Se zatajeným dechem jsem sledoval, jak do toho muže Viktor bezhlavě a beze slov mlátí, dokud muž nesípal a nechroptěl. Viktor si ho k sobě přitáhl a šeptem mu zavrčel do ucha: „Ještě jednou na něj sáhneš a přísahám, že tě zabiju, Eduardo.“

Potom ho pustil k zemi a potácivě z něj vstal. Otočil se ke mně a pomalu ke mně kráčel. Posadil jsem se a váhavě ho sledoval. Kdybych řekl, že mě neděsil, lhal bych. Když jsem však viděl, jak se mu podlamují kolena - na chvíli jsem zapomněl na horečku a rychle jsem ho běžel podepřít. Stejně jsme oba skončili na zemi.

„V-Viktore?“ zašeptal jsem zděšeně.

„Neboj,“ zabrblal tiše po chvíli a já si oddychl. „Tak snadno se mě nezbavíš.“

Bolestně se zamračil a vzhlédl ke mně. Opřel si čelo o moje a mně se vehnala krev do tváře. Povzdychl si.

„Pako,“ řekl jenom a slabě mě udeřil do ramene. „Máš deset dní minimálně zpoždění… a k tomu všemu přijdeš nemocný… a Eduardo tě málem přetáhne. Asi se vyžíváš v mém mučení, co?“ Smutně se usmál, ale objal mě. Chybělo mi jeho teplo.

Také jsem se smutně usmál a jen jsem přikývl na souhlas. Chyběl mi.

Opět se ozvalo několik výkřiků a poté výbuch. Země se zachvěla. Viktor pomalu otevřel oči. „Nemůžeme tady dlouho zůstat,“ řekl nepřítomným hlasem. Viděl jsem, že i jemu není zrovna nejlépe. Navzájem jsme si pomohli na nohy. Eduarda jsme nechali být - ať si pomůže sám! - a společnými silami jsme se vydali na místo, které jsem moc dobře poznával.

Předtím mě však Viktor zastavil a svlékl si potrhanou, špinavou mikinu. Odvrátil jsem pohled. Zakroutil hlavou nad mou reakcí, na chvíli se zarazil než mi ji přetáhl přes hlavu tak, aby mi kapuce zůstala nahoře. Trochu mi ještě upravil vlasy a zarazil se, když mi chtěl vzít brýle. Jen na chvíli jsem mohl spatřit ruměnec v jeho tvářích, než se prudce otočil a rázně řekl: „Jde se!“

Když jsme pomalu sestupovali do temnoty metra, slyšel jsem sirény. Ty označovaly buďto posily nebo ústup. Pro dnešek. Přál jsem si, aby znamenaly to druhé. Pohlédl jsem zpět na Viktora a rychle jsem se k němu nahnul, protože jsem viděl, jak padá na stranu. On však, snad instinktivně, mou ruku odstrčil a pevně mi stiskl zápěstí. Až potom zamrkal a omluvil se mi. Po chvíli zápěstí pustil a chytil se za čelo.

„Je ti špatně?“ zeptal jsem se starostlivě.

„Bylo i hůř,“ poznamenal statečně, než se vydal kupředu. Sice jsem se sám potácel, ale šel jsem v jeho těsné blízkosti. Kdyby mi tady odpadl, moje krytí a veškerá snaha by přišly vniveč. Všiml si toho, ale nic nenamítal. Jen si otráveně setřel krev z čela a tiše zanadával. Sem a tam jsem ho koutkem oka zkontroloval, jinak jsem se snažil dívat se hlavně před sebe. Bylo mi opět nepříjemné horko. Jeho mikina, i přes své veškeré díry, však příjemně hřála. A voněla po něm. Nesla jeho teplo a vůni, která na ni utkvěla bůhví na jak dlouho. „Co ty?“ zeptal se po chvíli.

Zmateně jsem zamrkal. Rozhlédl se, než mi sundal kapuci. Prsty mi přejel po ráně na krku. Cukl jsem s sebou.

„Vypadá to, že ani tvá cesta sem už není bezpečná,“ řekl svou myšlenku nahlas. Už zase. Jen jsem pohlédl k zemi. Opět mi nasadil kapuci přes hlavu. Pohladil mě po tváři. „Proč tolik riskuješ? Proč si sem přišel zrovna dnes, ty pako?“

„Předtím jsem nemohl a… slíbil jsem to,“ řekl jsem poraženecky.

Viktor nade mnou zakroutil hlavou, ale usmál se. Chytil mě za ruku. „Ne, že mi tady odpadneš,“ řekl s žertem a vedl mě kupředu. Ani by mě nenapadlo odpadnout! Ne teď, když mě držel za ruku. Ta jeho příjemně hřála. Nejistě jsem ji sevřel a dostalo se mi z jeho strany ještě pevnějšího sevření. Usmál jsem se pro sebe. Bylo to ujištění, že je opravdu rád, že jsem tady s ním.

