Ainesson seděl na břehu potoka a pozoroval, kterak si jeho páni vyřizují účty mezi sebou pomocí tesáků a drápů. Do jejich potyček se nemíchal, stejně tak draci měli dostatek rozumu, aby se nemíchali do potyček lidí, elfů a jiných stvoření. Neutralita je spojovala. Ale boj mezi svými druhy? S chutí do toho. Špatný pohled nebo nechtěné, hlasité odfrknutí - cokoliv, aby si mohli jít po krku. V tom byli samci neskuteční. Jakákoliv drobná chyba či náznak se mohla stát hlavním důvodem pro takový souboj. Jak jinak by přežili tu věčnost, která je neodbytně pojí k tomuhle světu? Zbláznili by se nudou a začali by zabíjet ostatní druhy. A co potom, až by skončili? Opět by nastalo ticho a nuda.
Proto si mezi řadami těch bytostí kolem sebe zvolili jeden pár. Pár elfů, kterým předali své umění, naučili je s nimi mluvit. A elfové jim na oplátku začali hrát. Aby je mezi tou špinavou havětí dokázali rozeznat, darovali jim část ze sebe. Své rohy, na které byli tehdejší draci náležitě pyšní. Malá oběť za božský zážitek z hudby a oslavování jako pravých božstev. Draci věděli, že ti elfové, jež zvolili, nebyli hloupí, uvědomovali si svou moc. Proto ji nesměli nikdy zneužít.
Ainesson se ohlédl, když viděl, že k nebesům vzlétly dvě dračice a letěly pryč. Neměl právo se ptát, kam míří. Všechny dračice byly jedinečné. Ať už v tom, že draky v ledasčem převyšovaly v rozumu, tak především v síle. Ten hloupý souboj dvou draků ve vodě by hravě vyřešily, kdyby chtěly. Ale nechtěly se zabývat jejich hloupými rozmary. Když totiž bojují dračice, bojují doslova na život a na smrt. Jdou si po krku, dokud jedna z nich nepadne. Draci bojují z rozmaru a z nudy. Ne s úmyslem zabít toho druhého.
Bylo období kladení vajec. Dračice svůj cyklus nemohly nijak zastavit nebo zpomalit. Budou očekávat mláďata v období války. Nebezpečný čas. Ale nemohl si dovolit je pronásledovat na místa, kde své budoucí potomky uloží. Roztrhaly by ho zaživa, to mu bylo jasné. Proto se ujistil, že draci nebudou až moc zvědaví na své přírůstky. Byli by tak zapáleni, že by mohli vejce zničit nebo předčasně narozené plazy zabít. Nešikovní samci se hodí jenom na šarvátky mezi sebou.
Vzhlédl, když slyšel odfrknutí. Nad jeho hlavou proletěl zjizvený bílý drak. Jako jeden z mála ho nikdy neposlouchal dokonale. Jakoby naslouchal i jiné melodii, než té jeho. Ale přesto se ho nemohl zbavit. Byl podstatnou součástí jejich vojska. Byl svobodný, nesvazovala ho touha jen po jedné melodii, toužil objevit mnohé další. Ale žádné další nebyly. Jenom jedna. Ta jedna, kterou musel sám umlčet, aby se své minulost mohl plně zbavit. Nač chtít vládnout rozpadlému království, které už stejně nebylo jeho. Kdo by následoval poraženého prince, jehož koruna byla zničena? Kdo by mu vůbec věřil, že jeho předci porazili Alcarnora, a on má tím pádem právo vládnout této zemi?
Koho vůbec zajímá historie…
Stejně se všichni obrátíme jednou v prach.

Probudilo ho prohrábnutí vlasů, ale víčka nechal zavřená. Z napjatosti Vanyara poznal, že přemýšlí. Páni! Nebesa, střeste se! Elmský princ uvažuje a přemýšlí jinak, než mečem a pěstmi! Žerty stranou, samozřejmě. Zachmuřená tvář Vanyara se moc často nevyskytovala. Možná proto by mohla budit převeliké obavy, kdyby ji viděl někdo jiný, spíš kdyby ji vůbec někdo viděl.
Vanyar strávil asi tak polovinu noci a část brzkého rána uvažováním nad Erunerovou slabinou a zároveň největší mocí. Snažil se si vzpomenout, zda někdo někdy vůbec uzavřel úspěšně smlouvu s peklem, aby získal nesmrtelnost, co musel obětovat a co skutečně získal nazpátek.
Jen málokdy se princ ve svých myšlenkách byl schopen takto plně soustředit jen na jednu věc. Kromě pár jiných věcí, které ho poháněly po celý život, samozřejmě. Ne, boj ani sex to momentálně nebyl.
Ani si neuvědomoval, jak téměř s něhou prohrabuje Kennyho vlasy, aby ho nevzbudil. Tak moc byl myšlenkami mimo, že ani neslyšel zaklepání na dveře a hlas za nimi. Nereagoval, proto nikdo nevstoupil. Který hlupák by se opovážil budit elmského prince? Určitě nikdo z Jahvi ani z Elma.
Proto měl Vanyar naprostý klid, aby ty neobvyklé myšlenky mohl prozkoumat i hlouběji, než jenom velmi letmo, jako to vždycky dělal.

