„Prostředník zůstane tady,“ zavrčel Vanyar podrážděně, když už sluha navrhoval, že Kennyho odvede do dalšího, připraveného pokoje.

„Ale princi Vanyare, královna-…“ začal sluha uctivě.

„Je mi jedno, co ti přikázala královna,“ zavrčel Vanyar a už se k němu nebezpečně blížil. Kenny se rychle vměstnal mezi ně, aby zabránil případné pohromě. „On zůstane tady,“ zavrčel Vanyar znovu s důrazem na každé slovo. Sluha byl rázem poloviční a poslušně přikyvoval, aby nemusel schytat blížící se princův hněv přímo.

„O-Ovšemže. Jak jsem mohl zapomenout. Má chyba, princi Vanyare. Odpusťte mi. Paměť mi dobře neslouží, zapomínám snadno,“ smál se nervózně a rychle se klidil pryč se slovy, že pošle někoho, aby jim řekl, až hostina bude hotová.

Kenny si oddychl. Nejdříve zaváhal, než k Vanyarovi vzhlédl. Princ ho mlčky sledoval a dýchal pomalu. Jak dlouho to už bylo, kdy byli naposledy sami v jedné místnosti, jen oni dva, a tak blízko tomu druhému? Svalnatá princova paže se pomalu, téměř opatrně přiblížila ke Kennyho zarudlé tváři a jemně ji pohladila.

„Neomlouvej se,“ zastavil ho Kenny, když vycítil, že by princ možná chtěl říct ona trpká slova. Nemějte mu to za zlé - chtěl, aby se mu Vanyar omluvil. Ale zároveň věděl, že si jeho ránu předtím zasloužil. Možná ne až tak silnou, ale zasloužená byla. Přitiskl se k jeho dlani a přivřel oči. „Byl jsem hlupák. Zasloužím si tvůj hněv.“

Vanyarovy oči na chvíli změkly. Měl by se hněvat, měl by nadávat. Měl by se vysmát té směšné snůšce keců o míru. Tak, jak jeho známá povaha poroučí. Ale jaksi nemohl. V místnosti bylo najednou prapodivné napětí mezi těma dvěma. Vanyar nic neřekl, jen si svého člověka přitáhl blíž k sobě a pevně ho sevřel na své hrudi. Říká se, že i tu nejtvrdší skálu může zničit malý pramínek vody.

„Pošetilý člověče,“ zašeptal do jeho vlasů, když ho drtil ve svém silném objetí. Kenny se prsty pevně zahákl o jeho brnění. Zavřel oči, když ho udeřila tak důvěrně známá vůně princova zpoceného těla. Do téhle chvíle si neuvědomoval, jak moc mu ten jeho pevný stisk chyběl. To, co se mu předtím příčilo, nyní přijímal s radostí. „Ale…“ ozval se princův šepot znovu a Kenny k němu zaujatě vzhlédl. Vanyar se díval před sebe a snad hledal ta správná slova, co chtěl říct. Moc elfů, natož lidí, v životě nechválil. „Dobrá práce,“ řekl jednoduše. „To s Pernapoli. I to předtím,“ zabrblal po chvíli. Kenny chvíli nechápal, než se zeširoka usmál pro sebe jako malé dítě a opřel se o něj celou svou váhou. Vanyar na něj koutkem oka pohlédl. Jak málo stačí k tomu, aby mu na tváři vykouzlil úsměv. „To brnění je v cestě,“ poznamenal po chvíli naštvaně. Kenny se tiše zasmál. „Nesměj se,“ zavrčel Vanyar hrozivě, ale Kennyho tím jenom víc pobavil.

S úsměvem k němu totiž vzhlédl a navrhl: „Mám ti ho sundat?“

Vanyar chvíli mlčel, než zavrčel s pohledem stranou: „Dělej si, co chceš.“ Stejně to neumíš. K jeho překvapení Kenny věděl, jak sundat jeho brnění až překvapivě snadno. Sledoval ho snad předtím a zapamatoval si každý kousek, který se musí uvolnit, aby ho osvobodil z pevného sevření brnění? Zahýbal pažemi a potom celým trupem ze strany na stranu, aby uvolnil svaly. Kenny naslouchal, jak mu v krku zapraskalo, když hlavou pokroutil ze strany na stranu, a téměř nedýchal, jak ho fascinovalo princovo tělo a jeho reakce. „Konečně,“ zavrčel elfí princ, ale znělo to spokojeně.

Zarazilo ho ovšem, když se na něj to jeho lidské klíště znovu nalepilo. Opravdu neměl náladu ho držet stejně, zvlášť když je tak zpocený a košile zpod brnění se na něj lepila. Povzdychl si. Co menšího by ale pro něj mohl udělat, když se dneska tak snažil? Vanyar pořád odmítal přijmout city, které v něm ten člověk vzbuzoval. Se sebezapřením ho pevně sevřel ve svém objetí. Tentokrát pořádně, drtil ho a snad se ho snažil přinutit, aby ho pustil. O to větší překvapení bylo, když ho Kenny nepouštěl, místo toho se spokojeně usmál.

„Smrdím potem,“ připomněl mu.

Kenny k němu s úsměvem vzhlédl. „To mi nevadí,“ přiznal s radostí.

„Hlupáku,“ povzdychl si Vanyar a rozcuchal mu vlasy. Sledoval, jak se k němu lísá jako kotě. Že by mu tak moc chyběl? Vyloučeno. Ale přesto mu ta jeho náklonnost nebyla proti srsti, ba naopak. Čím víc se na něj tiskl a objímal ho, tím klidnějším se stával, tím víc se nevědomky uvolňoval. A nejen to.

