„Hledáš tady svobodu?“ zeptal se mě smyslně hlubokým hlasem. Nebyl jsem schopný odpovědět, natož myslet. Kdokoliv by se v těch očích mohl ztratit, utopit. Proč je ostatní považují za ohavné? Za znak méněcennosti? Vždyť jsou… tak překrásné, čisté… tajemné. Být jen o kousek blíž, utopím se v nich. A dokonce s radostí.

„Možná,“ zašeptal jsem tiše.

„Mluv hlasitěji.“

„Možná,“ zopakoval jsem o něco hlasitěji, ale pořád tiše.

„Hlasitěji!“ zvýšil hlas nyní on.

„Možná!“ div jsem nevykřikl.

Upřeně mě pozoroval, než se usmál a přejel mi prsty po tváři.

„Vidíš, že to jde,“ zašeptal nyní on a opět se přiblížil k mému uchu a dodal: „A pak že já mám něco zakrnělého.“

Popravdě řečeno – nedivil bych se, kdyby mohl hlasem ovládat plno lidí. Jen slyšet ten hlas znít takto, každý by plnil jeho rozkazy… Odtáhl se. Nadechl se, že něco ještě řekne, než se zamračil a otočil se za sebe ke vchodu, kterým jsem se sem dostal i já. Ani jsem neslyšel, kdy se sem dostaly naše ozbrojené jednotky a mířily na něj. Ale nestřílely… kvůli mně. Viktor je s lhostejným pohledem sledoval. Najednou se mi ty oči zdály nebezpečné.

„Ustup a udej své číslo, odpadlíku!“ přikázal mu jeden z nich, zatímco druhý něco hledal v jakési tabulce, nejspíš pro kontrolu.

Viktorovi slabě cukly koutky. Bavil se. Věděl, že nevystřelí. Moc dobře si uvědomoval, že by neradi přišli o elitu vlastního národa. Popadl mě za rameno a prudce zvedl na nohy.

„Do toho, udej své číslo, kamaráde!“ zvolal najednou pobaveně. Zaraženě jsem se na něj podíval. „Do toho! Sundej ty brýle a paruku a udej své číslo. Musejí přece zkontrolovat, zda nějakého vola nezabili předčasně.“

Nejdřív jsem nechápal, o co mu jde. Ale potom mi to došlo. Chtěl je zmást. Tři z nich se podívali do tabulky, aby zkontrolovali počet odpadlíků a zároveň, zda mám číslo i já. Dokonalý plán, jak se zbavit jejich pozornosti. Popadl mě za zápěstí a prchal se mnou pryč. Nemusel. Mohl mě tam nechat. Když už se ale rozhodl, že ze mě udělá odpadlíka, nejspíš by to vypadalo divně, kdyby mě tam nechal. Na druhou stranu – mohl tak učinit a oni by mohli vystřelit jen po mně.

Pro jistotu jsem se rozhodl spolupracovat. Kdybych se pokusil o odpor, nemusel by se přece nijak starat – momentálně jsem povýšil (nebo se snížil?) na stejnou životní úroveň, jakou měl on. Kdybych měl zrak v pořádku, mohl bych rovnou zahodit brýle, najít světlou barvu a vlasy si přetřít. Dokonalý plán, Viktore. Vyběhli jsme ven z metra, tedy z toho, co z něj zbylo, a Viktor ihned mířil někam jinam, nepouštěje mou ruku. Už mě mohl přece pustit – každý bychom šli svou vlastní cestou.

Zastavil až po bůhví jak dlouhé chvíli.

Nespouštěl ze mě oči, když oddychoval. Snad se bál, abych mu neutekl. Musím uznat, že jsem to měl v plánu. Několikrát jsem si uvědomil, že mám šanci na útěk, ale procenta na úspěch se mi snižovala, když jsem si připomínal svou mizernou kondičku znovu a znovu.

