Viktor posléze sousto polkl a pohlédl k zemi.

„Nemožné,“ řekl tiše, zatímco se díval na mrtvou krajinu před námi.

„Proč? Proč se vzdáváš mého nápadu dřív, než si ho vyslechneš?“ zeptal jsem se trochu zle. On se však smutně usmál.

„Ta bestie se těší, až si hlavně mou hlavu vyvěsí ve své kanceláři na stěnu,“ řekl upřímně. „Snad nikdo jí nezabil tolik lidí, jako já.“

„Právě proto ti chci pomoci! Vám všem! Chci to zastavit…“

„Možná, že u vás věříte, že se sny splní. Ale zapomínáš, že i noční můry jsou sny,“ zavrčel Viktor odměřeně a jeho hlas zněl chladně. Naštval jsem ho? Vstal a hodil zbytek bulky daleko před sebe. „Tys nemusel žít po celý život v kleci. Tobě se vojáci nesmáli do obličeje, když ti zabíjeli malého brášku. Z tebe si ta bestie neudělala pohyblivý bodný terč, do kterého se snažila zapíchnout nejednou svůj meč. Tys nemusel denně žít ve strachu, aby tvá rodina nezemřela, dokud jsi nepřišel o všechno!“

Ke konci už na mě křičel.

Viděl jsem, jak se od vzteku třepe. Vstal jsem, ale on o krok odstoupil. „Byla pitomost myslet si, že bys mi rozuměl. Byla pitomost myslet si, že bys někdy cítil to, co cítím já.“

„Viktore, věř mi – mohu to dokázat. Ta osoba je-…“ začal jsem.

„Tak tady jste,“ slyšel jsem milý hlas a pohlédl stranou. Byl to učitel. „Hledal jsem vás dva všude kolem.“

Potom zamrkal, když si všiml, že nemám brýle ani kapuci na hlavě.

„Asi jsem vstoupil do vaší konverzace, že?“ zeptal se a cítil se vinný, že nás vyrušil.

„Ani ne,“ zavrčel Viktor a prošel kolem něj. „Pošli ho domů, než ho tady někdo zabije.“

Ta slova zabolela. Ještě o to víc, když přišla od něj. Podíval jsem se k zemi a cítil palčivé slzy v očích. Riskoval jsem toho už tolik, abych ho viděl, chtěl jsem riskovat víc a tohle je tvůj vděk? Bolelo to.

„Zachránil jsem ti krk,“ slyšel jsem učitelův hlas a vzhlédl k němu.

„Co tím myslíte?“ zeptal jsem se tiše.

Učitel se pousmál. „Kdybys Viktorovi řekl, kdo skutečně jsi, čí potomek jsi, přesněji řečeno, nejspíš by v tu chvíli neexistovalo nic než jeho pomsta vůči tvé matce.“

„Proč?“

„Viktor ti to sám řekl. Byla to tvá vlastní matka, která zabila jeho malého brášku a také tvá matka se vyžívá v boji s ním. Bere ho jako sobě rovného, proto kdykoliv se ti dva čirou náhodou sejdou tváří v tvář, dokonce mu dá zbraň, aby si boj s ním užila. Až na to, že v tu chvíli ztrácí zábrany a je opravdu schopná si z něj udělat snadný terč. Kdyby se s ním tolik nebavila, prostě by ho jen tak zabila, jako ostatní.“

Mlčel jsem. Snažil jsem se zabránit slzám, které mi padaly z očí. Sakra… Opravdu nic nevím. Vůbec jsem se nezměnil.

„Pořád si přeješ tady zůstat?“ zeptal se mě učitel tiše.

Váhal jsem. Mám vůbec jinou možnost?

Nakonec jsem zakroutil hlavou do stran.

Učitel nejspíš nebyl spokojený s mou odpovědí. „Rozumím,“ řekl po chvíli jen. „Až se uklidníš, odvedu tě. Vojákům potom řeknu, že v plotě je díra, tak aby se na ni podívali. Nebylo by moudré, aby se skrz tu díru dostalo nějaké dítě nebo aby ji někdo nedej bože zvětšil. To by ti potom způsobilo potíže. Nemám pravdu, Mirku?“

Popotáhl jsem a přikývl.

„Dobře,“ prohrábl mi vlasy. Usmál se. „Vždycky jsi byl tolik vnímavý a bystrý student. Nezameškávej školu a soustřeď se.“

Opět jsem jen přikývl.