Nemůžete mít princovi za zlé, že jeho prokletí z něj udělalo chtivou stvůru v očích mnoha elfů. Nyní dokonce i sám v mysli zanadával, když cítil, že jen z toho objetí začíná být vzrušený. Nebylo mu přece sotva pár jar, aby ho takové pískle mohlo vzrušit! Natož obyčejným objetím. Neurvale ho od sebe odsunul. Střetl se s jeho zmateným pohledem. Přesto se ten člověk tak přihlouple usmál.

„Omlouvám se,“ řekl mu ten hloupý člověk s úsměvem. „Držel jsem tě příliš pevně?“

‚Kéž by jen to,‘ pomyslel si Vanyar. Nic ovšem neřekl. Nemusel nic přiznávat. Byl přece princ a jeho (leč bývalý) pán. Stačí si jen říct a on se mu musí podřídit. A přitom to po něm nevyžadoval. Věděl totiž, že mu nemusí dávat příkaz.

Arogantně se uchechtl a vzdálil se od něj o pár kroků. Přešel na balkón. Na jeho otázku, zda se něco stalo, neodpověděl. Stačilo pár dní ho nemít u sebe a tohle byl výsledek krátkého objetí? Byl rád, že si ničeho nevšiml, a on si zpocenou košili od sebe nyní odlepil. Taková potupa pro prince! Kdyby to byl kdokoliv jiný, než člověk… Zrovna člověk mu takhle moc popletl hlavu!

„Princi Vanyare?“ oslovil ho Kenny zmateně, když se postavil vedle něj na balkón. Poznal, kdy má mlčet a dělat jen tichou společnost. O krok se stáhl zpátky a dopřál mu vytouženého klidu. Až bude chtít mluvit, začne sám.

 

Zpozorněl, když se Vanyar znovu pohnul. Princ kolem něj beze slova vešel zpátky do komnaty. Nedělalo mu snad dobře cizí prostředí?

„Princi Vanyare?“ oslovil ho opatrně. Když se nedočkal reakce, rozhodl se vmísit se do jeho intimní zóny. Co se mu může stát, než že bude odstrčen? Chytil jeho ruku. Tedy chtěl chytit. Sotva mohl svými prsty obejmout ty princovi, ani nepostřehl, když ho princ přitiskl surově ke zdi a ruku, kterou ho chtěl chytit, měl přitisknutou pevně nad hlavou. Na chvíli zapomněl i dýchat. Představa, že snad v princovi probudil tu spící, nezkrotnou šelmu… ho možná i trochu lákala, když věděl, jak ji zkrotit.

Sledoval ty nebezpečné smaragdy, které zářily vzrušením. Opravdu mu stačilo tak málo, aby ho přiměl šílet… Kenny se zlehka pousmál a druhou ruku omotal kolem jeho pasu, aby ho přitáhl blíž k sobě.

„Jaká to nezdvořilost, pravda? Provokuji prince,“ usmál se hravě a rukou mu přejel po boku, „a tak okatě ho svádím. Měl by mě potrestat.“

Stisk na jeho zápěstí ještě zesílil, ale pořád z prince nezískal ani jedno slovo. Věděl, že není řečník… ale chtěl to slyšet od něj. A možná chtěl nyní zjistit, co si všechno smí dovolit, než ho jeho chtíč ovládne. Jak dlouho se bude držet ještě zpátky, než si ho bez milosti znovu přivlastní? Než mu ukáže, komu patří.

Přivřel provokativně oči a usmál se víc, když mu Vanyar stiskl bradu mezi palcem a ukazováčkem a přiměl ho k němu vzhlédnout.

„Správně,“ zašeptal Vanyar hlasem zhrublým vzrušením a nehezky se ušklíbl. „Měl bych tě potrestat. A to pořádně. Za to, že ses tady potloukal bez dovolení a nechal všechny, aby tě okukovali.“

„A za co ještě?“ zašeptal Kenny svůdně a natiskl princovo tělo víc na sebe.

„Za to, že jsi takový provokatér,“ zavrčel princ vzrušeně. Kenny se jako na povel provokativně ušklíbl a v ruce sevřel jeho dlouhou košili.

„Potrestejte mě, můj princi,“ zašeptal proti jeho rtům.

Další slovo už nepadlo, protože se jeho rtů zmocnily ty princovy a Vanyarův jazyk si dravě prodíral cestu do Kennyho úst, které plenil bez smilování. Když mu byla uvolněna ruka, pevně se kolem Vanyara obemkl. Po chvíli mu Kenny zavzdychal do úst, když cítil, jak mu Vanyar sevřel hýždě mezi prsty. I skrz látku oblečení cítil jeho prsty téměř zaryté ve svém mase. Princ ho vyzvedl téměř na špičky a znovu svým tělem přirazil ke zdi. Cloumalo jím vzrušení, které se zvětšovalo s každou další vteřinou. Vášnivý polibek přerušil jako první Kenny, aby se mohl nadechnout. Ale Vanyar mu nedal příležitost, když zaútočil na jeho krk a surově ho zkousl mezi zuby.

„Vanyare,“ zašeptal zadýchaně. Odpovědí mu bylo jen hrozivé zavrčení probuzené, vzrušené bestie. Jen stěží se přinutil od něj odtáhnout.

„Svlékni se,“ řekl Vanyar. „Hned,“ dodal pevně, když viděl, že se Kenny nadechuje, aby ještě něco řekl, zatímco si sám svlékl košili a zahodil ji za sebe. Hladovýma očima sledoval, jak z něj hábit, který zakrýval jeho tělo, mizí. Zamračil se na obvaz na jeho noze. Nic ovšem neřekl. Věděl, že je to pozůstatek po jeho chybě.

