Probudilo ho pravidelné klimbání dopředu a dozadu a také bolest hlavy. Jistě, oproti ranám do hlavy v nemožné dodávce při každém nečekaném, prudkém smyku doprava tohle bylo ještě na svátek. Za jiných okolností by ho tohle klimbání možná i uspalo. To by ovšem nesměl sedět na koni, cestovat pozadu a být k tomu všemu svázaný. Provaz se mu táhl okolo hrudi a svazoval tak paže k sobě. A že docela pevně. Naklonil hlavu trochu na stranu. Jak si myslel - byl přivázaný tímto zvláštním způsobem k jednomu z těch elfů. Špičaté uši si tedy nevymyslel. A to, co ho tlačilo do zad, byl luk, šípy byly z obou stran zavěšené o sedlo. Zavřel oči nad trpkou bolestí hlavy. Praštili ho tedy pořádně. Trochu se nahnul. Elf, který k němu byl přivázán, aby se ujistili, že jim případně neuteče, se ohlédl. Jasně zelené oči propalovaly vetřelce na jejich území.

„Princezna se vzbudila!“ zavolal na zbylé elfy ve své družině. Ti se pobaveně rozesmáli. Pochopitelně Kenny nerozuměl ani slovo.

„Co myslíš? Dnešní lov byl opravdu zajímavej!“ zasmál se ten nalevo, když zpomalil, aby si s úšklebkem prohlédl svou kořist. „Štěstí, že jsem mířil na Trhač. Ještě bychom přišli o zajímavou kořist.“

Kenny si toho druhého prohlédl. Musel měřit minimálně okolo dvou metrů. Pevná stavba značila mnohé hodiny tréninku nebo boje. Voják. Stráž. Lovec. Určitě nebezpečný elf. Na jeho zádech hověl luk se šípy a pod nimi se honosila jedna černá pochva s mohutným mečem. Zrzavé vlasy mu padaly trochu přes ramena.

„Na co čumíš?“ zeptal se ho elf zle a rozmáchl se pěstí. Naštěstí minul, protože se Kenny rychle pohnul dozadu, čím přiměl elfa, ke kterému byl přivázaný, se prudce pohnout dopředu. Ten narazil nosem do hlavy koně. Kůň se polekal a postavil se na zadní. Oba jeho jezdci spadli na zem. Naštěstí pro Kennyho spadli na bok. Nepochyboval, že elf, který ho měl na starost, taky něco nevážil. Skrz skupinu elfů s nezaujatými pohledy projel ten vyšňořený, s ne příliš milou tváří, a seskočil z koně.

„Taurino! Lastone!“ ozval se přísný hlas. Kenny přemýšlel, zda to byla nějaká slova nebo jména těch dvou. Zbytek slov mu nerozuměl. „Co tady děláte?“

„Tenhlecten vetřelec zasluhuje smrt!“ čertil se Taurino, který byl pověřen, aby Kennyho hlídal. Prudce vstal a vytáhl tak s sebou nahoru i Kennyho. „Nebudu se špinit nějakou lidskou havětí!“ dušoval se.

„Odmlouváš snad princi Elma?“ zeptal se ho ten muž přísně.

Taurino se hned zarazil. Snad si uvědomil, že je v přítomnosti potomka svého krále. Shodil ze sebe provaz i Kennyho. Hned se poslušně poklonil a omluvil se s pohledem k zemi.

„To bych si nedovolil, můj pane,“ pravil ihned.

Ten druhý, Laston, se také okamžitě poklonil, ale nic nepravil.

„Lastone?“ pozvedl princ z království Elmo obočí a čekal i na jeho slova.

„Omlouvám se, pane Vanyare,“ pravil Laston s rozvahou. „Tenhle…“ pohlédl na Kennyho znechuceně a pokračoval: „Člověk…“ Div si rovnou neodplivl. „Díval se na mě nepříčetně, tak jsem ho potrestal,“ vysvětlil své jednání.

„O trestu rozhodnu já nebo otec,“ připomněl mu princ Vanyar.

Kenny aspoň na chvíli zatoužil jim rozumět. Ale uměl si odvodit, o čem se nejspíš baví. Vzhledem k situaci. A vzhledem k tomu, jak krotce se oba k tomu vyšňořenému (Vanyar Elmo… nebo jedno z toho bylo jeho jméno nejspíš) elfovi chovali, nejspíš to byl zdejší vůdce nebo princ.

„Je to rozkaz,“ pravil ten vyšňořený elf. Nic dalšího nebylo potřeba sdělovat. Rozkaz prince byl na stejné úrovni jako rozkaz krále. Oba dopadli ještě relativně dobře. Princ Vanyar použil jenom slova pokárání. Kdyby si to princ přál, mohli si oba hned vzít život za odmlouvání.

Však je oba potrestá, až se vrátí.

