěně se na ně dívala. Po chvíli se nože začaly konečně třást a mezi nimi se pomalu rýsovalo jakési dlouhé tělo. Netrvalo dlouho a had se musel ukázat na svět.
Kenny zaraženě hleděl na Pernapoli - jak to mohla vědět? To už byl Vanyar za ním a chytil ho za rameno. Když k němu Kenny vzhlédl, viděl mu v očích zlost. A jasně napsanou zprávu, skrytou v jeho hněvu, že si o tom ještě promluví.
„Ty elfssská mrcho!“ zasyčel had, který s sebou nyní zmítal jako o život. Nemohl se zvětšit ani zmenšit, a tak visel ve vzduchu s krkem zaraženým o hroty dvou nožů.
„Ten jazyk si vyprošuju,“ odvětila Pernapoli chladně, když mezi hroty nožů svírala útlé hrdlo hada. „Proč tě sem Eruner poslal? Co hledal? Nebo co chtěl slyšet?“
„To, co všichni v období války, ty bláhová,“ syčel had.
„Doufám, že si uvědomuješ, co znamená útok na Prostředníka? Obzvlášť v této době. Nejsi tak hloupý, jak se snažíš vypadat. Eruner chtěl skrz tebe získat naše citlivé informace. Nezabiju tě, ne, kdepak. Místo toho tě nechám vrátit se k němu a ty mu budeš lhát. Ano, budeš mu lhát. Řekneš mu přesně to, co chce slyšet. A pokud ne,“ pokračovala Pernapoli a hada rychlým pohybem ruky chytila mezi prsty, „tato kletba tě dostihne a spálí zaživa. Pokud řekneš cokoliv, co by se mi nelíbilo, změníš se v popel,“ pokračovala, když se had kroutil a po těle se mu protáhly jakési černé značky, které potom zmizely.
„Ne, prosssím, královno!“ škemral had najednou s respektem a jazyk mu kmital ze strany na stranu, když tělem mrskal sem a tam.
„Teď mi zmiz z očí, než si to rozmyslím,“ zasyčela mu Pernapoli těsně u hlavy, než ho lhostejně hodila směrem k oknu. Had zlostně zasyčel na oplátku, ale rychle se hnal pryč, aby si skutečně nerozmyslela vlastní slova. A taky proto, že na něj stejně zasyčela kočka na posteli, připravená s ním srovnat účty.
Kenny nebyl schopen slova. Ohlédl se na Vanyara, který ho pořád propaloval pohledem, ale doposud mu nic neřekl. A to bylo asi to, čeho se Kenny nejvíce obával. Tichý hněv u Vanyara je předzvěstí nehezké bouřky.
„Královno, můžu to vysvětlit,“ začal Kenny rychle a chtěl ukročit, aspoň se dostal trochu dál od bobtnající sopky zvané Vanyar. Ten mu to ale nedovolil a ocelovým stiskem na rameni ho zase trhl zpátky k sobě.
„Myslím, že mě nic vysvětlovat nemusíš,“ otočila se k němu Pernapoli. „Spíš jemu by ses měl zpovídat. Nechám vás o samotě,“ mile se na ně usmála a vzdálila se. Věděla, že je to něco, co si musejí vyříkat sami. Proto i strážím přikázala, aby ji následovaly a neptaly se proč. Cestou potkala uspěchaného Mótara a Halnora, ale ujistila je, že o nastalou situaci bylo postaráno a že ji mají také následovat.
„Vanyare, napadl nás. Na chodbě. Mě a Mótara. Překvapil nás. Nemohli jsme nic dělat! Musel jsem mu slíbit, že ho sem donesu a místo něj se vás budu ptát-…“ chrlil Kenny jedno slovo za druhým.
„A tím ohrozit nás všechny?“ zeptal se Vanyar až nehezky klidně, v jeho hlase byl však cítit chlad.