Pernapoli toho rána hodila okvětní lístky do velké mísy s vodou a pomocí své magie se snažila určit výsledek bitvy, případně kdo by jim přišel na pomoc, koho Eruner ještě nestihl ovládnout či stáhnout na svou stranu. V očích měla nepřítomný pohled, když čeřila vodu a znovu a znovu prosila svou magii, aby jí ukázala jiný průběh boje. Viděla až moc mrtvých elfů, až přemnoho mrtvých lidí a zvířat. Pánové nebes měli také velké ztráty. A Pernapoli se děsila toho, co viděla i mezi tím. Kterak padlí vojáci opět ožívají a vstávají, ale jako loutky šílence se vrhají zpátky do boje.
Rozčeřila vodu a se zděšením v očích chodila po své komnatě. Přála si, aby se mýlila, aby to, co viděla, neměla být blížící se pravda. Proroctví ovšem mluvilo samo. Přivedla sem toho člověka, co přečetl její zprávu… proč se tedy proroctví nezměnilo? Proč budoucnost nebyla jiná? Udělala snad někde chybu? Vždyť i o vypálení Elma věděla, proto pro své vojáky neposlala nikoho, aby je zachránil. Stejně tak očekávala, že Kenny uspěje s lidským králem. Tak proč budoucnost pořád slepě mířila svým směrem?!
Ve chvíli, kdy si nepřítomně kousala klouby na rukách, někdo zaklepal na její dveře. S prostým „dále!“, kdy ani nevěnovala pozornost, kdo by mohl vejít, hleděla bezradně do mísy.
Dovnitř vstoupil Failon a královně se hned uctivě uklonil.
„Rovnou k věci, Failone,“ řekla Pernapoli, aniž by se na něj podívala.
„Vrátil se zvěd zpoza Orcylských hor,“ pravil Failon. Pernapoli ihned vzhlédla.
„Jaké nese zprávy?“
„Jak jste se obávala, Eruner si hlídá draky, ale na samice zapomněl.“
„Změnily snad názor?“
„Netuším. Sisimis se doposud nevrátila.“
„Je na cestě?“
„Pravděpodobně. Nemáme od ní žádné zprávy. Ani zvěd ji neviděl.“
„Dobře. Jak jde výroba zbraní?“
„Postupujeme dobře. Elmo má schopné kováře.“
„Co koně?“
„Udržujeme je v dobré kondici, královno Pernapoli, není se čeho obávat.“
„Jak jsou na tom elmští vojáci?“
„Brzy se budou moci opět zapojit do boje.“
„A lidský král?“
„V posledním dopise píše, že jeho lid potřebuje větší pohnutku než hrozbu Pellerva.“
„A co je větší pohnutkou?“ zasmála se Pernapoli chladně.
Failon nejdříve zaváhal, než pravil: „Peníze.“
„Samozřejmě! Jak typické pro lidi.“
„Ale jen někteří. Píše také, že část jeho pluku už vyrazila, aby přispěli v přípravách tady v Jahvi. Ne všichni jsou prohnilí.“
„Kolik?“
Failon zaváhal, než jí předal pergamen s poklonou. Pernapoli se jen chabě zasmála a pomocí magie spálila pergamen na prach.
„Že mě to nepřekvapuje.“
„Královno, nepotřebujeme jejich pomoc. Zase nás zradí. Jsou to bezpáteřní tvorové, co neznají spojenectví!“
Pernapoli přešla k oknu a zahleděla se na nádvoří. „Stejně tak Elmo neznalo význam slova spojenectví a hleď na ně nyní. Napiš lidskému královi, že peníze dostanou, pokud válku vyhrajeme. I nás něco stojí přípravy.“
„Rozumím, královno,“ řekl Failon, uklonil se a spěšným krokem opustil zase její komnaty.

„Běž napřed, doženu tě,“ zazubil se Lavindil. Jak snadno se dal obelstít pellervský král. Jen tak snadno, jak si to Lavindil dovedl představit. Jeho magie v přítomnosti Erunera rostla, jeho moc byla nezměrná, takže se přesouvala i na jeho nejbližšího společníka. To ovšem znamenalo, kdykoliv se Eruner vzdálil, i jeho přísun magie zmizel s ním. Proto, když ho nyní pellervský král opustil v jeho komnatách, vyvedl ho Lavindil s úsměvem. V duchu ovšem počítal kroky a připravoval se. Cítil jeho magii, jak se vzdalovala. Stejně tak postupně cítil navracející se bolest v celém těle. Zatnul zuby a použil vlastní léčivou magii, aby bolest zastavil. Nadával si, jaký byl hlupák, že se do toho míchal. Měl ho nechat umřít! Ale to by jeho lékařská hrdost nesměla být tak velká. Uvědomoval si následky, které si tím způsobil. Věčně se otevírající rány, které nikdy nestihne plně zahojit, protože na to není nikdy čas. Jen dostatečně, aby obelstil svého krále, že je v pořádku.
