„Nemožné,“ vydechl Ahantuon v úžasu a prohlížel si Kennyho do pasu nahé tělo. Fascinovaně přejížděl po místech, kde ještě včera byly rány, které se nechtěly zacelit. „Nemožné,“ podotkl opět a v očích mělo vepsáno zázrak a nepochopení. Stiskl Kennyho tváře mezi dlaněmi a spěšně je promasíroval, nehledě na Kennyho nespokojenost či nesouhlas. „U dračích vousů, co se tady dělo?“ nechápal.

Nejdříve se mu nelíbilo, kdy ho Vanyar v brzkých ranních hodinách budil, že s Kennym něco není v pořádku. Ale netušil, že nebude až tak moc v pořádku. Je nemožné, aby se Nemoc roztroušeného srdce sama vyléčila a navíc tak rychle! A jizvy taky nezmizí jen díky odvaru z bylinek na uklidnění!

„U dračích vousů,“ zopakoval znovu a kroutil hlavou ze strany na stranu.

Kenny raději neprotestoval, když ho chtěl vyšetřit, ale nechápal, co je všechny tak překvapovalo. Nepamatoval si, co se dělo v posledních hodinách. Jen to, co mu řekli, mu mlživě přiblížilo vlastní vzpomínky, kdy věděl, že se potil a bylo mu špatně. A nic jiného si nevybavoval.

„Snědl jsi něco neobvyklého?“ zeptal se Ahantuon, když mu hlava nebrala, že by udělal až tak silný odvar z bylinek. Když k němu přičichl, necítil nic neobvyklého. „Nebo vypil?“ přemýšlel Ahantuon nahlas.

„Ne, nic takového,“ nesouhlasil Kenny a sám neměl ponětí, co elfy kolem něj vyvedlo tolik z míry.

„U dračích vousů,“ zabrblal Ahantuon toho rána už poněkolikáté a prohrábl si řídnoucí vlasy. Kenny skryl krátký smích za odkašláním si. Nechtěl přiznat nahlas, že Ahantuonovo zmatení ho příjemně pobavilo. Věděl, že se stalo něco velmi neobvyklého, ale nemohl si pomoct. Zmatený Ahantuon, co se škrábe na hlavě a na bradě a zmatenost mu kouká z očí - nikdy si nemyslel, že zkušený jahvijský lékař může vypadat takhle.

 

„Vyléčený?“ vypadlo z obou kraleviců zároveň a nezapřeli, že jsou sourozenci, když měli stejně nechápavý pohled.

„Sám tomu nemohu uvěřit!“ souhlasil Ahantuon a těkal mezi nimi a Kennym pohledem. Obě hlavy království si vyměnily pohledy a nechápavost v jejich očích jenom narostla. „Včera večer jsem namíchal silný bylinný odvar, aby mu ulevil od bolesti – ten, který si přejete i vy, královno, když nemůžete spát –, a dnes mě v brzkých ranních hodinách princ Vanyar budí, že je něco v nepořádku. Tak spěchám a vidím ho zdravého! Neblouznil a i jeho rány se samy zahojily! Vaše výsosti královno, potřebuji patent na onu bylinnou směs.“ A jal se jí hluboce klanět.

Pernapoli měla ovšem pořád nechápavý výraz. Pohlédla na Kennyho, který vskutku vypadal zdravý a čilý, jak si ho pamatovala před návštěvou Pellerva, ale kde vzal onu sílu zpátky, když ještě včera vypadal na umření a blouznil? Carnic svůj nechápavý výraz už smyl za lhostejností. Tak měl ten člověk štěstí, že to přežil! To je povyku pro nic.

„Nedal jsi mu příliš silný odvar?“ zeptala se Pernapoli racionálně. Tu se hned Ahantuon dušoval, že by své míry nikdy nespletl, že by její nařčení vzal jako urážku nebýt to královna, kdo ho zpochybnila. Pohlédla zkoumavě na Kennyho. „A ty tvrdíš, že si nic ze včerejšího dne ani večera nepamatuješ?“ ujistila se.

„Ano, královno,“ přikývl Kenny na souhlas. Pernapoli svraštila obočí a zahloubala se. Ani jí nešlo na rozum ono náhlé vyléčení. Byla ráda, to ano, ale něco jí nesedělo. Předtím blouznil a vypadal vskutku příšerně, ale nyní je zcela zdráv a čilý? Jistě, možná ještě dlouho pořádně nepostojí na nohách, ale to je to nejmenší.

„Ahantuone, jak bys posléze postupoval se svou léčbou?“ zeptala se po chvíli.

Ahantuon se zarazil. „No… Královno, postup je jasný - když se nemocný začne rozpomínat na lepší věci, připomněl bych mu je nebo mu splnil jeho přání, po kterých by toužil. Abych zabránil zopakování procesu vyvolání Nemoci roztroušeného srdce, samozřejmě,“ odvětil Ahantuon po chvíli. „Ale… nikdy jsem se nesetkal s úkazem, že by to bylo-….“

„V pořádku,“ přerušila ho Pernapoli a vřele se usmála. „Pokračuj v léčbě, byť přeskočíš tradiční kroky.“

Ahantuon se jí hned klaněl. „Jak kážete, královno,“ odvětil rychle.