‚Jistě, na mě nebude jeho lordstvo plýtvat čas. Stejně mu nerozumím,‘ pomyslel si Kenny ironicky. Jak si myslel - když je vzhůru, nebude se přece vozit. Měl ale co dělat, aby stíhal bezohlednou jízdu toho elfa a v duchu ho proklínal, zatímco pajdal za ním, když provaz přivázal ke svému sedlu a určoval to nejrychlejší tempo, které Kenny ještě zvládal. Jiné zacházení ovšem neočekával. Byl to vetřelec. Mohli ho zabít ihned. Nyní si přál, aby více vnímal elfštinu ve filmech a knihách od Tolkiena. Třeba by mu to nějak pomohlo. Jedno se ale filmu muselo nechat - Spielberg se nejspíš inspiroval zde, protože elfové zde byli stejně urostlí (a sexy) jako v jeho verzi. Jen byli panovačnější, než ve filmu. Kdyby ho nevedli tímto potupným způsobem za sebou, možná, že by dokonce i projevil svou radost, že se s jejich druhem mohl setkat. Byť se jistě jednalo o sen.

 

Cesta, která by trvala jen pár minut na koních poklusem, se nyní protáhla na hodinu. Elfové jistě nadávali. Výrazy ve tvářích hovořily jasně, byť jim Kenny nerozuměl. Ruce měl už odřené a celé ztuhlé. Když stanuli před hradbami, za kterými se skrývalo království Elmo, fanoušek fantasy se v něm probudil. K čertu s nebezpečím! I když je tohle jen sen, tak zatraceně dobrý! Tolik detailů! Vzrušení v něm narůstalo. Div nezavyl radostí, když se zastavili před branou a nejspíš se dožadovali jejího otevření. Sotva se brána otevřela, mladý archeolog netušil, kam se dívat dřív. Na chvíli zapomněl, že je zajatec, a chtěl se rozběhnout jinam. Kdyby ho provaz v čas nezastavil, jistě by se jal kontrolovat zdejší lid, který na něj oněměle nebo znechuceně hleděl. Ženy skrývaly své děti za sebe, muži se mračili a něco vrčeli. A všichni to byli elfové!

„Neloujdej se, pse!“ zavrčel Taurino zle a zatáhl za provaz. Člověk div nespadl na zem. ‚Pche, žádná výchova. Hanba!‘ pomyslel si znechuceně a následoval princovu loveckou skupinu. Špinavého člověka častovaly znechucené pohledy a šeptem vyřčené urážky. Proč se tak nechutně usmíval? Vstoupili do hradu a Kenny všechno nestíhal ani zahlédnout. Zjednodušeně řečeno - přestavte si dítě, které poprvé vstoupilo do cukrárny.

 

Do paměti si vrýval všechny detaily. Takhle ujetý sen ještě nikdy neměl. S myšlenkou, že tohle mu nikdo neuvěří, následoval elfí loveckou družinu do obří místnosti, na jejímž konci stál trůn a na něm seděl starší elf s velkou korunou na tmavovlasé hlavě. Připomínala téměř jelení parohy. Stejně zelené oči, jako měl jeho syn, pozorovaly tu lidskou havěť, kterou mu táhli k nohám. Proč?

Král Carnic se obával, co za otroka si jeho syn znovu pořídil. Má již tolik sluhů a otroků, že je nestačí ani živit. Častokrát se stávají nehody, kdy tito tvorové umírají. Na rozdíl od Carnica jeho syn neuznával čistou rasu, elfy. Ať už se jednalo o pouhého sluhu na ustrojení nebo sexuálního otroka, jeho syn si k sobě volil téměř všechno, co se hýbalo. Doslova. Jakoby jeho chtivé přání bylo, aby vyzkoušel vše živé, než dospěje.

„Otče,“ poklonil se mu Vanyar hluboce, stejně tak na kolena padla celá jeho lovecká družina a sklopila zrak před svým králem.

„Synu,“ pravil král Elma pomalým hlasem a pohledem zabloudil k člověkovi, kterého celkem nešikovně musel Taurino téměř skopnout k zemi, aby také poklekl. Cožpak ten člověk nezná slušné mravy? Je v přítomnosti krále! „Pravil jsi, že jdeš na lov. Netušil jsem, že lidé jsou nyní tvou lovnou zvěří?“ pronesl ironicky.

Služební kolem se na povel místního šaška rozesmáli. Stejně tak princ a jeho družina.

„Ale kdeže, otče!“ narovnal se Vanyar hrdě a učinil pár kroků blíž ke svému otci. „Tohohle jsem ulovil náhodou.“

„A co s ním hodláš dělat? Nepotřebuji krmit další zbytečný krk.“

„Ani si nevšimneš, otče, že je tady. Postarám se o to.“

„Ty?“ zeptal se král Carnic s pozvednutým obočím, než se mu tvář zkřivila do úšklebku a on se krátce, pochybovačně uchechtl. Trpký přízvuk mělo jeho uchechtnutí, kdy se vysmíval vlastnímu synovi. Vanyar tento smích otce nenáviděl, ale musel ho tolerovat. Pořád to byl jeho otec a král Elma.

