Cukl jsem s sebou. Ten pohled mě rozhodně vyděsil. Skoro jakoby pohledem mohl spalovat. Rychle jsem si uvědomil, že špehovat ho (bez svolení) rozhodně nebyl nejlepší nápad, a tak jsem popadl nohy na ramena a zdrhal, seč jsem mohl. Nejsem zdatný běžec, to mohu říct narovinu. Ale netušil jsem, že jsem až tak mizerný, když mě během krátké chvíle dohnal. A to pěkně prosím musel překonat vzdálenost oné místnosti, vyběhnout schody a prokličkovat jen dvěma uličkami a zatáčkami, aby se ke mně dostal.

Je po mně! Je po mně! Je po mně!

To bylo jediné, na co jsem byl schopný myslet.

Otevřel jsem oči až po delší době, když se nedostavovala žádna reakce. Setkal jsem se s hlubokým, zadumaným pohledem onoho Viktora.

„Ty…“ začal a stiskl mi zápěstí o něco silněji. „Proč jsi mě sledoval?“

To ho trápilo tohle?!

„Proč jsi zase přišel? Copak nevíš, že je to pro vás nebezpečné?“

Nás?“

„Zbohatlíky, ty lepší, brejlouny…“

„To poslední si vyprošuji,“ svraštil jsem obočí. Ušklíbl se. Přejel mi prstem pomalu po čele, než prstem spočinul na prostředku mých brýlí.

„A co s tím uděláš, brejloune?“

Provokuje mě snad záměrně? Odstrčil jsem jeho ruku, jenom proto, aby mi i ji chytil a obě přitiskl na zeď. Tohle rozhodně nebyla nejlepší poloha, ve které jsem se chtěl ocitnout. Cítil jsem, jak se mi krev hromadí do tváří. Jsem v háji…

Najednou se Viktor vřele usmál. „A ty že máš být lepší než my?“ zeptal se se smíchem, než trochu zvážněl a dodal: „Podívej se na sebe – jsi troska, která se třepe, i když tě jenom držím na jednom místě, bez možnosti se sám zachránit.“

Už se nadechoval, že bude pokračovat, ale to už jsem vzal nohy na ramena. Chvíli poté jsem slyšel dvojitý zvuk šplouchání vody všude kolem, když se za mnou rozběhl. Je to maniak! Nadával jsem na své krátké nohy a chabou kondičku. Doposud mi to nevadilo – skoro každý druhý měl ve třídě špatnou kondici… takže jsem nebýval ten nejhorší. Ale vždycky druhý nebo třetí nejhorší, když se zadařilo.

K mojí smůle on snad patřil k nejlepším běžcům, protože mě během chvíle čapl za ruku a já se už viděl kdesi pod vodou. K mému překvapení mě jen přitiskl na zeď a překryl ústa, zatímco se pozorně díval směrem k rozcestí. Srdce mi bilo jako splašené. Co to zatraceně dělá?!

Až potom jsem pochopil.

Viděl jsem pár dalších odpadlíků, jak jdou právě tou cestu rovně, naprosto si nás nevšímali a vesele hovořili. Když byli dostatečně vzdálení, konečně mě pustil.

„Neutíkej,“ řekl, sotva jsem to měl v plánu.

„Proč bych neměl?“ zamračil jsem se na něj.

Viktor se na mě konečně podíval a pousmál se. „Oba moc dobře víme, že bych tě stejně zase chytil. A na rozdíl od ostatních bych rozhodně čekal, až promluvíš.“

Zamračil jsem se víc. Utahuje si ze mě? „Tak proč jsi ty jiný?“

„No, řekl bych nejspíš proto, že bych docela nejdříve rád věděl, proč jsi mi dal toho hudlana?“

Vzpomínka na to, jak jsem ho políbil, aby zmlkl, a tím si tak nepřímo zachránil život, mi vehnala krev do tváří. Proč se zatraceně ptá tak pitomě?!

„Takže? Já čekám,“ promluvil Viktor znovu a opřel se o zeď rukou těsně vedle mé hlavy. To si opravdu nemohl najít lepší chvíli?!