„Je to moudré rozhodnutí?“ otázal se Carnic skepticky.

„Jestli chceš mít na svědomí jeho další blouznění, můžeš pokračovat,“ vyzvala ho Pernapoli s úsměvem, aniž by bratrovi věnovala pohled.

 

Přestože by se měl radovat nejvíce, byl Vanyar skeptický a nedůvěřivý. Předtím kolem Kennyho stavu dělali tolik cavyků a nyní je zničehonic během jedné noci vyléčený? Pitomost! Ani by se nedivil, kdyby v tom smrděla jiná magie nebo dračí lejno. Vůči lékařům byl vždycky nedůtklivý. To, jak říkali podivné názvy, když to stačilo říct jednoduše. Nebo ty názvy všelijakých nemocí! Pak nemají vznikat směšně znějící nemoci jako Dračí otrava, kdy vám po těle vyskáčou samé pupínky a svědí! Jeho neklidnost zaznamenali všichni přítomní a divili se, proč se také neraduje z uzdravení Prostředníka.

Samozřejmě, že byl rád! U hadího jedu, samozřejmě byl rád! Však sotva ho probudil a oslovil, hned v jeho očích poznal, že je to zase on, jeho Kenny, ne ta prostá skořápka, která tady byla předtím. I to, že se hned sám od sebe posadil a chrlil jedno slovo za druhým, aniž by neblouznil nebo se nevzpínal, bylo dostačující pro Vanyara. Samozřejmě, že si chvíli s uzdraveným Kennym nechal jenom pro sebe, aby ho mohl drtit u sebe a ty výčitky v mysli zakopat hluboko do všech nejvzdálenějších koutů. Věděl, že nebude vyhráno, dokud to nepotvrdí i nějaký lékař, a to ho přinutilo, leč velmi obtížně, vstát z lože a vyhledat Ahantuona.

„Přání?“ zopakoval Kenny zmateně.

„Nebo největší sny, které sis ještě nesplnil?“ upřesnil Ahantuon.

„Proč tak náhle?“ zeptal se ještě zmateněji.

„Jen tak,“ usmál se Ahantuon vlídně. „Královna tě chce odměnit za tvou tvrdou práci, tak navrhla, že ti splní jakýkoliv sen, nebo cokoliv, po čem toužíš. V rámci možností, samozřejmě, není všemohoucí,“ krátce se zasmál. Kenny se také musel zasmát.

„Ale proč teď?“

„Jen tak! A už je ti taky lépe. Odvedl jsi skvělou práci, zasluhuješ odměnu.“

Vanyar v duchu skřípal zuby, že to je pitomost. Neměl by snad odpočívat? Aspoň předtím každý lékař vždycky tvrdil, aby jeho pacienti odpočívali a podobné věci. A tenhle se ho ptá na nejtajnější přání a sny? Jde vidět, že jahvijští doktoři jsou vskutku k smíchu…

„Chci se proletět na drakovi. Sám,“ slyšel náhle a prudce se za Kennym ohlédl. Nebyl jediný, koho Kennyho přání překvapilo, ale nemohli mu ani jeden odporovat, když viděli vzrušení v jeho očích.

„N-N-Na drakovi?“ zakoktal se Ahantuon překvapeně.

„Pořád blouzníš,“ zhodnotil Vanyar, když se vzpamatoval.

„Ne,“ usmál se Kenny radostně a oči mu pořád zářily. „Chci se sám proletět na drakovi! Bez Sisimis a někoho dalšího. Prostě sám,“ oznámil jim zvesela a díval se na ně jako natěšené dítě na sladkost. „Ahantuone, říkal jsi cokoliv!“ připomněl mu hned a nedočkavě.

Ahantuon se místo toho jenom víc zakoktal a nenacházel správně uskládaná slova, aby mu mohl racionálně odporovat.

„Chci se proletět na drakovi, sám a bez sedla!“ pokračoval Kenny vzrušeně. „Aniž by ho Sisimis musela uklidňovat hudbou.“

„Je to až k nevíře, ale výjimečně s vámi souhlasím, princi Vanyare. Pořád blouzní,“ přikývl Ahantuon, protože to bylo jediné racionální řešení, které ho napadalo. S tímhle přece nemůže přijít za královnou! Pro jistotu mu změřil teplotu, ale sám po chvíli zaúpěl, kdy své obavy neměl jak prokázat.

„Ještě něco střeleného?“ zeptal se Vanyar, aby se ujistil, že pořád blouzní.

„Chci se naučit střílet z luku,“ zazářily Kennymu oči.

„Zapomeň,“ zavrhl Vanyar ihned.

„Proč ne?“

„Protože jsem tak řekl.“

„To není odpověď.“

„Musíš poslouchat budoucí hlavu Elma.“

„Abys byl králem, potřebuješ partnera,“ připomněl mu Kenny. Ahantuon by čekal cokoliv, ale tohle ho vyvedlo z míry a utekl mu krátký smích. Ihned si profesionálně odkašlal, aby to skryl, ale křečovitý smích dokázal skrýt jen stěží. Ani Vanyarův nepříčetný pohled mu nebyl hrozbou. Vždyť prince Elma ovládá tenhle človíček! Kdo by se tomu nepousmál…

„Ahantuon říkal jakékoliv přání,“ připomněl Kenny s úšklebkem. Ahantuon by vám v tu chvíli přísahal, že Vanyarův pohled ho málem zabil.