„Pochybuješ o mně snad, otče?“

„Mám ti připomenout, kolik jsi takovýchto minulé jaro připravil o život, protože ses neuměl krotit?“

„Tenhle je jiný.“

„I ten před ním byl jiný.“

„Je to člověk, jistě něco vydrží.“

„Mám ti snad připomenout, proč lidé prohrávají války?“

Vanyar zmlkl. V tomto se s otcem přít nemohl. Lidé byli slabí. Ale tenhle by možná mohl vydržet. Pohlédl na člověka na zemi a nasadil milý úsměv. „Jistě tě pobaví, otče.“

„Lidé naší řeči jen málokdy rozumí.“

„Ale tenhle mluví ještě zábavněji!“

„Skutečně?“

„Mluv, příteli,“ přešel Vanyar natěšeně ke Kennymu a chytil ho okolo ramen. „Pobav nás svými příběhy z lidské říše!“

Kenny jen zmateně zamrkal, když se o něj ten elf opřel a chytil ho okolo ramen, jako starého známého. Vypadal v o dost lepší náladě a dle úsměvu o něčem s tím mužem na trůně žertovali. Ale protože měl všech pět ještě pohromadě, neodvážil se promluvit. Jak by zareagoval král, kdyby vetřelec-vězeň-podezřelý-zloděj-nebo-někdo-podobný na něj promluvil a on by mu ještě k tomu ani nerozuměl? Setnout hlavu. Jo, něco podobného by jistě přišlo potom. Proto se kousl do jazyku, aby skutečně nic neřekl.

„Proč nemluví?“ zeptal se král po chvíli a podepřel si hlavu.

„Jistě brzy bude,“ ujistil ho Vanyar rychle a dloubl loktem do Kennyho.

„To už jsi mu snad vyřízl jazyk?“ ptal se Carnic dál.

Vanyar na svého otce téměř otráveně pohlédl. Trochu surověji dloubl do Kennyho. „Mluv,“ sykl jeho směrem hrozivě.

„Možná, že ti nerozumí,“ připomněl mu král s pobaveným úsměvem. „Vanyare,“ oslovil ho a vstal. „Když chceš hovořit s lidmi, musíš se naučit buď jejich řeči, nebo je naučit té své,“ připomněl mu.

„Tuhle havěť učit naši řeč?“ zeptal se Vanyar skepticky.

„Může se ti to někdy hodit.“

„Nebudu mluvit jejich sprostou řečí!“

Král Carnic svého syna pokáral pohledem, než přešel k tomu člověku. Prohlédl si ho, než na něj promluvil řečí, které Kenny rozuměl: „Co děláš v mém království, člověče?“

A Kenny myslel, že začal šílet o to víc. Elf a mluvil jeho řečí!

Protože byl král pozorný, neušla mu změna ve tváři toho člověka. Zeptal se ho tedy znovu, pomalu, aby měl jistotu, že mu rozumí, byť lidská řeč se mu zdála hrubá.

A Kennymu se zavařoval mozek, protože netušil, jak má odpovědět. Vždyť ani sám netušil, co tady dělal nebo jak se tady ocitl.

„Probudil jsem se zde,“ zkusil říct pravdu.

„Probudil?“ zopakoval po něm Carnic zaujatě. „Cestoval jsi snad sem z Východu?“

„Z Východu, pane?“

Carnic tomuhle člověk dal drobný, nevýznamný plusový bod. Uměl se chovat, byť byl zmatený. Znal své místo. Možná mu došlo, že mluví s králem, že samotný král marní svůj čas, aby ho vyslechl, když už to mohl udělat jeho neschopný syn. „Z lidského království,“ snažil se mu osvěžit paměť.

„Nejspíš,“ zhodnotil Kenny. Carnicovo obočí vyletělo ještě o něco výš. Že by snad přišel o vzpomínky?

„Kde jsi ho našel?“ zeptal se svého syna, když se odtáhl od špinavého muže.

„Když si ho Trhač chtěl dát k svačině,“ ušklíbl se Vanyar.

„Neměl bys brát jídlo druhým.“

„Zalíbil se mi. Třeba z něj bude dobrá hračka.“

„A proto ho vedeš spoutaného, jako nějaké zvíře?“

„Mohl by utéct.“

Král Carnic víc neřekl, jen si protřel kořen nosu. S jeho synem byly od samotného počátku samé problémy. Tam, kde si ostatní mysleli, že dospěl a že se naučí chovat k ostatním tvorům aspoň trochu mile, tam byl sadističtější než jakýkoliv šílenec. Litoval osud tohoto člověka. Ale po právu náležel jeho synovi, který ho ulovil. I když svou kořist ukradl jinému lovci. „Budiž,“ svolil nakonec. „Nauč ho naší řeči.“

„Proč bych měl? Hračka nepotřebuje odmlouvat.“

„Právě proto, aby ti vůbec rozuměl, co po něm chceš, hlupáku,“ ozval se král syčivě, když kráčel zpátky ke svému trůnu. „Abys ho zbytečně nemusel zabít, protože nebude vědět, jak se k tobě chovat.“

„Popřemýšlím o tom,“ slíbil mu princ.

Ale to byla jenom další z mnoha Vanyarových lží.