Učitel se bolestně usmál, než mě pevně sevřel v objetí. „Budeš mi chybět,“ řekl upřímně. Sevřel jsem jeho potrhanou košili mezi prsty. Nezmohl jsem se na slovo. Nikdy by mě nenapadlo, že by loučení mohlo až tak moc bolet. Ale… Proč mi bylo o to hůř, když jsem si pomyslel, že to není Viktor, s kým se loučím? Bylo to nefér. Cítil jsem, jak mě učitel vzal mile za ruku. Jeho ruka však nehřála tolik jako ta Viktorova. Sakra… S kapucí na hlavě a pohledem k zemi jsem ho následoval.

Zavanul ke mně nepříjemný puch, když jsme prošli jídelnou.

Muž za sklem v bývalé pokladně na nádraží za námi něco pokřikoval. Ptal se, zda mi maso chutnalo, nebo zda se mi pořád otáčí v žaludku a přemýšlí, že skočí raději zpátky do housky a rozpadne se spolu s ní v prach. Zasmál bych se, kdybych neměl v očích slzy. Jen jsem zamával neurčitě rukou do stran, aniž bych se na něj podíval. Neměl jsem tolik síly, abych vůbec vzhlédl. Nezajímal mě. Nikdo mě tady už nezajímal. Jen Viktor a učitel. Jen ti dva mě od počátku zajímali. Proč jsem se rozhodl hrát si na hrdinu a říkat, že je zachráním všechny? K čemu by mi to bylo? Chci zachránit jen je dva. A možná Viktorovu sestru…

Nevnímal jsem blikající žárovky nad mou hlavou. Nevnímal jsem počet schodů, po kterých jsme šli. Nevnímal jsem místnosti, kterými jsme prošli.

Vnímal jsem jen bolest a těžkost každého kroku, když jsme se víc a víc blížili k našemu cíli.

Nevšiml jsem si, že zastavil, a tak jsem do něj slabě vrazil. Nepřítomným hlasem jsem se mu omluvil. Prohrábl mi vlasy a přiměl mě vzhlédnout.

„Usměj se,“ vybídl mě mile. „Není přece konec světa.“

No… tak trochu je. Pro mě.

Nemohl jsem jeho přání bohužel splnit. Jen si nade mnou smutně povzdychl a prohrábl si provinile vlasy.

„Dobře, tak se na mě neusmívej, ale usměj se alespoň na něj,“ vyzval mě. Zmateně jsem se na něj podíval a potom směrem, kterým se doposud díval on.

Zamrkal jsem na Viktora, který ke mně šel.

Nevypadal moc spokojeně. Ustoupil jsem o krok dozadu a podíval se stranou, jako bych tady ani nebyl.

Popadl mě za triko a já zrudl. Přitáhl si mě k sobě a já se obával, že mě snad klidně políbí i před učitelem. Nebo druhá (neoplzlá) stránka věci – mohl mě taky udeřit.

Upřeně na mě hleděl.

„Opovaž se porušit ten slib,“ zavrčel na mě najednou místo toho hrubě, než mě pustil. Zamrkal jsem. Opět se do mě vpíjel tím hlubokým pohledem modrých očích. Neubránil jsem se připitomělému úsměvu. Když si ho však všiml Viktor, postřehl jsem jeho narůžovělé tváře, když mě tlačil směrem k díře a pomáhal mi násilím ven, až jsem se musel začít smát štěstím. Nebyl na mě naštvaný!

Nevnímal jsem ani cestu, jak moc jsem byl šťastný.

Ale zarazilo mě, že v našem domě bylo rozsvěceno světlo snad na všech místech. Rodiče jsou doma? Neříkali, že musí odjet pryč? Vrátili se snad už?

Trochu jsem zrychlil krok.

Nejspíš se strachují, kde jsem. Přeci jenom už je pozdě a ona chůva, kterou mi najali, taky není k nalezení… Ujistím je, že jsem v pořádku, a omluvím se jim za způsobené potíže. Jistě pochopí, že jsem se potřeboval projít po čerstvém vzduchu. A že už nejsem dítě, které potřebuje dozor. Ano, to jim jistě nebude vadit.

Sotva jsem však otevřel dveře, poznal jsem, že je něco jinak.

Na věšáku nebyly jejich kabáty. Pod nimi nebyly vzorně upravené jejich boty. A klika byla trochu vyviklaná. Kdyby si toho všimla matka nebo otec, ihned by sjednali opravu nebo tak něco. Nebo by je dům sám na to upozornil nebo by to rovnou opravil sám. Ale dle všeho technologie, která zapínala zámky a alarmy, byla dočasně vypnutá. Dostal jsem nehezký pocit a tiše zavřel dveře, které se však nedovřely.