„T-To byl slovní obrat, Kenny, jistě ho taky znáš,“ usmál se Ahantuon vlídně.

„Ne,“ usmál se Kenny nevinně. Ahantuon téměř v zádech cítil hromadu dýk, které představoval Vanyarův upřený pohled.

„U dračích vousů, že já jsem nebyl zticha,“ povzdychl si Ahantuon. Tolik k jeho radosti.

„Ale ten drak platí, že jo?“ ujistil se Kenny vzrušeně.

„Až začnu plivat oheň, můžeš se sjet na mě,“ zavrčel Vanyar protivně.

„Přineste víno a pochodeň! Z Vanyara bude drak!“ smál se Kenny.

Elmský princ byl rád, že se Kenny baví, ale taky by mu milerád výjimečně zalepil pusu, svázal mu ruce za záda a nohy k rukám a řádně ho za tu drzost potrestal!

 

„Cože chtěl?“ zopakovala Sisimis překvapeně, ale s úsměvem.

„Slyšíš dobře. Svést se na drakovi,“ zopakoval Ahantuon se smíchem.

„Jsem proti tomu,“ ozval se Kregoli.

„Výjimečně s tebou souhlasím,“ zabručel Vanyar zle. „Je to nebezpečné.“

„A sám,“ dodal Ahantuon, když ty dva ignoroval.

„Jsi lékař, měl bys být proti!“ připomněl mu Kregoli.

Sisimis se ovšem rozesmála. „U dračích rohů. Když na draka dosedl poprvé, držel se ho jako klíště! Já věděla, že pro to bude mít slabost!“ smála se.

„Zakazuji to!“ soptil se Kregoli.

„Klid, Kregolíčku, já si je oba pohlídám!“ smála se Sisimis.

„V tom je ten háček - prý nechce, abys vůbec nějak zasahovala do jeho letu na drakovi. A chce letět sám. Pravděpodobně nebude chtít ani přilbu nebo brnění na ochranu, pokud spadne,“ dodal Ahantuon rozumně. Sisimis se plácla do kolen.

„Výborně! To je slovo mužskýho!“ smála se hrdě a s radostí vítala dalšího milovníka draků po svém boku.

„Zakazuji to!“ soptil elmský princ.

„Tady nemáš právo mi poroučet, princi Vanyare,“ mrkla na něj Sisimis s úšklebkem. „A je to přání Prostředníka, musím mu vyhovět.“

 

Sotva se po hradu rozneslo, jakéže přání si to Prostředník vyžádal, nebylo pochyb, že klepy jsou zde nejrychleji se pohybující věcí. Rychlejší než prudce proměnlivá nálada Vanyara nebo do depresí upadající lékaři, z kterých ani jeden nechápal ten šílený nápad, jenž Ahantuon tak vesele podporoval.

„Sotva ho dostali z drápů smrti, vesele se žene do tlamy draka?“ znělo z úst jednoho z nich, kdy se chytal za hlavu a nechápal tu lidskou šílenost.

„Jistě doznívající nemoc! Měli bychom ho spíš držet v jeho pokoji, než bude naprosto v pořádku!“ radil druhý.

Ahantuon se jejich blábolům jenom smál. Znal Kennyho mnohem déle a důvěrněji, než kdokoliv jiný zde. Nechápal ani přehnané obavy Kregoliho, když ho poznal jako první a věděl, že když se pro něco rozhodne, už se toho nepustí.

„Opravdu nechceš aspoň ochranu na hlavu?“ ujistil se Ahantuon vesele, když ho vyprovázel.

„Ne,“ odpověděl Kenny krátce a v očích měl vepsané nevídané nadšení a vzrušení. Ahantuon mu nemohl bránit. Ten pohled u něj viděl vůbec poprvé a jako většina jiných se ho nemohl nabažit. Ano, byly tu jisté obavy, ale k čertu s obavami! Když ho to udělá šťastným, splní mu to šílené přání.

„Vítej, spojenče!“ smála se Sisimis, sotva je viděla přicházet. „Já věděla, že z tebe něco bude,“ dloubla si do něj.

„Doufám, že znáš moje podmínky?“ ušklíbl se Kenny.

„Ovšemže,“ ušklíbla se Sisimis stejně.

Kregoli v pozadí jen zavzdychal nahlas a kroutil hlavou ze strany na stranu a nadával jim do bláznů. „Ticho tam vzadu,“ řekl Kenny jakoby omylem a Sisimis tím rozesmál.

„Doufám, že ti nebude vadit, že jsem draka vybírala sama.“

„Když mohu celý proces učinit sám?“

„Chceš být spálený jenom na zadku nebo celý?“

„Celý.“

Sisimis se bavila jako nikdy předtím. Už to bylo mnoho jar, kdy naposledy někdo nezávazně zatoužil se proletět sám s drakem bez ohledu na možné nebezpečí. „Nemyslím si, že princ souhlasí.“

„Ten nemá právo mě zastavit.“

Vanyar přímo cítil, že se o něm baví, když je oba propaloval nehezkým pohledem. Připadal si znovu zrazen a oloupen o Kennyho. Předtím tomu taky tak bylo! Ta podlá Sisimis mu ho opět ukradla a chce ho unést na drakovi pryč!