 

Zdejší král zanechal v Kennym dobrý pocit. Takže mu rozumí aspoň on, když zbylí elfové ne. Nebo se tak aspoň tváří. I to bylo milé překvapení. Zopakoval si, co z rozhovoru, kterému z části vůbec nerozuměl, zjistil alespoň z pozorování. Je v elfím království. Někde na východ je nejspíš lidské království. Ten elf před ním je zdejší princ. Jeho otec je rozhodně rozumnější a ohleduplnější, než jeho syn. A nejspíš se moc nemusí. To si odvodil z výrazů ve tvářích, když spolu hovořili. Tak povrchní úsměvy viděl zatím jenom u nich. Ani špetka lásky. Nevlastní syn? Proč by si ho jinak vydržoval jeho prince? Nějaká rozepře? Nikde neviděl královnu. Je tady? Zemřela?

Dovedli ho na jiné náměstí. Kruhový půdorys se točil kolem dokola jako had. Obří půlkruhové oblouky stoupaly téměř do nebes. Kenny jen matně postřehl, že jeho provaz si převzal sám princ a začal ho táhnout k obloukům. Tam je vězení? Ostatní elfové svého prince obezřetně sledovali, ruce na svých mečích. Snad připraveni k boji. Vanyar se podle usmíval, když vedl svého hosta za sebou.

‚Drobné představení na začátek,‘ pomyslel si. ‚Aby ta lidská havěť věděla, kdo je tady pánem.‘

Kennyho vzrušení z objevování nové části hradu překvapivě překonávalo strach. Vede ho do vězení. Jaké asi je? Nebo je to jen obyčejný špinavý žalář, jako každý jiný? Ani trochu ho nezarazilo, že prošli skrz tlusté mříže dovnitř. Na tváři elfího prince se mihl úšklebek. Hloupý člověk.

Kennyho zarazila jakási elfka, která seděla v rohu s pohledem k zemi. Její krásnou tvář hyzdila nehezká jizva táhnoucí se po šířce celého jejího obličeje, od jedné tváře přes nos až ke druhé. Nepřítomné smaragdové oči hleděly do prázdna. Její vlasy byly jasné jako měsíční svit, padaly okolo nějakých rohů, které hyzdily její hlavu jako prokletí. Na sobě měla jakési šedé, potrhané oblečení a kolem krku, kotníků a zápěstí okovy. Seděla na zemi a ani nevzhlédla ke zdejšímu princi. Oproti němu byla drobná. Otrokyně? Vězeň? Jen na chvíli vzhlédla k člověku, když kolem ní Kenny prošel a její oči se zdály být trochu zaujaty. Kenny následoval prince Vanyara dovnitř skrz další mříže tentokrát menší. Všiml si obrysu něčeho na zemi, co se táhlo od dveří až do temnoty žaláře. Slyšel nějaký zvuk, a tak se rozhlédl. Princ Vanyar ovšem nic neřekl a postupoval kupředu, vedouc svého hosta dál do obří žaláře.

„Raduj se, lidská špíno,“ promluvil princ panovačně a koutkem oka pohlédl na člověka za sebou, „posloužíš vyšší moci jako žrádlo.“

Kenny k němu vrátil nechápavý pohled. To mluvil na něj? Co říkal?

Vanyar ledabyle pustil provaz na zem, až se zvuk jeho dopadu rozlehl po obří místnosti. Zachrastily řetězy a něco se pohnulo. Něco velkého. Vanyar prošel kolem Kennyho, a když ho chtěl člověk následovat, zastavil ho rukou. Dal mu jasně najevo, aby zde zůstal. S úsměvem potom odcházel.

Elfí dívka stála u mříží a polekaně sledovala činy prince. Očima těkala z prince na toho člověka.

Elfí družina se jen pobaveně smála, někteří se plácali do kolen, jiní zvolávali jedno slovo a zvedali ruce nahoru.

Jako by někoho provokovali.

Nebo něco.

„Princi Vanyare,“ oslovila ho, když se elf protáhl mřížemi, „nemyslím si, že král bude spokojený s vaším… rozhodnutím.“

Volila svá slova moudře. Mohla být její poslední.

Princ na ni pohlédl chladným pohledem. Chytil ji za její ohavné rohy, které ho znechucovaly jen při pohledu na ni, a škubl jimi k sobě, aby si ji přitáhl.

„Odporuješ snad mým rozkazům, špíno?“ zeptal se Vanyar panovačně.

„Ne,“ hlesla elfka.

„Pak mlč,“ pravil Vanyar a pustil ji tak, aby spadla na zem. Elfka pohlédla zpátky za mříže na člověka, který netušil, co se za chvíli bude dít.

‚Bohové s tebou, člověče,‘ pomyslela si při pohledu na svá pouta.