„Ano-… tedy ne!“
„Ale ano. Sám jsi to nyní potvrdil.“
„Tak jsem to nemyslel.“
„A co si mám z toho vzít?“ vybuchl Vanyar a popadl ho za ramena. „Přivedeš sem nepřítele, skrýváš ho před námi a jen tak se začneš ptát na naši strategii? Myslíš si, že jsme tak hloupí, že jsme ho neviděli i přes tu jeho maškarádu? To si opravdu myslíš, že jsme až tak slabí? Že potřebujeme tvoji ochranu? Věř nám trochu, Kenny! Nemusíš všechno zvládnout jen ty sám! Od toho jsme přece uzavřeli dohodu! Ta dohoda má bránit i tebe, nejen nás!“
„Dobře, udělal jsem chybu! Vím to!“
„Nejspíš ne, jinak by ses jí vyvaroval!“
„Ale jak jsem měl vědět, že vám nijak neublíží, když Mótara porazil tak snadno?“
„Protože si ho očividně nevšiml a byl překvapený. Jinak hady uvidíš až moc snadno, když víš, že se můžou potloukat kolem!“
„Dobře!“ vybouchl nyní Kenny. „Ale v mém světě se jen tak z malého hada nestane obří kobra, která tě může sežrat jako malinu!“
„Máš být připravený!“
„Připravený na co? Že mě může zabít i blbá rostlina? Jo, to už jsem připravený! Že mi jde po krku kdejaký elf, co mi má být spojencem? Ano, taky jsem už připravený! Ale opravdu ode mě nečekej, že budu připravený na něco, co se vymyká zákonům mého světa! To mám žít neustále ve strachu, že mě sežere i blbá tapisérie nebo co?!“
„Kdybys mi více věřil, nemusel by ses bát!“
„A jak ti mám věřit, když mi všechno tajíš?“
„Protože musím, u dračích vousů! Protože kdyby se ti něco stalo, nevím, co bych dělal, a asi bych zešílel! Protože jsi první bytost, na které mi opravdu záleží, a nevím, jak tě mám bránit, když doposud jsem jenom ničil! Protože v hlavě mám jeden velký bordel, a to všechno kvůli tobě! Takže se opovaž udělat ještě takovou podobnou blbost, která by tě mohla stát život, protože bych ti to neodpustil!“
Kenny se zarazil. Už měl připravený nějaký další nesmyslný argument, ale sotva Vanyar začal, mohl na něj jen zmateně hledět a poslouchat. A i když skončil a funěl, jak sopka, Kenny nijak nereagoval dalšími nesmysly, které měl předtím nachystané, jako případný protiargument.
„Počkej - cože?“ zeptal se tupě. Ano, cítil se jako tupec. Možná v tu chvíli i byl.
„Že tě miluju, ty osle!“ zasupěl Vanyar vztekle. „Je to tak těžké to pochopit?“
Nastalo ticho. I Vanyar nyní vypadal zaraženě. Řekl to, co si myslí, že řekl, nebo to byly jen jeho zběsilé myšlenky?
„Řekl jsi právě teď to, co si myslím, že jsi řekl?“ zeptal se Kenny, pořád nevěřícně.
„Ty nemyslíš dneska, takže určitě ne,“ snažil se z toho rychle dostat elmský princ.
Ale než stihl zase začít protestovat, Kenny ho popadl za vlasy a stáhl dolů do polibku. Vanyar téměř nevěřil, že je to Kenny, kdo ho zrovna takhle dravě nyní líbá. „Lhaní vám moc nejde, princi,“ zazubil se Kenny vítězně.
„Nevím, o čem to mluvíš,“ zabručel Vanyar tvrdohlavě.
„O tom, že miluješ tohohle osla,“ zasmál se Kenny pobaveně.
„Mlč už! To je rozkaz.“
„Pravdě neutečeš, Vanyare,“ provokoval ho Kenny.
Ale to už ho Vanyar znovu umlčel vlastními ústy. „Ještě jednou cekni, tak tě svážu a dneska si už nesedneš,“ varoval ho.
„To zní jako výzva,“ ušklíbl se Kenny.
„Blázne.“
„Taky tě miluju,“ usmál se Kenny vesele, jako malé dítě.
„Mlč!“ protáhl Vanyar, jako kočka, které šlápnete na ocas, a zacpal si uši, když učinil několik kroků dál od Kennyho.
„Miluju, miluju, miluju,“ prozpěvoval si Kenny dětinsky. Vanyar zaúpěl. Jak jinak ho mohl umlčet, než dalším polibkem. Ale ten chutnal nějak jinak. Možná bylo dobře, že tuhle hádku měli, protože ty potlačované pocity uvnitř Vanyara mohly konečně na ven a bez zábran se ukázat světu. Alespoň pro tentokrát, do chvíle, než si Vanyar uvědomí, že dal přednost citům než síle či (výjimečně) rozumu. Pro tentokrát je nikdo na příkaz královny Pernapoli nesměl rušit v její komnatě. Ani královna nevěděla přesně, co se děje uvnitř její komnaty. Jen doufala, že se nebudou hádat až moc dlouho. Ještě chtěla s Vanyarem něco dořešit.