Nejistě jsem se vydal kupředu a ohlížel se za každým tichým hlukem.

Slyšel jsem kroky – mnoho kroků, které kráčely nahoru nebo dolů po schodech a celkově po domě. Ani mě nenapadlo se jakkoliv ozvat. Zloději v této době byli sice ojedinělí, ale člověk musí být připravený na všechno.

Rozhlédl jsem se kolem a vyhýbal se světlu. Popadl jsem sluchátko z telefonu a vytočil otcovo číslo v naději, že někdo bude v jeho kanceláři, aby ho informoval o tom, co chci rodičům sdělit. Srdce mi splašeně bilo. Nejistě jsem se díval ke světlu, které se jen jako pramínek procházelo po části chodby, která spojovala jídelnu s kuchyní a na druhé straně obývací pokoj a pracovnu mých rodičů.

„No tak, zvedni to,“ zašeptal jsem pro sebe tiše.

Zase jsem slyšel zběsilé kroky, tentokrát však hlasitější. Prosím

„Voláš někomu?“ slyšel jsem chladný hlas nějakého muže a váhavě se ohlédl. Hned poté mě obklopila tma. Ne, neomdlel jsem nebo tak něco. Něco mi bránilo ve výhledu. Cítil jsem, že mě několik rukou popadlo a někam vedlo. Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu – když budu spolupracovat, možná… možná se mi nic nestane. Pokud jsou to zloději, nemusím se obávat – vím o nich, takže je jasné, co se mnou udělají. Nepotřebují svědky. Surově mě usadili do křesla a drželi ruce u sebe, aby mi je mohli pevně svázat. Cítil jsem, jak mi v hlavě tepe. Lhal bych, kdybych řekl, že nemám strach. Spíše mě děsilo, že mezi sebou vůbec nemluvili. Chvíli mě nechali na pokoji, ale z místnosti neodešli – neslyšel jsem kroky. Snažil jsem se soustředit, abych se netřásl. Nelíbila se mi představa, že mě nyní nejspíš jen tak pozorují a přemýšlejí, co se mnou. To něco, co mě oslepilo, byl nějaký starý pytel. Došlo mi to, když jsem ucítil jeho zápach a spatřil drobné dírky, kterými procházelo světlo.

Nejistě jsem polkl. Kdyby to byli zloději, už dávno by se mě nejspíš zbavili. Tohle nejsou zloději. Co tady tedy dělají? Nenapadlo mě, že by sem mohli přijít vyjednávat a mě si vzali jako rukojmí, protože to bylo nepravděpodobné.

Nevím, jak vypadají vzhledově, ale rozhodně nepatří mezi nějakou uzamknutou revolucionářskou sektu. Doufám tedy.

„Zavolej jim,“ slyšel jsem konečně nějaký hluboký hlas. Svraštil jsem obočí. Ten hlas mi někoho připomínal, ale nemohl jsem si ho spojit s tváří.

„Opravdu do toho jdeme?“ slyšel jsem za sebou nějaký ženský hlas.

„Co?“ ozval se ten první hlas vztekle. „Chceš snad z toho vycouvat? Už je pozdě, blbko. Měla jsi možnost předtím, než jsme začali!“

„Je to ještě dítě.“

„Na to ti seru – já byl taky ještě dítě, když-… Sakra. Zavolej jim!“

Po chvíli jsem slyšel, jak jeden z nich chodil kolem dokola poblíž mě. Netušil jsem, zda je to ten, kdo telefonoval, nebo ještě někdo jiný. Neodvažoval jsem se pohnout. Obklopila mě temnota, když kolem mě prošla ta osoba a zamezila tak přístupu světla skrz malé dírky do toho pytle na mé hlavě. Ruce se mi mírně třásly.

Najednou jsem ucítil něčí teplou, hebkou ruku a mírně s sebou škubl.

„To nic,“ slyšel jsem znovu ten ženský hlas. „Neublížíme ti,“ konejšila mě. „Jen tady musíš s námi v klidu počkat, rozumíš? Pokud se budeš chovat slušně, nic se ti nestane.“

Chovat slušně… a to se definuje v tvém slovníku jak?

„Takže žádné kraviny, mladej,“ odpověděl hrubě na mou myšlenku ihned muž, který kolem mě doposud kroužil. „Mám tě v merku,“ zavrčel mi do ucha v těsné blízkosti, až mi naskočila husí kůže. Jen jsem přikývl a cítil, jak se třesu. Ta hebká ruka mě pohladila po rameni a snažila se mě uklidnit.