„Dívá se sem, že jo?“ zeptal se Kenny nervózně, když cítil jeho upřený pohled na zádech.

„Celou dobu a vraždí mě očima,“ usmála se Sisimis nevinně. „Připraven?“

Kenny přikývl bez váhání. Sledoval, jak Sisimis vytáhla svou píšťalu a začala na ní líbezně hrát. Zpoza hradeb vykoukla bílá, dračí hlava a dlouze zívla. „Není to…?“ začal Kenny zaujatě.

„Ano, potuloval se tu včera večer, tak jsem ho trochu přivábila, aby se vrátil,“ ušklíbla se Sisimis hravě.

Kenny sepjal ruce a vůbec neskrýval svoji radost. Byl by rád za jakéhokoliv draka, ale vědomí, že s tímhle se už trošičku znají, ho rozveselilo. Nebudou si muset procházet dlouhým seznamováním se a podobně.

„Mám jít za hradby, nebo přijde sem?“ zeptal se a cítil se přihlouple, ale neskutečně šťastně, zatímco měl ruce pořád sepjaté těsně před svými rty, které se kroutily do velikého, radostného úsměvu.

„Mám ti ho dostat sem?“ zeptala se Sisimis a zasmála se, nad jeho rychlým přikyvováním hlavy, kdy se usmíval jako blázen. Netrvalo dlouho a drak následoval líbeznou hudbu opatrně přes hradby, aby nic neponičil, až na nádvoří a stanul před Kennym. „Mám ti dát pár dobrých rad?“ navrhla, když si je oba drak prohlížel.

„Něco málo si pamatuju,“ pohlédl na ni Kenny nejistě.

„Chceš se stát svačinkou?“

„Ne? Nebo možná?“

Sisimis do něj šťouchla loktem a drak naklonil hlavu na stranu. „O tom se nevtipkuje před draky,“ řekla s úsměvem. „Mohli by to vzít doslova.“

„Co je úžasnýho na tom se proletět na drakovi?“ zavrčel Vanyar nepříjemně, ale sám odpověď moc dobře znal. Proto si chtěl ochočit zrovna tohohle. Sám na něm nikdy neletěl, protože ho jako svého pána nikdy nepřijal. Trochu Kennymu i záviděl, když ho nechal na sebe sáhnout a posléze i vysednout. Cítit dračí šupiny na stehnech a lýtkách je pro vojáky ten nejlepší pocit. To, že vás přijme drak, je největší pocta. Vyrovná se jedině smrti v bitvě.

„Jak se cítíš?“ zavolala Sisimis, když se Kenny s obtížemi vyšplhal na draka a usadil se mu za krk.

„Nemá trochu slizčí kůži?“

„Asi ji přiletěl ze sebe sundat.“

„Perfektní.“

„Nevíš, čeho se chytit?“ smála se Sisimis, když ho viděla, jak se rozhlížel kolem.

„Vím, ale užívám si ten pocit!“ zavolal Kenny k ní dolů a oči mu zářily nebývalou radostí. „Jsou nějaké povely, které bych měl znát?“

Drak zatřepal hlavou a odfrkl si. Kenny se musel zasmát nad jeho odpovědí. „Myslím si, že tenhle si stejně nenechá rozkazovat,“ ušklíbla se Sisimis.

Sledovala, jak Kenny fascinovaně hladí dračí krk oběma rukama. Snad se chtěl ujistit, že je skutečný, a zapamatovat si ten pocit. Drak překvapivě klidně čekal a také si zvykal na člověka na svém těle, na jeho pach a drobnou váhu. Byla by z něj malá svačinka. Měl pocit, že už ho cítil někdy předtím. Po chvíli očima spočinul na princi Elma. Cítil jeho nepřátelský pach a prudce si odfrkl. Překvapivě ho ovšem onen lidský dotek uklidnil.

Kenny se po chvíli narovnal, jakoby seděl v sedle koně. Nevěděl, čeho by se měl držet, až vzlétnou. Předtím se prostě něčeho držel, protože byl dál vzadu. Nyní se mohl chytit jeho ostnů na krku nebo krku samotného. Ohlédl se, když slyšel, jak roztáhl křídla, a fascinovaně sledoval, jak je roztahuje a téměř se chlubí svými klenoty.

„Nikde ho neztrať,“ poprosila ho Sisimis v dračím jazyce se smíchem. Drak tiše zavrčel a přivřel oči, když mu položila ruku na levou nozdru. „Také tě ráda vidím,“ usmála se elfka a opřela si čelo o jeho tvrdou pokožku. „Jenom krátkou jízdu a pak zpátky, dobře?“ Teplý vzduch ji prudce ofoukl. Po chvíli se odtáhla a udělala pár kroků dozadu. „Pevně se drž!“ zavolala na Kennyho.

Drak hrdě zvedl hlavu a trochu ji pootočil, aby pohledem spočinul na člověku. Byl to pohled, který mu jasně dával, že pokud prokáže strach, bez váhání se ho zbaví. Kenny se ovšem usmál o to víc a pevně se ho chytil kolem krku.

