Zaraženě se mi díval do očí. Chtěl mě odstrčit, ale nedovolil jsem mu to. Kdyby to udělal, jistě by se zvýšeným hlasem zeptal, co to dělám. Normální reakce. A tu jsem mu nemohl dovolit. Musel zůstat zticha – dokud i pro mě situace nebude optimální. Když jsem se ujistil, že už prošli, odstrčil jsem ho od sebe a prchal pryč. Co mě to napadlo?! Zvýšený tep srdce jsem si odůvodnil rychlým úprkem přes jejich území až za bezpečí plotu, který nás před nimi chránil. Ale ani poté jsem nepolevil. Ne, dokud jsem nebyl doma. Se splašeným hrudníkem jsem se usadil na schodech a snažil se uvědomit si, co jsem to právě udělal. Proč jsem se rozhodl tak, jak jsem se rozhodl?

Kdybych věděl, že se můj život tak změní úplně od základů, asi bych se rozhodl jinak. Ale nyní, když vím, co vím, nejspíš bych neváhal a udělal to znova. Jsem pomatenec? Ne… Kdokoliv by v zoufalé situaci udělal cokoliv.

Utíkal jsem rovnou domů. Nerad bych nyní někoho v těchto hodinách potkal. Jak jsem si myslel – rodiče se ještě nevrátili. Na jednu chvíli se mi ulevilo, asi bych jen stěží vysvětloval, kde jsem byl a co jsem dělal.

Dlouhé hodiny jsem proseděl v kuchyni při slabém svitu naší umírající žárovky, která každou minutu na pár vteřin zhasla a připomněla mi, že potřebuje vyměnit za novou, lepší. Okolo jedenácté hodiny zhasla úplně. Udělal jsem chybu. Věděl jsem to… A přesto jsem se nemohl zbavit vzpomínky na jeho rty, na jeho pohled, když jsem ho políbil. Praštil jsem se do čela. Asi jsem nemocný, jinak bych si tyto myšlenky nemohl odůvodnit. Je vyloučeno, aby to bylo něco jiného, než blouznění z horečky. I když… jsem měl normální teplotu.

Do postele jsem ulehal kolem půlnoci. Rodiče si nejspíš vzali noční směnu, jinak by byli už doma. Schoulil jsem se do malého klubíčka a skryl se před světem pod dekou. Ale neusnul jsem. Tiše jsem nadával celou noc ve své hlavě, že z ní nemohu dostat toho kluka. 0124. Viktor. Mají vlastní jména, přestože jim byla vzata. Mají se nazývat čísly, a přesto to mezi sebou porušují. Stejně jako tehdy v oné velké světové válce, kde jedna země ovládala skoro všechny ostatní… nebo nějak tak. Kniha o této historii se nedochovala. A lidé velmi rádi historii upravují, aby se to špatné ostatní generace nedozvěděly.

Viktor. Nebo 0124? Jak bych ho měl nazývat? A proč bych ho měl vůbec oslovovat…? Vzhledem k tomu, že ho mám plnou hlavu, volil bych nejspíš to jméno – prozatím. Viktor – odpadlík. Co dalšího o něm vím? Pravděpodobně patří mezi starší odpadlíky, mezi ty zkušené. Má nízké číslo, protože už tolik z nich jsme vyhubili. Není natolik starý, aby získal nízké číslo už od počátku. Viktor, jaká to ironie. Očekávají snad, že jim zrovna on přinese vítězství?

Se vzpomínkou na jeho chladné oči jsem konečně usnul.

Celou noc mě stíhaly ty jeho pronikavé oči. Byl jsem tak rád za spásný budík, který mě probudil. Vymlouvat se na nemoc nemělo smysl. Pochybuji, že ve školní knihovně něco najdu, učitelé mi také nic po pravdě neřeknou… Snad jen jeden z nich.

Po řádné přípravě do školy, vyslechnutí si předpovědi počasí, obstarání snídaně a svačiny jsem se vydal na zastávku. Když autobus přijel, země se nepatrně zatřásla, což zarazilo všechny. Rozhlédl jsem se kolem a spatřil v dálce kouř.

 „Ach, zase se pořádá lov na ten odpad,“ pronesla žena pohrdavě a vešla do autobusu.

„Měli by je vyhubit ihned, havěť jednu šerednou,“ dodal muž vztekle.