Zanedlouho jsme došli do jedné z místností, které jsem viděl už předtím. Tiše jsem sledoval všechny zraněné odpadlíky a poté jsem raději odvrátil pohled k zemi, když jsem míjel postele s těly, přes které byly přehozené špinavé hadry. Opět jsem cítil v zádech ty nehezké pohledy všech kolem mě. Cítil jsem, jak se třepu. Třas se uklidnil ve chvíli, kdy mě Viktor pevně sevřel v náručí a přitiskl mou tvář na svou hruď.

„Nic ti neudělají,“ zašeptal mi do vlasů. „Ne, dokud jsem tady já.“

Pouhá slova. A přesto ujištění, které mé tělo i mysl přesvědčilo, že mluví pravdu. Nejistě jsem ho také sevřel v náručí. Opravdu mu stojím za tolik riskování? Pokud ano, co ho pohání k tomuto riskování vlastního života?

„Pošuku! Jsi tady? Hej!“ zakřičel na místnost zle, když mě pustil. Opatrně jsem se rozhlédl kolem. Když jsem se otočil na něj, viděl jsem ho, jak mě starostlivě pozoruje. „Lehni si,“ řekl najednou a já zamrkal.

„Cože?“

„Povídám lehni si,“ řekl a přešel k nějakému malému stolku s nástroji. „A sundej si mou mikinu.“

„COŽE?!“

„Mám ti to snad říct španělsky?“ zeptal se Viktor a já, při pohledu na jeho zlý pohled s nůžkami v ruce, jsem pocítil nepříjemné zamrazení. Španělsky to opravdu říkat nemusíš - stejně bych ti nerozuměl. S rozpaky jsem ho poslechl a svlékl si jeho mikinu. „I košili. A na břicho,“ vydal další rozkazy. Vrhl jsem po něm nehezký pohled, ale v ještě větších rozpacích jsem tak učinil. Tvář jsem zabořil do polštáře a proklínal ho. Jestli jemu nevadí se producírovat polonahý kolem všech, tak klidně! A já si chci zachovat alespoň špetku své hrdosti! Slyšel jsem, že ke mně přešel.

Jeho prsty byly zpočátku mírně studené. Omluvil se, když si všiml, jak jsem s sebou cukl, když mi přejel po zádech špičky prstů. Nereagoval jsem. Po chvíli mi srdce začalo bít o něco rychleji, když se mě jen tak letmo dotýkal, zatímco mi čistil ránu na krku. Nemluvil. I já jsem se snažil zůstat potichu. Jediné, co jsem slyšel, byl jeho soustředěný dech. A sem a tam cinkot nástrojů, které používal a pokládal zpátky na stolek vedle sebe.

Když končil ovazování mého krku, cítil jsem, jak mi po obvaze jemně přejel. Slyšel jsem, jak se ke mně nahnul, a já sevřel povlak polštáře mezi prsty. Ucítil jsem letmý polibek na okraji obvazu. Zatraceně, to mi dělá schválně?!

„Neříkal jsem ti snad, abys na sebe dával pozor?“ slyšel jsem jeho starostlivý hlas.

„To… říká ten pravý,“ řekl jsem tiše a po chvíli se na něj podíval. Posadil jsem a přejel mu po ráně na hlavě. „Měl ses nejdříve postarat o sebe. A pak že já jsem pako,“ zamračil jsem se na něj. Ušklíbl se na mě.

„Pravda, ale potřeboval jsem, aby se ti to nezanítilo nebo tak něco,“ vysvětlil svůj zájem o mé zranění. Převrátil jsem nad ním oči. Potom jsem zamrkal, když mě jen tak pozoroval, s úsměvem.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se zmateně.

„Jen se ujišťuji, že se Eduardo nedotkl něčeho, čeho by mohl litovat,“ usmál se mile. Vysloužil si ránu do nosu. Ne moc silnou, pochopitelně, ale… zatraceně! On se snad začal vyžívat v mém utrpení?! Když jsem však zaslechl jeho zvonivý smích, nemohl jsem se na něj zlobit. Zaslechli jsme hlas pošuka. Pomohl mi rychle se nasoukat do jeho mikiny a spravil mi kapuci. Stihli jsme to na poslední vteřinu.

Doktor zaskřípal zuby, když viděl, že jeho náčiní bylo zneužito někým jiným, než jeho osobou. Však to Viktorovi dost vyčinil. Div ho nepropleskal rovnou s tím, že si vůbec dovolil sem jen tak vstoupit bez dovolení a dělat tady bůhvíco, zatímco má zanícenou ránu a beztak ztratil hromadu krve.

„Že ti není hanba!“ obořil se na mě tentokrát. „Sám vypadáš poměrně v pořádku, ale že on tady pomalu kolabuje na anémii, to už je ti jedno, co?“

„Ane-... co?“ zeptal jsem se hloupě.

Pošuk se jen praštil přes tvář, aby se ujistil, že se mu nezdám, než otráveně vzdychl, otočil se na Viktora a začal ho ošetřovat. Přitom brblal něco o nevzdělané mládeži. Vyhledal jsem pomoc pohledem na Viktora, ale ten jen pokrčil rameny. Zrádce! Zastaň se mě, ne?

