Kdyby se toto stalo za jiné situace, někomu jinému, kdyby tohle byl pouhý příběh, který by ovládal jakýsi autor a mohl z toho udělat velký happy end s ohňostrojem na konci, rozhodně bych se i pousmál nad smutným osudem hlavního hrdiny. Tak kde se stala chyba, že se mi toto doopravdy děje?! Bránil jsem se, seč jsem mohl, ale marně. Učitel mě bez dalšího rozebírání prostě táhl tam, kam uznal za vhodné on sám. Ani tichou výhrůžku, že ho praštím, nebral na vědomí. Nejspíš moc dobře věděl o mém chabém stavu, co se týče jakéhokoliv pohybu. Takže jsem nakonec skončil s tichým trucováním.

A malou zlostí uvnitř sebe, že jsem se nechal tak snadno prokouknout.

S každým blížícím se krokem k místu, kde jsem Viktora viděl naposledy, se mě zmocňovala panika. Netušil jsem, co říct nebo udělat, abych to učitelovi vymluvil. Ani moje tiché prosby k němu nedolehly.

Když by mi někdo před pár dny řekl, že učitel je odpadlík, asi bych ho pokáral za nehezký vtip, skoro až urážku. Jistě, byly zde určité náznaky, ale ty byly tak hloupé, že by jim nikdo nevěnoval pozornost.

Povedlo se mi ho zastavit těsně před schodištěm směřujícím ke starému nádraží.

Zaraženě se na mě podíval. Hrál si na neviňátko! Ptal se, co se najednou děje. Copak je slepý?! Copak si neuvědomuje, že tam nechci jít, přestože jsem mu to dal jasně najevo už předtím? Tentokrát jsem byl na jeho úsměv připravený a obrnil jsem se proti němu! Nebude mě tak snadno ovládat, sakra!

Bojíš se snad?“ zeptal se škodolibě.

„A čeho?“ div jsem po něm nevyjel.

„Pravdy?“

Pohlédl jsem stranou a mračil jsem se. Tohle opravdu nebylo vtipné. Takhle si mě dobírat… Chápu, kam se mě snažil dostat, ale já si to odmítal přiznat. Když mě opět potáhl trochu kupředu, div jsme se oba neskutáleli ze schodů. Mou nešikovností, pochopitelně.

Naštěstí nás oba učitel hbitě zastavil.

„Dívej se pod nohy a pořádně je zvedej,“ napomenul mě, jako malé dítě. Jen jsem nad tím převrátil oči a následoval ho. Na druhou stranu - když se k Viktorovi znovu dostanu, mohu mu rovnou vyčíst i to, že po mně předtím zaútočil - i když já jsem byl ten, kdo ho poprvé políbil. Zatraceně!

Učitel se na mě podíval, zatímco já byl ve svém světě a neuvědomoval jsem si, že mu hrozím pěstí. Místo něj jsem si představoval dutou hlavu toho Viktora a chtěl jsem mu uštědřit jednu či dvě rány, ale zarazilo mě, když se učitel zastavil.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se učitel a mně došlo, že jsem se právě choval, jako naprosté pako. Váhavě jsem přikývl. V duchu jsem si přál, aby řekl, že tam nakonec nepůjdeme. Velikost mého štěstí už nejspíš znáte - proto pro vás není překvapení, že mě učitel i nadále táhl kupředu a já se připravoval na vlastní pohřeb. Najednou se zastavil.

Že by mi svitla naděje?

„Ty brýle by sis možná měl sundat, budí příliš pozornosti,“ konstatoval. Moje poslední záchrana, že by si to rozmyslel, se tímto rozpadla na milióny malých kousíčků.

„Víte moc dobře, pane učiteli, že bez brýlí neuvidím ani na krok,“ připomněl jsem mu potupně.

„Ano, to je pravda, ale tady jsou jako pěst na oko. Mohu ti je pohlídat, než si to vy dva spolu vyříkáte.“

„Stejně už ví, že mám brýle a že nejsem odpadlík, tak k čemu to divadlo?“

Učitel ke mně přešel a řekl šeptem: „Tobě asi pořád nedochází, že jsi na nepřátelském území. V dávných dobách Světových válek by už bylo po tobě, protože jsi tvrdohlavý. Dávám ti jasné pokyny, jak přežít, a ty je ignoruješ.“

„Jsem tvrdohlavý, co naděláte.“

Pokrčil jsem rameny a vysloužil jsem si drobný pohlavek. Zasloužil jsem si ho. Snad jsem tajně doufal, že si to na poslední chvíli rozmyslí, ale mé naděje se rychle vypařily, když se vydal kupředu a připomenul mi, abych se neloudal. Nejspíš zvážím svůj výrok ještě jednou a opravím ho na: „Jste tvrdohlavý, co naděláte.“

Protože to rozhodně sedělo mnohem lépe.