Netušil ovšem, že se Eruner už dávno dozvěděl, že Prostředník se záhadně vyléčil, díky svému hadovi. Také to, že jeho společník se vydal na bláznivou misi sám od sebe a málem za to zaplatil životem. Bylo to velmi troufalé, chtít odposlouchávat Pernapoli. Přesto měl Erunerův obdiv, že to vůbec zkusil.
Eruner dorazil do síně králů, kde usedl na rozpadlý trůn. Jeho nejvěrnější had byl mrtev, jeho věrný společník zraněný a odmítal mu přiznat pravdu. A mužský potomek dřívějších králů jeho ne moc věrný nohsled. Měl se Ainessona zbavit, říkáte si? Ano, měl. Pak by ovšem Sisimis byla větší hrozbou, kdyby byla jedinou dědičkou trůnu. Takto ji může udržet v šachu. Stejně tak Ainesson bude věřit, že mu z nároku na trůn nenáleží ani zlomek. Všechny své loutky měl blízko u sebe. Lhal odjakživa každému, aby přežil. Kdo jiný by to měl chápat lépe než jeho nejbližší? Na lži vybudovali svou neporazitelnou armádu. Na lži se vytvořilo mrtvé království, které nahánělo svou armádou strach každému.
Stejně tak ovšem Eruner věděl, že na lži je postavené i celé to směšné spojenectví Jahvi a Elma. Kdo to kdy slyšel, aby elfům dělal prostředníka mrzký člověk? Měl ho zabít, když měl šanci. Měl vyzvat obě království do boje a zabít jediného dědice trůnu, Vanyara. Ne, lepší by bylo mít Vanyara za mocného spojence, společníka, který bude slepě plnit jeho rozkazy. Tím by Pellervu zajistil nedobytnost.
Podepřel si hlavu, než na svém klínu rozevřel mapu jejich světa. Dlouhé pláně zabíralo Pellervo, potom již neexistující Elmo, Jahvi, lidské království… Kdyby chtěl a vyslal všechny draky na Jahvi, všichni z Jahvi by uhořeli zaživa. Stejně tak se mělo stát i s Elmem, ale ty krysy přežily. Nebude opakovat stejnou chybu. Měl by zaútočit s celou armádou a sprovodit je všechny do jednoho ze světa. Nebo si ponechat nejsilnější? Eruner měl mnoho plánů a váhal, které z nich uskutečnit, které by byly proveditelné a díky kterým by získal více než by ztratil.
Neztratil na svém klidu a bezstarostnosti, když se mu kolem krku omotaly útlé paže. Lavindil si opřel bradu o jeho hlavu a nezaujatě se díval na mapu v jeho klíně.
„Proč prostě nezaútočíme?“ zeptal se prostě, přesto trochu slabě. „Stačilo by vyslat draky, aby je všechny sežehli zaživa.“
„Ne,“ nesouhlasil Eruner. „To by nebylo ono.“
„Dáváš jim snad vědomě čas na to, aby se pokusili o odpor?“
„Působí to tak?“
„Nepotřebujeme velkou válku, zbytečně bychom ztratili čas.“
„Chci Pernapoli podříznout sám,“ ušklíbl se Eruner a jeho oči žhnuly jako dva uhlíky od šílenství. „A pak Sisimis. A pak tu lidskou krysu.“
„A Vanyara,“ dodal Lavindil.
„Ne, toho přinutím, aby se přidal k nám. Jeho síla se zrodí jednou za pět set jar. Nemůžeme jeho život jen tak ukončit. I když to nerad uznávám, jeho síla se vyrovná tisícům našich vojáků.“
„Nebo jsi jím posedlý.“
„Možná. Nebudu odporovat, ty jsi tady lékař.“
Na to Lavindil už nic neřekl, jen svému králi sebral mapu a nechal ji spadnout na zem. Místo toho se postavil před něj a poklekl s hlavou skloněnou. „Nepochybujte o sobě, králi Erunere,“ zněl slavnostně. „Jinak o sobě budou pochybovat všichni ti, které vedete. A to by byl teprve chaos, který nechcete vidět.“
„Co když chci ještě větší chaos?“ naklonil se k němu Eruner důvěrně.
„Pak zaútočme,“ vzhlédl k němu Lavindil chladně a jeho slova zněla rázem tvrdě. „Hned. Nečekejme, až si seženou spojence.“
Eruner ho chytil za bradu a sklonil se k němu víc. „Nechápeš? Chci se pobavit, ne je rozdrtit,“ promluvil po chvíli věcně, než jeho bradu pustil. „Život je tak nudný, když nemáš žádné vzrušení z boje.“
Lavindil chvíli mlčel, než vstal. „Spíš chceš zemřít… i když víš, že je to nemožné,“ odhalil ho Lavindil. Eruner přivřel oči.