Po menším boji, kdy si Viktor odmítal zalepit ránu (ve slovníku pošuka to bylo malé bebíčko) na hlavě, mu pošuk nakázal, aby zůstal tady a mě změřil zlým pohledem, než vydal rozkaz mně, abych na něj dohlížel. A že pokud potřebuji řádný příklad, jak to myslím, tak mi zašeptal do ucha: „Hlídej to jako ty tři věci, co ti visí tam dole zatím pohromadě.“

„Co-?“ div jsem nevykřikl, zatímco se on se šíleně rozesmál a vyběhl z místnosti pryč. Obávám se, že má hrdost a možná i lidskost dnes budou obě pohřbené hluboko na území odpadlíků.

Slyšel jsem Viktorův úšklebek.

„Co je tady k smíchu?“ otočil jsem se na něj, s rukami v bok, zatímco se on rozvaloval na posteli s rukami ledabyle za hlavou.

„Tvoje reakce určitě,“ věnoval mi milý úsměv. Tentokrát jsem se obrnil. Ten úsměv už na mě nesmí platit!

„Nechtěj, abych se začal smát já tobě,“ řekl jsem přísně.

To ho snad pobavilo o to víc. „Můžeš to zkusit,“ vyzval mě.

„Ani mě nehne,“ řekl jsem protivně. Ne poté, co mě vyzval!

„A já se těšil, že s tebou bude legrace,“ nechal se Viktor slyšet a zavřel oči. Zamračil jsem se. Přešel jsem k němu a po chvíli jsem sledoval jeho zmatený výraz, když na mě zamrkal. Vyšplhal jsem na postel k němu a díval se mu hluboce do očí, tentokrát s brýlemi a přísným výrazem.

„Jestli ti přestřelka a smrt připadá jako legrace, tak jsme se opravdu učili o jiném významu toho slova,“ řekl jsem trochu zle. Mlčky mě pozoroval, než se znovu pousmál. Pomalu ke mně natáhl ruku. Nečekal jsem to. Konečky prstů polaskal konečky mých vlasů. Na jeho tváři se objevil roztomilý výraz spokojeného štěněte.

„Vážně jsi mi chyběl,“ řekl popravdě a zvážněl. Neodbíhej od tématu!

„Ty mně taky,“ slyšel jsem, jak říkám. Co to proboha melu?! Přejel jsem mu prsty po obvaze na hlavě. „Bolí to?“

„Možná to přežiju,“ pokrčil ledabyle rameny. Schytal ode mně šťouchanec do čela.

„Žádné možná,“ zamračil jsem se na něj. Tentokrát mi on šťouchl do čela s úšklebkem.

„Pročpak ne? Potrestal bys mě?“ provokoval mě a laškovně zvedal obočí.

„Neodpustil bych ti to,“ řekl jsem popravdě, a to ho zarazilo. „Neodpustil bych ti, že bys jen tak zahodil svůj život.“

„Já bych ho nezahodil - to ta povedená bestie by mi ho s radostí vzala. Stejně se můj konec blíží,“ nechal se slyšet. „Ať už bych udělal cokoliv, nic by se nezměnilo. Dokud mám číslo, mohu žít. Až to číslo klesne na nulu, prostě zemřu. Takové to je. Takové to bylo… A takové to bohužel i bude. Smiř se s tím.“

Mlčel jsem. Věděl jsem to. Ale přesto - když to nyní řekl on… ta slova… ta pravda bolela o to víc. Snížil jsem se k němu a prsty mu přejel po obrysu tváře. Mlčky mě sledoval. Nechal mě, abych ho políbil.

„Co kdybych se s tím nesmířil?“ zašeptal jsem tiše.

Těma svýma uhrančivýma očima mě pořád sledoval.

„S čím?“ zašeptal po chvíli stejně tiše.

Prohrábl jsem mu opatrně vlasy.

„S tvou smrtí?“ řekl jsem nejistě.

„To je otázka nebo odpověď?“

„Odpověď,“ řekl jsem nyní sebejistě.

Opět mezi námi nastalo hrobové ticho. Dělilo nás od sebe jen pár centimetrů. Cítili jsme na tváři dech toho druhého. Nemohli jsme určit, čí tlukot srdce jsme slyšeli. Snad oba jsme se chtěli utopit v očích toho druhého - já alespoň určitě.

Jinak bych se dobrovolně nesnížil pro další, tentokrát hluboký polibek.

Jeho rty pálily. Jeho doteky se mi vpalovaly do kůže. Hořel.

A já se tentokrát nebál, že se popálím.

„Co bys tedy udělal, Viktore?“ zeptal jsem se tiše. Zamyšleně zamručel.

„Nejspíš… Nejspíš bych se potom snažil neumřít,“ řekl a v očích měl pohled naivního, však oddaného štěněte. „Protože můj život by nebyl už můj… ale náležel by tobě.“