Kenny si všiml jeho pohledu, ale také nic neřekl. Slyšel Vanyarův soustředěný dech. Uchopil jeho tváře do svých dlaních, aby ho přiměl k němu vzhlédnout, a okusil princovy rty, které měl zakázané okusit po takovou dobu. Chtěl jeho i sebe přivést na jiné myšlenky. Natiskl se na princovo nahé tělo a přiměl ho pomalu couvat zpátky. Princ mu důvěřoval, ale nechtěl, aby bylo po jeho. Přeci jenom - je to částečný trest za jeho opovážlivost. Surově ho znovu natiskl na stěnu a kolem hrdla mu omotal štíhlé, dlouhé prsty. „Kdo ti dovolil na mě sáhnout?“ zavrčel proti jeho rtům vzrušeně, než do toho spodního surově kousl. Kenny přivřel oči.

„Omlouvám se, můj princi,“ zašeptal vzrušeně. Stačilo tak málo a Vanyar si ho znovu omotal kolem prstu. Jen ten jeho zhrublý hlas, kdy mu vydával rozkazy, nebo to, jak se k němu choval - z neznámého důvodu to Kennymu nevadilo, ba naopak. V případě Vanyara věděl, že je potřeba poslušnosti. A za neposlušnost přijde trest. Přesto tuto noc po tom trestu překvapivě i toužil. Přivřel oči, když mu princ druhým palcem tvrdě přejel po spodním rtu, zatímco mu pořád tiskl hrdlo.

Vanyar se samolibě usmál. „Zapomněl jsi snad svůj výcvik, když jsi tady zdivočel?“

Kenny přikývl a otřel se o princův vzrušený úd. „Hanba mi,“ zašeptal proti jeho rtům. Cítil na svém těle jeho pevné břišní i prsní svaly.

Téměř spokojeně zapředl, když mu Vanyar sevřel vlasy mezi prsty. „Ztracený čas byl tvůj výcvik,“ zašeptal vzrušeně. „A je potřeba začít odznova, jak vidím,“ dodal, když ho přiměl, aby poklekl. Nemusel nic říkat - sám věděl, že dozajista Kenny ví, co po něm chce. Přivřel spokojeně oči, když cítil teplo jeho dlaně, která pohladila jeho úd a párkrát ho i promnula. Stejně tak druhá ruka nezahálela a mačkala jeho varlata. Mohl by se na něj dívat věčnost. Zavřel oči a dlouze vydechl nosem, když jeho úd obklopilo teplo jeho úst. Ani si neuvědomoval, jak mu ten pocit chyběl. Sevřel mu vlasy o něco pevněji, když cítil každý jeho pohyb rtů. A když využil ten svůj hbitý jazyk, princovi se z hrdla vydral téměř spokojený sten. Zaklonil hlavu dozadu a zavřel oči. Dýchal potichu, pomalu, ale vzrušeně. Držel se zpátky, aby si sám neurčoval tempo. Chvíli vydržel zůstat v klidu, potom ho vzrušení pohltilo, když mu začal přirážet do úst. Jenom na pár okamžiků. Ústa mu totiž ani zdaleka nestačila.

Sehnul se k němu a chytil ho v podpaží, aby ho vytáhl na nohy.

Dýchal pomalu, nebezpečně, smaragdy zahalené čistým chtíčem. Kennymu ten pohled šelmy téměř chyběl, napadlo ho.

Vanyar se mu díval zblízka do očí, když do něj pronikl prsty. Nejdřív jedním, potom dvěma. Nedovolil mu, aby se předklonil a uvolnil tak ztuhlé svaly, náhlé napnuté od vzrušení. Držel ho poslušně ve stoji, zatímco v něm hrubě hýbal prsty. Sledoval jeho měnící se svaly na tváři a scvaknuté zuby. Poslouchal jeho vzrušením zahalený hlas, kdykoliv se mu skrz jindy semknuté rty prodral sten. Sotva z něj prsty vytáhl, nedal mu šanci popadnout dech nebo se uklidnit, když do něj pronikl tentokrát on sám. Cítil, jak se kolem něj jeho tělo stahuje, jak se jeho tělo třese od náhlé plnosti. Cítil jeho nehty zaryté ve svých ramenech. Sledoval tvář zkřivenou vzrušením, snad i překvapením. Pronikal do něj pomalu, ale úplně celý. Dal mu chvíli na chycení dechu, když se do něj dostal až po kořen, zatímco držel jeho boky a opíral ho zeď. Bylo těžké ovládnout se, když cítil, jak je těsný.

„Vanyare,“ zašeptal jeho jméno, zatímco se ho pevně držel, aby nespadl. Ten mírný třas těla, které nečekalo tak náhlý vpád, Vanyara přímo dováděl k šílenství. Jakoby to byla věčnost, kdy se v něm naposledy ocitl. Copak na něj jeho tělo už zapomnělo?

Neodpověděl na jeho oslovení a pomalu z něj téměř vyklouzl, než do něj, tentokrát tvrdě, pronikl znovu. Zvuk kůže pleskající o tu druhou se rozlehl po pokoji spolu s Kennyho těžkým výdechem. Při dalším tvrdém přírazu zaklonil mladý člověk hlavu a pevně scvakl zuby. Příjemná bolest spojená se vzrušením, které mu Vanyar vždycky při souloži dopřával, byla na něj nyní moc. Cítil každý jeho pohyb až příliš. Možná to bylo kvůli té pozici. Nikdy si ho nebral ve stoje. Natož takto - intimně, tak blízko tváří v tvář, pomalu a hrubě.

Další hrubý příraz ho připravil o dech. Vanyar se mu nosem prodíral vlasy, zatímco drtil jeho hýždě ve svých dlaních. Čekal na chvíli, kdy ty pohyby bude moci konečně zopakovat rychleji a tvrději. Ale i tohle bylo uspokojivé tempo. Postřehl, že mu už stihl rozdrásat kůži na zádech a křivě se usmál pro sebe. To se brzo vzdáváš. Nikomu jinému na sebe předtím nikdy při sexu nedovolil sáhnout, jen on sám se směl dotýkat a brát. Ale u Kennyho udělal výjimku. Možná proto mu tolik podlehl.