 

Kennyho ovál prudký, teplý vítr. Něco v temnotě se pohnulo a hrozivě to zavrčelo. Chvíli poté v temnotě jasně zazářily žluté oči. Protože měl Kenny všech pět pohromadě, nečekal ani vteřinu, aby náhodou zjistil, co za příšeru na něj nyní zírá, a rychle prchal zpátky k mřížím (byť jakési vzrušení ze setkání s nějakou další fantasy bytostí ho vzrušovalo). Řetěz rychle zachrastil. Čtyři velké tlapy zvedly mohutné tělo a pádily za tou malou kořistí, která bytosti byla dopřána. Obří tlama posetá nažloutlými špičáky se otevřela a velká hlava s tvrdou kůží a rohy vyrazila proti té malé bleše. Nakonec zkousla na prázdno, protože ji řetěz zastavil, a to malé stvoření proběhlo skrz první mříže. Řetěz ovšem po chvíli praskl, když se po něm ohnala pracka. Hrozivý řev probuzeného, hladového draka se rozlehl po obří místnosti. Drak roztáhl svá majestátní křídla a rozmáchl se jimi. Prudký vítr toho malého človíčka srazil k zemi. Pracka s drápy se po něm ohnala a uvěznila ho na jednom místě. Po zemi si ho přitáhla k sobě. Obávat se o svůj život nebo cítit vzrušení, že se dívá do očí hladovému draku? Toť otázka. Přesto ho ony velké žluté oči pozorně sledovaly, když se k němu hlava draka pomalu snížila. Tiše vrčel, skoro jakoby předl, když položil hlavu vedle své pracky. Toto je opravdu malá večeře. Chtějí ho snad elfové urazit? Horší svačina by k výběru nebyla? Mrskl nespokojeně ocasem o zem, a ta se roztřásla. Nejspíš ale v blízké době opět nic nedostane. A neměl by být vybíravý, co se jídla týče. Aspoň ten malý drobek sežere.

Už se zdálo, že drak Kennyho, který se konečně vzpamatoval a snažil se dostat z jeho sevření drápů, sežere. Na poslední chvíli mu v tom ovšem něco zabránilo.

 

Kolem Vanyara proběhla elfka, drže v ruce nějakou dřevěnou flétnu. Zastavila se u drakovy nohy a zplna hrdla foukla do píšťaly. Ozval se pisklavý tón flétny. Drakovy zornice se rozšířily a on přesunul svůj pohled ke zdroji toho zvuku. Elfka se plně soustředila na každou notu. Ukolébavka na draky působí pouze tehdy, pokud zahraje všechny noty správně. Jediná nota špatně a draka tím urazí, rozčílí. A on pak bude mít právo ji pozřít jako trest za to, že se mu přišla vysmát. I načasování spolu s dechem muselo být perfektní, aby draka uspala. Drak se na ni díval a jeho víčka pomalu sklouzávala. Pracku si posunul pod sebe a propustil tak člověka. Téměř rozespale zívl, když ulehl na zem, ocas stočil ke svému tělu, křídla srovnal na zádech, aby se mu lépe spalo a hlavu položil na přední pracky. Díval se na hrající elfku, než skutečně usnul. Ještě chvíli elfka hrála, než přestala a zhluboka vydechla.

Vanyar si odfrkl. Kdyby do toho ta hloupá ženská nezasáhla, mohli se jeho muži pobavit, jak si jeho drak pochutnává na tom mrzkém člověku. Na druhou stranu - asi by se otci příliš nelíbilo, kdyby svého draka příliš vykrmoval. Přeci jenom ho stál velkou sumu peněz a najít mladého, silného draka v této době, kdy téměř všichni vymřeli, byl skoro nesplnitelný úkol. A přesto mu otec před několika jary tohoto draka věnoval jako vejce. Chtěl ho rozmazlit, a dát mu po delší době lidské maso. Ale budiž. Třeba se mu ta lidská hračka bude ještě hodit jinak. Když tak ví, jak ji využije, když nebude dostatečně dobrý.

„Omlouvám se za svou hrubost, princi Vanyare,“ poklonila se mu ta elfka, když se vrátila zpátky k němu, s pohledem k zemi a na kolenou. „Jednala jsem bez vašeho svolení. Ale… Král by jistě nerad viděl, že svého draka příliš rozmazlujete lidským masem.“

Vanyar převrátil oči v sloup.

„Hej, lidská špíno!“ zavolal na zmateného člověka, který netušil, kam se dívat dřív. Chuť dotknout se dračí kůže převládala, ale také tady byl i strach, že se může znovu probudit a sežrat ho. Je to jenom sen, ale i tak by toho chtěl vidět o něco víc. Vanyar si povzdychl a zamyslel se. Jakže se to řekne tou odpornou řečí lidí? „Hej, ty!“ zvolal po chvíli, když si vzpomněl, a trpký přízvuk člověka se mu hnusil. Ale očividně to řekl správně, protože se na něj ten mladý muž podíval. Jak to bylo dál? Znovu se zamyslel.

‚Takže mi rozumí a mluví mou řečí i on!‘ pomyslel si Kenny trpce. Spěšným krokem se vrátil, aby princátku vyčetl, že ho poslal na jistou smrt. „Je u vás normální, že hosty podáváte zaživa a zasyrova svým drakům?“ zeptal se, když se protáhl mřížemi.

Elfové na něj zmateně hleděli. Elfka na kolenou se najednou nahlas rozesmála. Rozuměla mu každé slovo.

„Co říkal?“ zeptal se princ vztekle.