Bůhví, kolik jich jenom za noc padlo. Nastoupil jsem do autobusu, opřel se o zeď poblíž okna a díval se ven směrem k jejich území.

Pořád jsem se myšlenkami v průběhu vyučování vracel k událostem posledních dnů. Kdybych ho nepotkal, nezajímal bych se o ně. Byli by mi lhostejní, jako byli doposud. Tak proč…? Bylo jen jedno místo, útočiště pro všechny, kam mohl každý kdykoliv zajít a zeptat se i na zakázané věci z minulosti. A to kabinet učitele chemie.

I když bylo všem jasné, že se o minulosti mluvit nemá, učitel chemie byl snad výjimkou. Tomu to nevadilo, rád zapředl během hodin i do historie a vykládal nám, jak se tehdy žilo. Tehdy, než se všechny bohaté státy spojily v jeden, kde se usídlili jen lidé s brýlemi, lidská inteligence. A tehdy také vznikl plán na vyhlazení těch hloupých, lidí bez brýlí, lidí s prokletými, bílými vlasy. V žádné knize byste se nedočetli názory těch, kteří nebyli vyvolení. Nebylo třeba znát slova poražených. Historii nepíšou poražení, píšou ji jen vítězové.

Zaklepal jsem na dveře a čekal, až budu moci vstoupit.

Nic se však neozvalo. Naklonil jsem se, abych to zkusil znovu, a přitom naslouchal. Možná usnul.

„Uvědomujete si, co všechno je v sázce?“ slyšel jsem tichý, zlý hlas a zarazil se. Takže je uvnitř… asi má jednání nebo tak něco.

„Ovšemže to vím,“ ozval se učitel chemie pokojným hlasem.

„Tak proč tak riskujete naši ochotu a naše životy?“

„Nic neriskuji. Je pravda, že se ostatní naučili bránit překvapivě rychle, ale s tím já nemám nic společného.“

„Tak jak byste vysvětlil rodinám padlých vojáků, že se jejich manželé, otcové, bratři, strýcové už nikdy nevrátí?“

Učitel chemie po jeho slovech mlčel. Poté se ozval slabě: „Nemohu bránit tomu, co jste sami začali…“

Dveře se najednou prudce rozevřely.

„Buďte jedině rád, že s Vámi mám ještě dost silnou trpělivost!“ zahřměl hromovým hlasem muž s několika metály na prsou v tmavě modré uniformě, s čepicí na hlavě a rázným krokem generála odpochodoval pryč. Nebylo se čemu divit. Muž, který mě málem přimět spadnout k zemi prudkým otevření dveří, patřil mezi nejlepší lidi v jednotce, která měla na starost likvidovat odpadlíky. Ne, nepatřil mezi nejlepší. Byl nejlepší. Byl to zástupce generála. Odmítl post generála z toho důvodu, že už tak má dost papírování až nad hlavu. Zaraženě jsem se podíval do kabinetu učitele chemie, který si povzdychl a schoulil se na svém křesle. Když si mě všiml, zamrkal a nahodil milý úsměv.

„Smím ti nějak pomoci?“ zeptal se zdvořile. Jako by se ta scéna před chvíli neodehrála.

Váhavě jsem vstoupil dovnitř a zavřel za sebou dveře, když mě o to požádal. Vstal a hned začal vařit čaj, aniž by se zeptal.

„Takže…?“ otočil se na mě s šálkem dobrého čaje, který mi posléze podal.

„Mohu se zeptat… kdo to byl…?“ zeptal jsem se, přestože jsem to věděl.

Nasadil milý úsměv. „Ale… nic se neděje. Je to jen… můj dávný přítel,“ pronesl učitel sebejistě a napil se čaje. Pochybuji. Ale není moje starost pídit se po osobním životě tohoto muže. „Ale to jistě nebyla tvoje otázka, se kterou bys za mnou přišel, že?“ zeptal se, když odložil šálek čaje. Jen jsem přikývl. Musím se ho zeptat oklikou.

„Všiml jsem si… že sbíráte staré věci… věci… které by se sbírat neměly,“ začal jsem.