Slyšel ho, jak říká jeho jméno zvláštním způsobem, zatímco se opírá o jeho rameno. Ten jeho hlas ho vzrušil o to víc. Už déle čekat nemohl.

Pevně ho chytil za boky. Všiml si, že i Kenny se ho pevně chytil kolem krku a nohy mu sevřel pas. Stačil jeden dotek a on věděl, co bude následovat a jak se pojistit, že nespadne. V duchu ho musel Vanyar pochválit, že se učil rychle. Spíš, že si vzpomněl rychle. Prudce do něj přirazil a poslouchal jeho vzrušený vzdech. Ale nedal mu možnost tentokrát popadnout dech, když pohyb zopakoval o něco rychleji a v kratším intervalu, než předtím. Naslouchal jeho vzdechům, když intervaly klidu zkracoval, až nebyl skoro žádný. I jeho hlas se vytrácel, když mu docházel dech, a tak poslouchal jen jeho steny.

Divoké tempo udržel princ překvapivě dlouho, než sám téměř přišel o dech, a proto zpomalil. Kenny konečně vydechl zadržovaný dech a opřel se o něj, snad doufal, že to mučivé, rychlé tempo přestane. Vyhekl a semknul se kolem něj, když na jeho hýždě dopadla princova ruka. Kousl se do spodního rtu, když mu levou půlku pevně sevřel v dlani. Pravá strana byla odměněna stejně krátce poté.

Princ ho natiskl na stěnu a Kenny poznal, že tahle hra těl, hra bez řeči se blíží ke konci. Sledoval Vanyara, jak téměř něžně mapuje jeho ramena a trup svými rty. Letmé polibky, spíš jen otření rtů bylo ovšem příjemné. Prohrábl mu tmavé vlasy a zavřel oči. Vanyar se na chvíli zarazil a vzhlédl k němu koutkem oka. Viděl, jak se mu plně odevzdává. Jak přijímá tu rozkoš a vzrušení, které mu dopřává spolu s bolestí a trestem.

Rukou mu přejel po ohryzku a postřehl, že záměrně zaklonil hlavu pod jeho dotekem. Sledoval jeho pomalu zvedající se hruď v očekávání jeho dalších vpádů. Postřehl i jeho ztopořený, bolestně pulzující úd. Křivě se usmál pro sebe. Oba byli zvrhlí svým způsobem. Znovu uchopil Kennyho útlé boky a jedním, hrubým přírazem do něj znovu pronikl. Vysloužil si ten svůdný vzdech, který ho přiváděl k šílenství. Přírazy postupně zrychloval.

Netrvalo dlouho a vyvrcholil do Kennyho útrob. A nebyl sám, kdo z toho měl požitek. Uvědomil si to až poté, co se snažil chytit dech a opíral se o jeho hruď, zatímco ho ten člověk pořád tak pevně držel u sebe. Cítil něco lepkavého na hrudi. Zadýchaně se ušklíbl pro sebe. Naslouchal jeho zklidňujícímu se dechu a prohrábl mu vlasy.

„Už ses poučil?“ zašeptal mu do ucha.

Kenny, sotva popadaje dech, se hravě ušklíbl a zakroutil hlavou do stran.

Princ se samolibě usmál a vyklouzl z něj. Cítil, jak se mírně napnul. Pravda, vždycky si ho bral několikrát po sobě, bez ohledu na jeho výdrž či unavenost. Ale i princ sám byl dnes večer unaven. A nerad by ho zlomil úplně, když je má čekat ještě ta pochybná hostina. Drže ho pořád v náručí odnesl ho k posteli, kde s ním ulehl.

„Princi Vanyare?“ zašeptal Kenny a zmateně k němu vzhlédl.

„Ticho,“ zašeptal princ, zatímco si pohrával s jeho vlasy a oči měl zavřené. Na tváři mu ovšem hrál klidný, vlídný úsměv spokojenosti. „Odpočívej, hostina bude náročná,“ ozval se další princův šepot, který Kennyho uklidnil, že jejich hrátky tentokrát opravdu skončily po první hře.

Omotal mu kolem krku paže, opřel se o jeho pevnou hruď a dovolil si, po dlouhé době, zavřít oči a poklidně si oddychnout.

 

Vanyar byl příjemně unaven. Nejenže měl možnost si aspoň trochu zabojovat, ale překvapivě ho jedno kolo s Kennym opravdu unavilo. Možná proto, že ho neměl takovou dobu u sebe, tak se nasytil příliš rychle. Možná proto, že si schovával sílu ještě na večer. Nebo se ho možná zželelo zraněného člověka. Netušil, ale moc nad tím ani nepřemýšlel. Měl ho u sebe, a to mu stačilo. Prozatím. Sledoval spícího člověka na své hrudi, zatímco se mu pomalu prodíral vlasy. Trochu se nadzvedl, aby zkontroloval jeho zraněnou nohu. Zamračil se, když viděl zaschlý pramínek krve, který zaputoval i dozadu. Věděl, že doma ve své sbírce měl schopného lékaře. Ale jsou tady, mezi jahvijskou špínou a lůzou, jiní schopní lékaři? Musel vydržet. Musel zůstat v klidu. A musel si hlavně utřídit myšlenky.

Mír. Opravdu o něj stojí? Hloupost! Má přece duši válečníka! A kde teď sežene stranu, proti které by válčil? Jahvi je příhodným obětním beránkem a jejich šarvátky se mohou snadno vyložit, jako o snahu spojit království v jedno. A ty šarvátky trvají už mnoho jar, každý slyšel o elmsko-jahvijské nekončící válce. A jsou to malá království, oproti těm, které se rozléhají po celé zemi.