Následoval jsem ho tiše a přitom objevoval další části starého nádraží - několik nástupišť, které se změnily buď na dočasnou nemocnici, nebo na jeden velký pokoj pro rodiny nebo na kuchyni, kde se neustále vařilo pro všechny zbylé živé.

Na dalším opuštěném nástupišti bylo několik věcí, které připomínaly třídu. Třídu jako každou jinou. Skoro bych řekl, že se procházím po škole, než po území odpadlíků. A na druhé straně bylo několik velkých knihoven. S pravými knihy. S knihy, kterých jste se mohli dotknout. Ty byly už poměrně vzácné na dnešní dobu. Všichni už je používali jen elektronicky.

„Něčím zaujat?“ zeptal se učitel mile.

„Ani ne,“ zalhal jsem po chvíli.

Objevoval jsem části, o kterých jsem předtím neměl ani ponětí. Šel jsem instinktivně jen za tou hudbou a ostatní cesty nechal nepovšimnuté. Bude to znít šíleně - ale právě v těch dalších místnostech se nacházel poklad. Jen si to představte - samotná civilizace, která se rozvíjí zde, tiše a nerušeně. Alespoň dokud se má matka nevrátí. Potom jistě znovu zaútočí… Kolik útoků už toto místo sneslo, a přesto jim neustále poskytovalo ochranu? Zakroutil jsem nad tím hlavou.

Bylo nesmyslné po mně chtít, abych porozuměl, když se naše světy tolik od základů liší.

Když se učitel zastavil na jednom z dalších mnoha nástupišť, váhal jsem. Nakonec mě popadl za ruku a přitáhl k zábradlí. Dole bylo plno lidí, ozbrojených lidí.

„Támhle,“ ukázal dozadu do rohu k jednomu stolu. Všiml jsem si jasně světlých vlasů, zamračeného pohledu a potemnělých očí Viktora, který se nejspíš soustředil na to, co muži před ním ukazovali na mapě a náruživě o tom diskutovali.

„Zabijí mě, sotva si mně všimnou,“ zašeptal jsem váhavě. Učitel se pousmál, sundal sobě falešné brýle a mně je také sundal.

„Neboj se, budu tě varovat, pokud bys měl do něčeho vrazit,“ ujistil mě, ale to mně opravdu trápilo ze všeho nejméně.

Upravil jsem si kapuci na hlavě ve snaze skrýt celý svůj obličej. Učitelovi nejspíš nedocházelo, že se nyní nacházíme ve jejich hlavním odbojovém středisku a já jsem tady jako pěst na oko! Pokud mě poznají, je po mně! Nejspíš by mu to nevadilo, vzhledem k tomu, že mě bez ostychu tahal dolů po schodech a přemlouval, že je to v pořádku. Jak pro koho… Cítil jsem se zrazený. Copak ho nemohl jenom zavolat a přivést nahoru? A já bych se mezitím vypařil.

Co nejdál odsud!

A zatímco jsem v hlavě nadával, jak svého předtím tolik oblíbeného učitele nenávidím do morku kostí, neuvědomil jsem si, že na někoho zavolal a zamával. Až potom jsem procitl, když jsme se zastavili a já byl jen kousek od Viktora. Pohotově jsem pohlédl k zemi. Srdce mi splašeně bušilo. Proč zrovna teď, sakra! K čertu s tím vším! Proč zrovna já…?

Zavřel jsem oči. Přes ten zběsilý tlukot jsem je neslyšel ani mluvit.

„Ty jsi Mirek?“ konečně jsem slyšel jeho hlas, div jsem si nesebral jeho pistoli za opaskem a nezačal střílet do vzduchu jako maniak. Bylo mi jasné, jak vtipně to nyní vypadalo - klepal jsem se jako ratlík a mé končetiny se chovaly, jako od robota, když jsem pomalu zvedl ruku, abych si s ním mohl potřást. Jen ten dotyk! Kdyby tohle byl příběh jedné z těch starých mang, nejspíš bych se nosebleedu nevyhnul. „Neviděli jsme se už předtím?“ zeptal se Viktor a naklonil hlavu na stranu, aby mi viděl do obličeje.

Rychle jsem ucouvl a zakroutil hlavou do strany.

„To snad nemluví či co?“ zeptal se Viktor, očividně podrážděný.

Učitel nasadil ten milý úsměv a opět mě vrátil pár kroků blíž k němu. „Nejspíš se jen stydí, že tě konečně mohl poznat osobně. Předtím jenom pořád slyšel o tom, jak jsi hbitý,“ vysvětlil učitel mile. Viktor si odfrkl.