Všiml si, že se drak trochu přikrčil a párkrát jemně máchl křídly. Když se ovšem odrazil, nebyl slyšet jenom svobodný řev, ale i něco dalšího. Zda to byl křik ze strachu nebo z radosti, spojený šíleným smíchem, to elfové nebyli schopni posoudit. Ale Kenny se bavil. Přestože cesta vzhůru byla vzrušující sama o sobě, a když letěli výš k mrakům, připadal si jako na horské dráze. To vzrušení, než se vrhne střemhlav dolů a nabere ještě větší rychlost. Když proletěli nad hradem, nikdo pořád netušil, zda to byl Kennyho radostný smích anebo smích ze strachu.

Z Vanyara ovšem obavy opadly. Na tváři se mu usadil nefalšovaný úsměv, když sledoval draka, kterak krouží v blízkosti hradu, a on slyšel Kennyho hlas. Křičel by jinak, kdyby mu bylo špatně nebo se mu to nelíbilo. Ale tomu lidskému bláznovi se to skutečně líbilo. Uměl si ho představit s těma zářivýma očima, se kterýma jim oznamoval své přání. Ne každý měl možnost svést se na drakovi, proto mu kdekdo záviděl tuhle poctu. Sisimis je nechala se trochu vzdálit od hradu. Věděla, že ji drak nezklame a dopřeje Kennymu úžasný, neopakovatelný pocit.

A taky, že dopřál. Kenny si nikdy nepředstavoval nic tak šíleného. Nemohl se nabažit toho pocitu ani pohledu na všechno kolem sebe.

Drak okem zabloudil ke svému domovu za Orcylskými horami, ale prudkou otočkou se zase vrátil hlouběji na území Jahvi. Sisimis by ho jinak stejně volala zpátky. Kenny netušil, na jak dlouho má tuto volnost ve výšinách. Snad si přál, aby tady nebyl sám. Pocit to byl překrásný, ale rád by ho s někým sdílel. Pohlédl dolů na lesy a směrem k jahvijskému hradu.

Drak zamířil k jezeru a párkrát do něj zabořil nohy nebo křídla. Na lidský smích reagoval svým řevem. Očividně se ten človíček taky bavil. Prudce zastavil na břehu jezera a snad jeho krátký řev měl být smíchem, když z něj člověk spadl. Ušetřil mu pád, když mu nastavil křídlo a díky tomu spadl do vody. Kenny se smál a marně na něj cákal vodou. Stačilo jedno máchnutí křídel a hned přestal, protože zase spadl do vody.

„Nekřeň se tak, zůstane ti to!“ smál se Kenny, když se dostal z jezera, celý mokrý. Drak si odfrkl, div ho znovu nedostal zpátky do vody. „No tak! A já si myslel, že si budeme rozumět,“ dal Kenny ruce v bok. Drak vypadal, že se náramně baví. Pozoroval člověka, kterak do těch malých tlap bez drápů bere vodu a chrstá ji na něj. Jen si hlavu překryl křídlem. Nač se vzrušovat kvůli pár kapkám vody. „Děkuju,“ slyšel jeho hlas a křídlo svěsil dolů. Viděl člověka u jeho tlap, jak se na něj dívá zářivýma očima. Přistrčil k němu hlavu, a když se o pár kroků vzdálil, tak svou hlavu znovu přiblížil. Kenny opatrně zvedl ruku před sebe a drak hrozivě zavrčel. Odpudivě si odfrkl a hlavu stočil směrem k Orcylským horám. „Chceš se vrátit domů?“ zeptal se ho Kenny, i když věděl, že mu jistě nerozumí.

Rozhodl se, nechat draka, ať sám určí, kdy se bude chtít vrátit, pokud ho sama Sisimis nepovolá zpátky.

 

„Něco ti řeknu,“ začal Kenny zničehonic, sotva si drak položil hlavu na pracky a odpočíval. Jen z povinnosti otevřel jedno oko a zahleděl se na něj. „Jsem rád, že jsme tehdy prchli zrovna na tobě. Asi si nepamatuješ, že spolu se Sisimis jsem to byl i já, kdo se na tobě… svezl. Tam, odkud pocházím, jsou draci jenom v pohádkách a pověstech.“ Drak zkoumavě hleděl do rozzářených, malých očí toho člověka. „Stejně tak elfové, skřeti, vodní víly… vše, co tady je samozřejmostí, u nás by se ti vysmáli. Ale byl tam jeden člověk, který ve vás všechny věřil.“ Drak si odfrkl, ale vypadal pořád zaujatě. „A nebyl sám. Většina lidí se smála, že má jen bujnou fantazii, ale mnoho lidí jeho příběhům věřilo. Přivedly je na jiné myšlenky, do jiného světa, podobnému tomuhle… Jen zapomněl zmínit, že elfové jsou sakra kusy!“ zasmál se Kenny. Drak si znovu odfrkl, snad protočil oči v sloup a poslouchal tomu prapodivnému zvuku, když se ten člověk držel za břicho a vypadal spokojeně. Zpozorněl však, když k němu natáhl ruku. Opatrně ji očichal, a když nezjistil žádné nebezpečí, vyčkával. Nehýbal se, když ho pohladil stejně, jako ho vždycky hladívala Sisimis. „Jen je škoda, že tenhle svět asi nebudu moct nikdy ukázat jiným,“ dodal Kenny trochu zklamaně, ale pousmál se.