„Proč si myslíš, že jsem hledal Převozníka takovou dobu?“
„Nedovolím ti to, Erunere.“
„Naštěstí tvé povolení nepotřebuju.“
„Tví poddaní tě potřebují.“
Eruner se krátce, chladně zasmál. „Mí poddaní,“ smál se, než se prudce zvedl a chytil Lavindila za ramena, který byl tím prudkým pohybem překvapen. „Mí poddaní?“ zopakoval chladně s počínajícím šílenstvím v očích. „Skutečně si myslíš, že ty krysy jsou mými poddanými? S radostí by mě vyměnili s jakýmkoliv čarodějem, kdyby jim dodal takovou moc, co jim poskytuju já. I ty by ses plazil před kýmkoliv, kdyby tě zachránil! Tak mě tady nepoučuj, jak vést válku, šarlatáne.“
„Slíbil jsem ti věrnost!“ vmetl mu Lavindil do tváře a díval se na něj pevným pohledem. „Slíbil jsem ti věrnost,“ zopakoval stejně tvrdě a chytil svého krále za lokty. „Myslíš si, že bych jen tak někomu slíbil svou věrnost? Já, který byl svobodný ničitel všeho živého? Já, který dokázal otrávit i ty nejzkušenější doktory? Ne… Já bych svou věrnost nikomu jen tak nedal. Jen tobě. Protože ty jsi právoplatný král Pellerva. Protože ty jsi můj král. A já dohlédnu na to, aby se tvůj sen o sjednocení původního Pellerva stal skutečností! Dovedu tě do zdárného vítězství… nebo zemřu po tvém boku. Ale nebudu ten, kdo ti setne hlavu, až na to dojde. Nebudu to já, kdo rozhodne o tvé smrti! Klidně budu přihlížet. To si zasloužím, jako tvůj společník. Mít tu čest vidět tě padnout. Ale nezabiju tě, Erunere. To po mně požadovat nemůžeš.“
Nastalo mezi nimi ticho. Byl to tichý příslib pro ně pro oba a Lavindil věděl, že nemá na výběr.
„Dobře. To je ten správný pohled v očích. Kdybys ho neměl, nevěřil bych ti,“ zašeptal Eruner a přejel Lavindilovi pomalu po loktech až k zápěstí. „Nezklam mě, můj nejvěrnější. Protože když zklameš ty, kdo jiný by mi zbyl?“
„Nezklamu tě, můj králi,“ chytil ho Lavindil za ruce. „Dovedeš tuhle válku zdárně do konce. Pellervo bude celé tvé. Nebo zemřeš mou rukou. Nikdo se k tobě nedostane, když ti budu po boku. O to se postarám. Jen já tě mohu zabít.“
„Správně,“ souhlasil Eruner, než mu vzal tváře do rukou. „Ty budeš ten, kdo mě pošle zpátky do pekel. Proto jsi můj nejvěrnější. Proto vím, že ty to dokážeš.“
„Dokážu, můj králi. Slibuji,“ slíbil mu Lavindil.
Na důkaz tohoto smutného slibu ho Eruner políbil dravě na rty. Neviděl smutek v Lavindilových očích, když se Lavindilovi zezadu na krku objevily žhnoucí ornamenty. To jen ohnivá magie na Erunerův popud stvrdila jejich slib a vtiskla se do Lavindilovy kůže, aby na svá slova nezapomněl.

Vanyar sňal ruku z Kennyho vlasů a opřel si ztěžklou hlavu o polštář. Koruna Elma, která mu ležela na stole vedle postele, mu připomínala jeho povinnosti, které měl oficiálně převzít, aby byl plnohodnotnou hlavou Elma. Nikdo se ho nikdy neptal, zda touží vládnout jako král. Chtěl si možná užívat na věčnost jako princ. Bez starostí, bez přetvářky. A nyní ho jeho nafoukanost doběhla tak, jak si nikdy nepřál. Osud se mu vysmál za všechny ty roky, kdy si naivně myslel, že by mu mohl utéct.
Neuvažoval nad tím, co by bylo, kdyby se Carnic vrátil. Kdyby spolu prohodili ještě pár slov. Nic by se nezměnilo. Schytal by jen kyselá slova na svou hlavu a poučku, že korunu Elma mu jeho otec jen tak nepředá. A hle, jak se mu osud vysmál! Korunu mu donesl jejich nepřítel. Neuvažoval, jaké byly poslední chvíle jeho otce. Přesto mu pohled znovu spočinul na koruně. Na té prokleté koruně, kvůli které se tolik snažil na otce udělat dojem. A nikdy pro něj nebyl dostatečně dobrý. Pro nikoho nebyl elmský princ dostatečně dobrý. Od okamžiku, kdy se narodil, byl matkou odsouzený k prokletému životu, nemilován a nechtěn nikým, nenáviděn každým, s pověstí, která ho předstihovala, kamkoliv se hnul.
Ucítil pohyb a něco se otřelo o jeho ruku. Pohledem se vrátil zpátky na Kennyho, který se tváří otřel o jeho ruku, aby našel pohodlnější pozici na odpočinek. A Vanyar se pousmál. Byl mu připomínkou, že i tak špatná bytost, jako je Vanyar, může nalézt své štěstí a lásku, že může být milován proto, jaký je, a změnit se v lepší bytost. Kdyby mu lásku od narození všichni neodpírali, jistě by z něj vyrostl úplně jiný elf. Kdyby se osud jen trochu naklonil jeho směrem, mohl by dokázat mnohé věci, o kterých se nikomu ani nesnilo. Ale osud tomu chtěl, aby byl prokletým princem a nenáviděným králem. Princem, za jehož života padlo mocné Elmo. Nebo také králem, který oficiálně sjednotí Elmo a Jahvi. Králem, který zničí Pellervo. Ale na tu budoucí slávu si musí ještě počkat. Ještě ho čeká válka.