Princovu mysl zatížila myšlenka především na království Pellervo. Sousedilo s územím Elma na severu a rozkládalo se tak široce, že bylo částečnými sousedy i Jahvi na severovýchodě a severu. Neohrožené království, které doposud nikdo nedobyl. Taktéž nazýváno království mrtvých či odpadlíků. Těch, kteří se spřáhli s magií příliš, až jim vymyla mozek. Království vyhnanců, které vzniklo odnikud a z ničeho… Najednou svou velikostí předběhlo jak Jahvi, tak Elmo. Jejich armáda čítala nejen lidi, ale i magické bytosti. Snad dokonce i pekelné rostliny a stromy po celé zemi byly na jejich straně. Zvířata jako by jim přímo s radostí sloužila. A přitom to vše obstarávala ta jejich prohnilá magie.

Pellervo, drahokam obklopený temnotou. Černá země bez zeleně stromů, střežená několika sopkami a v Orcylských horách, o které se dělily s Jahvi, je hlídali draci před nepřáteli. Místo, o kterém mu vyprávěl otec v dětství. Prokleté místo, kterému vládne prokletý král Eruner. Prý upsal svou duši drakům, aby jim mohl velet. Prý také zkrotil oheň, když mu věnoval svou levou ruku za bezmeznou moc. Od té doby jsou jeho oči žlutě žhavé jako plameny. Nebo oči hadů, kteří jsou jeho věrní nocležníci, protože nesou stejnou barvu očí jako jejich pán.

Povzdychl si a protřel si oči.

Neměl by přemýšlet nad báchorkami z dětství. Pellervo je obyčejné království, které on jednou dobude. Ať už s pomocí Jahvi jako spojence, nebo s Jahvi jako součástí Elma.

 

Protože hábit sexuálního otroka by urážel nejen královnu, ale i všechny ostatní jahvijské elfy, stejně tak elmský šat by byl trnem v oku některým šlechticům, navrhla Pernapoli svému synovci šat ušitý speciálně pro něj a jeho mužstvo. Vanyar se dušoval, jako malé dítě, že ten hadr nosit nebude. Urážel hrdost jeho vlastního království. Nesl znaky a barvu Jahvi. Pernapoli ho nepřemlouvala. Jen jeho hábit nechala bez povšimnutí na posteli a odešla. Věděla, že až spatří prostředníka v šatech jejího království, to, co viděla v jeho očích, se ještě zesílí. Ty drobné jiskry života a chtíče. A měla pravdu. Když Vanyar spatřil Kennyho v šatu Jahvi, nejdříve zuřil… ale potom musel v duchu uznat, že šaty a barvy jsou zbytečné, když mají jen zakrývat tělo. Byl to pořád on, jeho Kenny. Snad jen o něco svůdnější a pohlednější. Se sebezapřením na sebe navlékl jahvijský slavnostní šat. Nahlas by nikdy nepřiznal, že Kennyho slova chvály na jeho vzhled ho potěšila. Když se spatřil v zrcadle, viděl jen nenáviděný šat, potupu a jahvijskou stopu na vlastní osobě, snad přímo útok všech v tomto prohnilém království! Jeho vznikající hněv však zahnaly ruce, které se mu obemkly kolem hrudi a sevřely jeho trup.

„Nelžu, když vás chválím, princi Vanyare,“ zašeptal mu Kenny do ramene, o které se opřel. „Nenacházím dostatek slov, abych popsal, jak skvěle vypadáte téměř v čemkoliv,“ dodal. Nelhal. Ať už brnění, jeho domovský šat či hábit Jahvi, nemohl najít dostatek slov, aby ho v mysli mohl popsat aspoň z půlky tak dokonale, jak skutečně vypadal. Cítil, že princovo doposud napjaté tělo, se trochu uvolnilo. Pousmál se a přejel mu po svalnaté paži. „A když se vám nelíbí barvy ani vzhled,“ pokračoval a postavil se před něj s téměř dětinským úsměvem a zvídavým pohledem, když mu rukou přejel po druhé paži, „zdůrazňují vaše přednosti, na které se mohu dívat celou věčnost.“

Ten šepot a způsob, jakým řekl tu poslední větu, prince potěšil. Spokojený úsměv na jeho tváři to jen dokazoval. Když stiskl jeho bradu a přitáhl ho blíž k sobě, snad čekal sladké okušení jeho rtů ještě jednou před večeří.

„Nesváděj mě,“ připomněl mu chladně a odsunul ho. Stejně jako tehdy na cvičišti před jeho muži. Ale šibalský úsměv na princově tváři Kennyho ujistil, že se vůbec nezlobil, ba naopak.

„Nebo mě potrestáte?“ zašeptal mu Kenny proti rtům s úsměvem. Tolik je toužil okusit, ale princova ruka mu v tom zabránila.

„To by se ti líbilo, takže ne,“ ušklíbl se Vanyar.

Kenny se ovšem nenechal odradit. Aspoň princovu dlaň políbil, jakoby líbal jeho ústa. „Počkám, až i vy, princi, budete toužit po mém doteku,“ slíbil mu důvěrně, když se k němu nahnul. Vanyar přimhouřil oči. Nesnášel, když se na něj tak lepil, a přitom se mu to líbilo. Ta silná náklonnost jednoho člověka. Nebyl šílený, ten člověk? Téměř nahlas zanadával, když se od něj znovu odlepil a odstoupil na pár kroků. Hrdelně si odkašlal a pohlédl na sebe zpátky do zrcadla. Stačí zachovat klid. Noc je ještě mladá a po hostině bude jistě dobrá a vstřícná nálada na obou stranách. Pár pohárů jahvijského vína možná udělá divy, pokud nebude zkyslé.

 

Hostina se konala venku. Pozvaní byli všichni. Staří, mladí, bez ohledu na pohlaví či postavení ve společnosti. Šlechtic se smál vtipu sebranky a chuďas tančil s dcerou majetného kupce. Při oslavách, které královna Pernapoli pořádala, si byli všichni rovnější, než když dřív. Jídlo na stolech bylo pro každého, víno se každému lilo téměř samo do krku.