„Jak jinak,“ řekl Viktor skoro pohrdavě. „Pokud chceš přežít, musíš být rychlý a mrštný. V boji není čas na přemýšlení nebo strach. Buď do toho jdeš na plno nebo zemřeš.“

„To mi připomíná,“ zahrál si učitel na hloupého a zamyslel se. „Předtím, když jsem se tady stavoval pro knihy, nehrál jsi náhodou zase na kytaru?“

Viktor se ušklíbl. „Myslíš to falešné brnkání? Moje sestra se snažila naučit pár akordů, div jsem jí potom tou kytarou neuštědřil dvě, tři rány,“ řekl Viktor s trochou hrdosti. Moment… sestra?! Skrz skuliny, ze které my šly jenom vidět oči, jsem se podíval na učitele, který se na mě mile usmál. On to věděl!

„Aha, tak to vysvětluje, proč mi to drásalo nervy,“ usmál se učitel nevinně.

„Někdy je vážně otravná,“ souhlasil Viktor a pohlédl na mě. „Přišel snad o jazyk?“

„Je hodně stydlivý,“ bránil mě učitel mile a já si v duchu přísahal, že jakmile budeme pryč, tak se té ráně opravdu nevyhne!

Viktor nade mnou nevěřícně zakroutil hlavou.

„Až se ta potvora vrátí, půjdeme proti ní na Severní ulici. Bylo by dobré, kdybyste po tu dobu zůstal v bezpečí,“ promluvil opět na učitele.

„Už víte, kdy se vrátí?“ zeptal se učitel zvědavě.

„Ne, ale díky tomu, že se nám povedlo napojit se na jejich počítače, máme přibližnou představu kdy a kde budou chtít zaútočit. Alespoň prozatím,“ vysvětlil Viktor. Učitel přikývl. „Kdyby se plán změnil, dejte mi vědět,“ otočil se na muže za sebou a vydal se kolem nás. „Dám si alespoň šlofíka, když vím, že ta potvora nepřijde dobrých dvacet hodin alespoň.“

Tiše jsem se za ním díval.

Mou matku musel z duše nenávidět. Podíval jsem se na učitele, který se pořád nevinně usmíval. Sklonil se ke mně a zašeptal: „Teď by byla vhodná chvíle ho následovat a nechat ho, aby ti vyjasnil i zbylé otazníky ve tvé hlavě.“

Zakroutil jsem prudce hlavou. Nejsem sebevrah!

„Bude schopný se zúčastnit boje?“ slyšel jsem hlas za sebou a otočil se. Jeden z mužů, plešatý a vysoký, se díval přímo na mě. Potom přimhouřil oči, obešel stůl a propaloval mě pohledem z blízka. Musel jsem sklonil zrak. Kdyby si všiml mých vlasů nebo očí, je po mně už tím tuplem!

„Bude se muset zaučit nejdříve se zbraněmi,“ vysvětlil učitel. „Našel jsem ho dneska, jak se potloukal kolem. Asi není v našem registru a jim se doposud perfektně schovával na radarech.“

„Pokud je tomu tak, celkem by se nám hodil, kdyby to zajistil i pro nás,“ prohodil plešoun a zasmál se, s ním i zbytek osazenstva stolu. Sevřel jsem ruce v pěst. Měl jsem v hlavě jednu otázku, důležitou otázku. Proč tolik nenávidíte mou matku? Vždyť jen plní rozkazy, stejně jako vy je plníte, když zabíjíte naše lidi. Tak proč…? Proč ji tolik nenávidíte? Protože lidé umírají na obou stranách a jen vám se to nelíbí…?

„Omluvte mě,“ zašeptal jsem jen a rychle se rozběhl pryč.

Tohle není dobré… Musím zmizet.

Utíkal jsem chodbami pryč. Netušil jsem, kam běžím, ale doufal jsem, že se dostanu ven. Musel jsem odsud! Daleko od nich, než mi nakazí mozek jejich vlastními myšlenkami a já se nebudu moci vrátit domů!

Nevěděl jsem, kam běžím.

A když jsem to zjistil, bylo už pozdě.

Všiml jsem si pohybu v temnotě před sebou. Pak jsem jen spatřil ruku, která mi proletěla těsně nad hlavou a díky mému běhu mi hravě sundala kapuci. Propustila tak mé tmavé vlasy na světlo. Jen dva odpadlíci zde věděli, jak vypadám.

Cítil jsem zamrazení v zátylku, když jsem cítil Viktorův upřený pohled.

Bál jsem se otočit. Srdce mi vynechalo úder.

„Jak jsem si myslel,“ slyšel jsem jeho hlas. „Máme tady vetřelce.“


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 19
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.