Ano, válka. Krev mu v žilách začala bublat, když na to pomyslel. Celý život si hrál na válku s Jahvi a užíval si to. Nyní má úctyhodného nepřítele. Bude mít ovšem schopnou armádu, aby své království ochránil, aby ochránil Kennyho?
V mysli se mu objevovaly myšlenky, aby ho poslal pryč, aby ho schoval a úplně se vřavě bitvy vyhnul. Ale sám věděl, jaký je to paličatý člověk. Paličatější, než kterýkoliv jiný. Možná proto, že pocházel z jiného světa. Bylo mu jasné, že by to Kenny zavrhl a dal mu hned několik pádných argumentů, které by ho úplně odzbrojily. Kdyby mu ale zacpal pusu a přikázal mu to, poslechl by ho? Ne… není to jeho poddaný, proto ho nemusí poslouchat. A je to Prostředník, takže ho do jisté míry musí také poslouchat on. Protřel si oči jednou rukou, než si povzdychl. Z hlavy se mu málem začínalo kouřit, jak moc ji toho rána používal. Ale tyhle myšlenky nemohl nikomu sdělit. Protože nyní byl králem Elma. A bude toho mnohem víc, co nebude moci nikomu sdělit.
Především ten strach, že ho Kenny může jednou opustit, až jeho práce zde skončí. Pernapoli se na to přímo nezeptal, ale věděl, že její magie není všemocná. Nevěděl, jak funguje, nikdy ho to šarlatánství jeho tety nezajímalo. Nyní toho litoval. Protože se začínal obávat každé vteřiny, která mu unikala mezi prsty.
Pevně sevřel víčka k sobě a snad si přál, aby se probudil ze špatného snu. Když je otevřel, nic se nezměnilo. A koruna pořád ležela na stolku vedle něj. Ale stejně tak Kenny pořád hověl vedle něj. V hlavě se mu honily nepříjemné myšlenky, kterým musel čelit sám. Nakonec si povzdychl, přitiskl Kennyho blíž k sobě a zalezl trochu víc pod pokrývku, ve snaze snad získat trochu spánku. Už toho uvažování bylo na jeho hlavu až moc, div se mu z ní nekouřilo. Přesto spánek nepřicházel. Toho si byl Kenny vědom, kdy sledoval jeho pohybující se bulvy pod víčky. Snad zatoužil znát Vanyarovy myšlenky a pomoct mu si v nich udělat pořádek, pokud by to svedl. Ale nyní mu dopřál tolik odpočinku, kolik potřeboval. Když se ovšem kmitající bulvy pod víčky odmítaly zklidnit, rozhodl se přestat předstírat spánek a uchopil Vanyarovy tváře do svých dlaní. Elf ihned otevřel oči, sotva ucítil pohyb, ale byl poté v šoku. Protože Kenny se k němu přiblížil a políbil ho na rty.
„Nesnesu pohled na to, jak tě něco trápí, Vanyare,“ zašeptal Kenny, když jejich rty od sebe rozpojil po delší chvíli. „Proto, pokud tě něco trápí, chci, abys mi to řekl. Všechno a nic nezatajoval. Mám právo to vědět. Chci, abys mi plně důvěřoval. Protože já ti plně důvěřuju. Nic na oplátku nežádám, jen plnou důvěru.“
„Co když právě ta důvěra tě zradí?“ zeptal se Vanyar neutrálním hlasem.
„Pak budu vědět, že jsem důvěřoval správnému elfovi. Protože ty bys mě nezradil bezdůvodně.“
„Jak to můžeš vědět?“
Kenny se smutně pousmál. „Kdo ví. Sám nevím. Ale cítím to.“
„Nechápu, jak mě můžeš milovat.“
„A to je dobře. Lásku nemáš chápat. Ty snad chápeš, proč mě miluješ?“
„Ne.“
Kenny se otřel o Vanyarovy rty jen letmo, ale zůstal mu nablízku. „Tak vidíš. Neříkej mi, že jsi začal nad vším až moc uvažovat?“ zeptal se se smíchem. „U dračích vousů, nejsi nemocen, Vanyare?“
„Nejspíš,“ souhlasil Vanyar líně, než kolem něj pevně omotal paže. „Měl bys mě vyléčit.“
„Nejsem lékař.“
„Ale jsi. Pro mě jsi lékař.“
A to se už Vanyarovy chtivé ruce dobývaly pod Kennyho hábit a uvolňovaly otravné šňůrky, aby se dostal k jeho pokožce a mohl ji zase pošpinit svými ústy a prsty. Ve chvíli, kdy se konečně dostal k jeho hýždím, se ovšem ozvalo zaklepání na dveře. V tu chvíli se div Vanyar neproměnil v osmihlavou saň a nechrlil plameny. Kenny se kousl do rtu, protože si Vanyar vztek uvolnil právě díky stisku jeho hýždí, takže mu nepříjemně pevný stisk oplatil stiskem na ramenech, ale očividně to Vanyarovi vůbec nevadilo.