Pernapoli byla velmi štědrá, když se jednalo o veřejné oslavy. Byl to jenom jeden z mnoha důvodů, proč ji její lid tolik miloval. Rovnocennost a vlídnost byly spojovány s její postavou už mnoho jar. Pokud byl Carnic vstřícný na své poddané a občas dělal veřejné oslavy, každá oslava v Jahvi byla veřejná a pro každého. Zpívalo se, hrálo se, smálo se, tančilo. A královna Pernapoli odhodila nejspíš zdravý rozum spolu s korunou a smála se spolu s mnoha dalšími elfy vtipu vysloužilého vojáka, který předváděl dávnou bitvu s jiným, nejmenovaným královstvím a zaujatým hlasem vyprávěl vše do detailů.

Sice Kenny občas nepochytil každé slovo, ale i tomu, čemu rozuměl, se musel smát. Elf si všiml jeho smíchu a pokračoval v jedné absurdnosti za druhou, aby celé své publikum pobavil. Všichni se smáli až na Vanyara a jeho skupinu vojáků. Vysmíval se Elmu, byť nepřímo. Nejmenované království mohlo být jen jedno. Ale princova klidnost klidnila i jeho muže. A princova klidnost rostla, kdykoliv slyšel Kennyho smích. Když mu seděl po boku, stejně tak i drobný úsměv na princově tváři rostl.

Když však přiopilá Sisimis velela všem vstát a tancovat, nesmál se s ostatními. To už bylo ve chvíli, kdy mu víno příjemně kolovalo v těle a uvolnilo jeho pochmurné myšlenky. Jeho muži se bez váhání zvedli a jali se tancovat a radovat se. Co na tom, že tancují s ženami nepřítele? Jsou to ženy a oni jen muži. Pod těmi hábity jsou stejná těla žen, které jsou i u nich v království. A byli by hlupáci, kdyby se nechtěli pobavit, když se jim přímo vystavují. Vanyar dokonce postřehl tančícího generála Halnora a bylo mu z té frašky špatně. Byl to jeden velký vtip. Víno chutnalo rázem trpce a v něm bublala zlost. Neměl tady chodit. Probudily ho až ruce na jeho tvářích.

„Princi Vanyare!“ zakřičel mu Kenny do ucha, aby ho slyšel přes ohlušující hudbu. „Pojďte se mnou tancovat!“

„Jsi opilý,“ odsunul ho od sebe. Pravda, chvíli ho nesledoval a pár pohárů silného vína zmizelo v tom člověku čistě ze zdvořilosti, aby neurazil elfy, kteří si chtěli popít s Prostředníkem. „Zůstaň sedět.“

„No ták!“ zatahal ho Kenny za rukáv a zasmál se přiopile. Naštěstí poznal, kdy to vzdát, a tak se lehce potácivě zvedl na nohy.

„Kam jdeš?“ zeptal se Vanyar přísně.

„Tancovat!“ dupl si Kenny vzpurně, jako dítě, a potácivou chůzí se vydal kupředu podél stolu, aby měl oporu. Vanyar ho žárlivě sledoval a po chvíli v něm zmizel další pohár vína. Hlava se mu začala točit, když do sebe rychle dostal aspoň pátý nebo šestý, nebyl si už jistý který, pohár. Zatímco se princ o samotě opíjel a snad chtěl upadnout do bezvědomí v sladkém opojení alkoholu, opilý Kenny vyzval samotnou královnu k tanci. Ta se smála člověku, který příliš pil, že si spolu moc nezatančí a že má počkat, než sám trochu vystřízliví. O to víc ji překvapilo, když ji Kenny sám chytil za ruce a vytáhl na nohy.

Opilé jahvijské stráže se jen smály, místo toho, aby se snažily královnu bránit. Pernapoliny tváře po mnoha jarech zčervenaly překvapením, když ji ten člověk vyvedl z míry svým chováním. Musela se ovšem zasmát, když potom nevěděl, jak s ní má vlastně tancovat. Ulehčila mu to a na skupinu muzikantů zavolala, aby hráli něco rychlejšího. Něco, co rozproudí krev Kennymu v těle, a něco, co ho aspoň trochu vzpamatuje a probudí. Bylo to spíše poskakování na místě, ale opilému to stačilo. Sice se mu po chvíli motala hlava a žaludek se mu obracel, ale zabralo to. Když slyšela jeho smích, mohla se s ním konečně veselit a tančit. O to větší překvapení pro ni bylo, když se k ní nahnul a něco jí zašeptal do ucha. Jen ho zaraženě sledovala, jak od ní odběhl směrem k princi Vanyarovi.

„Ani omylem!“ dušoval se opilý Vanyar, když ho Kenny tahal na nohy. „Nebudu tančit!“

„No tak!“ smál se Kenny a tahal ho dál.

Vanyar se sice vztekal, ale nakonec to vzdal. Chtěl si s ním zatančit, ať už by to vypadalo jakkoliv. Všichni jsou opilí, nikdo si nevšimne, že dva muži tančí spolu. O to větší překvapení pro něj bylo, když ho dovedl k Pernapoli a přiměl je, aby se chytili za ruce.

„Do toho,“ povzbudil je.

Přestože byli pokrevně příbuzní, jejich vztahy byly na bodě mrazu. Tak Kenny doufal, že možná alkohol a společný tanec by ten chlad kolem nich mohly trochu pomoci ztenčit.

„Hudba hraje,“ připomněl jim.

Ale ani jeden z nich se nehýbal. Kennyho úsměv trochu ochabl. Možná, že ani tanec, ani alkohol je nemohou sblížit. A už vůbec ne takhle, násilně.