Odvrátil jsem pohled, ale to mi nepomohlo, protože téměř okamžitě mi zastoupil i pohled na obě strany. Docela mě iritovalo, že se pohybuje až tak rychle. Podíval jsem se dolů a už mi zase hleděl do očí. Jak ponižující… Zavřel jsem je. Přál jsem si, aby to byl jen špatný sen. Viktor se místo toho ušklíbl.

„Jméno?“ zeptal se zvídavě a já se na něj zaraženě koukl. „Tvoje jméno.“

„Mirek…“ řekl jsem zaraženě.

Viktor se pousmál a nastavil ruku před sebe. „Viktor, momentálně číslo 0099. Těší mě,“ představil se vesele. Nechápal jsem to. „Tak či onak zemřu, tak proč se předtím nepobavit se zbohatlíkem?“

„Nejsem zbohatlík, mám jméno,“ zamračil jsem se nad jeho slovy.

„Mirek, ano. Slyšel jsem. Nemám zakrnělé uši, ale oči, to už jsi zapomněl?“ zeptal se a zasmál se.

„Ty mi neublížíš?“ zeptal jsem se hloupě.

„A co bych z toho měl? Už tak jsi vyklepanej jako ratlík.“

Zastyděl jsem se, ale měl pravdu. Každý má strach z neznámého… Najednou jeho číslo zazářilo a snížilo se o jedno. Smutně se pousmál a pohladil si krk.

„Takže i Gabriel padl…“ zašeptal si spíše pro sebe smutně.

„Gabriel?“

„Ano… ten, koho bys nyní nazval nulou,“ vysvětlil tiše a podíval se na mě. „Řekni… proč sem pořád chodíš? Co tě sem láká?“

Jeho náhlá přátelská konverzace mě zarazila. Ani jsem neznal odpověď. Co mě sem pořád láká? Předtím mi byli neznámí, ale nyní… musím uznat, že nás pouze rozlišují brýle, oči a vlasy. Jinak… Prohlédl jsem si Viktora. Nevidím v něm nikoho jiného, než obyčejného kluka. Možná s pár modřinami navíc, ale to mu nebránilo, aby se neusmíval.

Chtěl mě snad zmást? Čekají tady na mě ostatní jeho společníci, aby mě potom mučili a požadovali po rodičích výkupné? Skousl jsem si ret a opatrně se rozhlédl kolem. Očividně jsem ho pobavil. Šťouchl mě do čela.

„Přestaň trojčit, nechci tě sníst,“ ujistil mě.

„Neutahuj si ze mě,“ zamračil jsem se na něj. „Taky máš špatné informace!“

„Hm?“ naklonil hlavu na stranu.

„Pořád mi říká ‚zbohatlíku‘! Irituje mě to!“

Chvíli na mě zmateně mrkal, než se znovu rozesmál. „Tohle že tě štve celou tu dobu?“ zeptal se mezi smíchem. Co je na tom vtipného?

Přestal se smát, když slyšel blížící se hlasy a splašený běh. Zamračil se. Popadl mě za ruku a utíkal se mnou zase zpátky.

„Co to děláš?“ zeptal jsem se zmateně.

„Zmlkni!“ sykl na mě tiše.

A já ho raději poslechl. Měl až překvapivě teplou ruku. Tváře mi zrudly, když jsem si uvědomil, co za pitomosti se mi honí hlavou. Ve chvíli, kdy jsem mu chtěl ruku stisknout na oplátku, mě pustil, div jsem neskončil tváří napřed na zemi. Jen tak, tak jsem udržel rovnováhu a zmateně se na něj podíval. Mohl se smíchy zpřetrhat.

„Co to bylo?“ zeptal jsem se. Měl jsem srdce skoro až v krku! Takže on mi málem způsobil infarkt, jenom proto, aby se pobavil? Měl jsem chuť ho praštit.