Jen hrdě přikývl. „Říkám tomu koníček.“

„Chápu,“ usmál jsem se chápavě, „ale… sbíráte i věci… z minulosti. Věci, které jsou v dnešní době naprosto zbytečné. Například – ta stará konvice na čaj, nebo… čaj v sáčku. Nebo dokonce čajové lístky, když si chcete dopřát, jak vy říkáte, pravý požitek z čaje.“

Vlídně se usmál. „Správně,“ souhlasil vesele. „Sbírám plno věcí.“

„Kde je nacházíte?“

„Kdekoliv, stačí se jenom pořádně dívat.“

Teď je má šance… „Takže i na místech, kam máme zakázáno chodit, abychom nepřišli k úhoně?“

Po mé otázce nastalo hrobové ticho, které přerušilo jenom jeho skromné srkání čaje, než položil prázdný hrníček na stůl. Vzhlédl ke mně a spravil si brýle.

„Jak tě tohle napadlo?“

„Odpovězte…“

Opět nastalo hrobové ticho. Modlil jsem se, aby se zasmál a vyvedl mě z omylu, že mezi ně nikdy nevkročil.

„Nikdo přece neurčil pravidlo, že nesmíme sbírat odpadky, které oni vyhodí za své hranice, pletu se?“ zeptal se pokojně. V duchu jsem si oddychl. A přitom mi tak hlavu zamotal mnohem víc. Když se s nimi přímo nestřetl, jak toho tolik o nich všechno mohl vědět? Pozorování. V blízkosti plotu je mohl čas od času sledovat a zkoumat. Jak prosté. Proč mě to nenapadlo ihned?

„Řekněte, pane učiteli… jak byste je popsal… když je už takovou dobu sledujete?“ zeptal jsem se nakonec. Chytil se za bradu a na chvíli se zamyslel. Jako by jeho život záležel na jeho příští odpovědi. Najednou se mu opět tvář rozzářila úsměvem, když nejspíš našel tu nejlepší možnou odpověď ze všech.

„Hm… řekl bych, že každý v nich vyniká v něčem jiném. Ač se ti to může zdát nemožné, slyšel jsem i takové řeči, že jeden z nich umí skvěle hrát na klavír nebo na kytaru. Předčil by i velikány z minulých let. Škoda, že se narodil jako odpadlík. Tím se mu znemožnilo dělat cokoliv jiného… než sloužit jako oběť. Ale dostalo se mi té pocty, že mi tamější ochranka přinesla jeho nahrávku. Projevil jsem tehdy zájem, když je studovali, a nakonec jsem získal jenom chabý záznam na staré videokazetě. Prý to hrál mladý kluk. Je to skoro až neuvěřitelné. Jen se zaposlouchej,“ řekl skoro až nadšeně, zatímco prohraboval svůj stůl, minimálně tři šuplíky prohledal, než na spodku toho posledního našel krabičku, z níž vyndal podivnou věc. Vysvětlil mi, že je to stará videokazeta a strčil ji ještě do podivnějšího starého přístroje. Náš učitel chemie rozhodně rád sbíral staré věci, které většinou už nefungovaly, ale pod jeho dotekem znovu ožívaly. Až to bylo k nevíře. Měl pravdu. Ten kluk, který hrál, hrál překrásně. Přímo jsem si dovedl představit, jak jeho prsty tancují po klávesách. Když začala druhá nahrávka, melodie kytary naplnila celý malý kabinet učitele chemie. Byla to příjemná melodie, která uspávala a přitom uklidňovala. Zavřel jsem oči. A mohu přísahat, že jsem si nikdy nepřipadal tak v bezpečí, jako nyní. „Jen je škoda, že to jiní lidé neocení,“ pronesl učitel skoro zklamaně. Když nahrávka skončila, jen jsem sledoval, jak ji zase ukládá do stolu a šuplík zamyká.

Z myšlenek mě vytrhlo zvonění.

„Mohu zase přijít?“ zeptal jsem se nejistě.

„Určitě. Dneska končím ve čtyři. Mohli bychom si promluvit, pokud máš další otázky, cestou domů, co ty na to?“

Radostně jsem přikývl. Kdy by se mi takováhle možnost naskytla?

„Avšak…“ zarazila mě jeho další slova, když jsem odcházel. „Ujisti se, že jsi ve škole nic nezapomněl. Aby ses potom nemusel vymlouvat, že to já spěchal,“ věnoval mi drobný škodolibý úšklebek. Jen jsem přikývl a vrátil se do třídy.

Dnešek mi rozhodně přál.

Protože naše poslední hodina je právě Chemie.