O to větší překvapení pro něj bylo, když si Vanyar svou tetu přitáhl blíž k sobě a na společné kývnutí se oba vnořili mezi další tančící těla. Jisté vychování královské se v nich nezapřelo. Kenny je téměř unešeně sledoval. Královna s ním tančila jinak, spíš jako s dítětem. Ale s princem Vanyarem tančili téměř tělo na tělo, stejný tanec jako všichni ostatní kolem. Tanec, který byste nemohli tančit s osobou, kterou z duše nenávidíte. Protože byste nesnesli myšlenku, že jste si najednou tak blízko. Ale potěšilo ho, že tomu tak už nebylo. A že to byl Vanyar, kdo se rozhodl královnu Pernapoli vést kupředu.

A jak očekával, když skončil jejich tanec, byl na řadě on. Princ ovšem s ním nespěchal. Tempo jejich tance bylo pomalejší než u ostatních. Učil se kroky za pochodu, ale byly jednoduché. A díval se do tmavých smaragdů, které ho tu noc znovu a znovu očarovávaly. Netušil, jak dlouho spolu takto tančili. Ale přál si, aby noc nikdy neskončila. Aby byl princi takto nablízku napořád. Aby hudba nepřestávala a oni se mohli nechat unášet opakujícími se pohyby tance, který pro ně pro oba najednou znamenal mnoho. Přestože tvrdý princův pohled hovořil jinak, zamilované Kennyho oči a oddanost v nich by vás ujistily, že Vanyarova tvář je jen velmi dobrá maska mířená na ostatní.

 

V království Pellervo, též přezdívaném království vyhnanců, doznívalo ohlušující radování z jahvijského království skrz Orcylské hory. Ten otravný, radostný zvuk zde podráždil nejedno zvíře či člověka. Dokonce i jindy klidný drak s tmavě zelenými šupinami, které se i v temnotě překrásně leskly, nyní řval a plival oheň směrem k Jahvi, plný vzteky, že ani spát dnes večer nemůže. Nedaleko od něj se dvě zvířata, poměrně dost podobná hyenám, rvala o zbytky masa z ohlodaných kostí, které měl drak předtím k večeři. Na nebesích nad jeho hlavou proletěl další, černý drak, který taktéž podrážděně řval a máchal křídly příliš nahlas a budil ho tak ze spánku i on. Netrvalo dlouho a pustili se do sebe. Plameny létaly vzduchem, zuby cvakaly na prázdno nebo našly správné místo a urvaly si kus masa pod krkem a drápy se zarývaly do pevné, šupinaté kůže. Dva mrchožrouti na zemi se rychle klidili králům nebes z cesty a zapomněli na vlastní šarvátku.

Rázem se draci zklidnili, když k nim dolehl líbezný zvuk píšťaly. Jejich doposud vzteky stažené zornice se rozšířily. Oba se téměř na povel zastavili v letu proti tomu druhému a pomalu se snesli na zem. Dopadli na ni s duněním jejich mohutných těl, hlavy hrdě zvednuté, oči upřené k místu, odkud vycházela ta překrásná, klidná melodie, která tolik lichotila jejich sluchu.

Poznávali ho již po pachu. A zanedlouho poté ho konečně viděli, jak stojí na suché větvi stromu nedaleko od nich a hraje jenom pro ně.

Byl to mladý elf, sotva pár jar. A přesto jeho tělo neslo známky již po tolika bitvách. Zkušený elf, jen co je pravda. Voněl po nebezpečí a smrti, a přitom voněl tak důvěrně přátelsky. Uměl hrát dokonale. Jeho prsty věděly, jakou melodii zahrát, aby zklidnil své pány, šupinaté krále nebes. Oči měl zavřené, jak se plně soustředil.

Když sopka vyprskla trochu lávy a osvítila tak jinak temnou krajinu, ozářila i nehezkou popáleninu na tváři mladého elfa. Vynikly i jeho stříbrné, krátké vlasy, z nichž trčely malé, špičaté uši a nad nimi… něco, co připomínalo zbytky zlomených rohů. Ba co hůř - když konečně otevřel oči - jedno oko jasné modré, druhé, nehezky umístněné v popálené tváři, bílé - slepé. Přesto tento klidně vypadající elf se smutným zevnějškem hrál ty nejlíbeznější melodie, které každého draka hned zklidnily či uspaly.

Oba draci se k němu přiblížili a sklonili před ním hlavy. Oni se klaněli jemu, ne on jim. Když zapískal o něco vyšší notu, tmavě zelený se k němu vypravil. Stačilo párkrát mávnout křídly a byl u něj. Díval se mu z očí do očí. Jen chvíli, než pokojně sklonil hlavu těsně před něj. Elf nepřestával hrát, když mu stoupl na hlavu, na kterou se pak i usadil. Hrál příjemnou, klidnou melodii, která měla léčivý účinek na podrážděné draky. Stejně tak druhý drak k němu zkoumavě přiblížil hlavu a velkými nozdry ho ofoukl. Jen se na něj koutkem oka podíval, aniž by přestal hrát.

Možná, že ho přijali jako jednoho z nich - malé mládě, co přišlo o rohy, drápy, křídla a oheň v tlamě. Pozůstatky rohů hyzdily jeho hlavu. Zbavit se jich nemohl. A svého prokletého talentu také ne. Nic ovšem svým rodičům ani jejich předkům nevyčítal. Byl posledním svého druhu. Pak tady byla ještě ona. Ta, která zradila, a utekla do Jahvi.

Ta, která ho opustila. Ta, která zemřela.

Chladně pohlédl k území Jahvi, když zrychlil práci prstů a foukal slaběji. Odvrátil znuděně pohled. Draci se na jeho povel vydali tam, kam jim určil.

Mířili k velkému hradu z černého kamene.