„Zda je u vás normální, že hosty podáváte zaživa a zasyrova svým drakům!“ zopakovala elfka pobaveně. I elfí lovecké skupině uteklo několik uchechtnutí. Ten člověk málem zemřel, ale má pořád tu drzost odporovat? A dokonce si otevřít hubu před princem? Princ Vanyar na ni nevěřícně hleděl. Dělá si z něj blázny? Ostrým pohledem se vrátil zpátky na toho lidského červa. Provokuje ho snad?

‚Řekl jsem něco špatně?‘ pomyslel si Kenny, než pohlédl na elfa před sebou. „Předpokládám, že ty jsi princ.“

„Co říkal?“ sykl Vanyar směrem k elfce, která mu jako jediná rozuměla. Ta se ovšem doposud smála. Přešel k ní a kopl ji do boku, aby jí připomněl její místo. Elfka se přestala smát a chytila se za bok, přesto se ušklíbla.

„Odkdy se princ Elma učí lidštině?“ zeptala se pobaveně.

Vanyar výhružně přimhouřil oči. Vytasil svůj meč a zaujal postoj k boji. „Mluv,“ přikázal jí tvrdě. Elfka měla na tváři pořád úšklebek.

„Ptá se tě, zda jsi princ,“ přeložila mu elfka.

„Umíš jeho řečí?“

„Možná.“

Vanyar jí přiložil meč ke krku.

„Chápu, mám mu odpovědět za tebe?“ zeptala se elfka s úšklebkem.

„Slovo od slova. A opovaž se upravovat pravdu.“

„Děsivé.“ Sarkasmus zněl jejím hlasem.

„Řekni mu, že je v přítomnosti šestnáctého prince království Elma, Vanyara, syna Carnica.“

„Další tvé tituly nemusí znát?“

„Sklapni.“

Elfka pohlédla na člověka vedle sebe. Bylo jí ho líto. Ale co zmohla bez své zbraně a v okovech? „Jsi v přítomnosti šestnáctého prince království Elma, Vanyara, syna Carnica,“ řekla jeho směrem. „A nevyšiluj, prosím, znám lidskou řeč,“ dodala, když si všimla změny jeho pohledu.

Kenny nejdříve otevřel ústa v překvapení, ale pak je rychle zavřel. Pokoušel se myslet racionálně. I ve snu by se měl přece nějak chovat. Nakonec se rozhodl, že to zkrátka a dobře přijme všechno a nebude nad tím příliš přemýšlet.

„Co mělo znamenat to předtím?“ zkusil.

Elfka jeho otázku zopakovala. Vanyar pohlédl jeho směrem a rozesmál se. „Jen malý test. Ne. Řekni mu, že to bylo na uvítanou,“ pravil směrem k elfce. „Taková menší tradice.“

Zbylí elfové se rozesmáli.

Elfka chladnýma očima pohlédla na arogantního prince. „Zdejší tradice na uvítanou,“ odvětila lidskou řečí se sebezapřením.

„Tradice? U které jen tak zabijete své hosty a vetřelce? Chápu…“ zamyslel se Kenny nahlas. „Tedy - ne, absolutně to nechápu.“

„Na to, že jsi člověk, chováš se až překvapivě klidně,“ ušklíbla se elfka.

„Cos mu řekla?“ zeptal se Vanyar zle.

„Stejně je to sen. Jako z Pána prstenů,“ pokrčil Kenny rameny a zasmál se.

„Co říkal?“ dloubl do ní princ netrpělivě.

„Mluví něco o nějakém pánovi prstenu,“ zopakovala elfka s pozvednutým obočím.

„Pán prstenu? Takže má nějakého svého vlastního pána. Zeptej se ho, zda ho může ten jeho pán vykoupit a kolik je ochotný za něj dát. Podle toho se rozhodnu, zda si ho nechám, nebo mu ho vrátím,“ zasmál se Vanyar. „S menším zpožděním a v horším stavu samozřejmě,“ dodal pro skupinu elfů za ním, kteří se jako na povel zasmáli jeho mrzkému vtipu.

Elfka ovšem mlčela.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Kenny dřív, než mohla něco říct. Zmateně k němu pohlédla. Vanyar chtěl vědět, na co se ji ptal.

„Sisimis,“ zašeptala elfka téměř neslyšně.

Kenny se zamračil, když viděl, že ten vyšňořený elf, kterého nazvala princem Elma, do ní znovu kopl a něco jí řekl.

„Hej!“ vydal se k němu. Zastavil se na místě, když si všiml jeho chladného pohledu.

„Ptá se…“ pokračovala Sisimis a znovu se posadila. „Kdo je tvůj pán? Pán prstenu?“

Kenny na ni chvíli hleděl, než se zasmál.

„Nemám žádného… pána. Ehm… Je to… kniha! Kniha, ano! Znáš ji? Od Tolkiena?“ zeptal se, byť věděl, že je to nemožné, aby ji znala.

„Tolkiena?“ zopakovala po něm nechápavě.

„Tolkien je jeho pán?“ zeptal se Vanyar nedočkavě.

„Nejspíš je to písař. Napsal nějakou knihu.“

„K čertu s písařem! Počkat. Ten Tolkien, písař, je jeho pán?“

„Je onen Tolkien tvůj pán?“ zeptala se Sisimis lidskou řečí. Kenny se znovu zasmál.