Nic neřekl, jen mě znovu popadl za ruku a utíkal se mnou dál, nehledě na mou kondici. Sotva jsem hýbal nohama stejně rychle, jako on.

Za námi se ozývaly výstřely ze zbraní a výbuchy. A taky několik křiků. Všiml jsem si, že si Viktor několikrát nepříjemně stiskl krk, když jsme utíkali. Jeho lidé umírali. A on je obětoval v můj prospěch. Na druhou stranu – může si za to i on sám. Kdyby mě pustil, nemuseli by nás najít. Mohl by utéct o to rychleji… Ale z jiného úhlu pohledu – nemuselo by se nic stát, kdybych se tady nechtěl porozhlídnout. Je to moje vina.

V jádru věci jsem hlavně já ten odpovědný za to, co se stalo a co se stane.

Nevnímal jsem, kam jsme běželi.

Potom mi to došlo.

Bylo to přesně ve chvíli, kdy do mě Viktor strčil, až jsem se rozplácl o plot. Zaraženě jsem se na něj podíval, než jsem si uvědomil, kde jsme. U mého vchodu. Věděli, že to tady je, po celou tu dobu? Nesnažili se dostat ven? Zvětšit tu díru?

Nemohl jsem nic vyčíst z jeho tváře.

Až potom, když jsem udělal krok k němu, opět mě pošťouchl proti plotu a ukázal na díru. „Zmiz!“ zněl jeho rozkaz. Spíše měl v hlase prosbu. Když jsem se opět k němu přiblížil, zamračil se a stiskl mi mikinu mezi prsty. „Ty sem nepatříš,“ zasyčel mi tiše do tváře. „Nemůžeš tady najít nic než jen pobavení nebo utrpení. Pobavení v naších smrtí a utrpení při pocitu, že dýcháš stejný vzduch, jako my. Tak zmiz!“

„Na nic takového jsem ani nepomyslel!“ bránil jsem se zoufale. Proč? Co mě vedlo k této vlastní obhajobě?

„Tak proč se sem pořád vracíš? Nepatříš mezi nás! Proč chceš dýchat stejně zkažený vzduch, jako my?“

„Protože jste naprosto normální a ostatní se pletou!“

„Vidíš? Nakazil ses! Musíš zmizet!“ násilím mě tlačil k plotu, ale já se zapřel nohama. Když už jsem způsobil jejich další lov, ujistím se, že jemu se nic nestane. Nadechoval jsem se, že mu odpovím, ale všiml jsem si, že jeho číslo na krku opět zazářilo a snížilo se o jednu. Nepříjemně si po krku přejel a zamračil se. „Tak či onak zemřu a nic se v tvém životě nezmění. Proč by ses měl starat o jednoho ubohého odpadlíka, když kolem tebe jich denně umírají desítky?“

„Možná proto, že minimálně jednoho z nich chci ochránit,“ zkusil jsem tiše.

To ho zarazilo.

„Jednoho…?“ zopakoval po mně zmateně.

Vzhlédl jsem k němu.

„Nebo minimálně dva… když budu mít dostatečně velké štěstí,“ dodal jsem.

Opět se nadechl, že něco řekne, ale čísi ruka mu stiskla rameno. „Tady není vhodné místo na debaty, mladý muži,“ ozval se časem zkušený muž. Viktor otočil hlavu jen z části a já tiše sledoval svého učitele chemie. Ten mi věnoval tichý pohled. Nevypadal vůbec spokojeně. Buď se mou, nebo s nastalou situací. „Přemísti se dolů k ostatním, tohle vyřeším rychle,“ dodal Viktorovým směrem.

„Ale-!“ začal Viktor.

„Něco jsem řekl,“ dodal učitel přísně. Viktor jen tiše sykl, ale poslechl ho. Věnoval mi poslední pohled, než se rozběhl pryč.

Pohlédl jsem na svého učitele chemie.

„Smím vědět, co tady děláš?“ zeptal se mě pokojným hlasem a mile se na mě usmál.