Opřel se o tvrdou kůži a zavřel oči. Cítil, jak ho sluneční paprsky šimrají na obličeji. Drak se také uvelebil a odpočíval. Dokud ho Sisimis znovu nepovolá k sobě nebo ten člověk sám nezavelí, že chce jinam, není třeba být v pohotovosti. Žádné jiné zvíře si nedovolí na krále nebes a jeho společnost.

 

Bílý had se líně plazil kupředu a vyhlížel svou příští oběť. Král Eruner neměl pro něj žádnou práci, tak se po většinu dne potloukal mezi jahvijským a elmským lesem. Nebo aspoň po tom, co z nich zbylo. Zaujal ho dračí stín ovšem. Neměli být všichni draci u Ainessona? Nevšímal si jahvijského hradu. Až bude potřeba, jeho pán mu dá jistě práci, aby i tamější místo proslídil. Nyní se může plazit, kde uzná za vhodné. To, co ovšem spatřily jasně žluté oči, si nemohly nechat pro sebe. Sotva se totiž chystal plazit se jiným směrem, aby draka našel, spatřil ho u jezera. A u něj člověka! Toho přece poznával! Sám Eruner ho předtím vyslal, aby mu předal jeho vzkaz! Jak to, že ještě žije? Hbitě se proplazil okolo břehu jezera a zamířil blíž ke královi nebes. Už zbýval jen kousíček, aby zjistil, zda člověk není jen drakovou pozdní svačinkou, když tu ho náhle uzemnila pracka s drápy. Cukal se a snažil se dostat se pryč. Oči hladovějícího draka ho nebezpečně pozorovaly. Byl to pohled, který mu dával najevo, že v této zemi nevládne Eruner, ale on. Přitáhl si ho pomalu po zemi k sobě, svíraje ho mezi drápy, zatímco ho had kousal a vzpínal se.

Nepříjemný sykot utichl, když ho drak na jedno hryznutí umlčel a spolkl. Nikdo nebude rušit spánek krále nebes! Ani jiný král…

 

Eruner se zarazil. Moc dobře viděl, co viděl had a také jaký osud ho čekal, když se opovážil přiblížit příliš, aby zjistil, jak se situace skutečně má. Musel se ovšem ušklíbnout. Co na tom, že mu zemřel jeden z nejvěrnějších společníků po mnoho jar. Nahradí ho jiný! Byl mu ku prospěchu, před svou smrtí. Informoval ho o stavu Prostředníka. O stavu, který byl naprosto nemožný, aby byl pravdou.

Lámal si hlavu, pravda, kam se poděl Lavindil, v průběhu tohoto dne, že mu nebyl společníkem na jeho toulce po mrtvé krajině Pellerva, po jeho království. Král netušil, že jeho společník mezitím v osamění zažíval agónii ze znovu se otevírajících ran, kterou předtím musel cítit ten člověk. Zvláštní směs vzrušení a bolesti, toho správného prožitku, byť bolest nebyla původně jeho. Zavřený ve své komnatě, doufal Lavindil, že vedlejší účinky jeho magie brzy odezní a zároveň si přál, aby byly stále tak krásně, zvráceně čerstvé, jako v tuto chvíli.

Ainesson ho tu noc dopravil zpátky a nestaral se dál. Jen ho zarazilo, že neměl nutkání mu vydloubnout slepé oko, jako téměř vždycky, když se viděli. Měl naprosto jiné trápení. Jeden drak mu chyběl. Ten, který se k Pellervu zatoulal po dlouhém životě v otroctví v Elmu. Mohli ho snad opět chytit? Pravda, sotva se uměl bránit, když mu drápy hned usekli a zuby částečně zlámaly, aby náhodou princátko neporanil. Nebyl to drak určený k boji, vždyť sotva by uměl něco sám ulovit.

Nereagoval ani na jeho hudbu, kterou ho volal k sobě spolu s ostatními draky. Což naplat - jistě se brzy zase vrátí. Třeba jenom krouží kolem Orcylských hor, aby svlékl starou kůži a užil si svobody.

 

Drak slyšel zvuk Ainessonovy píšťaly, ale neposlouchal ho. Sledoval člověka, který by byl jen malou svačinkou pro něj, ale slíbil Sisimis, že jí ho vrátí. Nepochyboval, že se mu štědře odmění. Když si ovšem ten člověk spánek užíval příliš, odfrkl si jeho směrem. Netušil, že jedno odfrknutí ho téměř odfoukne.

Když se Kenny vzpamatoval, musel se smát.

„Usnul jsem příliš tvrdě,“ omluvil se smíchem.

Drak pohlédl směrem, odkud přiletěli. Poslouchal les kolem nich. Žádné nebezpečí necítil. A had v jeho žaludku moc škody už nenatropí.

Sám viděl, že se člověku moc vstávat nechtělo. Ale snad si sotva vzpomněl, že se může na něm znovu svést, oči mu znovu tak prapodivně zazářily. Pozoroval ho, jak nemotorně na něj znovu leze.