„Ne. Tolkien je chlap, co vytvořil Pána prstenů. Pán prstenů je kniha. Není to můj pán ani ničí jiný,“ zkusil jí to vysvětlit.

Sisimis na něj nechápavě zamrkala.

„Co říkal?“ zeptal se Vanyar zle.

„Prý žádného pána nemá,“ zamyslela se Sisimis.

„Tak vlastní nějaké panství?“ ptal se Vanyar nedočkavě.

„Já a panství?“ zasmál se Kenny, když mu Sisimis otázku zopakovala. „Ale kdepak! Jsem student! Tedy…“ zarazil se a snažil se hledat nějaké starší slovo, které by možná elfové znali. „Žák?“

„Prý je to žák,“ zopakovala Sisimis. „Nemá panství.“

„K čertu!“ dupl Vanyar vztekle do země. Takže tady mají tuláka a lháře? Neměl dovolit té ženské, aby jeho draka uspala! „Ty!“ ukázal na jednoho z elfů a ten se narovnal. „Odveď ho do žaláře! Rozmyslím si, co s ním!“

„Rozkaz, pane,“ poklonil se mu elf.

„Co se děje?“ nechápal Kenny, když ho elf začal vláčet jinam. „Sisimis?“ zavolal na tu holku, která zase jen prázdným pohledem hleděla před sebe. „Vanyare?“

 

Netušil, jak dlouho seděl na vlhké zemi žaláře a hleděl do zdi před sebou. Urazil snad prince svými odpovědi? Vždyť mu odpovídal, na co se ho ptal. Urazila ho snad ta holka, když zastavila draka, aby ho nesežral? Neuměl snad princ Vanyar jeho řečí, proto ji použil jako překladatelku?

„Můj mozek,“ chytil se za hlavu a rozcuchal si vlasy.

Div se mu z hlavy nekouřilo.

‚Proč ta elfština nemůže být stejná?‘ pomyslel si otráveně a opřel se o zeď.

 

Vanyar stál na balkóně a se zamračeným výrazem se díval na hradní život pod sebou. Oděn jen v rouše Adamově pomalu dýchal, aby svou zlost rozdýchal. Nahý světlovlasý elf s pouty na rukách se pomalu zvedl do sedu na velkém loži. Kolem krku měj ještě otisky prstů a po těle samé jizvy a modřiny. S tichou omluvou posbíral své šedomodré svršky a s váhavým krokem zmizel z princova pokoje. Po chvíli do pokoje vstoupila jakási světlovlasá elfka, pozdravila prince a rychle uklízela jeho lože. S poklonou a rozloučením také rychle odešla, aby prince nerušila.

Král Carnic seděl ve svém pokoji a něco psal, když dovnitř vstoupil nějaký voják. S poklonou svého krále oslovil a poklekl před ním. Když mu sdělil, co jeho syn učinil, král si ztrápeně, dlouze povzdychl.

„A ten člověk?“ zeptal se, když začal něco znovu psát.

„Je v žaláři, pane,“ odvětil voják ihned.

„Takže přežil,“ zkonstatoval král překvapeně.

„Ano. Ta elfka z Jahvi ho zachránila.“

„Aspoň k něčemu se hodí, když už ji živím.“

„Pane?“ vzhlédl k němu voják.

„Pošli za ním sluhu, aby se umyl. Pochybuji, že by to Vanyara napadlo. Ještě by něco chytil.“

„Jak si přejete.“

Elf se po chvíli s poklonou svému králi vypařil z jeho pracovny.

Král Carnic si pouze chytil těžkou hlavu do dlaní a dlouze si povzdychl. Až předá království svému synovi, bude muset doufat, že Vanyar do té doby už vyroste. Nakonec si řekl, že se kvůli člověku vzrušovat nebude, a dal se znovu do práce.

 

Kenny znuděně hleděl před sebe. Zkusil promluvit na stráže před jeho mřížemi, ale ti ho měli silně na háku. Zda mu rozuměli a jenom ho ignorovali, netušil. Zpozorněl ovšem, když se k mřížím blížil i někdo další. Byla to znovu ta elfa s jizvou přes obličej a rohy. Vstal a usmál se. Konečně mu někdo bude zase rozumět!

„Zpátky!“ sykl jeden z elfů před jeho mřížemi a pohrozil mu mečem. Učinil tedy dva kroky dozadu, aniž by potřeboval překlad.

„V pořádku,“ pravil elf, který nesl horkou vodu. „Jsme tady na rozkaz krále.“

„Co tady dělá ta špína?“ odfrkl si ten druhý.

Sisimis přimhouřila oči. „Ta špína má jméno,“ zasyčela na něj zle.

„To, že špína umí zkrotit draka, ještě nic neznamená,“ zasmál se ten elf.

„Klid,“ zastavil ji elf s mísou horké vody. „Nejsi tady, abys bojovala. Ale abys překládala. Vzpomeň si na své místo, špíno.“

Sisimis tiše zavrčela.

„Rozumím,“ pravila s rozvahou.

„Otevřete dveře,“ pravil starší elf.

Kenny zmateně sledoval staršího elfa, kterak vstoupil dovnitř se Sisimis.