„Za toho hada předtím se omlouvám,“ hlesl Kenny. Opíral se Vanyarovi o rameno, když mu princ masíroval doposud zarudlou ruku, po které se táhla nehezká dlouhá, červená čára ještě po hadovi. Zmateně zamrkal, když mu Vanyar vtiskl několik polibků po oné červené čáře a na jeho slova nijak nereagoval. „Oba jsem vás ohrozil.“
„Nemyslel jsi v tom nic zlého, jen jsi mu chtěl vyhovět. Tak, jak by to měl Prostředník udělat,“ promluvil Vanyar konečně.
„Byla to hloupost.“
„Stejně tak byla hloupost jít přímo do Pellerva s nabídkou míru.“
„Ano, to byla.“
„Ne, nebyla. Bylo to něco odvážného. Nikdo jiný než ty by se pro to jen tak nerozhodl. Obzvlášť, když se tě ten konflikt vlastně ani netýká.“
Kenny k němu vzhlédl. „Týká. Teď jsem ve tvém světě, Vanyare. Proto udělám cokoliv, aby tvůj svět neskončil,“ přejel mu po tváři palcem. Vanyar z něj nespouštěl své smaragdy.
„Takže si uvědomuješ, že až budeš muset odejít, můj svět se rozpadne v prach?“ zeptal se Vanyar vážně. ‚Protože ty jsi můj svět,‘ pomyslel si Vanyar, ale ta slova nevyslovil nahlas. Nemohl. Pro vlastní tupou hrdost.
„Nechci odejít,“ zašeptal Kenny pravdivě.
Vanyar mu pomalu prohrábl vlasy. „Tak neodcházej.“
Kenny si povzdychl a přitiskl se blíž k němu. Kéž by to bylo možné. Ale bylo mu jasné, že toto není jeho svět, že se musí vrátit do toho svého. Nemohl přece svou matku nechat napospas jednomu maniakovi. Chtěl toho ještě tolik vidět ve svém světě. Ve světe bez Vanyara. Myšlenka na jeho svět rázem zabolela. „Nepůjdu,“ slíbil mu.
Vanyar mu prsty sjel pomalu po paži a potom mu sevřel ruku v té své. „Ani ti to nedovolím,“ zazubil se mu do vlasů.
„Pořád tak majetnický.“
„Samozřejmě. Přece jsi můj otrok.“
„Milenec, jsi chtěl říct, že ano?“
Vanyar se nevinně usmál. „Ale přesto se ti líbí, když tě svážu nebo ti dám řetěz na krk.“
„Co se mi líbí během sexu, neznamená, že zbožňuju mimo něj.“
„Hm, můžeme vyzkoušet. Třeba se ti bude líbit, když tě budu vodit na vodítku jako poslušného milence. Aspoň nebudeš dělat hlouposti.“
Kenny mu přitiskl prst na rty. „Raději nepokračuj. Ta tvoje jiskra v očích se mi ani trochu nelíbí.“
„Proč? Nechceš snad, abych tě přivázal k posteli a pořádně pomiloval?“
„Zaprvé není na to čas, zadruhé, tohle není náš pokoj.“
„Myslím, že tetičku by to potěšilo, že se nehádáme.“
Kenny se musel zasmát. „Nemyslím si, že by ráda přišla zpátky do svých komnat a našla nás v její posteli.“
„Můžeme to zkusit,“ navrhl Vanyar nezbedně.
„Ne,“ řekl Kenny přísně. „Když už, tak někde v soukromí.“
„Tady na tomhle hradě není soukromí,“ připomněl mu Vanyar, než ho povalil na záda a přitiskl na postel. Rukou mu pomalu přejel po krku. „Myslím, že ti řetěz bude slušet. Nebo bys chtěl raději provaz?“
„Co takhle obojek s tvým jménem, aby všichni věděli, komu patřím?“
Vanyar se ušklíbl. „Zbožňuju, jak oba přemýšlíme zvráceně,“ svěřil se zhrublým hlasem, než se ke Kennymu sehnul pro dravý polibek.
To, že nyní myslel na to, jak se s Kennym bude za chvíli milovat, vůbec neznamenalo, že kdesi v hloubi mysli zapomněl na prokletého hada, který tak bezelstně využil Kennyho dobrotu. Nemohl se dočkat boje. Nemohl se dočkat, až bude moci bojovat s Erunerem. Do té doby totiž jistě přijde na způsob, jako ho nadobro sprovodit ze světa.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 4
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.