„Musíme už zpátky?“ zeptal se Kenny trochu zklamaně. Nedostalo se mu žádné reakce. „I tak to byla jízda,“ dodal s úsměvem a pevně se chytil tvrdé kůže.

 

Sisimis sledovala draka, který kroužil nad Jahvi, a poslouchala radostný smích. Nechtěla, aby skončil. Ale věděla, že elmský princ už zuřil dostatek. A možná i trochu okatě žárlil. Pomalou hudbou draka upozornila, že by měl pomalu klesat, že na jeho hřbetě sedí nezkušený člověk. Asi měla hrát jasněji. Dopad dračího těla byl bez chyby, ale Kenny ho nečekal tak brzo. Nebylo tedy divu, že málem z draka spadl dřív, než se snížil do bezpečnější výšky.

„Doufám, že sis z něj kousek neukousl,“ ušklíbla se na draka, když ho hladila po nozdrách. „Žiješ, Prostředníku?“ zavolala za Kennym, který se pořád držel a nejspíš nevěděl, jak dolů.

„Zatím ano!“ zavolal Kenny.

„Vytáhni se zpátky nahoru,“ radila mu Sisimis. „Zaber!“ dodala se smíchem, když viděla, že po prvním pokusu to Kenny už chtěl vzdát. Když se konečně dostal zpátky do sedu, drak mu nastavil křídlo. „A teď se pusť,“ usmála se mile. Kenny jí moc nevěřil. Obával se, že když se pustí a sjede drakovi po křídle, třeba uhne a nechá ho spadnout na zem. „Neboj, chytím tě,“ ujistila ho Sisimis, ale ten šibalský úsměv tvrdil opak.

Kennyho obavy byly zbytečné. Před prudkým sklouznutím, které by nejspíš jinak zakončil nešikovným dopadem na zadek, ho zastavila Sisimis a vytáhla ho na nohy, když vypadal, že nebude s tvrdou zemí kamarád.

„Stojíš?“ zeptala se se smíchem. Kenny nejistě přikývl. „Lháři!“ zasmála se, když se mu podlomily nohy, když ho pustila.

„Taková šílenost,“ odfrkl si Carnic, který nikdy nechápal synovu ješitnost a chtivost zkrotit si draka.

Vanyar ho jen zpražil pohledem nebezpečnými smaragdy, než se vydal na nádvoří ke Kennymu a Sisimis.

„Očividně má pro šílenosti slabost. A pro šílené lidi,“ usmála se Pernapoli pro sebe.

„Však je sám šílený,“ utrousil Carnic skepticky, než si sebral pohár s vínem a řádně si přihnul. „Co si vymyslí příště? Prozkoumání dračí tlamy?“

Pernapoli se musela pousmát. „Ani bych se nedivila, bratře. Lidé jsou velmi zkoumaví,“ připomněla mu, než prošla kolem něj směrem ke Kennymu. Carnic nic víc neřekl. Jen nechápal, proč se všichni elfové shromáždili na nádvoří a obdivovali jednoho člověka, kterého doposud považovali za přítěž.

Stejně zatrpkle vyhlížela Moudrá Nóliel ze svých komnat.

 

„Další přání?“ zopakovala Pernapoli zmateně. „Nebylo toho… dobrodružství na jeden den příliš?“

„Ani omylem!“ zářily Kennymu oči radostí.

„P-Pravda,“ zakoktala se Pernapoli se smíchem, „slíbila jsem, že ti splním tvé sny a nejdivočejší přání. A neřekla jsem počet.“ Což jsem nejspíš měla… „Jaké je tedy tvé další přání?“

 

„Té břečky se ani nedotknu!“ dušoval se Laston vztekle.

„Jahvijské shnilé víno chutná jako chcanky!“ souhlasil Taurino znechuceně.

„Nemusíme se snad na tom podílet, princi Vanyare?“ otočil se k němu Laston zoufale.

Princ Vanyar se sadisticky usmál. „Je to přání Prostředníka, tudíž ho musíte splnit,“ ujistil je škodolibě.

Kenny se náramně bavil. Právě Laston a Taurino se opíjeli a radovali jako jedni z mála opravdu s grácií a tak si přál je vidět opilé, jak spolu tančí, vyzývají jahvijské elfky k tanci a pokřikují jeden přes druhého nějakou historku, která se stala jinak v podání toho druhého. Všiml si už i při elmské slavnosti, že je s nimi opravdu zábava, když si trochu přihnou vína. A když měl možnost si něco přát od všech zúčastněných, rozhodl se, že se těmhle dvěma posměváčkům trochu pomstí. Rozhodně jim nezapomněl, jak se k němu první den chovali, ale spíš to bylo pro odlehčení nálady všem.

„Až po tobě,“ zakřenil se Taurino.

„Kdepak, šup tam s tou břečkou, Taurino. Jsi přec‘ starší!“ pošťuchoval ho Laston.

„Což takhle oba najednou?“ zasmála se Sisimis, která se k té jejich opíjející slavnosti ráda přijala a už v ní zmizel pohár vína. „Nebo se snad bojíte, že Vás oba porazí elfka?“ šťouchla si do jejich mužské hrdosti a ješitnosti.