„Zdravím, člověče,“ pozdravila ho odměřeně.

„Jmenuji se Kenny,“ představil se ji.

„Kini?“ zopakovala.

„Ne. Ke-ny.“

„Kenny?“ zopakovala. Učila se rychle.

„Co to je za slovo?“ zeptal se starší elf polekaně.

„Jeho jméno,“ odsekla Sisimis. Pohled svých zelených očí vrátila zpátky na člověka. Litovala ho. Věděla, co ho čeká. Všichni to věděli. A přesto museli plnit rozkazy krále a jeho rozmazleného syna, kterému odporovat nemohli. Položila na zem šedomodré oblečení. „Umyj se,“ pravila krátce. Kenny na ni zmateně zamrkal. Zamyslela se. Řekla snad špatné slovo? Pohlédla na muže s mísou vody. Sebrala mu ji a podala ji Kennymu. „Umyj se,“ zopakovala a přejela si po paži suchým hadrem, než mu jej taky předala.

„Proč?“ nechápal.

„Abys nesmrděl,“ odvětila trpce. Chce ho ušetřit nehezké pravdy. I kdyby mu řekla pravý důvod, nevěřil by jí. Otočila se k němu zády a spolu s elfem odešli pryč z jeho cely. „Co se děje?“ zeptala se po chvíli, když na ně Kenny pořád zíral. „O samotě tě nenechají. Na to jsou příliš důslední.“

„Nejdřív mě chce princ usmažit zaživa a teď po mně chcete, abych se umyl? To jsem snad drakovi smrděl?“ pokusil se Kenny vtipkovat. Sisimis se ovšem nezasmála. Za jiné situace by se jistě zasmála. Ten člověk se jí líbil. Měl smysl pro humor v místě, kde se smálo málokdy. Ale jak dlouho mu vydrží? Smutně zavřela oči a otočila se k němu zády.

„Až budeš hotov, vystrč vodu ven,“ instruovala ho, než se vydala zpátky na své místo k drakovi, který jí jako jediný zde rozuměl.

Elfové se dívali před sebe a čekali. Nemusejí na toho člověka mluvit, lidské řeči nerozumí, takže ho ani poslouchat nemusejí.

S trochou obtížností se nakonec Kenny zbavil veškeré špíny ze svého těla a převlékl se do šedomodrého oděvu. Byl značně nepohodlný a lepil se na tělo. Připomínal spíš pytel než oblečení. Ale nestěžoval si. Taky mu nemuseli dát žádné nové oblečení. Dle instrukcí vystrčil mísu s vodou ven.

„Asi mi neřeknete, co bude dál, co?“ zeptal se staršího elfa, který se sehnul pro mísu s vodou. Ten na něj pohrdavě pohlédl, odfrkl si a odešel. „Tak dík za ochotu,“ zhodnotil ironickým hlasem nahlas, než se znovu usadil do rohu a čekal.

Na co?

To netušil.

 

Když nastal večer, dozvěděl se to. Ten starší elf pro něj znovu došel. V poutech ho vedl jako zajatce a ani se na něj nepodíval. Spíš si pořád znechuceně odfrkával, obracel oči v sloup a odvracel pohled. Kenny jeho chování nekomentoval. Taky se mohl pošklebovat jeho uším nebo opravdu špičatému nosu, ale věděl, že bude lepší, když bude mlčet.

Vstoupili do princovy ložnice, kde příští následník trůnu už čekal, sedě na posteli, tvrdý pohled v očích kontrastoval s jeho stříbrným oděvem.

Koutky úst se mu ovšem trochu povytáhly nahoru.

Už to byla doba, kdy naposledy zkrotil a zlomil nějakého člověka.

„Vítej, člověče,“ promluvil lidskou řečí a Kenny se zastavil.

‚Takže mi tenhle zmetek rozuměl celou dobu, ale neobtěžoval se na mě promluvit?!‘ pomyslel si vztekle.

‚Štěstí, že v knihovně má otec pár lidských knih, které jsou lehké na pochopení,‘ oddychl si princ v duchu. Dal otci za pravdu - když bude vědět, co má dělat, nebude ho muset zabít ihned a bude se s ním moci bavit, co nejdéle to půjde. „Zmiz,“ pravil k elfovi. Ten se pouze uklonil a beze slova odešel. „Řeč tvého lidu je pro nás velmi těžká,“ pravil ke Kennymu a vstal z postele. „Proto jenom málokterý z nás se ji naučí.“

„Když jí tedy rozumíte, proč se mnou tedy odmítáte mluvit?“ zeptal se Kenny drze.

„Tvé řeči nerozumím dokonale. Proto je lepší využít někoho, kdo jí rozumí lépe, aby nedocházelo k nedorozumění.“

Kenny mu dal za pravdu.

„Přistup blíž,“ přikázal mu princ. Kenny chvíli váhal, než učinil, co po něm chtěl. Zastavil se dva kroky od něj.

To ovšem Vanyarovi nezabránilo, aby ho nestáhl na postel a neuvěznil ho pod sebou.

„Ale myslím si, že řeč těl je ve všech národech všech ras stejná,“ dodal tou hnusnou lidskou řečí.