„No… nepodařený úprk před mými společníky,“ ušklíbl se na mě. Vystřelil jsem po něm pravačkou, ale na prázdno. Zachytil mě před dalším pádem. „Dobře, uklidni se,“ nemohl se zbavit toho pitomého úsměvu. Ohnal jsem se po něm levačkou, div jsem neudělal otočku. Toho pitomého úsměvu jsem ho však nezbavil. „Měl jsi strach?“

„Ovšemže!“ vyjekl jsem, aniž bych to měl v úmyslu. Viktor se kousl do rtu, aby zadržel smích. „Bavíš se hodně?“ zeptal jsem se uraženě.

„Bohužel ano,“ přiznal popravdě i bez mučení. „Uznej sám, že toto je legrační situace.“

Měl jsem chuť z něj tu chuť smát se vytřískat. Ale vzhledem k tomu, že momentálně vedl dva - nula proti mým rukám, neodvážil jsem se.

Úsměv mu zmizel, když slyšel kroky ve vodě směřující k nám. Popadl mě za ruku, rychle se mnou seběhl schody dolů a schoval mě za něco, co připomínalo nějakou okrasnou květinu přidělanou na zdi.

„Buď zticha,“ řekl mi vážně, než lístky poupravil tak, aby mě úplně skryly a sám se posadil zpátky na své místo a začal tiše hrát. Do té obří místnosti vešli čtyři odpadlíci a něco na něj hulákali. Odvětil jim, že za chvíli je nahoře.

„Tak tady přestaň brnkat, ty romantiku,“ neodpustil si jízlivou poznámku jeden z nich. Náhodou hraje dobře… a to netvrdím jenom proto, že mě před nimi tak trochu zachránil. Má talent.

Chvíli jsem váhal, než k němu opět obrátil pohled. Cukl jsem s sebou, když kráčel směrem ke mně a vytáhl mě z mého dočasného úkrytu.

Dost nehezky mě usadil na židli a zapřel si nohu mezi mými nohami. Tohle se mi ani trochu nelíbilo. Zareagovat jen o pár setin vteřin později, tak mi podrážkou nejspíš udeří přímo na rozkrok. Váhavě jsem k němu vzhlédl.

„Jak je možné, že kdykoliv se sem vplížíš, narazíš na mě?“ zeptal se mě zvídavě a opřel si loket o koleno, než bradu nechal spočinout ve své ruce.

To bych taky rád věděl…

„Na něco jsem se ptal,“ zeptal se nyní o něco přísněji.

Pokrčil jsem rameny.

„Přišel jsi o jazyk?“

Zůstal jsem zticha a pohlédl stranou. Sundal nohu ze židle a prsty mi pohladil bradu, dokud mě nepřinutil se na něj podívat.

„Děsím tě?“ zeptal se tiše a zadíval se mi hluboce do očí. Nevím, zda mi srdce v tu chvíli bilo ze strachu… nebo z nějakého jiného důvodu. Vpíjel se těma očima do mých a já se v nich pomalu ztrácel. V tu chvíli mě jen napadlo, zda je možné se utopit v očích barvy moře. Tak hluboké a temné a zároveň něžné a ochranitelské.

Nevím proč, ale zakroutil jsem hlavou do stran.

Pousmál se a já sledoval ruku, která mi pomalu sjela po tváři až na temeno hlavy, kde stiskl pevně mé vlasy.

„Tak proč se sem pořád vracíš? Co zde hledáš?“ zeptal se vážným hlasem. Neuměl jsem odpovědět. Sám jsem to nevěděl.

Předtím to byla zvídavost, ale nyní… proč jsem se sem pořád vracel?

„Hledáš tady snad něco, co jinde nenajdeš?“ zeptal se tiše a přiblížil se k mému uchu. „Hledáš tady svobodu?“ zeptal se mě smyslně hlubokým hlasem a já cítil, jak se mi postavily všechny chloupky na těle.

Srdce mi ještě zvýšilo svůj tep a já se obával, že tu krev nedokážu v čas dostat do celého těla.

Co to bylo za pocit, kterému jsem nerozuměl?

A proč ho ve mně dokázal vyvolat jen on…?


Průměrné hodnocení: 4,81
Počet hodnocení: 36
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.