Všichni se nakonec bavili. Zpěv a hudba opět rozezněly jahvijské nádvoří. Co na tom, že mírové jednání, které bylo od počátku odsouzeno k zániku, nevyšlo. Nikdo od Kennyho moc neočekával. Už jen to, že spojil Jahvi a Elmo v jedno království, byl výkon, na člověka. Mnoho párů bot se tu noc ošoupalo a nebyl téměř nikdo, kdo by se neradoval nebo nezpíval nebo netančil.

Víno teklo proudem, hromady jídla stály na téměř praskajících stolech a nebyl nikdo, kdo by se trápil nadcházející válkou s Pellervem. Tu noc se slavilo zázračné uzdravení Prostředníka. Nebylo čas lámat si hlavu nad zítřkem.

Jen dva trpké obličeje byste daleko od davu našli. Královy vlastní starosti ho znovu dovedly k jezeru, kde spolu s vodními vílami trávil svůj čas o samotě, střízlivě a v bezpečné vzdálenosti od nich, zatímco mu zpívaly a sváděly ho, aby se přiblížil. Moudrá Nóliel také neměla náladu slavit. Odmítla pozvání svého manžela a její srdce trpklo s každou další chvílí. Nechápala, jak se mohou tolik radovat s nepřáteli! Jak mohou jen tak zapomenout, co jim ti všiví elmští psi provedli! Kolikrát je potupili a zostudili! Závistivě sledovala, jak místní děvečky tančí s jejím synem a snad si přála, aby si zvrtly kotníky nebo na ně přistálo víno, aby po něm nehezky smrděly.

Namísto toho se Failon bavil i za svou matku, spolu se svým otcem vyzývali všechny svobodné elfky, aby nepřišly nazmar. Kregoli žertoval, že víno podávané rukou lékaře, je lék, a tudíž si generál Halnor opravdu mohl ještě pár pohárů dát. Taurino a Laston se začali v jednu chvíli hádat, že ten druhý lže, a víno už neteklo jim do hrdel, ale smáčelo jejich tváře, kdy se slova obvinění nesla vzduchem. Přes svou opilost neměli tendenci zachovat si hrdost a tak se vyváleli v tom, co vylili na zem.

Královna se smála a nebránila jim, aby se takto kočkovali. S úsměvem přijala od Kregoliho další pohár vína.

Když se měsíc dostal do půlky své cesty, objevila se třetí, lehce trpká tvář, které nesedlo zkyslé víno. Mótar se spíš zaobíral zítřkem, než aby se dlouho veselil a slavil s ostatními. Nebylo co slavit. Další válka byla na spadnutí, sotva se dostali z elmsko-jahvijské nekončící rvačky. Copak si ostatní neuvědomovali, že nyní je vyzvalo samo Pellervo? Na dně svého poháru viděl svůj zkroušený výraz. Než aby kazil zábavu ostatním, raději se v tichosti vypařil z hradu a šel se projít do lesa. Stejně ho nikdo postrádat nebude.

 

Nikdo nepostřehl v záplavě radovánek, že dva hlavní hosté z oslavy zmizeli. Tím jedině dobře, pro ně pro oba. V jejich komnatě je pak už nebude moci nikdo rušit. Hlavně, když ten líbezný zvuk zámku cvakne a jen oni dva uslyší, jak se rozeznívá do prostoru kolem nich, zatímco si budou užívat přítomnost toho druhého. A nejen ji.

„Jsi stejně zodpovědný, jako ostatní, Vanyare,“ šeptal přiopilý Kenny, zatímco se tiskl na Vanyara a potácivými kroky ho tlačil dozadu. „Musím zkrotit toho draka z Elma…“ blábolil dál. Vanyar se spokojeně usmíval.

„Jaký bude můj trest?“ zašeptal hrozivým šeptem a nechal ho, aby ho tlačil dozadu.

Kenny se ušklíbl a pořád ho nutil couvat. Vanyar se přistihl, že ho Kennyho lehce rozkazovačná, opilá stránka vzrušuje. Nechal ho, aby ho přinutil nacouvat do vedlejšího pokoje s horkými prameny, kde za sebou tiše zavřel dveře a zamkl se šibalským úsměvem. Opět se k němu dopotácel a tlačil ho dozadu.

Kenny se přiopile, nevinně usmál, než ho šťouchl i v oblečení do vody. Prazvláštně se zachichotal, než náhle zvážněl, oči mu zahalilo vzrušení, kdy se na Vanyara díval s hlavou lehce nakloněnou, jak jen tak pololežel, poloseděl ve vodě a mokrý hábit se mu lepil na tělo. Přimhouřil oči. Vanyar téměř nedýchal, když ho viděl, jak se k němu pomalu potácí po čtyřech, leze přes jeho tělo a poté ho hladově líbá.

„Tvůj trest…“ začal Kenny a škytl. Zakroutil hlavou a znovu se potutelně usmál. Prsty pomalu přejel po Vanyarových plných rtech, než je špičkou jazyka zase sám okusil a mokré vlasy mu pevně sevřel v hrsti. Nahnul se těsně až k jeho uchu, tiskna své tělo na to jeho v těch správných místech, když vydechl svůdně: „Musíš mě uspokojit, princi z Elma.“