Pomalu, jemně přistáli na nádvoří a ten tmavě zelený pomalu sklonil hlavu, zatímco mu po ní elf šlapal ještě za letu, aby mohl potom jenom seskočit. Teprve poté přestal hrát. Oba draci ho napjatě sledovali.

Pohladil toho tmavě zeleného po nozdrách. Když se i černá hlava k němu přiblížila, také jí věnoval pohlazení.

„Neperte se. Nemáte to zapotřebí,“ promluvil k nim jiným jazykem. „Nechcete se nám tolik podobat.“

Dva páry oček téměř jednotně mrkly na souhlas.

„Běžte,“ dodal pak a odstoupil od nich na dva kroky.

Draci ho chvíli sledovali, než se každý z nich vydal vlastní cestou. Elf zhluboka nasál zdejší prohnilou vůni, která byla všude stejná. Schoval píšťalu do svého černého hábitu, na zádech se mu honosil znak zdejšího království a vydal se k bráně

„L-Lorde Ainessone,“ vykoktal jeden ze stráží. „Král Eruner na vás čeká.“

„Tak si ještě chvíli počká,“ ujistil ho Ainesson chladným, pevným hlasem, když kolem něj prošel. Jako na povel se pro něj otevřela brána, aby mohl vstoupit, a stejně se pak sama zavřela.

„Lorde Ainessone!“ zvolal muž ještě jednou, ale odpovědí mu bylo jenom dunění zavřené brány.

Setkání s padlým králem bylo pro Ainessona tou nejmenší starostí. Když si ho král žádá, nechť si ho sám najde! Nebo ještě lépe - ať čeká, až mu on sám věnuje svůj čas. I přes moc, kterou mohl krále téměř ovládat, nebyl pyšným ani manipulativním elfem. Byl jenom vzpomínkou historie, která se měla jednu noc smazat, shořet zaživa - tak jak mu určil osud. Jenže někdo rozhodl jinak. A on musel potupně přežít.

Schody tvořené z černého kamene bral po dvou a doufal, že svým spěšným krokem nevzbudí vůbec ničí pozornost. Obzvlášť toho, koho nenáviděl nejvíce.

Jenže štěstí pro Ainessona zmizelo tu noc, kdy zmizela i část jeho tváře.

 

„Nečekal jsem, že se sem zase vetřeš tak brzy, polovičníku,“ uchechtl se něčí hlas slizce, arogantně. Ainesson se zastavil. Slepým, bílým okem zaputoval za hlasem, jehož majitele tolik nenáviděl.

„Říká krysa, co zrazuje tak přirozeně, jako dýchá,“ uznal Ainesson klidným hlasem. Jeho poznámkami se už dávno nenechal rozhodit. Není mu sotva patnáct jar, jako kdysi.

„Ale kdeže,“ zazubil se černovlasý elf, vysoký a štíhlý, připomínající svým vzezřením spíš ženu, než muže, s jasnýma, modrýma očima, které byly až neobvykle světlé, když vylezl zpoza závěsu, kde čekal už notnou chvíli na jeho návrat, aby ho mohl opět potrápit a sám sebe pobavit v době nudy - míru. Klidným krokem se vetřel do jeho blízkosti a ladnou otočkou se dostal před něj. „Nejsem krysa. Jen mám rád volnost.“

„To krysy taky.“

„Nebuď hrubý.“

Blížící se ruku s tenkými, skoro až ženskými prsty k jeho tváři pevně chytil. Křehce vypadající ruka ho však stejně pevným stiskem překvapila, když si ho muž přitáhl blíž k sobě a prsty druhé ruky mu nadzvedl víčka slepého oka. Ainesson se jednou vzepřel, ale stačilo mu to, aby se ujistil, že je marné vzdorovat. Žensky vypadající elf se zlehka pousmál, když prsty kroužil kolem jeho oka a téměř fascinovaně hleděl do jeho slepoty. Rukou polaskal jeho popálenou tvář, tak šerednou a odpuzující, pro něj ovšem zajímavou.

Palec umístil v dolní části důlku, ukazováček a prostředníček v horní. Stačilo zatlačit a slepé oko by po drobném použitím síly mohl vyloupnout, jako nic. Nezaujatě pohlédl do modrého oka, plného života.

„Jsem rád, že jsi zpátky,“ usmál se elf mile.

„Lavindile,“ ozval se hřmící hlas, ostrý téměř jako bič. Elf unešeně vzhlédl před sebe za tím hlasem a zeširoka se usmál. Až když se ohlédl za kroky, které slyšel, jak vznešeně sestupují po schodech dolů, usmál se ještě víc.

„Můj pane,“ vydechl téměř vzrušeně, nechal Ainessona jít a zhluboka se uklonil.

Ainesson jenom protočil oči v sloup. Pohledný elf, který by v lidském světě vypadal možná tak na pětatřicet, černovlasý s jasnýma, avšak nebezpečnýma očima, které každé zářilo barvou ohně, se zastavil na dva kroky od nich. „Zase provokuješ Ainessona? Jednou ti usekne ty tvoje šmatlavý prsty,“ upozornil ho.

„Králi Erunere,“ pozdravil ho Ainesson nezaujatě.

Nepoklonil se mu. Elf Ainesson totiž tohoto elfa neviděl jako svého krále, ale jako vraha jeho celé rodiny. To kvůli němu jeho sestra utekla a zemřela.

„Prý se se mnou odmítáš sejít,“ usmál se Eruner vlídně.

„Sotva jsem přišel. A nemám náladu svůj čas ihned plýtvat u vaší osoby.“

„Nevymáchaná huba ti pořád slouží. Prozatím. To je dobře.“

Úsměv Erunerovi z tváře nezmizel, ba naopak. Byl zvyklý na Ainessonovy poznámky.

Ainessonův lhostejný výraz také nezmizel.

Přestože byli v přítomnosti krále, jenom Lavindil se tomu elfovi zhluboka klaněl.