„Princi Vanyare, Prostředníku, královna Pernapoli s vámi chce mluvit,“ ozval se voják za dveřmi.
„Asi bude o královnu méně,“ vrčel elmský drak, div ložnice nezačala hořet.
„Díky za zprávu! Hned tam budeme!“ ozval se místo toho Kenny a vší silou uzemnil Vanyara. „No tak. Uklidni se, Vanyare.“
Vanyar místo toho vztekle zavrčel. Kenny dal ruce v bok, zatímco na něm pořád seděl.
„Hele, vztekat bych se měl já. Víš, jak pevný stisk máš? Zkus si stisknout vlastní zadek, až ti ho někdo bude nakládat celou noc. Věř mi, že to bude horší pocit, než ranní stan nebo přerušený slibný počátek dalšího kola. Takže dělej, vstávej. Máme práci.“
Vanyar opět jen zavrčel. „Nejdřív dokončím tu načatou,“ protestoval a rukami se sápal zpátky ke Kennyho zadku. A i když to znělo velmi lákavě, chytil Kenny jeho ruce a ze všech sil se je snažil udržet od svého zadku.
„Věřím. Ale pochybuji, že by královna vydržela čekat, až tady skončíme.“
„Tak bude muset počkat.“
„Vanyare,“ oslovil ho Kenny znovu a když ho začal elf znovu vnímat, dravě ho políbil. „Uklidni se. Nikam ti neuteču. Můžeme pokračovat za chvíli. Nic se nestane. Užijeme si to víc, když nebudeme muset pospíchat nebo brát ohled na ostatní. Slibuju. Tak to vydrž ještě chvíli, pak budu jen tvůj.“
Vanyar by to nahlas nepřiznal ani za stádo draků, ale ten nepřímý slib Vanyara vzrušil víc než cokoliv předtím. A bylo velmi těžké se ovládnout a souhlasit, že počká, že bude rozumný a nejdřív vyřeší s Pernapoli, co vlastně chce. Cože vlastně chce? Chce Kennyho. Tady a teď. Tvrdě a nelítostně. A hned několikrát. To mu bylo jasný. Ale pro jejich dobro tyhle myšlenky musel ze všech sil potlačit a stejně tak ignorovat stan ve svém klíně.
‚Pravda, teď jsi král… musíš se nějak chovat,‘ ozvala se ta otravná racionální část, na kterou Vanyar nikdy nedával.
Ty bezstarostné dny svobodného elmského prince byly navěky ztraceny, kdy se mu do rukou dostala koruna Elma. Zodpovědnost, před kterou tolik jar utíkal, svobodu bral za samozřejmost a neužíval si jí dosyta. Politika nebyla jeho parketa. Proto se Kenny nemohl divit, s jakou nechutí nakonec vstal z postele, překvapivě naprosto opuštěn chtíčem. Neptal se raději, co si pomyslel, že ten těžko ukojitelný chtíč z něj tak rychle opadl. Stejně tak jeho mužství zvadlo zničehonic. Na jednu stranu ho to těšilo, protože ho poslechl, ale na druhou stranu tápal, jestli ho nějak nenaštval. Ne, kdyby ho naštval, tak by si to na něm vybral v posteli a určitě by zůstali na několik kol.
„Přijdeme pozdě,“ připomenul mu Vanyar, když se sám Kenny neměl k tomu, aby se chystal.
„Jo,“ vrátil se Kenny do reality a rychle hledal svůj šat.

„To by mělo být vše,“ skončila Pernapoli.
Kenny ji vnímal jen napůl, protože si mezitím pročítal jeden pergamen a vypisoval si poznámky na druhý.
„Prostředníku?“ oslovila ho královna.
„Ano?“ zeptal se Kenny pozorně.
„Myslela jsem, že k tomu něco budeš chtít říct. Nebo dodat.“
„Jistě.“
„Nuže?“
‚Doprčic,‘ pomyslel si Kenny. Poslední část přestal vnímat, když si opisoval jména nejvyšších důstojníků z lidského království, aby věděl, s kým bude případně Vanyar jednat, a jak by je měl oslovit, aby je hned neurazil. „Ehm… na co jste se to ptala?“ zeptal se s nervózním úsměvem, což Pernapoli zarazilo a Vanyara příjemně pobavilo.
„Vidíš? I jeho ty kecy už nebaví,“ smál se Vanyar.
„Říkala jsem, že lidé chtějí zaplatit za své služby, aby se připojili k naší armádě. Co myslíš, že by bylo nejlepší, abychom udělali? Nemohu jim zaplatit, když nebudu mít jistotu vítězství. Stejně tak mí vojáci je nepřijmou, protože nás už nejednou zradili.“
„Očividně si špatně volíš spojence, tetičko,“ nechal se Vanyar slyšet.
„Tentokrát jsou to i tví spojenci,“ připomněl mu Kenny nepříjemně, zatímco uvažoval.
„Jo, ale mě si netroufnou zradit.“
„Kde bereš tu jistotu?“ zeptala se Pernapoli.