Zmohl jsem se jen na: „Pane učiteli.“

Udělal dva kroky a ztenčil tak mezeru mezi námi na úplné minimum. „Vážně nevíš, kdy je lepší se vypařit a splynout s davem, co?“

„Nerozumím tomu…“ vypadlo ze mě. Proč jsem najednou nemohl přemýšlet a normálně mluvit? Bylo to jeho přítomností zde?

Prohrábl mi vlasy.

„Není třeba, abys rozuměl,“ řekl mi milým hlasem a mě do nosu udeřila jeho vůně těla. Pot smíchaný s jiným dokonalým odérem, který jsem nebyl schopný nikdy určit. „Důležité pro tebe nyní je, abys mě poslouchal.“

Jen jsem přikývl.

„Musíš odsud zmizet,“ řekl klidným hlasem a ignoroval fakt, že nedaleko od nás něco vybouchlo, několik lidí zakřičelo a zvuk zbraní se rozezněl do vzduchu. „Není tady bezpečno, jak můžeš vidět. Pokud máš jakékoliv otázky, přijď se mě zeptat do kabinetu. Zítra… ale nejspíš nedorazím. Budu mít trochu… jinou práci.“

Věnoval mi ten oslnivý úsměv.

Netuším, jak mě dostal skrz tu díru v plotě.

„A sem se nevracej,“ slyšel jsem jeho hlas opakující se v mé hlavě pořád dokola, a před sebou měl obraz jeho milé tváře a úsměvu. „Tady nepatříš, díkybohu. Byla by škoda, kdyby omylem zabili elitu už tak zkaženého národa.“

Netuším, jak dlouhou dobu jsem tam jen tak seděl a hleděl do prázdna před sebou.

Probral jsem se, bůhvíjak dlouho poté, co vše utichlo. Zbraně už nějakou dobu nestřílely. Lidé už dlouhou dobu nekřičeli v bolestech nebo ze strachu. Probralo mě až ostré světlo, které mě ozářilo. Uvědomil jsem si to díky tomu, že nastala hluboká tma a světlo se rozsvítilo za mnou. Viděl jsem svůj stín. A na plotě jich bylo plno dalších.

Konečně jsem se otočil.

Zakryl jsem si oči, dokud si nepřivykly na příval nového světla.

Tohle byl rozhodně blbý nápad.

Za mnou stáli v řadě vyrovnaní muži našich jednotek proti odpadlíkům, včetně těch, kteří mě předtím vyslýchali.

Rozestoupili se a kolem nich prošli dva další. Tihle měli však vyšší ocenění. Jeden z nich byl ten, který předtím mluvil s učitelem chemie. Poznal jsem to díky ocenění na jeho prsou. Vypnul hruď, ustoupil o krok doleva a za ním se objevila postava drobné ženy, se světle hnědými vlasy.

Věnovala mi přísný pohled. Měla více metálů, než ten muž vedle ní. Došla ke mně a dívala se na mě spatra.

Chvíli poté přišel i nějaký řádový voják a taktéž se na mě díval spatra.

„Jak nám to vysvětlíš, Mirku?“ slyšel jsem přísný hlas oné ženy.

Jen jsem sklopil zrak k zemi.

„Copak si neuvědomuješ, co jsi provedl?“ zeptal se přísně muž a stiskem ve vlasech mě přinutil, aby se mu podíval do očí. „Copak jsi zešílel?!“

„Omlouvám se…“ zašeptal jsem tiše a opět sklopil zrak, když jsem zahanbeně dodal: „Mami, tati…“

Byl jsem už od samotného počátku výsměch osudu. Osud se prostě rozhodl, že se chce pobavit mou neschopností.

Tak proč mě nehodit zrovna do této situace? K těmto lidem jako k rodičům?

Být synem hlavní vedoucí odboje proti uprchlíkům a řádového vojáka nebyla má volba.

Ale to, že se sem opakovaně a dobrovolně vracím, byla.