„Nevrč na něj tak – za nic nemůže,“ ozvala se.

„Že ne? Je to spratekkurvy,“ zavrčel muž vztekle. „Nejraději bych ho odpravil ihned.“

„To nemůžeš, oba to moc dobře víme.“

„Ale udělal bych to s radostí.“

Tihle lidi rozhodně mou matku neměli v lásce.

„No konečně,“ zavrčel nějaký úplně hlas. „Spojování vám tedy trvá opravdu dlouho, slečinko. Ano, přímo do její kanceláře. A fofrem – pochybuji, že by v tuto chvíli neseděla na zadku a nebála se o svého jediného parchanta. A pokud ne, vyřiďte ji, že doma najde jen tělo. Zohavené tělo.“

Otřepalo mnou.

Přál jsem si, aby matka odpověděla na hovor tomu muži. Svou výhružku totiž, nepochybuji, dozajista splní a s radostí.

Cítil jsem pohlazení na rameni. Zhluboka jsem se nadechl. Copak nemám právo mluvit?

Sotva jsem se rozhodl, že se ozvu, ucítil jsem něco chladného, kovového na hlavě.

„Ticho,“ ozvala se ta žena vedle mě chladně. „Spolupracuj a nic se nestane. A doufej, že tvá matka bude taky chtít spolupracovat. Nerada bych ti upravila tvářičku, broučku.“

Tolik asi k mé alespoň dočasné společnici.

„Nemůžete mi to alespoň sundat? Udusím se v tom,“ zkusil jsem.

Schytal jsem ránu do hlavy z levé strany, kde se nyní nacházel muž, který kolem mě pečlivě kroužil už dlouhou dobu.

Žena se zasmála. „Pak bys ale viděl naše tváře – kdepak. Ne, zůstane to tam, kde to je,“ řekla a já cítil, jak mi chladný kov sjíždí dolů z temene přes krk až mezi lopatky. „Je nabitá, takže se ani nehni.“

Nemohu posoudit, zda mluví pravdu. Ale pokud by byla, riskovala by střelbu. Takže logicky vyloženo – není. Jen mě musí udržet v šachu. Nemůžou si dovolit zastřelit rukojmího, kterým nyní oficiálně tedy jsem. Zůstal jsem potichu, jak si přála, ale uklidnilo mě vědomí, že zbraň má jen na zastrašení, ne na zabíjení. Slyšel jsem vzteklé zavrčení muže, který se snažil mé matce dovolat.

V hlavě mi tepalo bolestí.

„U telefonu Kaila-…“ slyšel jsem konečně profesionální a přísný hlas mé matky, která se chtěla představit tak, jako to dělá vždycky, když jí čirou náhodou někdo telefonuje. Jinak ji většinou přepojuje otec tak, že jí jen předá sluchátko, aby jenom poslouchala, kdo jí volá. Pokud se volá z pevné linky, pochopitelně. Pokud se volá přes oficiální síť, přijímá videohovory běžně a také je takto začíná.

„Ticho!“ přerušil ji muž hrubě a já si představil matčin zkřivený, vztekem rozčílený obličej, že si ji dovolil někdo přerušit. „Teď tady mluvím já!“

V místnosti bylo ticho, stejně tak bylo ticho na druhé straně telefonu.

Ticho před bouří.

„Mám tady tvého spratka, Kailo. Jestli nechceš, abych mu s radostí ustřelil palici, vyslechneš si naše podmínky! A nežertuji – jistě sis už všimla, že jsme se ti nabourali na zámky a dům je tedy otevřený – hračička. A pak k nám princátko přišlo samo.“

Na druhé straně telefonu bylo pořád hrobové ticho.

„Takže, tady jsou naše podmínky!“ pokračoval muž vesele, potěšen, že dokázal pokořit mou matku jenom díky tomu, že měl mou maličkost jako rukojmí.

Psal se rok 2067. A já si na krátkou chvíli přál, abych mohl žít normální život, abych se nikdy nezajímal o odpadlíky, abych se narodil normálním rodičům, kteří jsou oddaní občané a nemusejí denně bojovat s odpadlíky a hlavně… abych se do jednoho z odpadlíků bezhlavě nezamiloval.

„A co s tím?“ přerušila ten jeho monolog matka chladně, a tak hlasitě, že jsem ji slyšel i já.


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 21
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.