Kenny přestal jejich počínající spor vnímat a snažil se i v tom hluku uvažovat. Ale ani jeden z kraleviců mu to neusnadňoval. Povzdychl si. Zdálo se mu, nebo nechávají všechna tak důležitá rozhodnutí na něm?
„Musím si to promyslet. O samotě,“ řekl náhle, stejně tak náhle se zvedl a rychle zmizel ze síně, aby ho ani jeden nestihl zastavit. Potřeboval být na chvíli sám.

Kenny si povzdychl, když se opřel o stěnu a vykoukl z okna. Dole pod ním byly stáje ve tvaru U a on měl výhled na asi tak polovinu koňských obyvatel toho honosného sídla. Každého z nich vycvičila Pernapoli sama. Stejně tak Vanyar vycvičil tolik mužů ze své armády. Co udělal on? Měl pocit, že jeho činy jsou v tomto světě tak mizivé, že kdyby tady nebyl, nic by se nestalo. Pernapoli se na jeho názor jistě zeptala jen ze slušnosti. Ne, protože spíš s Vanyarem. Zakroutil nad tou myšlenkou hlavou. Stejně tak tě berou i ostatní. Jen jako postelovou hračku Vanyara, však to byl tvůj úkol pro zajaté vojáky z Jahvi. Dostat se k Vanyarovi přes ptáka. Ale na to se historie už ptát nebude. Zakryl si uši a myslel si snad, že tak ty nevítané myšlenky zapudí. Ale byly pořád tady. O to horší, když slyšel hlas svého otce, jak jízlivým hlasem říkal každou z nich.
Nepostřehl ani, když kolem něj někdo prošel. Teprve, když ucítil něčí dlaně na těch svých, prudce zvedl hlavu vzhůru a otevřel zmateně oči. Setkal se s něžným pohledem Kregoliho, který se na něj vlídně usmál a své dlaně mu pořád držel na těch jeho, kterými si tak křečovitě zakrýval uši. Nepochyboval, že toho člověka opět stíhají špatné myšlenky nebo vzpomínky. A neměl nejspíš, komu by se s nimi svěřil. Stačil mu jeden pohled těch skelných očí a věděl, že má pravdu.
Kennyho zmatenost neopouštěla, na chvíli snad dokonce zapomněl i elfštinu. Pomalu spustil ruce dolů a nechal Kregoli, ať mu kryje uši místo něho. Nevyřčenou otázku Kregoli zodpovídat nemusel, stačilo se na Prostředníka jen usmívat, aby ho dokázal uklidnit. Připomnělo mu to den, kdy se úplně poprvé setkali. Také to byl on, kdo se neštítil se k němu přiblížit, aby mu pomohl.
Dokud neměl jistotu, že se tlukot srdce jeho lidského společníka nevrátil do normálu, dlaněmi mu tiskl boltce k hlavě a nespouštěl z něj oči. „Špatné myšlenky?“ zeptal se něžně, když z něj ruce pomalu sundal.
Kenny uhnul pohledem stranou a snad chtěl rychle utéct, smést celou situaci pod koberec. Nesmí přece polevit, nesmí je zklamat.
„Jestli chceš, může to být mé lékařské tajemství,“ usmál se Kregoli, když se Kenny neměl k odpovědi.
„Co tady děláš?“ zeptal se místo toho, když se trochu vzpamatoval.
„Občas i lékař musí na vzduch,“ pokrčil Kregoli rameny. „Stejně tak bych se mohl ptát i já. Ale spíš mě zajímá, co z tebe málem udělalo hromádku neštěstí?“
Kenny opět uhnul pohledem, ale Kregoli ho přiměl, aby se na něj znovu podíval.
„Pořád mi nevěříš?“
„To ne. Jen-…“
„Připadá mi to jako tehdy,“ pousmál se Kregoli smutně. „Ostatní tě přehlíželi a dělali raději, že neexistuješ. Ale já věděl, že potřebuješ pomoct. Možná i nyní jsem to nějak podvědomě tušil, nevím. Ale jsem rád, že jsem se vydal na vzduch a zamířil zrovna sem.“
„Měl bych se vrátit.“
„V tomhle stavu oba víme, že ničemu nepřispěješ, Kenny,“ zastavil ho Kregoli ihned. Přiměl ho, aby si sedl. „Nemusíš mi říkat, co se ti honí hlavou, ale nejdřív chci, aby ses uklidnil. Potom můžeš zase myslet na ostatní.“
„Jsem v pořádku,“ lhal Kenny. Kregoliho ovšem neošálil. Rozhodl se ovšem pro jinou taktiku.
„Pamatuješ si na to, co jsem ti řekl, než tohle všechno začalo? Tvůj vztah s Vanyarem?“
Kenny jen zmateně zamrkal a zamyslel se. „Ne?“ usoudil poraženě po chvíli.
Kregoli se musel zasmát. „Nedivím se. Byla to dávná prosba. Byla to tehdy šílenost. Nečekal jsem, že s tím budeš souhlasit.“
„Upřímně? Jsi lékař, takže předpokládám, že jsem si myslel v blouznění, že máš ve všem pravdu.“
„Princ Vanyar je nemocný. Trpí šílenstvím, kterým ho proklela jeho matka. Nikdo netuší, zda záměrně nebo omylem. To jsem ti tehdy řekl. Tehdy jsme tomu věřili, ale přitom jsem ti říkal tak ošklivou lež. Byli jsme zoufalí a chtěli jsme zkusit všechno. Nikdo nevěřil, že by to mohlo vyjít. A já si každou chvíli vyčítal, že jsem kdy souhlasil, že ti něco takového namluvím a přemluvím tě, abys s tím souhlasil. Pravdou je, že Vanyar je šílený, to nikdo nezapře. Ale zkoušet ho vyléčit tímhle způsobem… moje lékařská přísaha ve mně se otřásla v tu chvíli v základech,“ svěřil se Kregoli.
Tu se náhle Kenny zasmál a Kregoli k němu zmateně vzhlédl.
„Kenny?“
„Děkuju,“ přerušil ho Kenny ihned a dlouze vydechl. Najednou Kregoliho objal, a to elfího lékaře vyvedlo z míry. „Děkuju, Kregoli. I kdyby to měla být od počátku jen milosrdná lež… i když to zpočátku byla přetvářka a faleš, abyste se zbavili Vanyara… i když jste mě využili… děkuju,“ smál se Kenny a konečně Kregoliho pustil. „Kdybyste s tím šíleným plánem nepřišli, nikdy bych neodhalil, jaký Vanyar doopravdy je. Protože mu nikdo nedal šanci. Nikdo ho nikdy nemiloval, víš? Nikdo ho nechtěl pochopit. Všichni ho viděli jen jako vraha a zvrhlíka. Proto se utápěl ve chtíči a v bojích a zoufale hledal někoho, kdo by ho zachránil, kdo by v něm viděl něco víc. Nikdo ovšem nechce zachraňovat šílence. Raději se od nich odvracejí pohledy. To je v mém světě podobné. Takže ano… zpočátku jsem nechápal, proč jsem s tím souhlasil. Ale když jsem Vanyara postupně poznával a byl mu nablízku, pochopil jsem. A nemohl jsem být šťastnější, když jsem si k němu postupně našel cestu.“
„Takže-…“
„Ne, nezlobím se, slibuji,“ zasmál se Kenny a najednou celý ožil, smutek byl tentam. „Vlastně bych ti měl do jisté míry děkovat. Samotného by mě to nenapadlo. Tehdy bylo mnoho věcí, co jsem neuměl. Tys mě naučil elfštinu, takže ti toho tolik dlužím. Nebýt tebe, nic z tohohle by se nestalo. Elmo a Jahvi by se nikdy nespojilo proti společnému nepříteli. Jahvi by nikdy neuvítalo elmské uprchlíky. Mírová jednání by nikdy nezapočala. Kregoli, jestli tohle nebyl můj osud už od počátku, pak nevím. Ale tys byl ten, kdo tohle všechno dal do pohybu. Protože jsi mě popostrčil. A já souhlasil. Takže nebýt toho šíleného plánu, který byl jistě od počátku odsouzen k záhubě, nestáli bychom tady. Ty, jako svobodný elf, a já jako Prostředník. Takže ne, opravdu se nezlobím.“
A protože Kregoli pořád nejspíš nechápal, musel ho objat na důkaz jeho vděku. Protože nebýt něj, nebýt toho, že ho ostatní přiměli, aby ho přemluvil, nebýt toho, že ho trpělivě naučil elfštinu od základů… ani jeden z nich by tady nestál. A za dveřmi síně by neseděli dva kralevicové s vidinou míru a válkou s Pellervem za dveřmi. Ale především by se Kenny nikdy nezamiloval do Vanyara a nesnažil se ho pochopit, vidět ho jinak, než jako chtivou zrůdu, která se nezastaví před ničím, která miluje boj a krev. Protože tak ho poprvé poznal, tak mu ho všichni ostatní předhazovali a popisovali.
„Vím, že je Vanyar šílený,“ ozval se Kenny znovu, vesele. „Ale to není důvod, abych ho přestal milovat. To není důvod, abych ho zradil. Ne. Chci mu být po boku, i kdybych měl být poslední na světě, co ho neopustí. A věřím, že tuhle válku vyhrajeme. Společnými silami Elma a Jahvi. Proto nepolevuj na duchu, Kregoli. Bude tě ještě potřeba!“ A s poslední větou se už vydával zpátky.
„Už je ti lépe?“ nechápal Kregoli.
Kenny se zastavil u vysokých dveří a jenom zářil úsměvem od ucha k uchu. Jen jednou přikývl. „Děkuju!“ zavolal za ním, než se hrdě narovnal, připomenul si, jak dlouhou cestu už ušel na to, aby se teď vzdal, a vydal se pevným krokem do sálu, kde zanechal Pernapoli a Vanyara, oba určitě zmatené.
„Kenny?“ oslovil ho Vanyar.
„Omlouvám se za to zdržení. Můžeme pokračovat,“ přesvědčil je oba pár slovy, když se usadil zpátky na své místo a zhluboka se nadechl. Pohlédl na oba a směrem k Pernapoli přikývl, aby pokračovala tam, kde předtím přestala.